Incident na Jihomandžuské železnici a Československo

18.září (九一八) je datum, které v Číňanech vzbuzuje podobné emoce jako v nás 15. březen. Dne 18. září 1931 vypochodovala japonská Kuantungská armáda z pásma Jihomandžuské železnice a aniž narazila na odpor obsadila čínské tři severovýchodní provincie - Mandžusko. O rok později nechala na obsazeném území vzniknout separátnímu loutkovému státu Mandžukuo. Byla to první z lokálních agresí, které ve 30. letech minulého století za pasivního přihlížení velmocí připravily nejen v Asii, ale i v Evropě, podmínky pro tragedii války celosvětového rozměru.

Vstup Japonska do světa projektovaného Evropou

Na rozdíl od Číny, která zůstávala pod vládou dekadentního mandžuského dvora, Japonsko ve druhé polovině 19. století uskutečnilo reformy, které mu umožnily osvojit si nejen moderní technologie, ale i moderní vidění světa. Japonce oslovila mimo jiné filosofie sociálního darwinismu aplikovaná na vztahy mezi národy: národ, který se umí nejlépe přizpůsobit novým podmínkám a dokáže maximálně využít svých zdrojů a své půdy ve prospěch lidstva má právo i povinnost přimět méně schopné národy, aby ho po cestě hospodářského pokroku následovaly.

Po anexi království Liu-čchiu (Rjúkjú), po vítězství nad mandžuskou armádou na Korejském poloostrově a po kolonizaci Tchaj-wanu se do hledáčku japonských zájmů dostal poloostrov Liao-tung v jižním Mandžusku, který představoval vstupní bránu na asijskou pevninu.

Své agresivní chování Japonsko omlouvalo poukazem na zahraniční politiku evropských mocností:

"Jestliže někdo tvrdí, že naše jednání [...] je aktem agrese, pak se musíme zeptat bílé rasy: která země poslala bitevní lodě do Indie, do Jižní Afriky a do Austrálie, porobila si nevinné národy, svázala jim ruce a nohy železnými řetězy a prohlásila jejich území za své a dodnes ho okupuje? Jistě by odpověděla, že to bylo území obydlené necivilizovanými divochy, lidem, který neuměl využít svých zdrojů a své půdy ve prospěch lidstva. Proto bylo obsazení tohoto území vůlí Boha, který stvořil nebesa, zemi a lidi. Byla to boží vůle. A to je pro ně dostatečný argument. [...] není to vůle boží, že Japonsko vstoupí tam, kde jsou ještě nevyužité zdroje a zužitkuje tyto zdroje ve prospěch lidstva?"[1]

Mandžusko Japonsku nabízelo nejen bohaté přírodní zdroje, ale i výhodné strategické pozice pro další expanzi na asijskou pevninu. Ale po zprovoznění Východočínské železnice a její odbočky na poloostrov Liao-tung se Mandžusko stalo zájmovou sférou carského Ruska.

Rozhodný krok k ovládnutí Mandžuska učinilo Japonsko v roce 1904. V tomto a následujícím roce se japonská a carská armády střetly v několika soubojích jak na pevnině u vojenské základny známé u nás pod jménem Port Arthur, tak na moři u ostrova Cušima. V obou případech japonské zbraně přesvědčivě zvítězily.

Japonsku ale mezi tím vyvstal nový konkurent: Spojené státy v roce 1899 vyhlásily zásadu otevřených dveří do Číny, neboli rovná práva všech mocností ve všech čínských otevřených přístavech a ve vzmáhajícím se Japonsku spatřovaly vážného konkurenta. V srpnu 1905 se ve vlastním zájmu a s přispěním Velké Británie ujaly zprostředkování míru mezi Ruskem a Japonskem.

Mírová smlouva uzavřená v Portsmouthu v září 1905 svěřila Japonsku správu železniční tratě směřující z poloostrova Liao-tung do Města věčného jara Čchang-čchunu, tzv. Jihomandžuskou železnici, a správu těžebních koncesí na Liao-tungu. Na ochranu svého majetku smělo Japonsko v pásmu Jihomandžuské železnice vydržovat početně limitovaný ozbrojený sbor. V praxi to znamenalo podstatné omezení vlivu carského Ruska v jižním Mandžusku. Japonsko si mohlo na asijské pevnině začít budovat odrazový můstek pro další agresi, jak se potvrdilo v roce 1931. Ale v roce 1905 to bylo vzhledem k nedávnému přesvědčivému vítězství nad Ruskem pro Japonsko málo. Smlouvu, na kterou byla japonská diplomacie v Portsmouthu donucena přistoupit, japonská armáda pociťovala jako urážku a japonská veřejnost jako zklamání. Vítězství nad Ruskem posílilo prestiž armády a diplomatický neúspěch v Portsmouthu snížil v očích japonské veřejnosti prestiž politiků.

Naproti tomu západní diplomacie ocenila mírovou smlouvu z Portsmouthu jako velký úspěch. Americký prezident T. Roosevelt, který ji zprostředkoval, byl za tento počin dokonce oceněn Nobelovou cenou míru. Je zarážející, že výboru pro udělování Nobelovy ceny míru nevadilo, že velmoci v Portsmouthu parcelovaly území, které ani jedné z nich nepatřilo a že si architekti světové politiky v Portsmouthu neuvědomili jak hluboce urazili hrdost národa, který se musel za diplomatickým stolem vzdát kořisti vybojované krví.

Mnohem důležitější, než momentální konkrétní výsledek rusko-japonské války 1904-5 byly její dlouhodobé následky morální. První vojenské vítězství asijského národa nad evropskou koloniální mocností způsobilo obrovské vzedmutí asijského, ale především japonského nacionalismu a mělo kromě jiného za následek změnu smýšlení Japonců o sobě samých i změnu názorů sousedních asijských národů včetně Číňanů na Japonsko. "Svým způsobem byla rusko-japonská válka počátkem národně-osvobozovacích bojů porobených národů, většinou nebílých, proti utlačovatelům, většinou bílým,“ napsal ve zprávě do Prahy československý vyslanec v Tokiu František Havlíček: "Skutečnost, že to byli právě oni, kdo tento boj vybojovali, utvrzovala Japonce v přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Čím více si v následujících letech uvědomovali neschopnost jiných asijských národů zorganizovat se v účinném boji proti západním mocnostem, tím rozhodněji byli přesvědčeni o svém předurčení vysvobodit asijské národy z evropské poroby[...] Ovšemže tyto pohnutky, kterým nelze upřít morální oprávnění, jsou smíšeny s pocity dobyvačnými, imperialistickými a egoistickými. Na stav, panující dosud v Asii, pohlížejí Japonci jako by pohlíželi Angličané na stav v Evropě, kdyby zde Japonci nebo Číňané měli v područí celou evropskou rasu, jako mají nyní Angličané v područí skoro celou rasu asijskou.[...] Japonsko chce vytvořit impérium po vzoru Anglie. Nachází morální ospravedlnění v tom, že letargická a vnitřní organizace neschopná Čína a Indie by nikdy nebyly schopny vzepřít se a vést je k osvobození od rasy bílé.[2]

Velká sféra asijské prosperity

Výše zmíněné události změnily poměr hodnot ve vztazích mezi Čínou a Japonskem. Japonsko, do té doby považované za pouhou kulturní odnož Číny, se v očích mladé čínské inteligence změnilo ve vzor, hodný následování. Čínští studenti zaplavili Tokio a byli vřele přijímáni stejně jako čínští reformátoři a revolucionáři, kteří, doma pronásledovaní, využívali japonské pohostinnosti k vydávání časopisů a zakládání organizací s cílem reformovat, nebo dokonce svrhnout mandžuskou dynastii.

Japonci k Číně zaujali postoj, ve kterém můžeme snadno vysledovat ideu prezidenta USA, když ospravedlňoval ozbrojenou intervenci proti Japonským ostrovům břemenem bílého muže: úspěšná modernizace ukládá Japonsku povinnost pomoci zaostalé Číně vymanit se z područí západních mocností a následovat Japonsko po cestě národní emancipace a hospodářského pokroku. Vědci obou zemí vyhledávali a zdůrazňovali shodné prvky společného kulturního dědictví, zatímco armáda osnovala plány na vojenskou intervenci. Obě tendence se spojily do představy o japonském předurčení vybudovat, třeba i násilím, velkou sféru asijské prosperity.

Japonští intelektuálové se zabývali myšlenkou jak stmelit asijské národy na bázi společných kulturních tradic, jejichž zdrojem měl být indický buddhismus a čínský neokonfucianismus. "Japonsko pociťuje dluh vůči oběma velkým asijským národům, které položily základ velké asijské duchovní jednotě a bude dluh splácet tím, že se stane prostředníkem mezi spirituálním Východem a technokratickým Západem.[3]

Idea asijského nacionalismu oslovila nejen japonskou, ale i čínskou inteligenci. V perspektivu čínsko-japonské spolupráce věřil i otec čínské revoluce Dr. Sunjatsen, k jehož přátelům z řad japonských intelektuálů patřil mimo jiné Cujoši Inukai, teoretik a politik, který byl pro své pacifistické názory v roce 1932 zavražděn. Když se v roce 1923 Inukai rozhodl přijmout křeslo v Jamamotově vládě, přivítal to Sunjatsen jako příslib mírového urovnání čínsko-japonských sporů. V blahopřání, které mu poslal, mimo jiné napsal: "Velmoci nechtějí, aby byl v Číně pořádek.[...] Vy, když jste se dostal do vlády, zvednete prapor, který přinese naději národům Asie.[...] Japonská vláda musí nyní směle a rozhodně pomoci čínské revoluci k vítězství. [4].

_______________________________________________________

Existovala možnost mírového řešení?

Čínská politická scéna nebyla na začátku 30. let stabilizovaná. Kuomintangská propaganda sice deklarovala, že se jí podařilo zemi sjednotit, ale navzdory tomuto tvrzení existovaly stále enklávy nacházející se mimo kontrolu Kuomintangu. Ústřední čínská vláda byla oficiálně uvedena do úřadu až v lednu 1932, poté, co se IV. sjezdu Kuomintangu konečně podařilo vyřešit osobní spory v nejvyšším stranickém vedení. Neboli ve dnech, kdy japonská armáda vypochodovala z pásma Jihomandžuské železnice, neměla Čína jednotnou politickou reprezentaci. Předsedou vlády se v lednu 1932, tedy čtyři měsíce po obsazení Mandžuska japonskou armádou, stal Wang Ťing-wej, politik známý svým projaponským smýšlením. K japonské akci nezaujal jednoznačné stanovisko ani vrchní velitel armády Čankajšek, který ani v době, kdy japonská armáda vpochodovala na čínské území nepřestal považovat za prioritu likvidaci komunisty ovládaných základen.

O rozpolcenosti japonské i čínské politické scény na počátku 30.let svědčí průběh incidentu, který se odehrál u Šanghaje v lednu 1932, tedy právě ve dnech, kdy se Wang Ťing-wejova vláda ujala úřadu: japonská armáda se vylodila v ústí Dlouhé řeky údajně aby pomstila osm japonských buddhistických mnichů, zbitých čínským davem. Jaký byl pravý důvod akce, se jen spekuluje. Podle některých to byla snaha odpoutat pozornost od Mandžuska, podle jiných potřeba odhadnout, jak budou reagovat mocnosti, pokud válka ohrozí jejich majetek. Nejpravděpodobnější se zdá názor, že měl incident u Šanghaje zabránit dohodě o mírovém vyřešení incidentu, o kterou za zády armády usilovali politici. Za čínskou stranu jednal Wang Ťing-wej, kuomintangský politik, který se později stane předsedou čínské kolaborantské vlády ustanovené Japonci v okupovaném Nankingu. Japonskou vládu vedl v té době Cujoši Inukai, o kterém již víme, že jeho představy o japonsko-čínské spolupráci byly blízké Sunjatsenovým. Dohodu definitivně překazil puč zinscenovaný v Tokiu mladými nacionalisticky naladěnými důstojníky, během kterého byl premiér Inukai atentátníkem smrtelně zraněn.

Mandžukuo

V únoru 1932 se Japoncům podařilo zaranžovat zasedání Všemandžuského shromáždění, které 1. března 1932 oznámilo vznik vzorového státu Mandžukuo: "Pomocí armády sousedního státu se šťastně podařilo vypudit korupční živly z oblasti, v níž se usazovaly po mnoho minulých let. Věříme, že je to z nebe seslaná příležitost pro lid Mandžuska a Mongolska, aby setřásl svá pouta,"[14] praví se v prohlášení Správního výboru tří severovýchodních provincií. Prohlášení dále obsahuje slib zefektivnit vnitřní uspořádání a vést lid podle principů wang-tao (královské cesty), neboli cesty shovívavé vlády, která osvítí národ.

Do funkce regenta Japonci dosadili posledního mandžuského císaře, svrženého z pekingského trůnu v roce 1911. Excísař Pchu I byl v nezáviděníhodné situaci. Od roku 1924, kdy byl vypuzen z pekingského paláce, se nechal vydržovat Japonci a nebyl natolik silnou osobností, aby se dokázal japonským svodům a vyhrůžkám postavit.

V oblasti zahraniční politiky si stát Mandžukuo vytkl za cíl udržovat mírové vztahy se sousedy a respektovat mezinárodní konvence. To byla krásná slova, která zastírala pravou podstatu. Mandžukuo fungovalo jako typický loutkový stát. Oficiální funkce sice zastávali etničtí Číňané, ale všechny důležité instituce řídili Japonci, většinou prostřednictvím poradců obdařených nebývalými pravomocemi. Práva cizinců, pokud na území Mandžuska zůstali, byla citelně omezena, vůči místnímu obyvatelstvu byl uplatňován hrubý teror.

V roce 1934 se ústavně správní struktura nového státu změnila na císařství. Pchu I se stal potřetí ve svém životě císařem.

Z hlediska mezinárodního práva bylo postavení Mandžukua kuriózní. Nezávislost Mandžukua uznalo pouze Japonsko, a to 15. září 1932. Následovaly San Salvador a Vatikán.[15] Zatímco pohnutky San Salvadoru byly zřejmé, uznal Mandžukuo pod dojmem podpisu výhodné smlouvy na prodej kávy, pohnutky Vatikánu nejsou zcela jasné. (Vztah Vatikánu k japonské agresi je jednou z příčin nedůvěry současné čínské vlády vůči diplomacii Svatého Stolce.) Teprve mnohem později, až v roce 1938, uznaly Mandžukuo Itálie a Německo.

Přestože zpočátku téměř žádný stát Mandžukuo diplomaticky neuznal, místní konzulární úřady, akreditované dříve u čínské vlády v Nankingu, zůstaly zachovány. Japonci kalkulovali, jak se později ukázalo, správně, že v budoucnu bude snažší existující konzuláty povýšit, než nové úřady zakládat.

USA nebyly členy Společnosti národů a k událostem v Číně se nevyjadřovaly až do okamžiku, kdy japonská armáda tím, že se vylodila v těsné blízkosti Šanghaje, ohrozila jejich investice v povodí Dlouhé řeky. Identickou diplomatickou nótou, zaslanou do Tokia i do Nankingu varovaly, že neuznají žádné smlouvy, které by ohrozily ekonomické zájmy USA v Číně a byly by v rozporu se zásadami politiky otevřených dveří a Briand-Kelloggova paktu. Americký ministr zahraničí H. Stimson vypracoval odborně fundovaný právnický text, který složitě vysvětloval teoretické principy „neuznávání“ 不承认主义, rozumí se uznání / neuznání nově vzniklého státu. Text konstatuje, že USA nebudou uznávat dohody, smlouvy a situace dosažené v protikladu s Briand-Kelloggovým paktem, ale také proti nim nebudou podnikat žádné kroky. Tím vysvětlily, proč stát Mandžukuo neuznaly. Stejný postoj zaujaly USA později v případech anexe Rakouska a Československa hitlerovským Německem či při vpádu Itálie do Etiopie.

Smířlivý postoj k japonské agresi zaujal i Sovětský svaz. Ve vyjádření ze 6. října 1931 oznámil, že nezamýšlí v mandžuské záležitosti intervenovat, ledaže by došlo k porušení státní suverenity SSSR

Ekonomický rozvoj Mandžuska v době japonské okupace je nesporný. Mandžukuo se stalo nejen vítaným zdrojem surovin pro japonský průmysl, ale i významnou obilnicí a odbytištěm pro japonské zboží.

Změnila se i struktura obyvatelstva. Protože japonci tvrdili, že museli vstoupit do Mandžuska aby osvobodili národ Mandžuů od čínské poroby, je namístě stručně si připomenout historii čínsko-mandžuských vztahů. Mandžuové je souhrnný název pro skupinu džurčenských kmenů, jejichž pravlastí je území o rozloze cca 1,5 milionů km2 nacházející se mezi pouští Gobi a Japonským mořem.

V 17. století se Mandžuům podařilo vytvořit dobře organizovaný stát a v roce 1644 vojensky ovládnout sousední čínskou dynastii Ming. Přenesli sídlo svého císařského dvora do Pekingu a během následujícího století svou říši rozšířili až k velehorám centrální Asie.

Zároveň prožili vývoj, pro který bychom jen těžko hledali v západním světě obdoby: přesto, že byli ve své zemi vládnoucím národem, přijali, aniž je k tomu kdokoli nutil, kulturu porobeného čínského národa (Chanů), a to tak dokonale, že během dvou století zapomněli i svůj vlastní jazyk. Když se Číňanům v roce 1911 podařilo svrhnout mandžuskou nadvládu, byla mandžuština, hovorová i psaná, mrtvým jazykem a Mandžuové tvořili v nově vzniklé Čínské republice jen jednu z nepočetných národnostních menšin. Území, ze kterého pocházeli, stejně jako území, které v období vrcholné slávy ke své říši připojili, se v roce 1912 automaticky stalo součástí Čínské republiky. (Dnes se k mandžuské národnosti hlásí cca 11 milionů osob, to je asi 0,9% populace ČLR.)

Řídce obydlené prostory přilákaly už před rokem 1930 do Mandžuska odhadem 20 milionů etnických Číňanů[16] a po roce 1931 čínská migrace do Mandžuska pokračovala. Historie sinizace Mandžuů, početná čínská migrace do Mandžuska a malý počet Japonců ochotných žít v drsném mandžuském podnebí,[17] to všechno usvědčuje ze lži japonskou propagandu tvrdící, že Japonsko osvobodilo národ Mandžuů od čínské okupace.

Po zajištění pozic v Mandžusku se Japonsko zaměřilo na rozšíření vlastního vlivu dál do severní Číny. Sponzorovalo různá separatistická hnutí a zakládalo tzv. autonomní rady, prostřednictvím kterých dostalo pod kontrolu prostor mezi Dlouhou zdí a Pekingem. Vybudovalo rozsáhlou špionážní síť, pro kterou využívalo jednak domorodce, jednak Japonce, kteří se díky své fyziognomii mohli za domorodce vydávat. Japonští špioni v převleku za mongolské lámy putovali Vnitřním Mongolskem, Tibetem a Sin-ťiangem a sbírali informace o sovětských, amerických a britských aktivitách.[18]

Obsazením Mandžuska a severní Číny se japonské požadavky nevyčerpaly. Lokální incidenty přerostly v červenci 1937 ve stále ještě nevyhlášenou, nicméně krutou válku s Čínou. Opojena úspěchy se japonská armáda po několika neúspěšných pokusech napadnout Sovětský svaz odhodlala k útoku na americkou vojenskou základnu Pearl Harbour.

Pokud bychom hledali odpověď na otázku, zda se dalo tragedii světové války zabránit, poskytl by nám incident na Jihomandžuské železnici jeden z námětů k zamyšlení: nebyl problém v tom, že velmoci, které dodnes považujeme za demokratické, zcela nedemokraticky nerespektovaly práva národů, které byly příliš malé nebo slabé na to, aby se samy ubránily? Velmoci si dělily území, které těmto národům patřilo, na sféry vlastního vlivu a pokud nebyly jejich vlastní zájmy ohrožené, agresi, v tomto případě japonskou agresi proti Číně, tolerovaly. S Japonskem, které díky reformám vstoupilo do světa projektovaného Evropou a přijalo nejen jeho technologie, ale i mentalitu, se západní země dokázaly snáze domluvit, než s Čínou. Pro situaci je typický již citovaný výrok ministra Beneše: v Mandžusku se střetávají zájmy 65 milionového japonského národa, severní Ameriky, sovětského Ruska a Britského impéria...Ani pro ministra Beneše nebylo důležité, že území, na kterém se střetávají zájmy čtyř světových velmocí ani jedné z nich nepatří.

Výročí incidentu 18, září nám proto znovu připomíná, jak je nutné znát dějiny Číny, minimiálně novodobé. Bez pochopení emocí, které v Číňanech vzbuzují událostí minulého století asi těžko pochopíme emoce, se kterými Číňané vnímají to, co se děje nyní.

Na závěr zbývá odpovědět na otázku, jak se k problému Mandžukua postavilo Československo. Shodou okolností otevřelo v Charbinu konzulát akreditovaný u čínské vlády v Nankingu týden před obsazením Charbinu japonskou Kuantungskou armádou. Stejně jako většina cizích zastupitelských úřadů zůstal i čs. konzulát v Charbinu funkční i v době japonské okupace. (Činnost ukončil 17. března 1939). Věnoval se obchodním aktivitám a podporoval poměrně početnou československou kolonii. Československo vůči státu Mandžukuo zaujalo stejné stanovisko jako jeho spojenci. Neuznalo ho, ale čile s ním obchodovalo. Mimo jiné ve 30. letech postavilo nový železniční most přes Sungari, ten, který dnes slouží jako lávka pro pěší. Slavnostního uvedení do provozu se účastnil mj. bratr císaře Pchu Iho.

Československo ctilo zásadu „neuznávání“ až do konce roku 1938. Teprve po Mnichovu došla vláda Druhé republiky k názoru, že se již nemusí cítit být vázána politikou spojenců a rozhodla se v zájmu posílení hospodářských kontaktů Mandžukuo uznat. Ale do března 1939 nestačila toto rozhodnutí zúřadovat. Na rozdíl na příklad od Polska, které Mandžukuo uznalo krátce po Německu, můžeme proto popravdě tvrdit, že jsme zůstali Číně loajální a Mandžukuo jsme nikdy neuznali.

-ib-