Historie našich ruských legií ale neskončila odjezdem posledního vlaku. Cca 500 demobilizovaných vojáků se z různých důvodů rozhodlo v Číně zůstat. Vytvořili

v severovýchodní Číně, především ve městě Charbin, svéráznou krajanskou kolonii, která zde přetrvala až do poloviny 50. let. Životní osudy členů charbinské krajanské kolonie dávají oficiální historii československého vojska na území Číny nový rozměr. Proto jsme se rozhodli doplnit mosaiku informací na téma čs. vojsko na Východočínské železnici o rozhovor s naší kolegyní paní Věrou Sýkorovou, která se narodila v roce 1931 v Charbinu v rodině československého legionáře. Protože žila v Charbinu až do roku 1951 a potom se jako tlumočnice do Číny vracela, je její vyprávění zajímavé nejen z hlediska historie ruských legií, ale i jako autentické svědectví o životě v Číně v době japonské okupace a v prvních letech ČLR.

Paní Sýkorová se jako jediná z naší generace sinologů narodila v Číně. Přesto, že tam zažila dost krušné chvíle, zůstala věrná Číně i čínštině a až do konce života aktivně spolupracovala s čínskou komunitou v Čechách i s Česko-čínskou společností. Jsem ráda, že právě mně připadl v roce 2004 úkol povídat si s paní Věrou Sýkorovou o jejích životních osudech a zaznamenat rozhovor pro náš časopis..

Věro, jak došlo k tomu, že se tvůj tatínek rozhodl zůstal v Charbinu?

Můj tatínek se jmenoval Josef Pešek a pocházel z Tábora. Když mu bylo 14 let, zemřel mu otec a maminka se podruhé vdala za vídeňského Čecha, jehož jméno ani neznám. Celá rodina se odstěhovala do Vídně. Tatínek už asi měl v té době za sebou základní školu, protože ve Vídni nastoupil do učení v oboru kadeřník a parukář. Když vypukla 1. světová válka, narukoval na ruskou frontu. Jak se dostal k Legiím, to přesně nevím. Vím jen tolik, že byl řadovým vojákem 6. pluku, který se skládal ze samých českých, slovenských a maďarských řemeslníků.

To, co nás zajímá, má počátek ve městě Jekatěrinburk. Tatínek byl v té době …pucflekem (můžu to říct?) – pomocníkem nějakého českého oficíra, který ho s sebou bral do důstojnického klubu. Ten klub se nacházel v domě Rusa Ipatijeva, a to je ten samý dům, ve kterém o dva roky později zavraždili cara. A právě v tomto domě se můj tatínek seznámil s mou maminkou Pavlou Bobikinovou, což byla negramotná, ale zřejmě velmi pěkná, urostlá děvuška, která pracovala jako pomocná síla v kuchyni. Tatínek se ochomejtal kolem kuchyně a kolem Páši tak dlouho, až Páša souhlasila, že až jeho pluk opustí Jekatěrinburg, pojede s ním. Takže písnička „Chodí Pešek okolo“ sehrála v naší rodině historickou úlohu.

Potom nastaly dva roky neustálých bojů, pochod dopředu a zase zpátky. Anabázi českých legionářů tady nebudu popisovat. Jen to, že když se tatínkův pluk pohyboval někde mezi Omskem a Irkutskem, porodila maminka své první dítě. Maminka na svůj první porod často vzpomínala: bylo to v jedné malé stanici, ani nevím, jak se ta stanice jmenovala. Na vedlejší koleji tam stál opuštěný vagón. Maminka si ho vysmejčila, natrhala nějaké hadry jako plenky a sama bez pomoci tam porodila dítě. Bála se, aby nekřičela, aby ji nikdo neslyšel, a tak si do krve rozkousala rty. K večeru pak s malým děťátkem přišla do ležení 6. pluku. Tam bylo několik vojáků, kteří již také měli partnerky a měli své ložnice oddělené plentou. A teď najednou v noci dítě začalo plakat. Maminka se polekala, ale vojáci se probudili a volali: tady je nějaké kotě! Začali hledat a našli maminku s novorozencem. Nahlásili to veliteli a ten maminku přemístil do lazaretu. Tatínek dostal velmi vyhubováno, proč neřekl, co se děje. A maminka říkala, že ten měsíc, který prožila v lazaretu, pro ni byl nejkrásnějším měsícem anabáze, ne-li celého života. Sestřičky jí obstarávali miminko a ona dostávala dobrou stravu, byla v teple a v čistotě.

Spásnou cestou do vlasti byla pro legionáře železniční magistrála, která vedla ze Sibiře přes Čínu do Vladivostoku. Největším čínským městem na magistrále byl Charbin, město, které vzniklo na konci 19. století spolu se stavbou této železnice. V době 1. světové války to už byl významný železniční uzel, kde se nacházely technické a správní služby obstarávající celý mandžuský úsek železnice. Zaměstnanci byli většinou Rusové. Po revoluci k nim přibyli emigranti, kteří utíkali z Ruska před bolševiky, takže v době, kdy tam dorazily vlaky s našimi legionáři, žilo v Charbinu už asi 100 000 Rusů.

V Charbinu se přeformovávaly naše pluky před naloděním a definitivním odjezdem do Evropy. Kajuty na lodích byly jen pro důstojníky a jejich rodiny, řadoví vojáci jeli v podpalubí a proto si na loď nesměli brát rodiny. Takže tatínkovi řekli, že chce-li se vrátit do vlasti, musí Pášu s děckem nechat v Asii. Tatínek měl maminku zřejmě velmi rád a k něčemu takového nesvolil. Ve stejné situaci bylo ještě dalších pět jeho spolubojovníků. Velitel jim navrhl, že mohou požádat o vyškrtnutí z pluku a zůstat ve městě, kde je možnost výdělku, tím spíš, že všichni měli nějaké řemeslo. Tatínek souhlasil také proto, že jim plukovník slíbil, že v Šanghaji bude náš úřad, který se o ně postará a rodinám s dětmi zajistí jízdenku na osobní loď. Ovšem, na loď směly až děti od tří let věku. Tak tatínek s maminkou zůstali tedy v Charbinu, původně mysleli, že jen na tři roky.

Maminka mi hodně vyprávěla o tom, jak to bylo těžké, ale tatínek byl šikovný, měl zlaté české ruce a dělal prý nádherné tzv. francouzské účesy, takže k němu chodila samá honorace. Kromě toho se naučil opravovat hodinky, uměl opravit i boty, čalouněné pohovky a kdovíco ještě. Zkrátka, tatínek se opravdu moc dobře staral o rodinu. Ale místo aby počkal, až budou mé nejstarší sestře tři roky, pustil se do dělání dětí. V roce 1921 se narodil můj nejstarší bratr, další sestra v roce 1922, další v roce 1924, 1926, 1928….zkrátka bylo nás dohromady 7 dětí. Já jsem z nich poslední, narodila jsem se v roce 1931. Nejstarší sestra byla nějaká churavá a zemřela ještě před mým narozením. Také jeden bratr krátce po narození zemřel, takže nás vyrůstalo pět, čtyři děvčata a jeden chlapec.

Do jaké školy jsi chodila?

Od začátku jsem, samozřejmě, chodila do ruské školy.

Ruské školy fungovaly i za Japonců ?

Japonci založili útvar, kterému se říkalo Byro rossijskych emigrantov, pod jehož gescí byly v celém Charbinu, a myslím, že v celém Mandžukuu, organizovány ruské školy počínaje od národní až do vyšších ročníků gymnázia. Na naší charbinské periferii, která se jmenovala Ma-ťia-kou, byla národní čtyřletá škola, do které jsem se dostala velmi zvláštním způsobem. Za školu se muselo platit a moji rodiče neměli na to, aby nás posílali do školy. Já jsem měla kamarádku, která už do školy půl roku chodila – tady musím dodat, že školní rok v Mandžukuu, stejně jako v Japonsku, začínal 1. ledna a to, o čem povídám, se odehrálo v létě. S tou kamarádkou jsme si hrály v našem dvoře na školu. Udusaly jsme si kus záhonu, to byl jako sešit, a ona mě učila psát to, co se děti v první třídě učí. Moc mě to bavilo a učila jsem se rychle a snadno. V našem dvoře bydlela učitelka, byla z čínsko-ruské rodiny, jmenovala se Věra Wang, a ta to pozorovala. Divila se, proč nechodím do školy, když mě to tak baví. Odpověděla jsem popravdě, že rodiče nemají na moje vzdělání peníze. Věra Wang se o mně zmínila řediteli své školy, ten si mě pozval, vyzkoušel a přijal s půlročním zpožděním do první třídy. Na jeho přímluvu jsem mohla navštěvovat školu bezplatně.

Promiň, že tě přerušuji. Ale ráda bych se vrátila ještě do roku 1939. Vím, že se po březnu 1939 podstatně změnil vztah Japonců k české komunitě v Charbinu. V archívech jsem se dočetla, že si Češi v Charbinu museli vyměnit československé pasy za pasy protektorátní. Úředníci v Praze, kteří neměli ani potuchy o tom, jak se vám v Charbinu žilo, vám to po válce vyčítali a odvozovali od toho i postoj k vaší repatriaci. Víš o tom něco? Vyprávěli ti o tom rodiče?

Matně si vzpomínám na to, co jsem prožívala jako sedmi nebo osmiletá holčička. Atmosféra ve městě asi byla velmi napjatá, protože když jsem se dozvěděla, že se máme celá rodina dostavit na německý konzulát, kde nám budou odebírat krev, bála jsem se tam jít, protože jsem myslela, že mě tam zabijí. Myslím, že to bylo počátkem dubna 1939. Nakonec se ukázalo, že to bylo kvůli vydání nového pasu. Pokud vím, tatínek o něj nežádal. Zřejmě to pan Penza, dentista, který se postavil do čela české komunity po odjezdu konzula Hejného, zařídil pro celou komunitu. Ale moc dobře si pamatuji, že po nějaké době přinesl tatínek domů velkou šedivou knížku s černou orlicí přes kterou bylo červené razítko se slovem Protektorát. Tím jsme se dostali do stejného ranku jako Číňané žijící na území okupovaném Japonci. S tímto pasem tatínek nemohl sehnat žádné zaměstnání, nikde ho nebrali, čili byl psanec stejně jako Číňané. Jenom proto, že měl pověst dobrého kadeřníka, nechal ho čas od času majitel některého salonu načerno pracovat.

Právě pan Penza, když potom vysvětloval, proč Češi v Charbinu přijali protektorátní pasy, říkal, že byste se starým československým pasem neměli nárok ani na minimální příděly potravin. Přijetí protektorátních pasů nebylo kolaborací, ale první podmínkou holého přežití. Můžeš to potvrdit?

Pamatuji se, že se rodiče o té věci často přeli. Maminka říkala, že o ten pas nestála a tatínek ji okřikl: ale o příděly jsi stála!. Takže to bude pravda. Také si pamatuji, že když skončila válka, hodila maminka protektorátní pasy do kamen. Dodnes vidím, jak se ty orlice svíjely, než je plamen úplně pohltil.

Kde tu písničku tvoje čínské kamarádky slyšely?

To nevím. Čínsky jsem se učila na ulici. Jako všude v Číně bylo i v Charbinu hodně podomních obchodníků, kteří přicházeli nabízet nejrůznější zboží. Uměli jenom čínsky a maminka se čínsky nikdy nenaučila, tak jsem jí odmalička tlumočila. Nevím odkud, ale pochytila jsem v té době hodně z hovorové čínštiny.

No a ve škole jsme měli povinnou japonštinu.

Takže jsi vlastně od dětství mluvila rusky, čínsky, česky a japonsky.

Česky nejmíň. Od té chvíle, co zavřeli konzulát, jsem už češtinu neslyšela. Jen občas, když tatínka přišel navštívit některý z jeho spolubojovníků, ale to se vždycky zavřeli v pokoji a nás tam nepouštěli.

Tím jsme se pomalu v našem vyprávění dostaly do roku 1945. Zajímalo by mě, jak to v Charbinu vypadalo, když ho opouštěli Japonci a jak se sovětští vojáci chovali k vám, které museli považovat za ruské emigranty.

Nejdřív musím říct, že jsem 1. ledna 1945 nastoupila do prvního ročníku gymnázia Byra ruských emigrantů. Před letními prázdninami jsme dostali úkol přinést na začátku nového školního roku do školy ½ kg psí vlny. Ze psí vlny, která je velmi výhřevná, se pletly rukavice a ponožky pro japonské vojáky. Kdo by býval vlnu nepřinesl, nesměl po prázdninách nastoupit do školy. Nebylo to nic neobvyklého, každý rok o prázdninách jsme se museli účastnit nějaké podobné akce, školní mládež ve skutečnosti neměla žádné pořádné prázdniny. Takže když v srpnu padl japonský režim, my jako školáci jsme měli největší radost z toho, že už nemusíme shánět psí vlnu. Je to hloupé, ale byla to nejsilnější emoce, kterou jsem pociťovala na konci japonské okupace.

Příchod sovětské armády do Charbinu byl dramatický. Nedaleko nás byla japonská skladiště, mimo jiné i muniční sklady. Japonci je vyhazovali do povětří, takže naším domem bez přestání otřásaly detonace. Číňané se snažili využít odchodu Japonců k drancování skladišť a Rusové se jim v tom snažili zabránit. Bylo hodně mrtvých.

Charbin se v těch dnech změnil v páchnoucí pohřebiště. V Charbinu totiž byly dislokované početné jednotky japonské Kuantungské armády. Hodně japonských vojáků se před sovětskými ukrylo v podzemních krytech a pohotoví Číňané východy z těch krytů zazdili, takže Japonci nemohli ven a asi se tam udusili.

Vzpomínám si také, že někdy počátkem srpna 1945 zaklepali u našich dveří dva sovětští důstojníci. Už nevím, co potřebovali. Maminka je pozvala dál a uvařila jim čaj z mrkve. (Čajové listí jsme neměli, čaj se vařil z opražené mrkve). Na stěně u nás visely celá léta dva veliké portréty cara – báťušky a carevny – máťušky. Ti důstojníci se ptali, co je to za obrazy. „Cože, vy jste Rusové a nevíte, že je to car – báťuška a carica – máťuška?“, divila se maminka. Opravdu to nevěděli, byli to Rusové, kteří vyrostli v Sovětském svazu. Maminka o tom často mluvila, nemohla to pochopit. Potom ale musela ty obrazy sundat. Náš dům se totiž stal křižovatkou, kde si podávaly dveře všechny možné šarže sovětské armády. Už jsem říkala, že tatínek uměl spravovat hodinky a sovětští vojáci měli slabost pro hodinky. Kam přišli, tam konfiskovali hodinky a tatínek od rána do noci nedělal nic jiného, než že jim ty hodinky spravoval.

Příchod sovětské armády do Charbinu se určitě neobešel bez konfliktů. Nevím přesně, co se stalo, ale jednoho dne sovětští vojáci pochytali a arestovali mnoho Rusů, mezi nimi i mého tatínka. Když si ověřili, že není Rus, ale Čech, tak ho asi po 14 dnech pustili.

Jak dlouho se sovětští vojáci zdrželi v Charbinu?

Celý rok. V létě 1946 Charbin opustili a tím okamžikem nastalo nejsložitější období našeho života. Charbinem zmítaly spory různých band, které se snažily uchvátit moc nebo získat majetek. V té době nebylo bezpečné chodit po setmění na ulici. Tehdy ruská mládež, zřejmě na popud sovětského konzula, zorganizovala domobranu. Díky ní se situace trochu zlepšila a my jsme se dočkali vstupu Čínské lidové osvobozenecké armády, která ve městě udělala pořádek. V době mezi odchodem sovětské a příchodem čínské komunistické armády bylo v Charbinu velmi těžko. Hlavní potravinou byla kukuřičná mouka, ze které jsme dělali kaši, jakou dělají Rumuni, u nich se jmenuje mamaliga. Nebyla elektřina, nebylo čím topit, celý systém života ve městě byl narušen.

V době, kdy, jak říkáš, odešla sovětská armáda z Charbinu, vypukla už občanská válka mezi čínskými komunisty a Kuomintangem. Provincie Chej-lung-ťiang i s Charbinem se staly základnou, ze které Lin Biao zahájil v roce 1947 ofenzívu, kterou už Kuomintang nebyl schopen zastavit. To znamená, že v období 1946-1949 jste žili na území, které bylo kontrolováno KS Číny. Jak to tedy v Charbinu vypadalo v té době?

Ta kontrola zřejmě nebyla moc efektivní, protože obyvatelstvo organizovanou sílu nijak nepociťovalo. Já nevím, jak to bylo s čínským obyvatelstvem, ale na Evropany to nemělo žádný vliv. Až teprve po založení ČLR bylo znát, že ve městě je nějaká vláda. Před tím to prostě byl chaos.

Když skončila protijaponská válka, poslalo naše vyslanectví, tenkrát ještě v Nankingu, do Charbinu dopis s dotazem, jak naše komunita přežila válku. Od příchodu Japonců až do jejich odchodu neměli totiž Češi v Charbinu žádnou možnost spojit se se světem, byli dokonale izolovaní. Proto dopis vzbudil obrovské nadšení. Odpověděl pan Penza, jenomže mezi tím vypukla občanská válka a spojení bylo opět přerušeno.Odpověď doputovala k našemu vyslanectví až za dva roky. To již naše vyslanectví přesídlilo z Nankinu do Pekingu. Vyslalo do Charbinu pracovníky, kteří se měli se situací seznámit na místě. Toto jsou informace, které jsem získala v archívu ministerstva zahraničí. Můžeš je potvrdit? Víš o tom něco?

Samozřejmě. Pan Penza byl zubař a byl z nás všech nejmajetnější. Měl zubařskou ordinaci v centru Charbinu. Ještě za konzula Hejného pracoval na konzulátu jako sekretář a po zrušení konzulátu se postavil do čela komunity.

Moc dobře si vzpomínám, že tatínek přišel jednou celý rozradostněný domů a volal: už o nás vědí! Už o nás vědí! Po nějaké době přišel s jinou radostnou zprávou, a sice, že z Pekingu přijede dvojice členů Svazu mládeže, aby zjistila, jak charbinští ztroskotanci žijí. Konala se schůze v jednom velkém bytě, ze kterého se později stal Klub československé mládeže v Charbinu. Nájemné platilo čs.velvyslanectví v Pekingu. Ti dva mládežníci se jmenovali Červinka a Pánková. Před začátkem schůze byla kulturní vložka, vystoupil vynikající český houslista pan Kalivoda a já jsem tam ještě s paní Maršíkovou zpívala árii z Pikové dámy. Pak byla beseda, na které jsme se dozvěděli, že bude možno vrátit se do Československa a že oni přijeli zjistit poměry a vysvětlit nám podmínky repatriace. Ještě musím vysvětlit tu árii: protože jsem dobře zpívala, učila jsem se zpěvu v sovětské hudební škole, kam mě doporučil prý bývalý sólista milánské opery, barytonista Rodjukov. Jeho manželka byla klavíristkou. Nejdřív mi bezplatně dávali hodiny zpěvu a když byla v padesátém roce založená hudební škola, tak mě tam přijali.

Z archívu vím, že vaše repatriace byla poměrně složitá. Čínská strana a naše velvyslanectví v Pekingu naléhalo na pražskou vládu, aby vám umožnila odejet z Charbinu co nejrychleji. Pracovníci velvyslanectví, kteří vás v létě 1950 navštívili, byli zděšení podmínkami, ve kterých jste žili. Upozorňovali příslušná ministerstva, že jsou v Charbinu kruté zimy, a že tu příští bezpochyby mnozí podvyživení a nemocní krajané nepřežijí. První skupina šesti repatriantů ale odejela z Charbinu až koncem roku 1951. V dokumentech, uchovávaných v archívu MZV, jsem si m.j. na jednom referátníku přečetla poznámku „osvíceného“ ministerského úředníka, který se domníval, že je účelné repatriovat pouze mladé a zdravé, kteří se mohou zapojit do práce v opomíjených oborech jako je zemědělství a lesnictví. Staré a nemocné repatriovat netřeba. Jiný ministerský úředník mu v teple své kanceláře oponoval: i mladí a zdraví by se mohli zúčastnit budování socialismu v Číně. Není třeba převážet je na náklady státu do ČSR.

Bezprostředně po vzniku ČLR byli z Charbinu repatriováni sovětští občané, Poláci, Němci i další cizinci, kteří o repatriaci požádali. Češi a Slováci tam zůstali jako poslední. Jak repatriaci prožívala vaše rodina?

V té první skupině, o které jsi mluvila, jsem byla právě já a můj tatínek. Vzpomínám si, jak jednou tatínek přišel domů s radostnou zprávou, že snad konečně svitla naděje na návrat. Ale naše rodina v čele s maminkou striktně odmítla. Maminka to odůvodňovala tím, že kdysi ještě na Sibiři slyšela od nějakého revolucionáře, že je Československo buržoasní stát a že tam nezaměstnaní spí v parku na lavičkách a přikrývají se novinami. Řekla, že o tu nouzi nestojí a nikam nepojede. Bratr se v té době oženil s Ruskou, čekali dítě. Starší sestra měla tři děti, rozvedla se s manželem a čekala na výsledek soudu. Takže i oni odmítli. Jenom já jsem zvedla hlas. Měla jsem v té době za sebou už sovětskou desetiletku. V naší třídě byla Polka, Němec, Češka a další národnosti a na hodinách zeměpisu jsme se učili o Evropě. Byli jsme hrdí, že tam máme svou vlast. Takže já jsem zvedla hlas: já s tatínkem pojedu.

Druhý den ráno, pamatuji si, že pohovory na téma repatriace začínaly v půl desáté, ale my s tatínkem jsme již v devět seděli v čekárně zubní ordinace pana Penzy a jako první jsme přišli na řadu. Bylo nám řečeno, že vláda ví o naší hmotné situaci a že nám poskytne určitý obnos, abychom mohli splatit své dluhy a nebo si pořídit něco slušného na cestu.

Repatriace se uskutečňovala ve spolupráci s Polskem. Polsko totiž mělo v té době Polsko-čínskou námořní plavbu „Čiplbrouk“ a Československo uzavřelo s Polskem dohodu, podle které mělo platit Polsku za naši repatriaci strojírenskými dodávkami.

Na jedné lodi mohlo jet nanejvýš deset lidí. První skupina repatriantů, ve které jsem byla i já s tatínkem, odjela z charbinského nádraží 5.12.1951. Jeli jsme železnicí do přístavu, kde stála polská nákladní loď Generál Bém. Toho dne se začala nová, velmi šťastná kapitola mého života.

Dřív, než se dostaneme k tomu, jak jsi se zabydlela v Československu, bychom si měly ještě povědět, jak jste cestovali. Zajímalo by mě třeba s jakými doklady jste cestovali. Já jsem se dočetla, že jste kromě protektorátních pasů neměli žádné jiné oficiální doklady. Určitě jste během cesty vystupovali na pevninu, takže jaké doklady jste při tom používali? Také by mě zajímalo, jak se k vám chovali polští námořníci, jak vás krmili a také jak se s vámi Číňané rozloučili.

To není moc radostná vzpomínka. Krátce po nalodění, ještě než loď vyplula, za mnou přišel do kajuty čínský voják a ptal se mě, jestli mám nějaké fotografie. Nebylo toho moc, ale pro mne to byly cenné věci. Byla jsem naivní a důvěřivá a nic zlého netuše jsem mu je ukázala. Všechny je zabavil. Když jsem protestovala, pohrozil mi puškou a odešel. To bylo poslední rozloučení s Čínou.

Potom začala, jak bych to řekla…vykrmovací kůra. Zkrátka a jasně, měli jsme se velmi dobře. Kromě tatínka s námi ještě jel pan Pilař, pan Houžvic, pan Prudel – hudebník a pan Hlavko, Slovák. Takže pět chlapů a já. Měli jsme v kapitánské jídelně svůj stůl. Pokaždé jsme byli první u jídla, a co se podalo, z toho nezbylo ani „ň“. Jedli jsme pětkrát denně a to pro mne bylo něco neslýchaného, do té doby jsem jedla jednou denně a to mně připadalo normální. Jíst 5x denně byla obrovská radost. Dodnes mi v uších zní zvonkohra, kterou nás svolávali na jídlo. Cestovali jsme celkem dva a půl měsíce a za tu dobu se tatínek spravil o 10 a já o 11 kg.

Kudy jste jeli?

Jakmile jsme vypluli, dostal kapitán depeši, že má směřovat co nejdál do Tichého oceánu aby se vyhnut Taiwanu. Taiwanci v té době zajali dvě polské lodě. Nepřáli si, aby se obchodovalo s ČLR. Velkou oklikou jsme se dostali k Singapuru. Singapurskou úžinu jsme proplouvali v noci. Vzpomínám si na záplavu světel, jakou jsem nikdy před tím neviděla. Pak jsme směřovali na Cejlon. První přistání bylo v Kolombu, právě na Nový rok 1952.

Slavily se na lodi vánoce? Při té příležitosti mě napadá, že jsme si neřekly, jak jste slavili vánoce v Charbinu?

Na vánoce na lodi si vůbec nevzpomínám.

V Charbinu jsme, samozřejmě, slavili vánoce, ale pravoslavné, začátkem ledna. Měli jsme i stromeček. Opravdové stromečky byly strašně drahé, ale Číňané dělali pro chudé náhražkové stromečky, a to tak, že větve, které se uřezaly z živých stromečků, napichovali do stvolů slunečnic. Ty stromečky vypadaly úplně jako pravé, takoví byli ti Číňané šikovní. Při tom byly ty stromečky mnohem levnější a mohli jsme si je dovolit.

Vraťme se do Kolomba:

Na lodi byl politruk pan Lewicki a ten požádal tatínka, aby mi dovolil oslavit s ním Nový rok v kavárně v jednom velkém hotelu. Kromě mne pozval ještě další tři námořníky a já nikdy nezapomenu, jak jsme vešli do velikánské haly, kde byly samé palmy a uprostřed stál jeden smrček. Sedli jsme si ke stolu a začali jsme si povídat. Protože už věděli, že dobře zpívám, a protože byla taková sváteční nálada, požádali mě, abych něco zazpívala. Zazpívala jsem italskou Vzpomínku na Sorento. Pak se stala velmi zajímavá věc. Vedle seděl nějaký hrozně bohatý Američan. Měl červený nos, byl opilý. Najednou vstal, vzal do ruky podnos na kterém byla kupa zmačkaných amerických dolarů, a poručil číšníkovi, aby to zapálil. S tím hořícím podnosem přišel ke mně a požádal mě, abych si s ním zazpívala nějaké dueto. To nám zkazilo natolik náladu, že jsme raději odešli.

Takže už jsi nezpívala?

Ne, vrátili jsme se na loď.

Námořníci na lodi se ke mně chovali moc hezky. Vzpomínám si, že se jednou objevila na nástěnce kresba: český traktor, na něm sedí kudrnatá Věra Pešková a za traktorem místo kouře zůstávají chomáče vousů. To byla narážka na to, že se kvůli mně námořníci proti svému zvyku pravidelně holili.

Jestli tomu dobře rozumím, byla jsi na celé lodi jediná žena?

Samozřejmě. Ale já jsem tomu tenkrát moc nerozuměla. Byla jsem mladá, chodila jsem v takovém čínském čchi-pchao, rozstřiženém až ke kalhotkám…byla jsem strašně hubená. Co na mně bylo jako na ženské? Nic! Ale musím říct, že na mně byli všichni velice hodní.

To by mně zajímalo, jestli jsi to čchi-pchao oblékla ještě když jste přijeli do Evropy?

Už nikdy.

II

První rozhovor jsme ukončily tím, jak jste slavili vánoce na Cejlonu. Po takové nepříjemné události s bohatým Američanem jste se vrátili na loď a…jak to bylo dál?

Další přístav vykládky a nakládky byla až Gdyně. Měli jsme proplouvat Suezským průplavem, ale tam právě zuřila válka a bylo nebezpečí, že nás přes průplav nepustí. V takovém případě bychom museli kolem Afriky a přes rovník. Námořníci si ze mne dělali legraci, že jestli k tomu dojde, budou mne muset namazat dehtem a vyválet v peří a potom prosit Peruna, aby mě pustil na jižní polokouli. Byla jsem hloupá holka a všemu jsem věřila, tak mi spadl kámen se srdce, když jsem se dozvěděla, že přišla depeše s povolením proplout Suezským průplavem.

Ve Středozemním moři nás zastihla silná bouře. Bylo zajímavé, že i námořníci trpěli mořskou nemocí a téměř nejedli. Jen my, vyhladovělí Charbinci, jsme si ani za bouře nenechali teplé jídlo ujít.

Šťastně jsme propluli Biskajským zálivem a z tropů jsme se ocitli uprostřed zimy. Při vjezdu do gdaňského přístavu byla naše loď celá ozdobená ledovými krápníky a vypadala doslova jako pohádkové plavidlo.

Vy jste z Charbinu byli přece na zimu zvyklí.

To ano, ale bylo mi divné, že i tak ledem obalená loď může normálně plout.

Ze Štětína nás dovezli do Sopot. Tam nás ubytovali v nádherném interhotelu, měli jsme apartmá a výborné jídlo. Mohli jsme si objednat co jsme chtěli a já si vzpomínám, že jsem si pokaždé objednávala krocana. Potom nám kdosi, zřejmě z konzulátu, přinesl jízdenky na vlak a my jsme rychlíkem jeli rovnou do Prahy. Na nádraží na nás čekala nějaká paní Jedličková, která nás odvezla na ministerstvo zahraničí. Jednu noc jsme přespali na podlaze nějaká studentské noclehárny v Husově ulici a potom jsme se rozjeli každý tam, kam patřil, jeden do Znojma, druhý do Písku, pan Hlávka na Slovensko… rozprchli jsme se a od té doby jsme se už nikdy neviděli. My s tatínkem jsme neměli kam jet a tak nás poslali do Klášterce nad Ohří.

Promiň, že tě přerušuji, tatínek byl z Tábora, tak proč nejel také domů?

Protože mezi tím tam už neměl ani jednoho příbuzného. Maminka se s ním jako s malým odstěhovala do Vídně, tam se narodil bratr, ale ten asi ve 30 letech zemřel. Maminka mezi tím také zemřela. Snažila jsem se později vypátrat stopy po Peškovic rodině, ale nepodařilo se mi nic zjistit.

Takže tatínek souhlasil, že půjde tam, kam nás pošlou. Poslali nás do pohraničí, odkud byli odsunuti Němci.

Když jsme přijeli do Klášterce, dali nám jednu podkrovní místnost v budově internátu závodu ZKL. Byl tam tehdy nedostatek pracovních sil. Já jsem byla zařazená jako dělnice do skladu a otec šel po krátkém zaškolení rovnou na frézu.

Jak moc jsi uměla česky?

S češtinou to bylo velmi zajímavé. Jak jsem říkala, v Charbinu před repatriací nám zřídili klub pro českou mládež, bylo nás tam kolem dvaceti, někteří už byli ženatí, jenže nikdo z nás neuměl česky, protože mámy jsme měli ruské. Velvyslanectví nám poslalo časopisy, věnovalo nám gramorádio a desky s klasickou hudbou atd. Mimo jiné zorganizovalo hodiny češtiny. Učil nás ten nejčerstvější Čech, který se dostal do Číny až ve 40. roce. Jmenoval se Maršík a do Číny přijel s brněnským estrádním orchestrem. Měla jsem výhodu, protože jsem před tím chodila do sovětské desetiletky a tam jsme měli angličtinu, takže jsem uměla latinku. Čtení českých časopisů mi nepřipadalo tak těžké, většině jsem porozuměla, a to, co se tam psalo, mě zajímalo. Taky jsem se snažila čím dále tím více i reprodukovat. Chtěla jsem mluvit česky s tatínkem, jenže tatínek už byl poruštěný natolik, že jeho čeština nestála za moc…Co mi nejvíc pomohlo s češtinou, byl můj dvouměsíční pobyt na polské lodi. Od námořníků jsem se naučila velmi slušně polsky, a jak všichni víme, polština je češtině velmi podobná. Když jsem přišla do Čech, zdokonalovala jsem se v češtině sama. Neměla jsem žádnou učebnici. První učebnici češtiny jsem viděla až teď, kdy učím čínské děti české gramatice. Ještě po přijetí na vysokou školu byla moje čeština bídná. Vlastně jsem si všechny lekce překládala do ruštiny až do třetího ročníku. Když jsem nastoupila do zaměstnání, bála jsem se ještě psát česky, protože jsem dělala chyby. Ale měla jsem kolegy, kteří měli pochopení a moje chyby opravovali. Když mám být upřímná, nejsem si ani dnes jistá a stále si ověřuji, jestli nedělám chyby.

Věro, je obdivuhodné jak výbornou češtinou teď mluvíš. Ale vraťme se ještě do Klášterce nad Ohří. Jak vás v Klášterci přijali a jaké jsi měla první dojmy z Čech?

Úžasný dojem na mně udělalo, že jsme měli pokoj s ústředním topením, s koupelnou a klozetem a měli jsme možnost stravovat se dvakrát denně v závodní jídelně. Takže jsme domů napsali, že tady je ráj a aby každopádně přijeli, že se tady dá dobře pracovat i žít. Tatínek jakožto hlava rodiny měl právo poukázat rodině do Číny peníze, takže jsme mamince poslali 300 starých československých korun a ona za to výměnou dostala několik milionů starých čínských juanů, ze kterých zaplatila všechny dluhy a ještě jí zbylo asi na měsíc živobytí. To maminku přesvědčilo, že má smysl jet do Evropy. Ale musela potom dost dlouho čekat, protože těch, kteří se chtěli vrátit, bylo čím dál víc, ale dopravních prostředků bylo málo, protože polské lodě braly nanejvýš deset lidí. Maminka stála ve frontě až do podzimu 1953. Do Čech se dostala až někdy koncem listopadu 1953.

Maminka přijela s bratrem, s jeho ruskou manželkou a s jejich malým dítětem. S maminkou přijela i sestra se svými třemi dětmi, které po rozvodu nechala přepsat na příjmení Pešek. Tím je přihlásila k našemu občanství a mohly být zařazeny do repatriace.

A co ostatní sourozenci?

V Charbinu zůstala jen moje sestra Nina, která měla za manžela Rusa, a odejela později s celou rodinou do Svazu na celinu.

Promiň, ale to mi stále ještě jeden z tvých sourozenců schází.

Jedna sestra zemřela v 50. roce. To jsem neříkala? Nejstarší naše sestra Klaudie zemřela 1.1.1950. To byla ta nejtěžší doba. Já jsem skončila sovětskou desetiletku a byla jsem přijata na znamenitou charbinskou vysokou technickou školu na stavební fakultu. Bylo to těsně po založení ČLR a školy již byly bezplatné. Jenže škola sice byla bezplatná, ale my jsme v té době neměli co jíst. Školní rok začal na podzim a já jsem neměla ani kabát ani pořádné boty, a jak víte, v Charbinu bývá v zimě i 40 stupňů pod nulou. Takže jsem na fakultě vydržela jen dva měsíce. Sestra, ta nejstarší, byla velmi těžce nemocná, bratr se odstěhoval, protože se oženil, druhá sestra jen taktak stačila uživit své tři děti a já jsem byla jedinou maminčinou naději a tak maminka rezolutně prohlásila : dost už tvého studování, jdi pracovat. Byla jsem totiž jediná v rodině, kdo si udělal maturitu a maminka to považovala za přepych. Tak jsem nechala studia a nastoupila jsem jako prodavačka v obchodním domě Čurin…

Vidím, že sága rodu Pešků je mimořádně složitá. Ale tím jsme zase odbočily. Buď tak hodná a vrať se ve vzpomínkách ještě jednou do Klášterce nad Ohří.

Můj život změnila jedna příhoda, která se stala v dubnu 1952. Bylo krásné počasí, já jsem si otevřela okno a zpívala jsem si při úklidu nějaké árie. Slyšel mě jeden člen závodního výboru a ten se mě druhý den zeptal: slečno Pešková, to už jste tak zbohatli, že jste si koupili rádio? Popravdě jsem mu odpověděla, že rádio nemáme. – Ale tam někdo zpíval? Lekla jsem se, že se to nesmí a začala jsem se omlouvat. – Ale on se na mne nezlobil a naopak, zařídil mi kurzy zpěvu v hudební škole v Kadani. Tam byla vynikající pěvkyně paní učitelka Kopecká, která mě připravila na přijímačky na konservatoř. Z 200 uchazečů nás tehdy přijali 22. Na podzim 1952 jsem tedy měla odjet studovat do Prahy. Jenže závodní výbor mě před tím poslal na rekreaci do Krkonoš a tam jsem potkala svůj osud, pana Sýkoru. Do Prahy jsem odjela už jako těhotná. Na jaře 1953 jsem porodila dceru a protože jsem neměla kam jít, ubytovali mě v ústavu pro matky s dětmi v Krči. Protože jsem v Číně nebyla očkovaná proti infekčním nemocem, dostala jsem tam od jedné sestry bacilonosičky záškrt a ochrnula mi hlasivka. To ukončilo mou pěveckou kariéru. Prožila jsem více než 50 dnů v nemocnici na izolaci a když jsem se doléčovala z ochrnutí levé ruky, seznámila jsem se s jednou studentkou Univerzity Karlovy, která mi řekla, že se na univerzitě studuje čínština a že právě otevírají první ročník. Přinesla mi do nemocnice dotazník, který jsme společně vyplnily.

Tím se dostáváme k nejdůležitější kapitole našeho povídání, k tvému studiu sinologie. Protože mladí studenti si už dnes vůbec neumí představit, za jakých podmínek se tehdy sinologie studovala, měla bys nám o tom co nejvíc povědět. Jak třeba probíhaly přijímací zkoušky?

Velice dobře si vzpomínám na přijímací komisi, která seděla za dlouhým stolem. Byl tam pan profesor Poucha, mongolštinář, pan profesor Pultr, korejštinář, pan docent Palát, paní doktorka Hilská, paní doktorka Krebsová… Zkouška z ruštiny pro mne nebyl problém.Potom ale přišla řada na angličtinu. V Charbinu na sovětské desetiletce jsme měli angličtinářku, která nás učila angličtinu s takovou tou typickou ruskou výslovností. Nikdy jsem neslyšela mluvit rodilého mluvčího, a tak jsem si myslela kdovíjak neumím. Teprve později jsem pochopila, proč nastal v přijímací komisi takový šum. (Věra předvádí svou tehdejší ruskou angličtinu, což se, bohužel, nedá graficky vyjádřit). Paní docentka Hilska se utekla vysmát na chodbu a ostatní nevěděli, jak se mají tvářit. Situaci zachránil pan docent Palát, který se mě s vážnou tváří zeptal: ni zaj na-er süe-kuo jing-wen? (Kde jste se učila anglicky?) Jeho čínština na mne zapůsobila tak, že jsem spontánně vyhrkla: Ni wen wo, wo zaj na-er süe-kuo jing-wen-ma? (Vy se mě ptáte, kde jsem studovala angličtinu?) Pan docent se zasmál: ano, ano. Ocenil moji čínskou výslovnost a … byla jsem přijata.

Naše skupina se skládala z Marcely Hozmannové (Kubešové), Marty Ryšavé, Milady Horákové, Jenky Fryblíkové, Jožky Gálika a Milana Červinky, který po prvním ročníku vypadl,. Se mnou nás bylo sedm. Moje vysokoškolská studia nebyla lehká. Byla jsem vdaná, měla jsem dceru, která zůstala v kojeneckém ústavu, manžel pracoval v Harrachově a já žila v koleji Budeč. Po roce jsem si vzala dcerku k sobě. Dostala jsem v koleji malinký pokojíček, kam se vešla jedna postel a skříň. Místo dětské postýlky mi uklízečka půjčila dřevěné necky, takže jsem dcerku měla v neckách, ale jen v sobotu a v neděli, přes týden byla v celotýdenních jeslích. Asi po půl roce se mému manželovi podařilo najít místo v Praze. Rozvázal pracovní poměr v Krkonoších a my jsme se konečně celá rodina nastěhovali do manželské koleje Madelon v Praze 4. Tam vesměs bydleli manželé s dětmi, většinou starší lidé, kteří chtěli pokračovat ve vysokoškolském studiu přerušeném okupací. Takže jsme tam měli vynikající kolektiv dost veselých, ale hmotně špatně zajištěných studentů. Předháněli jsme se, kdo dokáže uvařit nejlevnější a při tom nejchutnější jídlo. Já jsem se svou čínskou praxí a s čínskými smaženými nudlemi vedla prim. V koleji jsem bydlela až do roku 1964.

Ale to už jsi dávno skončila fakultu?

Ano, absolvovala jsem v roce 1958. Ale neměla jsem kam jít. Teprve v roce 1965, kdy jsem byla přijata do služeb MZV, jsem dostala byt.

Po skončení fakulty jsem nastoupila do právě založené česko-čínské společnosti Námořní plavba, která patřila ministerstvu zahraničního obchodu. Pracovalo tam asi 20 Číňanů, ve všech odborech: kádrovák, technické služby, obchodní ředitel, konosamenty vystavovali Číňané, tak jsem se musela zaškolit na všechny obory námořní plavby. Tam jsem pracovala od roku 1959 do roku 1965.

Já bych se ale ráda vrátila ještě k tvému studiu. Jak to vypadalo na katedře? Kdo tam učil, studoval, na koho si vzpomeneš… protože někteří lidé už odešli, buď odešli z oboru, nebo už nežijí.

Chtěla bych se podělit o krásné vzpomínky na náš profesorský sbor. Hovorovou čínštinu vedla Dana Kalvodová, gramatiku paní doktorka Krebsová, dějiny, samozřejmě, pan profesor Průšek, pan doktor Palát nás učil psát čínské znaky. Každý den nám napsal 80 znaků. Když jsme protestovali, že nám puká hlava, s úsměvem odpovídal: předpokládám, že se naučíte polovinu, to je 40. Kdybych vám dal 40, naučíte se jen 20. Ale byly to s ním nádherné hodiny. Dějiny umění učil profesor Hájek, obohacoval výklad demonstrací krásných ilustrací…. Potom paní doktorka Hrdličková, s tou jsme četli spisy Mao Ce-tunga. Když jsme byli ve druhém ročníku, přijel z Pekingské univerzity lektor , který nás učil velmi efektivně hovorovou čínštinu, měl vynikající pchu-tchung-chua (standardizovanou čínštinu). Tóny jsme se učili pomocí českých lidových písniček. Na příklad na čtvrtý tón jsme měli písničku Já mám koně. To ně je krásný čtvrtý tón.

Byli jsme dobrý kolektiv, ale i na nás se podepsala doba, ve které jsme žili. Dvě z nás už byly členkami strany, a, jak jsem se později dozvěděla, snažily se, aby neměly konkurenci. Takže ony dvě odejely brzy studovat do Číny, zatímco my ostatní jsme čekali na příležitost odjet do Číny hodně dlouho. Ještě jsem zapomněla, že literaturu nás učil tehdy asistent Oldřich Král, manžel Marty Ryšavé. To byl, tedy je, také vynikající odborník.

Já jsem už během studia chodila tlumočit. Nutila mě k tomu finanční situace naší rodiny. Manžel byl vyučený kuchař a když se přestěhoval z Krkonoš do Prahy, pracoval jako dělník v plynárnách. Moc nevydělal a tak moje příjmy za tlumočení byly pro rodinný rozpočet hodně důležité.

Ne moc slavně, ale přeci jen jsem dostudovala. Kritický pro mne byl rok 1958. Musela jsem na operaci a mezi tím jsem se dozvěděla, že si můj manžel našel nějakou blondýnu, takže nemoc, rozvod, diplomka…Dcerku jsem musela dát do celoroční školky a já jsem odejela do Františkových lázní na léčení. Byla to těžká doba, opravdu jsem neměla z čeho žít, a v té situaci mě zachránil Karlovarský filmový festival, a také jeden z jeho čínských účastníků. Byla jsem totiž velmi slabá a v důsledku námahy mi ochrnula pravá strana obličeje. Ten Číňan mi dal jeden vzácný čínský lék, který se jmenuje chuo-luo-tan, jsou to takové velké kuličky, které se zapíjejí buď horkou vodou nebo horkým vínem. Já jsem ho zapíjela horkými karlovarskými prameny a po několika dnech jsem se úplně uzdravila. Od té doby se velice skláním před čínskou tradiční medicínou.

Jak už jsem říkala, po fakultě jsem nastoupila do Námořní plavby a tam jsem byla až do roku 1965. V té době se situace v Číně velmi komplikovala a velvyslanectví v Pekingu žádalo kvalitního tlumočníka. Přijali mě na MZV, i když jsem byla nestranička, a krátce na to jsem odejela do Pekingu jako tlumočnice na náš zastupitelský úřad.

Tím se dostáváme k další kapitole tvého pohnutého života. Pokud vím, v Číně jsi prožila kulturní revoluci. Je to tak?

Ano. Byla to tenkrát velmi bouřlivá doba. Vzpomínám si, jak jsem přijela v lednu 1966 a můj první tlumočnický výkon byl u příležitosti výstavy o schopnosti přežít v době akutního nedostatku. Demonstrovali tam, jak upravit to, co se normálně nejí, tak, aby to bylo k snědku, nebo čím je možné nahradit kovové nářadí, které bylo roztaveno v tak zvaných malých vysokých pecích. Na mně ta výstava udělala otřesný dojem. Uvědomovala jsem si, jak moc se Čína od roku 1951 změnila. Pak v létě nastaly známé události, odsuzování Liou Šao-čchiho a tak dál.

Promiň, že tě přerušuji. Říkáš, že se Čína změnila. Jak se změnila?

Lidé se změnili. V tom roce 1951 byli Číňané disciplinovaní, hořeli nadšením. Mao Ce-tung byl na vzestupu. Předseda Mao, to znamenalo všechno! Všichni mu věřili, všichni hořeli nadšením, byli ochotní pracovat nadplán. Ve jménu Mao ču-si s´-siang (Maovy myšlenky) byli lidé ochotni obětovat všechno, dokonce i životy, zvláště když vypukla korejsko-americká válka. Já jsem tenkrát učila ruštinu v čínské devítiletce a moji žáci se hlásili jako dobrovolníci do armády. Vzpomínám si, jak tehdy čínské ženy i děti vysedávaly dlouhé hodiny a zhotovovaly prošívané oděvy pro čínské vojáky. Po patnácti letech nepřetržitých politických kampaní toto nadšení vyprchalo. Dospělé obyvatelstvo se už nedokázalo nadchnout pro žádnou chiméru. Proto Velkému Maovi nezbylo, než zneužít nejmladší pokolení.

Měli jste jako zaměstnanci vyslanectví nějakou ošklivou zkušenost?

Samozřejmě. Kulturní revoluce začala tím, že se na jižní bráně Zakázaného města každý den měnily plakáty se jmény kritizovaných členů stranického vedení. Každý den jsme jezdili vozem kolem této brány a sledovali jsme, kdo se stal další obětí Maovy kritiky a jak se mění obsah hesel. Začaly padat hlavy Maových odpůrců na všech úrovních. Zvlášť tragicky se to projevilo ve školství. Děti nejenže odmítaly poslouchat učitele, ale organizovaly tribunály a soudily své pedagogy. Když potom dostali školáci volno, neumíte si představit, jak to tenkrát v Pekingu vypadalo! Uvedu vám jeden příklad za všechny. Četla jsem si obrovský plakát, který visel na roku Wang-fu-ťin a Čchang-an-ťie. Jeho obsahem byly výroky Liou Šao-čchiova syna, který odsuzoval svého otce z „ černé linie“. Jel kolem nějaký mladý Číňan na kole a vyhodil hrst plakátů. Pro jeden jsem se sehnula. Musím podotknout, že jsem na sobě měla huňatý svetr a kožené rukavice. Když jsem zvedala ten plakát, jeden malý kluk, který stál za mnou, náhle vykřikl: Ta cizinka mě bodla nožem! V té atmosféře, kdy byly malé děti učené k nenávisti k cizincům, to mohlo špatně dopadnout. Nevím, kde se ve mně vzala ta duchapřítomnost, že jsem se toho chlapce zeptala: do které třídy chodíš? Odpověděl, že do třetí. „Tak to ještě nemáte fyziku“, řekla jsem mu a začala mu vysvětlovat, co to je statická elektřina. V Pekingu je totiž v zimě velmi suchý vzduch a výboje statické elektřiny bývají velmi silné, zvláště při nevhodném oblečení. Zástup bojovníků kulturní revoluce takovou reakci nečekal. Ke mně se přidala učitelka a tak příhoda, která hrozila proticizineckým skandálem, skončila jako hodina fyziky.

O kousek dál jsem našla plakát, ve kterém popisovali, jak nedaleko od Pekingu rolníci vyhodili ze čtvrtého patra chung-wej-piny (rudogardisty), kteří je přišli agitovat ve smyslu Mao Cetungových idejí. Měla jsem v ruce koženou kabelku a teď cítím, že mě někdo za tu kabelku tahá. Tady musím dodat, že se v té době ať byla jakákoliv, v Číně se vůbec nekradlo. Bylo vyloučeno, že by mi někdo chtěl z té kabelky něco ukrást. Ohlédla jsem se a vidím toho malinkého Číňánka s kouskem kůže, jak tře tu kůži o moji kabelku a pokouší se vyrobit statickou elektřinu. Když viděl, že jsem ho zpozorovala, jako myška utekl. Takoví byli ti rudí gardisté, co dělali kulturní revoluci.

Jednou jsem se ocitla v obklíčení rudých gard přímo na Tchien-an-men. To bylo velmi ošemetné. Byl tam se mnou dopisovatel Rudého práva, který se cestou z Japonska stavil v Pekingu. Byla to doba, kdy rudé gardy pořádaly pěší pochody do Pekingu. Samozřejmě, když venkované přišli do hlavního města, všichni se sdružovali na náměstí Tchien-an-men. Najednou jsem na jednom sloupu viděla prohlášení Čou En-laje. Tak jsem začala překládat tomu našemu reportérovi a vtom vidím, jak se kolem nás shromáždila nějaká rudogardistická parta, podle řeči ze S´- čchuanu, a začala na nás pokřikovat, že jsme revizionisti a že tam nemáme co dělat. Řekla jsem jim: Čou En-laj je váš vůdce a my máme právo se dozvědět, co říká. Potom nějaké zarputilé děvče začalo křičet, že jsme špiónka. Číňané jsou strašně zvědaví a tak se kolem nás srotil hustý dav. Bývali bychom se z něho těžko vymotali, kdyby nám nepomohla policie. Ale nepustili mne, dokud jsem nevyndala film z fotoaparátu.

Jindy na Si-tanu jsem opisovala nějaký další plakát ta-c´- pao. Tam na mně také začala jedna Číňanka křičet, že jsem špiónka, ale i tam se mě zastal jiný Číňan, který jí řekl: co je na tom špatného? Když umí znaky, ať píše. Bylo toho hodně, ale vždycky jsem zdravá vycouvala.

Když mi v červenci 1967 zemřel otec, požádala jsem o dovolení odejet na pohřeb. Už tehdy jsem byla rozhodnutá, že se do Pekingu nevrátím.

Nastoupila jsem do Československé společnosti pro mezinárodní styky jako referentka pro země střední a východní Asie. Měla jsem na starosti obě Koreje, Čínu, Pákistán, Indii, Indonésii a další, dohromady asi 9 států . Byla to zajímavá, ale vyčerpávající práce. Vykonávala jsem ji až do roku 1970, kdy se mnou byl rozvázán pracovní poměr. Důvody byly nejen politické, ale i zdravotní.

Promiň, můžu se tě v té souvislosti zeptat, jestli jsi mezi tím vstoupila do strany a jestli jsi v ní po roce 1968 zůstala?

Počkej! Na to jsem úplně zapomněla! Za Dubčeka jsem požádala o přijetí do strany a byla jsem přijata 28. srpna 1968.

No, to je hezké datum pro vstup do strany. Bylo už týden po invazi.

Tenkrát jsme všichni ještě hořeli nadšením a ne všichni si uvědomovali, co bude následovat.

Byli i takoví, kteří včas vycítili, jak to dopadne a koukali se předem pojistit. Jak dlouho jsi v KSČ vydržela?

Samozřejmě, že v sedmdesátém mě vyhodili. Měla jsem to ještě komplikovanější o to, že v roce 1969 mi zjistili lokální TBC a jela jsem se léčit do Vysokých Tater. Když jsem se vrátila, dali mě do invalidního důchodu. V invalidním důchodu jsem byla do roku 1974 a od té doby jsem na volné noze. Tlumočila jsem původně ruštinu a teď hlavně čínštinu. Jsem ráda, že můžu svou znalost čínštiny uplatnit a doufám, že mi to ještě nějakou dobu vydrží.

Věro, moc ti děkuji za čas, který jsi mi věnovala. Tvůj život, to je námět na román. Jsem moc ráda, že jsi byla ochotná podělit se s námi o vzpomínky a přeji ti, aby ti zdraví sloužilo ještě hodně dlouho a abys mohla ještě hodně dlouho pracovat.

Paní Věra Sýkorová pracovala aktivně ještě dalších 8 let. Zemřela po krátké nemoci v dubnu 2012. Je pochovaná na pravoslavném hřbitově na Olšanech.

Otázky kladla a odpovědi zaznamenala I. Bakešová. Rozhovor byl publikován v časopise Česko-čínské společnosti Fénix 2004/2.

-ib-