Rozhovor s profesorem PhDr Josefem Kolmašem, DrSc.

Studia Sinica et Tibetica

Rozhovor s profesorem PhDr Josefem Kolmašem, DrSc, emeritním ředitelem Orientálního ústavu AV ČR zaznamenaný dne 31. března 2005 a publikovaný v časopisu Česko-čínské společnosti Fénix 2005/2.

Já bych ten rozhovor uvedl sám. Narodil jsem se na jižní Moravě, vystudoval jsem jednak část gymnázia na Velehradě a zbytek v Kyjově, kde jsem v roce 1952 maturoval. Na Velehradě to bylo klasické gymnázium, latina, řečtina, v Kyjově už to bylo reálné gymnázium. Po maturitě jsem byl vybrán, jak tehdy bylo zvykem, na studium učitelství ruštiny a češtiny v Olomouci. No, co jsem měl dělat? Musel jsem být rád, že jsem mohl studovat, nastoupil jsem tedy do Olomouce, ale prozradil jsem panu děkanovi, to byl bývalý kyjovský profesor Jaromír Bělič, že bych chtěl na sinologii, jestli by mě nemohl nějak uvolnit… No, hochu, my tady nemáme sinologii, to musíš jít do Prahy… Tak jsem se sbalil, jsa již imatrikulován v Olomouci a odjel jsem do Prahy. Šel jsem na ministerstvo školství, tehdy byl ministrem Ladislav Štoll. Nechal jsem se k němu ohlásit, ale on na mě neměl čas. Čekal jsem celý den v předpokoji a když pan ministr odcházel, podíval se na mne: co chceš? Řekl jsem, že chci studovat sinologii, ale jsem přijat na češtinu, ruštinu v Olomouci, jestli by to nešlo převést? Pan ministr povídal: běž zítra na fakultu za Průškem, já mu zatelefonuju. Takže musím přiznat, že mi pomohl ke studiu Štoll. On totiž skutečně zatelefonoval. Druhý den jsem přišel k Průškovi, ten se na mne divně podíval a povídá: ale my už jsme to rozjeli. A, soudruhu, ty nechceš studovat ruštinu? Víš, kolik učitelů ruštiny bude potřeba? Rozvážil sis to?

Jak jsem vůbec na tu čínštinu přišel? Právě, když jsem maturoval, tak přijel nějaký pěvecký a taneční soubor čínské armády a vystupoval v Gottwaldově. Já jsem se tam z toho Kyjova rozjel, a já byl nadšenej! Ty zpěvy, ty tance…! Zrovna v té době mě ustanovili fámulem v knihovně a tehdy vycházela v Novém Orientě na pokračování učebnice čínštiny. Třídní profesor Dlouhý povídal: ty jsi na ty jazyky, podívej se na tohle. Tak jsem se podíval a zaujalo mě to. Takže to byly ty impulzy.

Profesor Průšek nakonec souhlasil a tak jsem nastoupil.

Kdo s vámi byl v ročníku?

To byly takové ty silné ročníky. My jsme totiž nastoupili po návštěvě Václava Kopeckého v Pekingu. Když se Kopecký vrátil do Prahy, uspořádal v Lucerně veliké mecheche, kde si sundal sako, vykasal rukávy, zaujal takový ten svůj typický postoj a dvě tři hodiny povídal o Číně. On byl…, no prostě ukecanej. Zapamatoval jsem si jednu frázi: vítězstvím komunistů v Číně se zemská osa definitivně naklonila na stranu pokroku. Takže díky tomu, že se zemská osa naklonila, přijali velké ročníky na studium čínštiny. Nás bylo deset a vesměs velice úspěšných. Některé přednášky jsme měli společné, všechny ročníky dohromady, počínaje Timem Pokorou a jeho spolužáky, až po nás. Se mnou v ročníku byl Walter Stamberger. My jsme mu říkali „malý Waltr s velkým břichem“. On nám dokonce přednášel dějiny kolonialismu. Potom tam byl Pepík Chroust, již nebožtík. Potom tam byl Tom Hník, dneska v Anglii se změněným jménem Benington, protože emigroval v roce 1969. Byl tam Pavel Kratochvíl, dneska profesor sinologie v Cambridge, Zbigniew Slupski, dnes profesor sinologie ve Varšavě, Jarka Häringová, znamenitá překladatelka prózy a poezie, byl tam s námi ….kdo ještě? Franta Bálek, ale to byl případ! Takový fabulátor a hochštapler. Arnošt Zalaba, který byl potom náměstkem za ředitele Cesara, ten dělal jako diplomovou práci čínské odbory. Franta Bálek si vzal jako téma diplomové práce příchod Evropanů do Číny a začal bájit: jak ty galéry brázdily čínské moře…Tehdy se Průšek zmýlil asi jako Zeman s Grossem. Dal mu udělat index Sin čching-nien, kde záleželo na detailech, aby to bylo úplně přesný….To udělal kozla zahradníkem !!!!!….Frantovi transkripce nic neříkala, takže když tohle předložil, Průšek ho okamžitě vyhodil. Franta mu pak za 14 dní přinesl diplomku o Evropanech, kde bájil o těch galérách…Průšek se na to podíval a povídá: prosím vás, co tady bájíte o galérách? To v Číně nikdy nebylo! Tam byly nanejvýš džunky. Copak jsme ve Středomoří? Takže Franta nakonec skončil v nějakých novinách. Pak se zase přihlásil k sinologii, až v nové éře.

Já sem ho zažila jako vedoucího oddělení čínského tisku a překvapilo mě, že lidé, kterých jsem si vážila, jako byla Xeňa Dvorská, Marcela Stolzová, z něho byli nadšení.

Jo, on byl jako vedoucí dobrej. On měl jednu zásadu: musím být na pracovišti, i když tam nic nedělám. To byla zásada dělnickejch kádrů: musím být v kontaktu. Přijdu do práce a sedím. Navíc, on rád popíjel. Uměl vyprávět. Legrace, vtipy, takže Xeňa, která se stále obávala o svou existenci protože byla vyškrtnutá z KSČ, mu dělala pomyšlení. Četla čínské noviny, vybírala články, které by se měly překládat a Bálek napsal: ano, souhlasím, a to bylo všechno.

Podle mne oddělení čínského tisku v Orientálním ústavu udělalo obrovský kus nesmírně náročné práce, protože Xeňa překlady kontrolovala a vyžadovala maximální kvalitu. Bohužel, jediný smysl celé této práce byl v tom, že několik lidí, kteří se dostali do situace, kdy "díky" svému kádrovému posudku a také "díky" tomu, že v době tzv. normalizace upadli v nemilost nejen oni, ale i Čína, byli rádi, že prostřednictvím překladů čínského tisku mohli zůstat v kontaktu s oborem, který vystudovali a kterého se nechtěli vzdát. Je paradox, že jim velel nedostudovaný sinolog. Ale zároveň nad nimi držel ochrannou ruku, protože svou prací zajišťovali i jeho existenci. To byla zajímavá symbióza. Jestli se nemýlím, výsledkem této spolupráce byly nejen překlady čínského tisku, ale i Bálkovy detektivky.

Ale vraťme se na začátek vašeho studia.

Takže nás bylo asi 10 . Walter Stamberger byl o 10 let starší. Toho tam vzal profesor Průšek z jakési solidarity. Walter totiž byl v Pekingu s Průškovou delegací. Byl komunista a také Žid a měl kontakty se Slánským. Tady v té době popravovali Slánského a Walter si postěžoval, že se obává o svou existenci. Průšek ho vzal na fakultu a pět roků ho držel ve stínu. Walter zároveň pracoval v časopise Za trvalý mír, za lidovou demokracii, to byl takovej nějakej divnej týdeník ... a tak se na něj zapomnělo.....Tak to byl Walter. Snad jsem vyjmenoval všechny, nezapomněl jsem na nikoho? No ovšem! Zapomněl jsem na enigmatickou postavu Gernota Köhlera, německé národnosti, který do ročníku nastoupil již se slušnou znalostí hovorové čínštiny získané na jazykové škole, ale v průběhu studia se nijak extra neprojevoval a nakonec zmizel před absolutoriem kamsi do Španělska. Diplomovou práci nepsal. Od té doby o něm není slechu dechu. Byla to taková pitoreskní postava. Utkvěl mi v paměti jako náruživý kuřák. Z mých žijících a dosažitelných kolegů o něm nikdo nic neví. Ale malou zmínku by si zasloužil – aspoň pro připomenutí jeho jména u starší generace našich sinologů.

U Průška jsme museli sedávat v trvale fixovaném pořadí, protože když nám dával číst tchangské novely, každý si připravil pár sloupečků, aby to hezky přečetl a hezky přeložil. Nedej bůh, aby někdo vynechal, nebo aby chyběl, nebo aby si sedl jinam….Ale musím říct, že profesor Průšek byl neobyčejně pečlivý kantor, sám chodil dobře připravenej, měl slovníček, znaky, výslovnost v tónech, všechno. Takže bylo pořadí, zmapované, a já si vzpomínám na typicky se opakující dva momenty: Tchangské novely přeložila nějaká slečna Edwards. Když jsme to přečetli a přeložili, Průšek dal originál Hníkovi. Hník byl anglista, žil v Anglii, kam jeho otec emigroval před válkou, tak nám to přečetl tou svou Oxford Englich, načež Průškova reakce byla typická a stále stejná: Nu ovšem, naprostý nesmysl! My jsme předem věděli, co bude následovat a už jsme na tu větu: Nu ovšem, naprostý nesmysl! čekali. Druhý takový stereotyp: když se po přednášce loučil, tak podal ruku Waltrovi, který seděl úplně napravo od katedry, Průšek byl totiž zatížený na podávání ruky, a povídal: no tak cvočku, on mu říkal cvočku: ruky políbení milostpaní. Jen se zavřely dveře, Waltr si posteskl: kolikrát už jsem mu říkal, že žádnou milostpaní nemám. Ale pan profesor si to nikdy nedal vymluvit. No, zkrátím to.

Vystudoval jsem úspěšně, také jsem v Karolinu mluvil za celý ročník a byl jsem vybrán společně s Pepíkem Chroustem,Tomem Hníkem a Jarkou Härinkovou laskavostí ministerstva školství pro studium do Číny. V padesátém sedmém roce jsme odjeli. Letěli jsme nějakým starým trofejním letadlem, kanadskou Dakotou, po trase Praha- Varšava, Varšava - Vilnius, Vilnius – Moskva, a potom Kujbyšev, Omsk, Tomsk, Krasnojarsk, Irkutsk a tak dále…byli jsme asi tři dny na cestách. Měli jsme zalehlé uši od toho věčného startování a přistávání a od toho rámusu, takže když jsme přiletěli do Pekingu, první co bylo, jsme šli do nemocnice, aby nám dali do pořádku sluch.

Pak jsme šli na Pekingskou univerzitu. Tam nám především dali čínská jména.

Jaké máte čínské jméno?

Kao Ma-š´. Kao jako vysoký, ma jako kůň a š´jako důstojník, či učenec 高马士。 Pak nás rozsortýrovali. Chodil za námi Honza Janouš, který asi byl přidělenej na nějakej dozor.

Janouš tam už byl dřív?

Ano, ten už tam byl dřív. První studenti byli vůbec ti, co jenom maturovali v Československu a hned je poslali do Číny. To byla nevýhoda. Oni nebyli připraveni, neměli žádnou průpravu, kterou my už jsme měli tím, že jsme četli, psali diplomky atd., tím oni neprošli. Velice trpěli, museli to vlastně dohánět. Ale získali v Číně dobrou výslovnost. Pokud jde o Honzu, ten se brzy oženil, dokonce jsem mu byl za svědka na svatbě.

Krátce po příjezdu nám dopřáli šestinedělní túru po Číně. Vyjeli jsme do Čching-tao, kde jsme se týden čvachtali v moři, s námi tam byli hlavně chua-čchiao. Z Čching-tao jsme se vrátili do Tiencinu, prohlédli jsme si město a jeli do Nankingu, do Šanghaje, do Chang-čou a do Nan-čchangu a na jih do Kantonu. Z Kantonu jsme se vrátili do Wu-chanu s tím, že pojedeme lodí po Dlouhé řece do Čunkingu a potom do Čcheng-tu. To bylo krásné, ale já jsem dojel jen do I-čchangu. Tam mě popadlo slepé střevo. Operace proběhla znamenitě. Po návratu domů se mě každý ptal: kdo vám to dělal, že máte tak čistou jizvu?

Ta nemocnice, to byla bývalá nemocnice anglických panen. Operační sál byl v kapli. Takže když jsem tam ležel na tom prkně, nade mnou viselo věčné světlo, byla tam tma, viděl jsem jen ta pseudogotická okna…Samozřejmě, že jsem budil velikou pozornost. Protože se rozkřiklo, že v nemocnici je cizinec, přišel dokonce ičchangský starosta a považoval za svou povinnost asistovat u operace. Oblékli ho do bílého pláště, pořád nakukoval přes ty sestřičky, jak to tam vypadá, co tam jako dělají, oni mě totiž umrtvili pouze na půl těla. Takže já jsem měl spodek mrtvej, ale všechno jsem vnímal. Dávali mi lumbální injekce, ale museli mi dát tři nebo čtyři, protože mě pořád nemohli složit, pořád mě lechtali na prstech a já jsem to pořád cítil. Při tom mě ten starosta bavil takovými těmi čínskými obligátními řečmi: ťie-kche kung-je pi –ťiao fa-ta. Nung-je je fa-ta. (V Čechách máte poměrně vyspělý průmysl. A zemědělství je také vyspělé.) To mě v té chvíli určitě ze všeho nejvíc zajímalo. Myslel jsem si: ježíšmarja, tohle mi teď nepovídej. A hlavně ty rady, co uděloval operatérovi! Přitom to byl v Americe vychovaný operatér, asi nejlepší, jakého tam měli.

Tak mě tedy odoperovali a dali mě do takového domečku na zahradě, protože být dohromady s ostatníma pacientama bylo vyloučeno. To byly hlavně matky s dětma. Já jsem byl sám, ten domeček, to byl takový zahradní altánek, okna ve všech čtyřech stěnách a nade mnou, když jsem tak ležel a nemohl se hýbat, viselo obrovské sršní nebo vosí hnízdo. Díval jsem se, jak ty sršáni přilétají, ty jejich zadečky, jak se tam cpou, a přemýšlel jsem, co udělám, až to na mne spadne. Potom mi dali moskytiéru, ale pod tou bylo k nevydržení. Bylo to v srpnu, vedro k zalknutí…Musím říct, že pro mne dělali co mohli. Třeba jsem se zmínil, že bych si dal kyšku. Co to je? Jak se to dělá? Povídám z legrace: sežeňte krávu, podojte, dejte mléko do sklípku a za dva dny z toho bude kyška. No jo, ale kráva nikde! Nicméně skutečně nakonec mléko sehnali, dali do džbánu a za tři dny přinesli kyšku. Snad všechen personál se přišel podívat, jak ten cizinec pije studené kyselé mléko. Já jsem si pochutnal, ale Číňané nemohli pochopit, jak něco takového můžu pít.

Nakonec všechno dobře dopadlo, já jsem se vrátil lodí do Wu-chanu a z Wu-chanu vlakem do Pekingu.

V září začalo vyučování. Dostal jsem se na Pej-ta (Pekingská universita) do pátého jüanu a dostal jsem znamenitého spolunocležníka, Inda. Mehta se jmenoval. Byl to moc hodný a šikovný kluk. Při dělení Indie prchal před muslimy z Pákistánu. Choval se skvěle. Naučil mě taky anglicky mluvit. Když třeba porušil naši interní domluvu, že se nebudeme navzájem rušit, třeba že v 9 hodin zhasneme a půjdeme spát, a když to třeba protáhl, tak jsem ráno nalezl lístek: promiň, za to, že jsem nedodržel úmluvu, uložil jsem si trest, že ráno vstanu a budu se procházet u Wej-ming-chu.

Ale byla tady jiná věc. Já jsem už z Prahy odlétal s tím, že budu studovat tibetštinu, a ta na Pej-ta nebyla. Tak mi řekli: my nemůžeme zařídit váš pobyt na Min-cu süe-jüanu (Institut národností), budete muset dojíždět. OK, to se mi hodí. Tak jsem si koupil jízdenku a jezdil jsem každý den autobusem. První rok jsem studoval takto na docházku. Měl jsem veliké štěstí. To, co mě potkalo v tomto okamžiku na Min-cu süe-jüanu, to je základ celého mého úspěšného života pozdějšího. Něco mám v sobě. Vytrvalost, píli, snaživost…to jo! Ale já dostal učitele jako žádného jiného! To snad byl bódhisattva. To byl tak obětavý člověk! Jmenoval se Jü Tao-čchüan. (于道泉)。 Druhý rok jsem se přestěhoval na Min-cu süe-jüan, a tak jsme bydleli na jedné chodbě, ob jedny dveře. Já mohl kdykoli, třeba v jedenáct večer, když jsem si nevěděl rady s přípravou, zaklepat na dveře a ozvalo se čching-ťin! Čching-ťin…(Prosím, vstupte). Cvičil mě ve staré klasické tibetštině a naučil mě za ty dva roky všemu, co o Tibetu a tibetštině, historii a literatuře vím. Když jsem ho po létech těsně před jeho vyhasnutím navštívil v nemocnici, řekl jsem mu Jü-lao (to byl jeden z několika lao, kterým se tak smělo říkat: Kuo-lao, to byl Kuo Mo-žuo, Wu-lao, nějaký fyzik, a Jü-lao, můj profesor tibetštiny), za všechno, čeho jsem v životě dosáhl, vděčím vám. ( Profesor Kolmaš ukazuje profesora Jü na fotografii, na které je mimo jiné i jeho tibetský profesor Ngawang Döndub a dodává: s tím jsem se v šedesátém devátém jako s emigrantem sešel v Dharamsale.)

Studium tibetštiny sestávalo z jazyka, konverzace, literatury a četby. Historie už byla jen na mně. V ročníku nás bylo asi 30.

To byli Číňané?

To byli Číňané. Museli jsme se řídit pedagogickým procesem, opisovat texty, opravovat, psát domácí úkoly. S jedním profesorem, který tady na té fotografii není, jsem četl tibetské noviny. Objednal jsem si noviny ze Lhasy a on mi pomáhal číst a překládat. Mám ty noviny za celé dva roky ještě schované. A časopisy, všechno, co jsem mohl, jsem si obstaral. Největší ovšem zisk, myslím tím zisk pro naši republiku, je sbírka tibetského buddhistického kánonu, obrovská sbírka, kterou jsem objevil díky svému profesorovi Jü Tao-čchüanovi. Byla to sbírka vytištěná v tiskárně v Derge. Objednala ji Pekingská národní knihovna a já jsem se domluvil s panem profesorem Průškem, že mi na ni dá peníze, tehdy to byl pakatel, 8 000 jüanů. Poslal mi je na dálku, tak mi důvěřoval. Jednalo se o obrovský náklad, několik beden, výtisk z roku 1958. (Tibetské ruční tiskárny mohou pracovat jenom v létě, kdy barva nemrzne).. Ruční tisk je kolektivní práce. Jeden přináší papír, druhý tiskne, třetí odnáší…lidé, kteří to dělají, získávají zásluhy před bohy. Je to po všech stránkách záslužná práce. Ten náš výtisk byl vyexpedován z Pekingu do Prahy vlakem v květnu v roce 1959, krátce před mým návratem. Já jsem se vrátil v červnu, bedny, které cestovaly po magistrále, dorazily v září nebo v říjnu. Trvalo jim to dost dlouho, ale přišly v pořádku.

Po návratu z Číny jsem nastoupil do Orientálního ústavu. Bylo to přesně 1. července 1959 a vydržel jsem tam až do 30. června 2003, plných 44 roků. Mojí první prací pro ústav byl katalog tibetské knihovny, kterou jsem získal. Všech čtyři a půl tisíce děl, které v kánonu jsou. Znamenalo to napsat jejich tituly, jejich signatury, jejich přesnou lokalizaci, kde se v tom kánonu nacházejí. K mým povinnostem patřilo i sehnání skříní, ve kterých budou knihy uloženy, protože mají netradiční formát, obdélníkový, 75 cm dlouhý a 13 cm široký. Text je tištěný na první a na poslední straně, protože list je přehnutý a musí být potištěn jen po jedné straně aby písmo neprosakovalo. Takže toto jsem pořídil, lístkový katalog je zachován na věčné časy, kdykoli je možné kterékoli dílo snadno najít. Také jsem pořídil ještě druhý katalog, pomocný, abecední, tibetský a sanskrtský. Tituly jsou řazeny tak, jak jdou za sebou. Kandžur zvlášť, Tandžur také zvlášť, Kandžur je slovo boží a je tištěn červeně, Tandžur, to jsou komentáře, je tištěn černě. Každý svazek dostal visačku, takže se v tom množství rychle orientujete. Je to šikovné. Když jsem byl potom v Indii a žádal jsem o nějaké tibetské knihy, tak to byl horor. Nejdřív neměli klíč, potom přišel nějaký vrátný, měl celou obruč a na ní plno klíčů, dlouho zkoušel, který bude pasovat a když to konečně otevřel, tak se na nás vyvalil neuspořádaný nepořádek: tady to máte, vyberte si…Takže každý, kdo přijede k nám, oceňuje, v jakém pořádku tibetské knihy máme. Vystřídalo se u nás hodně badatelů, každému vyžádaný svazek rádi půjčíme, může si kopírovat, fotografovat, ale nedovolíme vynášet cokoliv ven z budovy. Máme tedy v ústavu věc, jakou neměl dlouhá léta nikdo v Evropě. Navíc máme knihy tištěné v Derge, což je kulturní středisko východního Tibetu (pozn.: dnes v provincii S´-čchuan), kde je velice významná tiskárna. Je to tištěno na kvalitním papíře, čistém, krásném. Takže to pokládám za svůj největší přínos naší i světové tibetologii, jednak že jsem toto dílo dostal a také že jsem ho zpracoval. Pak jsem v Indii vydal knihu, kde jsem shromáždil ilustrace, které jsou na začátku každého svazku, ikonografii 648 buddhistických božstev, miniatury. Ta kniha vyšla v Indii už podruhé. To je do buddhistické ikonografie velice vzácný příspěvek, pomocí kterého jsou identifikována jednotlivá božstva. Všechno ostatní, co jsem za ta léta v ústavu udělal, je zpracováno z obrovského množství vědomostí, kterých se mi dostalo za dva roky studia v Pekingu. Z toho, co jsem v Pekingu získal, jsem byl 40 roků živ. ( pozn.: Úplná bibliografie prací prof. Kolmaše z let 1953-1998 vyšla v Orientálním ústavu AV ČR v roce 1999, jako 12. svazek řady „Bibliografie“. Doplnění za léta 1999 až 2003 vyšlo v Archivu Orientálním, sv..71, č.3, 2003).

Také jsem se zúčastnil množství kongresů, na všech jsem vystupoval s referátem a všichni mě rádi poslouchali, protože jsem mluvil autenticky. Považovali si mě jako žáka profesora Jü. Profesor Jü, to byl pán bůh. Protože jak Tibeťané, tak Číňané neoceňují tak to, kolik toho kdo přečetl, ale koho kdo poslouchal. Oni se neptají: kdo jste a kde jste studoval, ale kdo je vaším učitelem. To je ten indický způsob, sedět u nohou učitele. Poslouchání. Také tibetsky učit se se řekne thöpa a to znamená i poslouchat. I z toho je vidět ta těsná vazba mezi učením a posloucháním. Takže jsem se účastnil řady kongresů všude po celém světě, nikdy jsem tam nejel s prázdnou, vždycky jsem četl referát, který potom vyšel tiskem. Také jsem zrealizoval svůj dávný sen. Vždycky jsem chtěl učit na fakultě, což mi ovšem paní Kubešová neumožnila, asi se bála, že bych šířil bludy a kazil mládež, tak jsem chodil do jazykové školy. Devatenáct roků jsem učil tibetštinu takové zájemce, kteří se tomu opravdu věnovali s láskou a chutí, jako byla Marta Kiripolská, Verunka Hájková, Eda Frýba, Lubomír Sklenka, Jindřich Běťák, Alexandr Neuman, který se pak stal tajemníkem prezidenta Havla, bylo jich hodně, takže i tak jsem fruktifikoval to, co jsem před tím nabral do sebe.

No a potom nastala jiná kapitola, to hektické období porevoluční, kdy se každým rokem střídal v ústavu jiný ředitel, to už bylo k nevydržení, tak jsem to nakonec vzal. Původně chtěli, abych vzal ředitele už v osmdesátém devátém v prosinci, ale já jsem jim říkal: prosím vás, nechtějte to. Já jsem musel celá léta překládat čínský tisk a teď se chci konečně soustavně věnovat svému oboru. Tak na to dali, nicméně tehdy, v devadesátém čtvrtém, jsem do toho konkurzu šel a vydržel jsem ředitelovat osm let. V té době se v ústavu mnoho změnilo, jednak jsme se přestěhovali do nové budovy, zbudovali korejskou knihovnu, sinologickou knihovnu z odkazu amerického sinologa Johna Fairbanka, vydali jsme spoustu materiálů: devět svazků bio-bibliografické edice, článkové bibliografie šedesáti ročníků Archivu orientálního 1929 – 1992), padesáti ročníků Nového Orientu (1945 – 1995) a sedmi ročníků New Orient Bimonthly (1960 – 1968), dva svazky nově založené řady Orientalia Bohemica – Opera Minora předních českých orientalistů ( V. Pořízka, M. Krása), Slovník českých a slovenských orientalistů a afrikanistů (vydaný k sedmdesátiletí Orientálního ústavu, 1999), pokračovali jsme ve vydávání dvou ústavních časopisů, vědeckého čtvrtletníku Archiv orientální a vědecko-populárního měsíčníku Nový Orient, a dřívějších řad Supplementa ArOr a Dissertationes orientales, zahájili vydávání ArOr – Česká řada atd. V souhrnu jsme vyprodukovali okolo 170 vědeckých monografií, sborníků a překladů a na 700 populárně-vědeckých statí. O tom všem informovaly pravidelně anglicky vydávané ročenky OÚ ( v letech 1992 – 2002). To vše s pomocí kolegů velice zdatných, jako je L‘uba Obuchová, Slávek Hruška, Jan Filipský a mnozí další. Všichni přiložili ruku k dílu a podíleli se na dobré práci našeho ústavu.

Také si vážím toho, že jsem se upnul k jednomu básníkovi. Celý život jsem překládal Po Ťü-iho….Potom jsem se zahleděl do čínských buddhistických poutníků, Fa-siena, Süan-canga.….To jsou těžké, náročné opusy, protože buddhismus není snadný…Takže to je můj přínos, řekl bych počinek, naší sinologii.

Nedávno jsem vydal Sumu tibetského písemnictví (Pozn.:vydalo nakl. ARGO, Praha 2004), kde jsou ukázky nejrůznějších žánrů z nejrůznějších dob až po díla psaná Číňany s tibetskou tematikou. Jsou takoví autoři, kteří jsou známí spíše svou čínskou produkcí, než tibetskou.

Jestli jsem toho udělal hodně nebo málo, to je relativní. Ale vím jedno. Nepromarnil jsem „olej ani práci“ - oleum et operam non perdidi.

---------

Ještě se vrátím jednou myšlenkou do Pekingu. Počátek padesátých let, to byla velká doba. Větší už nemohla bejt. Těsně po revoluci. Začátek. Přišly nové kádry, relativně mladé, s vizí. Ti všichni cosi chtěli! Všichni ti Mao Ce-tungové, Ču Teové, Čou En-lajové. Ti všichni něco chtěli. S mnohými jsem se potkal a hovořil osobně, s Mao Ce-tungem, Liou Šao-čchim, s Ču Teem, při různých příležitostech, s Čou En-lajem na příklad při tanci. Čou En-laj byl vynikající tanečník. Prostě tito vůdcové měli ideu a změna atmosféry v Číně byla úžasná. Čína, která ne po desetiletí, ale po staletí úpěla, a teď se konečně postavila na nohy. A jde vzhůru, hospodářsky i kulturně. Je to země, která má budoucnost a my jsme byli u počátku všeho. My, studenti ze všech možných národů. Indové, Rusové, Němci, Bulhaři, Poláci, Francouzi, Italové, dokonce jeden Islanďan. Družili jsme se mezi sebou, jeden druhého ovlivňoval, bydleli jsme spolu, například já s tím Indem, na kterého mám nezapomenutelné vzpomínky. A byl v nás takový drajf, chuť, ta Čína nám dávala sílu a my jsme jí to vraceli. Studovali jsme, žádné lelkování,…. no, abych řekl pravdu, také jsme se zamilovávali a trávili jsme čas na Jüan-ming-jüanu… Ta doba byla tak velká, tak inspirativní, že z ní žiji celý život.

Musím říct, že jsem dvoudomý. Jsem tibetolog, ale i sinolog. Na jedné straně mi to pomáhalo, protože Tibet bez Číny nelze dělat. Nejstarší, nejspolehlivější prameny o Tibetu jsou v Číně. V těch padesátých letech bylo velké nadšení. Byla to prostě velká doba a já teď na sklonku života musím prohlásit: živote díky, že jsem to zažil, že jsem to viděl.

Myslím, že vás chápu. Já mám podobné pocity teď. Posledních deset let jezdím do Číny minimálně dvakrát do roka a pokaždé mě pobyt v Číně dopuje úžasnou energií.

-----

Kolikrát jste byl v Tibetu?

Do Tibetu jsem měl namířeno počátkem roku 1959, ale dojel jsem jen do Lan-čou a dostal jsem telegram od pana velvyslance: vraťte se. Potom jsem to taky sám viděl: vlaky, naložené kamionama, tankama, jak směřují do Golmutu. Takže jsem o Tibet přišel. Ani dalajlamu jsem tehdy neviděl. Čekali jsme ho na Min-cu süe-jüanu u příležitosti zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců, kterého byl místopředseda. Zasedání bylo plánováno na duben a on v březnu už byl za kopečkama. S dalajlamou jsem se pak setkal několikrát. Dvakrát jsem ho navštívil v Indii, tam jsem také potkal jednoho svého učitele. Dalajlama se mne tehdy zeptal: kdo tě učil tibetsky? Povídám: Ngawang Döndub. Deset let jsem ho už neviděl. To bylo v šedesátém devátém. Dalajlama pošeptal něco svému sekretáři, ten odešel a za chvíli se Ngawang Döndub objevil ve dveřích. No, my jsme se objali!!!Je tohle možné? ??? Do dneška žije v cizině. Učí na Michiganské univerzitě.

V Číně jsem byl ještě v zimě 1960-61, kdy jsme pracovali na tom velkém česko_čínském slovníku. Já jsem tam měl kontrolovat písmenka A až D. V té době byla situace v Číně nejhorší. Musím přiznat, že jsme ohryzávali kůru už v padesátém devátém. Já jsem byl na Min-cu süe-jüanu jediný Evropan. Pro mne nemohli udělat nějakou speciální kuchyni. Kuchař mi někdy usmažil bokem vajíčka, ale jinak jsem jedl s Číňany a to byla jen samá řepa a takové nechutnosti, ale přežil jsem to ve zdraví. Tehdy byla v Číně velká bída. Dokonce děkan fakulty za mnou přišel, jestli mám možnost nakupovat v sovětském obchodě, abych mu koupil trochu cukru pro děti.

Opravdu nebylo co jíst, do slova a do písmene.

Také jsem v Číně zažil nejrůznější hnutí, třeba tažení proti škůdcům, mouchám, komárům a vrabcům. Pamatuji se, že pan profesor Jü seděl u záchodu a lapal pinzetou mouchy, protože Číňané soutěžili, kdo víc much nachytá. Tak si pan profesor zalezl za záchod, tam jich bylo nejvíc. A to byl pan profesor! On byl neskonale dobrý, nezapomenutelný. Také když jsem po té dlouhé době, po 30 letech, přijel zase do Pekingu, nejdřív jsem se ptal po něm. Řekli mi, že je na Pa-pao-šanu v nemocnici. Když jsem za ním přišel, byl již v kómatu. Ale když jsem ho vzal za ruku, ožil, cítil to teplo…Řekl jsem mu, že jsem jeho student Kao Ma-š´. Trochu zareagoval. Snad si mou přítomnost uvědomil. Zemřel 12. dubna 1992, stár 91 let.

Po té dlouhé pauze, kdy nebyly skoro žádné kontakty s Čínou, jsem se dostal do Pekingu až v devadesátém prvním roce. To byl velký návrat. Tehdy mi také zorganizovali cestu do Tibetu. Poprvé jsem se dostal do Tibetu fyzicky. Letěl jsem z Pekingu do Čcheng-tu, z Čcheng-tu do Lhasy. Ze Lhasy jsme jeli do Žikace a do Sakji, to mě nejvíc zajímalo, protože Sakja pandita, že jo? A zpátky do Gjance.

Potom jsem dostal grant na zpracování jiné akvizice. Tehdy v padesátých letech jsem kromě Kandžuru a Tandžuru chtěl koupit všechno, co v tiskárně v Derge vydali, ale nemaje už peněz kupoval jsem jen horní listy. Přivezl jsem jich do Prahy přes 5 tisíc a to jsem pak v devadesátém šestém v rámci grantu zpracoval. (Prague Collection of Tibetan Prints from Derge. Praha 1996, Dissertationes orientales, sv. 48/1-2). Má to význam v tom, že třeba když Library of Congress shání některé věci, tak je snadno najde podle mých čísel, která jsou identická s Pekingskou národní knihovnou. Stačí mechanicky objednat podle mého katalogu a dostanou to z Pekingu. To bylo v devadesátém šestém roce vydané, ale připravoval jsem to v devadesátém pátém, když jsem tam byl na tři týdny. Pak jsem tam byl ještě jednou, to byla velká paráda, když mi vyšla v Pekingu knížka o jezuitském misionáři Karlu Slavíčkovi. ( Dokonce se na ambasádě konala velká sešlost, televize CCTV, prostě velké mecheche kolem toho bylo, vystupoval jsem v televizi, pan velvyslanec Smetánka taky. Knihu překládal Cong Lin a jeho kolegyně Li Mej. Z toho jsem měl velkou radost, protože Slavíčka mám rád. Tehdy jsem přeložil a vydal jeho korespondenci, vyšla ve Vyšehradě a Číňanům se tak zalíbila, že se rozhodli vydat ji čínsky. (Yan Jiale / Karel Slavíček/, Zhongguo laixin, Zhengzhou 2002).

Když dovolíte, já vás teď vrátím k tibetštině a Tibetu. Tím, že teď do Číny často jezdím, a jezdím občas i do Tibetu, zajímá mě aktuální vztah mezi Čínou a Tibetem. Proto bych chtěla slyšet i váš názor. Jste odborník, sinolog i tibetolog, máte k obojímu blízko.

Už jsem naznačil, že ve mně se to sváří. Jak to kdysi napsal jeden britský autor, když psal kritiku na mou práci, kterou jsem vydal v Canbeře, kde jsem učil. Napsal, že si váží mé práce, protože jsem nezaujatý. Čili, nechci se jednoznačně přiklánět ani na jednu ani na druhou stranu, neboť bych se potom v tom spletivu ztratil. A právě proto musím prohlásit, že pokud jde o vztahy sino – tibetské, jsou přirozené, jsou dány. Z dochovaných zpráv nejméně za tisíc tři sta roků, co existuje ta koexistence, se obě strany stýkaly i potýkaly, ženily i jinak prolínaly, důležité byly a jsou především těsné náboženské vztahy. Byly doby, kdy byla tibetská říše tak mocná, bylo to v osmém století, kdy dokonce v roce 763 obsadila Čchang-an a vypudila asi na 14 dnů tchangského císaře Taj-cunga…Tehdy byl „frkér“ mezi oběma státy velice živý. Básník Po Ťü-i jakožto dvorní skriptor napsal dokonce jménem císaře Sien-cunga (806-820) čtyři dopisy do Tibetu. Ty jsou tak zajímavé! Líčí situaci, která tehdy vznikla, pohraniční boje…

Když byla Čína silná, byly styky intenzivnější, když byla slabá, nebylo to nic moc. Potom ale přišla doba, kdy se Tibeťané vyžívali v sektářství a v náboženských svárech, a to nevedlo k ničemu. Byla založena řada náboženských sekt, z nichž většina už neexistuje. Těch bylo, těch sekt! Jen některé přežily.

Pak přišli Mongolové. Dříve, než dobyli Čínu, dobyli Tibet. Údělný kníže, nebo jak ho nazvat, v Kan-su, vysílal výzvědné hlídky na tibetské území, aby zjistil, jak by se ho dalo využít… Mělo to jeden trvalý následek. V té době vládla v Tibetu sekta Sakjapa. Jejího čelného představitele pozvali do Mongolska a přijali učení jeho školy. Když se potom Kublajchán etabloval v Číně, tak Mongolové už Tibet měli. Neboli ta akvizice, ten zábor Tibetu, na který teď poukazují Číňané, tu Mongolové neprovedli pro větší slávu chanského impéria, ale pro větší slávu Čingischánova domu. Tady je takový oslí můstek. Stejně jako Mongolové dobyli Tibet, tak dobyli i Čínu pro sebe. To, že se pak v Číně rozplynuli a jak jejich historické území, tak Tibet zůstal Číně, to je věc vývoje.

Není to jediný případ. Totéž se stalo vícekrát, naposled Mandžuům. Obsadili říši Ming, táhli dál na západ, připojili ke své říši obrovské prostory tzv. Čínského Turkestánu a potom se v chanském moři rozplynuli. Sinizovali se tak dokonale, že zapomněli i svůj vlastní jazyk. Nejen jimi dobyté území, ale dokonce i území, ze kterého vzešli, zůstalo Číně a je dodnes součástí ČLR. Takže způsob, jakým se Tibet začlenil do Říše středu, není výjimečný.

To je ono. Mongolové nakonec ztratili všechno, co získali. Nicméně připojení Tibetu k chanskému impériu se tak ale stalo skutkem.

Po Mongolech nastoupil mingský dvůr. Ten byl zahleděn na východ. Podnikal námořní výpravy, admirál Čeng Che jezdil po světě, Mingové zvali evropské misionáře, o Wej-cang, Si-cang a tak dál, jak se všechna ta území na dalekém západě jmenovala, neměli zájem. V Tibetu se pak dokázali etablovat až Čchingové, kteří ve Lhase udržovali ambany, to bylo něco jako místodržící, velvyslanci, kteří se střídali v pravidelném období a informovali mandžuský dvůr o všem, co se v Tibetu děje. Všelijaké boje tam byly, ale tento ambanský systém se udržel až do roku 1912. Já jsem o tom napsal knihu The Ambans of Tibet. Bylo jich tam za tu dobu 173. Po Sinchajské revoluci ambanský systém zrušili, poslední amban se vrátil přes Indii do Číny, 13. dalajlama se vrátil z indického exilu, dokonce vydal deklaraci o nezávislosti, ovšem ta neměla žádný právní podklad. Důležité je, že v Tibetu nikdy neexistovala síla, která by usilovala o nezávislost, nikdy tam nepadlo ani slovo o odtržení. Nikdy nepadlo toto slovo. To je blud, který se hlásá. I Jeho Svatost dalajlama trvá na tom, že je třeba zůstat s Čínou a chce, aby zahraniční a vojenské otázky byly rozhodovány v Pekingu a Tibetu byla dána vnitřní autonomie. Těch tisíc tři sta roků soužití se nedá vygumovat. To je názor i tibetské emigrace. Pouze Kongres mladých Tibeťanů má asi podobné názory jako někteří militantní Palestinci nebo Irové. Dalajlama s nimi nesouhlasí. Oni to nechtějí slyšet, ale nesluší se kritizovat Jeho Svatost. Takže je to takové latentní hnutí bez naděje na realizaci. Podle mého názoru měli Tibeťané jedinou možnost získat nezávislost, a to v roce 1911. Ale na rozdíl od Mongolů ji nevyužili.

Promiňte, že vás přerušuji, ale tím jsme dospěli k mé další otázce, kterou mám celou dobu na jazyku. Nemůžeme přece říkat, že v roce 1911 získalo Mongolsko nezávislost. Nezávislým se stala pouze část Mongolska. Ostatní, to je Vnitřní Mongolsko, zůstalo součástí Číny.

Ano, dokonce větší část Mongolska zůstala Číně. Princové z Vnějšího Mongolska využili kontaktů s Rusy. Totéž mohli udělat Tibeťané v centrálním Tibetu, když byli v kontaktu s Brity v Indii, ale oni to neudělali.

Když Britové připravovali konferenci v Simle, stanovili hranice mezi tzv. Vnitřním a Vnějším Tibetem a usilovali o nezávislost Vnějšího, ne celého Tibetu. Konference v Simla byla v létě 1914 přerušená, protože vypukla válka v Evropě a Britům nastaly jiné starosti.

Britové se do toho zas tak moc nehrnuli. Místodržící Curzon vypravil Younghusbandovu expedici, to byla přece veliká katastrofa. V Londýně se k jeho akcím a plánům stavěli zdrženlivě, neschvalovali je. Britské akce se omezovaly na akce diplomata a tibetologa Charlese Bella, ale žádné další nátlakové akce tam nebyly. I když, kdyby byla příležitost, možná by to dopadlo jinak. Kdyby Tibeťané chtěli využít britské přítomnosti, tak určitě mohli. Vždyť Britové byli tak blizoučko. Jak už jsem říkal, v Tibetu to nikoho nenapadlo. Kdyby opravdu vědomě usilovali o nezávislost, měli k tomu ještě několik let skvělou příležitost. Vždyť vzpomeňme, jak to v Číně v té době vypadalo: prezidentem se stal zcela neschopný Jüan Š´-kchaj, pekingská vláda uplatňovala jurisdikci pouze nad hlavním městem. To přece byla skvělá příležitost pro vyhlášení nezávislosti tak vzdáleného teritoria, jako byl Vnější Tibet.

Navíc Tibeťané nebyli jednotní. Vzpomeňte na odchod pančenlamy do Čching-chaje.

Vracím se ještě k mé původní otázce: když se dnes hovoří o nezávislosti Tibetu, každý má na mysli jen jeho vnější část. Ale etnický Tibet přece co do rozlohy zaujímá jednu čtvrtinu území dnešní ČLR. Sám jste na počátku našeho rozhovoru zmiňoval tiskárnu v Derge a její význam pro tibetskou kulturu. A Derge přece leží ve východní části Tibetu, které se současné úvahy o nezávislosti netýkaly a netýkají. Co by mělo za smysl dát nezávislost jen jedné části Tibetu?

Oblasti jako je Kham a Amdo, jsou již promíchané, ale tibetský vliv je tam silný. Je to dáno rázem krajiny. Hory, které se hodí nanejvýš pro pastevectví, půda naprosto nevhodná pro zemědělství. Tam Číňan, myslím tím Chan, neleze. Chan je zahradník a táhne ho to především na jih. To je to samé, jako když se Rusové obávali, že jim Číňané vtrhnou na Sibiř. Také se to nestalo. Číňan do takové krajiny nepoleze. To není jeho parketa.

Vy jste také rozpolcená. Táhne vás to na ta-lu (čínskou pevninu), ale i na Taiwan. Také se vám těžko soudí, kdo z těch dvou je v právu a těžko se vám odpovídá na otázky tohoto typu?

Já to mám jednodušší, protože na obou stranách žijí Chanové, a čím víc příležitosti poznat život na pevnině i na Taiwanu mám, tím víc si uvědomuji, jak jsou stejní. Vědomí příslušnosti ke společnému kulturnímu zázemí je na obou stranách Taiwanské úžiny tak silné, že překoná i současné politické rozepře. Například zásada, že čínské území je nedělitelné. Uvědomme si, že jen co se kdykoli v historii vyskytlo nebezpečí odtržení jakéhokoli území, okamžitě se jinak antagonistické síly dokázaly spojit ke společné akci. V moderní době se to týká ostrůvků v Jihočínském moři, na které si činí nárok Filipíny nebo Vietnam, ostrůvků na sever od Taiwanu, na které si činí nárok Japonsko a podobně. Týká se to i Tibetu. Ani vláda v Taipei by nikdy neuznala nezávislost Tibetu. Nezapomínejme, že s nezávislostí Vnějšího Mongolska se na rozdíl od vlády pekingské, která ji uznala již v roce 1949, taipeiská vláda s těžkým srdcem smířila až v roce 2000.

Zdůrazňuji, že vidím velikou podobnost mezi Taiwanem a Tibetem. Tibeťané až na tu radikální mládež v emigraci o žádném odtržení neuvažují. Čína má dvě základní devizy: zachovat jednotu a stabilitu. Tyto dvě věci jsou klíčové pro čínský světový názor. Nemohou se rozpadnout a nemohou dovolit, aby vznikl zmatek. A to je klíčové i pro celý svět. Nesmíme zapomínat, kolik Číňanů je. Kdybychom se teď my, Češi, postavili do řady, za každým jedním Čechem by stálo 138 Číňanů. Takže kdyby v Číně vypukl zmatek, potom by se opravdu zemská osa naklonila, jak o tom kdysi bájil ministr Kopecký.

Na druhou stranu my jim nemáme co radit. Oni si musejí vyřešit svoje problémy sami. My se na to můžeme koukat, ale nemůžeme jim radit. Radit nesmíme ani Tibeťanům, jak se mají chovat vůči Pekingu. To je jejich věc. Proto jsem zásadně proti těm, co o Tibetu skoro nic nevědí a chodí křičet před čínskou ambasádu. Tibet prostě je neoddělitelnou součástí státu, jehož vláda sídlí v Pekingu. To bylo, jest a bude. Byly chyby, omyly, ale kde nebyly? Proč popichovat, proč rozsévat nesváry? Co dostali Tibeťané od Číňanů? Školy, nemocnice, noviny, železnici, bez které není žádná modernizace možná. Kdo by dokázal postavit něco takového v tak zoufalém terénu? Která jiná ekonomika by to zvládla? Navíc tempo je fantastické. Kdy se ta investice vrátí, to je velký otazník.

V osmdesátém pátém jsem byl na konferenci v Mnichově. Měl jsem tam referát atd., a potom vzešel návrh z pléna, že bychom měli reagovat na bourání centra Lhasy, a sice napsat protest ministerskému předsedovi do Pekingu, aby zastavil bourání těch chlívků, ve kterých tam Tibeťané žili. To byly opravdu chlívky bez jakékoli hygienické obsluhy, tam nebylo nic. Tak jsem si pomyslel, že když v Praze bourali Josefov, jestli nám do toho někdo mluvil. A zeptal se někdo těch lidí, jestli tak chtějí bydlet, nebo jestli chtějí kanalizaci a tekoucí vodu? Vždyť přece každý touží, pokud to jde, aby měl světlo, vodu, solidní barák. O tohle chcete ty Tibeťany připravit tím, že budete protestovat u čínské vlády? S tímhle názorem už umřu.

Já už jsem starou Lhasu nezažila, ale dovedu si ji představit třeba podle Sia-che. To je městečko u kláštera Labrangu v severovýchodním Tibetu, dnes součást provincie Kan-su. Stará tibetská čtvrť, to jsou nedlážděné prašné uličky, kolem kterých stojí domečky splácané z hlíny. Čpí to tam výkaly, protože Tibeťané si s těmi nejvlastnějšími lidskými potřebami v těchto podmínkách žádné velké starosti ani dělat nemůžou. Jestli stará Lhasa vypadala podobně, tak jí asi opravdu není škoda. Ta část staré Lhasy, která se nachází za klášterem Džókhang, je ale půvabná. Tam údajně bydleli bohatí Tibeťané. Dnes se tam domy rekonstruují nebo staví nové v tradičním stylu.

Co mám ale Číňanům za zlé, je to, že před Potálou nechali to obrovské náměstí, které je zbytečně velké, aspoň mně tak připadá, a navíc na něm postavili ošklivý pomník osvobození Tibetu, který musí Tibeťany štvát. V tom je asi problém. Číňané bezpochyby dělají v Tibetu hodně dobrých a užitečných věcí, ale chybí jim cit.

Před pár lety oslavil Min-cu süe-jüan, ve kterém jsem studoval, 40 let své existence. Je to institut, který se vydělil z Pekingské univerzity. Na Pej-ta zůstaly jen zahraniční cizí jazyky, zatímco domácí cizí jazyky a kultura se studují na Min-cu süe-jüanu. Když vidíte bilanci jeho práce, musíte se sklonit. Kolik pracovišť se jen věnuje studiu tibetské kultury! A není to jen ten centrální ústav. V každé provincii má pobočky. Co prací bylo napsáno a vydáno! Kolik knih vyšlo v tibetštině, kolik interních prací, studií, sborníčků atd. Kolik slavných, světově známých tibetologů Čína vychovala! Teď na příklad vydali obrovský třísvazkový tibeto-čínský slovník. Takový slovník, to je obrovská věc. Vydávají se tibetská klasická díla. Práce o historii, o literatuře. Staré tibetské knihy jsou přetiskovány evropsky, moderně, je to nádherně čitelné. Čili: tolik péče v takovém rozsahu, to se těžko někde jinde najde. A to se netýká jen Tibetu. Podobná péče je věnována i jiným národnostem. Proč by tohle všechno čínská vláda podporovala a financovala, kdyby chtěla menšinové národy násilím sinizovat, jak se rádo tvrdí?

Kdo studuje v těch ústavech? To jsou Chanové nebo příslušníci národnostních menšin?

Obojí. Pokud jde o Tibet, jsou tam hlavně vychovávaní Tibeťané, kteří potom odcházejí pracovat do Tibetu do škol a různých úřadů. Pravda je, že tam s sebou odnášejí kus Číny. A také čínštinu.

Když teď přijedu do Číny a srovnávám ji s tím, co jsem poznal v padesátých letech, tak se skláním s obdivem. Čína má štěstí, že má vůdce, kteří nedovolí její destabilizaci. Čína nemůže skočit do demokracie. Ona potřebuje graduovanou demokracii, jak svého času říkal indonéský prezident Sukarno. Není možné zahltit pocitem svobody zemi, která svobodu nikdy nepoznala. Je třeba mít vizi, vědět, kam chci dojít, ale ne naráz. Vždyť to vidíme doma. Představte si, že by se těm našim rozhádaným papalášům svěřila administrace takového kolosu, jako je Čína. Co by si počali, když neumějí řídit ani náš stát, který je menší, než město Peking?

Neměli bychom končit?

Proč? Máme ještě čas.

Nevím, co s tím budete dělat, s takovým mišmašem.

Nebojte se. Já to sepíšu a pak vám to předložím k autocenzuře. Co budete chtít, můžete doplnit nebo vyškrtat, ale nemusíte škrtat moc. Ať si čtenáři počtou.

Moc vám děkuji, že jste přišel a že jste byl ochotný podělit se s námi o své vzpomínky a názory.