e

EMERGENCE

Emergence je vynoření nových vlastností a funkčních struktur. Příkladem je vznik hmotných částic v přítomnosti volné energie a informací ve vakuu. Nebo vynoření nového typu chování živých organizmů ve skupině, které nepozorujeme u jednotlivců.

Rozhodujícím rysem emergence je zdánlivě nekauzální (bez zřetelné příčiny) vynoření nového druhu chování nebo hmotných realizací a nimi spojených funkcí na vyšší úrovni.

Emergence dokresluje princip příčinnosti směrem shora dolů podle pravidla „jak nahoře tak dole“, a to tak, že na vyšší úrovní je celý soubor potřebných informací pro celkové řízení, a na nižší úrovně se předávají (delegují) pouze informace nezbytné pro řízení těchto částí. Na nižší úrovni se část informací neprojevuje, protože není na této úrovni potřebná.

Obecně je emergence spojena s negativní zpětnou vazbou, a tak jsou emergentní jevy regulované a opakující se podle přesného scénáře.

Emergence je protiklad supervenience.

EMOČNÍ NÁBOJ a mentální energie

Myšlenky jako informace mimosmyslového vnímání nesou emoční náboj. Jakmile člověk myšlenku zařadí, nebo zpracuje, emoční náboj se vybije a mentální/myšlenková energie se rozptýlí.

Vzhledem k tomu, že myšlenky jsou nehmotné projevy informačního pole je vhodnější nepoužívat zavádějící a nepřesný termín energie. Emergentní struktury mozkových korelátů vědomí (NCC) jsou sice možné jen v přítomnosti volné energie, takže pokud přemýšlím – zpracovávám myšlenky – upravuji stav informačního pole, tak spotřebovávám energii, i zápis nově vygenerovaných informací během přemýšlení do informačního pole spotřebovává energii. Zápis v informačním poli je součástí přemýšlení – plasticity NCC. Termín mentální energie přesto pouze upozorňuje na disipační ztráty a ne na zásadní charakter informace / myšlenky jako důvod – náboj spouštějící návazný proces.

Pro pochopení procesu myšlení a ovlivnění informačního pole je výhodné vycházet z podoby současných představ o zápisu informace v topologii vakua. Takže topologický náboj informace z informačního pole kvantového vakua odpovídá emočnímu náboji myšlenky. V okamžiku vybavení si myšlenky v mozku dojde k emergenci struktury v NCC za přispění volné energie

ENTROPIE

je základní fyzikální veličinou určující množství možných realizací systému, tedy možných stavů, do kterých se může fyzikální systém dostat.

Entropie původně klasická fyzikální veličina definovaná v termodynamice má svoje místo nejen ve statistické fyzice, ale i v současných popisech přírody v rámci virtuálního informačního pole a jeho kvantové podoby.

V časoprostoru našeho materiálního vesmíru například neustále narůstá jeho objem (prostor) tak se rozšiřuje množství možných realizací a s tím roste entropie. Někdy je nepřesně entropie spojována s neuspořádaností, ale rozhodující zůstává kapacita možných stavů – současně tedy entropie vychází z množství virtuálních informací umožňujících materiální projevy přírody. Entropie je jediná klasická veličina definovaná i v kvantových jednotkách.

Klasická entropie je spojena s šipkou času – ze zkušenosti víme že jakýkoliv systém přechází do stále pravděpodobnějšího stavu, nikdy opačně. Tato vlastnost souvisí s sléváním mikrostavů do stále pravděpodobnějšího makrostavu s nižším rozlišením (granulace) informace. Tak se ztrácí část informací původních mikrostavů, ale současně roste robustnost – odolnost průměrovaných makrostavů.

EPIGENETIKA

Co ovlivňuje vývoj člověka, nebo obecně živých organizmů? Nelze vědecky dokázat, že jediným a rozhodujícím faktorem jsou geny – úseky šroubovice DNA (kyseliny deoxyribonukleové). Dokonce po rozluštění celého lidského genomu je více než předtím zřejmé, že geny jsou pouze jedním z faktorů ovlivňujících živý organizmus.

Epigenetika zkoumá ostatní faktory. Stejně jako nový jedinec nevzniká pouze z DNA, ale z oplodněné mateřské buňky, tak na jeho vývoj nemají vliv pouze informace uložené v DNA, ale celé prostředí, ve kterém se pohybuje. A to nejen látkové ale i psychologické.

Přeceňování genetických vlivů pramení z naší pohodlnosti spoléhat na již objevené, zjednodušovat si zkoumání rozkladem na menší a jednodušší součásti a zcela mylné představy, že z jednodušších součástek poskládáme celý stroj. Ale příroda není stroj, a i kdybychom měli poskládat třeba jen funkční model letadla, tak potřebujeme nejen materiál, ale i návod.

Právě rozhodujícím se ukazuje návod – představa k čemu má být materiál použit.

Odborně se toto označuje jako strategie/řízení shora dolů. Jen tak lze pochopit vznik života a vývoje člověka. Epigenetické faktory zahrnují všechny environmentální vlivy - dostupné látky, energie, informace. Informace nejen jak složit, ale i jak to má fungovat.

Mimo informace (tzn. jednoty struktury a funkce) genů, bílkovin, buněk, tkání, orgánu, je živý organizmus závislý na prostředí, a to nejen materiálním ale i mentálním – kulturním, společenském.

Lze dokonce empiricky dokázat, že pro vývoj živého jedince jsou epigenetické vlivy rozhodující, a genové dispozice lze většinou překlenout.

Někteří označují epigenetické faktory jako memy (od memory) – co se dědí v paměti nikoliv v hmotných strukturách DNA.