Recenze

Ťiang Čching: Konfuciánský systém. Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost

Vydal Filosofický ústav AV ČR v roce 2019 v nakladatelství FILOSOFIA v ediční řadě Filosofie a sociální vědy. Z anglického textu editovaného kanadským filosofem Danielem A. Bellem přeložili Milan Kreuzzieger, Sue Nguyen a Jan Rovenský.

Ťiang Čching (Jiang Qing蒋庆) byl před odchodem do penze zaměstnán na právnické fakultě Jihozápadní vysoké školy politické a právní. 西南政法大學 a ve Správním institutu v Shenzhenu、深圳行政學院. V rámci trendu navazování na tradiční prvky čínské civilizace, který je v současné době v ČLR velmi aktuální, ho zajímá především teorie tzv. politického konfucianismu. V tomto oboru je jeho stěžejním dílem práce nazvaná Politický konfucianismus – trendy současného politického konfucianismu, zvláštnosti a vývoj. 政治儒学——当代儒学的转向、特质与发展.

Podle autora se v posledním století v ČLR projevil deficit legitimity politického řádu. „Už běžný pohled na čínské myšlení ukazuje, že lidé v Číně ztratili schopnost uvažovat o politických otázkách nezávisle. Jinými slovy, lidé v Číně už nejsou schopni využívat vzorce myšlení, které vycházejí z jejich vlastní - čínské - kultury. To znamená velkou tragédii pro svět čínského myšlení. Proto je nezbytné vrátit se k základním vzorcům čínské kultury, spíše než následovat západní trendy.“ (s. 12.)

Autor polemizuje s názorem Francise Fukujamy, podle kterého se od konce studené války demokracie stala jedinou možnou formou vlády. Považuje tento názor za názor typického příslušníka „hrdé a sebestředné“ západní kultury, který „není schopný dohlédnout, že existují i jiné kultury, které mají své vlastní politické principy a jsou zasazeny do jiných souvislostí.“ (s. 20.) Pokud demokracie ustrnula, neznamená to, jak si myslí Fukujama, že skončily dějiny. Autor je přesvědčený, že politika se bude dále vyvíjet, a nemusí to být v rámci demokracie.

Demokracie podle autora chybně přisuzuje legitimitu pouze vůli lidu, zatímco všechno, co má být stabilní, musí stát na třech nohách. Proto je nutné, aby se Čína vrátila k tradiční konfuciánské představě o trojí legitimitě a zavedla systém vzájemné vyváženosti posvátné (transcendentní) legitimity (vůle nebe), kulturní (historické) legitimity (vůle země) a projevu vůle lidu (člověk). Všechny tři legitimity se musejí navzájem doplňovat a zároveň omezovat. „Ani jedna z těchto sil se nemůže stát neomezenou, dominantní ... Každá z těchto forem legitimity přispívá k fungování celku právě tím, co je rozdílné.“ (s. 27). Problémem demokracie je podle autora předkládané publikace absolutní preferování vůle lidu. Demokracie nebere ohled na „posvátné hodnoty“ neboli na „Cestu nebe“. Tímto těžko uchopitelným termínem autor označuje společné, nadčasové zájmy, které v parlamentní demokracii ustupují momentálnímu zájmu jednotlivých politických stran. Autor odmítá představu, že nejlepší cestou pro Čínu je imitace západní demokracie, neboť demokracie, která je produktem čistého rozumu, absolutizuje momentální vůli lidu a může být v rozporu s perspektivním zájmem lidstva, v autorově terminologii s „Cestou nebe“. Jestliže se dnes světová populace oddává nadměrnému konzumu a škodí životnímu prostředí či rozvíjí ničivé zbraně, nejedná v souladu s vůlí nebe.

V parlamentní demokracii se jednotlivé politické strany v zájmu vítězství ve volbách podbízejí momentálnímu přání lidu a neberou ohled na posvátné hodnoty (vůli nebe), jinými slovy na nadčasové zájmy lidstva. Jako příklad autor uvádí problémy spojené s ničením životního prostředí, neboť nákladné projekty mající za cíl ochranu životního prostředí jsou často nepopulární. Proto může demokratický systém dosáhnout určitého stupně technického řešení, ale nikoli řešení, které by se zabývalo podstatou. (Jako příklad autor uvádí odmítání Kjótského protokolu vládou USA.) Politickým problémem současnosti proto podle autora recenzované publikace není otázka jak nastolit demokracii, ale jak odebrat lidu statut jediného zdroje legitimity. Je třeba ustanovit nový model politiky, v němž několik druhů legitimity působí současně a zajišťuje rovnováhu.

Autor nabízí praktické řešení o podobě tříkomorového parlamentu, ve kterém Komora vzdělanců reprezentuje posvátnou legitimitu, Komora národa zastupuje kulturní legitimitu a Komora lidu legitimitu lidu.

Zástupci lidu by byli vybírání volbami v příslušných volebních okrscích, jak je zvykem v parlamentních demokraciích.

Členové Komory národa by byli vybíráni na základě dědičných kritérií z řad potomků významných mudrců, potomků vládců a slavných lidí, univerzitních profesorů, vrcholných úředníků, soudců, diplomatů a reprezentantů taoismu, buddhismu, tibetského buddhismu, islámu a křesťanství.

Členové Komory vzdělanců budou v duchu tradice vychováváni v konfuciánské akademii a přijímáni na základě doporučení.

Každá komora bude mít parlamentní moc a každý zákon bude muset projít nejlépe všemi, nejméně dvěma Komorami. Hlava výkonné moci a hlava justice musí být vybrána na základě konsensu všech tří Komor.

Tento systém, který vychází z čínských kulturních tradic, je podle autora schopný vyřešit politické problémy současného čínského státu. Čína by měla směřovat k jeho uskutečnění, i když je to úkol, který může zaměstnat i několik generací. Přesto by se o něj měla pokusit.

Všichni autoři, kteří se počínaje koncem dynastie Čching snažili sepsat různé návrhy čínské ústavy, se podle autora recenzované publikace dopouštěli chyby, když se inspirovali pouze Západem a „selhávali ve ztělesnění konfuciánské politické myšlenky a základní normy posvátné transcendence Cesty nebe.“ (s.43). Při tom již v Knize písní, v Knize dokumentů a v dalších klasických dílech je možné najít upozornění, že momentální vůle lidu může být v rozporu s Cestou nebe.

Zprostředkovatelem mezi nebem a lidmi může být moudrý panovník. Proto je základním účelem konfuciánského konstitucionalismu „kultivovat a vzdělávat držitele moci ve státě, aby uskutečňovali transcendentní hodnoty čínské konfuciánské kultury“.(s.55).

Konfuciánská ústavní struktura má tři hlavní části: akademii dohlížející na stát, tříkomorový parlament a symbolický monarchistický republikanismus.

Na dalších stránkách je podrobně vysvětlována především role konfuciánské akademie a role moudrého panovníka.

Podnětné jsou autorovy úvahy o rozdílu mezi západním a čínským pojetím státu. Západní politické myšlení, které je ovlivněno římským občanským právem, chápe stát jako nástroj momentální vůle lidu stvrzené společenskou smlouvou. „Politická modernita pohlíží na stát jako na sekulární produkt společenské smlouvy, omezeného rozumu a časově ohraničené vůle, které se neustále mění zásahem určité skupiny osob v určitém čase, nikoli v důsledku působení duchovního já.“ (s. 126) Lid žijící v takovém státě podle autora ztrácí pocit posvátné povinnosti vůči státu a pocit morální přináležitosti. Schází mu autorita, která by zabránila politické moci ze sobeckých zájmů motivovaných volbami provádět krátkodobé a pomíjivé zásahy, které mohou poškodit zájmy budoucích generací.

Konfucianismem ovlivněné tradiční čínské myšlení chápe stát jako transcendentní posvátnou existenci, která je tvořena generacemi a představuje přítomnost dějin. Neboli historická identita státu je dána dějinami. Zdědili jsme ji od našich předků a máme povinnost zachovat ji pro budoucí generace. Proto smlouva, na které se dohodneme dnes, nemůže změnit historickou esenci státu. Na stát by se mělo pohlížet jako na něco vznešeného, duchovního, na něco, co překračuje sekulární sobecké zájmy a sobecká přání dané doby. „Historickou esenci státu je možné vytušit jedině pomocí ryzích pocitů kulturní blízkosti a úcty k dějinám. Stát je produktem dlouhodobého autonomního vývoje a nemůže být zničen nějakou racionální volbou nebo záměrným rozhodnutím určité skupiny lidí v určitém čase.“ (s. 95)

Autor se až překvapivě nekriticky vyjadřuje o současné situaci v ČLR: „V dnešní Číně se politická modernita rozmohla natolik, že utlačuje a ničí politický tradicionalismus. Čína je na tom hůř než jiné země. V minulém století jedna revoluce za druhou vyhladily tradiční esenci státnosti. Čínská ústava se neliší od ústav západních států. Naším cílem je dosáhnout ústavního modelu, který je v souladu s historickou skutečností a s kulturní tradicí a zároveň v souladu s vývojem moderní společnosti. Podaří-li se Číně vytvořit ústavu s čínskými kulturními a historickými charakteristikami,… existuje snad naděje na obrození čínské civilizace. Čína se již nebude potýkat se ztrátou své identity vlivem Západu, ... bude moci vzniknout nová čínská civilizace, která vstřebá pozitivní hodnoty západní civilizace. Již neuslyšíme v Číně výkřiky, že demokracie je dobrá věc, naivní výkřiky, které prozrazují ztrátu národní identity a nedostatek kritického náhledu na slabiny západního myšlení.“ (s. 138).

Autorovy návrhy na ideální vládu jsou pro nás těžko přijatelné. Ale o to nejde. Jsou koncipovány pro Čínu a proto je na Číňanech, aby se k nim vyjádřili. Nám je nikdo nevnucuje a tak nás mohou překvapit pouze tím, že se diskuse na toto téma a s touto mírou kritiky současného režimu v ČLR odehrává na akademické půdě.

Autoři českého překladu zdůrazňují, že konfuciánskou filosofii Ťiang Čchinga nezastávají, ale jsou si vědomi, že pro „sebeporozumění Západu“ je důležité poznávat i nezápadní filosofie a respektovat odlišná teoretická stanoviska.

K tomu je třeba dodat, že znalost odlišných teorií, v tomto případě konkrétně čínských, je nutná nejen pro „sebeporozumění Západu“, ale o pro porozumění praktické politice vlády ČLR. Na příklad uvědomíme-li si, jak odlišná od naší je čínská představa o roli státu, budeme mít více pochopení pro míru odporu proti snaze definitivně a jednou provždy oddělit čínský ostrov Tchaj-wan od čínské pevniny.

Na závěr je třeba dodat, že je škoda, že se na vydání českého překladu Ťiang Čchingova díla nepodílel sinolog, který by překlad porovnal přímo s čínským originálem a s využitím vynikající studie o konfucianismu z pera českého sinologa Jaromíra Vochaly. (VOCHALA, Jaromír. Konfucius v zrcadle Sebraných výroků, Praha: Academia, Edice Orient, sv. 3., 2009, 534 s.) mimo jiné upřesnil terminologii.

-ib-