PETROVICE – SKUPINA GOS – 28.4.2012

Jiří Svoboda

Expedice „Petrovice“ byla uskutečněna skupinou GOS za účelem prozkoumání megalitického komplexu nedaleko městečka Petrovice, okr. Příbram, k.ú. Žemličkova Lhota.

GPS:

49°34' 5.053" N, 14°21'43.786"E

Kraj:Středočeský kraj

Okres:Příbram

Obec:Žemličkova Lhota, K.Ú. 708551

Důvodem uvedené expedice s výzkumným úkolem bylo prověření energetických potenciálů větší skupiny kamenů v lokalitě, pod obecným názvem „Husova Kazatelna“, evidovanou jako Přírodní Památka. Na tuto lokalitu se zaměřily kolegyně dr. Kovalová a ing. Doubravová, při svém průzkumu sedlčanské oblasti. Během této činnosti upozornily na umělý charakter celé lokality, neboť na mnoha kamenech je vidět umělé přitesávání a hloubení misek. Oběma badatelkám patří rovněž i dík za pořízení schematického náčrtku rozmístění základních kamenných bloků.

Celá lokalita působí silným dojmem, neboť v okolí hlavního centra této chráněné památky, tedy „Husovy kazatelny“ se nalézá celkem 11 skupin žulových balvanů. Další skupiny jsou na úbočí kopce, na kterém je celý komplex umístěn. Celková plocha, která se bezprostředně této lokality týká, přesahuje 9 hektarů. Jde tedy o značně rozlehlou památku. Téměř všechny balvany jsou žulové a dosahují značných rozměrů. Při bližším ohledání místa se zdá být pravděpodobné, že rozmístění kamenů není náhodné, a že lze rozpoznat určité kruhovité linie, na kterých jsou kameny umístěny.

POPIS OBJEKTU

Husova kazatelna (HK), dříve též Čertova kazatelna, je dvoumetrový žulový balvan, představující největší viklan v České republice. Svůj název dostala podle místní pověsti, že zde kázal mistr Jan Hus. Na temeni kazatelny je půlmetrová prohlubeň, lidově pojmenovaná jako obětní mísa - v blízkém okolí lze spatřit další balvany s názvy jako Pecen chleba, Zkamenělá žába, Hřib aj.

Žulové kameny a jejich vznik

Oblast mezi Petrovicemi a Bratřejovem se vyznačuje hojným výskytem velkých žulových balvanů, které jsou různě rozprostřeny po loukách, v lesích a dokonce i v rybnících. V dřívějších dobách se jich tu nalézalo více, ale řada z nich byla při obdělávání půdy odstraněna. Tyto balvany vznikaly několik miliónů let pomocí zvětrávání, v průběhu kterého byly postupně odplaveny měkčí horniny a na místech zůstala nejpevnější část v podobě různě zaoblených balvanů. Samotná Husova kazatelna je balvan reprezentující typický viklan. Jedná se o blok horniny, který spočívá na svém podloží nespojitě velmi malou plochou. Některé viklany lze i rozkývat. Na Husově kazatelně je vyvinuta i typická skalní mísa. Jedná se o kruhovou prohlubeň, jež bývá často vyplněna srážkovou vodou.

Tato přírodní zajímavost musela vyvolávat asociace spojené s působením nadpřirozených sil, neboť v představách středověkého člověka, šlo těžko uvěřit tomu, že by tak mimořádné dílo přírody, nebylo výsledkem působení nadpřirozených sil. O tom, že tomu tak bylo, svědčí původní pojmenování „Čertova kazatelna“. Je proto pochopitelné, že se tento objekt stal předmětem pozornosti místních obyvatel, kteří jej následně obohatili o lokální pověsti.

Husova kazatelna opředená tajemstvím

K Husově kazatelně se váže řada pověstí a historek. Traduje se o ní, že sloužila jako obětiště nebo, že zde roku 1413 kázal mistr Jan Hus, když pobýval na hradě Zvěřinec. Podle některých teorií je Husova kazatelna energeticky významnou lokalitou, která může u citlivějších osob vyvolávat intenzivní záporné pocity. Tento názor vyslovil například psychotronický badatel Pavel Kozák, podle něhož na sobě balvan nese zbytky negativní energie pravěkých rituálních obětí. Ostatně původní název (Čertova kazatelna), napovídá velmi mnoho. Je poněkud udivující, že tak vysloveně pohanský atribut, byl zaměněn novou nominací, spojenou s národním symbolem českého odporu. Všechny tyto indicie vedly nakonec k tomu, že byla podniknuta expedice přímo do uvedené lokality.

EXPEDICE

Na základě všech dosud známých faktů bylo rozhodnuto (na poradě u dr. Martina Setoxe GOS- group of Setox)), uskutečnit výzkum na uvedené lokalitě s cílem jí zmapovat a to především z pohledu ezoterických vlastností zkoumaného objektu. Pokud je známo, dosud podobný výzkum na této lokalitě proveden nebyl, nicméně některá zjištění, především dr. Kozáka a dalších citlivých osob, upozornila na mimořádný energetický potenciál tohoto místa.

Mimo tyto charakteristiky, byl další cíl expedice potvrdit i některé astronomické aspekty zkoumaných kamenů. Vlastním impulzem k celému podniku bylo zjištění, že balvan, ležící na parcele č. 226/4 je pravděpodobně mohutný menhir, který se tyčil ve vzdálenosti asi 38 metrů od HK v azimutovém úhlu kolem 125 stupňů. Předpoklad, že šlo o vztyčený menhir, byla jasná zlomenina, rozdělující balvan na dvě nestejně velké poloviny,ale přiléhající k sobě v místě zlomu. Při dopadu na zem (a s největší pravděpodobností i na okolní kameny) se mohutný balvan rozpůlil. Příčina pádu mohla být dvojí, tedy buď umělá, (násilná) nebo přirozená. Od tohoto balvanu začala expedice vlastní výzkum. Skupina GOS zahájila šetření v místech s největší prokázanou energetickou radiací.

Vrškámen

Je nutné podotknout, že petrovický komplex nebyla první zastávka. První zastavení bylo u osamělého kamene, zvaného Vrškámen (asi 700 m jižně od Petrovic). Na tomto balvanu se nalézá kamenická značka ve tvaru spirály, která je naprosto běžná u megalitických komplexů v jižní Evropě. U nás jde o něco naprosto ojedinělého. Cílem této zastávky bylo energetické zaměření uvedené značky. Ukázalo se, že značka samotná nevytváří nijak silné energetické pole, ale velikým překvapením bylo, že silnou energii vyzařovaly dva záseky ležící asi 15 cm od spirály.

ENERGETICKÉ POMĚRY NA PETROVICKÝCH KAMENECH

Martin Setox a kolektiv

Při hledání a měření ódických zón, obsahující éterickou energii, pomáhali Jaromír Strnad, Miroslav Pospíšil, Martina a Jiří Rendlovi a Lenka Hofmanová. Kolem viklanu Husova kazatelna (HK) se objevuje kompaktní ódická zóna o průměru cca 30 m nacházející se na rovince, přičemž viklan není v jejím středu. Rovinku vyplňuje kruh z kamenů, nacházející se blízko u sebe. Do dnešních dnů se zachovala jen část obvodu. Chybějící kameny lze detekovat skrze zónu, kterou impregnovaly do země na místo svého uložení. Jako v megalitických kounovských řadách, i zde se mění ódická polarita s přechodem od jednoho kamene k sousednímu. Ódické záření příslušné polarity vyzařuje i z míst, které původně byly obsazeny již dnes zmizelými kameny. Nejen na kamenech kamenného kruhu lze nalézt dnes nečitelné reliéfy, které obvykle vyzařují ód opačné polarity, než zbylý povrch kamene Celkový odomoment megalitického seskupení činí 32 odomů. Připomínáme, že odomoment Země má cca stejnou obrovskou hodnotu. Centrum odomomentu je uprostřed kruhu, nikoliv na viklanu.

Pod touto rovinkou se objevuje rovinný pás, směřující od východu k západu. Na jeho severním okraji ve vzdálenosti cca 40 m od viklanu leží velký povalený kámen, původní velikosti 5,5 m, nyní rozpůlený na dvě poloviny. Pomocí časové regrese nevědomí bylo zjištěno, že dvě poloviny povaleného megalitu, (nazývejme jej pro přesnější určení big, BG), tvořily jeden stojící celek, menhir o výšce 5,5 m.

Povalený kámen lze považovat za menhir, který byl vztyčen lidskou rukou na rozdíl od viklanu.Ten se objevil na svém současném místě po tání místního ledovce. Mezi viklanem a menhirem bylo nalezeno energetické propojení.To se mimo jiné projevilo v tom, že jak z viklanu tak z menhiru jsou vyzařovány a přijímány stejné ódické linie.

Viklan Husova Kazatelna

Hledání a měření ódických linií

Okolo viklanu a kolem velkého povaleného menhiru byly hledány případně přítomné ódické linie, obvykle pojmenované jako Ley Line, vycházející a vcházející z viklanu. Ódické linie byly poprvé nalezeny a pojmenovány v Anglii. Jejich vznik byl spojován s mnohaletým cestováním lidí a komunikací mezi lidmi po stejných trasách. Později byl vysloven názor, že se jedná o paprsky přenášející energii spojené s povrchem Země. K tomuto názoru se připojujeme a rozšiřujeme jej v tom smyslu, že přenášená je ódická energie z místa jejího vzniku do místa jejího určení. Polohu ódických linií je možné nalézt z pohybu pendlu ve směru jejich šíření. Zkušený éterik pozná podle tahu závaží pendlu směr šíření ódu.

Fotografie z Ondřejovské přírodní rezervace na jihozápadě Holštýnských vrchů

Znázornění ódických linií na mapě. Linie 2 končí ve vzdálenosti 245 km u Holštýnských vrchů.

Byl pravěký člověk schopen zaměřit cíl řádové velikosti 1 m (viklan, menhir) nacházejícího se ve vzdálenost cca 100 km­? I dnes by to byl mimořádný výkon. K jeho realizaci je nutná znalost zemského povrchu s rozlišením o velikosti 1m, uloženou v pamětí střelce nebo v nějakém záznamovém médiu, kterému střelec rozumí. Dnes je to umožněno snímkováním z družic. Přesné zmapování zemského povrchu však nestačí, je nutné namířit paprsek z místa jeho generace do místa jeho dopadu. Přesnost počátečního namíření paprsku musí být v našem případě řádově v úhlových vteřinách, daná poměrem velikosti cíle ku jeho vzdálenosti 1/100.000. Takovou přesnost je v zásadě možné docílit pomocí zeměměřičského (geodetického) optického přístroje, těžko vyrobitelného v pravěku. Obvyklé objasnění zacílení u antických národů (staří Egypťané při orientaci základny pyramid), podávané akademickou vědou, je promítnutí okraje objektu do oka přes kolmici vytvořenou vláknem. Vlákno (nit) o tloušťce 1 mm, může být reálně pozorované zeměměřičem ze vzdálenosti nanejvýše 10 m. Přesnost zacílení není větší než desítky vteřin. Pro daný úkol to ovšem není dostatečné. Je nutné přihlédnout k tomu, že podobné namíření by se muselo opakovat na každém horizontu, tj. po každých přibližně 10 km. Po zvolené trase pak v průměru asi desetkrát To by pochopitelně podstatně snižovalo celkovou přesnost nalezení cíle.

Proto je nutné nalézt zcela jiný způsob .Lze se na příklad poučit na migrujících vlašťovkách, putujících z Afriky do Evropy po stejných destinacích. Ptáci letí tisíce kilometrů zdánlivě bez pomyslné mapy a bez navigačního přístroje, kompasu. Přírodovědci zabývající se tímto problémem tvrdí, že ptáci se při svém letu řídí polohou hvězd a zemským magnetickým polem. To lze přijmout. Je však zapotřebí odhadnout jak veliká je nejistota dané polohy migrující vlaštovky. Autor jí odhaduje na cca +/- 10 km. V této souvislosti je dobré se zmínit o navigaci mezikontinentálních raket nesoucí atomovou zbraň. Raketa má v sobě výpočetní a programovací systém zabudovaný jejím tvůrcem a provozovaný kompetentním řídícím střediskem. Obvykle letí do cíle vzdáleného 5 i více tisíc kilometrů. Přes přesnou navigaci zabudovanou do jejího navigačního systému, je každých cca 1000 km nutné korigovat dráhu letu. Děje se tak pomoci magnetických anomálií přítomných v prostoru letu. Odchylka rakety od digitálně plánované dráhy činí cca desítky kilometrů.

Vlaštovka přilétající z Afriky nemá problém doletět nad šumavský hřeben, když přilétá do mého domu v Pošumaví a to na jisté místo, kde se nachází její hnízdo, které na podzim opustila. Tedy konečné zacílení vlašťovek má velikost cca 10 cm. Podle mínění autorů, žádné fyzikální silové pole není schopno navigovat ptáky přes jejich detektory s přesnosti lokalizace větší než 100 m. Proto zde musí působit jiný činitel. My se domníváme, že jde o paměť informačního systému ptáka. Pták si pamatuje okolí vesnice kam směřuje a ve vesnici svůj dům a místo pod římsou střechy, kde se nachází jeho hnízdo Mláďata některých migrujících ptáků, letí po svém narození opuštěné rodiči za nimi tisíce kilometrů. V tomto případě je nutné uvažovat o tom, že mláďata cítí éterickou stopu zanechanou jejich rodiči.

Ve světle těchto úvah praobyvatelé Holštýnských vrchů, museli osobně znát krajinu mezi Holštýnem a Petrovicemi. Měli jí zachycenou ve své paměti. Orientovali se v ní, tj. několikráte jí prošli křížem krážem. Je známá a vyzkoušená éterická technika, kdy můžete vytrasovat svým nevědomím (astrálním tělem) éterický paprsek. V tomto případě musíte znát (obrysově), kudy vámi naprogramovaný paprsek poletí a velmi dobře si představit ve svém vědomí cíl paprsku. Samozřejmě vaše bytost musí mít kvalifikaci, aby nevědomí přijalo pokyn svého vědomí. Když praobyvatelé střední Evropy znali dobře krajinu, zejména její singulární body, pak kvalifikovaný éterik (třeba druid), je schopen ze znalosti krajiny, uložené v jeho vědomí, zadat svému nevědomí pokyn k vytrasování trajektorii aktivovaného éteru a to třeba na velké vzdálenosti. Takovéto úspěšné pokusy byly provedeny některými členy Kosmického centra mnohokrát v laboratoři i na tisíci kilometrové vzdálenosti /2/.

Z toho co bylo řečeno lze učinit závěry, že se uživatelé megalitického sídliště Petrovické kameny, pohybovali na území Moravy a Čech a dovedli si podobu jeho povrchu zapamatovat. Měli čilý styk s okolními obyvateli přes ódické linie. Ovládali základy étericky, tj.práci ze zónami a s nevědomím. Rovnost vyzařované a přijímané energie petrovickým viklanem, nás inspiruje k tomu, že ódickými liniemi transportovali nejen informace, ale skutečnou použitelnou formu energie. Praobyvatelé Petrovic měli základní astronomické znalosti, neboť reliéf okolní krajiny umožňoval stanovení doby letního a zimního slunovratu. Ódická aktivace kamenů je obdobná aktivaci u jiných megalitických celků, například jako u Kounovských řad. Jeví se, že obyvatelé přicházeli pravděpodobně z východu. Největší část přijímané energie přicházela z oblasti Holštýnských vrchů.

Literatura:

/1/ Martin Setox: Eter.Alternativní věda. nakl.Nová forma, Č.Budějovice, 2010

/2/ Martin Setox: Esoterika kolem nás. nakl.Eko-Konsult,2004

/3/ Jan Pohribný: Mystérie de pierre. nakl.Hachette, Paris

ZAMĚŘENÍ KAMENŮ

Jiří Svoboda

Druhým cílem expedice bylo zaměření kamenných skupin v okolí (HK). Jak již bylo uvedeno, byl k dispozici přesný náčrtek vyhotovený dr. Kovalovou a ing. Doubravovou. Ten poskytl lepší orientaci v terénu a zároveň i první přesnější pohled na celý komplex. Existovala relativně vysoká pravděpodobnost, že bude prokázána astronomická orientace u některých kamenných linií. Vycházelo se při tom z předpokladu, že hlavní astronomické linie v pravěku, byly slunovratové azimuty. Dochovaný folklór tuto domněnku jednoznačně potvrzuje. Pro určení slunovratového směru poslouží následující rovnice:

LS = sin D / cos B

LS = východ slunce při letním slunovratu

D = Deklinace, (v současné době platí 23º 26´ 21“)

B = zeměpisná šířka místa (φ)

Přičemž

LSZ = 360 – ZSV; ZSZ = 360 – LSV; ZSV = 180 – LSV

Pro naše zeměpisné šířky platí, že azimut

LSV (východ slunce při letním slunovratu) = 52º

LSZ (letní slunovrat – západ) = 232º

ZSZ (zimní slunovrat – západ) = 308º

ZSV (zimní slunovrat – východ) = 128º

Některé z uvedených směrů byly v tomto komplexu skutečně objeveny a to dokonce duplicitně. Po zákresu zaměřených kamenných skupin, byla získána katastrální mapa Žemličkovy Lhoty s petrovickými kameny, takže bylo možné polohu jednotlivých skupin upřesnit. K dispozici je nový náčrtek s definitivní polohou všech kamenů, tedy i těch, které v katastrální mapě chybí. Jde především o kameny na k.ú. č 243/1, které tvoří výraznou astronomickou linii a to ve vazbě na dosud stojící menhir (SM), který byl objeven při jarním průzkumu. Na tomto kameni je zajímavý uměle vytesaný průhledový žlábek, směřující k letní slunovratové linii, ležící na konci linie od kamene C přes kámen B.

Původní náčrtek dr. Kovalové a ing. Doubravové s pravděpodobným středem kruhových linií.

Náčrtek petrovických kamenných skupin s nově zaměřenými kameny, (označené A, B a C) na pozemku č. 243/1, (na obr. vpravo) Čárkovaně jsou označeny azimutové směry astronomických linií letních a zimních slunovratů a v kroužcích velikost úhlu.

Je nutné počítat s tím, že zákres jednotlivých kamenů je určen s přesností ± 5 metrů, takže s absolutní přesností nelze počítat. Nicméně je možné považovat tento rozptyl za standardní chybu. Stanovené linie jsou dost výrazné, takže je možné vyloučit náhodnou shodu. Tomu odpovídá i to, že řada linií prochází povaleným menhirem BG, což také o něčem svědčí.

Patrné jsou rovněž i kruhové linie kamenů, přičemž viklan HK není centrálním bodem. Tím bude pravděpodobně skupina kamenů, ležící nalevo, která je zachycena na náčrtku pořízeném dr. Kovalovou a ing. Doubravovou. Tato mohutná kamenná skupina uzavírá kamennou terasu, táhnoucí se přibližně ve směru 300º, což odpovídá azimutu západu slunce při zimním slunovratu.

Další azimutová linie, která může ukazovat na západ slunce při letním slunovratu, vychází od BG směrem ke kameni B a tvoří tak azimutovou linii východu slunce při letním slunovratu (52º). Podobnou i když nepřesnou linii, představuje spojnice, vedoucí od balvanu na parcele č. 225/5 přes kámen A, až ke stojícímu menhiru (SM) na parcele č. 241/4. V tomto případě je pravděpodobné, že průhledový žlábek na vrcholu stojícího menhiru (SM), sloužil právě k tomuto účelu.

Významná je i další slunovratová linie a to spojnice SM s kamenem B přes kámen C až k vrcholu kopce (kóta 502). Pokud je náčrtek správný, potom tento směr bude jedním z hlavních, neboť spojuje přirozený terénní bod (vrchol kopce) s uměle vytvořenou trasou. Prokáže-li se správnost tohoto předpokladu, představuje tato spojnice doklad o rituálu s ní spojeném.

Abych se nepouštěl do kombinačních spekulací, oslavy zimního slunovratu patří k těm nejvýznamnějším po celé období starověku. Svátky zimního slunovratu byly nepochybně výsledkem náboženských představ prvních zemědělců, kteří v návratu slunce, viděli nové nastupující období a konec zimní sezóny, představující velice těžkou dobu. Z náčrtku vyplývá, že v případě zimního slunovratu nejde o jedinou linii, neboť paralelně s ní existuje i druhá, spojující pravděpodobně centrální kamennou skupinu, (ležící SZ směrem od HK) a spojující jak tuto přírodní památku, tak povalený menhir BG. S určitým rozptylem lze vidět protažení této linie až ke kultovním kamenům s vytesanými miskami. Tím by se potvrzoval předpoklad, že oslavy zimního slunovratu představovaly pro neolitické zemědělce hlavní obřad roku a důležitost jejich duplicity v celém komplexu by to potvrzovaly. Z uvedených předpokladů vyplývá (při jisté hladině pravděpodobnosti), že tento komplex fungoval jako rituální centrum pro výkon obřadů, spojených především se zimním slunovratem.

Možnost datace

Upozornil jsem na to, že některé linie nemusí být nejpřesnější, protože náčrtek ne vždy přesně souhlasí s realitou. Na druhou stranu je stejně pravděpodobné, že pokud stáří komplexu Petrovice dosahuje skutečně neolitických dob, potom se musel logicky azimutový směr měnit. Jeho posun není sice nijak závratný, přesto ale existuje. Petrovické kameny jsou zajímavé všechny, avšak některé přeci jenom trochu více. Za pozornost stojí malá skupina kamenů s obřadními miskami, hned u vstupu do areálu. Protáhneme-li spojnici od této skupiny směrem ke SM, dostáváme azimutální úhel mezi 50.5º až 50.7º. Za použití vzorce k výpočtu směru LSV, lze sestavit rovnici, určující velikost deklinace, platící pro tento úhel.

sin D = cos A * cos B

kde B = 49º 34´5,05“ = 49.56807, cos = 0,648544

kde A = 50,5º a 50,7º, cos = 0,636078 a 0,633381

sin D = 0,648544 * 0,636078 = 0,412525 = 24,363523

S využitím rovnice standardního kroku deklinační změny (dz):

dz = (1,07407 e-4 * doba) + 23,47047

lze řešit dobu vzniku ((24,363523 - 23,47047) / 1,07407 e-4) = 8315 roků a při použití druhého směru, tedy 50.7º, je výsledná doba kolem 7300 let; průměr asi 7800 let.

Z toho vyplývá, že první použití slunovratového záměru kamenné skupiny misek, směrem ke stojícímu menhiru (SM), bylo uskutečněno přibližně mezi roky 6.300 až 5.800 př.n.l., přesněji řečeno, k postavení SM došlo někdy v této době. To je čas odpovídající velmi přesně době příchodu prvních neolitických skupin na naše území a zároveň potvrzení, že jde o megalitickou památku mnohem starší, nežli bylo možné předpokládat.

Závěr

Je možné konstatovat, že petrovický komplex je přírodní památka, uměle dotvořená lidskou rukou a to v poměrně dávných dobách, na počátku neolitu. Je opravdu velmi zajímavé, že vypočtené datum velmi přesně koreluje s průběhem klimatu v této době. Na základě výzkumu dánských glaciologů, provádějící vrty v grónském ledovci, lze soudit, že k megalitické aktivitě došlo spíše v dřívějším období.

Dánský tým pod vedením prof. Dansgaarda, publikoval výsledky svého více jak 20-letého úsilí, týkající se především srážkové činnosti severní polokoule, koncem 90. let. Z výsledků výzkumu je patrné, že relativně stabilní srážková křivka, která oscilovala pouze s malými odchylkami v rozmezí od 80 do 95 procent kolem dlouhodobého průměru, doznala radikální změnu někdy kolem roku 6200 př.n.l., kdy došlo k rapidnímu poklesu srážkové činnosti. Velikost poklesu dosáhla až 65 procentní úrovně, neboť srážková situace se snížila v porovnání s předešlým stavem téměř o 20 – 30 procent. Tato oscilace trvající asi 30-70 let byla výrazným signálem pro celou neolitickou populaci ve střední Evropě v tom smyslu, že bylo nutné nějak reagovat.

Graf srážkové činnosti na severní polokouli v letech 7000 až 6000 př.n.l.

Neolitické zemědělství bylo na teplotách a především na srážkách životně závislé. Historické zkušenosti i pozdější reálné pokusy ukazují a to zcela jednoznačně, že při běžném průběhu klimatu představovala sklizeň přibližně 3 – 4 násobek výsevku. Ve výjimečných případech to byl až 6 – 8 násobek. Jestliže však došlo k útlumu srážek, výnosy velmi rychle klesaly a pokud takové období trvalo relativně delší dobu, stávalo se často, že zemědělci nesklidili ani to co zaseli. Potom hrozila celé populaci smrt hladem a proto byly jejich obavy z budoucí úrody tak silné a obřady s přivoláváním deště tak emočně vypjaté.

Je téměř jisté, (a celá řada lidových zvyků to potvrzuje), že prosby o déšť patřily vždy k těm nejdůležitějším rituálům. Ještě v docela nedávné době se pořádala procesí za déšť, která pravidelně končila u některé ze studánek, které měly pověst zázračnosti.

Uvedená doba klimatické oscilace je tak blízká době vypočtené, že by nemělo být pochybností o tom, že tato dvě data, (6.300 a 6.200 př.n.l.), budou spolu významně souviset. Je pravděpodobné, že v této době došlo k astronomické aktivitě neolitických populací s cílem, co nejpřesněji zachytit a zakonzervovat pohyb slunce po obloze. Důvod byl jediný. Slunce představovalo symbol života a bylo nutné jej nějakým způsobem uctívat. Jestliže se k tomuto rituálu připojilo i sucho, bylo nezbytné učinit jistá opatření, směřující k eliminaci takového stavu. Je velmi pravděpodobné, že docházelo k lidským obětem, s velkou pravděpodobností dívek, které představovaly symboly zrození.

Přílohy:

Seznam parcel v komplexu Petrovických kamenů

Slovníček některých pojmů fyziky éteru

Éter :

též temná hmota je nehmotná materie vyplňující spojitě vesmír, který má rozmanitou geometrickou a dynamickou strukturu. Je nositelem energie, informace, myšlenky

Ód, ódická zóna:

Je to jedna z forem energetické aktivace éteru. Prostor kde působí nazýváme ódickou zónou

Odomoment, odom:

Odomoment je analogií magnetického momentu u magnetických polí pro ódické zóny. Odom je jednotkou odomomentu

Ódická linie:

Paprsek naplněný ódem mezi hmotnými objekty

Odometr, pendl:

Přístroj k porovnání neznámých ódických zón se známými pomoci pohybu pendlu (fyzikálního kyvadla)

Morfická rezonance, harmonizace nevědomí:

Jedná se o rezonanci mezi podobnými objekty. Éterik může rezonovat s okolím, když se harmonizuje s mapou