Krakonošův kořen

Již při první návštěvě chatičky nás zaujal mohutný dubový pařez. Pozůstatek lidské činnosti z dob, kdy chatička naše nebyla. Vypadal velice ukotveně a tak se dost často uvažovalo o jeho využití na místě. Škvíry mezi ním a zdí byla brzy zaplněny všemožnými kmeny, kmínky a větvemi, dost často celý zmizel pod hromadou dříví. Jisté bylo, že odstranit ho by bylo užitečné. Především nás k odstranění kořene nabádal Oslík, který si uměl představit na jeho místě pěknou přírodní garáž. Vźdyt po každém příjezdu jsme museli Oslíka odtáhnout a po otočení Smažíka zase vracet na místo.  Jenže bylo vždycky dost práce a dost důvodů náročnou práci odložit. Problému se nakonec ujala Kačenka a brzy dokázala, že uvolnění pařezu není až žas tak moc obtížné. Jeho spojení se zemí bylo překvapivě slabé. Tak se nám nakonec obnažený kořen podařilo povalit. Oslík si okamžitě ozkoušel uvolněné místo, Omelítek se pustil do zmenšování kořene s tím, že značná část bude použita jako palivo a rozeklaný zbytek někde poslouží k okrase. Ne, že by Omelítek zadaný úkol nezvládl, ale po několika cm řezu byla akce zastavena a rozhodnuto o přemístění celého kusu na okraj pozemku. Jakkoli povalit ho šlo lehce, hnout s ním se zdálo nad lidské síly. Úsilím otce Pavla se synem Filipem se podařilo doslova dorvat objemný hmotný kus na stanovené místo. A slušelo mu to tam. A sluší mu to tam dodnes.