Jiří Svoboda
Mytologická pověst o třech Krokových dcerách není vlastní pouze české historii. Již od 12. století n.l. existují legendární dějiny Irska, které byly sepsány mnichy (Lebor Gabála Érenn – Kniha o dobývání Irska) a rovněž i spis "Bitva na mag Tuired" (Cath maige Tuired), kde jsou líčeny počátky irské historie. V tzv. "Ulsterském cyklu", který je součástí Tuirské bitvy, se hovoří o třech významných ženských postavách. Jedná se o božské instruktorky, ke kterým přišel požádat o pomoc nejznámější z irských hrdinů Cú Chulain a to Scáthach (Ochranitelka, Vrhající stín) a její dcery Uathach (Strašná) a Aífe (Krásná). Uathach poradila Cú Chulainovi, aby od její matky získal tři dary a to
v vojenský výcvik,
v Uathach za manželku,
v a věštbu o své budoucnosti, neboť Scáthach byla rovněž i věštkyní
(Puhvel,1997,218).
Srovnáme-li si tuto irskou pověst s mýtem Kosmovým, je na první pohled patrná jistá obsahová shoda. Aífe odpovídá Libuši a Scáthach Tetce především její úzkou vazbou na profesionální znalost kultovních praktik. Uathach pak logicky odpovídá Kazi. Náš odhad není postaven na vodě, ale má své opodstatnění. Podle irské pověsti měl Cú Chulain dostat za manželku právě Uathach. Hájkova verze této pověsti uvádí rovněž, že Kazi se stala manželkou českého mýtického heroa – Bivoje. Tato verze je o to podivuhodnější, že původně odnášel Bivoj svůj dar - divoké prase, Libuši. Zcela stejně jedná i Cú Chulain, neboť s Aífe zplodil syna Conlaa. Hájek historku s Bivojem popisuje takto:
* "…Muž jeden velmi silný z rodu Strošova, jménem Bivoj, syn Sudivojuov, aby sobě kratochvíli učinil, na kačí horu šel a tu s svini divokú utkav za uši ji lapil a vzav ji na se, na Libín hrad ji přinesl.To Libuše vidúci se všemi jinými velmi se divila a vzavši zlatú přípasku jemu jako hrdině a rytíři darem dala a sestra její Káša, kteráž toho času z Kašína na Libín přijela, téhož Bivoje sobě pro jeho mužství za manžela pojala."
(Hájek 1981,71)
Je nesporné, že mnohé rysy, kterými tak oplývá český rek Bivoj, má i nejznámější irský hrdina Cú Chulain. Vzhledem k tomu, že tuto verzi pověsti uvádí Hájek až 400 let po Kosmovi, je dosti troufalé předpokládat, že Kosmas jméno Bivoje znal. Ačkoliv se o něm nikde nezmiňuje, přesto mu zmínka o Bivojovi do kroniky proklouzla. I když jde o nepřímý důkaz, je velmi pravděpodobné, že forma popisu Přemysla odpovídá spíše Bivojovi:
* "…Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem…"
(Kosmas 1947,26)
Jde víceméně o stejný popis, jaký podává Hájek. Ačkoliv se nikde jinde Kosmas o Přemyslovi zvlášť nerozepisuje a mýtický oráč se objevuje jen ve velmi neurčitých obrysech, má v tomto případě zcela konkrétní podobu. Kosmas nepokládal za nutné se o Bivojovi zmiňovat, neboť vzhledem k dedikaci jeho kroniky (byla určena vládnoucím členům knížecího rodu), by velké množství pohanských předků Přemyslovců působilo spíše provokativně. Nicméně povolání panovníka od pluhu není výmyslem Kosmovým, ale jde nepochybně o starou indoevropskou tradici, která se objevuje u mnoha evropských etnik.[1]
Ostatně Hájek zachytil více jmen, která se dotýkají počátků českých dějin. I když je většina z nich jeho možným výmyslem, přesto jsou některá natolik cizorodá, že není pochyb o tom, že půjde o lidovou tradici. V odstavci, který je věnován původu Bivoje se Hájek zmiňuje o tom, že pocházel z rodu jistého Stroše. Etymologie jména Bivoj je poněkud složitá, nicméně je velmi pravděpodobné, že vzhledem ke keltskému původu jmen předešlých, slovanská nebude. Jméno Bivoj, které má tak výrazně českou fonetiku, je však etymologicky doloženo a to velmi přiléhavě, z keltských jazyků. Keltské –bîvo- znamená –živoucí, bujarý, silný- (Holder,1896,442) [2].
Podle Holdera (1907,1529.10) je možné vyložit další osobní jméno Stroš, spojené s Bivojem keltským termínem setrius původně -setros-, gael ceard , wel. cader (PN 7,17), znamenající statný, silný. Je možné uvést několik příkladů mužských jmen téhož původu z keltského světa (Sattārus, Sattara, Sator, Setorius, Sterius, Sadarus). Hájkův genealogický výklad Bivojova původu je v tomto případě velmi výstižný, neboť se, aniž by si to sám Hájek uvědomoval, překvapivě přesně shoduje s keltským významem jména Stroš. Navíc je kupodivu velmi blízký i samotnému obsahu jména Bivoj. Pokud nejde o náhodu, a všechny doklady nasvědčují tomu, že o ní opravdu nejde, je možné předpokládat, že první Slované museli být, alespoň rámcově seznámeni s původní keltskou verzí.
Paralel s keltskou mytologií je v případě Krokových dcer více. Podle již zmiňované irské knihy -Cath maige Tuired- zápasil Cú Chulain s Aífe. Přemohl ji, na zemi jí svázal ruce, přehodil si ji na záda a odnesl ke Scáthach.
* "…Aífe se prudce otočila, Cú Chulain k ní přiskočil a sevřel ji zezadu tak, že nemohla hýbat rukama. Pak si ji hodil na záda a spěchal vstříc šikům bojovnice Scáthach. Tam shodil své břemeno na zem, uchopil meč a přitiskl jeho hrot Aífe na hrdlo".
(Heaneyová 1999,103)
Tento detail silně připomíná boj Bivoje s divokým prasetem, který jej živé svazuje, dává si ho na záda a odnáší na hradiště k Libuši. Problém je, jakým mechanismem se dívka změnila v divoké prase.
Vyjdeme-li z předpokladu, že zápas Cú Chulaina byl líčen v mýtech jako boj se zlou čarodějnicí, můžeme vycházet i irského líčení. Přídavné jméno strašný, hrozný zní irsky afásah. Zde je cítit fonetická blízkost jména čarodějky -Aífe- i s významovým obsahem. Stejným postupem můžeme odhalit, že irsky cailleach znamená čarodějnice a collach kanec, přičemž se obě slova vyslovují prakticky stejně. Je tedy velmi pravděpodobné, že postupem doby a především pak vlivem pozdější izolace pevninských a ostrovních Keltů, došlo k oné přeměně čarodějnice v divokého kance. Ostatně tato přeměna není tak krkolomná, jak by se na první pohled zdálo. Je dostatečně známo, že divoké prase bylo předmětem kultu především u českých Bójů, o čemž dostatečně nasvědčuje překvapivé množství bronzových a hliněných plastik tohoto zvířete.
I když je Hájek pokládán za prvního, který tuto historku zaplnil jmény a položil ji až do mýtických dob, objevuje se již v Dalimilově kronice. Jména jsou jiná, nicméně základní dějový prvek, lapení divokého zvířete zůstává:
* "…Mezi Čechy byl jeden jmenovaný
junoch dobrý a velmi kázaný.
Dětříšek Buzovic to bieše,
mezi hrdinami tak "Tuří roh" slovieše.
Ten byl někdy divokú sviniú v lesě živú za uši jal,
a pro to byl na ščítě sviniu hlavu přijal."
(Dalimil 1977,111)
Této souvislosti si všiml již G.Dobner a konstatoval, že Hájek využil Dalimilovy informace nejen k rozvedení celé pověsti, ale především k vlastnímu prospěchu. Podle Dobnera to Hájek udělal ze zištných důvodů, aby se zalíbil potomkům Dětřicha z Buzovic, neboť jim posunul počátek rodu až kamsi do pohanského pravěku. V každém případě však svědčí Dalimil daleko více ve prospěch Hájka, neboť fakticky dokazuje, že hlavní dějový moment byl znám již dávno. Na druhou stranu je ovšem faktem, že k získání rodového erbu a tím i k přijetí do šlechtického stavu, bylo nutné dokázat svoji odvahu nějakým hrdinským činem. Většinou to byl čin, který byl určitým způsobem spojen s pomocí členovi vládnoucímu rodu v zemi. Raně středověké legendy věnované původu šlechtických rodů (a nejen u nás), znají podobných případů desítky. Málokdy se však stane, aby byl hrdinský kousek spojen ve dvou od sebe velmi rozdílných oblastech týmž dějovým momentem (lapení divokého zvířete) s týmž dějovým závěrem (vstup do šlechtického stavu). Je proto nejvýše pravděpodobné, že Hájkovo vyprávění navazuje skutečně na delší tradici.
Ve světle současných poznatků o vztazích mezi keltským světem a počátky slovanských Čech se ukazuje, že celá řada motivů má nepochybně předslovanský původ. Nejenom hrdina Cú Chulain má podobné rysy jako Bivoj, ale rovněž i další irský hrdina jménem Fionn nebo Finn zažívá podobnou situaci:
* "…Když si Finn vyšel bez doprovodu a procházel úzkou horskou soutěskou, vrhlo se na něj obrovské zvíře ze svahu a napadlo jej. Finn uchopil jedno z nově ukovaných kopí, mrštil jím po kanci a zabil ho. Prasečí hlavu přinesl Lochanovi jako svatební dar pro jeho dceru. Vrch na němž se vše odehrálo, nese dodnes jméno Sliabh Muc – Kančí hora".
(Heaneová 1999,160)
Nutno poctivě přiznat, že tato verze o divokém praseti je Hájkově vypravování daleko bližší, neboť přímo o divokém praseti mluví a dokládá přinesení úlovku do sídla vládce. Obsahově velmi blízké bude i pojmenování, kde mělo k této události dojít. V Irsku šlo o Kančí horu, v Praze pak o Kačí horu (dnes se ovšem jmenuje Kavčí vrch), který je nad starou cementárnou v Podolí na polovině vzdálenosti mezi Vyšehradem a Branickou skálou. Podobnost velmi zvláštní a nikoliv ovšem náhodná. V podstatě můžeme přijmout pro tuto skutečnost vysvětlení, že se jedná o keltskou pověst. Potom je Kačí hora v Praze zkomoleninou místního jména, jak je vysvětleno u jména Kazi -Cassi- (vznešený), což převzala i stará čeština. Na této hypotéze je významné především potvrzení těch skutečností, které zapříčinily od samého počátku tvrdou kritiku českých historiků kronikáře Hájka.
[1] Z.Kalandra, "České pohanství", 1947, 221 a n.
[2] V tomto termínu se objevuje starý inde. základ vívo – živý. Je ovšem pozoruhodné, že i když slovanské jazyky mají stejný základ a k vývoji do samostat. prsl. živ- muselo dojít již v době jazykové jednoty (cca kolem zlomu letopočtu), dochoval se původní výraz i v české oblasti, aniž by k němu byly místní paralely. Keltská mytologie naopak dokládá stejné motivy, které se objevují na samém počátku mytologie české. To, že byly zachyceny s určitým zpožděním na podstatě věci nic nemění.