Pokus o srovnávací analýzu

Jiří Svoboda

Cílem této práce bylo, zaměřit pozornost na množství dosud neznámých aspektů, objevujících se v českých pohádkách a pověstech. K tomuto účelu bylo nutné zpracovat materiál z našich zemí tak, aby v konfrontaci s neslovanským prostředím, vystoupila jejich vzájemná podobnost.

Dnes se již nemusí tak intenzivně obhajovat předslovanský původ většiny našich pověstí, jako tomu bylo před nedávnem. Podobně je tomu i u většiny našich pohádek. I když je ovšem tento slovesný útvar mnohem mezinárodnější, nežli pověsti, přesto se ukazuje, že množství motivů, které jsou v něm obsažené, napovídají velmi vzdálené minulosti. Tím jsou myšleny motivy, které se objevují v celoevropské mytologii a keltského světa zvláště. Tato vyjímečnost keltského odkazu v Čechách je dána nejen již dříve tušenou vazbou, ale v poslední době i genetickoým důkazem. I když je každá generalizace svým způsobem zavádějící, vždy je nutné mít na paměti, že se pracuje s motivy spíše indoevropskými, (část atributů doprovázející některé motivy je obsažena již v antice), přesto není možné se vyhnout keltskému odkazu naší historické minulosti.

Jedná se o nezpochybnitelnou dominanci české historie. Je ovšem paradoxní, že značná část odborné veřejnosti se staví ke keltskému odkazu české minulosti velmi skepticky - slušně řečeno. Apriorně jsou odmítány veškeré pokusy upozornit na citelný rozpor mezi obecně chápaným pojmem počátků české historie a vzájemných, nově objevovaných vazeb, mezi keltským a raně českým obdobím.

Jakkoliv to vypadá neskutečně, podpora k této teorii přišla z oblasti genetiky. Objev prof. M. Macka o výskytu genetické mutace genu CFTR G551D, přinesl nečekaný obrat. Dosud spíše tušené, nežli definitivní vazby, mezi českou a keltskou minulostí byly, jak se zdá, přesně vymezeny. Výsledky, které jsou dnes k dispozici naznačují velice zřetelně, že poslední Keltové v Čechách a na Moravě se museli s prvními příslušníky slovanského etnika setkávat právě na tomto území. Toto objektivně potvrzené a nezpochybnitelné stanovisko, potvrdilo (a to velmi silně), již dříve tušenou možnost o vzájemných kelto-pračeských kontaktech, vyjádřených ve výskytu paralelních motivů národních pověstí.

Svět pohádek je ovšem jiný. Podle platných definic, jde spíše o druh pozitivní fantazie lidových představ, promítnutý do slovesného útvaru. Zatímco pověsti obsahují relativně velké množství realit, jsou pak pohádky spíše reflexí představ a přání. Obecně se předpokládá, že pohádky jsou odrazem mnohem staršího vývoje nežli pověsti. Přesto se ukazuje, že celá řada styčných bodů, objevujících se v indoevropském kontextu, může mít společného jmenovatele. Tímto jmenovatelem je doba, kdy jednotlivé báje a pohádky vznikaly. Srovnávacím postupem je možné dospět k názoru, že i když je převážná část našich pohádek překvapivě podobná ostatním pohádkám evropských národů, je přesto možné objevit společné prvky, platících pro určitá kulturní období. Tím je myšlen výskyt určitých identických motivů, který je doložen i mimo rámec vlastní pohádky.

Jako vzorový příklad může sloužit atribut koně, majícího lidské vlastnosti. Objevuje se v obecně rozšířené pohádce o princi Bajajovi, ale i v dalších německých, ruských a jiných pohádkách. Časovou limitou je zde objevení koně v evropském prostoru. K tomu nedošlo dříve nežli v halštatském kulturním období. Koně byli známi již dříve ve Středomoří, avšak jejich průnik do středoevropského regionu, je velmi pravděpodobně ohraničen rozmezím, mezi knovízskou a halštatskou kulturou.

Je nepochybné, že koně sehráli mimořádnou úlohu v pravěkém válečnictví. Jezdci či bojové vozy tažené koňmi, několikanásobně zvyšovali strategickou sílu, takže výsledek v podobě vítězství musel být přenesen i na koně. Bylo to především období halštatské kultury, která ve velkém začala zbožňovat koně, formou jejich nákladných pohřbů. Je velmi pravděpodobné, že počátky pohádkových motivů, vztahujících se na koně, mluvících lidskou řečí a mající lidské vlastnosti, pochází právě z této doby.

Jistě by bylo možné nalézt další příklady z evropské historie, potvrzující, že vývoj evropské civilizace nebyl omezen Středomořím, kde se v rychlém sledu za sebou, střídaly technologické revoluce, ale že i území severně od Alp, přispívalo svými objevy do pokladnice pokroku.

Národní minulost

Keltská minulost našich zemí je obecně známým faktem. Celá řada archeologických nálezů nás utvrzuje v tom, že přinejmenším od doby halštatské kultury, (cca. od 8.st. př. n. l.), zde sídlil národ, který znala antika pod jménem Galové nebo Keltové. V jistém smyslu to je první národ, který je z našeho území znám jménem. Přes určité pochybnosti, zda-li knovízská kultura, předcházející kultuře halštatské, byla také keltská, je nesporné, že Keltové zde žili po dobu přibližně jednoho tisíciletí. Zajímavé ovšem je, že v české historické vědě se dosud udržuje představa o silných migračních posunech v určitých dobách, především ve starověku. Tyto rozsáhlé přesuny velkých částí obyvatel, silně ovlivňovaly další společenský, kulturní a materiální vývoj našich zemí. Jde o argument nesporně oprávněný, nicméně není nutné jej přeceńovat.

Migrační tendence byly v pravěku jistě mnohem intenzivnější nežli v současnosti, avšak jejich trvání nebylo zdaleka tak dlouhé, jak se obecně předpokládá. Vyjdeme-li z předpokladu, že Keltové nějakou formou participovali na knovízské kultuře, uplynulo od té doby přibližně tři tisíce let. Za tu dobu se zde vystřídala pouze tři etnika a to Keltové, Germáni a Slované. Dá se tedy právem hovořit o tom, že o nějakých masivních etnických výměnách, nemůže být ani řeči. Délka keltského osídlení našich zemí po dobu jednoho tisíciletí, je již dostatečně dlouhá doba na to, aby zde po sobě zanechali Keltové viditelné stopy. Archeologie pak tyto památky skutečně nalézá a dokáže je poměrně přesně časově zařadit. Nejsou to ovšem pouze památky materiální kultury, které zde po Keltech zůstaly. S přihlédnutím k dlouhodobému osídlení, se dá počítat i s tím, že stopy jejich pobytu se odrazily i v místních pověstech, pohádkách, bájích a místní toponymii.

Česká folkloristika byla dlouho (a místy ještě je), v zajetí mimořádně silně zakořeněné představy, že všechno co je české, resp. slovanské, je hezké. Toto pojetí pramení z období národního obrození, kdy si český národ, pod tlakem vídeňské politiky a jejích reformních zásahů, začal uvědomovat svoji slovanskou minulost a dobu kulturního a politického rozmachu. Toto nadšení bylo jistě pochopitelné, neboť české etnikum, stálo v těsném sousedství německy mluvících oblastí, ve kterých v době obrození, probíhala mimořádně rychle, moderní průmyslová revoluce.

S pokrokem průmyslovým, šly ruku v ruce i nové myšlenky sociální a politické. To mělo po celé Evropě za následek znatelnou radikalizaci národních etnik. Naši buditelé, vedeni snahou, vyrovnat se tomuto myšlenkovému a názorovému proudu, volili cestu národního sebeuvědomění a prosazení se v rámci Rakouska-Uherska. To, že se Vídeň stavěla k jejich snahám indiferentně, je utvrzovalo v tom, že především obrat k národní minulosti, bude nejlepším řešením, chránící národ před germanizací. Podrobnější analýza ukázala, že tento problém byl vyvolaný spíše z české strany, neboť v době vídeňských reforem, byla již česka společnost natolik silná, že prostředky 19. století nebylo možné podobný zásah provést. Již před rokem 1850, byla správa většiny měst v českých rukou; vyjímku tvořily pouze České Budějovice a Jihlava. [1]

Nelze se ovšem domnívat, že by byl státní aparát vstřícný k českým snahám. Některá opatření měla skutečně charakter represe národnostních snah, avšak ve svém celku, šlo spíše o zákonná nařízení, mající za cíl, podporovat hospodářské reformy.

Je proto pochopitelné, že za takového stavu, museli mít národní buditelé úspěch. Z dnešního pohledu a více jak stoletém odstupu, se tento problém jeví poněkud jinak. Nicméně, tehdy byla tato otázka posuzována jako zásadní postoj k bytí a nebytí celého národa. Odtud tedy pramenil onen odpor ke všemu co bylo německé resp. germánské. Na druhou stranu je však třeba přiznat, že ani německá strana se nechovala k Čechům jako k rovnocenným partnerům. Tato přezíravost posléze vedla českou elitu k ještě většímu izolacionismu od západní Evropy. Jako náhražka chybějících kontaktů, sloužil obrat směrem na východ a hledání cest k jiným slovanským národům. Není jistě náhodou, že pod vlivem nálezů staroruských písemných památek, se objevily známé "rukopisy". S tím byl ostatně spojen i nastolený trend, hledat národní minulost v odkazech, obsažených v mýtech, pověstech a pohádkách.

Doba národního obrození však měla i svá silná pozitiva. Vypjatá národnostní atmosféra totiž podnítila celé skupiny badatelů k zaznamenávání národních pohádek a pověstí. Díky nim máme dnes k dispozici slušný soubor informací, jaké by se jistě do dnešní doby, v té podobě, ve které byly zachyceny, určitě nedochovaly. Na této práci se podíleli nejen badatelé čeští ale rovněž i němečtí. Pozoruhodné ovšem bylo, že kontakty mezi těmito skupinami, byly minimální nebo vůbec žádné. Až teprve 20. století přineslo jisté uvolnění, avšak ani to nebylo příliš silné. S odporem ke všemu co je německé, se můžeme ve skryté podobě setkávat vlastně až do současnosti.

Národní obrození a pohádky

Na lidových vyprávěnchí, bajkách a pověstech, tak jak je zaznamenávali velikáni českého obrození, ať již to byla B. Němcová nebo K.J.Erben, je znát, že byly zachyceny, ve své relativně málo změněné podobě. Nicméně nadšení, doprovázející atmosféru národního probuzení, spustilo doslova lavinu přepisů celých souborů pohádek a pověstí do předpokládané primární podoby. Mělo se zato, že obsah zachycených vyprávění je „poněmčilý“ a je nutné jej upravit, zcela ve smyslu, nového slovanského kabátu. Tím se stalo, že většina dnešních pohádek a pověstí, se od svého prvotního zápisu liší a to velmi. Je dobré si také uvědomit, že pohádka, tak jak je chápaná v současnosti, je vlastně výtvorem velice pozdním. Tento termín obnovil Jungmann, přejetím z polštiny (pogadka - povídání), přičemž ve staročeštině existoval název stejný – pohádka. Zde měl ovšem jiný obsah, neboť byl chápán ve významu hádanka, podobenství, smyšlenka případně i spor. [2] Tím se dostáváme vlastně k problému, co to vlastně pohádky jsou. S velmi zajímavým názorem přišel herec P. Štěpanek v interwiev dne 24. 12..2011. Pro jeho zajímavost jej cituji, neboť odráží obecné mínění o tom jak jsou v současnosti pohádky chápány.

„Máte pohádky rád?

Kdo by neměl. Mají v sobě několik velkých témat. Přinášejí totiž určitá poselství a ukazují skutečné hodnoty, které přetrvávají a které je třeba dětem předávat alespoň touto jim blízkou formou. A protože se jejich děj většinou odehrává v minulosti, také jim tím ukazují, jak žili naši předci. Těch aspektů, proč mám rád pohádky, je hodně. A herecky je to taková čistá a bezelstná práce, při níž se vracíte do dětství“.

Je smaozřejmé, že P.Štěpánek, jako umělec, pohlíží na pohádky zrakem představitele osob, které v pohádkách vystupují. A protože je většina našich národních pohádek laděna do vyhrocené duality, tedy souboje dobra se zlem, musí podle pravidel dramaturgie zvítězit vždy dobro. Tak tomu v pohádkách většinou je. Avšak představovat si, že pohádky odrážejí i jakýsi obraz života našich předků je velmi iluzorní. Zato ovšem pan Štěpánek a většina národa nemůže. Ve své podstatě jde vlastně o charakter, který pohádkám vtiskli moderní upravovatelé, především filmoví. Stojíme-li dnes před problémem nízké čtenářské gramotnosti, především dětské literatury, je potom pohled filmového vypravěče vždy idealistický. Kdybychom například předložili našim dětem šumavské pohádky v jejich původní podobě, musely by jim vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Je smaozřejmé, že i prostředí, ve kterém se děj odehrává, bude v pohledu scénáristy přímo „pohádkový“. Nic proti tomuto pohledu, pohádky jsou od toho, aby vzbuzovaly touhu jednat a chovat se jako hlavní hrdina. Jestliže je však doba v níž se děj odehrává, viděna prizmatem dramaturga nebo režizéra, má tento pohled fatální dopad na nejmenší. Umělcům nelze samozřejmě zazlívat jejich pojetí, jde vlastně o dekorační stylizaci celého příběhu, avšak doporučoval bych jim trochu se zamyslet nad tím, do jaké doby a prostředí, rámec příběhu zasazují.

Většina našich občanů by byla velmi udivena, kdyby se dozvěděla, že ještě před 150 až 200 roky, byla česká krajina téměř holá a vypadala jako odlesněná step v níž se tu a tam objevoval hájek v nějakém velmi hlubokém úvozu. Samozřejmě, že pohraniční hory zalesněné byly, ale jejich osídlení bylo velmi řídké, či spíše prakticky žádné. Až na několik podhorských městeček, byl vnitřek hor liduprázdný. Lidé měli téměř panickou hrůzu z mohutných hvozdů a horských vrcholů. O to více byly využívány lesy vnitrozemské, které se postupně zmenšovaly, až někdy v 18. století zanikly téměř úplně. Příčinou byl rychlý průmyslový rozvoj s použitím nových technologií. Šlo o sofistikované postupy, mimořádně tepelně náročné, přičemž jediným dostupným zdrojem potřebné energie, bylo dřevěné uhlí. Již od 14. století patřily české země k významným exportérům zpracované mědi, železa a současně i kvalitního skla. Tyto technologie by ovšem nemohly existovat bez dostatečném přísunu zákadních surovin, což byly kvalitní železné, meďnaté, stříbrné a zlaté rudy a jakostní sklářský písek. Ne nadarmo se o českém králi Přemyslovi Otakarovi II., mluvilo jako o „králi železném a zlatém“. Celá tato průmyslová prosperita byla postavena na dostatečném množství dřevěného uhlí. To mělo za následek, že se vnitřek Čech proměnil v málo úrodnou step.

Na druhou stranu, chápu docela dobře dramaturgy nebo scénáristy, že v případě zahájení přípravy realizace nějaké pohádky, stojí vždy před problémem do jaké doby jí mají vlastně umístit. Většina pohádek je totiž časově těžko zařaditelná. Když se již rozhodnou pro nějakou určitou dobu, měli by, alespoň rámcově, dodržet styl té doby a technologické možnosti. Převládajícím trendem u současných pohádek je vesnické prostředí, z něhož pocházejí i hlavní hrdinové. Zde by výše uvedené pravidlo mělo platit dvojnásobně. Potom by se nemohlo stát, že chudý vesnický chasník přichází z chalupy, jejíž protoyp se objevil v Čechách nejdříve v 18. století a jezdí se žebřiňákem, který před 150 lety patřil ke svěží novince zemědělské techniky. Nebo jiný anachronismus. Častý obrázek vesničky s bílými stěnami, doškovou střechou a kouřícím komínem je téměř prototypem pohádkového prostředí. Komíny se na vesnických chalupách objevily až počátkem 18. století a to ještě někde. Kamenná nebo cihlová zeď u vesnického stavení je věc až pozdního baroka. S výstavbou takto chápaných vesnických domů se začalo přibližně po roce 1800 v těch nejúrodnějších oblastech Čech. Pokud si čtenáři vzpomínají na velkou povodeň, která postihla Čechy v roce 2002, bylo při ní zničeno množství domů v Polabí. Zajímavé však je, že šlo o domy postavené z nepálených cihel, přibližně kolem roku 1820 – 1850 kdy se vzhled českých vesnic začal měnit.

Děj pohádek je obvykle vybrán tak, aby dětská psychika příliš neutrpěla. Proto je také logické, že tak rozšířené pohádky, jako je například „O červené Karkulce“ nebo „O Otesánkovi“, nemají vlastně žádnou filmovou nebo divadelní adaptaci. Proto na tento fenomén upozorňuji, neboť národní báchorky (pohádky), jsou podobných motivů plné. Čas zastavit nelze a proto má i tento žánr svůj vývoj. Ještě před půl stoletím se vyprávěly pohádky ještě v ne příliš upravené podobě, jak přepracovali osvícenci, tedy již s chybami. Stačila jediná generace, aby se celý pohádkový svět změnil. Hlavní roli dnes hrají jiná témata a úplně nové bytosti. Stačí si vzpomenout na televizní seriál „Arabela“ a na pozoruhodnou postavu Fantomase. S tímto trndem také mizí i to co je vlastně v pohádkách skryto. Tedy jakýsi dávný odkaz, převrstvený moderním nánosem.

Jako ilustrativní příklad, je možné uvést cyklus pohádek a pověstí o paní Lídě. Analýza prokázala, že jde o velmi starý motiv, sahající svými kořeny až do antiky a místy ještě hlouběji. Novodobí pohádkáři ve snaze, přiblížit svým čtenářům co nejvíce svoji představu, jak má být tento motiv chápán, udělali z původní Lídy Ludmilu, aniž by si uvědomili, že jde o motiv starověké Lédy. Podobně je tomu i s divoženkami. Tento termín zdomácněl v současném pojetí pohádek natolik, že se pod ním zafixovala představa prakticky jediné možné podoby ženy, jako – divé bytosti, škodící lidem. Přitom pravý opak je pravdou. V názvu divoženky, je ukryt pravěký relikt, pocházející z keltské jazykové oblasti, kde pojmenování dívo-géna, znamenalo boží dceru. Naštěstí se takto chápaný pojem uchoval na Valašsku a k mému velkému překvapení i na Podbrdsku v Čechách. Podobných příkladů, by bylo možné citovat daleko více, avšak není to účelné. Tím jsem chtěl pouze upozornit na to, že současní pohádkáři, i když v dobré víře, nadělali více škody nežli užitku.

Cesta k poznání původních forem nebyla jednoduchá. Přes novodobý balast současných autorů pohádek, (a nebyli zdaleka první), stále ještě existuje, i když v poměrně malém měřítku, naděje, že některé hlavní dějové momenty budou spolehlivě identifikovány. Ukázalo se, že analýza folklorních zvyklostí, je téměř nevyčerpatelná studnice informací o dávných rituálech, majících společné indicie s mnohými prvky v pohádkách a pověstech. Proto dělám časté odbočky do lidových zvyků a obyčejů, které jsou v českých zemích obzvláště konzervativní.

Je jistě pochopitelné, že na vztahu mezi Čechy a Němci, se podepsaly obě světové války, v nichž Němci hráli role válečných štváčů. Je ovšem velmi nebezpečné, nebrat na vědomí kulturní dědictví sousedního etnika, neboť to je cesta k vlastní izolaci. Dokonce i dnes, kdy jsou vztahy mezi evropskými zeměmi na úrovni, na které nikdy nebyly, i v této době, se o germánské minulosti našich zemí příliš neví. Je proto nutné tuto mezeru doplnit, a to co se pokazilo, napravit.

Jednou z cest jak lépe poznat minulost našich zemí je podrobné studium českých pohádek a pověstí. Je-li zde užito adjektivum „české“, jsou tím myšleny všechny pohádky a pověsti z Čech a Moravy, ať již byly zachyceny v oblastech mluvících německy nebo česky.

Pověst a mýtus

Místo pověsti se někdy v jiných jazycích užívá termín legenda. Pod pojmem legendy jsou u nás dnes myšleny spíše jakési odnože pověstí. Původně byly legendami míněny církevní spisy, zachycující životopisy křesťanských mučedníků. Původ slova je v latině a znamená , "co se má čísti", nebo "co stojí za přečtení" v poněkud širším významu. Tímto termínem se pak označuje nějaká událost, která je lidovým projevem obalena dodatky vzniklé tvořivou fantazií. V určitém smyslu je možné dát rovnítko mezi legendu a pověst. Pomineme-li legendy církevní, které vznikaly v určitých momentech na objednávku a jejich konečná podoba byla stanovena zápisem, jsou pak pověsti výtvorem veskrze slovesným. První zápis pověsti, byl v mnoha případech až dlouho po jejím vzniku, takže od prvotní podoby se odlišuje velmi značně.

Pověsti mívají mnoho podob a prvotním impulzem k jejich vzniku je určitá událost, tradicí ustálená praktika, čin nějaké osobnosti a podobně. Obsah většiny pověstí, které mají lokální charakter, nepřežívá v té podobě v jaké byl myšlen, ale transformuje se do jiné podoby, často smíchán s prvky pověsti jiné. Tyto změny jsou tím intenzívnější, čím je spouštěcí mechanismus události časově vzdálenější. Na druhou stranu je ovšem nutné dodat, že existují určité legendy, mající pevně zafixován obsah a které se předávají z generace na generaci v téměř nezměněné podobě. Tak tomu bylo donedávna například v Polynézii.

Pro zcela obdobnou situaci a výkony v přesnosti ústní reprodukce, nemusíme jenom do Polynézie. Když Angličané v Indii přistoupili k písemnému zachycení známých eposů Mahábhárata (jeden z nejdelších eposů světové literatury) a Rámajána, zapsali pro jistotu verze stovek tisíců veršů z různých míst na celém indickém subkontinentu, aby mohli, pokud možno, rekonstruovat původní znění. Exaktního přístupu k zápisu však téměř nebylo třeba, přednašeči vzdálení od sebe tisíce kilometrů recitovali po staletí svůj nesmírně rozsáhlý repertoár podivuhodně stejně, s nečekaně malými a nevýznamnými místními odchylkami.

Jistě je na místě otázka proč? Je jisté, že v době vzniku legendy nebylo možné ji zachytit v písemné podobě. Autoři stáli proto před problémem, jakým způsobem zafixovat hotové dílo tak, aby je bylo možné odevzdat potomkům. Jediná cesta, přicházející v úvahu byla, naučit se celému dílu zpaměti a přesně dbát na neporušenost skladby. Aby však mohl tento systém fungovat, bylo nutné zajistit potřebnou instituci, která by tuto podmínku splnila. Jediný systém, umožňující tento předpoklad, byla silně diferencovaná a hierarchicky uspořádaná společnost. V takovém prostředí bylo potom možné udržet síť škol, které udržovaly tradice zděděné po předcích. A protože po předcích se mimo odkazů na technologie se dědila především víra, je jisté, že tento systém fungoval v rámci ideologie.

Je-li pověst dostatečně silně zakonzervována a časově vzdálena od skutečnosti, zůstává v celkem málo změněné podobě dlouhou dobu. Obsah si i nadále uchovává svůj vztah k místu, k osobě i dobovým zvyklostem vzniku. Stává se však dosti často že ti, kteří pověsti zafixují a posléze pak přenesou na další pokolení, nalézají něco, co pro ně samotné má určitý význam a tento svůj poznatek pak v pověsti zvýrazní. Z pověsti se pak stane lokální tradice udržovaná po dlouhá staletí. Toto lokální ovlivňování starého jádra pověsti se většinou pak dostane až do zápisu.

Od okamžiku, kdy jsou pověsti zapsány, stávají se předmětem kritických pohledů historiků. Není cílem této studie zlehčovat kritiku, ta je sama o sobě vždy nutná, neboť působí jako záchranná brzda sloužící k tomu, aby se autor hypotézy držel, lapidárně řečeno při zemi. Někdy je ovšem kritika natolik drtivá, že před ní neobstojí žádná památka. U nás to byl G.Dobner, který zahájil svoji kritickou kampaň především proti Václavu Hájkovi z Libočan.

Osoba Václava Hájka je v mnoha ohledech velmi zajímavá. I přes veškerou protihájkovskou kampaň, která jej unisono označuje za fabulátora a falzátora, jenž poškodil pohled na českou národní minulost, má jeho dílo svoji neodmyslitelnou platnost. Málokdo si uvědomuje, že Hájek je vlastně prvním českým folkloristou a sběratelem národních pověstí. Je pochopitelné, že měřeno očima dnešní moderní etnografie, by asi Hájek neobstál, nicméně díky jemu máme dnes k dispozici celou řadu pověstí, jak je zafixovalo 16. století. Kritická kampaň proti Hájkovi vyústila až do nesmyslných hypotéz, které končily sporem o to, zda-li byla Libuše mužem či ženou.

Osvícenský kriticismus pak podnítil další vlnu, která se transformovala v romantismus. To bylo logickým vyústěním nemilosrdného pohledu na všechny písemné informace, které neobsahovaly žádné historické prvky. Romantismus viděl v pověstech, dříve odmítnuté jako historické dokumenty, doklady lidové slovesnosti, národní tvořivosti a významného svědectví kulturnosti národa.

Je ovšem nutné poznamenat, že to nebyl specifický pohled český, ale že tato vlna zasáhla celou Evropu. Romantismus skutečně posílil proces formování novodobého národního charakteru. Hájkovy pověsti se staly národním pokladem a pod jejich vlivem, doznal Vyšehradský mýtus celonárodního uznání. Ten měl pak nebývale silný dopad na rozvoj domácí kultury, kulminující Smetanovou operou.

Další nástup kriticismu pozice romantismu potlačil a zřetelně oslabil víru v moderní kulturní, společenskou a morální hodnotu slovanského obyvatelstva Čech a Moravy. S tímto trendem postupoval ruku v ruce, totální kolaps přesvědčení v autentičnost "rukopisů", hlavního pilíře Hájkových pověstí. O to více pak nabýval na síle jiný mýtus, a to "revoluční" husitská doba. Zásluhu na prosazení této novodobé koncepce českých dějin má bezesporu Zdeněk Nejedlý. Velmi dobře chápal pozice romantismu a dobovou neudržitelnost jeho závěrů. Byl si rovněž velmi dobře vědom nutnosti náhrady jednoho mýtu druhým. Proto naprosto programově zahájil mohutnou ofenzívu za uznání husitského období, jako nesporně jedině českého a tím pádem i správného. Těžko by se mu to ovšem podařilo nebýt atmosféry doby. Sociální procesy od 20. let dvacátého století nabývaly na síle a začaly vnikat i do státní politiky. S nástupem marxistické ideologie o nutnosti sociálních změn, byl samozřejmě příklad husitské revoluce, mimořádně vděčným tématem. V historickém výkladu české minulosti a pod tlakem politické objednávky, docházelo posléze k takovým excesům, že husitské hnutí bylo označované, div ne jako prvotně komunistické. Toto hodnocení národních dějin pak citelně poznamenalo další vývoj české historiografie.

Ovšem síla pověstí a jejich obsahových okruhů zlomena nebyla. Ukázalo se totiž, a to navzdory všem novodobým praktikám, že dějové prvky jež obsahují, mají daleko hlubší kořeny, nežli se samotní kritici domnívali.

Druhá polovina dvacátého století přinesla zjištění, že značné množství motivů, objevujících se v pověstech evropských národů, mají mnoho faktorů společných. Tento fakt pak pomohl vytvořit hypotézu o jakémsi internacionálním prostředí, ve kterém přecházely bez jakýchkoliv problémů mytické motivy z jednoho kulturního prostředí do druhého, etnicky a tradicionálně naprosto rozdílného. Tato teorie nebyla tak nerealistická a existují reálné doklady, že k tomu skutečně docházelo. ^[3] Je vcelku pochopitelné, že na hranici dvou etnik k míchání národnostních znaků dochází. Příkladem může být historický vývoj česko-německého pomezí. To, že až 20. století tento normální vývoj přerušilo, nijak dosavadní tendenci nevyvrací. Doufejme jenom, že v brzké době dojde snad k nápravě.

Při velkých migračních posunech, docházelo zcela jistě k prolínání různých kulturních vlivů a podnětů. Ty se pevně zafixovaly až v době stability etnika. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že celá řada motivů v národních pověstech byla značně odlišná, a to i v těsném sousedství. Tyto lokální rozdíly pak vedly ke zcela novému a modernímu pohledu na osudy pověstí. Je ovšem nutné uznat i to, že v případě existence určité jazykové jednoty, se určité motivy šířily napříč formujícícmi se jazykovými skupinami. Téma které bylo v úvodu této studie naznačeno, (keltské prvky) s tímto vývojem české historiografie do určité míry souvisí.

Archeologické objevy několika posledních let potvrdily jeden velmi zajímavý fakt. Současná česká populace je nositelem jedné zvláštní genetické deformace. Je obsažena v genetické mutaci, která se v sousedních populacích, (výjimku tvoří jihoněmecká oblast), objevuje velmi málo nebo vůbec ne. Pozoruhodný je ovšem zvýšený výskyt této mutace v oblastech původního keltského světa. ^[4] Výzkum není dosud ukončen, ale výsledky, které máme dnes k dispozici, jsou fascinující. Mimo již uvedenou jihoněmeckou oblast, se tato mutace objevuje v zemích, kde se keltská populace kontinuálně vyvíjela až do současnosti a to v Anglii a v Irsku. Prokázalo se totiž, že genetická informace je mnohem silnější nežli tradice etnicko-nacionální. To je velmi cenné zjištění, v mnoha ohledech osvětlující celý dlouhý vývoj českých pověstí.

Velkým přínosem několika posledních let byly práce Anny Bauerové. Dokázala velmi citlivě a ovšem také velmi fundovaně přiblížit keltskou minulost Čech a Moravy dnešní době. Byla to opět Anna Bauerová, která nejen po odborné stránce znovu Kelty objevila, ale svojí literární invencí ukázala na bohatost našeho dávnověku, když z reálných informací vykouzlila příběhy, které fascinují svojí dobovou realitou.

Významný obrat směrem ke keltské minulosti českých zemí byl způsoben až otevřením hranic po pádu komunistického režimu. Tím, že se uvolnily dlouho držené bariéry, došlo k velmi intenzívním kontaktům s tradičními zeměmi keltského světa, jako je například Irsko. Právě irský model je téměř čítankový. Dva národy český a irský, které o sobě věděly relativně málo, začaly ke svému velikému překvapení zjišťovat, kolik mají společného. Tato zjištění by vydala na zcela samostatnou studii, avšak to není záměrem.

Je pravdou, že ze západní provenience je českému folklóru nejbližší především folklór irský a německý. Tato podobnost není patrná pouze v hudbě, ale i v lidových pohádkách, zvycích a ostatních kulturních projevech. Většina Irů, kteří přijedou do Čech, neshledává větší rozdíly mezi běžným životem v Irsku a v Čechách. Dokladem této podobnosti je mnoho příkladů úzkých vazeb mezi latentním obsahem českých a irských pověstí.

Svět pohádek je ovšem jiný nežli svět pověstí. Objevují se v něm především fantastické bytosti, jako výplod lidové fantazie. Odráží se v nich tak dávný dualismus boj dobra se zlem. Nicméně, nelze apriorně všechny pohádky odmítat s tím, že nejsou odrazem žádné reality. Motivy, které se v nich objevují, jsou často transferem z určitých realit, které se v průběhu času a vlivem prostředí zdeformovaly do nepoznání, v porovnání s původním substrátem.

Je nutné počítat i s tím, že svět pohádky je především světem mezinárodním, kde přebírání motivů a dramatických situací, probíhalo po dlouhá staletí. Tím byl silně zastřen původní národní charakter pohádek. Vyhledání původní formy je proto mnohdy složité a někdy (a to je ve většině případů) i nemožné.

Nicméně existují jisté kulturní a etnické rozdíly, které umožňují identifikovat, (s jistou pravděpodobností), prostředí a dobu vzniku. I když jde o náročnou práci, je možné dopracovat se k určitým výsledkům. V současné době se ukazuje, že některé pohádkové bytosti, objevující se v našich pohádkách, mají svůj odraz ve světě keltském, a kupodivu mají mnoho společného i se světem antiky.

Tím se dostáváme do současného problému moderní české historie - jaké byly počátky českých dějin? On tu totiž nebyl žádný praotec Čech, ale praotec Boemus, Přemysl nebyl prvním panovníkem povolaným od pluhu - tím byl již antický Cincinatus a Romulus. Dokonce neexistoval žádný moudrý Krok, ale historicky doložený germánský král Croccus. Současné archeologické objevy jednoznačně ukazují na to, že první Slované vstupovali nikoliv do pusté země, ale do země, která byla zmítána mezikmenovými válkami usedlých populací. Je téměř jisté, že zde žily zbytky původního, tedy keltského etnika, udržující laténské tradice, které se později promítly do mýtů a pohádek právě těch Slovanů, kteří do našich zemí vstupovali tak trochu potichu a opatrně.

Panuje obecné mínění, že pohádky nelze chronologicky zařadit. Z velké většiny je to pravda, avšak existují případy, které toto pravidlo nerespektují. U pověstí je tento stav podobný. I zde jsou lokální pověsti, mající velmi staré jádro, které je možné zařadit do určité doby. Jsou však případy, kdy je možné podobný slovesný útvar zařadit s téměř roční přesností. Veliké překvapení byla slovenská pohádka „O hrdé kněžně“ [5], mající svoji českou obdobu nejen v textovém projevu, ale i ve filmu „Pyšná princezna“. Děj slovenské pohádky je notoricky známý; pyšná dcera stárnoucího krále se měla rozhodnout pro některého z nápadníků. Ani jeden se jí nelíbil, ke každému měla své připomínky, takže všechny odmítla. O princezně se dozvěděl mladý král sousední země a poslal ji svoji podobiznu. Princezna byla na rozpacích, neboť byl jiný nežli ostatní. Byl mladý, urostlý, pocházel ze sousedního království, ale její pýcha zvítězila, takže jej také odmítla. Rozuzlení celé pohádky budete asi znát všichni. Mladý král se převlékl, aby jej nikdo nepoznal a postupně léčil princezninu pýchu, různými pracemi a úkoly. Při své činnosti nešetřil zlatem. Nechal si vyrobit zlatou přeslici, kužel a vřetánko, na které chtěl pyšnou princeznu nalákat. Nakonec vše dobře dopadlo, princezna přestala být pyšná a slavila se svatba.

Na tomto mravoučném obsahu by nebylo celkem nic pozoruhdného, neboť podobných situací se objevuje od antiky celá řada. Jedná se o obecně rozšířený motiv. Samotná B.Němcová poznamenává, že tuto pohádku zachytila v okolí Zvolena, tedy v oblasti dávných hornických tradic. Aby nebylo mýlky, jde o tradice ze Slovenského Rudohoria, tedy z míst s doloženou těžbou drahých kovů, již od starověku. Poslední detail celé pohádky je jméno krále, který pyšnou princeznu nakonec z její pýchy dostal – král Déžo.

Při detailní analýze této pohádky si nešlo nevšimnout tohoto jména. V českém prostředí má trochu pejorativní nádech, ale jde o velmi starobylé jméno Desiderius. Je to jméno latinské a jeho kořen de-sideró znamená, toužiti, žádati. Význam jména by v češtině zněl jako vytoužený, vyžádaný (na bozích). To je již znatelný posun z oblasti čisté spekulace do roviny reálných faktů. Objevuje se pochopitelně i v keltských oblastech, kde se o něm zmiňuje Strabón. Německý badatel A. Holder předpokládá, že původní forma jména byla - δευδο-ριξ, König des Volks a předpokládá, že se z původního termínu vyvinula novější forma Teudo-rich. [6] Dnes se soudí, že původ germánského jména je rovněž z řečtiny a znamená „dar boží“, tedy to samé co Desiderius. Přítomnost germánského prvku má v tomto případě význam. Těsně před příchodem prvních slovanských skupin do našich zemí, obývali slovenskou oblast germánské kmeny. Z nich byli nejvýznamnější Langobardi, kteří postupně Slovensko opuštěli a přesouvali se do severní Itálie, kde založili vlastní království. Vzpomínka na Langobardy je dodnes skryta v pojmenování severoitalského distriktu Lombardie. Seznam jejich králů uvádí následující tabulka. A nyní to nejzajímavější. Přichází-li do oblasti, kde tato pohádka kolovala, král Dežo-Desiderius, nemůže jít o nikoho jiného, nežli o posledního langobardského krále Desideria, panujícího v letech 757-774 a o ozvěnu důlní a metalurgické činnosti posledních kelto-gemánských míšenců na Slovensku. Jedná se pravděpodobně již o období příchodu prvních slovanských skupin na naše území. Jinak by se totiž tato informace do slovenského folklóru vůbec nedostala.

Přehled Langobardských králů

Stojíme před zásadní informací, která je čerstvá a neprověřená. Pokud se ukáže, že má tato pohádka reálný původ v podobě langobardského krále Desideria, bude nutné prozkoumat s tímto cílem většinu našich pohádek, které neprošly osvícenskou úpravou. K této pohádce patří ještě poznámka, že prakticky ve stejné podobě byla zaznamenána i v Irsku. [7] Věrohodnost těchto informací musí posoudit jiné obory moderní historie, mojí úlohou je, předložit je odborné veřejnosti, jako soubor otázek české minulosti, s cílem vysvětlit je. K tomuto účelu jsem použil veškerou dostupnou literaturu, popisující naši minulost ve všech jejích aspektech.

Ve výčtu podobných omylů, které se dostaly do našeho národního povědomí, bychom mohli pokračovat, avšak nemá to smysl. I když lze pochopit dobrý úmysl, potom ve světle nových objevů, by dřívější argumentace neobstála. Možnosti nápravy tohoto hluboce zakořeněného a sebestředného národního pohledu na vlastní minulost, jsou v porovnání se stále přetrvávajícím stínem A. Jiráska a latentně především Z. Nejedlého, slabé.

Jedna z možností změny, těchto podivných sentencí naší současnosti, je podrobná analýza českých pohádek a pověstí a porovnání motivů s podobnými motivy v jiném kulturním prostředí. K uvedené analýze je nutné podotknout, že se jedná prakticky o primární pokus, takže výsledek, který předkládám nemusí vždy odpovídat našim vžitým představám a zakořeněným streotypům. Pro mnohé bude rovněž překvapení, kolik antických předloh se dostalo až do ryze českéhé folklóru. Proto prosím čtenáře o jistou shovívavost, neboť se pohybuji na ledě, po kterém ještě nikdo přede mnou nešel.

Začínám proto výčtem základních pohádkových bytostí, které se v našich pohádkách objevují. Jejich sled je sice v základu abecední, avšak některé se opakují tak často, že jejich význam převažuje nad ostatními. Proto jsem se rozhodl tuto skutečnost akceptovat a uvádím charakteristiky bájných bytostí v rámci převažujícího motivačního okruhu. To znamená, že některé bytosti se objevují pod okruhem motivů ohňových, jiné pod motivem draků a podobně. Základních okruhů je celkem šest a to Baby, Ohnivá znamení, Čerti, Draci, Vodník, Obři a Ostatní. I když jde většinou o pohádkové bytosti (české), nebylo možné pobobný materiál, pocházející z pověstí vypustit. Z toho důvodu jsou některé pohádkové momenty doprovázeny výkladem z oblasti pověstí. Ukazuje se ale, že se ve své podstatě jedná o týž materiál, prezentovaný ovšem v jiné rovině.

[1] Urban, 1982, s. 26-44.

[2] Rejzek, 2001, s. 482.

[3] Jako příklad může sloužit stavovské rozdělení Anglie na poč. 10. stol.n.l. Když v roce 900 král Alfréd Veliký rozdělil poddané na tři skupiny, vědomě navazoval na keltskou společnost. Tato tradice byla natolik silná, že během 11. Století se začala šířit ve Francii a odtud dále do Evropy, kde se stala základem stavů, až do revoluce ve Francii v roce 1789. Jde o názornou ukázku houževnatosti keltské kultury, která snesla srovnání s nepochybně vyspělejší a pokročilejší společností. (Puhvel, 1997, s. 198)

[4] Jedná se o výzkum prof. Macka z fakultní nemocnice v Motole, který byl zaměřen na identifikaci genu způsobujícího cystickou fibrózu. První informace o stavu výzkumu jsou z roku 1991. Tento výzkum dokládá přítomnost genu s kódovým označením G551d pouze v Čechách, Bavorsku, Bretani jižní Anglii a Irsku.(Macek,1999,s.61)

[5] Němcová, 1928, s. 73-80.

[6] Holder, 1896, 1273,1-10

[7] O´Faolainová, Kennedy, 1959, s. 41-44.