Květen 1925 v Šanghaji

V květnu 1925 vyvrcholilo dlouhotrvající napětí mezi šanghajskými odborovými svazy a majiteli místních továren, většinou Japonci a Brity. Dělníci se vzepřeli otrockým pracovním podmínkám a municipalita mezinárodních čtvrtí Šanghaje proti nim vyslala policii a armádu. Byla to jedna z události, které navázaly na tzv. Hnutí 4. května 1919 a v období mezi 1. světovou válkou a japonskou agresí formovaly nové třídní složení čínské společnosti i vztah Číny k okolnímu světu.

Na rozdíl od předcházejících dělnických bouří se tentokrát za dělníky postavila čínská pokroková inteligence, vlastenecky smýšlející tzv. národní buržoasie a dokonce i čínská vláda, v té době ještě sídlící v Pekingu.

Události v Šanghaji v květnu 1925 byly a jsou interpretovány různě, v závislosti na politické orientaci autora a na stupni autorových znalostí čínských reálií.

Proto musíme ocenit autentický popis událostí z května 1925, který nám zanechal známý český cestovatel Bohumil Pospíšil v knize Čínou za revolučního varu. (Vydáno v Praze v roce 1935.)

Pospíšilův text je hodnotný především tím, že B. Pospíšil Šanghaj navštívil bezprostředně po popisovaných událostech, zažil v Šanghaji dobovou atmosféru a nestačil se kontaminovat nánosem pozdějších interpretací.

Za poskytnutí fotografií dokumentujících aktivitu britské armády v šanghajských ulicích v květnu 1925 děkujeme rodině pana Jaroslava Hnízdo.

Legionář Jaroslav /František/ Hnízdo žil ve 20. letech v Šanghaji. V roce 1930 podepsal jménem československé vlády první československo-čínskou obchodní smlouvu.

Bohumil Pospíšil: Čínou za revolučního varu.

Str.158- 159:

"Zhruba řečeno byl to Kuomintang, který byl zakladatelem dělnického hnutí v jeho evropské formě. Byl to Kuomintang, který využil stoleté soustavy obchodních společností, sdružil všechny obory práce, řemesel, výroby a obchodu k nacionalistické propagandě a byli to studenti, které cizinci pohodlně přezvali za “bolševiky”, kteří se ujali negramotných dělníků a kuliů, žen a dětí a pomáhali organizovat unie a dělnickou výchovu. Řemeslníci a dělníci sdružení ve všemocných guildech a konající slavnosti v templech před bůžky svých povolání dnes chodí do schůzí unie a radí se o zlepšení svých poměrů. Stávky a unie se množily jako houby po dešti, zvláště na jihu bylo mnoho stávek úspěšných. Staly se skutečným terorem jmenovitě v přístavech. Nacionalisté zapřáhli dělnictvo do mašinérie propagandy, bojkotu a aktivního boje, čímž unie dostaly velkou moc. A když se po násilném rozvázání poměru Kuomintangu se sovětskými agenty ustavila pevná vláda v Nankině, unie vládě přerůstají přes hlavu.

Masakr v Šanghaji 30 května 1925.

Bezprostřední příčinou vraždění, jinak to nelze nazvat, byly průmyslové poměry ve smluvních přístavech pod ochranou exteritoriality. Zvláště v japonských prádelnách byly poměry takové, že si každý i nejkonzervativnější Evropský zaměstnavatel s hnusem odplivl.

12 leté děvče v jedné z japonských továren společnosti Vagai Wata Kaisha v Šanghaji bylo zbito a vážně zraněno japonským dozorcem, který je našel spící po 12 hodinové vysilující noční šichtě. Dělníci protestovali a byli propuštěni. Vypukla velká stávka. Stávkující žádali: dozorci nesmějí bíti a ukládati pokutu, zvýšení mezd o 10%, 14-denní výplaty, placení svátku a nemoc, kompenzace za zabité a raněné ve stávce. Stávka byla odražená.

Japonci uzavřeli další čtyři přádelny a vyloučili 20 tisíc dělníků. Téhož dne odpoledne se shromáždilo 300 dělníků před podnikem společnosti a žádali vysvětlení. Místo odpovědi vrata továrny se otevřela a dělníci byli zasypání střelbou: 1 mrtvý,13 zraněno, 7 těžce.

Dělníci žádali potrestání odpovědného Japonce, kompenzaci za zabitého a raněné. Nedosáhli ničeho. Jako vždy dělníků se ujali čínští studenti. Sešli se se stávkujícími, několik jich bylo zatčeno mezinárodní policií. Dělníci táhli k policejní stanici a žádali, aby byli všichni zatčeni: jeden za všechny, všichni za jednoho. Inspektor Everson ztratil rozvahu. Žádal, aby se rozešli. V angličtině. Dělníci nerozuměli. Přesně po 10 vteřinách dal povel k palbě. Ne do vzduchu ale naostro přímo do 2000 davu neozbrojených dělníků. 6 studentů bylo zabito a přes 60 těžce zraněno.

Policie, většinou pod kontrolou Angličanů, střílela několik dní. Dalších 15 Číňanů bylo zabito, 200 raněno. Ani jediný policista ani jediný cizinec nebyl zraněn. Nikomu nebylo zkřiveno vlásku na hlavě. Mnoho studentů a dělníků bylo střeleno zezadu.

Čínský komisař zahraničních věcí v Šanghaji zadal 13 podmínek šestičlenné komisi zástupců cizích velvyslanectví. Poprvé v historii Čína diktovala své podmínky, poprvé v historii žádala něco od mocností, a to celá Čína bez rozdílu válčících táborů. Mocnosti jednání protahovaly, vyhýbaly se přímé odpovědi. Nastaly soudy a komise. Angličtí a japonští soudci policisty osvobodili. Nakonec město Šanghaj přijalo "rezignaci" policejního komisaře a inspektora a místo žádaného milionu odškodnění nabídlo Číně šek na 75.000 dolarů jako kompenzaci za zabité a raněné. Rozumí se, že Čína šek nepřijala.

Uvedený případ nad slunce jasnější dokazuje že cizinci jednají s Číňany jako se psy, že poměry dělnictva jsou otrokářské, že dělnické hnutí, stávky a bojkoty byly nerozlučně spojeny s nacionální myšlenkou a že vše to, čím světový tisk západ omamoval byly lživými zkreslenými senzacemi. Je-li nebo bude-li Čína kdy vyhnána do náručí Japonskem řízené "Ligy asijských národů" můžeme děkovati sami sobě, že jsme sedli na lep básnicky založeným cestovatelům papouškům....Tuctový turista, pohodlný reportér, navštěvující jen přístavy nám maluje obrázek Číňanů. Pozor, pozor na "old hand of China!."

-ib-