Téměř tisíciletý pobyt keltských kmenů na našem území, musel nepochybně zanechat stopy v místních názvech. Tento fakt byl již vícekrát prokázán. V dokladovém materiálu jsem se snažil podávat čtenářům v ucelené formě informace, jak se vyvíjely některé skupiny místních a pomístních názvů.
Avšak dosud nepadla zmínka o tom, který z keltských kmenů zde tyto stopy zanechal. Z antických zpráv je známo, že na našem území sídlily přinejmenším dva keltské kmeny. Jsou to především Bójové, po nichž zůstal latinský název naší země ─ Bohemia a Tektoságové, kteří se později rozdělili na dvě samostatné větve Volky a Areokomity. Z nich Volkové obývali větší část Moravy a Čech. Je velmi pravděpodobné, že se Volkové objevili ve slovanském názvu Itálie ─ Vlachy, kam směřoval jejich exodus a jejich kmenový název se přenesl na zem, kam se vystěhovali. V tomto případě je možné uvažovat o určité vazbě mezi názvem a kmenovou příslušností. Stejným způsobem je možné vysvětlit i původ Velšanů, neboť Volkové byli kmenem nesmírně pohyblivým a během 2. - 1. st. př. n. l.se objevovali téměř současně na různých místech v pravěké Evropě. Prof. Mackem doložený genetický fond v podobě mutace genu 1898+1 G-A, pak mění tuto hypotézu téměř v jistotu.
Vzhledem k faktu přítomnosti Bójů v zemi, je velmi pravděpodobné, že až do příchodu Germánů, zde vznikla a zůstala celá řada místních názvů s označením kmenové příslušnosti toho či onoho místa. Tím jsou myšleny takové názvy, které se objevují v Čechách a na Moravě v podobě místních názvů Čechy, Moravce, Český Krumlov, Moravský Krumlov, Üherce, Uherské Hradiště, Poláky, Němčice, Němčí, Slovany apod. Jde tedy ve svém úhrnu o jména, která jsou odvozena od pojmenování obecně známého a přesně profilovaného etnika, místním usedlým obyvatelstvem.
Vyvstal tedy problém, zda-li je možné v české toponymii zachytit stopy podobného vlivu i ve starším, předslovanském období. Podrobná analýza přinesla nečekané výsledky. S velkou pravděpodobností je možné prohlásit, že byly objeveny stopy bójského osídlení, které zůstaly v českých zemích jako germánské, případně i slovanské dědictví. Bylo by ostatně dosti podivné, kdyby se po Bójích žádné toponomastické stopy nenalezly. Vodítkem pro tuto hypotézu byl zásadní obrat při detailním studiu šumavských pověstí. V okruhu boubínských pověstí [1], které předložil český historik Tomek, se objevují tyto pověsti ještě ve své původní a jen málo zkreslené podobě. Byla to především serie vyprávění o boubínském čaroději jménem Žídek, který zde vystupoval coby ústřední hrdina. O něm jsem se již zmiňoval v souvislosti se starým keltským termínem "Aes shied" a uvedl obě informace do vzájemné vazby [2]. To, že tento okruh pověstí s nepochybně keltským podtextem, byl situován právě do okolí Boubína o čemsi svědčilo. Samotný název hory Boubína (1362 m.n.m.) není ovšem v této oblasti ojedinělý. Existuje zde ještě hora Bobík (1263 m) a hora Pažení (1281 m), původně pojmenovaná Basum, Bosum. Ve skryté podobě existuje tento název dodnes, neboť se objevuje v turistickém pojmenování "horní Basumská cesta", spojující Boubín s Pažením.
Staré názvy v Krkonoších
S počešťováním původních šumavských (týká se to ovšem také Krkonoš, Jizerských hor, Orlických hor, Krušných hor apod.) vrcholů se začalo krátce po skončení I. sv. války, jako důsledek emancipační snahy Čechů vyrovnat se s německým kulturním i politickým útiskem. Proto mohly vzniknout takové neuvěřitelné novotvary jako je například již vzpomenuté Pažení, které nemá nejmenší oporu v českém místopise, ale rovněž i krkonošský Tvarožník, který je pouhým otrockým překladem původního Quarkstein.
Krkonošských příkladů je ovšem daleko více. Málokterý obdivovatel našich hor ví, že dnešní Jínonoš byl původně Reifträger, Vysoké Kolo ─ Hohes Rad, Dívčí Kámen - Mädelstein, Šišák - Sturmhaube a pod. V těchto případech jde vlastně o typickou ukázku zapomenutí původních názvů.
Příkladem může sloužit hora Quarkstein, jak znělo její jméno v německé verzi. Tím, že původní název zůstal zakonzervován v německém jazyce, vydržel bez větších změn až do současnosti. Je téměř jisté, že jde o původní keltský termín carraig, carreg s významem skála. Němečtí kolonisté tento název převzali, a aby zdůraznili, že jde o název hory, přidali prostě stein ─ skála. V analýze původních názvů by bylo možné pokračovat, neboť názvy které němečtí kolonisté ve svém okolí převzali, se prakticky nezměnily. Překladatelská praxe v letech po I. sv. válce byla ovšem drastická. Jako další příklad může sloužit naprosto absurdní překlad Hohes Rad ─ Vysoké Kolo. Každý, kdo tuto oblast Krkonoš zná, musí uznat, že s kolem má tento horský vrchol společného velmi málo. Nicméně jedna morfologická zvláštnost zde přeci jenom existuje. Celá tato oblast, počínaje vrcholem pozoruhodného názvu Jínonoš až k Vysokému Kolu, představuje rozsáhlou vysokohorskou planinu, pro kterou jsou charakteristická právě vysokohorská slatiniště s jezírky a rozsáhlými loukami. Sekundární krkonošská terminologie tento fakt akceptuje a v názvech zachovává (Jeřabí louka, Labská louka, Čertova louka, Pláň pod Sněžkou, Bílá louka,). Vrchol Vysokého Kola tuto nejkrásnější partii Krkonoš uzavírá. Co vlastně slyšeli němečtí kolonisté od původního obyvatelstva? Cosi jako vysoký Reid, Rad. Tak to také převzali a přeložili do své mateřštiny pouze adjektivum vysoký, přičemž podst. jm. Reid, Rad považovali automaticky za jméno německé ─ kolo. Podíváme-li se ovšem na tento název z pohledu etymologie keltské, je nutné uznat že vysvětlení, které nabízí je mnohem logičtější, správnější a plně respektující morfologii terénu. Stará gaelic. zná termín réidh ve významu pláň (PN 10). Aby to ovšem nebylo tak jednoduché, může do problému vstoupit i velština s termínem rhaeadr - vodopád (PN 22). Těžko říci, který z těchto názvů je přiléhavější, neboť obě vlastnosti, které se v překladech objevují zde přítomny jsou. Buďto vysokohorská pláň, nebo vodopád Labe, padající do Obřího dolu.
Velmi názorný příklad naprostého nepochopení původní toponymie je Dívčí Kámen - Mädelstein. Dosavadní zkoumání přineslo jeden důležitý poznatek. Pomístní, především horopisné názvy plně respektují geografické znaky místa názvu. To znamená, že jsou v souladu podmínkami, které v daném místě panují. Z tohoto pohledu je přítomnost jakési dívky na krkonošských hřebenech velmi imaginární. Daleko logičtější a původnímu pojmenování bližší přinášejí keltské jazyky. Nabízí totiž vysvětlení z všekelt. monadh, mynydh - kopec, hora, ale i rašeliniště (PN 10), které časem vedlo až ke zkomolenině, ve které nové obyvatelstvo vidělo adjektivum dívčí - maed.
Nicméně lze uvažovat ještě o jednom původním inde. slově, které je samozřejmě obsaženo i v jazycích keltských a má ke krkonošskému panoramatu přímý vztah. Jde o prastaré inde. slovo medío─ prostřední (Holder 1904, 497.1). Vybavíme-li si pohled na vrcholy v nejvyšší části Krkonoš, je možné je směrem od západu vyjmenovat v tomto pořadí: Jínonoš, Tvarožník, Violík, Vysoké Kolo, Velký Šišák, Dívčí Kámen, Malý Šišák, Malé Kolo, Luční Hora, Sněžka. Dívčí Kámen leží přesně uprostřed, tak jak tomu může napovídat i jeho původní keltský název. Němečtí kolonisté k názvu prostě přidali stein ─ kámen, aby bylo jasné že jde o horu a nové pojmenování bylo na světě. S velkou pravděpodobností stejného původu bude i název řeky nalézající se v podkrkonošské oblasti. Jde o název řeky Metuje. V tomto případě učiním vyjímku a budu citovat současný pohled na hydronomickou problematiku Čech a Moravy. Základem jména řeky je indoevropský kořen medh ─ "prostřední", podbně jako je tomu v litevském říčním názvu Meduja. Česká Metuje je opravdu "řeka prostřední" (vzhledem k Úpě a Orlici).[3]
Podobných příkladů by bylo možné uvést více, avšak to není cílem této studie. Jde o pouhé upozornění na to, že v důsledku počešťovací aktivity (třebaže byla provedena s tím nejlepším úmyslem), došlo k postupnému zániku původních názvů, které ze zachovaly, byť v německé formě, až téměř do současnosti.
Česká etymologie si s názvem hory Boubín neví dost dobře rady [4]. Profous jej dává do vzájemné souvislosti s os. jménem Búba a koncovkou -ín, jako přivlastňovacím ukončením názvu a po něm opakuje toto krkolomné vysvětlení i Lutterer [5]. Nicméně Profous byl tak svědomitý, že poctivě vyjmenoval ještě další Boubíny (nikoliv ovšem hory), které se v Čechách objevují. Jedná se o názvy malých vísek.:
Boubín u Tábora, okr. Tábor, skupina 10 rozptýlených chalup, které leží na úbočí rozsáhlého kopcovitého masivu, který se jmenuje Bradačka u Hlinice, 4 km sv od Tábora..
Na Boubíně, okr. Písek. Přibližně 16 rozptýlených chalup na táhlém návrší u Smrkovic asi 3 km j od Písku.
Boubín u Čkyně, zaniklá ves u Vimperka, okr. Prachatice. Třebaže Profous uvádí, že jde o ves v blízkosti Čkyně, jde spíše o Vimperk, neboť u jeho východní části se objevuje žel. zastávka Boubín. V této souvislosti je přítomnost vsi Boubská (cca 4 km s od Vimperka) významná již z toho ohledu, že leží pod velkým návrším s vrchem zvaným Hrádek. Za pozornost stojí rovněž i vrch Věnec u Čkyně, který je starým keltským hradiskem s dodnes velmi dobře zachovanými valy.
Profousova svědomitost a poctivost však přinesla velmi silné pozitivum. Postřehl totiž, že všechny uvedené lokality mají společný jeden morfologický znak. Tím byla blízká přítomnost velkého kopcovitého masivu. Aniž by si to uvědomil, vytyčil Profous další cestu k etymologickému bádání, které po jeho gigantické práci uvázlo paradoxně ve slepé uličce. Ukázal totiž, že název Boubín se neomezil pouze na horské dominanty, ale nalezl i poměrně výrazné uplatnění v názvech místních.
Přítomnost většího množství názvů v jejichž předložce dominuje výraz bou, naznačuje, že nejde o náhodnou derivaci osobního jména Buba, ale o pozůstatek velmi staré toponomie, která musí mít své kořeny v předslovanském období. K tomuto závěru vedl předpoklad, že jak horopisné tak i vodopisné názvy patří v krajině k těm nejstarším. Za těchto okolností bylo jenom otázkou času, kdy dojde k průlomu v této věci a předložka bou, boj, pou, poj bude ztotožněna s adjektivem bojský, zcela ve smyslu obecného pojmenování osad jiného etnika, jak již bylo uvedeno.
Tak výrazný předložkový akcent, nemohl být u místních a pomístních názvů spojován s odvozeninou od os. jména Boj-an, jména dosti rozšířeného po slovanských oblastech. Podle Kopečného [6] jde o starší jazykový slovanský substrát. Význam jména má ovšem dvě varianty a to, že jde buď staré trpné příčestí (podle vzoru Ždan, Kochan) z doby, kdy ještě bylo nestažené bojati sě, a nikoliv už stažené báti sě; což by posléze znamenalo "obávaný", anebo spíše stará forma ke jménům Bojeslav. Etymologické řešení Kopečného je téměř nadčasové. Aniž by kde upozorňoval z jakých pramenných podkladů vycházel, je téměř jisté, že musel znát velký Holderův etymologický slovník keltského jazyka. Ten totiž doslovně uvádí ke jménům Bójů toto:
"Boii" - podle Glücka rovněž Bogii (oi bez přízvuku), podle Ernaulta "strašní" viz ksl. boją, bojati sę, lit. bijaú-s .. atd [7]".
Prof. Kopečnému nepřála doba, aby obhájil své závěry, nicméně v příkladu jména Bojan podal dobové svědectví o tom, v jakém stavu se nacházela a v podstatě dodnes se nachází česká etymologie. Profous totiž téměř všechny místní názvy s uvedenou předponou (boj) dává do jednoznačné souvislosti s osobním jménem Bojan (Profous, 1947, s. 107-109). Je přitom jasné, že jde o těžko pochopitelné plošné rozšíření mechanismu vzniku názvu. Na poměrně velkém území by se muselo při tvorbě místních jmen postupovat naprosto stejným postupem, což je ze statistického hlediska velmi nepravděpodobné..
V závěru roku 2002 se podařilo statistickou cestou prokázat, že předpona bou- a od ní odvozené předpony další, mají svůj význam především v těch okresech, kde po Keltech zbylo relativně nejvíce památek. Vysvětlení této analýzy je následovné:
Bojanov, Chrudim, osada
Bojanov, Žďár nad Sázavou, osada
Bojanovice, Praha západ, osada
Bojanovice pod Rábím, Klatovy, osada
Bojanovice u Zlonic, Kroměříž, osada
Bojanovice u Znojma, Znojmo, osada
Boječnice, Tachov, osada
Bojenice, Písek, osada
Boješice, Písek, osada
Bojetice, Mladá Boleslav, osada
Bojkovice, Uherské Hradiště, osada
Bojmany, Kutná Hora, osada
Boubín, Klatovy, osada
Boubská, Prachatice, osada
Bouda, Prostějov, hora
Boudovka, Chrudim, hora
Bousín, Prostějov, hora.
Bousov, Chrudim, osada
Bousov, Chrudim, hora
Bousovka, Prostějov, hora
Bouzov, Olomouc, osada
Pojbuky, Tábor, osada
Pojedy, Nymburk, osada
Poučník, Beroun, osada
Pouchov, Hradec Králové, osada
Poustevna, Liberec, hora
Poustka, Cheb, osada
Poustka, Liberec, osada
Poustky, Cheb, hora
Pouště, Příbram, osada
Pouště, Sokolov, osada
Poutnov, Karlovy Vary, osada
Pouzdřany, Břeclav, osada
Geografická projekce rozšíření těchto názvů, přinesla jeden poznatek. Celoplošné rozšíření vyjmenovaných lokalit nemá podobu náhodného výběru. To znamená, že pokud by teorie náhody měla platit, musela by uvedená místní i pomístní jména být rozšířena náhodně a to v přibližné frekvenci jednoho výskytu na dva okresy. Hypotéza náhody rovněž nepřipouští opakování žádného názvu ani v jediném okrese. Žádná z těchto podmínek ovšem splněna nebyla. To znamená, že výskyt předložek bou- a jejích derivátů není náhodný, ale že je významně závislý na místě výskytu názvu. Dá se přitom určit, že tento výskyt je kumulován do třech základních oblastí.
Západní oblast Čech s okresy Cheb, Sokolov, Karlovy Vary a Tachov. Na první pohled jde o kompaktní oblast, přičemž okres Cheb vykazuje několikanásobný výskyt. Dá se tedy důvodně předpokládat, že výskyt uvedených místních jmen v této oblasti bude spojen se sousedním etnikem, (velmi pravděpodobně germánským), které pojmenovávalo své okolí podle charakteristických znaků. Jedním z nich, byla téměř s jistotou nejen jazyková, ale i kulturní diference.
Druhá oblast, která ve svém celku jeví určitou kompaktnost, je území, táhnoucí se v pásu od jihozápadních Čech, přes střední Čechy až do Čech východních. Velmi podstatná je ta skutečnost, že okres Klatovy, Písek a Pardubice vykazují opět několikanásobný výskyt. Výskyt sledovaných předpon je zaznamenán i v dalších okresech a to v Prachaticích, Táboře, Příbrami, Berouně, Praze-západ, Kutné Hoře, Pardubicích, Hradci Králové, Nymburce, Mladé Boleslavi a Liberci.
Třetím regionem jsou moravské okresy, ve směru od jihozápadu směrem k severovýchodu Kumulace výskytů se zde objevuje pouze v okrese Prostějov, nicméně další výskyt je zachycen v okresech Znojmo, Břeclav, Uherské Hradiště, Kroměříž a Olomouc.
Toto geografické členění odpovídá pravděpodobně závěrečné fázi přítomnosti českých Keltů v Čechách, pravděpodobně již za asistence Germánů. Výskyt bójských názvů na jižní Moravě, je pak svědectvím o jejich postupném odchodu do provincie Pannonie právě přes tuto oblast. Jižnímu směru odchodu napovídají i názvy rakouské, které se objevují právě zde a to Poysbrun u Vídně a Pyhrabruck u Českých Velenic. Rovněž tak i název menší říčky na česko-rakouském pomezí Poybach, vlévající se u města Hauskirchen do Dyje, tento trend sleduje. Rakouských MJ i PJ s předponou poy- je více, avšak není nutné je zde vyjmenovávat všechny. Rovněž i v Čechách a na Moravě lze nalézt i jiné odvozeniny (například Pašinka), které svědčí pro keltskou přítomnost.
Co všechny názvy znamenají? Začněme tedy od Boubína. Uznáme-li předponou bou- za zkomoleninu adjektiva bojský a to nejen pro tento případ, bude možné dokládat postupně jednu lokalitu za druhou.
BOU- v této kategorii jsou zachyceny místní a pomístní názvy, jejichž počáteční písmeno je B, ale rovněž i P.
-bín
Jedná se s největší pravděpodobností o zkomoleninu všekeltského beann ve významu hory, pohoří (PN 6). Původní význam byl tedy *Bójské pohoří, hory. V tomto případě jde opravdu o velmi výstižný název, který vznikl s největší pravděpodobností v sousedství Bójů, a kterým byl označen hraniční pás, oddělující obě území od sebe. Z morfologického hlediska nejde o žádnou krkolomnost, neboť boubínský komplex představuje skutečně nejdůležitější část Šumavy a je svým významem dodnes představitelem Šumavy jako celku. Do téže kategorie je možné zařadit i místní název Boubská (okr. Prachatice) a rovněž i osadu Boubín (okr. Klatovy).
-sín
Tato koncovka představuje s velkou pravděpodobností nejrozšířenější keltský místní i pomístní název. Souviset bude patrně s gaelic sídhean, sídhein, (PN 11), což je zdrobnělina od sídh - kopec. Rovněž i velština má stejný termín sied (PN 22) s významem -společné horské území, země-. Původní význam byl pravděpodobně *společná bójská země, bójské území, bójské místo .V této souvislosti je možné uvažovat o vazbě na šumavského čaroděje Žídka, který se objevuje právě zde. Nejde ovšem pouze o šumavskou oblast, ale je možné doložit, že tento název je rozšířen nejen v okresech českých, ale i v moravských. Výše uvedená tabulka tento fakt vcelku hodnověrně dokumentuje. Do této skupiny je dále nutné začlenit názvy hor, Bousín (okr. Prostějov), Bousovka (okr. Prostějov) a Bousov (okr. Chrudim), a názvy osad od téhož základu odvozené ─ Pouchov (okr. Králové), Poustka (okr. Cheb, Liberec), Poutnov (okr. Karlovy Vary), Pouzdřany (okr. Břeclav), Poučník (okr. Beroun). Patřím sem samozřejmě i místní názvy moravské a východočeské a to Bousov (okr. Chrudim), Bousín (okr. Prostějov) a Bouzov (okr. Olomouc). Již zmiňovaný horský vrchol Basum (Bosum) bude stejného původu rovněž.
BOJ- platí zde totéž co bylo uvedeno u předpony bou-, tedy stejná možnost počátečního B jakož i počátečního P. Tato předpona se jeví jako nejvíce problematická vzhledem k přítomnosti slovanského osobního jména Bojan a z něho posléze odvozenými názvy s koncovkou -ov, -ice, -ovice. Jedná se o okresy Tachov, Klatovy, Písek, Praha-západ, Mladá Boleslav, Kutná hora, Chrudim, Žďár n. Sázavou, Znojmo, Kroměříž a Uherské Hradiště.
Ze statistického pohledu jde o významné rozšíření, které bude mít svoji příčinu zcela mimo možnost náhodného rozptylu. Je proto možné uvažovat o tom, že výskyt těchto názvů nebyl vymezen pouze dotvořením z osobního jména, ale že byl ovlivněn ještě jinými faktory. Jedním z nich bude patrně i tradice, která bude společná všem jmenovaným okresům. Pro tuto skupinu je charakteristické, že okresy, kde se uvedené lokality objevují, jsou oblasti s vysokým procentem výskytu památek po Keltech. Je proto velmi pravděpodobné, že při tvorbě místních názvů s předponou boj- byl určujícím právě tento faktor.
[1] Tomek, V.V.:"Šumavské pověsti lidu českého" z roku 1927.
[2] Svoboda, Jř.: "Keltské motivy v českých pověstech", Praha 2001, s. 151.
[3] Lutterer, Šrámek, 1997, str. 169.
[4] Profous, 1947, s. 131-132.
[5] Lutterer, 1997, s.51.
[6] Kopečný 1974, s. 46.
[7] Holder, 1896, s. 463.