Chatička u řeky Sázavy

První Metodějský výlet (25.září 2023)

A nyní se s námi vydej, milý čtenáři, na veledobrodružné, sportovně výletové a vlastivědně naučné klání, nazvané Metodějova cesta. Plán na tento vysoce náročný sportovní počin zrál dlouho. Když se nám po řádění tornáda v roce 2022 naskytly pohledy na druhý břeh potoka, zjistili jsme, že na protilehlém poli se pěstuje nějaká neobilná plodina. Na poli nic nedozrávalo, jenom bylo sklizeno žací lištou a přes zimu ponecháno. A následný rok, krátce po tom, co plocha pole najednou ztmavla z nazelenalé do tmavě hnědé, vyjel na pole normální obilný kombajn. A v této době pisatel omládl po aplikaci průduškové medikace a zatoužil po sportovních výkonech. Bylo jasné, že výlet za poznáním, co je to tam za plodinu s výhledy na chatičku z protilehlého kopce je na spadnutí. Krátce po tom, co po poli přejel kultivátor, aby ztížil určení neznámé plodiny, byl určen den D. Stalo se jím pondělí 25.září 2023.

Na slavnou výpravu jsme se vydali krátce po druhé hodině odpolední. Vystrojili jsme se dalekohledem, foťákem ba i houbařským košíkem. Co kdyby? Sestoupili jsme ke břehům Otce potoků pod Terezou a začali pomalu stoupat cestou proti toku. Po málo krocích nás zaujala cedule u studánky. U známé studánky, ne sice té naší, kam jsme chodili pro vodu, ale známé. Neznámá cedule u známé studánky nás po právu zaujala.

Rok 2023

Rekreační projekty

Okolí

Výlety

Člověk se neustále učí. Celé dětství jsme chodili pro vodu do studánky a netušili jsme jak slavné jsou zdejší prameny. Uvítali jsme proto naučnou tabuli s názvem Metodějova studánka. Na podrobné studium nebyl čas. Od toho jsou mobily. Vyfotit a nastudovat v klidu doma. A samozřejmě zázračnou vodu ochutnat. S vodou jsme však ochutnali i zvláštní a neodbytné tajemno. V podvědomí se usazovalo podezření, že výlet vstoupí do dějin jako výlet Metodějův.

Nejdříve nás čekalo stoupání podél Otce potoků. To jsme dobře znali již z dřívějších výletů. Mnohokráte jsme se s touto cestou setkali na svých výpravách houbařských. Když jsme došli na úroveň zhruba přítoku Kališťského potoka, opustili jsme pohodlnou cestu a začali zprudka stoupat prudkým srázem levého břehu Otce potoků. Lidé i pejskové statečně překonávali překážky v podobě padlých stromů a stoupali metr po metru ke stanovenému cíli, poli nad potokem. Když už se pole dostalo na dohled a stoupání se zmírnilo, vzrostla hustota porostu, mnohdy ostenného, na neúnosnou mez. Prales s množstvím trnů jsme nečekali. Tolik se změnilo od dob mládí. Museli jsme se vrátit. Na odhodlání výpravy se však nic nezměnilo. Cesta na pole musí vést, třeba až pod Ondřejovem, ale na pole se musíme dostat. Lesním úvozem jsme pokračovali k levostrannému přítoku Otce potoků, který vyvěrá ve studánce s pohyblivými písky. Tato gejzírová studánka, kterou jsme v dětství tak rádi pozorovali, se nyní nacházela v neprůchodném houští, ale poblíž místa, kde se dalo odhadovat vyvěrání potůčku, vyústila nakonec cesta na pole. Nadmořské výšky cíle bylo v podstatě dosaženo. Jen bylo třeba vracet se zpět směrem po proudu potoka, ovšem již po pohodlné vrstevnici, kopírující v podstatě brázdy čerstvě vzrostlého ozimu.

Pak začal strmý výstup. Bojovali všichni statečně.

Naopak, cvičně se pustila do překonání Otce potokú.

Tady bývali smrkoví velikáni a kouzelná písečná studánka.

Nutnost sestupu výpravu nijak nezlomil.

A to už jsme v kýžené nadmořské výšce. Pole je dosaženo.

A vydáváme se již pohodlně k cíli

Pohled zpět k Ondřejovu nad prameny Otce potoků a k pískovým gejzírům.

Posedy se to tu jenom hemží.

Hlavní cíle výpravy byly dva. Dosáhnout kóty levého břehu Otce potoků v místech, odkud je vidět na chatičku a zjistit, o jakou plodinu se jednalo, co v těchto místech dva roky rostla. V místech, kde jsme se dostali konečně na pole, byly již vzrostlý ozim. To ovšem nebyla ta plodina, ta byla před několika dny přejeta branami. A jak jsme se blížili do kýženého místa, překvapovalo nás, kolik polí vlastně to jedno velké pole tvoří. Také nás překvapilo množství posedů. Ostatně v dáli někdo po okraji pole rozhazoval něco z kýble. No, divočákům se tu jistě líbit bude. Když jsme konečně dosáhli kýženého místa, odkud byla vidět chatička, překvapilo pisatale, jak je to místo blízko slavným skalám nad Sázavou. Pole, kterého jsme konečně dosáhli, bylo čerstvě oseto pšenicí, ale vzácné zbytky původní plodiny jasně dávaly najevo, že druhého cíle bylo dosaženo. Záhada byla vyřešena. Tou záhadnou plodinou je vojtěška nebo jetel. Vloni byla posečena na píci a letos sklizena na semínka. Letos budeme z Ústředního rekreačního prostoru pozorovat, jak zde mohutní ozim a příští rok jak zlátne.

Zbývalo již jen zavolat Růže a zamávat si. Ale ať dělali co dělali, telefon nikdo nebral. Tak jsme alespoň zamávali chatičce. Ta se dost schovávala mezi stromy, ale pěkné byl vidět Smažík.

Tady už vzešel ozim, to ještě není to tajuplné pole

A jsme tady, tajemství odhaleno, jsou tu zbytky jetele či vojtěšky.

Táta se rozeběhl směrem k rozsáhlejším rozhledům.

Ale odsud je vidět pěkně až do oken chaty tety Růži

Táta sleduje dalekohledem protější břeh, kdy se objeví chatička

Ale ten průzor to ještě není

A cvaknul si hned Komorní hrádek.

Teta ale telefon nebere a nebere.

Občas se stane, že člověk dosáhne svého cíle a najednou chce ještě více. Bývá to často ba většinou chyba. Stalo se to i nám. A byla to chyba. Když už jsme byli tak blízko nad legendárními skalami nad řekou, co se ještě na ně podívat a sejít z nich k řece? Tak jako mnohokráte v mladých letech? A symbolicky se tam vykoupat? Dostat se na skály nebylo možné ze stejných důvodů, jako nebylo možné zdolat potoční stěnu stečí. Tak jsme se vrátili opět na místo původního cíle a zauvažovali ještě o možnosti vzít to k potoku nějakým vhodným sešupem. Skončili jsme opět v džungli a nakonec jsme byli rádi, že jsme se dodrápali zpět na pole. To už jsme si opravdu vážili všech dosažených cílů a vydali se po poli směrem k osvědčené cestě.

Zpátky jsme to zkusili rovnou k potoku.

Teď už se ale neomylně vracíme úvozem.

A brzy následoval návrat na pole.

Pěkně z kopečka cesta domů ubíhala docela svižně.

Cestou zpátky si Kačenka Kikinku naštelovala do stylové fotky.

Kikinka v lesním království.

Cestou zpátky si pisatel zavzpomínal na Otce potoků, na jeho pstruhy. Občas se u nějaké tůně zastavil, cestu tak zdržoval a holkám tak trochu lezl na nervy. Slavný potok jsme překonali u legendárního místa U Macků, pejskové se napili kvalitní vodičky a hurá nahoru. Brzy jsme navázali na klasickou cestu od řeky a vydali se na poslední stoupání k chatičce.

Táto už pojď! Táta se hrozně zdržoval u Otce potoků.

Vlastně ještě se před výstupem osvěžit.

A neuškodí si trochu i zabrodit.

A už je tam i Nokinka.

Rychle přes potok na náš břeh a domů.

Potůček vždycky chutná.

A hurá nahoru. Kikina je už na staré známé cestě.

Tak už to nezdržujte! Už jsme skoro doma.

Po příchodu na chatičku se pisatele zmocnila veliká hrdost na sebe i na pejsky. A veliká radost nad účinky průduškových léků, vždyť poslední dobou si pisatel o takovém výkonu mohl jenom nechat zdát. A teď by to snad i uběhl. Tedy kdyby nekouřil. Večer si výprava pochutnala u ohníčku na smaženém hermelínu. Tetu Růžu velmi mrzelo, že jsme se nedozvonili. Byl to zrovna den desátého výročí od úmrtí pisatelovy maminky. Tak jsme všude zapálili svíčky s vědomím, že maminka nás s nebíčka určitě pozorovala a fandila nám a hlavně, že měla radost z těch léčených průdušek.

Nakonec došlo i na studium Metodějovy studánky z ofocené cedule. A bylo jasné, že se jednalo o výlet Metodějův. A že nebyl poslední.