Pařížská mírová konference

Československo a Čína na konferenci v Paříži

V červnu 2019 uplynulo sto let od chvíle, kdy si ministři zahraničí Edvard Beneš a Lu Zhengxiang vyměnili diplomatické nóty, kterými si potvrdili, že Čínská republika a Republika Československá jsou dva suverénní státy, které se navzájem uznávají a jsou připraveny rozvíjet přátelské vztahy ku prospěchu svých národů.

Stalo se na mírové konferenci v Paříži. Vedoucí čínské delegace Lu Zhengxiang byl ministrem zahraničí jediné mezinárodně uznávané čínské vlády se sídlem v Pekingu. Kromě něho byli členy čínské delegace čínský vyslanec ve Washingtonu Wellington Gu, vyslanec v Londýně Shi Zhaoji a také ministr zahraničí jihočínské vlády v Kantonu Wang Zhengting. Účast ministra zahraničí jihočínské vlády vzbudila v Paříži údiv. Nebylo tajemstvím, že jihočínská vláda připravuje vojenské tažení proti vládě pekingské, kterou považuje za zkorumpovanou a neschopnou vládnout. Přesto oba ministři zahraničí vystupovali v Paříži svorně. Nebylo to poprvé ani naposled, kdy na domácí scéně znepřátelené čínské strany dokázaly odložit řešení vnitřních sporů bylo-li třeba bránit zemi proti vnějšímu nepříteli. Tím byl v Paříži každý, kdo odmítal zrovnoprávnění Číny ve světě a navrácení Číně zcizených území.

Přesto, že formálně byl vedoucím delegace ministr Lu Zhengxiang, vedoucí roli převzal průbojný Wellington Gu, toho času čínský vyslanec ve Washingtonu. Představoval tu skupinu čínských intelektuálů, která vzala doslova Wilsonovu proklamací o právu všech národů na sebeurčení a byla výsledkem konference nejvíc zklamaná.

Z agendy pařížské konference se Číny týkala především otázka bývalých německých kolonií na čínském území, zvláště poloostrova Shandong (Šan-tung), který v roce 1914 obsadilo Japonsko. O budoucnosti Shandongu se jednalo poprvé 27. ledna 1919. Čína se to dozvěděla náhodou teprve dvě hodiny před zahájením jednání. Otázka bývalých německých kolonií na čínském území nebyla totiž projednávaná v souvislosti s Čínou, ale na základě žádosti Japonska, které nárokovalo právo na Shandong jako čestnou kompenzaci za zásluhy v boji proti Německu. Čína, stejně jako Československo, byla na konferenci v Paříži zařazena do skupiny států s lokálními zájmy a mohla se účastnit pouze těch jednání, která se jí bezprostředně týkala.Podle regulí konference se agenda “Shandong” týkala Německa a Japonska, proto byla účast čínské delegace zamítnuta přesto, že je Shandong nezpochybnitelně čínským výsostným územím. Navíc se během jednání ukázalo, že nejen jednotlivé velmoci, ale i vláda pekingská již předem podepsaly s Japonském tajné dohody, kterými právo Japonska na Shandong potvrdily, takže jednání v Paříži bylo jen formální.

Z našeho pohledu je zajímavá reakce Wellingtona Gu, ktery přesně formuloval požadavek obnovení suverénních práv Činy mimo jiné ve vztahu k poraženým mocnostem a tím i k nástupnickým státům včetně Československa. Gu potvrdil mandát prezidenta Xu Shichanga, podle kterého ztratily vstupem Číny do války v srpnu 1917 platnost všechny smlouvy uzavřené před tímto datem mezi Čínou na jedné a Německem či Rakousko-Uherskem na straně druhé. Československá diplomacie tak nemohla při následném jednání o obchodních podmínkách použít předem připravený argument, že jako dědička po Rakousko-uherské monarchii zdědila podmínky smlouvy z roku 1869.

V době jednání pařížské mírové konference nabylo v Číně na intenzitě obrovské masové hnutí, které zdůrazňovalo, že na rozdíl od situace ve druhé polovině 19. století, kdy byla čínská armáda několikrát poražena, se války 1914-1918 Čína účastnila na straně vítězů a má proto právo žádat zrušení všech starých smluv s kapitulačními klauzulemi a podpis smluv nových, rovnoprávných. Podle čínské interpretace se Čína v důsledku nerovnoprávných vztahů nastavených starými smlouvami dostala do polokoloniální závislosti na zahraničních mocnostech. Proto žádá nejen zrušení těchto smluv a podpis smluv nových , ale i stažení cizích vojsk z čínského území, zrušení tzv. sfér vlivu, návrat všech pronajatých území, koncesí a settlementů, obnovení celní autonomie atd. Čínskou delegaci v Paříži zavalilo množství telegramů tlačících delegaci k nekompromisnímu stanovisku. Wellington Gu formuloval čínské požadavky v memorandu nazvaném Otázky k prozkoumání. Velmoci odmítly o čínských požadavcích jednat s odůvodněním, že překračují rámec konference a navrhly Číně, aby se obrátila na Společnost národů.

Dne 30. dubna 1919 rozhodl nejvyšší orgán pařížské mírové konference, Rada čtyř, o předání bývalých německých kolonií v Číně Japonsku. Čínská delegace nebyla ke konečnému jednání pozvána a o získání kopie protokolu usilovala déle než týden

Cynismus rozhodnutí Rady čtyř způsobil, že již delší dobu trvající hnutí za celkovou obrodu dostalo politický náboj. Do dějin vstoupilo pod názvem Hnutí 4 května a stalo se jednou z nejdůležitějších událostí novodobých čínských dějin. Současnou čínskou historiografií je označováno za předěl mezi takzvanou starodemokratickou a novodemokratickou etapou čínské revoluce. Bylo namířeno jak proti zkorumpovaným projaponsky orientovaným činitelům pekingské vlády, tak proti všem a všemu co bránilo celkové modernizaci Číny. Pod tlakem veřejnosti se čínská delegace v Paříži rozhodla mírovou smlouvu s Německem obsahující paragraf o předání Shandongu Japonsku nepodepsat. Čína je jedinou ze zúčastněných stran, jejíž podpis na tak prestižním výplodu západní diplomacie, jakým byla smlouva podepsaná ve Versailles 28.6.1919, chybí.

Taková byla kulisa, na pozadí které došlo k výše zmíněné výměně nót mezi československou a čínskou delegací.

Pokud se nám podařilo zjistit, k prvnímu osobnímu kontaktu mezi delegaci čínskou a československou došlo u příležitosti oběda pořádaného čínskou stranou dne 23. dubna 1919. Během června 1919 si pak obě strany vyměnily již zmíněné nóty, kterými se vzájemně uznaly samostatnými a suverénními státy. Ministr Beneš v nótě ze 4 června 1919 informoval čínskou vládu, že po těžkých zápasech a chaosu, který vládl v posledních letech v Evropě, podařilo se českému a slovenskému národu svrhnout cizáckou nadvládu, osamostatnit se a konstituovat suverénní stát, který zaujal pozici mezi spojeneckými státy, že jeho cílem je svoboda pro všechny a metodou práce zásadní dodržování principu demokracie. Ministr Beneš ujistil svého čínského partnera, že si Československo přeje udržovat diplomatické I obchodní styky se všemi civilizovanými státy světa a přeje si přispět k vytvoření takové univerzální organizace, která by zajistila všestranný sociální a hospodářský rozvoj. Dále ministr Beneš vyjádřil přesvědčení, že Čína zavede ve vlastní zemi nový pořádek a že i ona přispěje k tomu, aby na zemi zavládl věčný mír a vyloučila se možnost dalších válek. V závěru nóty tlumočil ministr Beneš přání své vlády, aby byly mezi Československem a Čínskou republikou navázaly diplomatické styky a aby se mezi oběma zeměmi vyvíjely přátelské vztahy nejen po linii intelektuální ale i po linii hospodářské a obchodní, neboť vztahy tohoto druhu mohou výrazně přispět ke zvyšování prosperity obou států.

V obdobném duchu odpověděl čínský ministr zahraničí. Odmítl ale uznat výměnu nót za uznání de iure, souhlasil pouze s uznáním de facto. Uznání de iure podmínil podpisem nové obchodní a přátelské smlouvy.Proto se strany rozhodly sestavit zvláštní komisi, ktera podpis smlouvy připraví. Za čínskou stranu vedl komisi muž, jehož jméno naše prameny uvádějí jako Wan King ki. Neznáme znaky a proto se nám jeho správné jméno nepodařilo identifikovat, pravděpodobně Wang Jingji. Za československou stranu vedl jednání o obchodní smlouvě pan Miloš Kobr. První setkání Miloše Kobra s panem Wanem (Wangem) se uskutečnilo v poslední dekádě měsíce srpna. Týkalo se konkrétně těchto čtyř bodů: 1/ právní postavení československých občanů v Číně, 2/ jmenování konzulárních zástupců, 3/ stanovení celního tarifu, 4/ stanovení zásad, podle kterých se budou moci českoslovenští občané usazovat v Číně. Čínská strana trvala na naprosté rovnosti. Československá strana tento požadavek v zásadě neodmítla, její představitel na jedné straně zdůraznil, že československá vláda nelpí na udržování exteritoriálního postavení československých občanů v Číně nijak houževnatě, nemá v Číně žádné politické zájmy a předpokládá, že za určitých podmínek může čínský požadavek na zrušení exteritoriality podpořit. Na druhé straně však poukázala, že Čína sama v dokumentu předloženém mírové konferenci nabízí smluvním státům zrušení exteritoriality až po vypršení lhůty stanovené dvěma podmínkami: zveřejnění trestního, obchodního a civilního zákoníku stejně jako zveřejnění trestního řádu a zřízení nových moderních soudů. Československý delegát navrhl, že Československo přistoupí v principu na požadavek zrušení exteritoriality, ale do definitivního provedení soudní reformy si vyhrazuje stejná práva jaká mají příslušníci smluvních zemí. Čínský delegát s tímto postojem nesouhlasil.

Podle postupu čínské delegace v Paříži a podle reakcí čínského tisku je pravděpodobné, že Čína měla na podpisu smlouvy s Československem v původně velký zájem. Československo bylo první zemí, se kterou Čínská republika zahájila po světové válce obchodní jednání. Pokud by se podařilo podepsat smlouvu rovnoprávnou, byl by to velký úspěch čínské diplomacie.

Ale nepodařilo se. Ve vztahu k exteritorialitě se jasně ukázalo, že přestože čínská a československá delegace přijely do Paříže se shodnými požadavky na potvrzení neomezené státní suverenity, dostaly se paradoxně do protichůdných pozic. Zatímco Čína žádala anulování nerovnoprávných smluv jako zúročení svého vstupu do války po boku vítězných mocností, Československo spatřovalo důkaz své příslušnosti k táboru vítězů právě v tom, že mu bude zajištěna účast na profitu ze starých kapitulačních smluv. Kdyby se Československo zařadilo mezi země vzdávající se kapitulací, znamenalo by to v atmosféře, jaká se vyvinula na konferenci v Paříži, že přijímá spoluzodpovědnost za porážku Monarchie. Pokud prosadí, aby velmoci jeho nárok na profit z kapitulaci garantovaly, bude to znamenat, že se konstituovalo jako politicky nezávislá síla ještě před rozpadem Rakousko-uherské monarchie a je právoplatným členem tábora vítězů. Československo tedy trvalo na exteritorialitě v Číně nejen z důvodu praktických, ale i z důvodů principiálních. Ve vztahu k Číně se tak na konferenci v Paříži ocitlo v postavení, kdy na jedné straně propagovalo demokratické zásady zahraniční politiky a na druhé straně se cítilo oprávněným nedemokratické podmínky požadovat.

Čínský delegát odmítl československé požadavky s odvoláním na projev Wellingtona Gu. Prohlásil, že již nyní existují v Číně moderní soudy a moderní zákony, kterým se mohou cizinci podrobit. Tyto soudy vynášejí již v současné době rozsudky nad Němci, Rakušany a příslušníky dalších států, které smlouvy s Čínou nemají. Prohlásil, že v otázce exteritoriální je stanovisko čínské vlády nezvratné a není možno učinit jakoukoli výjimku. V druhém bodě týkajícím se konzulárních zástupců byla čínská pozice jasná: oficiální zastoupení může být navázáno až po podpisu obchodní smlouvy. Problematická zůstala pasáž týkající se celních tarifů. Skutečnost že v důsledku nerovnoprávných smluv uzavřených ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století ztratila Čína celní autonomii v praxi znamenalo, že zboží smluvních států dovážené do Číny bylo zatěžováno pouze 5% clem, zatímco zboží států nesmluvních 10 až 20% nebo i vyšším clem a zboží vyvážené z Číny mnohdy až 60 % clem. Čínská delegace vznesla proto v Paříži mimo jiné i obecný požadavek na obnovení své celní autonomie. Z toho vycházela i při jednání s Československem. Obě delegace se zpočátku domnívaly, že v tomto bodě se jejich názory diametrálně nerozcházejí a že je možné dojít ke společnému řešení. Proto se rozhodly pokračovat v jednání o celních tarifech v září. Sporným zůstal bod 4. Čína žádala, aby se českoslovenští občané usazovali v Číně pouze v takzvaných otevřených přístavech. Nemínila povolit usazování cizinců ve vnitrozemí ani povolit jim nabývat majetek mimo otevřené přístavy. Československý delegát upozornil, že se tento čínský požadavek neslučuje s čínskou představou o naprosté rovnoprávnosti, protože čínští občané se mohou v Československu usazovat kdekoliv. Čínský delegát odpověděl, že Číňané v Československu prakticky nežijí, zatímco československých příslušníků žije v Číně několik set. S tímto názorem se obě delegace v Paříži rozešly. O smlouvě se potom jednalo - nejednalo v Pekingu, v Tokiu i v jiných místech celých 11 let. Smlouva byla podepsána a diplomatické styky navázány až v únoru 1930.

Na závěr je třeba zdůraznit, že bez ohledu na neúspěšná oficiální jednání byly faktické vztahy mezi našimi dvěma zeměmi velmi intenzivní a korektní, a to už od srpna 1918. Bylo totiž nezbytné řešit zcela konkrétní otázky související s přítomností čs. vojska na čínském území. Za první bilaterální dokument bychom proto měli považovat ne nóty vyměněné v Paříži v červnu 1919, ale deklaraci, kterou čínská vláda zaslala kanceláři Čs. národní rady ve Vladivostoku v srpnu 1918. V lednu 1919, tedy půl roku před výměnou nót v Paříži, založil ministr vojenství M. R. Štefánik v Charbinu Úřad plnomocníka Republiky Československé. Tento úřad navázal kontakt s ministerstvem zahraničí pekingské vlády a s jeho svolením vydával rakousko-uherským občanům, kteří požádali o čs. občanství, dokumenty, které čínská vláda akceptovala. Chceme-li být historicky přesní, musíme přiznat, že výměna nót v Paříži v červnu 1919, které dnes přikládáme takový význam, byla pouze formálním aktem stvrzujícím již deset měsíců existující skutečnost.

-ib-