Jiří Svoboda
Chřešťtovice u Písku, září 2011
Hájek začal psát svoji kroniku někdy kolem roku 1533, její rukopis byl hotov v roce 1539 a tiskem byla vydána v roce 1541. Podklady získával Hájek především v době, kdy působil jako děkan na Karlštejně a měl tedy přístup k důležitým dokumentům, které byly na hradě uloženy. Značným přínosem byl ovšem Hájkův důvěrný kontakt s českou šlechtou, jejíž někteří představitelé mu umožnili čerpat informace i z rodových pramenů. Mimo jiné zaměstnával Hájek tři písaře, kteří pro něj získávali další údaje ze zemských desek, takže se dá předpokládat, že část informací, které nenávratně zmizely při požáru Pražského hradu v roce 1551, se objevují právě v Hájkovi. Spolupráce se šlechtou mu přinesla výhody v tom, že šlechtici sami začali pro jeho potřeby vyhledávat prameny, podle nichž svou kroniku Hájek psal.
Renesanční doba přinesla mimořádný zájem nejen o dějiny, ale především o kulturu jako takovou. Příčin, které vedly k tak širokému rozmachu vzdělanosti, by bylo možné uvést více. Za hlavní z nich je však možné považovat především vynález knihtisku. Byl to především Johan Gutenberg, který způsobil informační boom na počátku renesenace. Narodil se někdy v letech 1394 nebo 1399 a zemřel v roce 1468. Jeho prvním velkým tiskem byla "Gutenbergova bible", která spatřila světlo světa v roce 1455 a byla vydána ve dvou svazcích, každý okolo 640 stran. Následující desetiletí pak přinesla přímo nečekaný rozvoj knihtisku. Do té doby velmi vzácné rukopisy se náhle staly přístupné pro poměrně široký okruh čtenářů, takže knihtiskaři začali ve velkém produkovat to co si trh žádal. Je potěšující, že Čechy patřily k jedněm z prvních zemí, které se k tomuto trendu připojily již v samých začátcích. První česká tištěná kniha "Kronika troánská", se objevila snad v roce 1466, tedy krátce po světovém vynálezu. I když se o její dataci vedou spory, je prokázané, že se na českém trhu objevila před rokem 1477. Značnou čtenářskou oblibu si získala především vyprávění z cest, staré příběhy, ale především kroniky.
Rozšíření knihtisku přineslo ještě jeden pozitivní prvek, především v Čechách. Byla to až neuvěřitelná vzdělanost v porovnání s okolními státy. V počtu vydávaných knih, patřily Čechy na začátku 16. století k předním zemím Evropy. Z toho se dá vyvozovat, že nabídka titulů odpovídala i poptávce. Je jasné, že počet šlechticů, u kterých lze gramotnost celkem logicky předpokládat, nemohl nikdy tuto kvótu naplnit. Z toho lze učinit pouze jediný závěr, že knihy odebíralo i nešlechtické obyvatelstvo země. Hlad po informacích se v Čechách projevil i v tom, že jedny z prvních "novin" jsou zaregistrovány v Praze někdy kolem roku 1566.
V době, kdy začínal Hájek psát svoji kroniku, byl knihtisk na vítězném tažení po celé Evropě. Tím, že zaplnil informační deficit, způsobil především v historii nečekaný obrat. Do té doby (do doby vynálezu knihtisku) byla většina historických informací přenášena ústní tradicí a pouze velmi vzácně ve formě psaného díla. Technika ústního sdělení velmi dbala na to, aby citované údaje byly prezentovány s co největší autenticitou. Dbalo se na to proto, aby vypravěč dodržoval s co možná největší přesností to, co se naučil od svého učitele. Jedině tímto způsobem bylo možné dodržet podmínku, aby se veškeré informace které pocházely z dob, majících klíčový význam pro budoucí pokolení, dostaly k potomkům v co možná nejméně zkreslené podobě. Ty nejdůležitější byly ovšem zapsány. Byla to opravdu šťastná náhoda, která stála při vzniku Hájkovy kroniky. Následující období totiž příliš na vlastní paměť nespoléhalo a většinu historických informací získávalo ze psaných dokumentů.
Hájkova kronika představuje jeden z nejdůležitějších zdrojů informací o raném středověku českého území. Měl jsem možnost si to mnohokrát ověřit při kontrole klimatických údajů, které Hájek uvádí i pro velmi stará období. Tím, že tento typ informací byl možný kontrolovat z nezávislých pramenů, se potvrdil dřívější poznatek, že Hájek si vymýšlel jen minimálně a to pouze ve zcela nepodstatných věcech.
Nelze rovněž souhlasit s charakteristikou Václava Hájka tak jak ji podává v předmluvě k vydání jeho kroniky v roce 1981 pan J.Kolár. I když Hájkovy lidské vlastnosti mohou být předmětem jistých spekulací, není možné v žádném případě o něm tvrdit že:
"Z úryvkovitých zpráv před námi vyvstává náznaková podoba ctižádostivého kněze, pocházejícího snad z drobné šlechty na Žatecku, kde se narodil někdy na sklonku 15. století, člověka nevalného vzdělání, původně ultrakvisty, který brzy po roce 1521 přestoupil ke katolictví; celá jeho životní dráha a duchovní kariéra byla provázena a do značné míry i určována neustálými spory a soudními procesy se světskou i duchovní vrchností."
(Hájek, předmluva 1981, 8)
O Hájkově nevzdělanosti tak jak ji vykresluje předmluva, lze s úspěchem pochybovat. Panu Kolárovi totiž proklouzla jistá zmínka, že tomu tak nemuselo být :
"… Poněkud překvapuje to, že člověka usilujícího o bohatství a kariéru tak nevybíravými prostředky … poutalo dlouholeté přátelství s tak vynikajícím reprezentantem a obráncem městského stavu, jako byl staroměstský kancléř Sixt z Ottersdorfu, a s právníkem M. Brikcím z Licka."
(Hájek, předmluva 1981, 9)
Těžko uvěřit, že by vynikající lidé (jistě společensky a s duchovním rozhledem), věnovali své přátelství člověku nevalného vzdělání, jehož jedinou starostí je pachtění se po prebendách a obročích.
Hájkova kronika dokazuje nade vší pochybnost, že patřil mezi velmi vzdělané osobnosti (v historii) ve své době. Uvádí informace, které jsou teprve nyní potvrzovány. Věděl například velmi dobře o počátcích kmene Bavorů a českých Bójů:
"Lid pak řečený, totiž Bavořané, jenž také Bójové a od některých Boemové aneb Bojoemové se jmenovali, ti sú jistě tu, kdež nyní slove kraj slánský a kouřimský, své obydlí měli.."
(Hájek 1981, 37-38)
Ve světle dnešního stavu bádání o vzájemné vazbě mezi koncem panství Bójů v Čechách a následném vzniku bavorského národa není pochybností. Počátky dnešních Bavorů musíme skutečně hledat u českých Bójů. Ukazuje na to nejen slovní kořen názvu Bavorů, původně Bajuvarů, Boiovarů, ale rovněž i testy, které keltskou přítomnost v podobě genu G551D jak u Bavorů, tak i u Čechů prokázaly.
Kdo tuto skutečnost v době sepsání kroniky věděl? I když jde spíše o řečnickou otázku vzhledem k tomu, že tyto informace byly obsaženy již v dílech antických autorů, je přesto podstatné, že si dal Hájek práci a všechny tyto údaje skloubil dohromady. A to už prvenství znamenalo. S trochou nadsázky se dá říci, že Hájek využil velkého množství pramenů (některé z nich jsou pravděpodobně již ztracené) a obraz pravěkých Čech popsal až neuvěřitelně plasticky. Značnou část jeho zpráv se dá při tom považovat za velmi autentickou. Uvedené citace Hájkovy kroniky se pod tímto zorným úhlem musí jevit jako skutečně neuvěřitelné a fantastické. Nám nezbývá než ji jako takovou přijmout a nezpochybňovat ji. Bývalé kraje Slánsko a Kouřimsko představují na základě archeologického výzkumu, významný keltský region ve středních Čechách. Doplňuje-li tento poznatek Hájek v tom, že šlo o oblast kmenového území Bójů, lze v tom spatřovat odraz reality. Tu je možné mimo jiné vidět například i v tom, že jihočeská oblast patřila dlouho (především v době laténské), k regionu, který byl Kelty respektován a osídlení v porovnání se středočeskou oblastí zde bylo mnohem řidší.
Velké množství informací přináší o Marobudovi, kterého nazývá Moravským Markvartem, přičemž adjektivem moravský je myšlen markomanský. Přináší dokonce velice pozoruhodnou zprávu o tom, že další z germánských kmenů Kvádové byli pozdější Slezané. Ví dokonce i o tom, že první slovanské skupiny se velmi pravděpodobně setkaly se zbytky původního keltského obyvatelstva:
" .. Za nimi pak jeli v tom houfu hrabata a páni z té charvatské země znamenití. Ouředníci a správce lidu jich na každém noclehu zemi motykami ohledovali, až i přibrali se do krajiny, v kteréž někdy Boemové obývali; a ti byli jednak všickni válkami a častými mory vyhynuli. Někteří ovšem pokládají, že by ještě někteří, ale velmi řídko, po vsech z těch Boemův od týchž bratří knížat Slovákuov zastiženi byli .."
(Hájek 1981, 43)
Je vskutku absurdní považovat Hájka za člověka nevalného vzdělání, jestliže disponuje informacemi, které jsou dnes velmi aktuální a prakticky ukazují českou minulost ve zcela novém postavení. Hájek ukázal jako první na český pravěk jazykem své doby, ale ukázal. Zatímco Kosmas o žádných detailnějších zprávách nepíše, případně o nich neví, a doba před příchodem prvních slovanských skupin do Čech je pro něj vstupem do rajské zahrady, pak Hájek přináší množství dějových momentů, které jsou až podezřele aktuální. Při tom využívá pramenů, které musel mít k dispozici i Kosmas.
Hájkova kronika propadla u osvícenských historiků, kteří ji přisoudili funkci pouze žertovného čtení. Ukazuje se ale, že tomu je spíše naopak. Velká část argumentů, které jsou v této studii obsaženy, vychází právě z Václava Hájka. Já osobně je považuji za velmi cenné a svým způsobem za unikátní. Tam, kde Hájek musel zaplnit hluchá místa, obsadil děj postavami, které si vymyslel, avšak vždy šlo o celkově bezvýznamný moment. Navíc jeho jména jsou beze zbytku ryze slovanská, která nesou pečeť právě dohotoveného výrobku. Na druhé straně, když popisoval děje a citoval jména, o kterých měl jakési informace, byla vždy neslovanská.
O tom, že věděl mnohem více nežli popsal, může svědčit jeho krátká pasáž, která je věnována osadě Kasurgis:
" .. Po některém pak času z té krajiny vyšel (z Bavorska) nějaký Beem, nemalý počet lidu toho bavorského s sebú maje, k východu slunce se obrátiv, při řece, kteráž nyní Vhltava slove, se posadil a tu rozkázal město v jednom údolí založiti a Kasurgim je jmenovati. .. "
(Hájek 1981, 36)
To je už informace, která zavádí reálným svědectvím a přesto jí až dosud nikdo nevěnoval náležitou pozornost. Je to tím, že "velikáni" naší historie se rozhodli jednou provždy, že Václav Hájek je fabulátor, člověk nevalného vzdělání a ješitný kněz, který se věnoval pouze svému osobnímu prospěchu. Je velmi smutné, že tato charakteristika byla přejata i současnými historiky.[1]
[1] Například dr. Kotyza z okresního vlastivědného muzea v Litoměřicích, píše o Hájkovi v roce 1997 takto: "U Hájka je všeobecně známo, že údaje v jeho kronice, zvláště pro dobu před r. 1400, jsou protkány mnoha omyly a fabulacemi".