Jiří Svoboda
Chřešťovice u Písku, srpen 2011
V dnešní době se přežívající keltské jazyky dělí na skupinu britanskou, k níž patří bretonština, velština a kornština a na skupinu goidelskou, skládající se z irštiny, gaelštiny a manštiny (jazyk, kterým se hovořilo na ostrově Man). Manština je vůbec posledním vymizelým jazykem v Evropě, neboť v roce 1974 zemřel poslední její uživatel, pro něhož byla rodným jazykem. Kornština patřila původně k vymřelým keltským ostrovním jazykům a jako živý jazyk přestala existovat na konci 18. století. Nicméně díky nadšencům se začíná s její obnovou, takže dnes se kornština vyučuje. Bretonština má ostatně svůj původ v ostrovní Británii, neboť na pevninu pronikla v 5. až 6. století n.l
Z této jazykové rozdrobenosti vyplývá, že Keltové sice mluvili příbuznými dialekty, ašak vlastním vývojem nedospěli ke stabilizované formě ústředního jazyka. Tato skutečnost je nicméně dokladem pro keltskou pohyblivost, nad kterou se pozastavovali již antičtí autoři. Tento prvek zřejmě znemožňoval vytvoření nejen jistého vzoru společné keltštiny, ale rovněž i vznik jednotného státního útvaru. Je velmi pravděpodobné, že nebýt kumulace několika negativních faktorů, (např. vytrvalé konflikty nejprve s Římany a posléze s Germány, zhoršení klimatických podmínek ve střední a severní Evropě, snížení úrodnosti polí a pod.), ke kterým došlo v časovém úseku dlouhém přibližně 600 let (cca od roku 300 př.n.l. do roku 300 n.l.), by se Keltové nepochybně stali jednotícím etnikem celé Evropy.
To, že keltské jazyky pevninské Evropy patří k minulosti je sice realitou, nicméně je potěšitelné, že některá keltská slova dožívají i v jazycích slovanských V následujících příkladech jsou uvedena taková slova, která vykazují zřetelné vazby na adekvátní výrazy slovanské. S přihlédnutím k ukázkám vzájemné podobnosti nejen jazyků keltských, ale i lexikálních vazeb s češtinou, byly vybírány takové jazykové příklady, které mají stejný význam jak v češtině, tak v obou jazycích. tj. ve velštině a kornštině.
Následné příklady jsou z velštiny. K jejím gramatickým zvláštnostem patří to, že například hláska -w- se čte jako české -u- , -ff- jako –f-, -f- jako -v-, -ch- jako tvrdé -ch-, např. ve slově chalupa, -c- jako -k-, ale v prodloužené hlásce jako -s-, -u- jako -y-, -y- má dvojí zvuk. V jednoslabičném slově a na konci jako -u- a v dalších pozicích jako –y-, -ll- jako -l- , -r- vyslovuje se stejně jako české -r-.
bod – obydlí, bouda, búdka – strážní stanoviště "vartéřů"
brain – vrána,
bryn, bryniau – kopec (Brno, něm. Brünn),
bwbach – bubák,
ceffylau – kůň, kobyla,
clwt – záplata (klůcek),
copa – vrchol (kupa),
gof – kovář (kovat),
grwn – hřeben mezi dvěma brázdami (údolími) (val. grúň),
llain, lleiniau – pás země, lán,
lín – len,
garradh – val, hradby,hrad, pův. garad
mur, muriau – zeď (slov. múr),
menych - mnich
poeth – pálit, pec,
prys(g) – dřevěné koště (pryskyřice),
sych – sucho,
ysbyty – ubytovna, jizba.
Obdobně lze podobná slova doložit z kornštiny (Padel 1978, Holmes 1983):
cos, coys – les, kosodřevina, psáno –cos, coys-,[1]
dreynek – trnitý, trnka, psáno –drinnick-,
chy – dům, chýše, psáno –gey-,
gribba, gribben – hřeben, psáno –gribba, gribben-,
goth – husa, psáno –gooth-,
melyn – mlýn, psáno –mellan, molin-,
tre – usedlost, ves, (rus. děrevňa), psáno –tre, trev-,
fenten – jaro, vesna, psáno –venton-,
vran – vrána, psáno –vrane-,
wartha – horal (horské ohně vatry) a pod.
Existují rovněž i některá slova gaelská (skotská), která mají velmi podobný charakter jako uvedený příklad. Lze například doložit, že gaelské bruach, bruaich znamená mělčinu či břeh (PN 7).
Všechny tyto ukázky mají jediný cíl a to doložit, že Čechy s Moravou, ale i se Slovenskem, tvořily nedílnou součást území, kde se Keltové vyvíjeli, formovali a vznikli a to až do své vrcholné kulturní i jazykové fáze. I když zmizeli, zanechali v těchto zemích stopy své přítomnosti nejen ve formě některých místních názvů, ale i ve slovní zásobě jazyků svých nástupců – českých Slovanů. Je proto naší povinností tento jejich odkaz v našich zemích zachovat a neustále na něj upozorňovat.
[1] Pojmenování kosodřeviny pochází z polštiny a je označováno jako lokální tatranské slovo. Podle Machka (1957, 224 a n.) jde o odvozeninu slovesa kosić się stávati se křivým. Vyvozuje tedy, že základem je adj. kosý šikmý, nepřímý a dokládá příklady z ukr., r. Uvádí rovněž pol. výraz kody. Ovšem pol. zná pro uvedený český výraz pouze ukośny. Základem bylo (podle Machka) *kos-a zachováno ve stejném znění pro zemědělský nástroj. Význam šikmý vzešel od toho, že tužší věci se řežou pro ulehčení práce spíše šikmo než v pravém úhlu. Naproti tomu se uchoval v mor.nářečí termín kosen pro větev a rovněž i ze Slovenska je doložen název kosiba pro rychtářský odznak, vyrobený z rostlého dřeva. Se základem kos souvisí velmi pravděpodobně slov. a mor. slovo košár, čímž se označoval přenosný dřevěný plot.