Příběh generálního konzula

Švagr Rudolfa Slánského konzulem v Číně.

V rámci tématu „česko-čínské vztahy“ se m. j. snažíme shromáždit informace o osobnostech, které v minulosti působily na čs. zastupitelských úřadech v Číně. S překvapením shledáváme, že mnohé z těchto osobností zůstaly sice z hlediska česko-čínských vztahů poměrně nevýrazné, zato nám pátrání po jejich osudech přichystalo nejedno překvapení.

Jednoznačně to platí o panu Antonínovi Haškovi, který v letech 1950-1951 sloužil jako generální konzul a velvyslanecký rada na československém velvyslanectví v Pekingu [1]. Z Číny byl předčasně odvolán. Po návratu do Prahy byl zatčen a odsouzen za trestný čin vlastizrady a vyzvědačství.

Obvinění souviselo s pobytem v Číně jen okrajově. Největším Haškovým proviněním byl příbuzenský vztah s Rudolfem Slánským, Haškova sestra Josefa byla manželkou Rudolfa Slánského.

Podle svědectví Bohumila Doubka, hlavního vyšetřovatele ve většině vykonstruovaných procesů první poloviny 50. let, sovětští poradci původně předpokládali, že „Hašek bude jednou z hlavních postav v procesu s Rudolfem Slánským, ale v průběhu vyšetřování změnili názor…“(2) Důvodem byla skutečnost, že R. Slánský „… obvinění ze špionáže rozhodně odmítl a neustoupil ani po týdenním nátlaku. Posun vyšetřování do polohy špionáže dolehl na Slánského velmi těžce. Cítil to jako hroznou urážku, rozčiloval se, zuřil a po třítýdenní přestávce opět uvažoval o sebevraždě“.(3)

Podle vyšetřovatele Doubka sovětští poradci posoudili Slánského chování a rozhodli obvinění ze špionáže z obžaloby vypustit. Slánský byl ve vykonstruovaném procesu obviněn z řady jiných údajných trestních skutků ale ne ze špionáže. Přesto Hašek, který byl zatčen právě v souvislosti s tímto bodem, zproštěn obžaloby nebyl. Pouze se o něm přestalo uvažovat jako o jedné z hlavních postav procesu. Jeho jméno bylo vyňato ze seznamu členů „protistátního spikleneckého centra" a zařazeno na seznam „osob centrem vybraných a jeho příkazům podléhajících“.

Proto se před tribunálem, který soudil Rudolfa Slánského, Hašek neobjevil. Na svůj proces čekal ve vazbě další rok a, i když obvinění ze špionáže nikdy nepřiznal, během vyšetřování na rozdíl od mnohých jiných nátlaku nepodlehl, protokoly o svém výslechu nikdy nepodepsal, byl v listopadu 1953 za „předávání špionážního materiálu, který dostával od Slánského, osobám, které byly ve styku s nepřátelskými rozvědkami“ v neveřejném soudním líčení odsouzen na 25 let odnětí svobody bez možnosti odvolání.

Protože se soud s Haškem konal až rok po hlavním procesu a jeho obžaloba opticky s obžalobou Slánského nesouvisela, zůstal případ Antonína Haška mimo zájem historiků zabývajících se „procesem s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“. Dokonce i tak renomovaný autor, jako je Karel Kaplan, věnoval Haškovi ve výše citované analýze jen stručnou poznámku. Je to zároveň první a jediná zmínka o Antonínu Haškovi, kterou se nám podařilo v jinak obsáhlé literatuře o procesech z 50. let najít. O absenci většího zájmu o Haškovu osobu svědčí i skutečnost, že si ani Karel Kaplan lépe neověřil Haškovu identitu a chybně o něm píše jako o velvyslanci v Číně.

Ani paní Josefa Slánská se ve Zprávě o mém muži o svém nejstarším bratrovi nerozepisuje. Na několika místech se jen zmiňuje o „nejstarším bratrovi Tondovi“, jeho ženě Lise a neteři Nině, připomíná jejich pobyt v Číně, ale o faktu, že byl bratr Antonín zatčen společně s jejím mužem, a o jeho dalších osudech, mlčí. (4) Je to zvláštní, protože rodina Antonína Haška byla procesem se „spikleneckým centrem“ postižena stejně jako rodina R. Slánského a ostatních obviněných v hlavním procesu.

Pro nás je Haškův příběh zajímavý především vzhledem k ročnímu pobytu Haškovy rodiny v Číně v letech 1950-1951.

Ale začněme od začátku: Antonín Hašek se narodil v roce 1908 ve velmi chudé rodině. Jak se dozvídáme z pozdější výpovědi Antonínova bratra Richarda, žili v nouzové kolonii Na Strži (dnes je tato lokalita součástí Prahy 4), v domku splácaném z bedniček od vajec a prken, která zbyla po sokolském sletu. Antonín Hašek se vyučil elektromontérem, ale byl často nezaměstnaný. V roce 1926 vstoupil do Svazu komunistické mládeže a posléze, v roce 1928 do KSČ. Stejně jako jeho bratr Richard a obě sestry se aktivně účastnil protestních akcí organizovaných dělnickými spolky. V archívu Policejního ředitelství, Praha jsou uloženy záznamy o Haškově účasti na demonstracích, při kterých vykřikoval hesla jako „Ať žije druhá zakázaná Spartakiáda!“, „Ať žije sovětské Rusko!“, „Hanba policii! “ apod. Několikrát byl zatčen a krátce vězněn. V roce 1928 byl na příklad „za štvaní proti republice a urážku na cti“ odsouzen k 6 týdnům „tuhého vězení, zostřeného třemi posty“. (5)

V roce 1931získal Antonín Hašek pas, na který mohl odejet do Německa navštívit nemocného strýce, ale využil tohoto pasu k odjezdu do Moskvy, kde, jak uvedl v roce 1961 ve vlastním životopise, pracoval pro Kominternu.(6)

Podle jiných informací žil Hašek nějakou dobu v Oděse. V každém případě se v listopadu 1937 vrátil do Československa, aby nastoupil vojenskou službu. Z armády odešel koncem března 1939. Podařilo se mu odejet do Švýcarska, kde prožil zřejmě pod jménem Charles Werner celou válku. V roce 1945 se vrátil do Československa, ale během několika týdnů se do Švýcarska vrátil jako dopisovatel ČTK. Čekala tam na něj slečna Lisa Luscher, se kterou se pak v Bernu v roce 1947 oženil. (Švýcarka Lisa Luscher byla aktivní členkou Komunistické mládeže a členkou KS od roku 1930.)

Funkci dopisovatele ČTK v Bernu a v Ženevě Hašek zastával až do roku 1950, kdy se vrátil do Prahy, nastoupil do služeb MZV a již v květnu téhož roku odejel spolu se ženou, s dcerkou Ninou a matkou Josefou do Pekingu.

Jak vyplývá ze všech svědeckých výpovědí Haškových spolupracovníků (viz dále), Hašek neměl pro práci diplomata potřebné předpoklady. Byl roztěkaný a nezvyklý pracovat samostatně a systematicky. Úkoly za něj plnili jiní pracovníci úřadu, především sekretářka, ale i manželka, o které naopak všichni mluví s velkým uznáním jako o ženě velmi schopné a čestné, která znala několik jazyků a uměla se pohybovat ve společnosti. Kryla manžela, kterému tyto vlastnosti chyběly. Nikdo, a to ani velvyslanec Weiskopf, si údajně nedovolil Haškovi, coby švagrovi generálního tajemníka ÚV KSČ, cokoli vytknout.

V archivu MZV Praha jsem našla jedinou zprávu z Pekingu podepsanou Antonínem Haškem. Týká se Haškovy cesty do Charbinu a situace našich krajanů, kteří prožili válku v severovýchodní Číně v nepředstavitelně těžkých podmínkách. Hašek s nimi soucítil a apeloval na vládu, aby se nerozmýšlela a navzdory byrokratickým omezením umožnila co nejrychlejší evakuaci krajanů do Evropy: „ Jsou v takovém stavu, že mnozí z nich nepřečkají zimu!“ (7)

V srpnu 1951 byl Hašek z Pekingu bez uvedení důvodu odvolán. Nastoupil na MZV, ale již v listopadu byl zatčen.

Jak jsme již uvedli, soud s A. Haškem se konal 17. 11. 1953.

Soudce konstatoval, že „R. Slánský […] svého švagra Ant. Haška prosadil do funkce dopisovatele ČTK ve Švýcarsku. Vyhovoval mu dobrodružný a podvodnický charakter Haška. Opatřil mu doklady o odbojové činnosti za okupace a k podvodnému vetření do řad KSČ. A. H. udržoval spojení s agenty imperialistických rozvědek. Dodával jim cenné zprávy špionážního charakteru, které dostával od Slánského. Když koncem 1949 hrozilo odhalení, byl odvolán do Prahy a v rámci rozmisťování nepřátelských kádrů do zahraničních spojů byl Hašek poslán do Pekingu. Avšak proti činnosti obv. A. H. protestovalo i čínské ministerstvo zahraničí, jak se prokázalo u soudu dokumentem č. 17. Za svého pobytu v Číně získával Hašek špionážní zprávy, zejména průmyslové a vojenské. A to pro západní imperialisty.“(8)

Nařčení bylo formulováno velmi obecně a nebylo podloženo žádnými konkrétními důkazy. Podle výše citované pozdější výpovědi vyšetřovatele Bohumila Doubka se „Hašek choval během vyšetřování drze, odmítal vypovídat a podepisovat protokoly. Při jednom z výslechů se pokusil o sebevraždu tím, že v rozběhu vrazil hlavou do ústředního topení. Potom už vůbec nevypovídal, jen neartikulovaně křičel a na cele nepřetržitě kopal do dveří. Dali mu svěrací kazajku a do úst hrušku a přemístili ho na samotku, odkud nebylo křik slyšet. Bylo to na doporučení poradců a se souhlasem ministra. Lékař zjistil, že je duševně zdráv.“

V rozsudku ze 17. 11.1953 se m.j. praví: „Absolutní trest, který je zákonem určen na trestný čin špionáže, a to dvakrát kvalifikované, jímž je obviněný uznán vinným, byl by v tomto případě příliš přísný. Proto určen trest dočasného odnětí svobody, a to na horní hranici sazby, ztráty občanských práv, propadnutí jmění a náhrada nákladů trestního řízení a náhrada odměny obhájce. Náklady vypočteny na 8. 577 Kč.“(9)

Líčení netrvalo ani půl dne. Rozsudek nabyl právní moci okamžitě a nebylo proti němu odvolání.

Hašek byl vězněn v Leopoldově, podle výpovědi dozorců často ve svěrací kazajce a na samotce:

“ A. H. trpí duševní poruchou, při které neohrožuje sebe ani okolí. Tělesně zdravý. Chování drzé, neukázněné, rozkazy plní ledabyle. Byl 5x kázeňsky trestaný, ale jeho chování se nezlepšilo. Trest zlehčuje, stále tvrdí, že je nevinný a nesnaží se odčinit trest dobrým chováním a prací. Odmítá pracovat, není naděje, že ho trest napraví a nejsou předpoklady, že někdy povede řádný život pracujícího člověka.“ (10)

Haškova manželka s dcerkou byly vysídleny na severní Moravu, kde paní Lisa pracovala jako pradlena.

V únoru 1954 bylo paní Lise Haškové poprvé dovoleno manžela navštívit. Přesto, že to bylo už tří měsíce po vynesení rozsudku, nevěděla, že byl manžel odsouzen a on sám se jí to zřejmě neodvážil říct. Po návratu z Leopoldova napsala dopis prezidentovi Ant. Zápotockému. Dopis stojí za to ocitovat:

„Manžel byl před dvěma lety zatčen. Trpělivě jsem čekala na výsledek vyšetřování [...] Dnes, 1.2.1954 však po první návštěvě, která mi byla povolena, pokládám za svou povinnost učinit vše, aby bylo pomoženo nešťastnému člověku [...] Sdělil mi, že nebyl odsouzen a že trpí nevině [...] jen jeho víra ve stranu a spravedlnost lidově demokratického zřízení ho udržuje před zoufalstvím. [ ...] Proč je neodsouzený občan držen ve vězení? [ ...] Dopis mu smím psát jen jednou za 1/4 roku a návštěvu povolenou jednou za 5 měsíců. Balíky nebo peníze nemám povolené vůbec. [ ...] Proto, pane prezidente, prosím, udělejte co je ve vaší moci, aby byl případ co nejdřív vyřešen. Pracuji v Opavě jako žehlířka. Do onemocnění těžkým revmatismem jako ruční pradlena a ze své mzdy 600 Kč živím sedmiletou dcerku. Dosud mi ani nebyly vydány osobní věci, které bych nyní velmi nutně potřebovala, a dokonce mi bylo sděleno, že některé věci byly prodány, aby byla zaplacena úhrada za moje stěhování do Opavy. Se soudružským pozdravem práci čest L. Hašková.“

Prezidentská kancelář cynicky stručně paní Haškové sdělila, že její manžel byl již v listopadu minulého roku odsouzen, a to k 25 letům odnětí svobody. Ve věci úpravy styku s odsouzeným se má obrátit na správu věznice v Leopoldově.(11)

Po XX. sjezdu KSSS musela i KSČ zaujmout stanovisko k pochybným justičním praktikám z první poloviny 50. let a pokusit se o nápravu nejkřiklavějších přehmatů. Dne 10. ledna 1955 ustanovilo Politické byro ÚV KSČ první „komisi ÚV KSČ pro přezkoumání zákonnosti některých soudních případů“. Jejím předsedou jmenovalo ministra vnitra Rudolfa Baráka, který se, jak víme, později sám stane obětí komunistické justice. Komise se zabývala případem Rudolfa Slánského a nezávisle na něm i případem Antonína Haška. (12) Konkrétním výsledkem její práce bylo zmírnění trestu a podmínečné propuštění několika desítek osob.

Nejvíce zkompromitovaní vyšetřovatelé StB Bohumil Doubek a Vladimír Kohoutek byli v roce 1955 za nezákonnosti zatčeni, souzení, ale přesto, že jim byla vina dokázaná, před vypršením trestů omilostněni. Bylo to právě při této příležitosti, kdy B. Doubek vypověděl, že podle scénáře vypracovaného sovětskými poradci měl být původně Hašek jedním z hlavních obviněných.

Doba, která od procesů tehdy uplynula, byla nepochybně příliš krátká. Ve vysokých funkcích v KSČ a v aktivní službě na MV bylo ještě mnoho aktérů krvavých událostí, kteří nemohli dopustit razantní rehabilitaci postižených.

Způsob, jakým zmíněná komise projednala případ Antonína Haška, může sloužit jako typický příklad tehdejší soudní praxe:

Na 56. schůzi zmíněné komise vznesl požadavek revize Haškova procesu prokurátor Švach. Konstatoval, že prošetřením případu Antonína Haška bylo zjištěno, že „ v žalobě i v rozsudku z roku 1953 byly uvedeny nepravdivé informace, důkaznímu materiálu byl přikládán smysl, který tento materiál neměl. Fakta byla překrucována. Hašek se nikdy nepřiznal.“ (13)

Součástí obnoveného soudního řízení byly i výše zmíněné výslechy svědků – m.j. Haškových spolupracovníků z Pekingu. Dopisovatel ČTK Milan Weiner, diplomaté Konrád Rotter a Gustav Legler, který převzal konzulární agendu po Haškovi, stejně jako hospodář Antonín Dám a Haškova sekretářka Marie Grollmusová shodně vypověděli, že se Hašek podle jejich názoru pro práci konzula nehodil, byl příliš roztěkaný, na samostatnou koncepční práci se nesoustředil. Všichni se shodli, že pro diplomatickou službu neměl předpoklady, ale vzhledem k jeho povaze považují za těžko pravděpodobné, že by mohl vědomě spolupracovat s cizí výzvědnou službou.

Z jejich výpovědí vyvodil prokurátor závěr, že se Hašek v Pekingu „dopustil trestné činnosti, ale jiné, než ze které byl obviněn v roce 1953: vyvíjel nátlak na velvyslance Weiskopfa, který mu, vzhledem k jeho příbuzenským vztahům ustupoval, nepracoval, choval se povýšeně, odvolával se na styky v Praze… Jeho činností bylo zapříčiněno, že ovzduší na velvyslanectví bylo po celou dobu působení Haška otrávené. Žil v Pekingu blahobytným životem, mnoho našim zájmům v Číně neprospěl. Tím se dopustil tr. činu porušování povinnosti veřejného činitele“.(14)

Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1957 potvrdil. Rozsudek ze 17. 11. 1953 zrušil v plném rozsahu, ale zároveň uznal Haška vinným „zločinem návodu ke zločinu zneužití úřední moci“. Potvrdil trest v trvání 6 roků odnětí svobody a ztráty volebního práva na 3 roky. Na základě amnestie byla Haškovi prominuta 1/3 trestu, tj. 2 roky. Protože mu byla započítána vazba, mohl být následujícího dne propuštěn.(15)

Pro jednání Haška a pro jeho vztah k justici je typické, že odmítl podepsat i protokol o svém propuštění, stejně jako dříve nepodepsal žádný z protokolů ze svých výslechů a nepřipojil se ani k žádosti o milost, o kterou pro něj žádali příbuzní a kterou prohlásil za „oblbovačku“. (16)

Stejně účelově jako Haškovi bylo po roce 1956 obvinění upraveno i mnoha dalším obětem justiční zvůle z předcházejících let.

Po propuštění na svobodu, od června 1958, byl Hašek zaměstnán jako důlní elektromontér v Tisové na Sokolovsku.

Proti rozsudku z 12. 11. 1957 podal stížnost. Tvrdil, že se soudy i tentokrát „opírají o nedokázaná fakta a žalují mě z činů, které jsem nespáchal ani nemohl spáchat a dávají některým faktům obrácený výklad.“ Generální prokuratura Haškovu stížnost zamítla, protože „ podle § 292 odst. 3. tr.z. ji nelze považovat za podnět k podání stížnosti pro porušení zákona.“ ( 17)

Protože rozsudek z listopadu 1957 zrušil platnost rozsudku z roku 1953 v plném rozsahu, tedy včetně rozhodnutí o zabavení majetku a rozsudkem z listopadu 1957 soud zabavení majetku nenařídil, začal se Hašek domáhat navrácení zabavených věcí, především čínských starožitností a obrazů. Nastal problém, protože se ukázalo, že zabavené věci byly zčásti předány Národní galerii. (Podle §4 zákona 137/46 b/ požádala Národní galerie, aby mohla převzít některé předměty, které umístí v orientálním oddělení, které bude zřízeno v zámku v Troji.) Cena zabaveného majetku byla vyčíslena na 46,598,15 + 28 398 + 18 200 Kč. (18)

Konal se nový soud, který konstatoval, že v době od léta 1950 do léta 1951 Hašek v Pekingu „hrubě zneužil dané mu důvěry a jako generální konzul a velvyslanecký rada neplnil úkoly. Využíval švagrovského poměru k R. Slánskému, vykonával nátlak na velvyslance Weiskopfa, který mu ustupoval, a využíval funkce k vlastnímu prospěchu. Je vážné podezření, že Hašek tyto věci získal většinou v době, kdy se v Pekingu věnoval více obchodování, než práci, tedy trestným činem, za který byl odsouzen v roce 1957.“ Dne 29. 1. 1959 Krajský soud v Praze Haška odsoudil na 2 a 1/2 roku odnětí svobody a k propadnutí jmění. Trest Hašek nastoupit nemusel, protože se na něj vztahovala amnestie, ale problém vrácení majetku tím byl formálně vyřešen. Protože se Hašek proti rozsudku neodvolal, stal se rozsudek pravomocným. (19)

V září 1962 začala pracovat další, tzv. Kolderova komise pro přezkoumání nezákonností. Za chybné závěry předcházející komise určila zodpovědným Rudolfa Baráka, který byl předtím v únoru 1962 zatčen a poté odsouzen za zneužívání moci k 15 letům vězení.

V souvislosti s činností této komise se případ A. Haška dostal naposled před soud. 10. 8. 1963 učinil Hašek výpověď, ze které soud vyvodil, že „závěry prezidia Nejvyššího soudu byly vybudovány na mylných základech“ a Haška v plném rozsahu zprostil viny.

Usnesením Nejvyššího soudu z 20. 9. 1963 byl rozsudek z 29. 1. 1959 zrušen. 16. 12. 1963 prokurátor trestní stíhání Antonína Haška definitivně zastavil a konstatoval, že od té doby je na Antonína Haška možno pohlížet, jako by nebyl nikdy trestán.(20)

Na základě definitivního zproštění obvinění se Hašek opět domáhal vrácení zabaveného majetku. Údajně uspěl v roce 1965, kdy mu byl majetek vrácen v restituci. Tuto informaci přebíráme z katalogu aukční síně Arcimboldo (21). Uvádíme ji s určitou rezervou, protože v uvedeném katalogu nacházíme několik snadno prokazatelných chyb. Na příklad údaj, že Hašek v Pekingu působil do roku 1952 (správně 1951), nebo že byl v roce 1953 odsouzen ze 14 letům vězení. (Správně 25 let.)

V souvislosti s Čínou nás pochopitelně nejvíc zajímá osud údajné Haškovy sbírky orientálního umění. Zde se zatím získané poznatky rozcházejí. Podle některých informací byla Haškova kolekce znárodněna a stala se důležitou součástí nově založené orientální sbírky Národní galerie v Praze, podle jiných se ale jednalo pouze o 11 drobných předmětů, které se staly součástí sbírek v roce 1954 a byly v roce 1965 vráceny majiteli. Podle možností budeme dál pátrat, a pokud se nám podaří získat zajímavé a bezpečně ověřené informace, tento článek průběžně doplníme.

Poznámky

(1) Generální konzulát může existovat pouze v místě, kde příslušná země nemá oficiální zastupitelský úřad. V Pekingu jsme měli velvyslanectví, podle diplomatických pravidel jsme tam tedy nemohli mít současně generální konzulát. Ale čs. ministerstvo zahraničí, aniž to konzultovalo s čínskou stranou, v roce 1949 naplánovalo pro ČLR celkem pět konzulátů, z toho čtyři generální. Hašek do ČLR odejel jako generální konzul v Mukdenu. Ale než do Číny dorazil, čínská strana návrh čs. strany zamítla. Souhlasila pouze s jedním generálním konzulátem, a to v Šanghaji. Hašek zůstal v Pekingu, ale titul generálního konzula mu odebrán nebyl. Zároveň, a to je rovněž nezvyklé, zastával funkci velvyslaneckého rady.

(2) Národní archiv Praha (dále NA ), fond (f.) Nejvyšší soud, Praha, nezpracované, sp. zn. T 17/53. Protokol se svědkem Bohumilem Doubkem z 31. 7. 1956.

(3) Karel Kaplan: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha, Mladá fronta 1992, s. 195.

(4) Josefa Slánská: Zpráva o mém muži. Praha, Nakladatelství Jota 2018.

(5) NA, f. Policejní ředitelství v Praze, Všeobecná spisovna 1941-1950, Doplňující údaj H 943/13, Hašek A., Trestní list 682, 1929

(6) NA, f. KSČ-ÚV-KSČ 1945-1989, Praha – komise, sv. 4, archivní jednotka 653. Žádost Ant. Haška o započítání pracovních let.)

(7) Archiv MZV Praha, f. ZÚ Peking, PZ 1950-52. Zpráva o cestě do Charbinu.

(8) NA, f. Generální prokuratura, Praha, nezprac.,sp.zn.III/2 Gpt, Protokol sepsaný s obviněným A.H. 9.10.1952

(9) NA, f. Nejvyšší soud Praha, nezpracováno, sp. zn. T17/53, rozsudek 17. 11. 1953.

(10) NA, f. Sbor nápravné výchovy, Praha, osobní spisy, nezpracované, os. spis Hašek, Leopoldov pro Nejvyšší soud, posudek Hašek 14. 9.1955

(11) NA, f. Generální prokuratura, Praha, nezprac., sp.zn.III/2 Gpt. Kancelář prezidenta republiky pro gen.prok. 1. 2. 1954, V příloze dopis paní Lisy Haškové.

(12) NA, f. KSČ – ÚV 1945-89, Praha – komise, sv. 13, archivní jednotka 374. Zápis z 56. schůze komise ÚV KSČ pro přezkoumání některých soudních případů.

(13) NA, f. Generální prokuratura, Praha, nezprac. sp.zn.III/2 Gpt, zjištění krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 1959

(14) NA, f. Nejvyšší soud Praha, nezpracované, sp.zn. T 17/53, Generální prokuratura v Praze, stížnost pro porušení zákona.

(15) NA, f. Nejvyšší soud Praha, nezpracované, sp.zn. T 17/53, Rozsudek z 12.11.1957

(16) NA, f. Správa Sboru nápravné výchovy, Praha, osobní spisy, nezpracované, os. spis Hašek. Posudek k žádosti o milost.

(17) NA, f. Nejvyšší soud Praha, nezpracované, sp.zn. T 17/53, Gen. prokuratura Nejvyššímu soudu 13. 5. 1958.

(18) NA, f. Generální prokuratura, Praha, nezprac.sp.zn.III/2 Gpt

(19) NA, f. Nejvyšší soud Praha, nezpracované, sp.zn. T 17/53

(20) NA, f. Nejvyšší soud v Praze 20. 9. 1963 Usnesení – obnovení trestního řízení z 12. 11. 1957.

(21) Mistrovská díla čínského malířství. Katalog k aukci. Galerie Arcimboldo, Praha. 26.11.2013

-ib-