Jiří Svoboda
V těsné blízkosti Závisti se již od dávných dob rozkládala poněkud zastrčená, ale do Prahy patřící osada Braník. Zdůrazňuji s krátkým a a nikoliv dlouhým, jak se to mnohdy dnes v tisku objevuje. Byla to svérázná osada vltavských plavců a ostatních lidí tím či oním způsobem spojených s řekou. Atmosféra dávných dob dodnes na nás dýchne, postavíme-li se pod Branickou skálu a přes štít dřevěného kostela Českobratrské církve evangelické pohlédneme vzhůru. Stejný dojem s mnohem výraznějším prožitkem získáme z horních partií skály. I když ji doba ohlodala (byla zde vápenka, která značnou část skály zlikvidovala), přesto působí mohutným dojmem dodnes. Ještě přibližně do poloviny 19. století zasahovala dosti razantně do vltavského toku, takže byla i obávaným bodem plavby vltavských vorařů.
K Braníku se pojí relativně velké množství lokálních pověstí, zasahující svým obsahem až do předkřesťanských dob. I když jsou tyto pověsti neobyčejně zajímavé a svým způsobem poutavé, chtěl bych se zmínit o jedné, kterou vypráví branická rodačka a místní kronikářka paní Zdenka Landová.
Vzpomínky, které zachovala ve svých vyprávěních, byly natolik inspirující pro všechny branické patrioty (myslím to v dobrém smyslu), že Městská část Prahy 4, kam obec Braník katastrálně spadá, vydala celou knihu vyprávění paní Landové s příznačným názvem "Braník, náš domov".[1]
Její vyprávění je neobyčejně půvabné a plné vzpomínek na starý Braník s množstvím vsuvek osobního prožitku. Jednou z nich je vzpomínka na vyprávění její maminky na bílý jetel. Uvádím pouze nejdůležitější část, která je z pohledu keltské historie podstatná, tak jak je uvedena v povídce "Švédská hrobka":
"Odkud se bere síla pampelišek - tu člověk nemá. Odkud přichází neústupnost bílého jetelíčku? To snad tušíme - můžeme si o tom říct místní pověst. Dítě to nezná, ale slyší a pamatuje. Před slavností Božího těla [2] seděla moje maminka v louce se mnou a pletla mi věneček. Pletla ho hustý a silný z bílého jetele. Vyprávěla mi, proč právě z bílého jetelíčku.
Víš to, že ta květinka, co je jí tu plná louka, byla tu dřív, než sem přišel náš národ do této krajiny - tady byl jiný lid, ale Slované nevyvraždili jeho lidi, když sem přišli. Pomíchali se s nimi, a proto i máme po nich zelené oči a dlouhé ruce ke krátké postavě. Ti obyvatelé toho dávného rodu ctili tuto květinu nad jiné a měli ji za posvátnou. Jejich potomci Irové ji mají dodnes ve znaku. Podle starých přání našich předků společných, má se v tyto dny na svátost Těla Páně nést takový květ na hlavě. Tady u nás v obci dost se na to drží, knězi, když nese monstranci obcí, metat pod nohy jeteličkové květy a listy společně s lístečky pivoněk a růží pro vůni na čest.
Tvůj dědeček byl Čech a vyprávěl mi to. Budeš si to pamatovat? A to bylo někdy roku 1933 až 1934 - toho času."
(Landová, 2003, str. 26)
Strhující. Aniž by si maminka paní Landové uvědomovala významnost svého sdělení, říká své dcerušce něco, co nebylo ve 30. letech 20. století ani myslitelné. Fakticky dokazuje, že postkeltské tradice se v Čechách udržovaly tak houževnatě, že přežily až téměř do současnosti. Tato vzpomínka paní Landové má pokračování v jiné povídce nazvané "Svědectví branické skály":
"Jindy, v míru ještě, v teplé noci seděli jsme pokojně na čele skály. Nikdo neřval jako při čarodějnicích. Vesničané a přátelé z vesnic kolem seděli tiše u ohně. Slavil se svatý Jan Křtitel. Doma mi maminka upletla věneček z bílého jetele. Ostatní děti měly také takové. Máti mi doma řekla, že se slaví svatý Jan, ale že ten svátek tady už byl dávno. Tak dávno, kdy ještě nebyl náš národ. Že tenkrát věřili, že se otevírají poklady tu noc. Že bílý jetelíček je svatá bylina stejně jako černý bez, ale ten že je zakletý bohu, který tu kdysi býval a už není."
(Landová, 2003, str. 88)
Bílý jetel je dodnes národní květina Irů a Irsko jej má ve státním znaku.. Je k němu vázána konkrétní historka o svatém Patrikovi. Téměř geniálním způsobem ukázal na příkladu trojlístku, princip boží Trojice. Záměrně použil trojlístek bílého jetele, neboť tato rostlina byla odedávna základním symbolem všech Keltů. Je proto symbolické, že se bílý jetel stal atributem tohoto světce a byl vždy na jeho svátek slavnostně nošen v průvodech.
Trojlístek byl spojován s Trojnou bohyní. Šlo vlastně o jedinou bohyni ve trojí podobě. Nicméně je nutné upozornit na to, že nejde o výlučně keltskou záležitost, ale o dávný indoevropský symbol.Tato bohyně je reprezentována třemi fázemi Měsíce a to fází ubývající, úplňkem a fází přibývání. Každá z těchto fází pak představovala odpovídající podobu bohyně. Ubývání bylo pod dominancí bohyně babice, úplněk byl pod vládou bohyně matky a fázi přibývání vládla bohyně panna.
Jistě není náhodné, že i v mnoha českých oblastech se k osamělým kamenům toto trojí zohlednění trojjediné bohyně vztahuje. Je možné se setkat s kamennými babami, kamennými pannami i s kamennými kuchařkami. Všechny tyto tři aspekty jsou v českých pověstech zastoupeny i když není již zřetelné, jakou charakteristiku měl ten či onen kámen.[3] Rovněž i barvy hrály ve trojí symbolice svou roli. Bohyně babice měla přisouzenu barvu černou, bohyně matka barvu červenou a bohyně panna barvu bílou.
Branická enkláva je svým způsobem vyjímečná. Leží totiž na poloviční cestě mezi posvátným místem Čechů - Vyšehradem a dávným místem vládců český kotliny - Závistí. Cítěná blízkost obou těchto národních monumentů, musela v místních obyvatelích udržovat pocit čehosi velmi osobního. Nejenže obývali místa, která se tak či onak dotýkala našich národních dějin, ale setkávali se s tradicemi, majícími velmi úzkou vazbu právě na tato místa. Z psychologického hlediska to v nich muselo nutně posilovat určitý pocit jisté vyjímečnosti v tom smyslu, že "braničtí" mají nejblíže k počátkům českých dějin. Ostatně nelze se jim ani divit, neboť po dobu nejméně dvou století věděli, že název jejich obce pochází z keltských jazyků.
[1] Landová, 2003, str.26.
[2] Slavnost božího Těla byl pohyblivý církevní svátek, který byl slaven v rozmezí od 25.května do 26. června. To jsou ovšem krajní data celkového časového rozpětí. Průměrné datum se pohybuje okol počátku června s rozmezím asi pěti dnů.
[3] Svoboda, Jř., "Keltské motivy..",2001, str.49-51