O tom, že by se na chatičce nepěstovala žádná zelenina, nebyla nikdy řeč ani na chviličku. Na chatičkách se vždycky něco pěstuje, minimálně petrželka, ta vyroste vždycky i v lese. A hrášek, růžičková kapusta, kadeřávek a ředkvičky, to je klasika. A co neprávem opomíjené zeleniny? Vodnice, polníček nebo třeba černý kořen? A co třeba vybudovat skleník?

No, ke skleníku nedošlo, ale na chatičce se pěstovalo mnoho zeleniny a ještě mnoho zeleniny se tam vypěstuje. A tak si v této kapitole připomeneme, jak jsme se se zeleninou potýkali rok po roce a ještě si uděláme přehled jednotlivých druhů, prostě jak se které zelenině dařilo a tak.

Takže nejdříve první rok, tedy rok 2016. Chuť sázet byla hned obrovská, ale nebylo hned kam. Mezi spousty nutných činností se dostalo i vytrhávání kopřiv a různých náletů na ploše, určené pro zemědělskou činnost. Nejméně této práce bylo hned pod chatičkou, tam začaly vyrůstat první záhonky. Ale kde vzít zem? Nakopat lesní hrabanku nebo něco dovézt. A nebo vylézt na střechu kůlen a očistit střechu od historických zetlelých nánosů jehličí. K tomu také došlo. Ale historie tento nápad nehodnotí dobře. Střecha, která se za léta zatáhla a poskytovala vnitřním prostorám po dlouhá leta sucho byla poškozena a začalo zatékat. Tak brzy vznikly škody na vnitřním inventáři a vůbec problémy s dešti trvající několik let. Hmota sebraná se střechy obsahovala značné množství jehličí nedostatečně zetlelého. První záhonek, říkejme mu Jehličák, poskytl zasázeným plodinám půdu dost kyselou a hlavně přespříliš vzdušnou. Po první sezónu ale zásoboval kuchyni petrželkou, mohla růst bujněji, to je pravda, ale rostla. Hrášek v ní zpočátku nevzešel vůbec, ten by totiž asi nevzešel nikde, neboť byl sázen již mnoho let po ukončení expirace.

Další záhonek byl spjat s jednou s prvních činností, tj. s vynášením zfermentovaného obsahu suchého záchodu. Vedle Jehličáku brzy vznikl další záhonek, kde hojně bylo této hmoty využito a kam byla ihned zasázena v očekávání vysokých výnosů rajčata. Říkejme mu proto Rajčák. A ještě později vedle jeden, tam byly zasazeny ředkvičky, ale až v srpnu. Na ředkvičky jsme se těšili hodně, ale jarní setbu by jsme už nestihli. Na tomto pozemku se později hodně experimentovalo a název Mičurin jistě bude názvem zdařilým. Poslední záhonek vznikl v říjnu. Hlína vykopaná zpoza odtrhané podlahy, tedy materiál naprosto bez živin byl navezen nad Mičurina aby se mohl časem zušlechťovat. Tedy šlo o symbolickou přeměnu podlahy v záhonek. Ten dostal název Podlaha, neboť Podlaha je největším českým Mičurinem stejně jako Mičurin je největším ruským Podlahou. A jak se na těch záhoncích dařilo? Takhle.

Jehličák se hned v prvním roce ujal role, která mu zůstala už nastálo. Stal se zásobárnou různých druhů koření a nenáročných rostlinek pro různé dochucování. Petržílka už mu zůstala a k tomu spousty dalších, často esteticky vylaďovaných pomocí divizny.

Rajčák dal první rok sympatickou úrodu rajčat, k tomu vyživil růžičkovou kapustu a kadeřávek, směrem k Mičurinu se rozrostla dýně s kulovými plody. Rajčata a kadeřávek mu už zůstaly a díky kadeřávku pak Rajčák při zimních návštěvách začal z dáli signalizovat sympatickou informaci, že pozemek nenavštívil srnec. Z rostlinolékařských důvodů změny osazení se může o rajčata někdy dělit s Mičurinem, ale vždycky asi bude Rajčák se zimním kadeřávkem.

Mičurin byl 2. srpna osazen ředkvičkami, jejichž sklizeň skončila 12. září a poukázal tak na to, že ředkvičky lze na chatičce pěstovat s úspěchem.

Podlaha se v dalších letech stal často domovem polníčku, salátu a rostlin předpěstovaných v Praze a spolu s Mičurinem zajišťoval ředkvičky.

Tedy sečteno a podtrženo, první rok byly vybudovány čtyři záhonky pro zeleninu a ty dokázaly vyprodukovat všechno, co se do nich zasadilo. Zelenina již v prvním roce začala na chatičce žít svůj bohatý a pestrý život.