Jiří Svoboda
Vyjdeme-li z Berouna směrem po proudu řeky směrem k Tetínu, upoutá nás již zdálky zalesněný zakulacený pahorek s podivně znějícím názvem Damil. Intuitivně nás napadá jakási souvislost s kronikářem Dalimilem a tím pádem i vazba na staročeské jméno. Nicméně stačí zabrousit do pověstí a jsme rázem někde jinde. Podle více verzí je prý v tomto vrchu ukryto zlaté tele, které získá člověk, který se sem dostane o Velikonocích.
Není třeba příliš připomínat, že zlaté tele bylo pro první křesťany synonymem čehosi nadmíru pohanského. Jestliže tedy budeme vycházet z toho, že jde o velmi starou pověst, která sahá až kamsi do předkřesťanských dob, máme před sebou zbytek něčeho, co se dochovalo až do současnosti. Známý sběratel starožitností v 19. století Václav Krolmus poznamenává, že vrch se jmenoval Damila a spojoval toto jméno se sv. Ludmilou. Nicméně původní pojmenování tohoto vrchu zná Václav Hájek jako Pohled. Podle lokální pověsti, zde stávala modla pohanské bohyně Klimby, kterou uctívala jedna z dcer bájného Kroka. Pozoruhodně znějící jméno modly, vyvolává jistě asociaci se slovanským expresivem klimbati. Intuitivně však lze poznat, že tento název pochází z dob velmi dávných. Vzhledem k obecně rozšířeným pověstem, které o pohanských časech přímo hovoří, zdá se, že do téže doby lze zařadit i uvedené jméno. S ohledem na konkrétní zmínky o zlatém teleti je možné jméno Klimba považovat za keltskou složeninu
GLAN - BÓ
ve významu zářící, lesknoucí se kráva nebo tele
Platí-li tento výklad, je souvislost s okruhem pověstí z této oblasti velmi přesvědčivá. Tuto skutečnost je možné rozšířit i na název vrchu, kde měla tato modla stávat - Pohled. I když jde o slovanské slovo s jasným termínem, nelze se spoléhat na první dojem. Přijmeme-li hypotézu o pravděpodobném předslovanském původu, je možné opět v přímé vazbě na místo, vyložit uvedený název jako zkomoleninu keltského
BÓ - L(E)ANN, BÓ - LAINNE
svatyně, posvátné místo pro krávu nebo tele
I zde je obsah slova velmi blízký obsahu pověstí, které se k této lokalitě vztahují. V tomto novém pohledu jsou posléze souvislosti vážící se ke jménu bohyně nesmírně inspirativní. Je pozoruhodné, že jsou dávány do souvislosti se svátky, slavené počátkem léta a objevují se v nich bytosti tak typicky slovanské, jako jsou– rusalky.
Rusalky.
Jde o mladé ženy – vodní víly, které se dostaly do Jiného světa, objevující se v tradicích slovanských národů. Velmi rozšířené byly především u Rusů, avšak objevují se i v jiných národních tradicích, např. u Bulharů jako Navky, Slovinci znají Navje, Rusové Najky, ale i Majky. Folklorní výzkum dokládá, že slavnosti, kde rusalky vystupují, se konají počátkem léta, především o letnicích (sv. Ducha), kdy byla příroda v mohutném rozkvětu. Rusalky představovala slaměná loutka, mající načervenalé vlasy (rusý - červený), která byla nošena po vsích a po průchodu obývanou částí pak vhozena do vody. Častěji však měla podobu mladé břízy, ověšené barevnými pentlemi. Slovinci, ale zpodobňovali tuto rusalku v koňské podobě. Stejný rituál znali i Češi, kde byla tato figurína nazývána Klibna.
Způsob života těchto bytostí naznačuje, že se jedná především o duchy působící v "jiném světě" (keltské označení). Staroslovanský termín "navь" označoval záhrobí. S tímto slovem je spojena pozoruhodnost, totiž to, že všekeltský výraz pro záhrobí je Anawn. Foneticky jde v podstatě o totéž.
Významová blízkost koňského principu staročeské Klibny naznačuje mnoho. Má totiž přímou vazbu na dosud přežívající folklórní zvyk ve Skotsku. Podle místních pověstí, jsou jezera obývána vodními bytostmi nazývané Kelpie, což je skotská obdoba našich vodníků, objevující se v koňské podobě. Nutno ovšem připomenout, že i na některých místech Čech a Moravy se vodníci proměňují v různá zvířata, nejčastěji ovšem v koně.
Tyto souvislosti jsou tak nápadné, že je není možné přehlížet. Kult posvátných bílých krav, který je v Čechách doložen místními pověstmi, bude mít pravděpodobně svůj odraz i v názvu kmene, který je uctíval nejvíce, případně, který byl výkonem kultu pověřen. V tomto případě se jméno keltských Bójů, jeví jako odraz laténské reality, sahající přeneseně vzato, až do současnosti.
Jestliže se i název země a jeho obyvatel (Boiohemum, Beovinidi) dostal až do slovanského podvědomí, je jisté, že kontakty pračesko - bójské, budou mít svoji delší tradici. Ta se odráží v nejstarších pověstech a v místních názvech.
Přijetím hypotézy kelto-slovanské spolupráce mezi 2. - 4. st.n.l. se otvírají velmi široké možnosti interpretace nejranějších českých a moravských dějin. Tento nový dějinný pohled, totiž umožňuje bez velkých problémů vysvětlit blízkou genetickou příbuznost mezi českým a moravským národem a dnešními Bavory, Bretaňci, Velšany a Iry.