f

FÁZE

1, souřadnice

Amplituda a fáze popisuje v polárních souřadnicích polohu, podobně jako vektor a úhel.

Fázový a grupový popis je duální – doplňující popis svázaný Fourierovou transformací.

Fáze je využívána v kvantovém popisu v časoprostoru. Grupový popis je využíván v momentovém prostoru. Podobně Maldacenova dualita váže grupové topologie AdS prostoru s fázovým popisem konformní kvantové teorie pole.

Při kvantovém měření (interakce s hmotou) se ztratí fázová část informace – dojde ke zrušení kvantové provázanosti – k dekoherenci. Vlnová realizace (amplituda + fáze) kvantově duálního popisu je nahrazena částicovou realizací (polohou). Kvantový popis přechází do známého souřadnicového popisu hmotných realizací – stavu.

Původně virtuální informace topologie vakua přechází do struktury hmotných realizací.

Přesněji : jednoznačná virtuální topologická informace se realizuje v informačně redundantním časoprostoru pravděpodobnostním výskytem tendencí fázového spektra kvantového popisu, který emerguje – dekoheruje do jednoznačných informací hmotných struktur.

2, stav

Stav je popis tvaru – hmotné struktury. Během fázové přeměny přechází látka z jedné struktury do druhé. Například při překročení kritické teploty se u feromagnetické látky objeví magnetické pole.

Fázová transformace reprezentuje vynoření informace – hmotnou realizaci jednoty struktury a její funkce.

FÁZOVÉ PŘEMĚNY

jsou přechodem mezi dvěma odlišnými strukturami hmoty. Například voda má v tekutém stavu několik odlišných stavu – pozic atomů vodíku a kyslíku. Ty odlišné stavy označujeme jako různé fáze vody a rozdílnými strukturami. Známé je rozlišení magnetické a nemagnetické fáze feromagnetických látek – nad kritickou teplotou se ztrácí remanentní magnetické pole.

Obecně se mění během fázové přeměny symetrie atomů látky. Změna symetrie znamená novou informaci – emergentní vlastnost se realizuje spontánním narušením symetrie.

Pozorované fázové přeměny jsou klíčovým prvkem vynořování skrytých virtuálních informací z úrovně kvantové do úrovně materiální – hmotných struktur. Jsou zachyceny aparátem kvantové teorie pole a dokumentují emergenci topologie kvantového vakua do reálných struktur našeho hmotného světa.

FLUKTUACE

jsou změny charakteristických veličin (fyzikálních, ekonomických nebo společenských) v nějakém intervalu s pravděpodobnou odchylkou od střední hodnoty. Čím větší odchylka od nejpravděpodobnější hodnoty, tím méně častá. Tuto závislost fluktuací nebo šumu a běžných přírodních dějů statisticky popisuje mocninný zákon.

Původem jsou fluktuace výsledkem rozptylu emergentních informačních tendencí. Tyto nejsou přesně deterministické ale pravděpodobnostní – fluktuují okolo nejpravděpodobnější hodnoty – a emergují / vycházející z klíčového kvantově-informačního pole.

FOURIEROVA TRANSFORMACE

Transformace mezi frekvenčním a časovým popisem informace. Časově proměnný signál lze rozložit do frekvenčního – obecně časoprostorový popis lze převést na momentový (tzn. v momentově-energetickém prostoru) a zpět.

Pro potřeby informačního popisu přírody je nutné rozlišit redundantní zachycení – nadbytečný výskyt prvotní informace, která je vždy speciálním bodem topologie momentového prostoru – v našem časo-prostorovém chápání.

Každý bod topologie momentového prostoru reprezentuje skutečně odlišnou fyzikální informaci.

V našem časoprostoru je to jinak. Přesněji, v našem kvantovém popisu hmotných realizací v časoprostoru je to jinak, než ve virtuálním popisu informačního pole v topologii vakua (uvažovaným v momentovém – energetickém prostoru). Velmi hrubě můžeme nahradit informaci její amplitudou v momentovém prostoru a současně amplitudou a fází v časoprostoru. Fáze pak představuje nadbytečnou definici – její vícehodnotovost – pravděpodobnost výskytu v jednotlivých fázích – tedy ve fázovém spektru.

Výsledkem je, že zdánlivě proměnný časový signál je pouhé časové rozložení prvotní informace a jde o iluzi vytvářenou redundancí časoprostorového popisu.

FRAKTÁL

Fraktály jsou podobné vzory v různých škálách – různých velikostech, v různých dimenzích.

Soběpodobnost tvarů je charakteristika fraktálu. To znamená, že jsou topologicky totožné.

Pokud vyjdeme z informací definovaných na úrovni topologie vakua to znamená potenciálních vzorů, což je synonymum pro primární fraktály, tak fraktál je realizace (emergence) tohoto nehmotného virtuálního vzoru – informace v topologii tenzoru energie-hybnosti – v materiálním vesmíru.

Fraktál je opakování informace v různých škálách. Původně jsou to rekurentní, opakující se matematické konstrukce. Představa, že složíme realitu opakováním miniaturních vzorů až do makroobjektů je však mylná. Je to pouze iluze – nepochopení běžné komplexní povahy realizovaných tvarů se specifickou funkcí. Funkce na vyšší úrovni je zpravidla složitější než na nižší, proto jsou i struktury vyšších hladin složitější.

I tak fraktály zviditelňují význam informace – její opakování a nezbytná všudypřítomnost v hmotných realizacích kosmu.

FUT - fundamentální update tendencí - vlastní čas evoluce přírody

Kroky FUT - aktualizace tendencí přírodní evoluce - vytváří body grafu, který si můžeme dále zobrazit do virtuální topologie informačního pole a následně do topologie kvantového vakua a tenzoru energie-hybnosti.

Aktualizace tendencí zahrnuje úpravy pravděpodobností výskytu informací a současně generuje nové informace. Kalkulace nových pravděpodobností započítává vzájemné působení všech jednotlivých informací a zpětnou vazbu jejich hmotných emergencí, spolu se všemi jejich vzájemnými interakcemi v energeticko-materiálním kosmu.

FYLOGENEZE

sleduje vývoj organizmů na Zemi. Od hypotetického společného univerzální předka do současného rozvětveného 'stromu života' příbuzenských vztahů mezi biologickými druhy.

Pro správné rozlišení problémů se zařazením jednotlivých organizmů je nezbytné pochopit jakým způsobem je organizmus vytvořen. Současné paradigma spekuluje následovně :

Příroda vezme vyzkoušené součástky, které se osvědčily v dosavadním vývoji. Ale pokrok není bez experimentů. Takže někde se musí vyzkoušet nová konstrukce – se zřetelem na funkci, kterou má pokrývat a aby získala výhodu proti současným organizmům. Občas i mírná změna ve struktuře může výrazně optimalizovat funkci. Problém je, že pozorování přírody nic takového nepotvrzují.

Asi to bude jinak. Příroda má svou základnu na virtuální hladině informačního pole. Zde připravuje další vývoj. Samozřejmě zná svoji emergentní hladinu hmotných realizací, ze které zpětnou vazbou získává cenné podněty k další optimalizaci. Zná své limity a postupně je posouvá v rámci náhodných zkoušek. Vždy je ale zpracovávána koncepce funkčního celku jako základní, protože se musí realizovat životaschopná jednotka. Takže rozhodující směr plánu je shora dolů. Určitě se pracuje na optimalizaci ve všech úrovních hmotných realizací, ale nižší úrovně (genů, bílkovin) jsou jen podpůrné.

Až je hotova informační podoba celku (řád), dojde k realizaci. V dalším vývoji tato realizace zanikne, nebo se jen nepatrně mění, protože čím je organizmus složitější, tím přísnějšími pravidly musí být svázán a není možné dělat větší změny do přednastavené podoby informačních posloupností řádu.

Pozorujeme, že pro evoluci jsou významné dílčí pokroky na nižších hladinách (např. prekambriální skok v počtu nových druhů je důsledkem náhodné syntézy DHA – kyseliny dokosahexaenové, která umožnila optimalizaci nervové soustavy zvýšenou efektivitou zpracování energie), ale nedochází k významnému vývoji existujících organizmů – např. vlivem následných genových mutací.

FYZIKA

je nejbližší přirozená cesta zkoumání přírody. Fyzikální pátrání zahrnují všechna empirická měření a pozorování přírodních zákonitostí.

Změny fyziky (tzn. fyzikálních zákonů) vyplývají ze zpřesnění našeho porozumění principům kosmu. Pokud bereme kosmos jako informační procesor, pak fyzika je popisem tohoto informačního procesu, tedy současný stav zachycení přírodních zákonů.

FYZIKALIZMUS

Přeceňování důležitosti objevených fyzikálních zákonů ukazuje na malé pochopení práce fyziků, kteří postupně odhalují přírodní projevy a snaží se je popsat v rámci dostupných prostředků. Takto vzniklé fyzikální zákony jsou však pouhým přiblížením se zákonům kosmu. Fyzika si postupně vyžádala zavedení nových matematických forem, které by byly vhodné pro zápis přírodních dějů. Například diferenciální počet pro dynamiku, nebo imaginární čísla pro kvantový popis. Takže matematika není primární disciplínou, pouze prostředkem k rozumnému popisu přírody.

Proces poznávání přírody je však nekončící a lpění na neměnnosti fyzikálních zákonů je projevem nepochopení tohoto procesu a dogmatizmem. Není možné brzdit kreativní empirické odhalování základních pravidel kosmu dogmatickým prosazováním již neplatných zjednodušujících hypotéz.