Jména knížat českých mýtů

Jiří Svoboda

Krok a jeho dcery – Krok

Velkým překvapením byla kronika Václava Hájka. Ačkoliv tento renesanční autor byl již od obrozeneckých dob zatracován pro svoji fabulaci a vymýšlení neskutečných příběhů, je dnes již naprosto zřejmé, že tomu tak není. Odhalením keltského původu nejstarší vrstvy českých pověstí, se dostává Hájek do popředí, jako nejdůležitější pramen o počátcích českého národa.

Jako vzorový příklad může sloužit mýtus o Krokovi a jeho třech dcerách. Ruskými a polskými badateli bylo upozorněno na to, že ve slovanské soustavě osobních jmen se objevují keltské paralely, jako je tomu se jménem -Kobryn- nebo přímo v mytickém jméně -Krak-. (Polák (c),1956,105)[1]. Kalandra[2] upozorňuje na jednu velmi významnou pasáž v Kosmovi, která hovoří o smrti Kroka:

· "A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po smrti jejího otce k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce".

(Kosmas 1947,19-20)

Tento překlad K.Hrdiny zní v latinském originále -patris eius post necem-, přičemž podst. jm. necem je skloňovacím tvarem Nex což znamená vraždu, zabití nebo násilnou smrt.To naznačuje velmi mnoho, neboť toto spojení se obsahově velmi těsně blíží k významu bojovník. Problémem ovšem bude, proč se tato vcelku nic neříkající postava změnila ve spravedlivého soudce. I na tuto otázku přináší Kalandra logickou odpověď, že:

· "tam kde vystupuje patriarchální vůdce kmene, nesmí chybět ani patriarchální soudce"

(Kalandra 1947, 261)

Z toho pak lze celkem logicky odvodit, že s antickými autory seznámený Kosmas, si tuto postavu vymyslel. V každém případě je však velmi zajímavé, že se objevuje spojení mezi jménem (Croco) a latinským textem Kosmy, kde se hovoří o násilné smrti. Jistou souvislost s naznačeným aktem může naznačovat i gael. termín crócach, mající několik významů. Jedním z nich je trhat na kusy a další pak střílení, střelba (PN 8). Uvedené příklady však v každém případě ukazují na násilí.

Po soudcově smrti následovala volba kněžny Libuše do funkce prorokyně a vládkyně. Jedná se o to větší podivnost, neboť podle pověsti byla jeho dcera a měla alespoň podle zvykového práva nárok na odčinění smrti otce. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že každý panovník byl podle keltských představ zosobněním božského ducha. Proto byl také zodpovědný za blahobyt a rozkvět země, které vládl. Jestliže však začalo panovníkovi ubývat sil, případně stal-li se obětí nějaké nehody, byl vystřídán nástupcem. Střídání stárnoucího vládce za mladšího bylo projevem kultu, který nepochybně souvisel se starými zemědělskými představami. Byl-li tedy vládce spojen s blahobytem, potom při jeho přibývajícím věku, začalo pravěké společenství zcela nepochybně předpokládat, že budoucnost kmene je ohrožena.

Uvedená výměna bývala velmi často spojená s usmrcením vládce, přičemž násilná smrt panovníka byla praktikována spíše ve starších obdobích. V pozdějších dobách dával panovník za sebe náhradu, nicméně k původním drastickým úkonům se keltské společenství vracelo i v mladších obdobích, především v kriticky vypjatých situacích, kdy byl ohrožen celý kmen.

Irské mýty a pověsti dokládají v mnoha vyprávěních násilnou smrt králů ohněm nebo vodou. Pevninští Keltové měli naopak zvyk přestárlé panovníky setnout mečem, případně jim proříznout hrdlo. Existuje celá řada svědectví, že se podobných rituálů účastnily i ženy ve funkcích kněžek a věštkyň. Otázka, která nutně vyvstává je, proč k takovým krutým rituálům docházelo.

Je nutné si uvědomit, že pravěké společnosti, kterých se tyto rituály týkaly, vycházely ze starého neolitického substrátu, jehož dominantní ideologií byly obřady spojené s přírodou, především se svátky jara a podzimu. Jaro zde vystupuje jako období znovuzrození života a podzim pak v úloze pravého opaku. Tomuto základnímu schématu byl pak podřízen veškerý život pravěkého etnika. Je ovšem nutné připomenout, že oblast vzniku neolitických zemědělských kultur na Blízkém východě, byla klimaticky velmi vzdálena evropskému regionu. Střídání ročních období nejsou v těchto oblastech tak výrazná, jako v evropském prostoru. Proto došlo u neolitických kolonistů v Evropě, k další zemědělské transformaci v porovnání s výchozí oblastí Blízkého východu. Bylo to především evropské klima, s jasně vymezenými ročními cykly, které se významným způsobem podílelo na změnách původního rituálu, spojeného s pěstováním plodin, především obilovin. Zásadní myšlenka o neustále opakovaném koloběhu života a smrti však zůstala zachována. Této podmínce pak byly přizpůsobeny všechny rituály. Je velmi pravděpodobné, že rituální praktiky spojené se zemědělskými obřady znali již Indoevropané, kteří je rozvinuli do široké variační šíře.

Násilná smrt hlavního protagonisty obřadu, však prodělala složitý sociální vývoj. Nejprve byl znám ve středomořské oblasti pod jménem Attis [3] k jehož poctě byly každoročně pořádány velké slavnosti, především v Řecku. Je pozoruhodné, že velký význam byl přikládán hlavně borovici. K tomuto stromu byla každoročně na počátku jara přivazována figurína, představující ducha stromu, přeneseně ducha celé přírody, která byla zhotovena při sklizni. Tato figura zůstala připoutána ke stromu celý rok a při další sklizni (myslí se sklizeň obilovin) byla spálena a nahrazena novou. Podobně jako borovice, která sloužila za doprovodný rituální strom, byl v Řecku uctíván i břečťan. Souvislost se starými tradicemi a Kelty je zde očividná neboť řečtí kněží (eunuši), kteří byli podřízeni jeho kultu, měli na těle vytetován vzor břečťanových listů. Uvedený případ má svou analogii přímo v keltském prostředí, kde ženské účastnice rituálu, který vedl k zabití krále, byly potetované rostlinnými symboly jejichž původ lze hledat právě v rozvinutém ornamentu břečťanového původu.

Jistou stopu po tomto rituálu, který naznačuje výměnu panovníka, se podařilo nalézt v poměrně pozdním prameni z X. století české provenience a to v latinské legendě, začínající slovy "Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius", která je známa spíše pod názvem "Kristián". Jde se o reakci na Bořivojův křest, kdy vůdcem vzbouřenců byl jistý Strojmír, avšak tomuto tématu bude věnována vlastní kapitola. Autor této středověké skladby měl pravděpodobně jisté informace o tom, že první kontakty našich zemí s křesťanskou vírou byly velmi raného data. Již v úvodní kapitole uvádí velmi zajímavou informaci:

· "Morava země slovanská, přijala, jak se podle ústního podání věří a uznává, víru Kristovu za dávných časů, za časů, jak se praví, slovutného učitele Augustina."

(Ludvíkovský 1978, 13)

Toto sdělení je velmi závažné, neboť osoba sv. Augustina patří k nejvýznamnějším raně křesťanským filosofům. Žil v letech 354 – 430 n.l. a jeho vliv je cítit ve všech teologických oblastech. Jeho základním dílem je spis "O boží obci", ve kterém je poprvé formulována základní myšlenka, že křesťanství nemusí nutně stát a padat s existencí římského impéria.

Jakkoliv jsou tyto úvahy podmíněné jistou hladinou pravděpodobnosti, není nemožné přehlédnout, že v téže době (v době dospělého věku sv. Augustina), kulminují snahy milánského biskupa Ambrože o zavedení křesťanské víry v tehdejším Boiohemu. Kolem roku 396 n.l. posílá královna Fritigil, manželka markomanského vládce Moravy a Čech, poselstvo do Milána s bohatými dary pro biskupa a tamní církev. Účelem této mise bylo získat poučení, jakým způsobem se má postupovat při výkladu křesťanské nauky. Ambrož jí vzápětí posílá list s jakýmsi katechismem a se žádostí, aby svého chotě přiměla uzavřít trvalý mír s Římany. Podle Dobiáše však šlo o jistou markomanskou větev usazenou v těsném sousedství Moravy v blízkosti provincií Horní Panonie a Noricum Ripense, ne-li přímo na Moravě samé.[4] Nebyla to malá skupina, neboť k osídlení uvedených dvou i když menších provincií, bylo zapotřebí většího počtu obyvatel. Ve starověku muselo jít o událost značně důležitou, neboť se souhlasem římských představitelů se část etnika mírumilovně přesunula ze svých původních sídel do nových oblastí na základě císařské smlouvy.

Autor "Kristiána" o tomto transferu obyvatelstva něco věděl, neboť ji vročuje do doby křesťanského filosofa Augustina, který byl současníkem milánského biskupa Ambrože. To, že pozdějším vývojem došlo ke zdůraznění osoby Augustina a na Ambrože se jaksi zapomnělo, není nic neobvyklého. Je rovněž velmi pravděpodobné, že tato migrace nějakým způsobem souvisí i se vznikem pozdějších Bavorů. Obecně je předpokládáno, že přibližně do konce 5. století se germánské kmeny z Čech postupně vystěhovaly. Kam však odcházely zůstává posud nejasné. Určitým vodítkem může být zpráva gótského kronikáře Jordana, který přibližně v polovině 6. století píše o germánském kmeni Baioarios, což je chápáno jako relikt původní formy *Baia-haima-warjoz, překládané jako obyvatel země bójské (Baia).

Z předchozího výkladu o strojmírovské reakci, je pak možné odvodit předpoklad, že kontakty kelto-slovanské se neuskutečňovaly prostřednictvím třetího etnika, ale že měly přímý ráz. Tento předpoklad vychází z toho, že Slované podobné kruté rituály (tím jsou myšleny průvodní projevy při volbě nových panovníků), nikdy nepraktikovali, i když je pravděpodobně znali. Uvedenou hypotézu lze doložit i archeologickými objevy posledních zhruba 20 let. Například přímo v Uherském Hradišti se nalezly stopy po obyvatelstvu jehož kultura nesla značně velké množství společných znaků s kulturou čerňachovskou, která je obvykle považována za protoslovanskou. Její datování sahá až do 2. st.n.l. a byla spolu s dalšími kulturami, przeworskou a zarubyněckou, rozšířena na území od Labe až po Dněpr. Prvky, které tyto kultury obsahovaly, se později objevily přímo ve vlastním slovanském projevu. Velmi pravděpodobně nebyly tyto kultury jednolité a etnikum, které bylo jejich nositelem, tvořila pestrá směs různých národností. První doklady o jejich přítomnost se objevují na českém a slovenském území velmi pravděpodobně již ve 3. století n.l. S jistou opatrností je možné jejich pobyt předpokládat na našem území již ve 2. st.n.l., neboť na východním Slovensku se nalezly stopy po przerworské kultuře v podobě tzv. "prešovského typu", který byl objevený prof. Budinským-Kričkou.[5] Antické prameny ovšem dokládají přítomnost keltských Kotinů na Slovensku ještě v průběhu 4. st.n.l., takže je velmi pravděpodobné, že ke kontaktu mezi keltským a slovanským kulturním okruhem skutečně došlo. Nálezy z keltské opevněné osady Havránok u Liptovské Mary, dokazují celkem jednoznačně, že toto sídliště bylo silně ovlivněno tzv. "púchovskou kulturou", která byla nositelkou tradic laténských a lužických. Lokalita Havránok byla obydlená po celou dobu stěhování národů a velmi pravděpodobně se dočkala i příchodu prvních Slovanů. K tomu je možné podotknout i to, že v závěru odchodu germánských Kvádů z jižních oblastí Slovenska, někdy v průběhu 4. st.n.l., se objevují stopy po prvních slovanských kolonistech. Dlouhou dobu se vedly mezi badateli diskuse o tom, zda-li lze hledat slavinitu jak u čerňachovské, tak i u zarubyněcké kultury. Tyto spory byly vyvolány především dřívějším poznatkem, že časová mezera mezi zánikem zarubyněcké kultury, někdy kolem roku 400 n.l. a vystoupením prokazatelně slovanských kultur není vyplněna žádnou známou kulturou, která by se Slovany mohla souviset. Tuto mezeru však velmi dobře vyplňuje skupina Koločin-Tušemlja, o níž se dá předpokládat, že slovanská byla. S velkou pravděpodobností šlo o slovanské kmeny, které pobývaly v lesní oblasti Běloruska a během 3. století se přesunuly na jihozápad od Kyjeva. Je velmi pravděpodobné, že tato skupina byla tou, která vyplnila vzniklou mezeru mezi závěrem kultury zarubyněcké a ryze slovanskou kulturou Korčak a Peňkovka východně od našeho území. [6]

Vraťme se, však ke jménu Krok. První zmínku o něm má Kosmas:

"Mezi nimi povstal jeden muž, jménem Krok; podle jeho jména jest znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese u vsi Ztibečné. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statk pozemskými a v svých soudech rozvážný a důmyslný. K němu ser sbíhali lidé nejen z vlastního jero rodu, nýbrž i z celé krajiny, všichni jako včely k úlům, aby je rozsuzoval. Tento tak znamenitý muž neměl mužských potomků, zplodil však tři dcery, jimž příropda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům."

(Kosmas 1947, 18)

Mlčení o jeho polském bratrovi je velmi výmluvné. Dokonce ještě i Dalimil (W1310), píšící svoji kroniku přibližně 200 let po Kosmovi o žádném Lechovi nic neví. Teprve Pulkava (W1380) má jakési narážky o Krokově bratru sídlící v Polsku:

"A když také sváry činiechu od pravdy blúdiece, tak zvolili sobě jednoho ,údrého člověka, šlechetného a ctného, v súdiech spravedivého, k úkladom všěch svárov múdrého, dobřě bohatého, jménem Kroka. Ten jistý Krok první tvrz v zemi České učinil byl v Stebně. I pravie pak také někteří, že jest měl bratra jednoho jménem Kraka, jenžo jest Krakovský hrad i město udělal a jemu kmě své Krakóv vzděl. On jistý krok zpravoval jest zemi, ne jako kniežě, ale jakožto súdcě od obcě volený zemi ctně jest spravoval. Jenžto jest po své smrti po sobě tři dcery ostavil".

Není pochyb, že jde o volné přetlumočení podle Kosmovy předlohy. Vyprávění se ovšem po zdůraznění přítomnosti polského Kraka, dostává do celkem jiné polohy. Vazba na Polsko je pozoruhodná, neboť dosud se nikde o této možnosti nikdo ani náznakem nezmínil. Nelze zapomenout, že Pulkava psal svoji "Kroniku českou" pod přímým dozorem Karla IV., jehož osobní snahy o povznesení českých (slovanských) počátků křesťanství byly obecně známy. I zde by mohly být kořeny polského směru v české legendistice.

Až teprve Hájek z Libočan přichází se svoji rozvětvenou pověstí o polském Lechovi a jeho starším bratru Čechovi. Nutno poctivě uznat, že v tomto případě lze na této legendě vidět jistý vývoj, od nepatrných informací u Kosmy, až po rozvětvenou legendu u Hájka. A i zde nastává pravý informační výbuch o osobách jménem Krok.

· "Léta téhož (r. 724) Krok, syn Lechuov, bratra Čechova, kníže polský umřel, zuostaviv po sobě dva syny, totiž Kroka a Lecha, a dceru jíž jméno bylo Vanda. A oni sú otce svého Kroka pohřebili s velikým pláčem i úpěním všeho lidu na jedné hoře, jenž slúla Lašatno, kteráž slove již Hora svatého Benedikta."

(Hájek 1981, 85)

Jde o věc o to podivnější, že tento odstavec klade Hájek do doby kněžny Libuše. Logika vazby na českou kněžnu je v této pasáži velmi nejasná. Aniž by dal Hájek dříve nějakým způsobem najevo, jak a proč do tohoto období řadí informace o polském Krokovi, vsunuje ji náhle do celkem souvislého vyprávění o Libuši. Přitom o českém Krokovi velmi dobře věděl, neboť o něm píše již v samotném úvodu své kroniky:

· "Toho času byl jest v lidu Čechově nalezen muž jeden, kterýž jiné všecky starší a soudce moudrostí a vtipem daleko přesahoval, zboží také nad jiné hojnost měl, jménem Krok, k kterémuž netoliko z jeho rodu, ale ze vší krajiny té lidé ti jak včely k oulí, aby je soudil, běžali, neb on ač byl mlád, však od svého přirození zvláštní milostí a spravedlností při soudu obdařen byl."

(Hájek 1981, 50)

Dá se předpokládat že v Hájkově době již existovala (díky husitským válkám) poměrně rozšířená verze o původu Čechů, kteří měli do země přijít právě z polské strany. Tato teorie není až tak příliš fantastická, neboť podle archeologických výzkumů je velmi pravděpodobné, že určitá část prvních slovanských skupin z této oblasti skutečně přišla. Na druhou stranu je však dnes již téměř jisté, že převážná část českého území byla osídlena Slovany především z jihovýchodu a částečně i z jihu.

O nějakém polském původu ani slovo. Ačkoliv bylo již poměrně dávno známo původní jméno Polska jako Lachy, přesto se nikde o této vazbě Hájek nezmiňuje. Dokonce při líčení okolností, které nastaly po smrti bájného Čecha, jehož bratr byl právě kníže Lech, není nikde o polském původu ani zmínka.

Pozoruhodná je i další Hájkova informace v tom, že vlastně připouští v polské větvi dvě osoby stejného jména, totiž Kroka otce a Kroka syna, přičemž se zde objevuje ještě i dcera Vanda. S jistou pravděpodobností je možné uvažovat o tom, že Hájkův starší Krok, bude Krakem Pulkavovým. Hájek si s tolika osobami stejného jména asi nevěděl moc rady, ale to mu příliš nevadilo a proto se i v české větvi se objevuje osoba – Krok. To je něco velmi neobvyklého, neboť fakticky připouští, že české kněžny Kazi, Tetka a Libuše byly vlastně sestřenicemi polské Vandy. Je možné se domnívat, že Hájek zachytil stopy jakéhosi starého mýtu, který nesl všechny znaky předslovanského původu, přičemž spojovacím prvkem byly nepochybné vazby mezi územím Čech a Polska? Ve světle nových spojitostí především mezi Vandou v Polsku a Tetkou v Čechách, jde jistě o nečekané novinky. Z tohoto pohledu je třeba také hodnotit informaci Nestora (jak bude dále uvedeno) o dávných kontaktech mezi Vlachy (Kelty) a Dunajskými Slovany, kteří po vyhrocení konfliktu s nimi, volili cestu do nových sídel na Visle.

Pro lepší přehlednost je možné uvést Hájkův vývojový rodokmen české i polské větve vedoucí od hypotetických předků Čecha a Lecha, aby vynikla podobnost a zmatek v tomto genealogickém propletenci, který vznikl nejspíše dosti pozdě.

ČECH LECH

| |

KROK KROK

| |

KAZI, TETKA, LIBUŠE KROK, LECH, WANDA

Jde skutečně o velmi zvláštní paralelu, která s velkou pravděpodobností nebude výtvorem Hájkovy fantazie. To je možné odvodit z prosté skutečnosti, že podobná vývojová linie existuje i v Polsku a to nezávisle na českých pramenech. V obou případech se jedná o nejstarší vrstvy národních pověstí, což zdůrazňuje nejenom jejich starobylost, ale i společný původ. Můžeme se domnívat, že máme před sebou zbytek předslovanské mytologie? Do určité míry je to možné.

Některé nálezy z Čech potvrzují přítomnost Slovanů v západní části státu již v průběhu 5. století n.l.. Výmluvným příkladem je osada Březno u Loun, která existovala od doby stěhování národů, tedy někdy od 5. st.n.l. až do 7. st.n.l. Archeologické doklady pak jednoznačně prokázaly přítomnost Slovanů v této osadě ještě před definitivním odchodem Germánů z českého území. Je téměř jisté, že k větší diferenciaci mezi slovanským a keltským etnikem došlo pravděpodobně později, v období sociální a klimatické stabilizace Evropy, v době po stěhování národů.

Mluví-li se o diferenci mezi keltským a slovanským etnikem, potom není možné nechat bez povšimnutí jeden velmi významný detail, který stojí na počátku slovanských dějin. Jde o zatím blíže nespecifikovaný národ, který se již v antické literatuře objevuje pod společným názvem - ANTOVÉ

KROK A JEHO DCERY - KAZI

Název Prahy i pražské kotliny pochází velmi pravděpodobně z předslovanského období. Této myšlence odpovídají termíny zaznamenané nejen "Bavorským geografem" počátkem 9. století, ale i zápisy arabských kupců, kteří do Čech zavítali. Cenným zjištěním o všeobecném povědomí dávné minulosti Prahy, je citace B.Balbína o tom, že keltské oppidum Závist bylo královské sídlo Bójů mnoho let před založením Prahy. Tato informace je natolik významná, že není možné ji přehlédnout

Stejný keltský původ je možné doložit rovněž i v případě Krokovy dcery Kazi. Zdá se, že její jméno bylo jedním z termínů, který mohl být převzat (spolu s Bivojem) přímo, prvním slovanským obyvatelstvem země. Toto zjištění má však neobyčejně velký význam. Předně posouvá počátek národních českých dějin do staršího období, nežli se předpokládalo, a za druhé, staví do zcela nového světla kronikáře Václava Hájka z Libočan. Třebaže jeho kritikové mu vytýkali nedostatečné znalosti, je nutné vystoupit na jeho obranu. Jsou to především jeho znalosti o Bójích, které v době, kdy psal svoji kroniku, byly neuvěřitelně přesné. Nejenže je znal samozřejmě jménem, ale znal i Marobuda a všechny okolnosti, které vedly k obsazení Čech vítěznými Markomany:

· "…Markvart[7] zprávu maje, že jest jej Arminius počtem lidu daleko převýšil, nebyl bez strachu a pojav své bojovníky, obrátil se k horám Černého lesu. Tu opět nemalý počet lidu jeho od něho odstúpilo a on rozváživ své neštěstí, opustiv hrady v krajinách boemských jemu k poctivosti postavené, totiž Peherk (kterýž byl postaven na jedné vysoké hoře, kteráž nyní, též i hradiště i města toho zříceniny proti klášteru zbraslavskému z druhé strany řeky Vhltavy se ukazují, na kterémžto měštišti byla sobě hrad Káša, sestra Libušina, dala postaviti a dala jemu jméno Kašín; druhý hrad Boubín, jehož pustotina na jedné vysoké hoře až do dnešního dne stojí…"

(Hájek 1981, 38-39)

Množství informací v těchto dvou větách je úctyhodné. Nade vší pochybnost je jasné, že opevněné město či hradiště, které je zde nazváno buď Peherk či Kašín, odpovídá hradišti Závist. Podstatná je informace o Boubínu, který byl vybudován samotnou Kazi a jež měl být druhým centrem země. Pro upřesnění je nutné dodat, že Kazi byla chápána jako představitelka výkonu jakéhosi kultu:

· "… Z nichž nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že se Sudičky vzdaly své práce, konce nemající, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil "…."

(Kosmas 1947,18-19)

Podobnou, i když poněkud rozvedenou charakteristiku Kazi, podává Hájek. Zde je ovšem třeba podotknout, že vycházel přímo z Kosmy:

· "…Káša z nich nejstarší byla a ta všelikterakého hádání kouzedlného plna byla. Tak, jakž ten čas pověst šla, chtěli tomu někteří, že ani Medea v Cholchos jí v tom rovná nebyla, neb jest ona od svého přirození moci všech bylin znala. V lékařství velmi dospělá, neduhy lidské a bolesti i slovy krotiti uměla. Hádání velmi pilna byla, neb když někto něco ztratil, hned jest k Káši šel a ona jemu bez meškání, kde by ta ztráta byla, oznámila…"

(Hájek 1981,64)

Již Kalandra upozornil na zřejmý omyl v překladu Kosmovy kroniky v této pasáži. Charakteristika Kazi, tak jak je dnes chápána, je vlastně výsledkem překladu a nesprávného výkladu slova carmen. Původně bylo přeloženo jako věštba a dodnes je tak chápáno. Latinský termín carmen má ovšem ještě starší význam a to posvátná píseň, případně zaříkání, což přešlo do dnešního pojetí ve smyslu píseň všeobecně. Zdá se, že v tomto pojetí dostává Kazi zcela nový charakter a mění se z bezvýznamné "kořenářky" na představitelku určité formy kultu, jehož projevem bylo mimo jiné i vyslovení zaříkávacích formulí zpěvnou formou. Její srovnání s edeou z Kolchidy odpovídá pak skutečně i změně významu, neboť Medea nebyla žádnou věštkyní, ale mocnou lékařkou nadanou nadpřirozenou mocí. V tomto smyslu dostává nový význam i přísloví, které uvádí Kosmas "Toho už nemůže ani Kazi navrátiti". Základní problém je ve slově "navrátiti". Použitý latinský výraz "recuperare" nemá totiž v žádném případě český ekvivalent "navrátit", ale vždy pouze "opět nabýti" nebo "uvést do původního stavu, spraviti" [8]. Tento výklad pak skutečně mění obsah přísloví do podoby "Toho už ani Kazi nemůže spraviti". Kazi pak zde nevystupuje v úloze popuhé statistky, babky kořenářky, která je dobrá snad jenom k tomu, aby věštila kde se nalézajé ztracené předměty, ale jako důstojná kněžka, mocná žena jenjíž příkazy musí poslouchat bez výhrad všichni.

V "Pověstech" v pasáži věnované Šumavě (Svoboda, Jř. 2001,178), je několikrát zdůrazňováno, že Obří hrad představuje jakési kultovní centrum keltských Čech. Avšak klimatické podmínky místa a především jeho nadmořská výška totiž neumožňovaly celoroční pobyt. Toto tvrzení je možné opřít o archeologický výzkum, který keltskou přítomnost dokládá mnoha nálezy a především lokalizací. Je dostatečně známo, že značná část keltských duchovních center byla umístěna na vrcholcích kopců. Nadmořská výška jihočeského Obřího hradu činí 1010 m n.m., takže z něj dělá jedno z nejvýše položených hradišť nejen v Čechách, ale pravděpodobně v celé střední Evropě.

S touto lokalitou, ale především Hájkovou poznámkou o Boubínu, pozoruhodně koresponduje pověst, zaznamenaná v Nahořanech u Čkyně na Šumavě [9], kde se vypravuje o původu tzv. "Babího kamene". Podle této pověsti zastihlo ranní kuropění, ďábla s čarodějnicí, když odnášeli balvany z hory Bobík s cílem zasypat Pražský hrad. Ďábel se lekl, čarodějnici upustil a ona zkameněla. Pro úplnost nutno dodat, že Bobík leží v blízkosti Boubína, ke kterému se váže množství pověstí, jejichž ústřední postavou je čaroděj jménem Žídek.

Etymologie jeho jména byla vysvětlena několikrát a jde s největší pravděpodobností o keltský termín –Aes shied- ve významu –mocnosti hory-. I zde se objevuje ona latentní keltská symbolika posvátných kopců a hor. Bez významu není ani to, že Boubín plní identickou funkci jako Blaník, neboť je chápán jako sídlo spícího vojska, které přijde zemi na pomoc až jí bude nejhůře.

Souvislost mezi Hájkem a nahořanskou pověstí je očividná. Tato podobnost jde i do takových detailů, jakým je motiv čarodějnice, která na Boubínu pomáhala ďáblovi. V Hájkovi se jedná o Kazi, v pověsti jde o bezejmennou čarodějnici. V obou případech se však jedná o tentýž významový obsah. Analýza této informace nám však poskytuje ještě jeden záchytný bod. Podle citovaných pověstí je velmi pravděpodobné, že obě lokality byly současné a obě hrály významnou úlohu v keltských Čechách. Kultovní úloha je zde podložena funkcí Obřího hradu, neboť jde prokazatelně o laténské hradiště, které později již osídleno nebylo. S jistou opatrností je možné předpokládat, že Obří Hrad na Šumavě byl duchovním centrem středoevropských Keltů. Paralelní funkčností je vlastně upraven chronologický poměr obou lokalit. Osídlení Závisti marobudovými Germány (jak dokládá Hájek) vedlo k tomu, že Obří hrad zanikl a jeho sakrální funkce již obnovena nebyla. Nebylo totiž v zájmu Marobuda akceptovat duchovní centrum země - Boiohema.

Vraťme se však ke Kazi. U Hájka je pozoruhodné, že se o Závisti (Kazíně) zmiňuje ve své kronice vícekrát:

· "Káša, sestra Libušina, s povolením Libuše, sestry své, rozkázala sobě na jedné převysoké hoře zámek postaviti tu, kdež někdy prvé zámek a město pevné bylo rozkázáním Markvarta, krále moravského a hermundurského, na hoře řečené Peerk postaveno, a dala jemu od svého jména Kášin, kterýžto hrad a gruntové jeho nad řekou Vhltavú proti klášteru zbraslavskému až do dnešního dne se ukazují."

(Hájek 1981,66)

Zde je nutné si povšimnout jedné věci. Zatímco v citaci č. 3 je Závist jmenována jako Peherk, je v citaci č. 6 nazývána Peerk. V obou případech jde pravděpodobně o starý termín –berg-, nicméně v tomto případě je nutná opatrnost, neboť velmi podobný termín používali i Keltové.

Podle "Geografa bavorského" práce, která pochází z let 811 – 818, se objevuje první název pražské oblasti v podobě –Pharaganeo-. Pikantní na tom však je, že v té době vlastní pražské hradiště neexistovalo, neboť jeho úlohu plnil Levý Hradec s Budčí, máme-li na mysli slovanské počátky Prahy. Tuto skutečnost potvrzuje arabský cestovatel Ibrahím ibn Jakúb v letech 964-965, když dokládá přítomnost již pražského hradiště v názvu -F^arāga- případně -B^arāga-. Keltské slovo -brîgā-[10] znamenalo ve své prvotní formě kopec, vrch či výšinu. Je velmi pravděpodobné, že ve zkomolené formě -berîga- ho přejaly i první slovanské skupiny v pražské oblasti. Není zvláště nutné zdůrazňovat, že jedním z prvních dokladů svědčící o přítomnosti Slovanů v Čechách, je jejich keramika, která byla podle místa své největší kumulace, nazvána pražským typem. S pravděpodobností, hraničící s jistotou, lze říci, že původní keltský termín, kterým byla označena obývaná výšina (hradiště) se objevil i v pojmenování slovanském, který vývojově přešel až do hájkova názvu –peherk, peerk- se stejným významem.

Úvahy nad keltským původem dnešní Prahy nejsou nové. V polovině 60. let vyslovil P. Janák odvážnou myšlenku, že hlavní osa pražských komunikací je odvozena od původního keltského města, přičemž kladl poměrně značný důraz na pravěké osídlení Dejvic a Bubenče. Ve své době byla tato teorie předmětem naprostého vědeckého nezájmu a byla spíše zesměšňována. Dnes se ukazuje, že s velkou pravděpodobností jsou hlavní směry komunikačních tahů v Praze skutečně pravěkého původu, přičemž o existenci keltského města v pražské kotlině nikdo nepochybuje.[11]

Téměř definitivní tečku za problémem Prahy a jejího názvu přináší gaelský termín -bràighe, b(h)ràghad-[12] pro horní část (kopce, vrchu, hory), který jak obsahem tak fonetikou odpovídá názvu Prahy nejvíce.

Hájek s Balbínem ovšem nebyli jediní, kteří upozornili na keltský původ některých úseků českých pověstí. K dalším patřil například Pavel Stránský ze Zap. I když v mnoha případech vychází z Hájka, přesto má několik důležitých údajů, které nikdo jiný necituje:

· "Za starých dob byly Čechy rozděleny jinak, než tomu je nyní. Staří totiž rozdělovali českou zemi na předlabskou a zálabskou a obojí v několik menších územních celků, zvaných cúdy, jindy ji zase rozvrhovali v úděly, jako Kouřimský, Boleslavský, Lucký neboli Žatecký. Ale Vyšehrad spolu s nejvyšší mocí v zemi, byl vždy vyhražen knížeti celého národa. O mnoho později, a to za krále Karla, bylo obecně schváleno rozdělení, zvané karlovské, totéž, které trvá dosud…."

(Stránský 1985,19)

Termín -cúd- je evidentně neslovanského původu. Byl si toho vědom již i Stránský, když dodává, že jindy (pravděpodobně v jiném časovém období) se země dělila na -úděly-. Tento předpoklad velmi jasně dokládá Machek (1957, s.62), jestliže dovozuje, že jde doslovné převzetí latinského ekvivalentu [13]. Budeme-li vycházet z hypotézy, že správní rozdělení Čech je keltského původu (později byl převzat Germány), měla by zde pomoci etymologie. Současná irština používá termín -cuid- k označení části, dílu, podílu, tedy přesně v intencích českých Keltů, kteří toto slovo použili k označení určitých oblastí. Rovněž i Holder má k tomuto termínu několik poznámek [14]. Toto slovo se objevuje dokonce i ve staročeských osobních jménech [15].

V tomto světle je ovšem informace o tom, že Vyšehrad sloužil jako sídelní místo knížete, velmi významná. Je třeba ji však chápat v tom smyslu, že zmiňovaný kníže zde nevystupuje jako pán celé země, ale jako představitel národa. I když je ze Stránského popisu zřejmá nejistota, že o Vyšehrad jako o centrum země nejde, je přesto zajímavé, že tato informace stojí v jedné časové rovině se starým územním rozdělením. Půjde pravděpodobně o přenesení významu pražské pravobřežní Vltavy s mohutným oppidem Závistí do větší blízkosti Prahy, vzhledem k umístění pražského hradiště. To ovšem začalo hrát důležitou roli až po začátku 9. století. Stejně tak i poznámka o tom, že správní rozdělení země se řídilo podle řeky Labe na oblast před- a za- labskou má svůj možný původ v antice. K podobnému dělení keltských teritorií přikročili Římané, když rozdělili jim známou Galii na cis- a trans- alpinu, tedy na před- a za- alpskou. Nebude proto náhodné, že s podobným rozdělením země bylo pravděpodobně možné se setkat i v keltských Čechách.

Druhá část problému se obsahově dotýká již počátků českých dějin. V citacích (č. 3 a 4) tvrdí Hájek, že opevněné sídliště bylo pojmenováno podle Libušiny sestry Kazi. Hájkem užívaný termín Káša vznikl z původního zápisu, který byl Cassi, což se ve středověké češtině nemohlo číst jinak, nežli Kaši. Tato varianta a gramatický výklad asociují hypotézu, že původní název oppida Závist zněl pravděpodobně -Cassi-brīga-. Podle Holdera (1896,824.50) je keltský termín -cassi- ekvivalentem českého znamenitý, vznešený, mocný, mající převahu.[16] Výsledný název byl tedy ve významu -vznešený vrch, hora- s akcentem na významnost místa ve funkci sídelního místa vládce země. Nutno ovšem připomenout, že původní Kosmův zápis tohoto jména byl Kazi, Kazy.

Významu Závisti napovídají i místní pověsti, které líčí Závist jako sídlení místo vládců Čech. Překvapivé zjištění však je, že v blízkosti předpokládaného oppida Zvíkova existuje osada, která se jmenuje Kašina hora. Dodnes je možné ve Francii nalézt přes 30 míst, která mají v názvu ukryt tento význam a jistě by bylo možné takových lokalit nalézt více.

Toto vysvětlení nemusí být ovšem jediné. Mimo uvedený všeobecně keltský výraz brīga- (gael. bràighe, b(h)ràghad) existuje téměř stejný termín -briga- ve významu -síla, moc-. Objevuje se například ve jméně národní patronky Irska svaté Brigity, jejíž původní jméno bylo Brid, Bridhe, Brighit. Tato oblíbená bohyně měla množství funkcí a prakticky byla patronkou všech oborů lidské činnosti. Jejím symbolem byl tzv.-Bridin (Brigitin) kříž- upletený ze slámy, který měl mít magickou moc a sílu (McCoyová, 1999, 242). Podle této druhé varianty by původní keltský název znamenal mocný vrch, hora moci. Nutno uznat, že druhé vysvětlení je významu Závisti mnohem bližší. Tento závěr ovšem připouští hypotézu, že vedle sebe existovala dvě centra, která se v názvu lišila jen velmi nepatrně. První, zahrnující širší oblast pražské kotliny s ústředním bodem budoucího pražského hradiska, která nesla název bràighe. S velkou pravděpodobností šlo o obchodní osadu, rozkládající se od levobřežní Vltavy směrem k dejvické pláni, kde je doloženo velmi husté osídlení s provozem pecí na výrobu železa. Tato manufakturní výroba železa kulminovala v době nejkompaktnějšího keltského osídlení Čech v době římské. Druhé centrum (pravděpodobně Závist) prodělávalo jak funkční, tak i duchovní vývoj. Je téměř jisté, že jeho původní název byl Cassi-brīga, které v pozdějším jazykovém vývoji přešlo do pokročilejší a nastupujícímu křesťanství bližší podoby Cassi-briga.

Jakousi zkomoleninu původního keltského názvu je možné nalézt i u Ptolemaia, který uvádí polohu osady KasourgiV (Casurgis) na 39°15¢a 50°10¢. Na několika ukázkách již bylo doloženo, že Hájkovi nebyl tento název neznámý::

· "Toho času Domaboj a Haldan, dva bratří, synové Hruobovi, svadili se s Kasuřany, jenž byli německého rodu….a z té příčiny tomu dvoru Radlice jméno dali…"

(Hájek 1981,68)

V tomto smyslu je zajímavé podotknutí Knápka, že : "osadu Kasurgis E. Šimek přesně nelokalizuje. Dnes se připouští hypotéza, že Ptolemaiova Kasurgis ležela v Praze – Košířích." (Knápek 1999, 304).

Hájkova informace, že Radlice byly v těsné blízkosti Kasurgy může napovídat cosi o jeho kombinační metodě, neboť mimo Košíř je zde v těsné blízkosti i osada Kosoř. Nicméně je nutné dodat, že si Hájek s Kasurgou nevěděl příliš rady. O jeho nejistotě svědčí odstavec, který je věnován významnému bodu české historie a to předpovězení velikosti a slávy Prahy z úst Libušinných:

· "…vyšla Libuše z Libínu a na jedné vysoké a široké skále při přítomnosti Přemysla a jeho služebníkuov a svých služebnic stojeci, své věštby oznamovala řkúci: "Vidím město, jehožto pověst do nebe dosáhá. Hle, hyn místo patnáct honuov v lese při té maličké vésce, k kteréž Vhltava blízko přichodí a tu brusský potok má své skončení: tu sú byli někdy veliké město stavěti počali a Kasurka jemu jméno dali…Služebníci poslušní bez meškání a s chvátáním šli a nedaleko Kasurgy se zastavili…s dřív než do té vésky vešli, dřevo poťavše jeho tesati počali…ze vsi Radlice, s synem svým Sudirohem.."

(Hájek 1981,83-84)

Zde cosi nehraje. Košíře i Kosoř jsou tak malé osady, že v žádném případě nemohou být oním velkým městem Kasurkou. Je hodně pravděpodobné, že Hájek měl k dispozici ještě jiný pramen, který se dotýkal minulosti Prahy a jejího okolí. Zmiňuje-li se tedy o osadě Kasurgis i Ptolemaios, jistě nešlo o nějakou bezvýznamnou lokalitu.

O tom, že Hájek měl na mysli Závist, když psal o hradu Kašíně, nás může přesvědčit jeho další informace, kterou umisťuje do roku 840:

· "…Jeden z vládyk znamenitějších, jemuž jméno bylo Zbraslav, z hradu a města Kašína, syn Chleboslavuov, syna Prostoslavova, syna Bivojova, manžela někdy Káši, sestry Libušiny….dvuor krásný a příbytek rozkošný mezi řekami dvěma dal sobě postaviti, jenž jest jedné jméno Vhltava a druhé Mže…a od svého jména dal jemu jméno Zbraslav a krásnú zdí z tvrdého kamene jej dal obezdíti a z svého hradu Kašína na každý den naň hleďal."

(Hájek 1981,128)

Hájek zachytil ještě jeden důležitý detail. Výslovně uvádí, že obyvatelé Kasurgy byli německého rodu. Použití podst. jm. -rod- zde není omezeno pouze na některou rodinu, která žila ve jmenované osadě, ale na celou populaci Kasurgy, což v případě Hájkova podání znamenalo totéž co národnost. To by ovšem znamenalo, že půjde o staré germánské osídlení z období markomanských konfliktů.

V žádném případě však nejde o novodobou německou kolonizaci, která začala v Čechách až koncem 12. století, ale že jsou to zbytky informací, které se vázaly k době stěhování národů. Tomu by napovídalo i umístění této informace téměř na samý počátek jeho kroniky. Že nejde o nahodilou informaci, která se pouze díky náhodě dostala do Hájkovy kroniky, svědčí ještě jeden úryvek, který je datován do roku 835:

· "…Někteří z Čechův těch, kteříž se byli osadili v krajinách východních, oznamovali sú Křezomyslovi, knížeti vyšehradskému, pravíce, že by v týchž krajích nalezli na mnohých místech města dosti veliká, kteráž někdy pevná byla, kteráž také pro dávní starožitnost a pro nepřítomnost obyvateluov velmi zpustla. Vsi také, že se mnohé nalézají, kteréž široké někdy byly, ale na ten čas málo obyvateluov v nich se nalézá a ti sú lidé jako divocí a svú řeč mají jako obzvláštní, kteréž žádný z Čechuov nic nemuož porozuměti. Kníže s svými radami to vyslyšav odpoveďal: -Poněvadž sú tu města již se zbořila a lesové, jakž pravíte, velicí v nich rostú, vsi také na větším díle že sú zpustly, nechte lidu toho pozuostalého, neboť sami do konce vyhynú, aneb se k nám přihrnú…"

(Hájek 1981, 125)

To je ovšem neobyčejně významná informace, neboť v ní Hájek fakticky potvrzuje, že snad ještě na počátku dějinné doby žily v Čechách zbytky původní kelto-germánské populace. Vzhledem k předcházející poznámce o Kasuřanech, kteří byli německého rodu, se dá předpokládat, že Hájek cituje reálie a má na mysli předgermánské etnikum.

Se zkomoleninou původního keltského Cassi-briga- (mocný vrch) je možné se setkat v pověsti o Červeném kříži ze Staňkova (okr. Jičín). Místní pověst líčí děsivé přízraky na místě zvaném Kazabrud, kde se vyskytoval Červený kříž. Barva měla údajně symbolizovat oheň a přeneseně i krev. V těsné blízkosti této lokality se objevuje příhodný název Spáleniště. Pomocí slovanských jazyků je etymologicky dosti obtížné vysvětlit termín kazabrud, avšak jde to poměrně snadno z jazyků keltských. V první části slova lze vidět zkomoleninu keltského cassi (vznešený, posvátný) a přípona brud pak odpovídá gaelskému brid, což je ekvivalent keltského briga (hora, vrch). Přítomnost podobného místa lze snad vidět v mohutně opevněném návrší v těsné blízkosti Staňkova s přiléhavým jménem Valy (489 m.n.m.).

Podobný jazykový vývoj je možné sledovat například v názvu města Příbrami, který lze vyložit jako havraní vrch, hora. Jméno města vykládá Profous (1951, 473) z osobního jména -Pribram- a dokládá je dokumenty ze 13. století. Přiznává ovšem, že může mít společnou koncovku jako v osobních jménech Olbram či Pilgrim, která označují sthn. -Hram- havran. Za předpokladu, že Příbramsko bylo v pravěku hustě osídleno keltským etnikem, jeví se i toto jméno v jiném světle. Základem může snad být keltský výraz -brîg- ve významu hora, kopec, pohoří. (Holder,1896, 533). Staroirský ekvivalent -bri- ve spojení s -hram-, -bram- dává výsledně -bri-bram- ve významu -havraní vrch-. Ostatně samotný název horského pásma Brd bude patrně ukryt v kořeni -bri- v gaelic používaném slově -bri(d)in-, kopec.(Holder,1896, 533).

Je tedy velmi pravděpodobné, že i jméno Kazi bude mít vlastní význam a do slovanské podoby se dostalo přes starý termín -Cassi- ve spojení s pojmenováním návrší, kde stálo sídlo vládce.

KROK A JEHO DCERY - TETKA

V souvislosti s etymologií jména jeho druhé dcery Tetky, pro níž ve slovanských jazycích není sebemenší opory, se vybavuje jakési spojení s germánským etnikem a jeho kolonizačním úsilím v Čechách a na Moravě. V této vazbě nabývá na významu germánské označení pro správní jednotku - Teutha-. Ovšem mimo toho, že jde o územně-správní termín, nic bližšího o něm nevíme. Daleko významnější je ovšem keltský pantheon. Ve známé keltské božské trojici (Teutates, Esus, Taranis) byl Teutates bohem, který se usmířil utopením oběti. Jeho uctívání bylo po celém keltském světě velmi rozšířené a zvláště důležité je jeho hydrologické zasvěcení. V této souvislosti je informace, kterou přináší Koamas, velmi důležitá:

· Cti hodná byla i Tetka, co do věku však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.

· Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy, a ctil je; zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samotného.

(Kosmas 1947,19)

Jde o velmi pozoruhodnou informaci, která dokládá celou ideologickou škálu kultovních praktik. To je u Kosmy něco naprosto nečekaného. Zatímco u její sestry Kazi se spokojuje s pouhým konstatováním, že dosud mezi lidem koluje lidové pořekadlo "toho ani Kazi nespraví" je u Tetky mnohem konkrétnější. Jde o to více zajímavější fakt, že právě modloslužebnictví, tak jak je chápali představitelé raně křesťanského kléru v Čechách, mělo spíše mlhavé kontury a už vůbec žádnou organizaci. Jediná ideologická náboženská nauka, která se svojí formou mohla podobat Kosmovu líčení, byly "druidské" školy. K nim patřily i funkce kněžek, u nichž je zvláště zdůrazňována jejich rituální čistota přesně tak, jak líčí Kosmas.

Jedna okolnost, která vzbudila již dříve pozornost se této pověsti dotýká rovněž.[17]. Jde o to, že na hypotetickém sídle Tetky, Tetíně je soustředěno neuvěřitelně velké množství církevních staveb. Ke kostelu sv. Ludmily je nutné připočítat velkou kapli sv. Kateřiny a kostelík sv. Jana Nepomuckého. Tyto stavby nebyly záležitostí poslední doby, neboť již v listinách z doby Přemysla Otakara II. se mluví o "chrámu sv. Ludmily a kapli sv. Michaela archanděla". Hřbitovní kostelík sv. Jana Nepomuckého byl tomuto patronu zasvěcen až teprve roku 1836, do té doby jeho zasvěcení patřilo již vzpomenutému archandělu Michalovi. Mimo tyto větší sakrální stavby je zde socha Panny Marie na rozcestí cest k Srbsku, Kodě a k Domašovu a na místě bývalé malé kapličky sv. Jana Nepomuckého pak mohutný dřevěný kříž. Nepochybně jde o místo, které mělo svůj kultovní význam nejenom v době dominujícího křesťanství, ale téměř jistě i v době pravěké. Této hypotéze nasvědčuje například i to, že k Tetínu se váže pozoruhodná pověst o soše modly jménem Klimba a jejím spojenci, ptáku s neméně podivuhodným jménem - Kuhán. Zajímavé ovšem je, že podle místní tradice obřady spojené s touto modlou zaváděla právě Tetka. Zdá se, že tuto okolnost pravděpodobně známou již Kosmovi a uváděnou v překladu K.Hrdiny je možné vidět ve vílách, které vládnou "horám, lesům a stromům". V latinském originále jsou však tyto bytosti popisovány poněkud jinak:

· "…Naučila hloupý a nerozumný lid klaněti se Oreádám, Dryadám a Hamadryadám…"

Oreády jsou skutečně víly hor a Hamadryady pak víly stromů, ovšem již Dryady nemají tak jednoznačně profilovanou funkci lesních a stromových žínek. Všeobecně se o nich uvádí, že jde o lesní nymfy, které žijí ve vazbě se stromy. Ovšem není to jednotný názor. Jedná se o mladé smrtelné dívky, které tráví svůj volný čas v zábavě se Silény. Silénové jsou pak především duchové vodních břehů, studánek a pramenů, na rozdíl od Satyrů, kteří jsou duchy vyloženě horskými a lesními. V tom smyslu použil klasicizující Kosmas paralelu na řeckou mytologii, aby zdůraznil hydrologickou funkci určité části pohanského kultu, který měla vykonávat Tetka. Je ovšem významné, že Dryady žijí ve vazbě s lesními stromy přesně ve smyslu životní filosofie Keltů.

Je možné s jistou dávkou pravděpodobnosti předpokládat, že tetínská lokalita mohla být centrem kultu, kde uctívání zázračných studánek patřilo k základním projevům pohanské ideologie. Není třeba ani připomínat, že křesťanská církev nahrazovala pohanské kulty takovými světci, kteří byli uctívaní již dříve a svými zázraky se nejvíce přibližovali pohanským. Z tohoto pohledu je obzvláště zajímavé zasvěcení kostelíka sv. Kateřině na Tetíně, o níž mluví listina z roku 1326. Zde se o tetínských kostelících hovoří jako o "kaplích sv. Ludmily a Kateřiny a jedenácti tisíc panen". V den svátku sv. Kateřiny je v mnoha evropských krajích téměř zakázáno chodit za děvčaty, čímž se zdůrazňuje její panenská čistota. Studánky musí zůstat čisté a nedotčené ničím, čím by voda ztratila svoji zázračnou moc. Svatá Kateřina je velmi často zobrazována rovněž i jako patronka a ochránkyně před bouřemi a krupobitím, tedy v oboru vesměs s hydrologickým obsahem.

Tato vazba by znamenala silnější průlom do bádání o počátcích českého národa. Všechny atributy ukazují na závěrečnou fázi laténské civilizace ve střední Evropě, kdy bylo keltské etnikum zřetelně oslabeno po vyčerpávajících válkách s Římany. Pod tíhou osudových okolností pak převzaly úlohu druidů částečně i ženy. Jisté rysy podobného kultovního zaměření jsou patrny rovněž na starší sestře Kazi, zběhlé (podle Kosmy) ve znalosti bylin a léčitelství. Zde je pak významová a fonetická souvislost mezi mýtickou Tetkou a bohem Teutatem více nežli očividná.[18] Nicméně ani tato teorie nemusí být jediná. Existuje ještě druhá varianta, která může mít přímou vazbu na funkci jména, případně oslovení -tetta-. V gael. se vyskytuje termín -teg- s významem jasný, čistý (PN 22). Podobné slovo je i v kornštině -tewynn- (Padell, 195) zářivý, světlý. V obou případech bylo používáno ve významu sakrální funkce jeho nositele, čímž byla zdůrazněna jeho posvátnost. Ne náhodou byli druidové spojováni s bílou barvou, která hrála důležitou roli při výkonu obřadního rituálu. Je tedy velmi pravděpodobné, že jméno Tetka bylo označení funkce pohanského kněze.

Nelze rovněž zapomínat na řecké τηθίς a v poněkud modifikované formě ve tvaru τήθη znamenající "kojná", ale rovněž i "bába" ve smyslu osobním. Běžně používaná řecká forma τηθία označovala uctivé oslovení starších žen, přibližně v tom smyslu, jak tomu bývalo kdysi v Čechách a to bez ohledu na jakékoliv příbuzenství.

S inde. původem bude Tetka parně spojena přes řeckou Téthys a Thetis což byla bohyně "stvořitelka". Thetis se objevuje v řeckých mýtech po boku Héry, jako ochránkyně starých kultů. Velmi významný je z tohoto pohledu řecký mýtus o Poseidónovi, kde je Thetis v úloze trojjediné Měsíční bohyně pod jmény Thetis, Amfitrité a Néreis. V tomto mýtu vystupuje jako vládkyně moře spolu se svým manželem Péleem. Ten se s Thetidou oženil na hoře Péliás, přičemž svatební hostinu provázel doprovod padesáti Nereidek, čistých panen vod a moří. Péleus měl s Thetis celkem sedm synů, z nichž nejslavnější byl Achilleus. Její čarodějné schopnosti podtrhuje scéna s divokým vlkem, který skočil Peléovi na hrdlo s úmyslem jej usmrtit. Thetis na něj hrozivě pohlédla a proměnila ho v kámen, který se prý stále ještě ukazuje na cestě mezi Lokridou a Fókidou [19]. Ačkoliv byla provdána za Pélea, bylo to manželství z vůle bohů a po narození Achillea se opět vrátila do vodní říše.

Návrat do vody byl však reakcí na postup Pélea, který Thetidě vytrhl Achilea, když před tím spálila šest jeho bratrů. Toto upálení bývalo již starověkými Řeky vysvětlováno jako akt převtělení ze smrtelného do nesmrtelného života. Pravděpodobné spíše bude, že šlo o každoroční oběť chlapců, náhradníků za posvátného krále. Na konci osmého roku pak umíral král sám. Achilles byl již téměř celý spálen, až na patní kost, proto byl právě zde zranitelný. Thetis roztrpčená Péleovým zásahem do její božské kompetence, se s ním proto nadobro rozešla a stala se opět vládkyní vod. Její zasvěcení moři, tedy vodě všeobecně, je v řeckém prostředí celkem normální, avšak ve středoevropském prostředí působí poněkud nepřirozeně. Velmi podobný rituál je líčen v indické Mahabháratě v příběhu o bohyni posvátně řeky Gangy. Ta utopila svých sedm synů, které měla s bohem Krišnou. Krišna zachrání posledního, Bhíšmu. Bohyně Gangy, která nemůže snést tuto potupu opuští Krišnu a vrací se do svého království.

V této souvislosti je s osudem Thetis velmi podobný osud dcery polského Kraka a jeho dcery Wandy. V kronice polského letopisce Jana Dlugosze (1415-1480) je Wanda líčena jako panna neobyčejné krásy a moudrosti. Německý kníže Rytogar na ní naléhá, aby si jej vzala za muže, ale je odmítán. Rozhodne se jí získat násilém a s velkým vojskem přitáhne k jejímu hradu. Wanda se postaví v čelo Poláků a když Němci spatří její nadpřirozený zjev, rozutečou se na všechny strany. Kníže Rytogar nemohl snést tuto pohanu a proto nalehl na meč, přičemž jeho poslední slova patřila Wandě a vzdával jí v nich svoji poctu, neboť jej přemohla:

"Wanda moři, Wanda vzduchu, Wanda zemi vládnoucí"

Wanda se rozhodla obětovat svůj život bohům a proto jako čistá panna skočila do Visly a zahynula v jejích vlnách. Důvody, které k tomu Wandu vedly však již Dlugosz nevysvětluje. Ještě v polovině 19. století kolovaly v okolí Warszavy pověsti o vodní víle řeky Visly a ve znaku tohoto města je dodnes vodní víla. Polský národní kalendář obsahuje rovněž svátek Wandy, který je slaven – 23. června, tedy den před svátkem sv. Jana Křtitele.

Je pozoruhodné, že přibližně tutéž pověst líčí jako autentickou Prokopios, ve své knize "Váka s Goty" (Kn. IV, §20), kde se objevuje Radigerus jako syn krále Varnů, jehož strýcem byl Theudobert, král Franků. Radigerův otec, král Hermegisklus si totiž po smrti své první ženy a matky Radigera, vzal za ženu sestru franského krále. Poté jej zasnoubil princezně ostrovních Brittů. Svůj slib však zrušil, neboť stál o trvalé přátelství s Franky, nežli s Varny, kteří sídlili na druhém břehu Rýna. To popudilo princeznu Brittů, takže pak vyrazila v čele mocného loďstva proti Varnům a doplula až k ústí Rýna, Radigerovo vojsko porazila a jeho samotného zajala. Nakonec vše skončilo smírně, Radigerus se dívce omluvil a oženil se s ní. Prokopios umisťuje tuto příhodu do doby vlády krále Theudoberta (534 – 548), avšak protože psal s poměrně značným geografickým odstupem, je dosti pravdpodobné, že část této historky patří do říše výmyslů. Nakonec nikde Brittskou princeznu nejmenuje, třebaže uvádí celou řadu drobných detailů.

Obsahově velmi podobné osudy líčí Řehoř z Tours (1986, 143-164), avšak ty se dotýkají samotného franského krále Theudoberta. Jeho otec král Theodorich, jej jako mladíka zasnoubil s Visigardou, která byla dcerou langobardského krále Vakkona. Mladý Theudobert se však zadíval do jisté ženy jménem Deoterie a učinil jí svou milenkou. Mezitím mu zemřel otec a Theudobert se stal vládcem Franků. Řehoř z Tours náhle do svého vcelku hodnověrného vyprávění vsunuje epizodu se všemi prvky mytické fantastiky:

"XXVI O záhubě dcery Deoterie

Když Deoteria viděla, že její dcera je již úplně dospělá, dostala strach, aby král po ní nezatoužil a nevzal si ji jako souložnici. Proto ji posadila do kočáru, který táhli nezkrocení býci a nechala ji zřítit se z mostu. a ona v řece vypustila duši. Stalo se to u města Verdunu.

XXVII Jak si Theudobert vzal Visigardu

Když to pak bylo již sedmý rok, co se Theudebert zasnoubil s Visigardou, ale kvůli Deoterii si ji za ženu vzít nechtěl, shromáždili se Frankové a ostře mu vytýkali, proč opouští svou nevěstu. Tehdy povolil a opustiv Deoterii, se kterou měl malého synáčka jménem Theudebalda, vzal si Visigardu za manželku. Ale dlouho s ní nežil, protože zemřela a potom se oženil s jinou. S Deoterií však již žádné styky neměl."

(Řehoř z Tours, 1986, 162-163)

Smrt dcery královy milenky má všechny rysy rituálu. Velmi podobný zvyk je doložen v pověsti o Ganymédovi, který je pravděpodobně spíše variantou osudů Pélea a Tethis, kteří když měli svou svatbu, shlíželi na bohové z výšin svých dvanácti trůnů a jako závdavkem připojili dva krásné koně. Tito koně představovali v řecké mytologii rituální nástroje, jejichž pomocí se posvátný král znovu narodí. Vyskytují-li se u Řehoře z Tours dva divocí býci, jde velmi pravděpodobně o stopu téhož rituálu. Je jistě významné, že po smrti Ganyméda umístil jeho podobu vládce bohů Zeus, mezi hvězdy v podobě Vodnáře. Detailů řecké mytologie by bylo možné citovat samozřejmě více, ale to bychom příliš odbočovali od tématu, kterým je původ bájné Krokovy dcery Tetky.

Svědectví Řehoře z Tours se všemi atributy autentičnosti je o to pikantnější, že Vakko, kterého zde jmenuje, byl skutečně posledním známým germánským králem Čech. V jistém smyslu byla tedy princezna Visigarda princeznou českou. I když se zdají být, alespoň v tomto případě všechny informace reálné, nelze se ubránit dojmu, že jsou pospojovány prvkem mýtického charakteru. Je možné, že ženské božstvo Tetka (Tethis) se objevuje v našem případě, jako dávná reminiscence na prastarou inde. symboliku.

Dlugoszem zachycená polská pověst o Wandě, byla historiky samozřejmě pitvána ve všech ohledech již od dob polského obrození, tedy někdy od 40. let 19. století. Polští badatelé přispěli svým dílem k tomu, že již poměrně záhy odhalili ie. původ této legendy, přičemž doložili i výklad jména Wanda. Podle nich sansk. ud, und, lat. unda, got. vatan znamená ve všech uvedených příkladech "voda". Nelze ovšem přehlédnout ani keltské vindos "bílý, pěkný", kde lze předpokládat pozdější vývoj i - a.

V této vazbě vystupuje mnohem více do popředí původ řecké Tethis, pocházející z Nereoven, znamenající "zmáčený, mokrý". Tento výraz se objevuje i v češtině v poněkud latentní podobě ve slovese "nořiti". V něm. Neer znamená "mořský proud" a objevuje se v Porýní jako jméno řeky a v Brabantsku jako jména osad (Neeritter, Neerlinter, Neermoor, Neeroeteren, Neerpelt, Neerwinden)..

Ve slovanském folkloru byla doložena velmi pozoruhodná slavnost nazývaná Kupalo, kdy bývá v předvečer sv. Jana Křtitele vystrojována loutka jako obdoba Mareny, která je nakonec topena ve vodě za zpěvu dívek:

"Utonula Marenočka, utonula …"

Souvislost s polskou Wandou je zde více nežli očividná. Je totiž velmi pravděpodobné, že v této slovanské formě, je zachycen původní smysl rituálu, a to snaha o přivolání deště. Podobných příkladů přináší více Kalandra, takže není nutné je zde podrobněji popisovat [20]. Spojitost s deštěm a svátkem sv. Jana Křtitele je možné doložit i českými lidovými pranostikami, jejichž původ je jistě úctyhodně starý:

SV. JAN KŘTITEL DEŠŤŮ JE CTITEL- SV. JAN KŘTITEL KŘTÍ DEŠTĚM ÚRODU - SV. IVAN BÝVÁ PLAČTIVÝ PÁN - PŘED SV. JANEM MODLI SE O DÉŠŤ, PO NĚM PŘIJDE BEZ ŘÍKÁNÍ - KDYŽ PRŠÍ NA JANA KŘTITELE, PRŠÍ PAK ČTYŘI NEDĚLE.

Jisté je, že česká Tetka z prvotních vrstev české mytologie, bude nějakým způsobem spojena s vodním prostředím i vodou samotnou a s rituálem s tímto živlem souvisejícícm.

Vzájemné souvislosti mezi jménem a hydrologickým charakterem rituálu jsou velmi pravděpodobné. Ani v tomto případě se nepohybujeme v oblasti dohadů, neboť stejné zasvěcení má významný bůh keltského pantheonu Teutathes. Jeho charakteristika, tak ji podává Lucanus je více nežli výmluvná. Dokládá totiž, že k poctě tohoto boha musí být lidské oběti držena hlava v kotli plném vody tak dlouho, až se utopí.

Až do křesťanských dob se udržela tradice o Tethis, neboť je možné doložit z Vita Adelphi tento text: "Sancta Tetta quae et Cebedrudis" s nepochybně posvátným podtextem, neboť žádná svatá Teta neexistuje (Holder, 1904,1802).

KROK A JEHO DCERY - LIBUŠE

Jakkoliv je líčení tohoto příběhu podivuhodné a nesporně zajímavé, je vyprávění o nejmladší ze tří sester Libuši mimořádně rozsáhlé. Třebaže jsou její osudy stejně fantastické jako osudy jejích sester, lze v této rovině sledovat jistý posun. Zatímco vyprávění o Kazi a Tetce věnoval Kosmas několik vět, potom Libuši několik stránek. Navíc jsou při podrobné analýze osudy Libušiny spíše příběhy slovanskými. Je nepochybné, že podivný motiv tří sester a dcer bájného Kroka patří do zcela jiné roviny nežli příběhy pozdější. Kosmas se při svém úsilí dopátrat se počátků dějin Čech téměř určitě setkal s pozůstatky velmi starobylých mýtů a legend. S mnoha si asi nevěděl rady a proto je raději vynechal (Hájek některé z nich zapsal). Mnohé ale zaznamenal a to zcela konkrétně. Je tedy velmi pravděpodobné, že osudy Libuše a jejích sester tvoří významný zlom v informacích, které předkládá Kosmas. Zatímco Kazi a Tetka jsou bytosti spíše mýtické, je vyprávění o Libuši a dále až k Přemyslovi nápadně reálné. Sňatek Libuše s Přemyslem tvoří tedy u Kosmy významný dějinný a historický zlom:

· "…Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše; ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž se táhne ke vsi Ztibečné, a podle svého jména jej nazvala Libušín. Byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá…byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva…Ale poněvadž nikdo není úplně blažen, žena tak znamenitá i chvály hodná - ach, nešťastného osudu lidského! - byla prorokyně…"

(Kosmas 1947,19)

Kosmovo líčení předností Libuše je spíše věcí autorské licence nežli konkrétní popis. Objevuje se zde ovšem několik prvků, které v sobě skrývají jisté reálie. Zatímco její dvě sestry jsou líčeny velice zběžně, má Libuše i přes tendenční popis jisté prvky osobitosti. Jedním z nich je především její soudcovská úloha ve sporech a druhým, pravděpodobně významnějším prvkem, je její úloha vládkyně vyplývající z funkce hadačky - prorokyně. Sakrální úloha Libuše je zdůrazněna přítomností koně, tedy atributem veskrze keltským. Třebaže Kosmas o barvě koně nemluví, upravuje tento nedostatek Hájek, jestliže nás informuje o tom, že kůň měl bílou barvu.[21] I když epizoda s koněm sloužila Kosmovi spíše jako terč lascivních žertů, nelze v tomto prvku přehlédnout velmi starý původ. Hipické kulty u Keltů mimořádně rozšířené umožňovaly zvýraznění role žen – kněžek, spojených s tímto obřadem rituálními úkony.

Mimo tohoto dominantního hipického rysu zde vystupuje ještě jeden v poněkud latentní podobě. Jde o býčí kult. Kosmas pokládal za nutné informovat čtenáře o tom, jak voli, zapřaženi do pluhu vypadali:

· "…Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly; jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé.."

(Kosmas 1947,23)

Jestliže v pasáži o Libušině koni Kosmas jeho barvu neznal, nebo ji nepokládal za nutné zdůraznit, v tomto případě tak učinil. Je tedy velmi pravděpodobné, že se zde setkáváme s pozůstatkem prastarého pasteveckého kultu, k jehož dominantní funkci patřilo uctívání býka. Významným dokladem jsou nálezy z Býčí skály u Adamova na Moravě, kde je tento kult doložený nejenom bronzovou plastikou býčka, ale především mimořádně krutými obřady, spojenými s lidskými i zvířecími oběťmi. Bílá barva obětovaných zvířat měla snad symbolizovat jejich posvátnost. Existují zprávy z mnohem pozdější doby (11. století), že předmětem posvátné úcty u slovanských Ránů v hradišti Arkona na Rujáně byl bílý kůň zasvěcený bohu Svatnovidovi.

Jak u Kristiána tak i u Kosmy vystupuje jako hlavní protagonistka prorokyně, která určuje budoucí vývoj přemyslovského rodu. Otázkou zůstává proč u Kristiána jméno nemá a proč Kosmas její jméno uvádí. Pravděpodobně zde hrála úlohu rivalita mezi autorem kristiánovské legendy a přemyslovským dvorem. Ta pramenila z pravděpodobné příbuznosti autora se členem slavníkovského rodu svatým Vojtěchem. Autor Kristiána s celkem viditelnou škodolibostí poznamenává, že Přemysl se -pouze orbou zabýval- a jeho žena, kterou mu vnutil český kmen byla bezejmenná hadačka.

V neposlední řadě je nutné v souvislosti s Libuší a jejím sídlem Libušínem připomenout, že podle archeologického výzkumu byly v nejtěsnější blízkosti nalezeny stopy germánského osídlení, paralelní s osídlením slovanským.[22] Pravdou ovšem zůstává, že Libuše s Přemyslem jsou všemi kronikáři spojováni především s Prahou a jejími počátky.

Je ovšem třeba zdůraznit, že ačkoliv jméno Libuše vyhlíží jako slovanské, je podivné, proč jména jejích sester téhož původu nejsou. V tomto ohledu je pak nutné se nad tímto jménem zamyslet. Prvotní forma jména, kterou zaznamenal Kosmas bylo -Lubossa-. Je tedy možné předpokládat, že nějak podobně zněl i tvar, který kronikář zaslechl. Holder dokládá několik příkladů rozšířeného lidového jména v Galii Cisalpině ve formě –Lîbêci- i s jeho několika variantami[23].

Nelze rovněž zapomínat na neuvěřitelně silně rozšířené jméno –Lîv-ius-, původně z –lívos-, znamenající –barvu, lesk-, případně i –slávu-, rozšířené rovněž v Galii Cisalpině, jež byla doménou českých Bójů (Holder,1904,204). Střídnice v – b uprostřed slova je ve slovanských jazycích poměrně častá, takže lze předpokládat fonetický přechod z původního –lívos- do slovanského –líbos-.

V neposlední řadě je nutné ovšem připomenout keltský termín –lubo- *lubi, ir. lub, lubh, stang. lyb, got. lubja (Holder,1904,295.40) s významy penis, nápoj lásky, milostné kouzlo, půvab a čarování, ale rovněž i keř, bylina, léčivá bylina, ale i jed. Obsahově je však termín lubo daleko více bližší mýtické Kazi, která v mýtech jako čarodějka skutečně vystupuje, nežli samotné Libuši.. Nicméně některé významy uvedeného keltského termínu na Libuši skutečně ukazují, neboť je v kronikářských představách považována nejen za nejkrásnější, ale i za nejsmyslnější čarodějku ze všech tří Krokových dcer.

Velmi pozoruhodné informace ke vládě kněžny Libuše přináší rovněž i Hájek, u nichž lze keltský podtext spíše tušit. I když je velmi pravděpodobné, že původní keltský termín (lubo, lubh) se ve spojení se slovanskou hadačkou změnil až v mnohem pozdějším období, není možné Hájka přehlížet:

· …a dala jemu jméno od svého jména Liboduom, jako Libušin duom. Ten v místě výborném při řece Vhltavě postaven byl.

(Hájek 1981, 85).

Nepochybné je, že Libušín na mysli Hájek opravdu neměl, neboť ten se nalézá nad údolím potoka Loděnice ve staré, Kelty obývané oblasti severozápadně od Prahy. Ačkoliv o něm nejstarší čeští kronikáři dobře věděli, upadl Libušín v zapomnění a sídlo Libuše bylo hledáno na Vyšehradě nebo na Libici.[24] Hájkův důraz na to, že prvotní název sídla kněžny byl Liboduom velmi silně připomíná keltskou koncovku, objevující se ve velkém množství místních názvů a to –dun, ve významu pevnost.. Další vývoj původního lubo ve staročeské libo bylo jenom otázkou času.

Nutné je ovšem upozornit na velmi časté keltské osobní jméno Liber, označovaný jako otec. (CIL XII 593 -Libero patri-, Deo Libero patri Severus Secundin(i) fIlius, Deo Silvano et Libero patri et Nemauso (Nimes), Libero patri Coclinensi (Dijon). Toto jméno se objevuje i ve spojení s pevností a to v podobě Libero-dūno-n (pevnost Liberova).

Známé je rovněž i jméno Lib-orius, jehož nejznámnějším nositelem byl sv. Liborius, biskup z Le Mans, jehož životu bylo věnováno středověké dílo Vita Liborii. Nelze zapomenout ani na místní názvy odvozené od tohoto základu, jako je například severoitalské Lib-ŏra, nyní Montalba, uváděné jako oppidum Laeburam a u Ptolemaia známé jako Λιβόρα. (Holder 1904, 204-205).

To, že Hájek klade stavbu Liboduoma někam k Vltavě a pravděpodobně i do blízkosti Prahy (o několik odstavců dříve, připomíná Libušin rozkaz, okamžitě jít do Radlic a vyjednat s obyvateli města Kasurky možnost stavby nového sídla) je dosti podivné, neboť původním sídlem Libuše byla ves Psáry (podle Hájka, 1981, 65 a 68). Hájek dokonce poznamenal, že od jisté doby se již název vsi Psáry nesměl vyslovovat a mělo se používat pouze jméno Libín (s. 69). Připouští ovšem, že název Liboduom by s Libuší ani souviset nemusel, neboť uvádí, že: "dala jemu jméno od svého jména Liboduom, jako Libušin duom", kde spojka jako zastává funkci obecně předpokládaného a obvykle rozšířeného, či bez dalších podmínek tak chápaného významu. Stručně řečeno, šlo o všeobecné mínění, které volně navazovalo na lidovou etymologii. Ostatně místní jméno Psáry není až zas tak daleko od míst předpokládané lokalizace pověsti. Nedaleko Branické skály se v místech dnešní křižovatky u Žlutých lázní, objevuje lokální název „Jezerka“. Toto místo bylo pevně spojeno s libušskou pověstí a podle sdělení místních kronikářů, se zde ještě koncem 19. století nacházely žulové kamenné sloupky , ohraničující jezírko, kde se údajně koupala kněžna Libuše. Budeme-li pokračovat ulicí Jeremenkovou směrem k Pankráci do vrchu, potom asi v polovině vrchu je ulice Ke Klínku. Etymologicky se význama tohoto názvu blíží spíše keltskému „glan - údolí“ , nežli k nějakému „klínku“. Jižně od této ulice se před, dnes již zastavěném vrcholu, nalézá ulice U dubu a známá branická lokalita Na Dobešce. Býval zde hostinec, vystavěný v těsné blízkosti významného pramene vody nazývaného „Dobeška, Dubeška“. Podle svědectví paní Landové, stával v těsné blízkosti pramene mohutný dub v jehož stínu byl černý menhir. Právě po této černé barvě dostal název hostinec v sousedství „Černá hospoda“. Kdysi prý do těchto míst zavítal německý botanik a historik F.M.Opitz, který když toto místo uviděl, nechtěl věřit svým očím: „Nevěřím tomu co vidím. Tady vidíte kus pravěku, jak je to vůbec možné!“[25] Etymologie je v tomto případě mocný spojenec. Nabízí se lidová etymologie, spojená s mohutným dubem, který zde stál jistě několik staletí a proto se později psalo „Dubeška“ a o tomto přichýlení hovoří rovněž i název ulice „U dubu“. Nicméně tmavý až černý menhir, stojící v těsné blízkosti pramene je svědek nejdůležitější. Keltský výraz pro černý je „dubh“. A nyní to nejzajímavější. Celý vrch, ještě před svojí zástavbou, která začala těsně po I. sv. válce se nazýval Psáry.

Je možné předpokládat, že Hájek měl k dispozici jakési informace, které ukazovaly na velmi staré tradice osídlení pražské kotliny. Pochopitelné je, že si s nimi dost dobře nevěděl rady. Příkladem může být již uvedený příklad Liboduom, který Hájek vysvětloval slovanskou etymologií. V kontextu s předpokládanou keltskou minulostí nejstarší vrstvy českých mýtů se ovšem takové informace mohou vyhodnocovat i v širších souvislostech. Nebylo jistě náhodné, že do téže pasáže, kde Hájek líčí stavbu Libušina sídla, náhle přidává poznámky, které s počátky českých dějin souvisí velmi okrajově Zcela nepochybně probíhal podobný přesun větší části obyvatelstva za chaosu a zmatků spojených s touto událostí. Hájek i tuto skutečnost zaznamenává a je pozoruhodné, že se velmi podobá líčení Pavla Stránského ze Zap:

· "Lech odpeřel, právě se na svém knížetství dosti míti, a tak ten lid osiřalý po smrti Čecha knížete bez správce byl za devět let. A v tom času počali veliké neřády, nátisk a křivdu jedni druhým činiti a najvíe při osobování dědin a mezí."

(Hájek 1981, 53)

Existuje-li dvojí popis jisté sociální nestability v nejstarších vrstvách českých mýtů, (viz Hájek 1981, 53 a Stránský 1985, 41) a který má dva různé původy, je velmi pravděpodobné, že půjde o stejnou příčinu. O důvodech zvláštního sociálního napětí v prvních stoletích n.l. bude ještě zmínka, nicméně se ukazuje, že Hájek patří k nejlepším kronikářům, kteří zachytili počátky českých dějin ve velmi syrové podobě. I když si byl vědom toho, že před dějinným vystoupením Slovanů zde panovali Germáni, nikdy nedal najevo, že ví i o Keltech.

Následující citace Hájka obsahově zapadá téměř přesně do schématu, který popsal Stránský v případě kontaktu českých Slovanů s cizím etnikem.

· "Neb špehýři naši oznámili, že lid nějaký, kteréhož my neznáme ani řeči jeho rozumíme, od nás nedaleko má své obydlí; jest se obávati, aby ten lid nad nás větší počtem nebyl a nás z tohoto bydlí nechtěl vyhnati pro dvojí příčinu: jedna, že oni nám a my jim nic nerozumíme; druhá, že sme se my se k nim, ne oni k nám přiblížili a snad v jejich dědictví vešli.."

(Hájek 1981, 51)

Ukazuje se, že Hájek měl k dispozici mnohem větší množství legendistických a folklórních informací, nežli je obecně uznáváno. Velmi správně pochopil informační zázemí lidového vyprávění a bez větších problémů jej zařadil do své kroniky. To, že působil na Podbrdsku má svůj význam v tom, že mohl zakonzervovat pověsti, které by byly dnes nenávratně ztraceny. Hájkova priorita je patrná v tom, že jde o oblast s mimořádně silnými stopami po českých Keltech.

JMÉNA OSTATNÍCH KNÍŽAT

O keltském původu Kroka a jeho dcer by se snad již pochybovat nemuselo. Je-li tato hypotéza správná, měla by být stejného původu rovněž i ostatní jména. Avšak většina jmen uváděných v Kosmově výčtu znějí tak slovansky, že předložení vlastní teorie o neslovanském původu by bylo jistě terčem posměchu. Nicméně všechny předcházející pokusy na tomto poli vyznívaly a vyznívají velmi slabě. Nejdále zašel v tomto případě Karbusický, který dovozuje, že posloupnost těchto jmen je českou zkomoleninou jakéhosi dvorského eposu, který údajně existoval a byl přednášený na českém knížecím sídle. Jistá logika zde skutečně je, avšak jedná se o pouhé vysvětlení obsahu těchto jmen pomocí slovanského jazyka. Tím se vlastně dostáváme do začarovaného kruhu, neboť jakýkoliv pokus vystoupit z něho je apriorně nemožný. Přijmeme-li však myšlenku, že čeští Slované ve výčtu uvedených jmen alespoň v prvopočátku nehledali svoji vlastní historii, jsme pak na stopě mnohem staršího dokladu o vzájemných keltsko-slovanských kontaktech. Vzhledem k tomu, že všechna tato přejatá slova jim byla logicky nesrozumitelná, musíme dojít k závěru, že je přizpůsobili svému jazyku. Tímto mechanismem tak mohla vzniknout jména, u nichž jsou velmi vážné problémy se slovanskou etymologií. Tohoto problému si nejnověji všiml Machovec (Machovec 2000, 79 a n.), který dokládá indoevropské počátky a keltskou minulost v našich dějinách. S tímto pohledem na začátek historie Čechů a Moravanů bylo také přistupováno k ostatním jménům, která se na úsvitu českých dějin objevují.

PŘEMYSL

Jediné možné vysvětlení, které by mohlo přicházet v úvahu, bude pravděpodobně ukryto v keltském Premī-ācus (mužské jméno) s variantami Prim-īācus a Primicī-ācus ve všech případech znamenající první, přední. Ostatně toto jméno bylo u jiných národů poměrně hojně rozšířené, stačí si vzpomenout na řeckého Priama, obsahově znamenající v postatě totéž co keltský výraz. Bude tedy velmi pravděpodobné, že český Přemysl nevznikl od slovanského přemýšleti, ale že jeho původ bude patrně v indoev. -první-. Ostatně dodnes je poměrně běžně užíván termín premiér či premiant.

Holder (1904.1043.20) dokládá značný počet osobních i místních jmen, která jsou od tohoto apelativa odvozena. Nejde o původní keltský výraz, ale o starší indoevropský substrát. Jako příklad může sloužit místní název ve Francii Méry-et-Prémecy, dep. Marne, arr. Reims, což je foneticky velmi blízké hypotetické slovanské formě jména bájného oráče, které slovanské etnikum vyslovovalo jako *Prěmisu. I když není možné se v tomto vysvětlení ubránit jistým pochybnostem, zůstává jediným možným dokladem přijatelné hypotézy především s ohledem na neslovanskou minulost jmen předcházejících. S keltským původem u tohoto jména je spojena ještě jedna drobnost. Podle Kosmy měl Přemysl v době, kdy jej kontaktovalo poselstvo od Libuše, orat a pohánět bílé voly lískovou otkou.

· "…Ale líska, kterou do země vetkl, vyrazila tři vysoké ratolesti, a to, což jest ještě podivnější, i s listím a ořechy…Zatímco svačili a vodu ze džbánu pili, dvě ratolesti neb odnože uschly a opadly, ale třetí velmi rostla do výše i šíře…Co se divíte? Vězte, že z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale jeden po každé bude panovati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas byla vyčkávala běhu osudů… měla by vaše země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů.

(Kosmas, 1947, 24).

Dá se předpokládat, že kronikář nám zanechal popis určitého rituálu, který se udržel v lidové tradici Čechů. Jisté ovšem je, že lískové oříšky hrály důležitou roli především u Keltů. Byla-li vláda oprávněného krále, tj. takového, který byl vládou obdařen od bohů, shledána spravedlivá, rozdávala se v Irsku jako prémie uznání na takovou vládu, hrst lískových oříšků. Jeden ze tří mýtických králů Irska Mac Cuill (syn lísky) byl manželem Banby, vládkyně lidu Túatha Dé Danann, se stal terčem útoků křesťanských opisovačů. Sv. Patrik jej vypovídá na ostrov Man do říše jiného světa. Hluboce zakořeněný mýtus o lískách byl doložen archeologickým nálezem v něm. Hochmichele. V halštatském knížecím hrobě byla nalezena miska s lískovými oříšky. Podobný nález pochází z Ashillu (hrab. Norfolk), kde ve studnicové šachtě byly uloženy popelnice, pečlivě obložené lískovými listy a oříšky.[26]

Jako zakladatel rodu byl Přemysl skutečně první, čímž by se vysvětlila priorita skrytá v jeho jménu. Na druhou stranu je ovšem velmi podivné, že řadová číslovka doznala změnu tím, že se proměnila z nic neříkající posloupnosti v osobní jméno. K tomu mohlo dojít pouze v době, kdy přestaly platit dosud trvající tradice, které byly vystřídány tradicemi novými. Teprve tehdy a jedině tehdy mohlo dojít k této proměně, jestliže již byl neznámý význam slov (jmen), která jménu Přemysl předcházela. Dá se předpokládat rovněž i to, že Slované znali Kelty užívaný termín pro prvenství (primi), který byl stejný jako praslovanské –pьrvъ-[27]. Proto mohlo bez větších problémů dojít k uvedené proměně. Teprve potom byla dříve uváděná slova změněna ve jména a začleněna spíše do pantheonu (Krok, Kazi, Tetka, Libuše), nežli do reálného světa. Uvedeným postupem byl k těmto jménům přiřčen nadpřirozený původ a zakladatel rodu začleněn do legendy. Pouze po tomto procesu byla uznána předcházející jména jako "skutečně slovanská" a zařazena do slovanských počátků. Ostatní uváděná jména pak Slovanům již nic neříkala a jejich fonetiku si přizpůsobili svému jazyku.

Je nutné si neustále připomínat, že nešlo o proces náhodný, ale o proces zákonitý, jehož logika spočívala v kontaktu dvou etnik. Slované, stojící kulturně nesporně mnohem níže nežli Keltové a v jistém ohledu i Germáni (Germáni měli období kontaktů s Kelty již za sebou), se při vstupu do středoevropského prostoru setkávali se zbytky kultur, které v mnohém převyšovaly jejich úroveň. Některé technologické znalosti, které si Slované přinášeli, byly však pravděpodobně odvozené z keltského nebo germánského prostředí. V tomto případě se jednalo o znalosti zprostředkované. Když však došlo k osobnímu kontaktu mezi oběma etniky (tím jsou myšleni Keltové a Slované), muselo nepochybně docházet ke vzájemné výměně informací a to nejenom v oblasti podnětů materiálních, ale i ve sféře duchovní.

Příkladem přímého převzetí určité technologie jsou například kožené kotle známé z keltské oblasti. Jejich existence je doložena u Irů ještě v 16. století přičemž jinde v Evropě šlo prakticky o neznámou věc. Soudobé prameny o tomto velmi zajímavém kuchyňském postupu píší následující:

· "…podle místního zvyku uřízli kus kůže a upevnili ji na kolíky, které rozestavili

kolem ohně. Potom do ní vložili kus masa pro vlastní stravu.

(Malinovi 1982, 67-68)

Starověké informace popisují ještě jeden velmi podobný způsob přípravy teplých pokrmů a to v žaludku zabitého zvířete, pod nímž se rozdělal oheň. Nicméně všechny novodobé pokusy tuto pravěkou praxi zopakovat selhaly. Při tom všechny písemné prameny mluví o obou způsobech jako o docela běžné a všední záležitosti, nepřipouštějící ani náznakem nezdar. Například zpráva ze 14. století, která informuje o válce mezi Skoty a Angličany hovoří o tom, že ustupující skotské vojsko zanechalo vítězným Angličanům více nežli 400 kožených kotlů vyrobených z kůže se srstí, plných vody i masa, zavěšených nad ohněm a připravených k vaření.

Tento způsob vaření v koženém kotli je doložen pouze u jižních Slovanů. Přitom etymologický základ slova kotel, vykládá Machek v tom smyslu, že jej Slované převzali od Gótů (got. katil-u-s)[28]. Půjde spíše o inde. slovo, neboť v angličtině je v podobě kettle, v irštině citeal. Lze obecně uvažovat i o tom, že přešlo ke Slovanům od Keltů přímo, neboť irská podoba je slovanské fonetice bližší nežli gótská.

Niederle dokládá, že Slované znali způsob vaření v koženém vaku nebo v žaludku zvířat a to buď pomocí ohně nebo rozžhavených kamenů vkládaných do vody. Výslovně uvádí, že tímto způsobem se na Balkáně vaří dosud (Niederle 1911, 197). Cituje práci srbského etnografa Trojanoviče, který informuje, že v okolí Bitolje a v Černé Hoře se zavěšuje na silnou větev stromu kožený kotel, pod nímž se rozdělá oheň. Tajemství prý spočívá v tom, že je hovězí žaludek neprodyšný a spálí se prý velmi nesnadno, neboť teplo do sebe akumuluje obsažená tekutina. V Srbsku se před vařením přidávají do vaku rozžhavené kameny, takže je jídlo uvařeno mnohem rychleji. Tento fakt dokládá testem, kde uvádí, že po vložení 9 kamenů trvá vaření 11/4 hodiny s přiléváním studené vody a bez přilévání jen 3/4 hodiny.[29]

Je nepochybné, že obě etnika měla určitou vrstvu duchovních základů společnou, neboť šlo o Indoevropany, avšak na druhou stranu dlouhodobý styk Keltů se světem antiky, především Římem je nutně musel obohatit. Takovou možnost Slované neměli i když je možné, že tu a tam k intenzivnějším stykům docházelo (Wielowiejski 1970, 227 a n.).

Pro větší pochopení osobnosti, která stála u základu panovnického rodu proto musela vzniknout zcela zákonitě pověst, která by alespoň zdánlivě splňovala atributy reality. Tím byl v době pronikání slovanských kolonistů do země nikoliv válečník, ale člověk vzešlý z vlastních řad. Ostatně povolání panovníka od pluhu není v mýtech vůbec ničím novým. Tuto skutečnost popsal poměrně dosti podrobně Kalandra[30]. Je-li tomu tak, pak je ovšem nutné předpokládat, že se Slované setkávali se zbytky slovesnosti, kterou někdo zachoval. Jak uchovávali Germáni svoje mýty a legendy se můžeme pouze domnívat. Avšak jakým způsobem to řešili Keltové víme – byli to druidové. Předpokládat ovšem v době slovanské kolonizace Čech a Moravy přítomnost pohanského kléru v podobě jakýchsi druidských refugií je věcí velmi riskantní. Nicméně všechny indicie a dosud předpokládané závěry skutečně ukazují na přímou vazbu na mezi počátkem české historie a působením posledních zbytků keltského etnika.

NEZAMYSL

Problémy spojené s tímto jménem se ukázaly daleko menší, nežli by se čekalo. I když je význam jména ryze slovanský (nezamýšleti), je mezi slovanskými jmény skutečnou raritou. V tomto smyslu lze souhlasit s Machovcem (Machovec 2000, 77) v tom, že některá česká jména a názvy mají pouze vnější českou výslovnost, avšak jsou svým původem mnohem starší. Aniž by se někdo pozastavil nad absurditou pojmenování osoby jménem, které má negativní charakter, je přesto považováno za jméno osobní. Budeme-li se tedy držet naší hypotézy o neslovanskosti jmen mýtických knížat, je možné nalézt doklad, který by to potvrzoval. Holder (1904.738.10) uvádí keltský termín ness-amo ve významu další v pořadí, druhý a uvádí celou řadu příkladů v jiných keltských jazycích (air. nessam, cy. nessaf, wel. nesan, umbr. nesimei). Toto slovo svým významem logicky navazuje na předešlé, takže spolu tvoří dohromady jednotný celek. Dá se tedy předpokládat, že jde o pokračovací termín, vztahující se ke slovu následujícímu. Ostatně tento předpoklad dokládá velmi dobře kornština, neboť odpočítávání –první, druhý- zní primo, nesso, přesně v pořadí –Přemysl, Nezamysl-.

MNATA

Obsahově představuje toto slovo slovanský termín -chápati, vnímati-, nicméně žádný smysl nemá. V kontextu s keltskou minulostí slov předcházejících je možné předpokládat, že i v tomto případě půjde o zkomoleninu původního pojmu keltského. V téměř nezměněné podobě se objevuje v podobě mnathan (gaelic), což je nominativ plurálu od slova -bean- manželka, žena, v našem případě tedy ženy. Je pozoruhodné, že tuto skutečnost Holder nijak nekomentuje, i když ví o co jde (1904.601), uvádí-li existenci stejně znějícího mužského jména.[31] Tento termín obsahově souvisí a to velmi podstatně, s počátkem výčtu jmen, kdy uváděné tři dcery Kroka ženskou přítomnost avizují. Zdá se tedy, že -mnata- bylo zdůraznění ženského prvku ve sledu jmen, což s převodem do slovanského jazyka vůbec nesouviselo. Logicky navazuje na předešlá dvě slova, takže nejde o nahodilý sled jakýchsi keltských slov, ale že je touto formou zachycen určitý dějový prvek.

VOJEN

Jméno, které bývá tradičně spojováno s válčením však v tomto kontextu má zcela jiný význam. Je ovšem zajímavé, že v dochovaných rukopisech Kosmovy kroniky projevuje toto jméno největší variabilitu (Vojen, Voyn). V našem případě je významný termín -bhàin, bàine- (gaelic) ve významu jasný, světlý, čistý, bílý, který je foneticky velmi blízký českému čtení uvedeného jména.[32] Stejný keltský termín uvádí i Holder (1896,343.1) -bā-no-. Nakonec i důležitá irská řeky Boyne má odvozen svůj název od téhož slovního základu. Pozdější jazykový vývoj keltských jazyků vedl až k -vindos- se stejným významem, tedy bílý. Obsahově je toto slovo velmi blízké předcházejícím, neboť se vztahuje pravděpodobně k oněm třem ženám, mající přívlastek -bílé- ve smyslu funkčním, kdy je tento termín chápán jako označení určitého postavení jmenované osoby. Zdá se, že v tomto případě šlo o zdůraznění sakrální funkce nepochybně vykonavatelek kultu. Není zvlášť nutné zdůrazňovat, že četné antické prameny přiřazují druidům posvátnou bílou barvu.

VNISLAV

S tímto jménem jsou určité problémy, takže definitivní výklad zatím není. Nicméně je možné předpokládat, že bude mít nepochybně přímý vztah ke jménům předcházejícím. V nejstarší zachované verzi Kosmovy kroniky (jde o Budyšínský rukopis) se objevují tvary Vnizlv, Vnizla, Vnizlau, které mohou ukazovat ke zcela jinému pojmu. Karbusický (1967.187), který je zastáncem slovanského, resp. českého původu všech jmen však připouští, že u tohoto jména koncové –slav pravděpodobně nebylo.

Za pozornost stojí Hájkovo vypravování, které se váže k době knížete Neklana. I když jde o datování dosti neurčité, zařazuje Hájek své vyprávění do mýtického období, čímž naznačuje, že jde o informace z velmi starých dob. Jisté je, že Hájek ve snaze zaplnit informace, které měl, doplňoval kroniku vymyšlenými jmény, čímž se stal terčem útoků novodobých historiků, kteří pak jeho práci odsoudili jako celek. Na druhou stranu je třeba se Hájka zastat v tom, že jména, která si vymyslel jsou ryze česká, resp. slovanská. Proto v těch případech, kdy se setkávávme se jmény, která do slovanských jazyků příliš nezapadají (z etymologického pohledu), je nutné zvýšit pozornost, neboť je velmi pravděpodobné, že Hájek předkládá odrazy starých mýtů, které pocházejí z předslovanského období. Se jménem Vnislav je hypoteticky možné spojit Hájkův text:

· " Roku toho (864) také kníže Vlastislav rozkázal sobě hrad pevný i pěkný postaviti a dal jemu jméno Lovín, a tu jest žena jeho své sedění měla a po některým času dala jej velmi krásně vystavěti, že se tomu mnozí divili. A ta byla dcera Březkova z Proutku, jejíž bylo jméno Vidislávka; tu na tom hradě rozličná kouzla provozovala; potom rok před smrtí Vlastislavovú tu jest velmi hanebně od hromu zabita a na kusy rozmetána".

(Hájek 1981, 150)

Profous (1957,538-542) přináší poměrně značný počet dokladů o přítomnosti o.j. Vid, Vidim, Viděch, Vidoň i v názvech některých obcí. V jediném případě (Vidim) je v uvedeném jméně ve druhé souhlásce i druhé -i-, které ukazuje na sloveso viděti. Machek (1957,566) dokládá, že jde o starý ie. slovesný útvar *veid, vid-, lat. -videō-, lot. -viedēt-, stind. -vēda- vzhled, stav mysli po vidění něčeho, čímž se dostává do příbuznosti slova věděti. Tento jazykový vývoj podporuje rovněž i Holder (1907,289.30), když dokládá keltské o.j. -Vidoucus-, u nějž dokazuje původ od tvaru -vīdī- ve významu vědění, věda, což je odvozeno od kořene -*vīd- poznávat, rozeznávat. Příbuzné je rovněž i got. -witan-, bretaňské -uuīd-, velšské -gwydd-, korn. -goth-. Tento kořen je posléze včleněn do keltské složeniny -drŭ-vid, drŭid- obsahově znamenající nejbělejší, ovšem s významem spíše funkčním tedy ve smyslu -nejposvátnější- a byl synonymem pro elitu Keltů. Objevuje se i v lat. -vĭdēre- a v řec. -ƒι-δείν- ve všech případech s významem -viděti, věděti-.

Tento slovní kořen je velmi pravděpodobně obsažen v některých místních jménech mající v pref. základ -vid-. Příkladem jsou keltské místní názvy odvozené od složenin typu Vidi-maclus, Vidi-acos, Viducos, Vidoucus, Vida (řeka Wied nebo Weidbach v povodí Rýna), Vid-aco (v Holandsku u Nijmegen), Vidana - přístav v Galii Lugdunské (Ptolem. Ούιδάνα λιμή), Vida-sus- v Pannonii, Widegonia - nyní La Vicogne, dép. Somme, Videlí-ácus -nyní Vezelay, dép. Yonne, okr. Avallon, bretoňské jméno Vidi-maglos a pod. Dokladů by bylo možné citovat mnoho, avšak to není účelem této studie. V každém případě šlo o poměrně značně rozšířené jak osobní, tak místní jméno.

V Čechách i na Moravě se lokality s pref. víd- objevují v oblastech se starším předslovanským osídlením. Větší ilustrativnost je ovšem v grafickém znázornění, neboť vynikne kompaktnost výskytu tohoto názvu od západočeských okresů Louny, Kladno, Mělník a Praha-západ. Vícenásobný a tím i významný výskyt v okresech Jičín a Šumperk, potvrzuje skutečnost zvýšené kumulace stop po Keltech jak v podobě materiální, tak i duchovní (pověsti). V tomto ohledu je významný téměř nepřerušený pás v jihozápadních Čechách v okresech Domažlice, Klatovy, Český Krumlov a České Budějovice.

Objevuje-li se u Hájka Vidislávka, která provozovala na hradě rozličná kouzla, je možné v tom spatřovat pravděpodobně jinou variantu základního mýtu o třech dcerách Kroka, z nichž jedna byla -Káša…. a ta všelikterakého hádání kouzedlného plna byla- (Hájek 1981,64), případně -nejstarší Kazi… si nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani uzlem i osud by její vůlí se řídil- (Kosmas 1947, 18). Uvedená podobnost je zdůrazněna ještě další Hájkovou informací o Kazi, která -rozkázala na jedné převysoké hoře zámek postaviti- přesně v intencích Vidislávky. Přijmeme-li Holderovu domněnku o tom, že kořen slova -vid- je základem keltského -druid-, máme před sebou další doklad zapomenutého vyprávění, které je situováno do krajiny Lučanů, kde vládl kníže Vlastislav, jehož žena byla vykonavatelkou kultu. Jméno Vnislav lze tedy přeložit jako slovanskou zkomoleninu s významem vidící (vše).

KŘESOMYSL

Novodobá česká historiografie ve snaze o realistický výklad vysvětlovala toto jméno jako "ten, který má ostrou mysl". V souvislosti s keltskou hypotézou o původu mýtických knížat by i toto jméno mělo mít svůj význam v keltském podtextu. Původní podoba Křesomyslova jména byla velmi pravděpodobně -cres(i)o-marus-. Jedná se o složeninu, přičemž první část slova -cres(i)o, creis- znamená -srdce- (lat. cordatus - nadaný srdcem, rozumný) a druhá část pak hojně užívaný přívlastek -velký. Slovanská podoba keltského -marus, maros- byla -mír- objevující se například ve jménech Horymír nebo ve Strojmír. Původní význam jména Křesomysl byl pravděpodobně velký(á) srdcem, vírou. To dobře koresponduje s výkladem předchozích jmen, který naznačuje kultovní funkci všech žen. V případě Křesomysla je však překvapující zjištění, že novodobé rozbory tohoto jména, skutečně podobnou variantu připouštěly.

NEKLAN

Jde o dosti problematický termín, nicméně Holder přináší velmi zajímavý doklad mužského keltského jména Niclinus (1904.745.1). Některé redakce Kosmovy kroniky ovšem uvádějí různé varianty tohoto jména ve formě Niclam i Neclam. V tomto ohledu je velmi zajímavý výraz -nighean, nighinne- (gaelic) ve významu dcera (PN 10). Rovněž i Holder (1904,747.20-30) uvádí několik dokladů o přítomnosti tohoto názvu v keltských oblastech [33].

Na druhou stranu se především k tomuto jménu vztahuje poměrně rozsáhlé epické vyprávění o česko-lucké válce. Mimo vlastního knížete Neklana se zde objevují i další jména, mající nepochybně předslovanský původ (Tyr). Dějový obsah má pevnou formu, takže se jedná o pasáž, která měla svůj vlastní vývoj a Kosmas ji jako hotovou začlenil do své kroniky. V tomto kompaktním celku se však objevuje rušivý moment blíže neurčeného Durynka. Jde snad o reminiscence na dobu, kdy Čechy spadaly pod říši Durynků a ve vyprávění o lucké válce se objevují určité dějové motivy, které mohly mít reálný základ? Zdá se to být velmi pravděpodobné. I samotný Durynk je národnosti poněkud nejasné, neboť je nazýván "zrádným Srbínem", což může ukazovat na Saskou oblast, která kdysi spolu s Durynskem tvořila jádro germánského státního útvaru dávno před příchodem Slovanů. Kosmův přívlastek –Srbín- je zde spíše ve funkci směrového určení, odkud je třeba čekat zradu.

Vítěz konfliktu mezi Čechy a Lučany kníže Neklan je však zděšen činem Durynka, který zabije syna poraženého vůdce Lučanů a jeho hlavu přinese do jeho sídla. Nařizuje mu, aby si vybral jednu ze tří smrtí, a to buď shozením ze skály, probodením mečem nebo oběšením. Přinesení hlavy nepřítele je ovšem forma vítězství, která byla Slovanům naprosto cizí. Dokonce i u Germánů není možné nalézt výraznější doklady tohoto kultu. Naopak u Keltů šlo o velmi rozšířený zvyk, který je doložen mnoha příklady (Filip 1963,131 a n.). Je tedy velmi pravděpodobné, že motiv useknuté hlavy bude pocházet téměř jistě z předslovanského období.

Podle Hájka (1981,163) se měl Durynk oběsit na vrbě pod Vyšehradem, což lze chápat jako připomenutí blízkosti mohutného oppida Závisti, které bylo sídlením místem keltských vládců Čech – Boiohema, případně na Kačí horu (Cassi-briga), která byla Vyšehradu ještě blíže nežli Závist.

Foneticky je ovšem velmi blízký jinak celkem neurčitému Neklanovi irský Nechtan, manžel bohyně Bòanny, která je personifikací národní irské řeky Boyne. V názvu řeky se skrývá význam stejný jako u našeho Vojena, totiž jasný, čistý[34]. Toto mužské božstvo bylo známo rovněž i Skotům, neboť v jejich mýtech vystupuje jako marný uchazeč o ruku bohyně Triduany. Sňatkem s ní si přál vládnout všem svým sousedům. Ta, aby Nechtanovi nemusela vyhovět, vyškrabala si raději oči, čímž zničila svoji krásu. (McCoyová, 1999,311). Obecně ovšem panuje přesvědčení, že jde o východní skotskou verzi irské bohyně Brid, pozdější svaté Brigity.

Jako krále Piktů zná Nechtana rovněž i Holder (1904,696.30), který uvádí současně i některé varianty jeho jména (Necton, Necthon, Nechtán, Nectan, Néctan, Nectu, Nectonius, Naitan, Naidan, Naithan, Neithán). I když jde o velmi blízkou fonetiku s českým Neklanem, nelze toto jméno uvést jako podpůrný aregument, neboť nelze z jazykového pohledu vysvětlit absenci hlásky –l- a stejně tak i není přípustná záměny hlásky –t- v –l-. Jedná se sice o teorii velmi lákavou, nicméně velmi nepravděpodobnou..

S božským manželem Nechtanem bude velmi pravděpodobně souviset i další varianta vysvětlení jména Neklan V úvodu tohoto odstavce bylo upozorněno na to, že variační šíře možností zápisu jména bájného knížete, byla poměrně dosti široká. Kromě foneticky blízkého Neclam se objevuje i Niclam. Předpoklad keltského původu sledovaného úryvku, umožňuje i zde zvolit stejný postup. Keltská částice ny označovala ve větě množné číslo. Může tedy jít o složeninu ve formě *ny-clan, *ny-clam. Takto podaná složenina má skutečně obsahový smysl, nikoliv pouze náhodný význam. Jde o slovo ny-clam ve smyslu čistí, čisté. Je-li tedy celý předcházející oddíl postaven na obsahovém smyslu, týkající se žen, je v tomto případě význam tohoto slova adj. čisté (Holder 1896,2024,20). Keltské jazyky připouštějí ještě i další význam ve smyslu čirý, jasný, avšak vzhledem k nepochybné vazbě na jistý rituál vykonávaný ženami, bude první možnost nejvíce pravděpodobná.

O národní světici Irů sv. Brigitě, již byla zmínka při výkladu jména Kazi, neboť je možné předpokládat spojení -Cassi-briga- ve významu buď –Kass(z)ina hora- nebo –Mocná Kass(z)i-. Jejím symbolem byl kříž, o kterém se věřilo, že má magickou sílu a moc. Obvykle byl tento kříž vyráběn ze slámy, ale používaly se i jiné materiály. To byl také jeden z důvodů, proč byla katolickou církví tato původně pohanská bohyně přijata do křesťanského panteonu. Je ovšem pochopitelné, že s křesťanským symbolem mělo toto znamení společného velmi málo. Se vší určitostí jde o solární symboliku a –Bri(gi)din kříž- byl jejím vyjádřením. Z tohoto pohledu je ovšem velmi významné, že o podobném kříži mluví i Kosmas při líčení střetu Čechů s Lučany.

· "Abys ty záhubě té nakonec ujíti mohl, uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš ta neviditelná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně, takže budou ochabovati a padati, jako by byli dlouhou cestou unaveni. A hned, vsedna na koně, dej se na útěk, a i když se za tebou ozve silný hřmot, nikdy se neohlížej zpět, nýbrž pospěš si ještě více; a tak ty jediný stěží unikneš".

(Kosmas, 1947, 31)

Vnější i vnitřní podobnost s –Bri(gi)diným křížem- je zde ještě zdůrazněna Kosmovým výkladem, proč má toto znamení udělat. O tomto kříži věděl dobře i Karbusický, avšak do spojení s Brigitou jej vůbec nenapadlo dát. Nicméně připustil jeho předkřesťanský původ v Čechách, zvláště po nálezu kamenných rytin na libušínském hradišti.

Koncem 40. let byly na 18 kamenech objeveny vyryté kresby bojovníků na koních. O tom, že šlo o bojovníky vypovídal nejen štít, kterým byly některé postavy chráněny, ale i dlouhá kopí. Byla to rytina jezdce s kopím, který měl na jeho konci korouhev se znamením ležatého kříže, která přivedla Karbusického až k závěru, že jde o velmi starý symbol.[35] Pozoruhodný je motiv uřezávání uší poraženému protivníkovi. Jde o velmi prastarý zvyk, neboť tímto poměrně levným způsobem bylo možné sečíst ztráty nepřítele. Poraženým protivníkům byly odřezávány nejrůznější části těla. Egypťané odřezávali penisy, indiáni skalpy, Keltové hlavy. V každém případě zvyšoval počet těchto trofejí vážnost majitele v okruhu příslušníků vlastního kmene.

Předpokládaná vazba na keltský původ česko-luckého konfliktu vynikne ještě více uvědomíme-li si, že Kosmas líčil tuto epizodu v latině, kde Čechové jsou důsledně nazýváni Boemi – Bójové. V případě Lučanů však ponechal původní název slovanský. Z toho celkem bez větších námitek vyplývá, že Lučané představovali pro Kosmu ustálený pojem. K tomu je nutné připočítat, že v okolí místa kam Kosma klade bitvu (Tursko), se objevují nesporné keltské relikty v podobě místních jmen. Jde o pahorek Ers, naprosto evidentně keltského původu a mající vazbu na kelt. Esus. Podobně lze doložit i u Germánů místní názvy v podobě Erseburg, Erseberg, které byly ve starší době překládány jako mons Martis – hora Martova, dnes bychom řekli –bojiště-. U Řeků se objevuje v podobě Ares. V některých krejích Německa (především v Bavorsku a Tyrolsku) a ve Švýcarsku, je běžný název pro úterý Ertag, Eritag, Erchtag, den, který byl ovšem zasvěcen bohovi Ziu, Tiu, což byl bůh války, stejně jeko u Řeků. Jeho druhou formou názvu byl Tir, Tyr, přičemž runa, která vyjadřovala tentoo bsah byla shodná s runou pro Er, Eor, označující bojovníka. Tato vzájemná podmíněnost místa, které označuje Kosmas je vskutku zvláštní. Nad samotným Turskem jsou celkem málo výrazné čtyři vrcholy. Jeden z nich je již zmiňovaný Ers. Další dva vrcholy jsou však obsahem svého pojmenování velmi zvláštní, neboť vlastně zdůrazňují to co psal Kosmas. První z nich se jmenuje "U křížku" (303 m. n.m. a 1,5 km SV od Turska) a druhý "Na zabitém (314 m.n.m., 2 km JV pd Turska). Konečně čtvrtý vrch "Krliš" (306 m.n.m. 1 km JV od Turska), dokládá velmi jasně přítomnost vlivu ranného křesťanství v Čechách. V tomto názvu jde nepochybně o ohlas starobylého Kyrie eleison, který v Čechách zdomácněl pod staročeskou zkomoleninou "Krleš". Všechny tyto indicie vedly již poměrně záhy k detailnímu archeologickému průzkumu. Výsledek byl velmi žalostný z hlediska předpokladu, že jde o bojiště. Pečlivý průzkum ani v náznaku nedoložil jediný hmatatelný důkaz, že by mělo jít o místo, kde byla svedena bitva. Přinesl však cosi jiného a naprosto nečekaného. V širokém okolí doložili archeologové množství pohřbů od doby laténské až po dobu hradištní, jinak řečeno od Keltů až po Slovany.

Pověst tedy zafixovala reálné jádro v tom, že uchovala tradici dlouhou téměř dva tisíce let o tom, že na místě zvaném Tursko je něco zvláštního, co je spojené s bitvou a jejími účastníky. Dokonce i samotný název Tursko, jakkoliv zní slovansky (tur - býk), má pravděpodobně k tomuto zvířeti hodně daleko. Slované přicházející do nových oblastí, které měly pověst slavných zemí, jistě nechtěli volit cestu konflitů a střetů. Dá se předpokládat, že raději volili cestu postupnou, smířlivou a v jistém smyslu i podřízenou. Je ale nutné si uvědomit tu skutečnost, že Slované přicházeli do Čech v době nesmírně chaotické s jediným cílem, pevně se usadit. Byli to ve své drtivé většině zemědělci, kteří kočovný způsob života příliš nemilovali.Zabydlovali se na nových územích (tím je myšleno Boiohemum) s tím vědomím, že museli v určitých ohledech respektovat tradice území, kde se usadili. Z tohoto pohledu je pak přijatelné, že spolu s názvy geografickými, přebírali i tradice těchto míst i s pověstmi, které se k nim vázaly. Důsledek toho byl, že je přijali za vlastní a přizpůsobili své fonetice i charakteru a začlenili je do své mytologie. Je však těžko rozhodnout od kterého etnika vlastně tyto informace přebírali. V případě Turska a jeho okolí je věc naprosto jasná – šlo o Germány. Otázkou zůstává, kdy k tomuto kontaktu vlastně došlo. I zde archeologie neřekla své poslední slovo, avšak vzhledem k významnosti místa, je možné, že se ještě setkáme s památkami starohradištními. V jiných případech, které nejsou tak zřetelné je nutné být ovšem na pochybách.

Je-li tomu tak, je potom i název krajiny kam Kosmas umisťuje česko-lucký konflikt, předslovanský. Z tohoto závěru je možné odvodit, že i Lučané představují neslovanské etnikum. Tato domněnka velmi dobře koresponduje s problémem národnosti Lugiů, uváděných Ptolemaiem. V názvu Lugiů lze totiž velmi dobře vidět Kosmovy Lučany. Tuto otázku řešil již Knápek (1999,294), avšak definitivní vysvětlení nepodal.

Přesto zůstávají všechny tyto příklady pouhými indiciemi bez vážnosti důkazu. V případě Neklana a jeho možné vazby na vodního ducha Nechtana je možné snad vidět jistou podobnost s Kosmovým líčením vraždy malého syna, kterého měl v péči Durynk.

· "Neboť jednoho dne oznámili rybáři, že se mnoho ryb drží pod novým ledem v tiché vodě; bylť led průsvitný, neporušený ještě povětřím a nepošpiněný prachem. Tu ten druhý Jidáš Durynk, maje za to, že je vhodná chvíle…."Pojďme loviti ryby". Když tam přišli, pravil: "Kněžici můj, podívej se hle, jak plave na sta ryb pod vodou….

(Kosmas, 1947, 35)

Této scény a její předehry si povšiml Kalandra[36], který spojuje příběh lucké války s letnicovými slavnostmi a pozastavuje se nad tím, že Kosmas tuto scénu zařazuje do zimy. Tento rozpor jde snadno vysvětlit právě vazbou na předpokládanou přítomnost pankeltské bohyně Bri(gi)d, jež je ukryta v personifikaci irské národní řeky Boyne a v jejím manželovi Nechtanovi. Její svátek se dodnes v mnoha zemích slaví v době vrcholící zimy 1.února, u nás na svátek Hromnic 2. února. Je nutné ovšem zdůraznit, že jde pouze o vnějškovou podobnost, neboť bližší vazba na českého Neklana je velmi diskutabilní.

Bylo již vícekrát zdůrazněno, že kronikář Václav Hájek nebyl tak velkým falzátorem, jak se o něm snažili tvrdit někteří historici. Na mnoha místech své kroniky dokazuje, že zachoval někdy takové informace, které bychom u něj nečekali. Například velmi dobře věděl o Markomanech i o Marobudovi, ale i o jiných skutečnostech, které byly objeveny teprve nedávno (1981,38). Při úvahách nad jménem Neklan nebylo možné si nevšimnout česko-luckého konfliktu. K roku 865 přináší Hájek velmi zajímavou informaci o tom, že došlo ke střetu mezi vojskem knížete Neklana s Moravany. Nebýt Hájkovy oznámky, mluví-li o Moravanech, že má na mysli Marobudovy Markomany (tím je ovšem míněno nejstarší období), zcela určitě bychom nehledali v tomto konfliktu nic neobyčejného. Jestliže však takovou vsuvku učinil, je nutné zvýšit pozornost.

· "I položili se Moravané u jednoho potoka a tu se přihotovali až do dne třetího. Vtom Čáslavané se sebrali a nedaleko od nich se také položili. Druhého dne přitáhli sú Neklanovi houfové dva Čáslavanům na pomoc. Stala se bitva Čáslavští a Neklanovi porazili sú lid krále moravského tak, že jich málo z toho boje ušlo a tu také Krasník s Moravany zahynul."

(Hájek 1981,150 a n.)

Je pravděpodobné, že Hájek zde líčí jakýsi konflikt mezi Markomany a Čechy (Boemi) kdesi ve východních Čechách. Hájek ve snaze zaplnit jinak nic neříkající informace, které měl k dispozici, si mnohá jména vymýšlel. Na jeho obranu je však třeba říci, že ta jména, která dodal sám, mají téměř ryzí českou, resp. slovanskou podobu. Proto je třeba zvýšené opatrnosti právě v těch případech, kde jsou uváděna jména, jejichž fonetika je na první pohled neslovanská.

V uvedeném úryvku se objevují taková jména hned dvě. Na počátku již uvedený Krasník a jistý Koldoj, který Krasníka z jeho kouřimského údělu vyhnal. U jména Krasník je celkem velmi snadné nalézt keltskou podobu mužského jména Crassinius, které je doloženo i v místním názvu Crassini-ácum (nyní Gressenich bei Aachen). Jeho původ je možné vidět v lat. Crassus - tlustý, hrubý, silný (Holder 1896.1156). Ostatně i tento latinský tvar se dostal do středověké češtiny v podobě "groš".

Druhé jméno Koldoj má pravděpodobně obdobu v keltském coilo-s ir. cóil, wel. cul, korn. cul, a v irských osobních jménech Coelbad, Coilboth, cym. Coilhen s významem drobný, ohebný, pružný, hubený, tedy v přesném opaku ke Krasníkovi (Holder 1896.1062). Zdá se, že může jít o reminiscenci na jakési starší vyprávění, které bude mít podtext v podobě nadsázky typu -dlouhý, široký a bystrozraký-. Je pravděpodobné, že Hájkovo vypravování představuje doklad příběhů, vyprávěných na dvorech keltských vládců s akcentem na dualismus a nikoliv jako připomínka možné anekdoty. Moment dobra a zla je latentně ukryt ve významu obou jmen a v činech jeho nositelů. Dá se předpokládat, že Krasník byl představitelem negativním, zatímco jeho protivník pak prvkem pozitivním. Tento postoj je velmi pravděpodobně obsažen v závěru líčení, když hrubý a tlustý Krasník hyne v bitce na straně Moravanů (Markomanů), zatímco jemný a pružný Koldoj vítězí. Ostatně záporný vztah k Markomanům, kteří přicházejí Krasníkovi na pomoc, je charakteristický a pochopitelný především pro české Bóje. Nápadná je rovněž zmínka o vojenských oddílech Čáslavských, jimž posléze přicházejí na pomoc Češi (Boemani). Samotná Čáslav je městem středověkým, takže Hájkova lokalizace do tohoto místa je poněkud nejasná. Významnost Čáslavi však může podpořit značná blízkost Kutné Hory, kde se předpokládá keltská těžba drahých kovů. V souvislosti s východními Čechami je dobré si připomenout samotného Hájka, kde o zbytcích předslovanského osídlení přímo mluví (viz pozn. č. 11).

Možná podoba původní keltské verze ukazuje spíše na variantu nighean, nighinne (dcera, dcery), neboť v první části českých mýtů se ženská jména i postavy objevují.Tento názor podporuje například předložka ne, ni, ny, která v keltských jazycích označuje množné číslo. Pozoruhodná paralela s tímto zájmenem se objevuje i v nejstarší české veršované skladbě "Hospodine pomiluj ny", kde částice ny označuje rovněž množné číslo a znamená nás. Předpokládanou vazbu na keltský původ pak pravděpodobně naznačuje i variabilita jména knížete, která se v prvních redakcích Kosmovy kroniky objevuje v podobě Neclan i Niclam.

HOSTIVÍT

I v tomto případě půjde patrně o složeninu. Ukazuje se, že první část je obsažena v anglickém ghost (duch, přízrak) a rovněž i v něm. geist, ale v got. gaizu je zcela jednoznačný význam kopí. Kopí se objevuje i v keltském gaison (Holder 1896.1517.40), avšak zdá se, že absence koncového -t- ukazuje na jiný význam.

Existuje rovněž i druhá možnost vysvětlení ve starém irském termínu -geis-. Tímto slovem byl vyjadřován absolutní zákaz či příkaz, na který se vázala tabuizovaná záporná, ale i kladná povinnost. Každý člen keltské společnosti byl vázán nějakými -gessa- [37], tedy zákazem duchovního charakteru – duchem. Zajímavý je ovšem i výklad Miklošičův, který předpokládá, že uvedený termín ve stsl. -gostъ- znamená cizince, případně toho, kdo táhne do ciziny. Vycházel při tom z něm. výrazu gast = der auzgezogene Krieger. Pojem válečníka, jak naznačuje Miklošič, se kupodivu objevuje i v irštině, kde gaiscíoch znamená skutečně bojovník. V dalších případech, kde se objevuje buď předložka nebo přípona gast, bude nutno detailně rozlišovat k jakému významu se výklad přikloní.

Dodnes je pojem gast v němčině velmi častý (viz Gastarbeiter). Jde ovšem o poměrně starou hypotézu, která je již dnes v mnohém překonána. Těžko by totiž bylo možné předpokládat tak velké množství předpon a přípon gast, která by ukazovala pouze na cizince. Tento rozpor si uvědomoval i Šmilauer (ZMK - Zpravodaj místopisné komise-II., 243-244 a III, 265, 1961), když upozornil na možnost předslovanského původu tohoto termínu. Předmětem jeho zájmu byla především toponyma Úhošť, Unhošť, Varhošť, Vidhošť, Záhošť a Živohošť. Je však pravděpodobné, že tato předpona bude v drtivé většině případů označovat skutečně ducha.

Druhá část složeniny bude patrně v nějaké souvislosti s kelt. -vitus- ve významu pastvina, ale i vrba. Nelze zapomínat i na lat. -vītis- úponek, šlahoun. Pak by ovšem souvislost s Durynkovým oběšením na vrbě dostala podporu obsahově významnou a ve spojení s druhou variantou (zákaz -geiss-) i logicky kompaktní. Durynkova smrt může mít jistou vazbu na termín -ghost- i -geiss-, neboť může naznačovat usmrcení člověka za nesplnění uloženého úkolu daného duchovní vůlí, v našem případě nějak související s vrbou. Tento závěr pak logicky odpovídá náznakům obsahového významu jména Kroka, který podle všech indicií zemřel násilnou smrtí.

Soudobá onomastika ovšem vidí v koncovce vit spíše slovanské vitь, vъzvitь buď zisk nebo vítězství. Nelze přehlédnout ani Rozwadowského, který se domnívá podobně jako Seliščev, že psl. vitъ znamenalo totéž co latinské dominus, potens - pán, mocný (Svoboda Jan 1964,91). V určitém ohledu je tato poslední hypotéza oprávněná, neboť gael. duine (čteno jako dvine – pán) se slovanskému pojetí významu vit do jisté míry podobá.

Možná je ještě i druhá varianta složeniny, kde předpona ghost, (mající nepochybně význam duch), může být spojena s výrazem bîtu znamenající věčnost, trvalost. Potom by celý slovní útvar dostal význam duch věčnosti. Nutno uznat, že ze všech předložených možností vysvětlení, jde o nejlepší variantu, která je keltskému nazírání na duchovní svět nejbližší.

MÝTICKÁ JMÉNA – VYSVĚTLENÍ

Co vlastně celý útržek slov, které zachytil Kosmas znamená? I když jde zatím pouze o pracovní hypotézu je možné s jistou pravděpodobností uvedená slova vysvětlit. Definitivní podoba nebude známa pravděpodobně nikdy, je však možné pokusit se na základě již uvedených závěrů a hypotéz o určitou syntézu :

Krok - bojovník, rovněž i zabitý, případně zabíjející

Kazi - vznešená (může jít i o vlastní osobní jméno)

Tetka - kněžka (skvělá,čistá), (může jít i osobní jméno)

Libuše - krutá, přísná (může jít i o vlastní jméno), ale rovněž i milá, čarodějka

Přemysl - první

Nezamysl - druhá

Mnata - ženy

Vojen - bílé (ve významu kultovní funkce)

Vnislav - vidící (vše)?

Křesomysl - nadané rozumem (vírou)

Neklan - čisté (?)

Hostivít - ducha (pána) věčnosti (?)

Je-li tato teorie správná, měl by to být útržek jakéhosi vyprávění o dvou (třech) ženách, snad vykonavatelek kultu, jejichž činnost kulminuje rituálem spojeným buď s jarními slavnostmi, případně i jakýmsi ceremoniálem, při němž byl ustanoven nový vládce. Výčet všech jmen mýtických panovníků se tak objevuje ve velmi kompaktním a uzavřeném celku, který má svoji vnitřní logiku. I když zatím nelze předložit definitivní důkaz o pravdivosti této teorie, není možné přehlédnout podkladový materiál, který byl předložen. Doposud nebyly počátky českých mýtů zkoumány z tohoto pohledu. Je však dosti pravděpodobné, že v některých detailních krocích mohlo dojít k možnému omylu, avšak tyto případné chyby nemohou zásadním způsobem ovlivnit celou teorii keltského původu počátků českých dějin.

Ačkoliv jsou vývody prof. V.Karbusického velmi přesvědčivé v tom, že přemyslovský rodokmen, vedoucí od bájného Kroka až k Bořivojovi, vznikal souběžně se stabilizací mýtu o prvním knížeti Čechů, povolaném od pluhu (Přemyslovi), není možné s nimi ve vazbě na keltskou minulost souhlasit. Na druhou stranu je nutné podtrhnout jeho vědeckou důkladnost v poznání cizorodosti jmen v českých mýtech, a osobní odvaze tuto svou myšlenku zveřejnit. Ačkoliv to zní dnes poněkud paradoxně, v době kdy tyto názory veřejně obhajoval, to byl vstup na velmi tenký led, neboť téměř celá česká historiografie byla pod vlivem Nejedlého dogmat. Proto bude vhodně, jestliže poznámka prof. Karbusického o jménech prvních Přemyslovců, která je dnes téměř 40 let stará, bude ještě jednou zopakována:

· Posloupnost jmen od Kroka po Hostivíta je nějakým způsobem dána a uzavřena a Kosmas její uzavřenost respektuje.

· Jména nesouvisí s oněmi vloženými epickými látkami, jsou vůči nim cizorodá.

· Jména jsou historicky nereálná, nemohla být tradována z doby, ke které se vztahují, a vznikala nějakým způsobem až dodatečně nejpravděpodobněji v 11. století.

(Karbusický "Nejstarší pověsti české", 1967, s. 177).

Zatímco je možné souhlasit s prvními dvěma body bez jakýchkoliv námitek, lze se třetím polemizovat. Při akceptování keltské minulosti českého území a kontinuálním osídlením až do příchodu prvních slovanských skupin, je možné učinit určitou korekci. V uvedeném bodě, který předpokládá jistou chronologizaci, lze jednoduše toto časové vročení vypustit. Ostatně použitý termín nějaký, navozuje možnost, že tomu tak vůbec být nemuselo.

Vynořuje se samozřejmě otázka, jak je možné, aby přibližně 500 let, které uplynuly od posledního předpokládaného působení českých Keltů a prvního zápisu českých mýtů, tyto informace zcela nezmizely. Vysvětlením tohoto paradoxu mohou být iroskotské misie, respektive působení jejich exponentů v Čechách, bývalém Boiohemu. Byli to především Irové, kteří iniciovali na počátku 7. století n.l. vítěznou invazi vzdělanosti do barbarské Evropy, kde znalost čtení a psaní patřila k tak úzkému okruhu osob, že nelze mluvit o ničem jiném, nežli o totální negramotnosti jednoho světadílu.[38] Je velmi pravděpodobné, že jejich cílem byla sice christianizace celé Evropy, avšak ta byla spojená se specifickým úkolem, a to pokřestěním Boiohema. Stopy působení irských apologetů nové víry se v českém písemnictví skutečně objevují [39] a naznačují možnost zásahu vzdělaných Irů a Skotů do počátků české vzdělanosti, která se odvíjela od mýtů. Dá se s velkou pravděpodobností předpokládat, že se irští či skotští mniši po seznámení s českými legendami a mýty, museli ocitnout na půdě jim známé. Celá řada českých verzí starých keltských mýtů musela totiž odpovídat irským a skotským tradicím. Avšak vzhledem k tomu, že ve starém Boiohemu žilo již jiné etnikum, bylo nutné elitu slovanského obyvatelstva na tuto skutečnost upozornit. Jedině v této době, kdy se ve střední Evropě pohybovali Irové a Skoti přinášející vzdělanost, jedině v této době mohlo dojít k oživení starých keltských legend .

I když jde o hypotetický předpoklad, je jeho realita dosti pravděpodobná. Tomu napovídá především přemyslovská tradice, kterou první vládci tohoto rodu silně podporovali. Kosmas si totiž mohl jen velmi těžko dovolit psát o jejich předcích, aniž by k tomu dostal souhlas od dvora. I když je pro jejich pohanství v mnoha případech často zesměšňuje, zůstává faktem, že v nich vidí především představitele vládnoucí elity. Objevují-li se ještě v Hájkovi doklady o tom, že v době příchodu prvních slovanských skupin do Čech, zde žily zbytky původního obyvatelstva, musela být tato tradice ve 12. století mnohem silnější. Jestliže Kosmas líčí jisté pověsti, které v jeho době kolovaly, nemusí jít vždy o repertoár slovanský, ale o odlesk starší doby.

Této hypotéze napovídá líčení česko-luckého konfliktu, kdy se na straně Lučanů objevuje jakási čarodějnice, která vypravuje do války svého nemanželského syna.

· "Zatím jakás žena, jedna z počtu hadaček, zavolavši k sobě pastorka, jenž měl již táhnouti do boje, pravila mu: - Ač není v povaze macech, aby dobře činily svým pastorkům .. Věz že čarodějnice neb příšery Čechů svými kouzly nabyly převahy nad našimi hadačkami, takže naši zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům".

(Kosmas 1947, 30-31)

Nezní tyto informace až příliš podezřele ve spojitosti s keltskými tradicemi? Všechny uvedené doklady nás přesvědčují, že pravděpodobně ano. Aniž by Kosmas avizoval nějaké ženy, které mají v česko-luckém konfliktu figurovat, začíná své vyprávění luckými hadačkami. V tom lze vidět přímou linii vedoucí k počátku české historie se třemi dcerami bájného Kroka. Epická látka luckých válek je velmi pravděpodobně keltským reliktem, který české dějiny akceptují.

Na druhou stranu nelze přehlížet, že některé motivy objevující se v Kosmově vyprávění, mají velmi prastarý původ. Například prvek záměny zbroje vůdce vojenské družiny, který se z různých důvodů nechce účastnit boje, je obsažen již v Homérovi (Achilleus a Patroklés). Karbusický studoval vzájemné vazby těchto motivů a jejich časový posun v dvorské epice a dospěl k závěru, že jejich pohyb po středověké Evropě byl výsledkem činnosti potulných pěvců (Karbusický 1967,148 a n.). I když jsou jeho závěry z valné části velmi přesvědčivé, nelze přehlédnout ten fakt, že první etnikum, které bylo v přímém kontaktu s antickou dvorskou epikou, byli Keltové. Lze jít ještě dále a je možné s určitou opatrností prohlásit, že značnou část těchto dějových prvků přinesli do starověké a pozdější středověké Evropy právě oni. Je obecně známým faktem, že největší vliv na raně středověkou dvorskou epiku měli francouzští jokulátoři, tedy obyvatelé země, jejíž kultura se do značné části vytvářela z keltského substrátu. Objevují-li se tedy některé jazykové i dějové prvky, mající nesporně keltský ráz i v českém prostředí (např. pověst o Tristanovi a Izoldě), lze v tom oprávněně vidět odraz reality keltské. Je-li tomu tak, pak je možné se domnívat, že kontakty světa slovanského a keltského byly přímé a nikoliv zprostředkované Germány.

Možnosti jsou ovšem rozmanité, takže k definitivnímu vysvětlení zbývá ještě velmi mnoho práce. Odhalením souvislostí vzájemných vazeb mezi keltskými a slovanskými jazyky u jmen mýtických knížat se posouvá rámec nejstarších českých pověstí již zcela mimo historický dosah. Nicméně přináší jedno pozitivum. Za předpokladu, že je tato hypotéza správná, musel pak tyto pověsti znát i Kosmas. Z důvodu, který byl již vysvětlen, však nepovažoval za důležité detaily pověstí zaznamenat, ale jejich znalost částečně připustil. I když následující ukázka se chronologicky vztahuje k epickému vyprávění o lucké válce, nelze se ubránit dojmu, že má Kosmas na mysli širší okruh pověstí :

· "…A poněvadž se tyto věci prý zběhly za starodávna, ponecháváme čtenáři posouditi, zda se vskutku staly, či jsou smyšlené; nyní chceme své pero, byť tupé, však zbožné nabrousiti, abychom napsali ty věci pamětihodné, jež zaručuje hodnověrné podání…"

(Kosmas 1947,37)

Nejstarší české pověsti byly již od samých počátků historického bádání předmětem kritiky a to jak pozitivní, tak i negativní. Po téměř dvousetletém úsilí stojí česká historická věda v podstatě na těchže pozicích, na jakých stála na začátku. Jisté ovšem je, že vykonaná práce nebyla marná. Dnes se obecně přijímá, že některé pasáže odrážející mytologické počátky českého národa jsou skutečně lidového původu, neboť v porovnání s jinými kronikářskými zprávami tvoří souvislé dějové celky, mající vlastní uzavřenou dějovou skladbu.[40]

Byly to především tyto epické momenty, které jakoby přes mlhu staletí cosi sdělovaly. Zcela určitě však se slovanským světem neměly společného téměř nic. Obsahový prvek těchto vyprávění je téměř vždy věnován vojenským konfliktům, které se udály v jakýchsi těžko definovatelných dobách.

I když je možné připustit, že tak hluboce zemědělské etnikum, jakým byli Slované, muselo při své pouti do nových sídel zvládnout jistou míru vojenské taktiky, nelze nevidět propastný rozdíl mezi světem keltským a slovanským. Na jedné straně dokonale zvládnuté vojenské disciplíny starověku (a tím pádem i velmi vysokou organizaci kmene) a na druhé straně velmi prosté doklady o přítomnosti prvních Slovanů u nás. Proto se oprávněně vynořuje otázka, o jaké heroické doby šlo, které nám zanechaly líčení konfliktu v podobě lucké války nebo dalších vojenských střetů o nichž píše Václav Hájek? Zatímco Keltové na našem území byli producenti kvalitních zbraní a obávaní bojovníci, potom Slované museli o několik století později tytéž zbraně pracně dovážet z oblasti původně keltské.[41] Je téměř jisté, že při svém vstupu do země, podobnou vojenskou technikou nedisponovali. V tomto kontextu je odpověď velmi snadná. Žádné významné konflikty se na počátku slovanských dějin Čech nekonaly. K prvním významnějším střetnutím došlo vlastně až za doby legendárního knížete Sáma, který pocházel z keltské oblasti a inicioval větší obchodní kontakty se Slovany. S jakým zbožím obchodoval je těžké odhadnout, avšak vzhledem k pozdějšímu zákazu Karla Velikého je velmi pravděpodobné , že kromě jiného to byly i zbraně.

Postava Sáma je v mnohém velmi nejasná a záhadná. Tento atribut ovlivnil několik historiků až k domněnce, že vlastně vůbec neexistoval. Fredegarova kronika však mluví celkem jasně. Samo byl reálnou osobou, který využil dobové situace a postavil se do čela západoslovanského kmenového svazu, aby nejprve vítězně odolával Avarům a později Frankům. Etymologie jeho jména je evidentně keltská a dá se vyložit jako tichý, klidný. Zajímavé na celé záležitosti ovšem je to, že přibližně v téže době se v bývalé římské provincii Galileji pohybuje sv. Jeroným (340 - 410 n.l.), který podává svědectví, že jazyk Galatů se ničem neodlišuje od jazyka obyvatel města Trevíru. Jeho poznámka je významná hned dvakrát. Předně, že keltským jazykem se mluvilo na Předním východě ještě v průběhu 5. st.n.l., a že v téže době byla pevninská keltština ještě živým jazykem.[42] Tento fakt je vodítkem k hypotéze, že Samo hovořil pravděpodobně jakýmsi keltským dialektem rovněž.

Mluví-li Fredegar jasně, že Samo podnítil skupinu kupců ze senonnské oblasti k navázání obchodních kontaktů se západními Slovany, nabývá na ostrosti teorie, že nešlo o Slovany usazené v dnešním Německu nebo Rakousku, ale s největší pravděpodobností o Slovany v původním keltském prostoru Boiohemu. K nim je samozřejmě možné počítat ještě i Slovany usazené v Bavorsku. Tato možnost naznačuje oživení starých pověstí, neboť je velmi pravděpodobné, že obchod v této době neprovozovali jednotliví kupci, ale dobře organizované skupiny s početným doprovodem. Tím se otevírá možnost vysvětlit množství paralel mezi nejstaršími českými pověstmi a mýty s keltským kulturním okruhem.

ÚTRŽKY STARÝCH INFORMACÍ

Je nesporným faktem, že někdy od 5.- 6. století n.l. žijí Slované na českém území. S jistou opatrností se však dá předpokládat, že některé etnicky odlišné skupiny se udržely až do historické doby především v odlehlých a v zemědělsky nezajímavých oblastech. Je velmi pravděpodobné, že první kontakty mezi slovanskou a neslovanskou populací probíhaly po relativně delší čas. V každém případě se nejednalo o roky, ale spíše o desetiletí či staletí. Pravděpodobné je rovněž i to, že to byl spíše svět představ keltských nežli germánských, který Slované zčásti přejali. Stopy tohoto kontaktu lze pak skutečně nalézt v českých kronikách. Zdá se, že v některých případech jde o potvrzení Králíkovy domněnky, že čím jsou v chronologickém sledu kronikáři mladší, tím více přinášejí detailních informací.[43] Není ovšem nutné brát tuto poznámku doslovně. Příkladem může sloužit kronika Pavla Stránského ze Zap. I když se jedná o kroniku poměrně mladou (pochází z roku 1624), je pozoruhodné, že se v ní objevují velmi staré reminiscence na dobu kelto-germánsko-slovanských kontaktů. Jedinečnost těchto údajů tkví v tom, že je přináší pouze Stránský, aniž by v předchozí kronikářské tradici byla o nich zmínka:

· "…Po smrti Čechově setrval český národ po nějakou dobu v oné blažené a zmatků nesoucí prostotě, svornosti a rovnoprávné družnosti…Jakmile však začali do Čech docházeti za obchodem cizinci z Moravy, Norika a Pannonie a jedni opovrhovali selským životem, jiní se posmívali společnému užívání polí a některých jiných věcí; jiní krádeží nebo loupeží rušili obecný klid, tehdy se začalo vše uváděti ve zmatek nezvyklými shromážděními, bouřlivými schůzemi a svárlivými spory. Proto všechen lid obrátil svoji pozornost k nápravě stavu věcí obecných…"

(Stránský 1985,41)

Teprve v polovině 70. let dvacátého století se podařilo prokázat, že v době stěhování národů, zvláště při jejím závěru, docházelo k intenzivním kontaktům mezi českými zeměmi a jihovýchodní oblastí, především Panonií a Norikem. O to je Stránského informace zajímavější, neboť fakticky potvrzuje současné objevy (viz např. Juřina, Musil 1994, Oliva 1959, Svoboda, B. 1981, Wielowiejski 1970). Významné ovšem je, že doba zmatků, kterou Stránský popisuje, patří k nejstarším, neboť je spojena s mýtem o Čechovi a příchodem jeho rodu do Čech. Uvedený údaj přináší ještě jeden poznatek. Jakoby přes mlhu staletí je zde v krátkosti líčena doba stěhování národů s příznačným napětím, což se objevuje v charakteristice: "…tehdy se počalo vše uváděti ve zmatek nezvyklými shromážděními, bouřlivými schůzemi a svárlivými spory.." Vzhledem k tomu, že tuto dobu spojuje Stránský s počátkem slovanských Čech, je možné se domnívat, že tyto informace sahají až do 4. či 5. století n.l.

Jde-li v tomto případě o Stránského fabulaci, je nutno přiznat, že byl nadán mimořádnou jasnozřivostí. Spíše bude pravděpodobné, že čerpal z jakéhosi nám dosud neznámého pramene. Víra ve ztracené prameny je ovšem velmi riskantní. Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, autoři větších kompilačních spisů z 11. a 12. století měli k dispozici v podstatě tytéž prameny, které známe i my. Toto zjištění není nejnovější, jde o objev O.Králíka[44], avšak je velmi důležité. Do jisté míry poněkud koriguje únikovou cestu badatelů, kteří pokud nemohou doložit svoji hypotézu, velmi rádi volí alternativu ztracených dokumentů. Druhým pozitivem tohoto zjištění je, že dnes používáme v podstatě týž materiál, který byl k dispozici již před 1000 lety. V tomto ohledu je tedy Králíkova poznámka o nárůstu informací v českých kronikách od nejstarších dob po současnost do značné míry oprávněná. I když lze samozřejmě připustit, že se některé prameny skutečně ztratily, jejich ztráta nebude pravděpodobně tak bolestná, jak by se na první pohled zdálo. V případě Pavla Stránského ze Zap je však nutné připustit, že existence nám dnes již neznámých pramenů je realita.

Na druhou stranu nelze ovšem přehlížet ten fakt, že dosud nebyl proveden průzkum nejstarší vrstvy písemných pramenů ve vazbě na keltskou minulost Čech a Moravy. Z tohoto důvodu pak není nutné přejímat závěr historiků o definitivní vytěženosti českých pramenů.

VRBA

Příklon směrem na vrbu se objevuje i v české lidové tvorbě. Příkladem může být báseň Vrba, kterou zaznamenal ve své Kytici K.J.Erben. Obsah básně je velmi zajímavý. Jde o příběh ženy, která vede přes den normální život a v noci se z ní stává duch vrby. Její manžel ve snaze zlomit ženino kouzlo, pokácí na radu věštkyně vrbu u potoka. Kouzlo nezmizí, spíše naopak, neboť v okamžiku pádu stromu do vody, umírá i jeho žena.

"Ve dne s tebou živa v domě,

v noci duše její v stromě.

Jdi k potoku pod oborou,

najdeš vrbu s bílou korou.

Žluté proutí roste na ní,

s tou je duše tvojí paní.

(Erben 1951, str. 98)

Jde nepochybně o velmi starý motiv, kdy je lidská duše vázána k určitému stromu. V tomto ohledu se jedná o velmi konkrétní představu světa spíše keltského, nežli slovanského. Samotný Erben přiznává, že se jedná o pověst velmi zvláštní:

"Tato pověst zdá se mi se nad jiné důležitá býti proto, že k ní podobné ani mezi slovanskými, ani jinde nenacházím. Jsou sice pověsti, kde člověk proměněn bývá v strom nebo v kteroukoliv věc, a zase naopak;jsou také pověsti, že duše z těla lidského v noci vychází v podobě myši, ptáka neb hada, a že pak tělo mrtvo leží, dokud se zas ta která podoba zvířete v ně nenavrátí: ale aby se člověk o život dělil se stromem anebo s jinou věcí, takže by jedno bez druhého, člověk bez té věci a věc bez toho člověka déle trvati nemohla, toho, pokud je mi povědomo, tuto se jediný příklad nalézá. Pochází pak tato pověst z bývalého kraje Bydžovského[45].

(Erben 1951, str. 151)

Víra v sílu stromů byla u Keltů rozšířena mimořádně silně, takže Erbenova poznámka o neobvyklosti uvedené pověsti může svým původem spadat až do laténského úseku českých , který byl beze všech pochybností keltský. Na druhou stranu je nutná zvýšená opatrnost před generalizací původu tohoto mýtu. Vzhledem k tomu, že se objevuje u více evropských, ale rovněž i neevropských etnik, dá se důvodně předpokládat, že půjde o velmi dávnou praevropskou tradici. Nicméně představa vrby ve funkci naslouchače lidského trápení, byla v Čechách zakořeněna více, nežli u kteréhokoliv jiného etnika. Nelze si rovněž nepovšimnout dalšího prvku, který má pravděpodobně silné kořeny v domácí tradici. Tímto jednotícím prvkem je bezesporu ženský prvek. Nepochybně jde o rozšířenou představu, která má své základy v české lidové slovesnosti. V Čechách se objevuje v porovnání se západními evropskými regiony, daleko více žen v podobě zaříkávaček, kouzelnic a čarodějnic. Jde velmi pravděpodobně o relikty s období hroutícího se římského impéria, kdy v keltském kulturním prostředí, začaly ženy dominovat. Na druhou stranu je nutné upozornit na to, že ženy v tomto folklorním podání vystupují téměř vždy v roli pomocnic, na něž se místní vládci obracejí. Jde tedy o situaci, která uznává patriarchální princip fungování společnosti i s archaickými prvky pravěkých ozvěn. Základní dějové a mytologické momenty však zůstávají neporušeny.

Příkladem může být Havlíčkův "Král Lávra". Pozoruhodné na jeho básni je, že úvodní verše situuje do Irska, kde se měl celý příběh odehrávat. Důležitým momentem je rovněž i přítomnost osoby jménem Kukulín, což je zkomolenina jména nejznámějšího irského hrdiny Cú Chulaina. Motiv vrby a tím pádem i ženského prvku, se zde objevuje ve funkci zpovědnice.

"Bylť král irský Lávra,

povím zkrátka vám,

a já o tom králi,

pěknou píseň znám…

…Posud krále Lávru

chválí irský lid,

nebyl ani tyran,

nebyl taky žid…

…Padl los, ach padl,

letos Kukulín,

holit bude krále,

staré vdovy syn….

… Blíže u Viklova,

na stoku dvou řek,

stojí dutá vrba,

třetí lidský věk;

všeptej do ní v tiché noční době,

své tajemství, a ulevíš sobě,

jiný nemám lék..

(Havlíček 1954, str. 99)

Zůstává ovšem poněkud nevyjasněné, jak a proč novinář Havlíček skloubil starou řeckou pověst o králi Midasovi poněkud netradičně s irskou mytologií. Proč změnil národního irského hrdinu Cú Chulaina (doslova "syna psa") v holiče nebo lazebníka?

Při analýze jména krále (Lávra) se ukázalo, že toto jméno skutečně v keltských epigrafických památkách figuruje[46]. Jeho význam je odvozen od latinského laurea s významem –vavřín-. Není příliš nutné připomínat, že vavřínový věnec, byla v antickém Řecku mimořádná pocta pro jakéhokoliv vítěze. Nositelem tohoto vyznamenání bývala většinou společensky vysoce postavená osoba, patřící k elitě, dávající většinou své vyznamenání, velmi okázale na odiv. To mohlo u nezasvěceného vyvolat dojem mimořádně zarostlého člověka, který může pod vlasy cosi skrývat.

I když se pohybujeme v oblasti dohadů a málo podložených hypotéz, je překvapující, že jedna česká, resp. moravská pohádka zná hrdinu jménem Vavřínek[47]. Obsahem tohoto vyprávění, které nemá vůbec charakter pohádky, jsou osudy hlavního hrdiny. Byl nejmladší ze tří bratří, synů hostinského, kteří se vydali do světa plnit úkol, prokázat největší dobro svému bližnímu, aby mohli po otci převzít živnost. Vavřínek měl koně, se kterým rozmlouval, a který jej dovedl k mohutnému hradu mezi skalami. Na potoce, který protékal stavbou plavala kouzelná husička, která se později po splnění několika úkolů, stala jeho ženou (kněžnou), vysvobozenou upálením z jejího zakletí.

Uvedené dějové momenty mají zcela nepochybně pečeť starých keltských motivů. Nelze nevidět úzkou vazbu na prastarý mytologický prvek zlaté kachny, slípky v našem případě husy, která plave na vodě. V téměř ve všech dochovaných případech této pověsti, se setkáváme rovněž i s mláďaty, kterých je vždy dvanáct. Jde nepochybně o astronomicko-solární symboliku, která charakterizovala základní ideologii zemědělsko-pasteveckých kultur. Je-li tedy možno poněkud generalizovat a přenést tuto symboliku do světa určitých reálií, půjde s největší pravděpodobností o zafixování střetu dvou způsobů zemědělských ekonomik a to zemědělsko-pastevecké a pastevecko-zemědělské.[48]

Když pomineme prvky cesty bratří do světa a mluvícího koně, které mohou mít prastarý ie. základ, zůstává motiv zakleté husy nezaměnitelný s keltskou předlohou o posvátných labutích. Je nutné nicméně podotknout, že labutě jsou výrazným prvkem ostrovních Keltů, kde základní motiv mohl doznat několika změn. V každém případě však jde o výraznou keltskou symboliku, která je zdůrazněna ještě dalšími symboly. Jako příklad může sloužit pasáž, věnovaná pokácení posvátného háje:

"Přetěžký úkol dostal Vavřínek.

Líto mu bylo každého stromu,

co se vzdycháním na zem pad.

Líto mu bylo každého květu. Ale nejvíce,

husičky, již měl zahubit."

(Princezna Holubice 1977, str. 194)

I když viditelná vazba mezi touto pohádkou a Havlíčkem, není prakticky žádná, přesto je nutné uznat ten fakt, že jméno krále Lávry má reálnou českou odezvu v moravské pohádce u níž lze keltský podtext předpokládat s vysokou pravděpodobností.

Havlíčkovi, jako výrazné postavě české revolty vůči rakouskému dvoru, jistě nemohl uniknout irský odpor vůči britské okupační správě a postoj Irů mu byl jistě velmi sympatický. To posilovalo jeho snahu v národnostním úsilí v době vypjatého obrozenectví, především pak po roce 1848. Je proto pochopitelné, že zvolil právě Irsko jako model pro svoji báseň, a že si prostudoval velmi detailně ranné irské dějiny. Jeho zájem o Irsko a tamních poměrech, dokládá překlad práce anglického historika Jakoba Venedeye "Vůdce Irčanů Daniel O´ Connel", která vyšla v roce 1879, téměř po 25 letech po Havlíčkově smrti.

Je možné poukázat i na fakt, že Havlíček zvýrazňuje moment vzájemné komunikace mezi stromem (vrba) a člověkem (Kukulín), přičemž základní dějový moment je vyhrazen stromu (vrba v podobě kolíku na base, vyzradí tajemství dlouhých vlasů krále Lávry). K této okolnosti je nutné připočítat i tu zajímavost, že Havlíček umisťuje vrbu na soutok dvou řek kdesi v Čechách, aniž by nějak vysvětlil geografický posun děje z Irska do střední Evropy. Soutok dvou toků hrál v životě Keltů velmi významnou roli a objevuje se dokonce i ve slovenštině pod termínem –súč- a v češtině v místním názvu jehož kořen je –suš-. Je téměř jisté, že vrba hrála primární roli u českých Keltů, nejen jako strom k němuž se vázaly rituální obřady spojené se rovnodennostními svátky, ale i jako posvátný strom, který byl svojí dlouhověkostí a viditelnou nenápadností přímo předurčen stát se symbolem tajemna.

PŘÍPAD BIVOJ

Mytologická pověst o třech Krokových dcerách není vlastní pouze české historii. Již od 12. století n.l. existují legendární dějiny Irska, které byly sepsány mnichy (Lebor Gabála Érenn – Kniha o dobývání Irska) a rovněž i spis "Bitva na mag Tuired" (Cath maige Tuired), kde jsou líčeny počátky irské historie. V tzv. "Ulsterském cyklu", který je součástí Tuirské bitvy, se hovoří o třech významných ženských postavách. Jedná se o božské instruktorky, ke kterým přišel požádat o pomoc nejznámější z irských hrdinů Cú Chulain a to Scáthach (Ochranitelka, Vrhající stín) a její dcery Uathach (Strašná) a Aífe (Krásná). Uathach poradila Cú Chulainovi, aby od její matky získal tři dary a to

· vojenský výcvik,

· Uathach za manželku,

· a věštbu o své budoucnosti, neboť Scáthach byla rovněž i věštkyní

(Puhvel,1997,218).

Srovnáme-li si tuto irskou pověst s mýtem Kosmovým, je na první pohled patrná jistá obsahová shoda. Aífe odpovídá Libuši a Scáthach Tetce především její úzkou vazbou na profesionální znalost kultovních praktik. Uathach pak logicky odpovídá Kazi. Náš odhad není postaven na vodě, ale má své opodstatnění. Podle irské pověsti měl Cú Chulain dostat za manželku právě Uathach. Hájkova verze této pověsti uvádí rovněž, že Kazi se stala manželkou českého mýtického heroa – Bivoje. Tato verze je o to podivuhodnější, že původně odnášel Bivoj svůj dar - divoké prase, Libuši. Zcela stejně jedná i Cú Chulain, neboť s Aífe zplodil syna Conlaa. Hájek historku s Bivojem popisuje takto:

· "…Muž jeden velmi silný z rodu Strošova, jménem Bivoj, syn Sudivojuov, aby sobě kratochvíli učinil, na kačí horu šel a tu s svini divokú utkav za uši ji lapil a vzav ji na se, na Libín hrad ji přinesl.To Libuše vidúci se všemi jinými velmi se divila a vzavši zlatú přípasku jemu jako hrdině a rytíři darem dala a sestra její Káša, kteráž toho času z Kašína na Libín přijela, téhož Bivoje sobě pro jeho mužství za manžela pojala."

(Hájek 1981,71)

Je nesporné, že mnohé rysy, kterými tak oplývá český rek Bivoj, má i nejznámější irský hrdina Cú Chulain. Vzhledem k tomu, že tuto verzi pověsti uvádí Hájek až 400 let po Kosmovi, je dosti troufalé předpokládat, že Kosmas jméno Bivoje znal. Ačkoliv se o něm nikde nezmiňuje, přesto mu zmínka o Bivojovi do kroniky proklouzla. I když jde o nepřímý důkaz, je velmi pravděpodobné, že forma popisu Přemysla odpovídá spíše Bivojovi:

· "…Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem…"

(Kosmas 1947,26)

Jde víceméně o stejný popis, jaký podává Hájek. Ačkoliv se nikde jinde Kosmas o Přemyslovi zvlášť nerozepisuje a mýtický oráč se objevuje jen ve velmi neurčitých obrysech, má v tomto případě zcela konkrétní podobu. Kosmas nepokládal za nutné se o Bivojovi zmiňovat, neboť vzhledem k dedikaci jeho kroniky (byla určena vládnoucím členům knížecího rodu), by velké množství pohanských předků Přemyslovců působilo spíše provokativně. Nicméně povolání panovníka od pluhu není výmyslem Kosmovým, ale jde nepochybně o starou indoevropskou tradici, která se objevuje u mnoha evropských etnik.[49]

Ostatně Hájek zachytil více jmen, která se dotýkají počátků českých dějin. I když je většina z nich jeho možným výmyslem, přesto jsou některá natolik cizorodá, že není pochyb o tom, že půjde o lidovou tradici. V odstavci, který je věnován původu Bivoje se Hájek zmiňuje o tom, že pocházel z rodu jistého Stroše. Etymologie jména Bivoj je poněkud složitá, nicméně je velmi pravděpodobné, že vzhledem ke keltskému původu jmen předešlých, slovanská nebude. Jméno Bivoj, které má tak výrazně českou fonetiku, je však etymologicky doloženo a to velmi přiléhavě, z keltských jazyků. Keltské –bîvo- znamená –živoucí, bujarý, silný- (Holder,1896,442) [50].

Podle Holdera (1907,1529.10) je možné vyložit další osobní jméno Stroš, spojené s Bivojem keltským termínem setrius původně -setros-, gael ceard , wel. cader (PN 7,17), znamenající statný, silný. Je možné uvést několik příkladů mužských jmen téhož původu z keltského světa (Sattārus, Sattara, Sator, Setorius, Sterius, Sadarus). Hájkův genealogický výklad Bivojova původu je v tomto případě velmi výstižný, neboť se, aniž by si to sám Hájek uvědomoval, překvapivě přesně shoduje s keltským významem jména Stroš. Navíc je kupodivu velmi blízký i samotnému obsahu jména Bivoj. Pokud nejde o náhodu, a všechny doklady nasvědčují tomu, že o ní opravdu nejde, je možné předpokládat, že první Slované museli být, alespoň rámcově seznámeni s původní keltskou verzí.

Paralel s keltskou mytologií je v případě Krokových dcer více. Podle již zmiňované irské knihy -Cath maige Tuired- zápasil Cú Chulain s Aífe. Přemohl ji, na zemi jí svázal ruce, přehodil si ji na záda a odnesl ke Scáthach.

· "…Aífe se prudce otočila, Cú Chulain k ní přiskočil a sevřel ji zezadu tak, že nemohla hýbat rukama. Pak si ji hodil na záda a spěchal vstříc šikům bojovnice Scáthach. Tam shodil své břemeno na zem, uchopil meč a přitiskl jeho hrot Aífe na hrdlo".

(Heaneyová 1999,103)

Tento detail silně připomíná boj Bivoje s divokým prasetem, který jej živé svazuje, dává si ho na záda a odnáší na hradiště k Libuši. Problém je, jakým mechanismem se dívka změnila v divoké prase.

Vyjdeme-li z předpokladu, že zápas Cú Chulaina byl líčen v mýtech jako boj se zlou čarodějnicí, můžeme vycházet i irského líčení. Přídavné jméno strašný, hrozný zní irsky afásah. Zde je cítit fonetická blízkost jména čarodějky -Aífe- i s významovým obsahem. Stejným postupem můžeme odhalit, že irsky cailleach znamená čarodějnice a collach kanec, přičemž se obě slova vyslovují prakticky stejně. Je tedy velmi pravděpodobné, že postupem doby a především pak vlivem pozdější izolace pevninských a ostrovních Keltů, došlo k oné přeměně čarodějnice v divokého kance. Ostatně tato přeměna není tak krkolomná, jak by se na první pohled zdálo. Je dostatečně známo, že divoké prase bylo předmětem kultu především u českých Bójů, o čemž dostatečně nasvědčuje překvapivé množství bronzových a hliněných plastik tohoto zvířete.

I když je Hájek pokládán za prvního, který tuto historku zaplnil jmény a položil ji až do mýtických dob, objevuje se již v Dalimilově kronice. Jména jsou jiná, nicméně základní dějový prvek, lapení divokého zvířete zůstává:

· "…Mezi Čechy byl jeden jmenovaný

junoch dobrý a velmi kázaný.

Dětříšek Buzovic to bieše,

mezi hrdinami tak "Tuří roh" slovieše.

Ten byl někdy divokú sviniú v lesě živú za uši jal,

a pro to byl na ščítě sviniu hlavu přijal."

(Dalimil 1977,111)

Této souvislosti si všiml již G.Dobner a konstatoval, že Hájek využil Dalimilovy informace nejen k rozvedení celé pověsti, ale především k vlastnímu prospěchu. Podle Dobnera to Hájek udělal ze zištných důvodů, aby se zalíbil potomkům Dětřicha z Buzovic, neboť jim posunul počátek rodu až kamsi do pohanského pravěku. V každém případě však svědčí Dalimil daleko více ve prospěch Hájka, neboť fakticky dokazuje, že hlavní dějový moment byl znám již dávno. Na druhou stranu je ovšem faktem, že k získání rodového erbu a tím i k přijetí do šlechtického stavu, bylo nutné dokázat svoji odvahu nějakým hrdinským činem. Většinou to byl čin, který byl určitým způsobem spojen s pomocí členovi vládnoucímu rodu v zemi. Raně středověké legendy věnované původu šlechtických rodů (a nejen u nás), znají podobných případů desítky. Málokdy se však stane, aby byl hrdinský kousek spojen ve dvou od sebe velmi rozdílných oblastech týmž dějovým momentem (lapení divokého zvířete) s týmž dějovým závěrem (vstup do šlechtického stavu). Je proto nejvýše pravděpodobné, že Hájkovo vyprávění navazuje skutečně na delší tradici.

Ve světle současných poznatků o vztazích mezi keltským světem a počátky slovanských Čech se ukazuje, že celá řada motivů má nepochybně předslovanský původ. Nejenom hrdina Cú Chulain má podobné rysy jako Bivoj, ale rovněž i další irský hrdina jménem Fionn nebo Finn zažívá podobnou situaci:

· "…Když si Finn vyšel bez doprovodu a procházel úzkou horskou soutěskou, vrhlo se na něj obrovské zvíře ze svahu a napadlo jej. Finn uchopil jedno z nově ukovaných kopí, mrštil jím po kanci a zabil ho. Prasečí hlavu přinesl Lochanovi jako svatební dar pro jeho dceru. Vrch na němž se vše odehrálo, nese dodnes jméno Sliabh Muc – Kančí hora".

(Heaneová 1999,160)

Nutno poctivě přiznat, že tato verze o divokém praseti je Hájkově vypravování daleko bližší, neboť přímo o divokém praseti mluví a dokládá přinesení úlovku do sídla vládce. Obsahově velmi blízké bude i pojmenování, kde mělo k této události dojít. V Irsku šlo o Kančí horu, v Praze pak o Kačí horu (dnes se ovšem jmenuje Kavčí vrch), který je nad starou cementárnou v Podolí na polovině vzdálenosti mezi Vyšehradem a Branickou skálou. Podobnost velmi zvláštní a nikoliv ovšem náhodná. V podstatě můžeme přijmout pro tuto skutečnost vysvětlení, že se jedná o keltskou pověst. Potom je Kačí hora v Praze zkomoleninou místního jména, jak je vysvětleno u jména Kazi -Cassi- (vznešený), což převzala i stará čeština. Na této hypotéze je významné především potvrzení těch skutečností, které zapříčinily od samého počátku tvrdou kritiku českých historiků kronikáře Hájka.

HORYMÍROVSKÉ INTERMEZZO

Jakkoliv se zdá bezvýznamné Hájkovo umístění této epizody do doby bájného knížete Křesomysla, ve světle naznačených souvislostí o žádnou náhodu pravděpodobně nepůjde. Předně je zde ta okolnost, že právě tomuto knížeti věnuje Hájek až překvapivě velké množství stránek ve své kronice (od str. 123– 140), zatímco ostatním předdynastickým Přemyslovcům sotva dvě (výjimku ovšem tvoří vyprávění o česko-lucké válce). Do doby Křesomysla je rovněž položeno vyprávění o Horymírovi, koni Šemíku a hornických pracích v pradávné keltské těžební oblasti – Příbramsku.

· "…a zvláště Horymiř, muž statečný a velmi opatrný, kterýž měl své sedění mezi městem Berounem a Příbramí pod horami, jenž slovou Ousiný, na hradě řečeném Neumětel".

(Hájek 1981, 131)

I když slovanský původ jména Horymír se zdá být nepochybný, nelze se ubránit v podtextu s keltskou minulostí této oblasti jistým pochybnostem. Je jisté, že pověst o Šemíkově skoku přišla do Čech přes Německo, kde měla svůj vzor ve staré keltské pověsti o Tristanovi a Izoldě. To, že kůň zde hraje velmi podstatnou úlohu svědčí pro domněnku, že i ústřední božstvo, kterému bude toto zvíře podřízeno je Epona - bohyně koní. Její rytiny se objevují i v Německu a Anglosasové ji přijali do svého pantheonu jako bohyni jménem -Hor(s)a- s přídomkem velká -maro- [51]. Výsledným spojením vznikl termín -Hor(s)a-mar-, který ve zkomolené formě Horama(i)r mohl přejít do slovanského jazyka. Koncovka -mir- je ve slovanském jazykovém okruhu totožná s koncovkou -mar- v germánských a keltských jazycích a označuje přídavné jméno -velký- nebo -slavný-.

Možná je však i druhá varianta. V jazyce gaelic existuje termín -goirt- ve významu obilné pole (PN 9). Pro úplnost je ovšem nutné připomenout, že irský termín gorta znamená ovšem také hlad, hladomor. Při analýze původu jména lze vycházet i z keltského gorgo, které se vývojem zkrátilo na goro, znamenající divoký (Holder 1896,2033,10). Výsledná složenina by zněla podobně jako Goro-marus nebo Garo-marus.[52]Obsahy názvů se významově dobře kryjí s aktivitami Horymíra, který zasypával doly a upozorňoval na nutnost myslet na obilné zásoby pro zimní čas.

· "…Kteříž očekávajíce, skuoro-li kníže své přiřčení skutkem vyplní, nemálo tesklivi byli, a zvláště Horymíř, muž statečný a velmi opatrný, kterýž měl své sedění mezi městem Berounem a Příbramí pod horami, jenž slovou Osiný, na hradě řečeném Neumětel, a ten byl toho najvětší původ, aby chlebuov nebyl nedostatek a díla podzemní zastavena a přetržena aby byla.

(Hájek 1981, 131)

Je jisté, že Hájek nám zde předkládá jakousi starou legendu, která bude velmi pravděpodobně spojena s obilními slavnostmi. Tyto svátky mají velmi prastarý původ, který sahá až někam do neolitu. V této souvislosti je ovšem velmi zřetelné, jak nápadně vyniká pokračování horymírovského příběhu líčeného Hájkem:

· "…Tu oni uhlédavše, že Horymíř utíká, rychle k jeho dvoru pospíšili a tu hned brahy, jinák stohy obilné, rozmetali a což najvíce mohli snopuov odnésti, to pobrali a ostatek ohněm spálili pravíce: "Poněvadž se jest Horymíř bál hladu, nechť jej trpí…"

Reakce Horymíra na sebe nedala dlouho čekat:

· "…Uhlédav čas příhodný, v jednu noc vsedl na svuoj kuoň, velmi rychle do Příbrami přijel a kovkopuom jích boudy i domy spálil, a kteréž nalezl, ty mečem zbil a doly jích s svými pomocníky duchy nočními, zaválel.

(Hájek 1981, 132)

Je skutečně pozoruhodné, že všechny tyto příběhy, které líčí Hájek, mají své paralely ve žňových lidových zvycích, především ve střední a v západní Evropě. O tom, že se pravděpodobně jednalo o jisté magické praktiky svědčí Hájkův důraz na přítomnost nočních duchů během Horymírovy protiakce. Není to jediná informace o tom, že Horymír je vlastně jakési personifikované médium, které tyto obřady provádí. Hájek pečlivě zaznamenal, že Horymír:

· "…Horymíře, kterýž se také rozličnými věštbami spravoval, taková věc tajná nebyla…"

(Hájek 1981, 132)

Dožínkové slavnosti jsou rozšířeny po celém světě. Byly spojeny především s radostným pocitem zabezpečení rodu na příští sezónu a z toho pochopitelně pramenila i významnost posledních pracovních úkonů během obilní sklizně.

Poslednímu snopu sklizně se na mnoha místech Evropy říkalo Obilná Matka, případně specifikováno do tvaru Matka ječmene, Matka žita, Matka pšenice či Matka ovsa. Tento poslední snop byl předmětem významného rituálu, který měl množství variant. Není smyslem je všechny zde uvádět, postačí, jestliže se vysvětlení dotkne pouze horymírovského problému.

Ve Francii (dép. Auxerre) se nechával ležet poslední snop na poli do doby, nežli vyjela poslední fůra. Pak byla ze snopu vyrobena loutka, která byla ošacena a ozdobena korunou a modrým nebo bílým šátkem. Při večerní dožínkové slavnosti byl pak tento snop-loutka přinesen do tanečního sálu, kde se kolem něho tancovalo. Na závěr slavnosti děvče, které bylo ve žňových pracích nejpilnější spolu s ostatními děvčaty loutku odstrojí, roztrhá je na kusy a položí na hranici s květy, kterými byla ozdobena. Pak je zapálena hranice a všichni prosí loutku o další úrodný rok (Frazer 1977, 412).

Vazba na Hájkovu legendu je v tomto případě daleko jasnější a určitější, neboť přináší více světla do poněkud nelogického jednání Horymíra. Jeho dalším činem bylo zasypávání dolů a těžních jam na Příbramsku. V době, kdy těžba drahých kovů vzhledem k mimořádným ziskům, které přinášela jejím provozovatelům, byla ekonomickou prioritou prvořadé důležitosti, je Hájkův příběh jistým anachronismem. Tento rozpor (ostatně nikdo se nad ním nepozastavil) je možné vysvětlit vlivem přežívajících zemědělských kultů. Z obsahu pověsti totiž vyplývá, že je zde smíšeno několik vrstev z rozdílných časových horizontů, jejichž ústředním motivem bylo ukončení sklizně. Je-li pak pohlíženo na Hájkovy informace z tohoto zorného úhlu, jeví se celá řada informací které přináší, mnohem jasněji.

Významným příkladem je motiv za pomoci duchů zavalení dolů kameny. I v tomto případě je možné poskytnout analogii lidových zvyků, které přímou vazbu na Horymírův akt skutečně asociují. V okrese Osnabrück se poslednímu snopu neříká Matka obilí, ale Matka sklizně a přibalují se od něj kameny, aby byl obzvláště těžký. Podobný zvyk je znám i ze Slezska, kde se poslednímu snopu říká Stařena či Stařec a bývá zatížen kamenem. V západním Prusku se snop zvaný Stařena dělá dvakrát větší nežli obyčejný a dává se do něj kámen. Tyto kameny se pak ze snopů vyhazovaly v noci za stodolami. To je další z prvků, který se obsahově překvapivě silně shoduje s Hájkem. Jestliže tedy Horymír zavaluje důlní práce za pomoci nočních duchů, nejde pravděpodobně o nic jiného, nežli o závěr žňových slavností v jejich původní, tedy pravěké podobě, kdy byly obilní kameny vyhazovány ze snopů.

Podobný příklad je možné doložit i v případě, kdy Hájek popisuje jak horníci ničí stohy s obilím a páchají násilí na zemědělském obyvatelstvu. Z mnoha středoevropských lokalit je doložen zvyk, že ženci chytají cizího člověka a svazují jej do snopu a výmluvnými gesty naznačují, že by mu rádi usekli hlavu. Jestliže například v Meklenbursku vstoupí na pole v první den sklizně hospodář nebo kterýkoliv jiný cizí člověk, všichni sekáči se obrátí, sborem si brousí kosy a řinčí brousky. Ve Šlesvicku býval přiveden na mlat cizí člověk, kolem krku se mu zavěsily dvě ramena cepu, jako by byl snopem obilí a tisknou je tak pevně, že se málem udusí (Frazer 1977, 439).

Duch obilí bývá popisován někdy také v podobě koně, ale častěji spíše v podobě kobyly. V okolí Stuttgartu se říkalo, že když se obilí vlnilo ve větru, že "tam běhá Kůň". V Bohlingenu v Bádensku se poslednímu snopu říkalo Ovesný hřebec. V jihovýchodní Anglii v hertfordském hrabství býval na konci sklizně prováděn obřad "volání Kobyly". Poslední stébla, která zůstala stát na poli se svázala dohromady a říkalo se jim Kobyla. Ženci se postavili opodál a házeli na ni srpy. Tomu, kdo ji přesekl, se dostalo odměny a potlesku a byla mu provolána sláva. Nato se třikrát vyvolalo jméno majitele pole, který ještě obilí nesklidil a duch obilí v podobě Kobyly byl předán do jeho statku. Podobný zvyk je znám i ze Shropshiru. Sedlák, který skončil žně jako poslední a proto už nikam Kobylu poslat nemohl, ji musel schovat u sebe ve stodole po celou zimu. Přenášení symbolického ducha obilí bývalo mnohdy spojeno s hrubým násilím k člověku, který tuto činnost vykonával (Frazer 1977, 465).

Z uvedených příkladů vysvítá celkem jasně, že žňové slavnosti měly velmi mnoho společných prvků, které se objevují i v horymírovské pověsti. I přes silné časové zkreslení je v Hájkově podání cítit zřetelný podtext zemědělské symboliky. Z toho ovšem vyplývá, že jistá část horymírovské pověsti odráží agrární rituály, které se ve zkomolené podobě udržely až do historické doby. Všechna vysvětlení jména Horymír -goir(t)-a-mar- (velký pro obilí, velký skrze hlad), případně goro-mar (známý svoji divokostí) mají svoji logiku, neboť obsahově vycházejí z toho co naznačuje Hájek.

Detailní analýza horymírovské pověsti přináší ještě jedno pozitivní zjištění. Prvek zavalení zlatých dolů je v tomto kontextu evidentně pozdní a na celou situaci jaksi naroubovaný. Má-li však reálné jádro, je nutné si položit otázku, za jakých okolností došlo k vyhrocení celé situace a k vytvoření onoho dějového momentu, který postavil celou epizodu do vzájemných protikladů. Je velmi pravděpodobné, že tento konflikt, obrazně řečeno spor "mezi chlebem a zlatem", odráží klimatickou změnu, která nastala v prvních desetiletích římského císařství a vytrvala po dobu nejméně čtyř staletí. Je rovněž významné, že celá epizoda je položena do oblasti těžby drahých kovů, na Příbramsko, které bylo metalurgickým centrem českých Keltů. Spolu se změnou klimatickou, která přinesla i změny sociální, se později pohlíželo na těžařské snahy pravděpodobně jinak, zvláště pak po tom, kdy Keltové byli vytlačováni, postupně přicházejícími Germány.

O klimatických výkyvech a jejich vlivu na změny ekonomické a sociální již bylo bude pojednáno. Zde je však nutné zdůraznit tu okolnost, že Hájkem vystupňování konfliktu mezi bohatstvím a výživou, bude mít velmi reálnou předlohu především v uvedené klimatické změně, kdy ještě na území českého Boiohema dožívaly laténské tradice založené na perfektní metalurgii. Na druhou stranu je nutné vzít v úvahu tu skutečnost, že klimatická změna v prvních stoletích našeho letopočtu přinesla velké množství problémů především římskému impériu a musela mít velmi silný dopad na ty části Evropy, které přímo pod správu římské jurisdikce nespadaly.

Stejně významná bude rovněž ta okolnost, že historka o Horymírovi má vlastní dějovou strukturu, neboť je uzavřená a je přesně lokalizovaná. To vyvolává dojem, že Hájek si ji nevymyslel, ale že ji do své kroniky zahrnul jako ucelené lidové vyprávění. Podbrdská oblast, kde leží obec Neumětely, kde má být pohřben věrný kůň Šemík (mimochodem jde o ryze německé jméno) je starou oblastí těžařských aktivit českých Keltů. Hlavní dramatický prvek celého vyprávění byl ovšem výkon Šemíka, který skočil ze skály do vody (Vltavy). Tato situace je vyhrocena ještě trojím vystupňováním fyzických možností skoku:

· "…Kníže zasmál se tomu a kázav dvéře hradové dobře zavříti a strážnými osaditi, jemu aby šel a svůj kůň osedlaje a meč k sobě připáše svú kratochvíli sobě učinil. Kterýž všed do marštale (tak jak zpráva potom od marštaléřův byla) nětco s svým koněm mluvil a osedlav jej ven vyvedl a vsed naň zavejska. Toť kůň počal se velmi čerstvě obraceti a skoky veliké činiti. Kníže s vladykami z oken vyhlédaje počal se velmi diviti.

Když po druhé Horymíř zavejskal, kůň pod ním od jedné brány hradové až k druhé skok učinil.

Po třetí zavejskav, řekl: Nuže Šemíku vzhůru! A kůň jemu odpoveďal: Pane drž se! a v vtom učinil skok přes všecky zdi hradové až na druhú stranu řeky Vhltavy.

…Když pak domů se navrátil, Šemík jemu, že živ býti nemůž oznámil a při tom jeho jako pána žádal, aby když umřel, nedal ho ptákům ani zvířatům jísti, ale aby jej dal před vraty dvoru svého pohřebiti. A on Horymíř tak učinil."

(Hájek 1983, 84)

Prvků, které zřetelně odrážejí tradice laténské doby je zde více než kdekoliv jinde. Hipický motiv je zde zvláště nápadný a pohřeb koně v areálu obývaného místa ukazuje velmi zřetelně na vliv pohanských kultů, které v Hájkově době musely být již dávno zapomenuty.

Bylo již naznačeno, že jde o českou paralelu starofrancouzské pověsti o Tristanovi a Izoldě, pověsti, která má zřetelné rysy keltské minulosti. I když se nepochybně jedná o tutéž záležitost, přesto existují určité rozdíly. Jedním z důležitých motivů, které vedou k odsouzení Tristana je pomluva členů královské družiny, že královna Izolda podvádí krále právě s Tristanem. To je dějový moment tak odlišný od české verze, že není možné stavět mezi obě pověsti rovnítko. Horymír naproti tomu ničí důlní díla příbramských horníků a apeluje na knížete a jeho družinu, aby mysleli na budoucnost a zaopatřili své podané potravinami.

Ostatní momenty obou pověstí jsou si již velmi podobné. Zdá se, že česká verze je původní keltské pověsti mnohem blíže v tom ohledu, že neví nic o palácových historkách francouzských králů. Naproti tomu uvádí popis konfliktů vládce Podbrdska s centralizačním úsilím panovníka pražské kotliny.

Motiv koně, resp. jméno koně bylo převzato z německé hrdinské epiky, pravděpodobně z eposu "Thidreksága", kde se objevuje kůň jménem Skemming patřící Wittichovi. Byl to přítel hrdiny Dietricha, ústřední postavy eposu, ke kterému se váže celý okruh pověstí a ság. Ve velmi podobném díle "Rosengarten", které se mělo objevit v Čechách již někdy ve 14. století se objevuje již v podobě Schemig. Jakkoliv jsou vývody prof. Karbusického v této záležitosti argumentačně dobře podložené (Karbusický 1967, 244 a n.), nelze opominout reálný fakt keltské přítomnosti na Podbrdsku. K tomu je nutné připočítat i vliv zemědělských rituálů v podobě obilního Koně nebo obilní Kobyly, jak je uvedeno výše. Jako téměř čítankový příklad může sloužit vrch Plešivec. Dominuje okolí a na jeho vrcholu je možné se setkat s doloženým osídlením od knovízské kultury, přes kulturu halštatskou až po laténskou, tedy po celou dobu přítomnosti Keltů v Čechách. Je velmi pravděpodobné, že Plešivec byl centrem celé této oblasti. Z pohledu Horymírovského tématu je pak velmi pravděpodobné, že tento vrch jako pravěké sídlo místního vládce nejvíce odpovídal představám lokálního centra. Všechny tyto poznatky svědčí pro hypotézu, že Neumětely z nichž podle pověsti Horymír pocházel a které leží v těsném sousedství, byla lokalita, v jejíž blízkosti se nacházelo sakrální centrum kultu, keltský nemeton. Ten v nejbližším okolí skutečně je a to v podobě klasické viereckschanzen u vsi Skřipel, asi 1,5 km jihovýchodním směrem od Neumětel. Dějové momenty Hájkova vyprávění a archeologické nálezy z Plešivce samotného dovolují potvrdit hypotézu o vazbě názvu vsi Neumětely na keltský nemeton, takže pravděpodobnost spojení Neumětely-nemeton bude velmi významná.

Mohutné návrší Housiny, které se ještě za Hájka nazývalo Ousiny, původně Úsiny, má rovněž keltský původ v adj.-ūs- znamenající zářící, lesklý (Holder 1907,48.40). Od tohoto slovního základu je pak odvozena celá řada variant, např.: Us-arra, Uscī-acum poměrně časté místní jméno ve Francii a v Belgii, jak to dokládá následující výčet těchto lokalit:

a) Ussac, dep. Corréze, okr. Brive

b) Ussat, dep. Ariége, okr. Tarascon-sur-Ariége

c) Ussy, dep. Calvados, okr. Falaise

d) Ussy, dep. Seine-et-Marne, okr. Meaux

e) Ucimont, belg. prov. Neufchateau

dále mužské jméno Uscus, Us-eitius a v názvu řeky Usi-na, nyní Abusina v j. Francii. Dokladů o tomto starém slově je tedy poměrně dost. Nakonec lze připomenout i na Moravě poněkud podivný název vesnice -Úsobrno-, což je slovanská zkomolenina původně keltského -us(o)- a -brin- (viz Příbram) ve významu -zářící, lesknoucí se vrch-. Není snad příliš nutné zdůrazňovat obecně známý fakt, že na důležitých strategických místech měli Keltové své ochranné body, ze kterých pozorovali krajinu. Možná je však i druhá varianta, totiž, že -zářící vrch- byl centrem solárního kultu, jehož hlavním projevem byl mohutný oheň. To by do jisté míry odpovídalo i názvu Úsiny u Hájka, neboť v těsné blízkosti se posvátný okrsek v podobě nemetonu nachází.

[1] Podle Profouse (Profous 1949,359) je možné vysvětlit jméno Krok – Krak přímo z keltských jaz., vzhledem k tomu, že tato jména se vyskytují (Craccon, Craccus, Cracca, Craccius) ve významu –bojovník-. Toto osobní jméno bylo od Keltů přejato přímo bez germánského zprostředkování, neboť keltské –a- znělo naprosto stejně jako –a- slovanské .

[2] Kalandra 1947, s. 262

[3] Jak dokládá Holder (1896.272-278), bylo toto jméno rozšířeno po celém keltském světě. Nicméně se zdá, že k jeho rozšíření došlo až pod římským vlivem. Jako jistou pozoruhodnost je dobré připomenout, že značnou frekvenci dosáhla varianta Atti-llu-s především v keltské Anglii, Francii, Německu, Holandsku, ale rovněž i ve Švýcarsku a Rakousku. Jiná varianta téhož jména Atta byla hojná v římské provincii Pannonii, ale rovněž i v severní Itálii v okolí Milána. Jméno Atta je doloženo i na stříbrné keltské minci pádských Bójů, která byla nalezena v Udine, jak to uvádí Catalogue des monnaies gaulousses de la bibliothéque nationale p. Muret et Chabouillet (Holder 1896.272-273). Je tedy velmi pravděpodobné, že toto jméno se objevovalo i v Čechách Obvykle se toto jméno překládá jako "cupálek", tedy ten, který rád trhá plátno na drobné kousky, případně je i vyrábí pro módní účely.

[4] viz Dobiáš 1964, 301.

[5] O przeworské kultuře tvrdí poláští badatelé, že je nesporně slovanská,. Toto tvrzení není ještě definitivní, neboť rozhodující důkazy zatím chybí. Pravdou ale je, že "prešovský typ" má velmi mnoho společných znaků s kulturou čerňachovskou, tedy s kulturou o níž se většina badatelů domnívá, že tvoří základní kulturní substrát pro vlastní slovanský projev. (Dvořák, P 1974, s. 194 a n.)

[6] Viz Váňa 1977, 149-159.

[7] Hájek používá pro jméno Marobod jméno Makrvarta, jak o tom sám píše: "…Než to se skutečně nalézá, že netoliko Hermundurové, ale i Boemové sú přemoženi od Marobudusa, jinak Markvarta, krále moravského, vytištěni a jeho mocí zkaženi…"(Hájek 1981,38). Používá-li dále Hájek termín moravský v souvislosti s nejstaršími dějinami má na mysli Markomany.

[8] Viz latinsko-český slovník, Praha 1940, s.1054.

[9] Viz Svoboda, Jř., 2001, s.156.

[10] Holder (1896,533) uvádí postupný vývoj tohoto termínu od původního –brîg- ve významu –hora,kopec, výšina- v gen. –bhreg- a v got. –bairga-s-, přes –brîga- se stejným významem –hora i hrad-. K této vývojově mladší podobě se potom váže po celém keltském světě neuvěřitelně velké množství dokladů vždy ve spojení s nějakým podstatným jménem. Jen namátkou lze uvést Abo-briga, Augusto-briga, Baudo-riga, Blanio-briga, Caesaro-briga, Catto-briga, Ceto-briga, Koilerino-briga, Columbo-briga, Dêvo-briga, Eburo-briga, Flavio-briga, Iulio-briga, Lagko-briga, Lango-briga, Mero-briga, Nemeto-briga, Sego-briga, Tere-briga, Vindo-briga. Zde je nutno dodat, že byly vybírány nejvýznamnější vzory podle abecedního pořádku. Ke každému písmenu by bylo možné uvést dokladů daleko více.

[11] Čarek, 1966, s. 10 a n., připomíná, že území kde se na místě budoucího města objevily pravěké osady, bylo svým tvarem a především existencí vhodných přechodů přes řeku přímo předurčeno stát se nejen významným sídlištěm, ale ústředním bodem celé země. Vltava totiž dělí zemi na dvě poloviny a na celém jejím toku neposkytovala mnoho kilometrů na jih a na sever žádný vhodný přechod a pouze v pražské kotlině nabízela hned několik brodů.

[12] "Place Names….of Scotland and Wales" str. 7.

[13] Existence tohoto termínu v dikci zemského, případně krajského správního centra, je doložena přibližně od 13. století. Jde o počeštělý latinský termín (c)zudarius – soudce. To ovšem nijak nepopírá původní označení předslovanského rozdělení země.

[14] Jde především o označení určitých zemních celků ve Francii, např. Cudi-ācus (dnešní Cuis, dép. Marne) a jako osobní jméno Cud-ius, obě z kořene –cud- označující díl nebo podíl (1896,1187..30).

[15] Svoboda (Svoboda Jan, 1964, 204) uvádí osobní jméno Cúd v kategorii abstrakta, aniž by dále analyzoval jeho původ.

[16] Uvádí množství dokladů spojení tohoto slova, např.: Cass-bratius, Cassi-mara, Badio-casses, Baio-casses, Durô-casses, ale i samostatná osobní jména Cassî, Cassius, Cass-avus, ale i Cassava. Odvozeniny tohoto termínu se objevují dále ve spojení kassi-teros s významem –nejlepší, nejvýbornější- a rovněž i Kastro-brix z lat. –Cêto-briga-.

[17] Z.Kalandra, "České pohanství" 1947,308.

[18] Nedaleko Tetína v osadě Koda bývala zázračná studánka, ke které byla pořádána procesí v době sucha. V okolí se věřilo v její zázračnou moc a na důkaz toho byl na blízkém vrchu vybudován kostelík zasvěcený Panně Marii. Vyprávělo se, že její sochy tam stály již od nepaměti. To je blízká asociace směrem k významným poutím, pořádaným k t.zv. -černým madonám- (viz tam), jejichž zasvěcení bylo rovněž mariánské.

Ke jménu Teta (Tetka) možno ještě uvést, že se vyskytuje jako významné ženské jméno v keltském světě v podobě Tetta -Sancta Tetta quae et Cebedrudis-, -Tetta abbatissa- případně jako Tetiunia a pod. (Holder,1904,1802).

[19] Viz Graves, Praha 1982, 11,2; 13c,1; 16b, 1; 23a, 1.

[20] Kalandra 1947, s. 307-312

[21] Hájek (1981,79)"…kůň můj bílý, na kterémž já mám obyčej jezditi, vezměte a ten bez uzdy před sebú pusťte a za ním jeti nemeškejte…"

[22] Z.Váňa "Přemyslovský Libušín", 1973, 14.

[23] Například Ptolemaios. -Ioulia Libuka- a jinde se zmiňuje o jméně -Libikvn-. Doloženo je rovněž místní jméno –Libia- ve Španělsku (Holder,1904,204-205).

[24] Velmi podrobné poznámky k původní lokalizaci přináší Z.Váňa (Přemyslovský Libušín, str. 9 a n.)

[25] Landová, 2003, s. 69.

[26] Lískové oříšky sloužily jako prostředek duchovní inspirace a všeho vědění, tak jak je zná irská mytologie. Je známá irská pověst o božském Nechtanovi, který byl strážcem jednoho ze tří pramenů řeky Boyne. Podle mýtu on spolu se třemi dvořany se odvážili navštívit tajuplné místo, které bylo obklopené devíti lískovými stromy vědění. Oříšky padaly do vody, odkud posléze stoupaly na hladinu bubliny mystických vnuknutí, které polykal losos moudrosti, případně je odnášela řeka Boyne. (Botheroyd 1998, s. 355).

[27] Machek (1957,398) odvozuje, že praslovanský pojem znamenal –přední, počáteční- a že byl v blízké příbuznosti s ind. pūrva stejného významu. Počáteční ie. *pŕ-vos, kde i slovanské ьr si podrželo svoji intonaci, ukazuje na základ per? vpředu, napřed. Téhož základu, ovšem s příponou m je latinské primus. Z toho tedy vyplývá, že obě slova jsou téhož základu.

[28] Machek (1957, s. 226)

[29] Niederle (1911, s.198)

[30] Kalandra ve své práci "České pohnaství" snáší řadu dokladů o starých tradicích, která se udržovaly v ie. mýtech o panovníkovi, který byl

povolán k vládě od pluhu (viz str. 321 a n.).

[31] Holder uvádí jméno Mnta a cituje CIL (corpus inscriptionum latinarium) VIII 6309 - "Ti. Claudius Mntai f. Cilius Lusitanus eques alae Pannoniorum".

[32] Uvedeno v místopisné příručce "Place Names on maps of Scotland and Wales" Southampton 1973.

[33] Jde například o název řeky Nig-ella v dnešní podobě Niella, objevující se jako Nêlle v kraji Côte-dˇOr, Nielles v dep. Pas-de-Calais, Nielles-lés-Ardres, dep. Saint-Omer, Nielles-lez-Bléquin, okr. Lumbres, Nielles-lez-Calais, dep. Boulogne-sur-mer, dále pak v ženském i v mužkém jméně Nigellus, Nigella.

[34] Podle Greenové (1998, s. 73), byl Nechtan vodní duch, který proměnil svou ženu v řeku za to, že se odvážila navštívit jeho zakázanou studnu (Sídh Nechtan).

[35] viz Karbusický 1967, s. 136-137. Aniž by si toho byl Karbusický vědom, proklouzla mu zde významná informace o tom, že tento ležatý kříž se kreslil mezi předníma nohama koně při prvních jarních pracích. Zde je pak souvislost s Brigitou více nežli výmluvná. Rovněž posvátné křížky v podobě "kočiček", které byly na počátku jara zaráženy do země ukazují nepochybně stejný původ.

[36] Kalandra, Z. "České pohanství" spojuje stětí mladého synka Vlastislava s rituálním aktem při letnicových slavnostech, které probíhaly do nedávna po celé Evropě.

[37] Mezi příklady –gess- patří třeba to, že na slavnosti v Taře nesměl nikdo před nejvyšším králem zapálit oheň, ulsterským mužům bylo zakázáno mluvit před králem Conchobarem a on zase naopak nesměl mluvit před druidy. Tento zákaz vyslovovali často druidové a byl tím přísnější, čím vyšší bylo společenské postavení osoby, na kterou se –gess- vztahoval. Tyto zákazy byly často velmi komplikované a místy i značně podivné. Například ulsterský král nesměl naslouchat zpěvu ptáků, nebo, že král Tary musel povstat z lože před východem slunce. (Botheroyds, 1998,140).

[38] Viz Svoboda Jř, 2001, st. 22-27.

[39] Na tuto skutečnost upozorňuje Mareš (1964, s. 7-11) a dokládá, že latinský termín peregrinatio, peregrinatores byl v Čechách již od konce 9. století překládán jako inokostь, inokostьnikъ. Tímto slovem byl označen putující mnich, který byl současně chrakterizován řeholní chudobou. Podle Mareše jde nesporně o ohlas působení iroskotských mnichů v našich zemích.

[40] Např. V. Karbusický "Nejstarší pověsti české",1967,58.

[41] Dovoz zbraní k českým Slovanům na počátku 9. století byl předmětem císařského ediktu Karla Velikého kolem roku 805. Toto ustanovení bylo určeno pro královské posly, kteří měli spravovat pohraniční hrady a starat se o veřejné cesty. Patří mezi nejstarší zprávy, které se týkají Čech. Právě zákaz dovozu zbraní do slovanských zemí vzbudil pozornost historiků.

[42] Svoboda, Jř. 2001, 23, 112.

[43] O.Králík "Šest legend hledá autora",1966,114.

[44] O.Králík "Labyrint dávných českých dějin", 1970, 125 a n.

[45] Poznámka, že tato pověst pochází z okolí Bydžovska je dosti důležitá. Bývalý Bydžovský kraj byl původně dosti rozsáhlý a spadalo do něj i město Jičín. Přibližně na polovině vzdálenosti mezi Bydžovem a Jičínem leží mohutné hradiště Češov, které bývá některými badateli považováno za oppidum. Příznačné je rovněž i to, že z tohoto kraje pochází větší množství pověstí o ohnivých mužích.

[46] Holder (1904,162,30) uvádí časté keltské příjmení Laurus a dokládá to četnými příklady. Mezi nimi figuruje i významný nápis z Wormsu LAVRO a rovněž i z Mainzu LAVRVS. Obě tyto písemné památky byly publikovány již v polovině 19. století, takže Havlíček (V 1856) měl možnost se s nimi seznámit. To by také vysvětlovalo i to, že jméno irského národního héroa CúChulaina, i když v jiné podobě (Kukulín), zařadil Havlíček do své básně.

[47] Viz "Princezna holubice", 1977, str. 187

[48] K tomuto viz poznámku "Pastevecké a zemědělské skupiny koncem doby bronzové".

[49] Z.Kalandra, "České pohanství", 1947, 221 a n.

[50] V tomto termínu se objevuje starý inde. základ vívo – živý. Je ovšem pozoruhodné, že i když slovanské jazyky mají stejný základ a k vývoji do samostat. prsl. živ- muselo dojít již v době jazykové jednoty (cca kolem zlomu letopočtu), dochoval se původní výraz i v české oblasti, aniž by k němu byly místní paralely. Keltská mytologie naopak dokládá stejné motivy, které se objevují na samém počátku mytologie české. To, že byly zachyceny s určitým zpožděním na podstatě věci nic nemění.

[51] Mc Coyová, 1999, s. 268 uvádí, že vznikla celá řada dalších bohyň, které byly spojovány s koňmi, jako například Macha, Edain, Rhiannon a Maeve. Ve Skotsku je známa pod názvem Bubona a v Anglii je to Lady Godiva Její irské jméno bylo Mare (Merei) a bývá spojována se zlými a dobrými sny. Bývala zobrazována jako bílý kůň, častěji však sedící na koni a občas vedle ní běžel pes.

[52] Toto jméno skutečně u Keltů existovalo, viz. Holder 1904, 433.