k

KALIBRAČNÍ INVARIANCE

je výsledkem redundance – mnohoznačných opakování téhož přírodního fyzikálního pravidla v časoprostoru. Kalibrační transformace zachovávají fyziku. Nejde jen o transformace na jedné škále ( posun, rotace, deformace), ale i transformace mezi škálami – fraktální opakování tvaru.

Kalibrační invariance znamená nedotknutá fyzikální pravidla. Např. posun po časové ose je pouhým trváním, bez vývoje přírodních zákonitostí.

KÁMEN MUDRCŮ

Fiktivní esence umožňující zázraky. Například zajištění stálého mládí, nesmrtelnost nebo přeměny běžných látek na zlato či stříbro. Kámen mudrců jako magický prvek hledají zejména alchymisté od nepaměti. Již před dlouho před n.l. v Číně jsou první zmínky o této esenci.

Je to tedy látka, která splní všechna přání. Takové známe z mytologie a objevují se často v pohádkách – např. živá a mrtvá voda. Vychází ze základních lidských tužeb o co nejpříjemnější cestu životem, bez potřeby zajímat se moudro. Prostředek dodaný mudrcy to zařídí.

KOHERENCE

představuje sladění – harmonizaci procesů v přírodě. Jde o jakousi jednomyslnost, soudržnost, souvislost, vzájemnou provázanost.

Biologické organismy jsou řízeny celkovou koherencí shora dolů. Jednotlivé funkční celky vzájemně harmonizují. Životní funkce organizmu transformují zadrženou energii v koheretních přenosech, které současně šíří vedle energie i informaci nezbytnou pro řízení jednotlivých součástí.

Provázanost a koherence využívá rezonující struktury – sladěné na podobné přenosové frekvence.

Na primitivní úrovni je koherence známa jako šíření signálu o stejné frekvenci (nebo vlnové délce) ve stejné fázi. Nervové koreláty vědomí v lidském mozku se sladí do koherentních kmitů a mění strukturu hmotných tkání (plasticita mozku) a tím se naladí na různé myšlenky.

KOMPLEXITA

Většina přírodních systémů je komplexních. To znamená, že jejich vývoj je nelineární a jen omezeně předpovidatelný (např. počasí). Malé změny počátečních podmínek komplexního systému výrazně ovlivní vždy jen přibližně kalkulovatelný vývoj systému. Stabilní komplexní systémy mají omezený atraktor, tj omezenou škálu výskytu měřených charakteristik, bez možnosti odhadnout přesnou hodnotu pro nějaký budoucí okamžik. Nestabilní komplexní systémy (otevřené systémy) je možné studovat pouze v rámci vyššího celku, který zahrne i interakci s okolím, tzn. že sleduje celek obsahující takový komplexní systém jako jednu ze svých součástí.

Obecně je komplexita spojena s pozitivní zpětnou vazbou. To znamená, že není možná regulace komplexního jevu, a žádná předpověď jeho delšího vývoje. Komplexní systémy jsou neredukovatelné – při rozdělení na jednodušší podsystémy se ztratí některá z charakteristických vlastností systému.

V hypotéze samoorganizované kritičnosti přechází komplexní systém v kritickém bodu (fázového přechodu) do nové kvality – emerguje / spontánně se objeví nová struktura, nová charakteristika.

Představa, že v komplexním systému vznikají zárodky řádu – nebo jinak vyjádřeno, že komplexita je předchůdcem nových vlastností systému je pouhá materialistická spekulace související s mylnou představou budování souvislostí odspodu nahoru . Spíše lze tvrdit, že to co označíme jako komplexní systém (tedy nechápeme jak se vyvíjí), nemá na úrovni našeho pozorování zřetelnou příčinu – je chaotické.

KORELACE

jsou vzájemné vztahy hmotných objektů. Korelace jsou klasickým ekvivalentem pojmu kvantová provázanost. Zpravidla se sledují statisticky a měří objektivní souvislosti různých objektů – systémů – podsystémů – oblastí.

Makroskopické koherentní oblasti jsou v korelaci. Korelované oblasti však nemusí být v koherenci.

Korelace jsou objektivní vztahy/souvislosti hmotných realizací všech typů.

KOSMOS

je uspořádaný systém, obsahuje řád. Oproti tomu chaos řád neobsahuje.

KREATIVITA

Služba přírodnímu růstu je provázána s uchopením vlastní kreativity. Nejsou hranice, které by nějak blokovaly dynamiku expanze přírodních možností. Je možné, že některé směry expanze jsou tlumeny nedostatečnou materializací informačních tendencí. Možná jde jen o iluzi, že totiž jen to co jsme schopni sledovat jako materiální realizace reprezentuje kompletní rozšiřování přírodních schopností. Ale nejsme schopni rozhodnout, zda skutečně nedochází k hlavní expanzi jen během zpětnovazební reakce z materializovaných forem. Prostředí hmotných realizací tak může být, ale nemusí, hlavní inspirátorem k překonávání stávajících podmínek. Či spíše podporovat emergenci – vynořování forem blízkých k již dříve realizovaným.

Optimalizace realizovaných (materializovaných) struktur, jejich odolnost, flexibilita je pouhou špičkou ledovce dynamiky informačního růstu přírody. Pravděpodobně nejsme schopni rozlišit, zda pouze rozšiřujeme horizont v již existujícím informačním poli, nebo generujeme nové obsahy a tak skutečně průběžně obohacujeme informační pole o nové položky.

Rozhodující je, že nesmíme být blokováni. Tak jak musíme připustit všechny způsoby uchopení pozorovaných jevů, tak musíme dynamicky rozšiřovat i jejích metody popisu. Tím jsem schopni stimulovat nové myšlenky, nové pohledy, nová paradigmata, která se budou přibližovat pochopení přírody a současně ji efektivně stimulovat k další expanzi.

Proto škatulkování pozorovaných struktur podle již dříve vytvořených metod není efektivní – kreativní činností. Umožňuje sice mapovat, ale na starých a překonaných mapách. Taková činnost je omezená a může být zdrojem dogmat. Hlavně však brání tvořivému hraní. Pokud hrajeme hry s pevnými pravidly (game), cítíme se jistě, ale nejsme kreativní. To co by mělo být náplní života a skutečnou vášní je hra (play) bez pravidel, jen usměrňovaná stávajícími mantinely – možnostmi prostředí, ve kterém se hraje.

KVANTOVÁ PROVÁZANOST

Je podivná vlastnost v jádru mikrosvěta. Experimenty potvrdily, že všechny zdánlivě oddělené procesy jsou vlastně vzájemně provázané. Na kvantové úrovni můžeme pozorovat jev, který myšlenkovým experimentem předpověděl Albert Einstein se spolupracovníky Borisem Podolskym a Nathanem Rosenem v roce 1935. Zdál se natolik nesmyslný, že měl posloužit jako test kvantové teorie. Nakonec Alan Aspect v roce 1999 po dvacetiletém optimalizovaní experimentu vyloučil pochyby a zcela potvrdil pravdivost kvantové teorie a tady i kvantové provázanosti.

To znamená, že události, které jsou nepropojitelné signálem šířícím se rychlostí světla se přesto vzájemně ovlivňují. Zdá se, že na pozadí kvantového mikrosvěta je nějaká síť, propojující všechny jednotlivé kvantové procesy.

Kvantová teorie jako informační teorie popisuje tuto síť vzájemného provázání (entanglement) maticí vzájemných interakcí všech prvků s nenulovými koeficienty. Takto je současně popsáno i informační pole kosmu. Naše zkušenost je jiná. Na makroúrovni hmotných realizací jsou zpravidla nediagonální prvky interakční matice nulové – věci ve vesmíru se nám zdají oddělené.

Newtonovský determinismus nás utvrzoval v iluzi oddělených hmotných bodů. Kvantová teorie a pozorování kvantových jevů nás nutí uznat pravdivost hesla „všechno souvisí se vším“ v plném rozsahu.

KVANTOVÁ TEORIE

je informační teorie s maximální očistou informací. Kvantová teorie realizuje základní principy kosmu v časoprostoru.

Rozhodující esenciální informační pole kosmu je virtuální pole topologie kvantového vakua. Generuje se posloupností kalkulací, které zahrnují interakce jak virtuálních informací tak reálných struktur. Prvním výsledkem kalkulací je graf (quantum graphity), tento graf návazně v druhém kroku vytvoří kostru topologie kvantového vakua v topologii tenzoru energie-hybnosti. Obojí obsahuje virtuální informace. Tyto jsou v třetím kroku tendencemi potenciálního kvantového pole v časoprostoru a za přítomnosti energie vznikají (emergují) ve čtvrtém kroku reálné struktury (částice a mentální formy).

Kvantová teorie tedy popisuje mikrosvět částic emergujících (vynořujících se) z virtuálních informací (informačního pole) za přítomnosti energie.

Časoprostor obsahuje více totožných reprezentací stejné informace – je redundantní. Kvantová teorie zapracovává vývoj (dynamiku informačního pole) do pravděpodobnostního popisu tendencí vývoje kosmu v časoprostoru. Má neobvyklé projevy jako tunelování nebo kvantovou provázanost.

Kvantová teorie má tří úrovně popisu :

1, Kvantová mechanika popisuje chování jednotlivých částic. Využívá se úspěšně k popisu srážek z urychlovačích i pro výpočty chování jednotlivých částic. Je experimentálně potvrzena. To neznamená, že jsme schopni chápat její zázračné projevy jako zdánlivé narušení kauzality u EPR paradoxu, nebo vlnovou-částicovou dualitu u dvouštěrbinového experimentu.

2, Kvantová teorie pole používá operátory generace a anihilace reálných částic (s nenulovou energií) v reálném prostředí. Je experimentálně potvrzena a je základní teorií popisující běžné kvantové projevy hmoty. Na rozdíl od kvantové mechaniky popisuje skupinové jevy – supravodivost, supratekutost, fonony v pevných látkách či fotony elektromagnetického pole.

Popisuje rovněž změny struktury během fázových přechodů – spontánního narušení symetrie se současnou emergencí nové asymetrie či anizotropie, to znamená novou informací. Vše je omezeno na prostředí s rovnoměrným rozložením hustoty energie. Kvantové pole je většinou pravidelné – s opakovanou strukturou, např. krystalické mřížky.

3, Dynamika kvantového pole je stimulována nehomogenitami rozložení volné energie – např při změně intenzity gravitačního pole . Změny energetické hladiny pozadí kvantových procesů ovlivňují jejich lokální i globální dynamiku. Tak, v kvantovém popisu dynamiky mozku hrají důležitou roli lokální rozdíly teploty.

KVANTOVÉ VAKUUM

nebo také nulová hladina energie v časoprostoru. Jde o virtuální zdroj potenciální informací. Virtuální prostředí, které obsahuje okamžitě všude v časoprostoru všechny informace k vytváření hmotných, energetických i mentálních realizací. Jednota kosmu - provázaného celku hmotných a mentálních realizací na jedné straně (popis v časoprostoru) a virtuálních informací uložených v topologii tenzoru energie-hybnosti na straně druhé (popis v energiích) - je zprostředkována pro pozorovatele v časoprostoru právě na této hladině.

KVANTUM

je bit / informační jednotka. Kvanta nesou reálné informace. Kvanta mají nulovou nebo nenulovou klidovou hmotnost.

Kvanta s nenulovou klidovou hmotností jsou singularitami časoprostoru – hmotné kvarky, které tvoří elementární částice. Odpovídají bodům topologie kvantového vakua v popisu energie a hybností. Můžeme si je představit také jako uzly kmenových esenciálních kvantových grafů. V teorii strun s Maldacenovou hypotézou o dualitě kalibrační teorie pole a geometrie gravitace mohou hmotná kvanta připomínat duály k vrcholům geometrických forem (vzorů topologie tenzoru energie-hybnosti)

Kvanta s nulovou klidovou hmotností jsou dynamické vazby fyzikálních polí – fotony elektromagnetického pole, nebo fonony krystalického pole v pevných látkách. V blízkosti 0K (absolutní teplotní nuly) mizí – vymrznou, protože vymizí i volná energie. Odpovídají spojům topologie kvantového vakua. To znamená že mohou být původně hrany esenciálních kvantových grafů. V teorii strun pak duály k hranám geometrických forem.

Hmotné částice jsou zpravidla fermiony s poločíselným spinem a vylučovacím principem (dvě částice nemohou být ve stejném stavu). Zatím co fonony či fotony jsou bosony s celočíselným spinem, a vylučovací princip pro ně neplatí. To však znamená, že v základním energetickém stavu může být mnoho podobných bosonů s různou fází. Takto se popisují různé módy v disipativní kvantové dynamice mozkových kortikonů. Každý z nich může nést odlišnou informaci (Vit01).

Gravitony – kvanta gravitačního pole jsou geometrickými informacemi – dynamiky rozložení hmotných částic ve vesmíru.