Ale vezměme to od začátku. Narodila jsi se v Polsku….

Narodila jsem se ve Varšavě a tam jsem prožila celé dětství a mládí s výjimkou období, kdy jsem byla v německém táboře a potom po válce, když jsme se do Varšavy vrátit nemohli, protože tam bylo všechno zničené. Byli jsme vybombardovaní v roce 1939 a potom znovu v roce 1945. V době varšavského povstání jsme přišli o všechno…

…Na začátku války jsem měla za sebou první třídu a to byla moje jediná normální škola. Když přišli Němci a byli jsme vybombardovaní, tak jsme žili nějakou dobu na venkově a učila jsem se doma.

Maminka tě učila?

Ne. Měla jsem učitelku. Potom jsme se vrátili do Varšavy a začala jsem chodit do školy, ale to nebyla normální škola. Říkalo se tomu tajné vyučování. Polské školy byly jenom do čtvrté třídy a potom následovalo zaškolování do nějakého řemesla. To tzv. tajné vyučování se konalo po domech, po malých skupinách. V jedné skupině nás bylo 10 až 15. Nikdy jsme tam nemohli přijít najednou, chodili jsme po dvou, po třech, nesměli jsme nosit žádné knížky, nosili jsme jen, říkalo se tomu skorošity. Byly to jednotlivé lístečky, které se doma vkládaly do kroužkových bloků. Neříkali jsme, že se učíme, ale že si hrajeme.

Dochodila jsem sedmou třídu když vypuklo varšavské povstání.

Kdy konkrétně vypuklo varšavské povstání?

V srpnu 1944.

A povstání ve varšavském ghétu?

To bylo dřív. V roce 1943 kolem velikonoc. My jsme to, pochopitelně, viděli z dálky, část města hořela a pro nás, pro děti, to bylo hrozivé, létaly třeba celé obrovské kusy černého papíru, peří atd. a střílelo se.

V srpnu 1944 tam byla fronta?

Nebyla fronta. Nebo, dá se říct, že byla. Rusové už stáli na druhém břehu Visly, ale prostě ofenzivu stopli. Nepokračovali dál. Nejdřív vyzývali do zbraně, ale pak, myslím, že důvody byly celkem jasné, dál nešli.

Tak tedy vypuklo povstání, ze začátku bylo velikánské vlastenecké nadšení…ale šestý den nás dobyli Němci, spálili dům, spálili okolní domy a všechny nás vyhnali. Dovedli nás do takového shromažďovacího tábora, bylo to bývalé tržiště, a tam nás drželi pod zbraněmi…

Podle čeho vás vybrali?

Nevybírali. Namátkou nás pochytali na ulici. Neměli jsme vůbec nic, jen to, co jsme měli na sobě. Bylo to hrozné. V noci jsme leželi na zemi, střežili nás Rusové, kteří přešli na stranu Kamynského a bojovali na straně Němců. Chovali se příšerně.

Kolik let ti bylo v té době?

Ani ne 13. V tom shromažďovacím táboře jsme byli kus dne, noc a následující celý den. V noci jsem ležela na zemi a nade mnou ležela spousta dalších lidí. Tak nás, děvčata, zachraňovali. Potom nás odvedli pod Varšavu k jednomu nádraží a utábořili nás v jakési tovární budově, odkud nás potom v dobytčáku odvezli na západ. Vůbec jsme nevěděli, kdo, kdy, kam …. Nejdřív nás odvezli do Vroclavi, tenkrát se to jmenovalo Breslau, a tam nás zase zavedli do tábora, kde bylo už několik tisíc lidí.

Co jste dělali?

Nic. Čekali.

Co jste jedli?

Dostávali jsme táborovou stravu, hlavně shnilou brukev. Občas jsme dostali i kousek chleba, říkalo se, že prý je dělaný z kaštanů. Tam nás drželi několik týdnů a pak nás vrátili do Vroclavi a ubytovali v tzv. Heimu, původně to byla ubytovna pro nemajetné. Zase nás tam drželi několik týdnů, já jsem byla nemocná, ležela jsem, ale rodiče, maminku a otčíma odváděli každý den někam, kde celý den čekali na zprávu, kam nás odvezou. Když jsem se uzdravila, chodila jsem tam i já a bratr. Jednou jsme se trhli a to byl obrovský zážitek, šli jsme do ZOO. Zvířata tam ještě byla naživu a byla to první zvířata, která jsem v životě viděla.

Terezo, pokud vím, tvoje maminka byla malířka?

Ano, maminka byla malířka a otčím byl interiérový architekt. Byl docela známý. Když nás potom odvedli do cílového místa, už nevím jak se jmenovalo,...tak otčím jim tam dělal návrhy na poválečné úpravy a maminka malovala plakáty apod. No a my, děti, jsme seděly doma. Byli jsme ubytovaní v bývalé továrně, v jakési sušičce nudlí. Všude tam foukalo a zatékalo, čišelo ze všech stran, už byla zima. Seděli jsme tam do ledna, kdy začala sovětská ofenziva. Já jsem se mezi tím roznemohla a ležela jsem v nemocnici. To bylo příjemné, nemocnice byla malá a útulná a byly tam sestřičky, které mluvily lužickou srbštinou, takže jsem jim rozuměla.

V lednu, když se přiblížila ofenzíva, Němci utíkali a vypadalo to katastrofálně. Cesty byly plné lidí, kteří jeli na všelijakých povozech, jako ve filmu o divokém západě. Nás taky evakuovali. Podivné bylo, že zatímco jejich vlastní lidé neměli dopravní prostředky, nás Němci naložili do autokaru. Přikázali nám sundat značky, my jsme totiž nosili značku – písmeno P jako Polák, tak to jsme museli sundat a zakázali nám mluvit polsky. Odvezli nás na území lokality, která se jmenovala Ludwigsfelde, a to bylo už na území velkého Berlína. Tam byl další sběrný tábor. Vedle nás byli francouzští zajatci a spousta Ukrajinců, kteří tam pracovali. Maminka pracovala jako uklízečka a co dělal otčím, to si nepamatuji. No a my děti jsme zase seděly doma, tedy na baráku. Nebylo co jíst a protože jsme byli blízko Postupimi a blízko dálnice, tak ve dne v noci létala letadla a bombardovala.

Vůbec si neumím představit, jak jste to vy, děti, přežily. Ty jsi byla třináctiletá, bratr…

... jedenáctiletý. Neměli jsme vůbec nic. Ani papír, ani tužku, vůbec nic. Jen to, s čím nás odvedli z Varšavy. Protože nás odvezli v srpnu, měli jsme jen letní šaty a v zimě jsme neměli co na sebe. Jedna maminčina příbuzná nám poslala nějaké věci, třeba pro mne boty, protože já jsem i v zimě chodila v sandálech. Co jsme celé dny dělaly? Prapodivné věci. Pamatuji se třeba, že jsem našla nějaký kousek látky a motouzek a chtěla jsem ušít sukni, ale neměla jsem ani jehlu, tak jsem použila slámu. Záleželo na vynalézavosti. Potom ke konci jsme už seděli skoro nepřetržitě v podzemním krytu. Jídlo bylo čím dál tím horší. Pamatuji se, že jednou byla sláva, když nám v neděli dali brambory. Byly to takové miniaturní brambory, které se ani nedají loupat a vaří se vepřům nebo čemu. Pro nás to byla lahůdka.

V tom táboře jsme byli do začátku května nebo do konce dubna. Už nevím. Ještě než přišla sovětská armáda nám Vlasovci a Ukrajinci vyhrožovali, že s námi udělají krátký proces. Nevím proč, neměli jsme s nimi žádný konflikt. Nás bylo málo, asi šedesát a jich bylo několik tisíc. Můj otčím začal vyjednávat s Francouzi, že přejdeme k nim, ale to už se nestalo, protože Sověti přišli dřív, než se čekalo. Ti Ukrajinci zabili Němce, kteří nás hlídali, což byl nesmysl, protože ti lidé byli neškodní, byli to většinou staří lidé z posledního odvodu. Ukrajinci vyplenili nějaké skladiště, kde byl i alkohol a okamžitě se opili. Začalo rabování, můj otčím tam taky šel a přinesl nějaké konservy. Moc jsme se těšili, jak si pochutnáme, ale ukázalo se, že to je mrkev a tu jsme právě nenáviděli, protože nám ji dávali kromě té řepy. Ten den, co vstoupili Rusové do tábora, nám přikázali, ať jdeme domů. Pěšky od Berlína domů. Žádný majetek jsme neměli, tak jsme šli. Nejdřív celá skupina, ale pak jsme se postupně roztrhali. Asi třetí den se nějakým způsobem objevil kůň s valníkem, mohli jsme nasednout, ale neradovali jsme se dlouho. Zastavili nás sovětští vojáci a přikázali: slezte dolů. Nejen, že zmizel kůň a valník, ale i věci, které tam někteří lidé nechali. Navíc nás zavřeli do opuštěného domu a chtěli zlato, zlato. Sebrali všechno zlato, které ještě někteří měli, jako na příklad snubní prstýnky. Pak nás pustili a zase jsme šli pěšky. Protože boje o Berlín ještě pokračovaly, jezdili proti nám transporty a my jsme museli do příkopu a čekat, až přejedou. Jednou se stalo, že u nás zastavilo auto, vystoupil z něho nějaký sovětský důstojník a dal mi panenku. Byla jsem, pochopitelně, celá šťastná a nedala jsem ji z ruky, i když se mi s ní špatně šlo. Já jsem byla hubená a panenka měla dobře přes 50 cm. Po cestě se odehrávaly různé příhody. Nakonec jsme šli jenom naše rodina, někdy nám zastavil sovětský náklaďák, pokud jel tím směrem. Jednou nás v jednom městě nahnali na náměstí, které bylo plné lidí a uprostřed byla budka, ve které seděli nějací důstojníci. Nevěděli jsme, proč tam jsme a co od nás chtějí. Někteří lidé tam byli třeba i tři dny, ale my jsme tam nebyli ani půl dne, když z té budky vylezl sovětský důstojník a zařval: pašli! No a tak jsme zase šli. Trvalo to hodně dlouho, asi deset dnů. Po cestě jsme se zastavovali v opuštěných domech, hledali jsme něco k snědku. Někteří byli nemocní, protože třeba našli nějakou klobásu, tak se na ni vrhli a pak jim bylo špatně. Pamatuji se, že jsem v jednom domě našla hrnec švestkových povidel. Tak jsem zachraňovala lidi švestkovými povidly. Pěšky jsme došli až k hranicím Polska a tam už byly vlaky. Ale dostat se do vlaku, to nebylo jen tak. Maminka, která byla podnikavá, se seznámila s jedním železničářem a dala mu tu mou panenku. Ten hodný člověk nás za to protlačil do vlaku. Jeli jsme do Poznaně. Tam pro nás skončila válka. Pamatuji se, že jsem spala v nějaké velké místnosti na zemi, když mě probudilo strašné střílení. Lekla jsme se: zase další válka? Ale on to byl právě konec! Rusové stříleli, slavili, pochopitelně.

To bylo osmého května?

Osmého nebo devátého, jak to kdo počítá. Z Poznaně, která byla jedna troska.

Když skončilo povstání, Němci vypalovali dům po domu a všechno obyvatelstvo z Varšavy vyhnali. Většina se rozprchla po Polsku k příbuzným a podobně. Kdo neměl kam jít, ubytoval se v lágru, ale my jsme odjeli za dědečkem a babičkou, kteří bydleli u babiččiny sestry. Tam jsme nějakou dobu bydleli a já jsem tam chodila jeden rok do gymnázia. Ještě před tím, než jsem nastoupila do gymnázia, jsem asi dva měsíce chodila do závěrečné třídy střední školy. To bylo nutné, protože jsem neměla žádné vysvědčení, žádný doklad o tom, že jsem chodila do školy. Potom jsem byla v sanatoriu, protože jsem dostala tuberkulózu.

Asi po roce naše rodina přesídlila do Jeleni Gury, kde jsem chodila další rok do školy.

Varšava byla po povstání úplně zničená, všechno bylo v troskách a lidé si v těch troskách zařizovali nouzové bydlení. Také náš otčím zařídil ve Varšavě něco, čemu se dalo říkat byt. Upravil přízemí rozbombardované původně dvoupatrové vilky, ze které zbyly jenom holé zdi. Podařilo se mu postavit provizorní střechu, takže tam nepršelo. Ale když jsem poprvé přišla do těch trosek, připadala jsem si jako ve strašidelném filmu. V té změti trosek byly jediné dveře, a ty vedly do našeho bytu.

Celá ulice tak vypadala?

Zhruba ano. Školu jsem měla docela blízko, ale ta škola taky byla vypálená. V části školy se dalo učit a tu rozbitou část jsme my děti rozebíraly, aby se tam dala později postavit normální škola.

Tam jsi chodila do tercie?

První rok gymnázia jsem končila v Krakově, druhý v Jelení Guře a třetí rok jsem už byla ve Varšavě. Kromě učení jsme chodili rozebírat trosky na starém městě, které znáš. Lezli jsme po zbytcích zdí, třeba i ve druhém patře, a podávali jsme si cihly z ruky do ruky….

…V padesátém roce jsem odmaturovala, to už jsme měli normální školu na jiném místě. Uvažovala jsem co dál, no a přišla jsem na nápad studovat čínštinu.

Jak tě napadlo studovat čínštinu?

Něco jsem o Číně četla a hlavně mne velice zajímalo překládání. S velkou oblibou jsem překládala texty třeba z latiny…Asi jako když někteří lidé luští křížovky. Dokonce jsem chodila soukromě na řečtinu. Jazykově mne to zajímalo. A Čína mně připadala úžasně zajímavá. Navíc mne asi podvědomě lákalo dostat se z toho

katastrofického ovzduší, z toho ruského, sovětského teroru, ve kterém jsme žili. Asi jsem si představovala, že se tímto způsobem ne fyzicky, ale psychicky dostanu do nějaké bájné krajiny, že budu číst a překládat čínskou literaturu, budu mít kontakt s Čínou…

Existovaly v té době nějaké polské překlady z čínštiny?

Ne. Existovala jedna jediná knížka, tu přeložil profesor Jablonski. Jinak existovaly pouze knížky o Číně, většinou překlady z angličtiny nebo z němčiny.

…Úspěšně jsem složila zkoušky a začala jsem studovat sinologii. Už při studiu jsem překládala různé knížky. Studovala jsem, bohužel, jen dva a půl roku. Pak jsem byla zabásnutá.

Počkej, ještě než budeš povídat o tom, co jsi prožila v kriminále…jak to vypadalo v té době v Polsku se sinologií?

Sinologie byla dost ubohá. Byl tam jen jeden profesor, prof. Jablonski, který studoval ve Francii. To byl výborný vědec, a také výborný člověk.

Kolik mu asi bylo let?

Asi padesát? Zemřel poměrně mladý, myslím, že asi v jednapadesáti letech, v roce 1957 v Pekingu. Druhý sinolog, který dojížděl z Lodže, byl profesor Vilevski. Kromě nich tam byl docent Vojtaševski. který měl nejbližší kontakty se studenty. Četl s námi texty a učil nás wen-jen. No a nebyli tam žádní Číňané. Respektive byli mladí Číňané, kteří přijeli studovat polštinu, s těmi jsme ale žádné kontakty neměli, nanejvýš občas soukromě. Až když jsem byla ve třetím ročníku, přišel čínský lektor. Mluvenou čínštinu nás učila paní, která se vdala do Mandžuska, která potom bydlela tady v Praze.

Studentů nás bylo asi deset. Neměli jsme vůbec žádné knížky, protože Varšava byla přece úplně zničená, fakulta byla v troskách, učili jsme se namačkaní v jedné nevelké místnosti. Začínalo se na spálené zemi. Existoval jen jeden jediný slovník, o který jsme se přetahovali. Časem se to zlepšovalo, objevil se Ošanin, ten malý, ale také ho nebylo dost. K wen-jenu jsme měli všeho všudy jednu příručku.

Měli jsme také základy japonštiny, pochopitelně ne mluvené….S mluvenou čínštinou jsme přišli do kontaktu až ve třetím ročníku, když přišel ten čínský lektor, který kromě angličtiny neuměl žádný cizí jazyk a začal nám vykládat čínsky dějiny čínské literatury. My jsme mu naprosto nic, ale ani jedno slovo nerozuměli. Takže později se dohodlo, že bude přednášet v angličtině.

Ve třetím ročníku, právě když jsem se připravovala na zkoušky, mě zavřeli.

To tě zavřeli jen tak?

Více méně ano. Zavřeli mě za to, že jsem vtipkovala. A nebyla jsem v tom sama. Oni mi to i estébáci řekli: my vyhmátneme tak každého desátého a vy jste zrovna ta desátá. Tenkrát bylo v módě vyprávět si politické vtipy. Bylo to normální, myslím, že to byl způsob, jakým se lidé odreagovávali, jakým relaxovali. Při tom protisovětské vtipy, jak se říkalo, to byly takové srandičky, na příklad o tom, jaký byl Pavlovův pes a podobně. Oblíbené byly vtipy o Mičurinovi. To tady muselo být taky. Třeba vtip, který se objevil i na mém procesu: proč je výhodný Mičurinův kříženec psa a jabloně? Protože se nejen sám zalévá, ale taky štěká, když mu chce někdo ukrást jablíčka. Tak tohle bylo hodnoceno jako protisovětská diverze.

Nesmělo se mluvit o Katyni, o vyvraždění asi 12 až 14 000 polských důstojníků.

Někdo tě udal?

Ano, zavřeli mne na základě udání. Bohužel, postarala se o to kolegyně, se kterou jsme se společně připravovaly na zkoušky. Udělala to šikovně. Protože, jak jsem říkala, neměli jsme se z čeho učit, bylo třeba dělat si na přednáškách podrobné poznámky. Já jsem si dělala poznámky velmi pečlivě. Ona si je ode mne půjčila, pak mě udala, mne zavřeli a ona se z mých poznámek naučila na zkoušky. Navíc jsme byly domluvené, že spolu pojedeme o prázdninách k moři. Já jsem dostala stipendium, zaplatila jsem zájezd… no a já jsem šla sedět a ona jela k moři.

Jak probíhalo zatčení? To tě někam předvolali?

Ne. V noci přišli čtyř chlapi. Udělali prohlídku a sebrali notýsek, ve kterém jsem měla sepsané skautské písničky. Ten zabavili jako doklad, nevím čeho, snad vlastizrady?

No a tak mě zavřeli. Seděla jsem v takovém proslulém paláci, kde bylo hlavní sídlo státní bezpečnosti a v podzemí kopky, kde jsem strávila 5 měsíců. Sebrali mě třetího června a odsouzená jsem byla koncem října. Podmínky tam byly dost špatné. Bylo to v podzemí, neměla jsem přístup k nikomu, ani k advokátovi….až později.

Promiň. Z vaší skupiny zavřeli jenom tebe?

Mne a ještě mého chlapce. Vyslýchali nás dost tvrdě, jeden výslech trval bez přestávky 72 hodin. Pánové se střídali a já jedna tam pořád seděla na židličce….Pak nás zavřeli do toho podzemí. V noci nás pořád vyrušovali, abychom nemohli spát. Otevíraly dveře, volali na mne, abych vstala, doprovázeli mě nahoru na výslech a tak a tak…

…Maminka vůbec nevěděla, co se mnou děje. Až když mě převezli do věznice, dozvěděla se, že vůbec žiji. V říjnu se pak konal proces. Trval dva dny. Vypovídali ti, co svědčili proti mně, část jich byli i kolegové ze studia, zřejmě spolupracovníci oné instituce. Dostala jsem dva a půl roku. Odsouzená jsem byla hlavně za to, že jsem povídala o Katyni, o tom, jak byli povražděni polští důstojníci. Tak já jsem dostala dva a půl roku a ten můj chlapec tři roky. On pak sloužil jako „ černý baron“ v dolech. Já jsem seděla jen ve věznici. Nejhorší na tom bylo, že jsem seděla společně se zlodějkami, prostitutkami a podobnými živly. Vedení věznice ze mne udělalo vedoucí cely, pochopitelně počítalo s tím, že mne ty spoluvězeňkyně jako studentku budou nenávidět a že mne zničí. Ale poradila jsem si s tím docela dobře. Hned ze začátku jsem jim řekla: podívejte se. Vy jste tady jen na krátko, já tady budu trčet docela dlouho. Tak se dohodneme: já na vás nebudu žalovat a čekám, že vezmete ohled na to, že jsem na tom hůř než vy. A ony se chovaly poměrně slušně.

Mohly jste pracovat?

Ano. Já jsem pracovala v bramborárně. Osm hodin denně jsem škrábala brambory…….

…. Dost brzy jsem v té věznici onemocněla. Vlastně jsem byla nemocná už z německých lágrů, jak už jsem říkala, po válce jsem se léčila na tuberkulózu a měla jsem revma, které se ve věznici podstatně zhoršilo. Díky tomu jsem se dostala do jedné malé vězeňské nemocnice. Kromě jiného jsem měla problémy i se slepým střevem. Byl tam lékař, také vězeň. Jednou, bylo to v prosinci, za mnou přišel a řekl mi, že má jít na vánoce domů a to znamená, že v nemocnici nebude žádné služba. Bachaři budou mít strach, takže když budu předstírat, že mám velké bolesti, odvezou mne do normální nemocnice, kde budou mnohem lepší podmínky. Tak se i stalo. V té velké nemocnici se zjistilo, že opravdu to slepé střevo nemám v pořádku, takže mne operovali. Mezi tím se mne maminka snažila dostat z vězení. Konal se odvolací proces a ten mi snížil trest na rok. V té době už jsem seděla 10 měsíců. Nějakou dobu jsem ještě pobyla v nemocnici a pak mne už propustili domů.

Jak to dopadlo se školou?

Dobře. Můj otčím byl profesorem na vysoké umělecké škole. Znal poměry, věděl, jak to chodí a co to znamená dostat se před disciplinární komisi. Takže když mi přišlo předvolání, napochodoval tam místo mne. To jsem ještě byla ve vězení.

Kvůli čemu tě pozvali před disciplinární komisi?

Oficiálně proto, že jsem se nedostavila ke zkouškám. Byl to takový jednoduchý způsob, jak se mne zbavit. Ale předsedou té komise byl japanolog, který moc dobře věděl, o co jde. Zeptal se otčíma, jestli se dostavím ke zkouškám, když budu propuštěná. Otčím, pochopitelně, řekl, že ano. Tak se hlasovalo. Rozhodující hlas měl právě profesor????, který byl zároveň děkanem a ten rozhodl, že mohu na škole zůstat. Takže když mě propustili, dodělala jsem zkoušky a nastoupila jsem do čtvrtého ročníku. Samozřejmě, že jsem byla špatně zapsaná. Moji kolegové jeli do Číny a já ne. Zůstala jsem doma, ale dostudovala jsem. Po studiích jsem začala pracovat na čínsko-polském slovníku. Potom, bohužel, zemřel profesor Jablonski a byly dost velké problémy, co s tím slovníkem. Ale ujal se ho pan profesor Chmilevski a já a ještě jedna kolegyně jsme pokračovaly. Byly jsme zaměstnanci akademie věd. Mezi tím se trochu zlepšily politické poměry a já jsem mohla na tři měsíce odjet do Číny. To bylo v roce 1959. Byla jsem v Pekingu a zpracovávala jsem tam materiály pro slovník. Rýsovala se určitá možnost zůstat tam delší dobu a připravovat se na kandidaturu. Ale nevyužila jsem toho, rozhodla jsem se vrátit, a to z toho důvodu, že jsem dosud neměla určené téma kandidátské práce. Představovala jsem si, že se do Číny vrátím, až budu mít přesně stanovené téma. Dnes vím, že jsem udělala chybu, protože jsem se už do Číny na studia nikdy nedostala.

Stejně ti ale řeknu, že je zajímavé, jaký rozdíl byl mezi tehdejší situací u nás a v Polsku. Neumím si představit, že by u nás člověk, který by se ocitl ve stejné situaci, v jaké jsi byla ty, mohl pokračovat ve studiu. Na tvém příběhu je vidět, že každá ta takzvaně socialistická země, i když navenek vypadaly jednotně, měla svá specifika.

Já jsem měla štěstí, že tam zrovna byl ten solidní člověk.

Samozřejmě. Ale stejně si myslím, že v ovzduší, jaké bylo u nás, by se to stát nemohlo.

V Číně jsi byla v tom nejhorším období. Končil „velký skok“, nebylo co jíst…

Ale ještě to nebylo tak špatné jako o rok později….

…Takže v Číně jsem byla tři měsíce, pak jsem se vrátila a pracovala jsem dál na čínsko-polském slovníku….

…V roce 1962 jsem dostala kontakt na Marcelu Bouškovou – Štolcovou, tehdy ještě byla Boušková. Jeden kolega, který už nežije, se tenkrát vrátil z Prahy a řekl mi, že v Praze je jedna kolegyně, která by se ráda podívala do Polska. Tak jsme se dohodly, že ji pozvu a ona zase pozve mne. Marcela tedy přijela do Varšavy a bydlela u mne. Já jsem pak přijela na soukromou návštěvu do Prahy a bydlela jsem u Xeni Dvorské, protože Marcela neměla podmínky. Tehdy jsem poznala většinu pražských sinologů, také tebe.

A svého manžela Zbygnieva Slupského?

Toho jsem poznala už dřív, když někdy v 50. letech přijel do Varšavy. On měl tehdy v Československu nějaké problémy s občanstvím, s armádou a podobně a uvažoval o přesídlení do Polska. Přijel se podívat, jestli by se pro něj ve Varšavě nenašlo zaměstnání, ale zjistil, že je to beznadějné. Potom jsme se na chvíli potkali v Pekingu v hotelu na schodišti…..No a pak, když jsem přijela sem na tu soukromou návštěvu, mě Zbygniev pozval…myslím, že to byla restaurace Oživlé dřevo na Strahově…a tak to začalo. Potom jsem sem přijela na studijní pobyt, ten dohodl prof. Průšek, když byl rok před tím ve Varšavě. Původně jsem tady měla být rok, ale protože jsem se vdala, souhlasil profesor Průšek, že tady můžu zůstat a můžu tady pracovat. Tak se stalo, že jsem tady zůstala.

Překládala jsi Lao Š´ho?

V Polsku jsem přeložila Pa Ťinovu Rodinu, to bylo ještě před tím, než jsem přijela sem. Někdy koncem padesátých let. Musela bych se podívat. Byla to druhá knížka, která byla přeložená do polštiny přímo z čínštiny. Pa Ťinovu Rodinu jsme v Polsku nazvali nadneseně Kdy odchází bohové? protože knížka s názvem Rodina by byla neprodejná. Lao Š´ovy povídky jsem překládala, až když už jsem byla v Praze. V polštině vyšly pod názvem Poblíž svatyně. To je název jedné z těch povídek.

V Praze jsem žila a pracovala do roku 1973. Mezi tím jsem byla nemocná, příčinou té nemoci bylo nervové vypětí, které způsobila tehdejší politická situace, prověrky a všechno, co se dělo kolem toho, boje s Opluštilem…..

Systematické vyhazování významných orientalistů z ústavu byl Opluštilův stranický úkol. Kdy jsi dostala výpověď?

Důvodem mého odchodu z ústavu byla nemoc, která byla původně míněná jako záchrana před vyhazovem, ale ukázalo se, že je skutečná. Ani Zbygniev nedostal výpověď. On nebyl na systemizovaném místě, pracoval na smlouvu, takže mu neobnovili smlouvu, a to ho svým způsobem zachránilo jako orientalistu, protože neměl cejch vyhozeného při prověrkách.

V roce 1973 jste svou situaci vyřešili tím, že jste se přestěhovali do Varšavy a vlastně začínali znovu.

Zbygniev šel na fakultu a uchytil se tam docela pěkně. Pro něho to bylo důležitější než pro mne. Jednak v Polsku nikdy nežil, neměl tam zázemí, a kromě toho byl dál, než já. Nebylo možné, abychom byli na fakultě oba, nebylo místo. Takže já jsem šla pracovat do nakladatelství, kde jsem se zajímala o čínskou literaturu. Bylo to v té době největší nakladatelství, jmenovalo se PIV.

To si pamatuji. My jsme tady rádi říkali, že Tereza pracuje v pivu.

Pracovala jsem v anglické redakci a překládala jsem práce českých sinologů, a nejen sinologů…

Přeložila jsi Johna. To byla velice krásná knížka a krásně jsi ji přeložila

Pak jsem přeložila Lao Š´ho a kromě toho….

Počkej! Neutíkej tak od své práce. Co jsi přeložila z Johna?

Moudrý Engelbert.

Proč sis vybrala právě tuto knížku?

Protože se mi líbila. Byla to hezká knížka. Aspoň já jsem se v ní cítila docela příjemně. Není to knížka moderní, spíše nostalgická…je tam i trochu melancholie…

Asi jsi ji chápala jako klíč do české společnosti. Pamatuji se, jak jsi se pořád vyptávala na různé zvyky a obraty…

Ano….Taky jsem překládala tu vaši knížku Setkání a proměny

To chci právě říct. Za to jsme ti byli velice vděční, pro nás to byla satisfakce, potvrzení kvality práce Orientálního kroužku.

T.L. Potom jsem začala překládat americkou a anglickou literaturu. Zpočátku jsem překládala poměrně málo, protože se předpokládalo, že když člověk v nakladatelství pracuje, neměl by dělat už nic dalšího. Usilovně jsem začala překládat, až když jsem šla do penze.

Se Zbygnievem jste se podíleli na překladu Fairbenkových dějin Číny

Ano.

Překládala jsem hlavně různé knížky, které se týkaly Číny, na příklad o kulturní revoluci, ale ty jsem překládala pod pseudonymem. Také jsem překládala knížky., které se týkaly jiných zemí východní Asie, na příklad dějiny Angkor Watu a beletrii. Dohromady jsem přeložila víc jak 40 knížek.

To je neuvěřitelné množství. Kterého svého překladu si nejvíc vážíš? S kterým svým překladem jsi nejvíc spokojená? O které knížce si myslíš, že se ti ji podařilo dobře vybrat a dobře přeložit?

Mám různá kritéria. Důležitá pro mne byla první knížka, o které jsem již řekla, že to je teprve druhá z čínštiny do polštiny přeložená kniha. Kdybych to překládala dnes, možná bych to přeložila trochu jinak. Radost jsem měla i z toho Moudrého Engelberta. Mám radost i z různých drobných věcí. Třeba nedávno jsem přeložila van Gulika. Překládala jsem ho s velkou chutí.

Nejsem odborník, nemohu se k tomu vyjadřovat, ale mně se tvoje překlady velmi líbí a z reakce tvých kolegů jsem pochopila, že jsi velmi uznávanou překladatelkou.

Možná ano, protože dostávám spousty nabídek, ale já si vybírám. Jsem dost vybíravá. Na takový ten póvl nejdu, i když to je většinou docela dobře placené.

Na závěr ti položím otázku: co ti dalo studium čínštiny? Nepovažuješ ho za zbytečné, když jsi potom pracovala hlavně s anglickou literaturou?

Rozhodně ne. Zapomněla jsem říct, že jsem pak byla v Číně ještě dvakrát. Když jsem pracovala v nakladatelství, asi v roce 1984 nebo 1985, byl v Číně sjezd sinologů. Navštívila jsem Peking a Šanghaj. To byla moje druhá cesta do Číny. Naposled jsem byla v Číně soukromě před pěti lety. Ale abych odpověděla na tvou otázku. Studium čínštiny mi dalo hodně. Především znalosti. Tím nechci říct, že jsem znalec Číny. To nejsem, bohužel. Jenom jsem do Číny nakoukla. Studium čínštiny bezesporu obohatilo i můj pohled na svět. Něco z čínského myšlení ovlivnilo i můj soukromý přístup k životu.

Ještě se vrátím k tvému působení v Orientálním ústavě v Praze. Na čem konkrétně jsi pracovala?

Vyhledávala jsem pseudonymy čínských spisovatelů. Vypracovala jsem celou kartotéku. Zajímalo by mne, co se s tím stalo. Možná, že by to bylo ještě někomu užitečné….Chtěla bych ještě poznamenat, že jsem sice v Polsku vypadla ze sinologických kruhů, ale když přijedu do Prahy, mám pocit že do nich stále ještě patřím. Přijíždím do Prahy zhruba dvakrát do roka a psychicky tady mám pocit, že jsem sinolog.

My tě stále za českého sinologa považujeme. Pro mne je navíc přátelství s tebou velmi důležité. Díky tobě jezdím často do Polska, mám Polsko ráda a patřila jsem tady vždycky za informátorku o tom, co se v Polsku děje, od Solidarity po dnešek. Pokaždé po návratu provádím intenzívní školení. Doufám, že nám to ještě několik let vydrží. Tobě na závěr přeji, abys byla hodně zdravá, méně pracovala a více si užívala života. Děkuji za rozhovor.