a jejich stručné charakteristiky

Jiří Svoboda

BABY

Po celém území Čech, ale rovněž i na Slovensku a ve značné části většiny slovanských zemí se objevuje množství kopců a hor s názvem Baba. Významné svědectví o rozšířenosti tohoto pomístního názvu nejen pro vrchy, ale i pro les, podává A. Sedláček. ^[1] Pozoruhodné je, že současné práce českých badatelů, zabývajících se problematikou pomístních názvů, se o tomto fenoménu téměř nezmiňují. V práci kolektivu autorek o pomístních názvech Čech, se název Baba nepřipomíná téměř vůbec. ^[2] Podobné je to i se „Slovníkem“ pomístních názvů, kde o Babě není žádná zmínka. ^[3] K tomu, aby se mohl kdokoliv přesvědčit o tom, že se tento název objevuje na českém území relativně hojně, stačí pohled do kterékoliv turistické mapy. Je proto udivující, že tak vysoce odborný tým, který zpracoval více jak 45 000 pomístrních názvů, tento název v žádné své práci neuvedl. Tato záležitost je o to víc podivnější, že v uvedené práci jsou časté odkazy právě na Sedláčkovu „Snůšku starých jmen, …“, kde tento pomístní název uvádí. Tak např. Baba je uvedena na s. 160,182,185,197,204, Babí důl na s. 195, Babí hora s. 184, Babí vrch s. 139, Babí les s. 147, Babín s. 161, Babina s. 174, Babiny s. 161 Babky s. 139 a pod.

V lidové podobě se s Babami můžeme setkat na příklad o vánocích, kdy se Štědrý večer ještě donedávna nazýval „Babí večer“. Severozápadní oblast oblohy bývala vyhrazena rovněž pro Babu, neboť tento směr se jmenoval „Babin kout“ s odůvodněním, že z této strany přichází vydatné deště. Jak dále prokáži, jde vlastně o azimutový směr zimního slunovratu, což byl jeden z nejdůležitějších svátků starověku vůbec.

Známe „babí léto“, březnovému sněhu se v Srbsku říká „Babí kůzlata“. Baba sloužila a místy slouží dodnes jako strašák; v Polsku jsou jí strašeny malé děti, aby nechodily do osetých polí, že „tam sedí Baba“, „Baba přijde“. Baba měla i svoji jistou specifikaci, tak například: „Žytnia baba“, „Žitná baba sedí v žitě a dáví děti, které je šlapou“. V jiném druhu obilovin se objevovala „Pszeniczna baba“. V Litvě se jmenovala Boba nebo Rugiuboba, v Dánsku „Rugkjaelling – žitná baba“ a v ječmeni „Hvedekjaelling“. Ve Skotsku to byla „Cailleach nebo Carline“, obojí ve významu „stará žena, stařena“. Tato podoba Baby ve smyslu ochranitelky úrody měla několik forem názvů. Přes dominující Babu se nazývala rovněž i Matka. V Polsku se objevovala „Żytnia nebo Pszeniczna matka“ na Moravě v okolí Brna to byla prostě Matka. V Bulharsku „Žitarska moma“, v Německu „Aehrenmutter, Große Mutter“. Objevovala se dokonce i v podobě vládkyně s titulem paní nebo královna. V Bulharsku to byla „Žitarska carka“, v Anglii „Harvest Queen“, ve Skotsku „Corn Lady“ a v německých oblastech „Aehrenkönigin, Erntekönigin“.^[4]

Nejsou to pouze hory, vrchy nebo lesy, kde se Baba objevuje. Četné megalitické památky v podobě osamocených kamenů i kamených skupin, které nesou název Baba, objevující se na území Čech, lze bez větších problémů nazvat českými menhiry. Tak se označují osamoceně stojící kameny, s pověstí, která se k nim váže. Samotný termín pochází v bretonštiny (men-kámen, hir-vysoký), neboť právě v této oblasti je jich skutečně hodně. Obvykle se předpokládá, že Keltové byli jejich velkými uctívači, i když je sami asi nestavěli.

Pojmenování Baba je staroslovanský pozůstatek po dominantní bohyni, s největší pravděpodobností po bohyni-matce, jak je to obvyklé téměř u všech indoevropských populací. Ta bývá velmi často spojována především s Měsícem, takže se objevuje v mnoha podobách jako Měsíční bohyně a to především u antických Řeků. Spojení s Měsícem je ještě zdůrazněno i posvátným kultovním zvířetem, kterým je v tomto případě buď kráva nebo býk. Naznačená spojitost není náhodná, neboť měsíční symbolika, tedy zahnutý srpek je svým způsobem na tomto zvířeti velmi výrazný. Jsou jím samozřejmě rohy, které tvoří na hlavě dominantu, tak velmi podobnou měsíčnímu srpku. Kráva nebo býk se proto stala posvátným zvířetem, kterému byly prokazovány pocty. Je velmi pravděpodobné, že tento kult vznikl ještě v jazykové pravlasti indoevropanů, neboť dodnes je kráva posvátným zvířetem v Indii, kde se jedna větev indoevropanů usadila. ^[1][1] Je jisté, že tento prastarý kult byl i u Slovanů. Stačí vzpomenout na povolání Přemysla od pluhu, tažený párem býků., kteří po jeho rozhodnutí stát se vládcem, mizí nijak nevysvětleně ve skále.

Tato Měsíční bohyně měla vždy trojí podobu. Jde opět o symboliku, neboť měsíc se objevoval přesně v trojí podobě. Nejprve to byl malý svítící srpeček, později transformovaný do plného disku a nakonec jako ubývající srpek. Uvedené lunární fáze byly posléze vyjádřeny v trojjedinosti a to v podobě mladé dívky, dospělé ženy a stařeny. Všechny tyto podoby Měsíční bohyně jsou doloženy téměř u všech indoevropských národů a pochopitelně i u Slovanů.

Významnou roli zde hrál především prvek stáří, tedy funkce stařeny – baby, která v lunárním kultu zastávala přední úlohu. Nicméně i zbývající dvě podoby, dívka a dospělá žena se v českém prostředí objevují také. Tento trojí fenomén pronikl až do křesťanské ideologie ve formě „boží trojice“, když vycházel ze staršího pojetí božské trojice jak u Řeků tak i u Egypťanů. Nakonec i jeden z podivuhodných výtvorů antiky – Ilias o této trojici ví rovněž.

V hašteření tří bohyň šlo o to, která je nejkrásnější. Spor Héry, Athény a Afrodíty měl rozhodnout nejkrásnější muž té doby, trojský princ Paris. ^[1] I v českých pohádkách se fenomén tří žen v elitním postavení objevuje. Stačí si uvědomit začátek mnoha českých pohádek s motivem – král měl tři dcery. Již jenom úvod (král) naznačuje, že se nejedná o jakékoliv tři dcery, ale o ženy velmi konkrétní. Ostatně i prvek Parida se objevuje v poněkud komické podobě „hloupého Honzy“, který nakonec celý děj rozhodne ve svůj vlastní prospěch. Jde téměř o identickou situaci s antickým mýtem, kdy Paris dostal podle rozhodnutí bohyně Afrodíty, za ženu spartskou Helenu. To, že byla vdaná za krále Menélaa ději přidalo na dramatičnosti. Není snad česká verze tohoto motivu stejná? „Hloupý Honza“ dostane nakonec za ženu nejkrásnější z nich a to nejmladší princeznu a to i přes to, že ta je již přislíbena jinému nápadníku. Tato podobnost je tak významná, že je podivné, že se o ní ještě nikdo nezmínil. Paralel s antickým mýtem je více.

Paris a bible

Je možné pokračovat ještě dále. Můžeme vyjít od jména českého pohádkového hrdiny. Byl jím Jan, tedy česká forma německého jména Hans. Původ tohoto osobního jména sahá až do biblických dob, kde hebrejské „chánan – sklonil se, smiloval se“. Odtud potom četné výpůjčky do latiny (Joannes) a do řečtiny (Ióannés) a vlivem křesťanství pak do dalších jazyků. Výraznější je ovšem v témže ženském jméně Hana a Anna (Hannah, Channáh) s významem – milost. ^[2]

Z řecké pověsti totiž vůbec nevyplývá hlavní důvod únosu Heleny. Ta jako spartská princezna a nejkrásnější žena, měla nápadníků dostatek. „Helené“ bylo totiž jméno spartské Měsíční bohyně a sňatkem s ní po obětování koně se králem stal Menéláos. Obvykle tento dávný rituál (únos ženy a vypuzení jejího manžela nebo ctitele), znamenalo, že ten, kdo únos provedl se stal automaticky králem. Paris se však králem ve Spartě neprohlásil a trůn ani nechtěl.. Ostatně celý Helenin příběh jakoby z oka vypadl z ugaritského eposu Keret, v němž je keretova zákonná manželka Hurai unesena do města Udmu. Z toho vyplývá, že původní příběh se odehrál v čistě semitské jazykové i kulturní oblasti.

Je docela pravděpodobné, že Trojané přepadli Spartu jako odplatu za dřívější přepadení Tróje (Ilia). Nicméně existuje ještě jedna možnost, že došlo k nepochopení v řecké slovní kličce „mnéstéres tés Helenés, „Helenini nápadníci“, z původního „mnéstéres tú helléspontú, „ti jež pečují o Helespont“. Tím lze naznačit, že šlo pravděpodobně o jakýsi spolek, uzavřený před trojskou výpravou v němž si jeho členové navzájem slíbili, že budou podporovat práva každého člena na plavbu Helespontem a to bez ohledu na Trójany a jejich asijské spojence. Koneckonců samotný název průlivu nesl jméno jejich vlastní bohyně Helly.

Iliové (obyvatelé Tróje), byla vlastně jedna z větví achájských kmenů usazená v blízkosti moře na území dnešního Turecka. Protože Trója ležela na mimořádně výhodném strategickém místě, ze kterého šlo ovládat celý Helespont, představovala vlastně mezinárodní křižovatku obchodních tratí mezi Východem a Západem. Stejně jako Řekové, tak i Kréťané a Frýgové, unisono tvrdili, že to byli právně oni, kdo Tróju založil. Je to velmi pravděpodobné, neboť tak strategické místo bylo často napadáno a ničeno a znova přestavováno. Je tedy téměř jisté, že město o němž píše Homér bylo obydleno spolkem tří různých etnik a to vlastních Trójanů, Ilijců a Dardanů. Z nich pravděpodobně Ilijci byli příbuzní Achájů. Obrázek v době bronzové, neboť šlo v pravém slova smyslu o tento věk, naprosto běžný. K tomu je nutné připočítat i to, že „trojská válka“ probíhala v době mimořádně silné klimatické oscilace. Ta přinesla prudké zhoršení ekonomické situace a z ní posléze vyplývající sociální napětí. To se později ventilovalo početnými konfilkty, které vyústily až ve známý vpád „mořských národů“ do oblastí Předního východu a do Egypta. Trójané byli pravděpodobně jedním z vůdčích kmenů, které se konflitů účastnily. Další kmeny, které se v této chaotické době v Palestině objevují , byli Teukrové z Gorgithia v Tróadě. O nich ví Homér (Ilias) i Hérodotos (V 122 a VII 43).^[3] Proto nemusí být příliš velkým překvapením, jestliže se tak bytostně řečtí hrdinové, jakými byli například Priamos či Anchises, objevují i ve Starém Zákoně pod jmény Pirám a Akíš (Jozue X, 3 a První Samuelova XXVII, 2).

Okolnosti narození Parida jsou často opakovanou situací ve více řeckých i neřeckých mýtech. Jde vlastně o novoroční dítě narozené spolu se svým dvojčetem. Je tomu tak i u Parida, jehož dvojče je Agelaův syn. Zdá se, že Paris se objevuje v hebrejské mytologii pod jménem Peres, jako člen rasově smíšeného kmene. ^[4] Jeho zrození stejně, jako boj s vlastním dvojčetem v matčině lůně, je připomínáno v Gen XXXVII, 28-29. Pro důležitost, cituji uvedené verše celé:

JOZUE X-3:

Protož poslal Adonisedech, král jeruzalemský, k Ohamovi, králi Hebron, a k Faramovi, králi Jarmut, a k Jafiovi, králi Lachis, a k Dabirovi, králi Eglon.

(německá verze: … und zu Piream, dem König zu Jarmuth …)

I. SAMUELOVA XXVII-2:

Tedy vstav David, odebral se sám i těch šest set mužů, kteříž byli s ním, k Achisovi, synu Maoch, králi Gat.

(německá verze: … zu Achis, dem Sohn Maochs, dem König zu Gath. …)

GENESIS I. XXXVII:

28.

A když rodila, jeden z nich vyskytl ruku, kteroužto chytivši baba, uvázala na ni červenou nitku, řkuci:Ten vyjde prvé.

29.

Když pak vtáhl rukou svou zase, hle, vyšel bratr jeho. I řekla: Jak jsi protrhl? Tvéť jest protržení. I nazváno jest jméno jeho Fáres; (v německé verzi je uvedeno jednoznačně Perez) ^[5].

Tato neuvěřitelná paralela mezi světem doby bronzové, hebrejského kulturního okruhu a zanikajícím světem mínojské kultury, má společný jeden prvek. Tím je právě oblast, kde se celý děj odehrává - východní Středomoří. Tedy přesně ta oblast, kde se v rychlém sledu za sebou, mísily nejen jednotlivé národy, ale rovněž i kulturní tradice a technologie.

Není to ojedinělá zmínka o Achájích (Řecích). Vojenské aktivity hebrejského náčelníka Jozue, někdy ve 13. století př.n.l., jej zavedly i do země Kanaán, kterou dobyl. V té době se na jejím území nacházel konglomerát různých národů, z nichž jedním byli nepochybně Achájové. Všem hrozilo, že budou likvidováni a proto Achájové, žijící v městě Gibeon, vymysleli lest. ^[6] Vyslali k Jozue posly, které oblékli do roztrhaných šatů, dali jim na cestu staré rozdrolené chleby a poloprázdné měchy na víno s tím, že mají žádat Jozue o shovívavost. Odůvodnit to měli tím, že přicházejí zdaleka (ve skutečnosti to bylo od tábora Jozure ani ne den cesty), že nejsou rodilí Kanaánci, ale Hevejci (Achájové), přicházející z druhé strany moře. Žádat měli pouze o svolení spravovat své posvátné háje a nosit posvátnou vodu. Jozue jejich lest neprohlédl a povolil jim vše o co žádali, což bylo stvrzeno slavnostní smlouvou, která byla pro Hebrejce prakticky nezrušitelná. ^[7] Pro relativně dlouhou kapitolu 9. Knihy Jozue, cituji pouze ty verše, mající klíčový význam:

KNIHA JOZUE, kap. 9.

1. To když uslyšeli všickni králové, kteříž bydlili za Jordánem, na horách i na rovinách, a na všem břehu moře velikého naproti Libánu“ Hetejský, Amorejský, Kananejský, Ferezejský, Hevejský a Jebuzejský. ….

6. I šli k Jozue do ležení v Galgala, a řekli jemu i mužům Izraelským: Z země daleké jsme přišli, protož nyní učiňte s námi smlouvu.

7. Tedy odpověděli muži Izraelsští k Hevejským: Snad uprostřed nás vy bydlíte, i kterakž bychom s vámi učinili smlouvu?

8. Ale oni odpověděli Jozue: Služebníci tvoji jsme. Jimž řekl Jozue: kdo pak jste, a odkud jste přišli?

9. Odpověděli jemu: Z země velmi daleké přišli služebníci tvoji ve jménu Hospodina boha tvého; nebo slyšeli jsme pověst jeho a všecky věci, kteréž činil v Egyptě. ….

15. A učinil s nimi Jozue pokoj, a všel s nimi v smlouvu, aby jich při životu zanechal; také i knížata shromáždění přísahu jim učinili.

16. Po třech pak dnech, po té smlouvě s nimi učiněné, ulsyšeli, že by velmi blízko jich byli, a že by uprostřed nich bydlili.

17. Jdouce tedy synové Izraelsští, přitáhli k městům jejich třetího dne; města pak jejich byla Gabaon a Kafira a Berot a Kariatjeharim.

18. Ale nezbili jich synové Izraelští, proto že přísahu jim učinili knížata shromáždění skrze Hospodina boha Izraelského. A reptalo všecko shromáždění proti knížatům. ^[8]

Pokud je tato hypotéza správná, bude biblická citace jedním z mála mimořeckých pramenů, který se o Achájcích zmiňuje. A vzhledem k tomu, že jde o významnou křesťanskou památku, je její svědectví o to významnější. Vyplývá z toho totiž poznatek, že jde o autentický dobový pramen z ranného období po pádu krétské mínojské kultury a formování prvních států na území Peloponésu. To, že Achájci byli usazeni tak daleko od mateřské země, také o něčem vypovídá. Ukazuje východní Středomoří v mimořádném migračním pohybu, kdy každý válčil s každým a kdy tento chaos popisují soudobé egyptské prameny jako „vpád mořských národů“. Výčet zemí, které pocítily tlak Hebrejců je také významný. Pomineme-li pravděpodobně semitské krále, jmenované v 1.verši (Jozue, 9), potom zbývají pouze králové Hetejští a Hevejští. V Hevejcích lze vidět nesporně Acháje a Hetejci nejsou nikdo jiní, nežli Chetité. Jejich přítomnost na území budoucí Palestiny, jak to líčí biblický pramen, odpovídá totiž období klidu zbraní mezi králi Chetitů a egyptskými faraony. Avšak to, že jsou zde Chetité líčeni v porobeném postavení, svědčí o tom, že jejich říše již nedosahuje ani zdaleka takového významu, jako před stoletím.

V tomto kontextu se jeví poslední hypotéza o etnogenezi Keltů (cca 1500 př.n.l.), kdesi v oblasti dnešního Turecka, jako velmi významná. Pokud by se ukázalo, že tomu tak skutečně bylo, (a je to velmi reálné), dostali by přímí předkové keltského etnika, do vínku celou plejádu mýtických motivů, různého etnického původu, přímo v místě vzniku. Ty se později s velkou pravděpodobností promítly do ranných irských legend a pověstí.

Možnost přímé vazby na semitskou oblast, naznačuje velmi mnoho. Pochopitelně vzniká otázka, co bylo hlavním momentem, který uvedl oblast východního Středomoří do tak vzrušeného pohybu? Mimo již uvedené klimatické oscilace, (a to velmi silné), to byla především sháňka po zdrojových surovinách pro výrobu nového materiálu té doby – bronzu.

Značná část českých pohádkových motivů, se v momentě rozhodnutí záchrany tří královských dcer, dostává do výrazné dramatické polohy, kdy na scénu vstupuje obávaný netvor – drak. O nich bude ještě zmínka. V tomto konkrétním případě jsou postupně vydávány princezny netvorovi, ovšem s jediným a dosud nepovšimnutým a o to víc pozoruhodným detailem, že nikde není řečeno jak vlastně princezny končí. Gradace pohádky či pověsti naznačuje velmi zřetelně, že je princezna nějak utracena netvorem, ale nikde a to opakuji, nikde to není výslovně řečeno. Potom vstupuje na scénu „hloupý Honza“ a všechno končí jeho vítězstvím. Princezna, (popřípadě všechny princezny) je zachráněna a slaví se svatba, děj kulminuje, netvor je zlikvidován. Není to až téměř do detailu odraz antické pověsti o únosu Heleny a vzniku Trojské války? Nebyl vítěznými Achájci zlikvidován onen trojský drak, který v podobě Parida tak ponížil řeckou společnost?

České menhiry

I když se slovanské bájesloví nijak zvlášť neliší od bájesloví ostatních indoevropských národů je zřejmé, že výrazná ženská dominatní bohyně zde chybí. Je možné se domnívat, že snad existovala, avšak pozdějším vrstvením dalších motivů byla potlačena. Je pravděpodobné, že termín baba byl vyhražen pro ni. Nicméně, většina českých filologů míní, že tomu tak není, a že neexistují žádné opory pro tento předpoklad. Například významný český etymolog Václav Machek je přesvědčený, že jde o nesmysl. ^[9] Podobně nejnověji J.Rejzek je stejného názoru, ačkoliv připouští, že jde o slovo, rozšířené ve všech slovanských jazycích. ^[10] Rovněž i Vladimír Šaur dokládá, že slovo baba je výsledkem prvních dětských pokusů o jazykovou komunikaci s dospělými. ^[11]

To je velmi překvapivý závěr české etymologické špičky. Vyvstává proto otázka proč, když jde vlastně o něco, co nemá žádnou historickou a ani etymologickou oporu, proč se objevuje pomístní název Baba na řadě míst Čech i Moravy a to v souvislostech velmi zajímavých. I u nás jsou menhiry podobné menhirům francouzským, ke kterým se váže celá řada pověstí. V porovnání se západoevropskou oblastí, je v Čechách klasických menhirů neporovnotalně méně. Proto zaslouží ocenění práce dr. V. Špůrka, který je prozkoumal a podal jejich popis i s naznačením pověsti, které se k uvedeným kamenům vázaly. Následující tabulka uvádí přehled českých menhirů a byla vytvořena na základě jeho práce.

Soupis českých menhirů