Zbigniew Slupski

Vzpomínky sinologů

Strom s kořeny na dvou březích I.

Rozhovor s profesorem Zbigniewem Slupskim, ptala se Zlata Černá a Ivana Bakešová v únoru 2008. Zpracovala Ivana Bakešová.

(Úvodní poznámka: Rozhovor s Terezou a Zbigniewem Slupskými byl natočen v roce 2008, ale na stránky Fénixu se dostává až v polovině roku 2010, shodou okolností krátce poté, co jsme si připomněli 70. výročí popravy polských důstojníků v Katyni a krátce po tragické smrti prezidenta Lecha Kaczyńského. Nechtěně se tak tento rozhovor stal aktuálním. Na příkladu rodiny Slupských se dozvídáme, co v praxi znamenalo rozhodnutí polské vlády využít Mnichova k záboru Těšínska. Protože se snažíme, aby tyto rozhovory byly pokud možno věrným obrazem své doby, neměníme ani text, který kritizuje některá rozhodnutí bratrů Kaczyńských z ranné doby jejich politické angažovanosti.)

Díky vám a vaší paní získává náš projekt mezinárodní dimenzi. Působil jste delší dobu v Orientálním ústavě v Praze, ale v dobách normalizace jste nás opustil a nyní žijete ve Varšavě. Takže Varšava a polská sinologie, to nás bude hodně zajímat. Musíme ale začít od začátku. Pokud vím, měl jste zajímavé dětství, dokázal jste během prvních let svého života žít ve třech státech aniž jste se stěhoval. Takže první otázka: jak se vám to povedlo?

Z.S. Narodil jsem se v Moravské Ostravě v r. 1934. Prý to byla neděle. V Ostravě jsme žili do roku 1938. Vzpomínky na Ostravu mám bledé, jen takový neurčitý dojem, že to byla pro rodiče šťastná léta. Nejživěji si pamatuji, že jsem chodil do koloniálu v Poštovní ulici a kupoval si za 50 haléřů banán. Rodiče měli obchod a dílnu v ulici Reální.

Můžu se zeptat, co dělal tatínek, nebo jaká to byla dílna?

Z.S. . Tatínek byl krejčí. Když jsem se tam byl naposled podívat, v bývalém „našem“ lokálu byl obchod s elektronickým zbožím. Občas mne tam na procházce přiváděla paní, která mě měla na starosti a já jsem loudil tak dlouho, dokud jsem nedostal 50 haléřů. S tím padesátníkem jsem pádil do koloniálu v Poštovní ulici a tam jsem si kupoval ten banán.

No a v roce 1938 jsme byli - jak by se dnes řeklo - „etnicky vyčištěni“.

To je hrozný termín. Co to konkrétně znamenalo?

Z.S. Konkrétně to znamenalo, že rodiče, kteří měl polské občanství, nedostali povolení k pobytu v Československé republice.

Náš rozhovor budou číst většinou mladí lidé a proto by asi bylo dobré vysvětlit k čemu došlo mezi Československem a Polskem v roce 1938. Protože to je věc, která se příliš nepřipomíná.

Z.S. Polsko využilo po Mnichovu situaci a obsadilo část Těšínska, kterou považovalo za etnicky polskou a která byla po první světové válce přisouzena Československu. Československá vláda - zřejmě na protest – odňala občanům s polskou státní příslušností povolení k pobytu. Možná, že to bylo na základě vzájemné dohody, to přesně nevím. Takže jsme se stěhovali, ale ne moc daleko, do Těšína.

Do polského Těšína.

Z.S. Do bývalého Českého Těšína, který v té době patřil Polsku. Minul rok, vypukla válka a Těšínsko bylo připojeno k Velkoněmecké říši.

Tak jste si v Polsku dlouho nepobyli. Jak se k vám Němci chovali?

Z.S. Němci provedli segregaci obyvatelstva, rozdělili obyvatele do několika kategorií podle vztahu k „němectví“. Protože na Těšínsku většina místních lidí kdysi žila v rámci Rakousko-Uherska, tak na ně Němci hleděli s určitou shovívavostí, zvláště když někdo uměl německy, jako třeba můj tatínek, který kdysi sloužil v rakouské armádě. Hodně lidí, hlavně Poláků, bylo „odsunuto“ do generální gubernie, Židé byli zahnáni do koncentráků.

Co to bylo, generální gubernie?

Z.S. To byl kus bývalého Polska, který nebyl vtělen ani do Sovětského svazu ani do Reichu. Něco na způsob Protektorátu. Patřilo tam jihovýchodní Polsko, zhruba od Krakova až k sovětské hranici a na severu k Varšavě.

Němci lustrovali dle několika hledisek, mimo jiné dle toho, zda dotyčný umí německy, zda má nebo měl něco společného s Německem, zda nemá semitské rysy. Já jsem si nedávno vzpomněl, že moje první lustrace proběhla asi v roce 1939 nebo 1940. Maminka byla vyzvána, aby se se mnou dostavila na gestapo a pamatuji si, jak se tenkrát bála, zvláště, že německy moc neuměla. Na úřadě seděl za stolem úředník, měl hladce ulízané vlasy, podíval se na nás, snad něco říkal, ale uznal, že jsme árijci a tím to bylo odbyto. Vzpomněl jsem si na to nedávno, když se mluvilo o tom, jak bratři Kaczyńští chtěli lustrovat půl národa, a já jsem počítal, kolika lustracemi a prověrkami jsem v životě prošel.

Kaczyńští chtěli lustrovat z hlediska národnostního?

Z.S. Blíženci chystali prověrky především politické, zhruba asi takové, jaké se konaly v Československu v r. 1957 a potom v rámci normalizace. A já si myslím, že proti komunismu lidé nebojovali s cílem zavádět nové lustrace a prověrky. Pamatuji si, jak prof. Průšek tenkrát říkal, že ty prověrky vedou jen k rozeštvávání lidí. (Následovala diskuse o prověrkách v současném Polsku a o snaze bratrů Kaczyńských přijmout zákon, podle kterého by měli být lustrováni státní zaměstnanci a dokonce i manažéři velkých firem. Zákon byl shledán protiústavním a záměr lustrovat značnou část národa byl zamítnut.)

Na podzim r.1940 mě zavedli do školy. Byla to, pochopitelně, německá škola. Můj první učitel chodil v holinkách a jmenoval se, pokud si pamatuji, Zvěřina.

Tak to musel být Čech!

Z.S. Ne nutně. Jméno mohlo svědčit o původu, ne však o faktické národnostní příslušnosti. Na Těšínsku žilo mnoho lidí různého původu. Mluvilo se tam polsky, „slezsky“, německy, česky, slovensky, sem tam se našel Maďar, po r. 1945 také mnoho Romů. Pokud si pamatuji, Zvěřina byl hodný učitel, zanedlouho zmizel, prý byl vyhozen z práce. Já jsem potom byl poslán do jiné školy.

Byla válka, naštěstí v roce 1939 i 1945 šla mimo Těšínsko, u nás se nebojovalo ani nebombardovalo. V 1939 jednoho dne na ulicích chodili polští vojáci, druhého dne Němci. V roce 1945 se zase jednoho dne na ulicích ukázali místo Němců Sověti. Válečné ztráty jsme, bohudík, nezaznamenali. Nepříjemná věc byla ta, že najednou město bylo rozpůleno hranicí. My jsme bydleli na bývalé české straně, v domě asi 200-300 metrů od Olzy. A najednou jsme nemohli přes řeku. Ruští sapéři postavili provizorní dřevěný most na místě toho, který na odchodu zničili Němci. Na mostě stál sovětský voják a nepouštěl na druhou stranu. „Nělzja, nělzja!“

To byla obnovená hranice z r. 1938?

Z.S. Přesně tak. Zase jsme se ocitli v Československu.

S jakým občanstvím?

Z.S. Zažádali jsme o obnovení polského.

Abych si v tom udělala jasno: původně jste žili v Československu a měli polské občanství. Byli jste "etnicky vyčištěni" a přestěhovali jste se do bývalého českého Těšína, který už ale byl polský. Pak vás zabrali Němci a ocitli jste se v Říši. Dostali jste německé občanství. Potom, aniž jste se stěhovali, jste se opět ocitli v Československu a zažádali znovu o polské občanství.

Z.S. Správně. Nehnuli jsme se z místa a přitom jsme během osmi let žili ve třech různých státech.

Co škola? Měl jste to štěstí, že vaše škola taky „změnila občanství“ nebo zůstala v Polsku?

Z.S. Otázka svědčí o nepochopení situace. V Reichu žádné jiné školy než německé nemohly existovat. A po válce se obnovila situace z doby před Mnichovem. Na české straně Těšínska byly obnoveny české školy a také jedna nebo dvě polské. Ale ta v Českém Těšíně neměla nejlepší úroveň, a tak rodiče rozhodli poslat mne do gymnazia v polském Těšíně. Takže jsem chodil každé ráno do školy přes státní hranici.

Nebyl to problém?

Z.S. Byl. Musel jsem mít tzv. propustku a získat ji nebylo vždy snadné. Muselo se žádat, přinášet různá potvrzení a vysvědčení, a úředníci se nechovali vždy příjemně. Záleželo hodně na tom, kdo byl v Praze u vlády. Když s propustkou byly problémy, tak jsem se naoko přestěhoval k známým v polském Těšíně a požádal pro změnu o polskou propustku.

Domů jste chodil s polskou propustkou.

Z.S. Přesně tak. Až teď přišla doba, kdy se může přes hranici bez propustek. Málokdo si uvědomuje, co to znamená pro místní lidi. O brutálně rozděleném Berlíně se žvanilo desítky let, o tom, jak museli žít lidé na Těšínsku pes neštěkl. Představte si, že byste jednoho dne nemohla bez propustky na Malou Stranu.

Takže maturoval jste na polském gymnáziu.

Z.S. Ano. Maturoval jsem na polském gymnáziu a vznikla otázka, kam na vysokou. Otec doporučoval, abych šel do Prahy, protože to je víc na západ.

To je hezký argument.

Z.S. Ano. Je v něm moudrost staletí. Já jsem měl tenkrát hloupé, dětské nápady, co bych měl studovat. Ale v jednom jsem byl veden zdravou úvahou. Víte, ty doby, v kterých jsem vyrůstal, byly bezútěšné, alespoň pro mne a moje okolí. Člověk měl klaustrofobní pocity a já jsem si chtěl zvolit obor, který by mi pomohl otevřít mezeru do světa.

Promiňte, než se dostaneme k vašemu vysokoškolskému studiu, ještě by mne zajímalo, jak jste se přenesli přes náš únor. Vás se týkal pokud jde o rodinné prostředí, ale netýkal se vás ve škole. Jak to vypadalo v Polsku v té době?

Z.S. Převzetí moci komunisty neproběhlo v Polsku tak dramaticky, byl to spíše pozvolný proces. (Pan Slupski a jeho manželka se dohadují, která událost v poválečných dějinách Polska byla pro převzetí moci komunisty rozhodující. Těch událostí bylo zřejmě několik, proces skončil sloučením tzv. dělnických stran.)

Když se rozhodovalo, kam na vysokou školu, uvažovalo se i o Bratislavě. Někteří tatínkovi známi argumentovali, že Bratislava je blízko Vídně. To byl docela pádný argument. Vídeň vždy přitahovala, a tatínek nejednou vzpomínal, jak si s přáteli před válkou rádi zajeli do Vídně na kafičko nebo i lok vína. Já jsem uvažoval tak, že chci studovat něco, co mi poskytne šanci jet někam do světa. Bylo evidentní, že angličtina ani jiný západní jazyk takovou šanci neskýtá. Takže nakonec jsem se rozhodl pro čínštinu. U pohovorů se stala taková zábavná věc. V komisi seděl prof. Průšek, mluvilo se o různých věcech, zkoumalo se, zda kandidát není třídní nepřítel. Padla také otázka, nevím přesně, jak byla formulována, ale šlo o to, jaký je můj vztah k ostravskému průmyslu, k industrializaci atd. Otázka nanejvýš pitomá. Jaký může mít vztah k ostravskému průmyslu uchazeč o studium čínštiny? Co jsem měl říci? Řekl jsem popravdě, že nejsem tím průmyslem moc nadšený, protože mě děsí znečištěné ovzduší. O tom jsem věděl od mojí ostravské tety. Členové komise ztuhli. Je třeba si pamatovat, že pohovor se konal v době nadšené industrializace, kdy básníci opěvovali kouřící komíny, a já řekl tohle. Dodatečně po létech jsem se od prof. Průška dozvěděl, že právě moje odpověď rozhodla o přijetí na fakultu, protože uznal, že kdo u přijímacího pohovoru říká takové věci, musí být buď hlupák nebo fantasta. A sinologii nemůže studovat kdekdo. Dnes by ze mne ekologové měli radost.

Předběhl jste dobu.

Z.S. Na fakultu jsem nastoupil v roce 1951 do stejného ročníku jako Zlata Černá. Takže se známe přes půl století a jsme skoro příbuzní. Chodil jsem na přednášky asi do prosince, kdy mě zavolali na děkanát a paní u okénka mi řekla: „Soudruhu, vy tady nemůžete studovat. Jako cizí státní příslušník musíte mít povolení z ministerstva a vy je nemáte. Dokud si je neobstaráte, nemůžete chodit na přednášky.“ A bylo to. O povolení jsem zažádal a dostal je, ale až někdy v únoru nebo březnu příštího roku, a to bylo příliš pozdě, abych se mohl vrátit do stejného ročníku. Nastal ještě jiný problém. V té době všechno bylo na potravinové lístky, a ty mohl dostat jen ten, kdo pracoval nebo chodil do školy. Kdo nestudoval a nepracoval, nárok na lístky neměl. Takže jsem musel do práce. Našel jsem si místo ve Slezských cihelnách, kde práce byla těžká a výdělek mizerný. Vozil jsem cihly, skládal a nakládal, občas pracoval v horké peci, dostal jsem tam pořádně do těla. Pak jsem ještě brigádnicky stavěl přehradu na Slapech. Tam nám říkali, že až ji postavíme, tak už nikdy v Praze nebude povodeň. Tak nevím, zda lhali, nebo zda poslední povodeň nezpůsobili úředníci, kteří mají hlídat stav vody na vltavských přehradách. Po třetím roce jsme ještě brigádnicky stavěli nový Most.

V září jsem se vrátil na fakultu, do nižšího ročníku. Studoval jsem spolu s J. Kolmašem, P. Kratochvílem, T. Hníkem, J. Häringovou, jistým Macháčkem, Frantou Bálkem, Gernotem Kohlerem (zajímavé, co se ním stalo, brzy po ukončení fakulty nějak zmizel z obzoru). Učila nás Danuška Šťovíčková, Dana Kalvodová, Berta Krebsová, A. Palát, občas J. Bartůšek, J. Kalousková, no a prof. Průšek. Jeho přednášky se mi moc líbily a rád na ně vzpomínám. Ale trvalo to jen jeden semestr, potom Průšek onemocněl a vrátil se na fakultu až za pár let. Ještě jsem s ním zažil četbu textů

Studovalo se jinak než dnes. Nebyly slovníky, Mathew byl vzácností. Teprve v druhém roce vyšel kratší Ošanin. Čínský lektor přijel až když jsme byli ve třetím ročníku.

Nebyly žádné teoretické přednášky, nepočítáme-li marxismus. Ten se tenkrát bral hodně vážně, filosofická fakulta, jak se nám řeklo, byla školou ideologickou. S marxismem jsem měl potíže, a nedalo se to odbýt, protože zkoušky byly přísné. Asáci z katedry marx.-leninismu byli pány světa. Až po Stalinově smrti trochu znejistěli.

Někdy na začátku padesátých let byl prof. Průšek jmenován ředitelem Orientálního ústavu. Jel do Číny a tam nakoupil spoustu knih. Ležely v Orientálním ústavu a čekaly na zpracování. Sehnaly se na to peníze a hledali se lidé, kteří by se toho ujali. Vedla to Milena Velingerová a navrhla, aby ústav na tu práci zaměstnal Pavla Kratochvíla a mne. Takže 1. července 1956 jsem nastoupil do ústavu a stal se knihovníkem. Stopy mého působení lze dodnes v tzv. Lu Xunově knihovně snadno najít. Katalogizoval jsem knížky a psal kandidátskou práci. Prof. Průšek vyjednal nějaká stipendia a jedno z nich jsem dostal. Tak se stalo, že jsem v prosinci 1959 odejel na rok do Číny. Pobyl jsem rok v akademii věd, tenkrát společenské vědy sídlily v komplexu budov postavených za války Japonci. Bylo to na severní straně Chang´an jie, asi v polovině mezi Jianguomen a Tian´anmen. Snažil jsem se za posledního pobytu v Pekingu to místo identifikovat, ale neuspěl jsem. Vše se dokonale změnilo.

Byl jsem v Pekingu rok a musím říci, že jsem si schopnost komunikovat čínsky s Číňany příliš nezdokonalil. Nedalo se s nimi volně mluvit o všem možném. Člověk se cítil oddělený od Číňanů neviditelnou zdí.

V kterém roce to bylo?Z.S. 1960.

To už přece byla v plném proudu čínsko-sovětská roztržka a Číňané měli zakázáno stýkat se s cizinci.

Z.S. To je pravda. Číňané vždy byli ve styku s cizinci oficiální. Stýkal jsem se s kamarády mých kamarádů, kteří byli v Číně přede mnou. S nimi se také muselo hovořit velice „oficiálně“.

Myslím, že už se báli. Byla jsem v Pekingu asi o dva roky později a i spolužačka, která se mnou v Praze dokonce bydlela v jednom pokoji na koleji, se se mnou nemohla potkat. Psaly jsme si a když jsme se chtěly vidět, aranžovaly jsme „náhodné setkání“.

Z.S. Samozřejmě, že se báli. Rok jsem bydlel v Wenxue yanjiusuo a měl jsem kontakty jen s těmi osobami, které tím byly úředně pověřeny. Když jsem se trochu s někým spřátelil „neoficiálně“, pak dotyčný krátce na to mizel z obzoru. Nakonec jsem se sám snažil vyhýbat stykům s lidmi, abych jim neuškodil.

Kolik problému jsem měl s tím, abych se setkal se spisovatelem Lao She! Psal jsem o něm práci a chtěl se s ním setkat, což jsem oficálně oznámil a prosil o usnadnění a zprostředkování kontaktu. Moji lingdao z toho měli bolení hlavy a dlouho trvalo, než se věc zařídila. Dopadlo to dobře díky Lao Sheovu příteli Wu Xiaolingovi, který byl zároveň přítelem mnoha českých stipendistů. Vzal na sebe zodpovědnost a jelikož byl zřejmě vlivnou osobností, získal souhlas Tang Taoa, který byl mým oficiálním „vedoucím“. Ale stejně si myslím, že Číňané mají tu upjatost v kultuře. Byl jsem u Lao Sheho několikrát, a pokaždé byl rozhovor krajně formální.

Dobře rozumím, o čem mluvíte. Do určité míry je to tam i dneska, pokud mluvíte s někým, komu byl dán úřad. Ale na rozdíl od dob minulých se tomu už dá uniknout.

Z.S. Když jsme byli nedávno s Terezou v Číně, všiml jsem si jiné fascinující věci, a sice velice výkonné a fantasticky přesné organizace. Všechny služby nám zajišťovala čínská cestovní kancelář ve Varšavě. Tady jsme se dohodli na konkrétních službách, na ceně a způsobu placení. V Číně jsme se nemuseli naprosto o nic starat. Vše jsme měli vždy přesně a na čas připraveno, bez žádných papírů, potvrzení apod. V dohodnutou dobu nás vyhledal zástupce cestovky, který vše perfektně zařídil. Nikdy jsem se s tak precizní a přátelskou organizací nesetkal.

Vraťme se ještě k vašemu pobytu v roce 1960. Dostal jste se i někam mimo Peking?

Z.S. Dostal. Číňané mi připravili krásnou cestu po Číně. Byl jsem v Kantonu, Wuhanu, po řece jsem plul do Nankingu, odtud do Šanghaje a Hangzhou. Cesta trvala měsíc. Býval bych rád navštívit i jiná místa, ale tenkrát samostatné cestování nebylo snadné. Všude byl zapotřebí lüxingzheng , a soukromě se moc nesvedlo. Na Xiangshanu u Pekingu, který dnes je téměř částí města, bylo pusto, a nahoře stála tabule, že se dál bez povolení nesmí. Když jsem přiletěl do Pekingu, na letišti stálo jen jedno letadlo, to kterým jsem přiletěl z Irkutska a silnice z letiště byla úplně prázdná pokud se nepočítaly vozíky s mezky. Kdo byl v Číně dnes, nemůže tomu uvěřit.

Po roce jste se vrátil do Prahy a dopsal kandidátskou práci. Téma bylo Lao Sheova tvorba.

Z.S. Ano. Obhajoval jsem v roce 1965. V komisi byli prof. Průšek, Berta Krebsová a Miroslav Novák. Když jsem obhájil kandidaturu, nebyl jsem povinen pracovat v knihovně. V té době byly v módě všelijaké slovníky: Slovník asijských spisovatelů pro Odeon, třídílný slovník asijských spisovatelů, který vydal Unwin and Allen v Londýně, německý China-Handbuch. V Německu chyběli lidé, kteří by se zabývali čínskou literaturou 19 a 20 století, tak jsme na tom spolupracovali.

Byly ty projekty po roce 1968 dokončené?

Z.S. Dokončeny byly, ale nové se už nezačínaly.

Kdy ty slovníky vyšly?

Z.S. Slovník anglický vyšel v roce 1974, China-Handbuch také, ty ostatní si nepamatuji.

Jak to vypadalo v Orientálním ústavě po roce 1968?

Z.S. Z roku na rok to bylo horší. Špatné časy nastaly v roce 1970, kdy z funkce ředitele byl sesazen prof. Průšek. Přišel Václav Opluštil a začal ústav čistit. Myslím, že ani tato práce mu příliš nešla, faktem ale je, že dokázal lidi otrávit. Ústavem otřásly, myslím, až teprve prověrky v roce 1971. Začalo to tím, že všichni zaměstnanci dostali jen časově omezené smlouvy a nové smlouvy se nepodepisovaly, takže lidé byli zbavováni práce „měkce“, aniž by dostávali výpověď. Já jsem dostal poslední roční smlouvu v roce 1972 a bylo mi řečeno, že další nedostanu. Takže jsme se z Terezou začali chystat k odjezdu.

V této souvislosti bych se chtěl vrátit k prověrkám. Jak už jsem uvedl, první prověrkou jsem prošel asi v roce 1939 na gestapu. Druhou prověrkou jsem prošel na gymnáziu v polském Těšíně, když okresní organizace polské dělnické strany dospěla k závěru, že na gymnáziu se nemohou učit děti z nepřátelských tříd. Protože otec byl krejčí, živnostník, byl jsem uznán za třídně vadné dítě a spolu s celou řadou kolegů jsem se jednoho dne dozvěděl, že jsem byl z gymnázia vyhozen. To byl výsledek takové, řekl bych, lustrace za zády. Nikam jsem nebyl předvoláván, prostě mi bylo sděleno ředitelem, že jsem nežádoucí živel. (Potom mne přijali zpět, podezřívám, že otec dal někomu úplatek.) Třetí prověrka se udála v roce 1957, kdy po maďarských událostech KSČ dospěla k závěru, že je nutno národ pročistit. Prověrkové komisi nejprve vadilo, že jsem v anketě popravdě napsal, že jsem evangelicko-augsburského vyznání. On ten soudruh, který anketu četl, zřejmě nevěděl o existenci evang.- augsburského vyznání, spletl si písmeno u s písmenem n a myslel si, že jsem člen církve anglikánské a kde jsem k tomu přišel. To se vysvětlilo, ale nějak mne vdeptat do země museli, tak vyrukovali s tím, že jakožto cizí státní příslušník se vyhýbám vojenské službě, což je odsouzeníhodné, protože povinností každého člověka je aktivně se účastnit obrany tábora socialismu. Nařídili mi, že musím změnit občanství. Já jsem je neposlechl, na vojnu jsem nešel a někdy začátkem šedesátých let (to už narůstala první vlna tání) jsem dostal z akademie dopis, v němž se mi akademie omlouvala za prověrky a informovala, že závěry prověrkové komise z roku 1957 jsou neplatné. No a v roce 1971 jsem zažil čtvrtou prověrku. V komisi byli Opluštil, Brett (prý člověk dosti známý, já o něm nic nevím), a Amort (myslím, křestním jménem Čestmír). Moc se se mnou nebavili, prostě mi oznámili, že mne „předají“ (!) polské akademii věd. Mluvím o tom proto, že před dvěma lety vypukl v Polsku skandál, když strana bratří Kaczyńských přišla na nápad konat rozsáhlé prověrky a lustrovat nejen politiky, ale i právníky, učitele, úředníky na vedoucích místech, novináře, zkrátka téměř celou inteligenci. V Polsku se proti tomu zvedl značný odpor a ústavní soud prohlásil, že dotyčný zákon je protiústavní. Při této příležitosti jsem si uvědomil, jak hluboce je v Polsku a možná i v Česku zakořeněna bolševická politická kultura, a jak snadno někteří politikové získávají potlesk, když přijdou s nápady z pokladnice totalitních režimů.

(Následující otázky klade Zlata Černá.)

Když se vrátíme do začátku 70. let. Jak sis vyřešil své problémy?

Z.S. Využili jsme s Terezou naše kontakty v Polsku a přestěhovali jsme se do Varšavy.

Díky tomu jsi zachránil dalších 20 let odborného života.

Z.S. Samozřejmě. Kdybych zůstal v Praze, tak bych byl vyřazen. Musel bych dělat topiče nebo já nevím co, a určitě bych se nemohl dál odborně rozvíjet. Kdežto tam jsem měl velmi dobré podmínky. V určitém ohledu dokonce lepší, než v Orientálním ústavě v Praze před rokem 1968.

Jak to bylo? To tě předali do polské akademie věd jako kusovou zásilku, nebo jsi odejel úplně do prázdna?

Z.S. Nikoli. Tereza navázala kontakt s prof. J. Chmielewským, který byl vedoucím katedry sinologie a on byl ochoten mne zaměstnat. Z Prahy jsme odjeli 18 června 1973 a 1. července jsem nastoupil na univerzitě ve Varšavě.

Zdejší kandidaturu ti uznali?

Z.S. Uznali. Učil jsem čínštinu a literaturu, vedl četbu textů, potom jsem začal učit wenyan,

Přitom jsem psal habilitační práci. Habilitoval jsem se v roce 1978 a profesorem jsem byl jmenován v roce 1992.

Jakou prací jsi se habilitoval?

Z.S. Psal jsem o struktuře románu Rulin waishi. V této souvislosti bych rád řekl pár slov o válečném stavu v roce 1981.

My tomu říkáme stanné právo.

Z.S. Budiž. Mám s tím spojenou zajímavou zkušenost. Jednoho nedělního rána jsme se probudili a zjistili, že nefunguje telefon. Podívali jsme se z okna, a pod domem uviděli vojenský transportér. Otevřeli jsme televizi, a tam nám řekli, že vlast je ohrožena a že bylo zavedeno stanné právo. Okamžitě se ve mně probudily pocity z noci na 21 srpna 1968. Jako by mne někdo praštil do hlavy, jako bych dostal infarkt. To byl zlý pocit, jako když člověka chytne něco, před čím utíkal a už si myslel, že měl vyhráno. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem si znovu lehl do postele a začal přemýšlet o struktuře románu Rulin waishi. To byla věc, která mne trápila, kterou jsem v habilitační práci nevyřešil. A jak jsem si věc znova rozebíral, najednou mi všechny části hádanky začaly krásně do sebe zapadat a já pochopil, v čem je vtip a jak je román stavěný. No a to byl největší objev mého sinologického života, na který jsem dodnes hrdý. Je zřejmé, že šok v člověku mobilizuje všechny rezervy, takže jedná a myslí rychleji a pružněji. Napsal jsem potom o věci článek a lituji jen, že prof. Průšek si jej nepřečetl. Věřím, že by měl radost jako já.

Takže když se to vezme kolem a kolem, musíš být za objev svého života vděčen šoku ze stanného práva.

Z.S. Jsem. Psychicky je to pochopitelné. Když člověkem něco pohne, tak najednou začne myslet jinak a vidí věci dosud skryté.

Teď jsi námi uznávaný znalec staré čínské literatury, ale začínal jsi jako můj spolužák literaturou moderní.

Z.S. Myslím, že moje sinologická kariéra je poučná. Začínal jsem moderní literaturou, ale když jsem se do ní trochu zakousl, zjistil jsem, že jí moc nerozumím. Čínské romány 20. a 30.let jsou stavěny způsobem svérázným, odlišným od evropského realistického románu. Napadlo mne, že vysvětlení najdu v čínském klasickém románu. Tak jsem začal číst Rulin waishi, který je svým způsobem „nejčínštější“. Myslím, že mi to doporučil někdo z čínských známých. A tento román mi řekl leccos o struktuře čínské narativní prózy. V čínských komentářích k tomuto románu se velmi často poukazuje na strukturální příbuznost se Sima Qianovými Shi ji. Tak jsem v další etapě začal číst Shi ji. Samozřejmě Sima Qian čerpal z ještě starší literatury, tak jsem se dostal k Zuo zhuanu. To je moc zajímavé dílo. A od Zuo zhuanu jsem se dostal ke Konfuciovi, k Lunyu. Na první pohled se to zdá divné, ale v Konfuciových Hovorech najdeme jevy, které tvoří základy čínské narativní prózy a historiografie.

No a teď ve zkratce, v čem je moje kariéra poučná: čínská kultura je svérázná, vyvíjela se vlastně v izolaci od ostatních kultur a nelze ji dobře poznat, když se studuje z nesprávného konce. Po mém soudu studenti by měli poznávat čínskou literaturu chronologicky, s důrazem na filosofické pozadí a dle možností v komparatistické perspektivě. Tak aby dovedli postřehnout rozdílnost čínské a starořecké filosofie, historiografie, poezie. Jedině takto získají plastický obraz zvláštností a vývoje čínské kultury.

Jakým způsobem jsi zapadl do polské sinologie?

Z.S. Polská sinologie se vyvíjela jinak než česká. Nebyla tam tak silná osobnost jako prof. Průšek. Díky němu česká sinologie přežila období normalizace a dodnes v různých střediscích a na různých rovinách se rozvíjí. Zůstali lidé, kteří se scházejí, spolupracují, zajímají o sinologii jakožto společnou věc. V Polsku první poválečný sinolog, prof. Jablonski, který měl energii sinologii rozvíjet, zemřel mlád. A jeho nástupce, prof. Chmielewski, ten dbal především o sinologii takříkajíc akademickou. Styky s Čínou, politické, informační, oficiální, obhospodařovali lidé, kteří se sinologii měli vždy málo společného. Jak jsem tam zapadl?

Naštěstí nikdy jsem se nehrnul moc na veřejnost, nerad se ukazuji na shromážděních lidí, jsem rád, když si mohu v ústraní dělat, co mne baví. A místo na varšavské univerzitě mi v tomto ohledu velice vyhovovalo. Byl tam takový božský klid, že dokonce já jsem pocítil potřebu jednou nebo dvakrát organizovat mezioborové konference filologů. Mně nikdo nepřekážel, já jsem nikomu nepřekážel. Pravdou ale je, že podmínky pro rozvoj oboru byly a zůstaly malé. Teď je to o poznání lepší, ale pořád obor není tak rozvinutý, jak by měl. Myslím, že nejvíce nám teď scházejí solidní odborníci na současnou politologii a moderní dějiny. To jsou oblasti, o něž je zájem.

Ty jsi se daleko nejvýrazněji zabýval literaturou.

Z.S. Ano. Ale v posledních letech mě zaujala historiografie a filosofie. I když jsem na literaturu neresignoval. Rád čtu se studenty staré literární texty, počínaje Sima Qianem, přes tangské chuanqi, Pu Songlingem konče.

Jsi sice Polák, ale jsi prorostlý do českého prostředí a od té doby, co se uvolnila politická situace, se často účastníš v Čechách odborných konferencí i se svým referátem. Teď dokonce píšeš s paní Lomovou učebnici čínské literatury.

Z.S. V Čechách je všestranný zájem o Čínu vyvinutější. Je více všelijakých akcí, setkání, konferencí. Nabídka paní Lomové mě potěšila, protože mi vyhovovala jednak po stránce odborné, jednak mi pomohla udržet styk s českou sinologií. Když mám příležitost, rád do Prahy přijíždím. Mám zde přátele, s nimiž mohu mluvit o Číně a taky o všem možném, mohu se tu účastnit různých akcí, které ve Varšavě neexistují, mohu si zde zajít na držkovou, klasiko nebo svíčkovou na smetaně.

Pravý středoevropan. Kolikrát jsi byl v Číně?

Z.S. Z Varšavy jsem jel do Číny třikrát. Dvakrát na tříměsíční pobyt, a před několika lety jsme si s Terezou zajeli soukromě do Číny na měsíc. Čína se pro mne otevřela příliš pozdě. Po prvním pobytu v Číně jsem musel na další cestu čekat 27 let. Rád bych si tam znovu zajel, ale už je na to pozdě. Věkově i zdravotně.

Existuje někde tvá bibliografie?

Z.S. Měla by být na internetu, v úřední vitríně Varšavské univerzity.