Matka řek Sázava, zejména pak na jezu hvězdonickém, je nádhernou součástí života pisatele od samotného dětství. Vyskytuje se v rodinném albu na černobílých fotografiích od roku 1958, musí se vyskytovat i na digitálních snímcích zde. I když se k ní vydáváme již od trochu jiné chatičky, než tomu bylo ve starších dobách.  Vykoupání v řece je vždy svátečním křtem, spojeným s nádhernou hudbou jezu. Návštěvy řeky patří i k současné rekreační složce zcela pevně. A pejskům se také líbí od štěněčích let.

V galeriích najdeme návštěvy Sázavy od roku 2018, tedy již z období současné chatičky, ale nalezneme zde i album do roku 2015. Tam jsou fotky od roku 2006, kdy zde pisatel s Kačenkou trávili své úžasné první léto a z roku 2015, kdy zde všichni přežívali vedra tohoto roku. Všichni znamená už s Nokinkou. Té bylo něco přes půl roku, byla strašně nadšená z řeky na hrázi i pod šlajsnou mezi pilíři. Lítala mokrá v prachu, byla hrozně šťastná a zasviněná a ještě nevěděla, že jednou tu bude lítat za míčkem její ségra. Taky šťastná a zasviněná.

Voda teče přes jez stále stejným způsobem, nabízí ke zdolání stále stejné proudy. Dost se však za ta léta zanesla a lze jí dnes nad jezem přejít po dně. Ale je to stále stejná řeka. Jiná je však už cesta k ní. Po tornádu v červnu 2022 se už nebylo možno od vody vracet ve stínu. Cesta vedla kolem Hamršmídů a poškozené Terezy. Původní cesta od Terezy byla poprvé prošlápnuta až v srpnu 2026. Od řeky po Žízeň chybí velké stromy a osvěžení získané koupelí stoupáním na slunci rychle mizí. Ale to lze dohnat na chatičce šploucháním v dětském nafukovacím rybníčku. Většina návštěv řeky je ale nekoupacích, s důrazem na házení míčku urousanému pudlíkovi.