Jiří Svoboda
Česká i moravská prehistorie stojí před složitým problémem. Objasnit otázku vzniku českého státu a to již od jeho prvopočátků. Tím je myšleno především formování českého národa až do stadia aktivních kroků, které vedly k jeho relativní samostatnosti a nezávislosti. Počínaje 8. stoletím jsou tyto úseky víceméně známy, avšak období předcházející je téměř neznámé. To je pojmenování problému. Na základě archeologických interpretací dokládá oficiální historie, že první větší slovanské skupiny dorazily na české a moravské území někdy v polovině 6. století n.l. Jde o vícekrát ověřenou hypotézu, která je ve své podstatě reálná. Nicméně vyvstávají silné pochybnosti o tom, zda-li se nejednalo pouze o hlavní slovanskou kolonizační vlnu, které s určitou pravděpodobností předcházely jiné slovanské vlny menšího rozsahu a s mírně odlišnými centry kolonizace.
Ukazuje se totiž, že celá řada zemědělských obřadů, které se ještě donedávna slavily v každé české vesnici a byly proto považovány za ryze slovanské, je překvapivě obsažena již v době laténské [1]. Toto zjištění vyvolává nové pohledy na celou českou prehistorii. To, že existuje velmi úzká vazba mezi zvyky doby nejen laténské, ale i římské s naprosto konkrétními obyčeji slovanskými, ukazuje na zvláštní nesoulad historických závěrů. Oficiálně se konstatuje, že poslední zbytky keltského obyvatelstva, které jediné mohlo být nositelem těchto tradic, mizely postupně z Čech přibližně v průběhu 2. st.n.l. První slovanské skupiny dorazily na naše území někdy v první polovině 6. st.n.l. Rozdíl přibližně 400 let.
Oficiálně se ovšem vykládá, že jakýmsi překlenujícím mostem mezi kulturním odkazem laténských tradic a prvními Slovany, měly být germánské kmeny, které se v Čechách v tomto mezidobí usadily. I když má tato hypotéza logickou stavbu, nelze ji kompletně přijmout. Doba stěhování národů, při níž došlo k usazení Germánů v našich zemích, byla tak neklidná, že stěží poskytovala zázemí pro nijak zvlášť stabilní zemědělskou produkci. Celá řada pozdně antických zpráv posléze výslovně mluví o značném pohybu germánských kmenů po celé Evropě. Myslet při této situaci ještě na jakési vzájemné prolínání starších a novějších kulturních tradic je pak značně iluzorní. Přítomnost keltských motivů u českých Slovanů se dá vysvětlit pouze dvěma možnostmi.
v Původní keltské obyvatelstvo neodešlo z našich zemí všechno, ty zbytky, které zde zůstaly se smísily s nově přišlými Germány a vytvořily jakýsi etnický kelto-germánský konglomerát. V takovém prostředí pak mohlo skutečně dojít k uchování starších tradic.
v Poslední zbytky Keltů odcházely ze země po mnohem delší dobu, nežli se původně předpokládalo. Na tuto skutečnost upozorňuje již Šimek, který předpokládá, že poslední Keltové se v našich zemích udrželi až do 4. století n.l. Při realitě této teorie je nutné ovšem předpokládat, že první slovanské skupiny musely dorazit do našich zemí mnohem dříve, nežli byl původní odhad. Avšak k tomu, aby došlo ke vzájemnému kulturnímu sblížení je zapotřebí nejméně jedné generace.
Nabízí se ovšem myšlenka, zda-li nebyli Slované kontaktováni samotnými Kelty ještě ve svých původních sídlech, nejpravděpodobněji v jižním Polsku někdy v průběhu 2 st.n.l., a získáni pro myšlenku kolonizace českého území. Polská archeologie již v 80. letech, prokázala naprosto bezpečně, že Ptolemaiova Kalisia (dnešní jihopolská Kalisz) byla již ve 2. st. n.l. zcela evidentně slovanská. Kamenné žernovy nalezené v nejbližším okolí ovšem vykazovaly až překvapivě vysokou podobnost se stejnými nástroji keltskými. Rovněž i zemědělské nářadí svědčilo o přímém keltském vlivu.[2] O přítomnosti Keltů mezi slovanskými kmeny se zmiňuje rovněž i Nestorova kronika [3], takže tato hypotéza není nesmyslná a je podpořena i dobovými prameny. Pokud by byl tento předpoklad správný, nabízí se myšlenka, že soužití Slovanů s Kelty je velmi starého data a že Slované představovali jejich mocného spojence proti Germánům.
Tím by se ovšem mnohé vysvětlilo. Úvahy o kulturních vazbách mezi Kelty a Slovany by dostaly rázem pevné zázemí a některá nejasná místa v nejstarších vrstvách českých mýtů by se snad podařilo uspokojivě vysvětlit. Dodnes je například velmi nejasný původ Čecha a Lecha a jejich dávné příbuzenské spojenectví. Rovněž i nově zjištěná přítomnost keltských prvků v nejranějších českých mýtech a legendách, jinak velmi těžko vysvětlitelná pouhým germánským prostřednictvím, dostává velmi konkrétní obrysy. Například výčet bájných českých knížat počínaje Krokem je téměř jistě keltské souvětí s určitými prvky magických rituálů. Podobně i historka o Bivojovi a jeho udatnosti, kterou dokázal přemožením divokého prasete, je téměř totožná s okruhem literárního odkazu v raných irských pověstech. Tato pověst uvedená do české literatury poměrně pozdě V.Hájkem je o to více zajímavější, neboť jméno českého reka odpovídá svým obsahovým významem keltskému tvaru Bí-vo − silný. Paralel mezi světem keltské a slovanské mytologie existuje samozřejmě velmi mnoho, avšak srovnávací metodika obou kulturních oblastí stojí teprve na počátku.
Polští autoři připouštějí možnost přítomnosti některých keltských kmenů na území Polska. [4] Právě v jižním Polsku jsou často uváděni keltští Sidoni, kteří se do této oblasti měli přistěhovat snad v průběhu 1. st.n.l. U Klaudia Ptolemaia jsou známi pod jménem Sudinové. Překvapující na příslušné pasáži Ptolemaiova textu je ta skutečnost, že v těsném sousedství Sidonů jsou uváděni Stavanové, což je téměř bez výhrad interpretováno jako zkomolený název - Slované.
Nastíněná hypotéza není a ani nemůže být jednoznačným řešení problému, který byl zmíněn na začátku. Nicméně umožňuje nalézt východiska sloužící k objasnění málo známých období formování českého národa v předdějinné době. Současně také nabízí možnost logického vysvětlení mnoha sporných bodů, týkajících se nejasností společného germánsko-slovanského osídlení českých zemí. Tím je myšlena přítomnost prvních Slovanů na našem území již někdy v průběhu 3. − 4. st.n.l. a zároveň podpoření staronové hypotézy o slavinitě několika kmenů, uváděných Ptolemaiem v nejtěsnější blízkosti našeho území. Míněni jsou samozřejmě Mugiloni a Lugiové, jejichž slavinita je vysoce pravděpodobná. Ptolemaiovo dílo přináší sice množství názvů sídel, z nichž se v současnosti daří některé s uspokojivou přesností lokalizovat. Na druhou stranu s jejich uspokojující interpretací, se zvyšuje množství otázek nových, které se dosud vůbec neobjevily. V naznačených souvislostech se jeví Ptolemaiova informace o národě Baimů (Βαίμοι), usazeného na Moravě, jako svrchovaně důležitá, neboť bez větších problémů potvrzuje přítomnost keltských Bójů v místech, která byla potvrzena i etymologickým průzkumem.
Výše předložený výklad původu názvu českých Bójů od A. Holdera, nemusí být však jediný a pravděpodobně ani správný. Novější práce irských badatelů ukazují na velmi zajímavé souvislosti. Mezi všekeltské božstvo patří bohyně jménem Boann, Buan, Buanann, Buanu apod. Obvykle je překládáno jako "Matka bohyně", případně "Bohyně Buvinda", mající původ v kelt. boua, buar, boand, biou, bo, ve všech případech znamenající krávu. [5]
Irské práce zdůrazňují, že nejde o obyčejný termín pro hovězí dobytek, ale pro posvátnou "bílou" krávu. Používaný příklad je název národní irské řeky Boyne, jejíž patronkou byla "bílá bohyně – kráva". Podle této bohyně pak byly pojmenovány některé keltské kmeny, pravděpodobně vyznavači kultu "bílé krávy". S velkou pravděpodobností půjde především o Bóje, Tolistoboky a Triboky a dále o velké množství místních názvů, obsahující kořen slova v předložce bo-.[6]
Tato bohyně byla ženou vodního boha Nechtana nebo Elcmana a v Irsku se k ní vztahuje celá řada pověstí. Jde pravděpodobně o inde. motiv, neboť kult bílých posvátných krav se objevuje nejen v antickém Řecku, ale i v Indii. Zajímavá vazba k této problematice se objevuje na Berounsku v podobě místního názvu. Tato paralela je zajímavější o to více, že vodní motiv zde vystupuje neobyčejně silně.
[1] viz Svoboda Jř."Keltské motivy v českých pověstech", především s. 32-71
[2] Gumowski, 1953, SW2, s. 19.
[3] Nestor, 1940, s. 29: "Když pak Vlachové byli vpadli na Slovany Dunajské a mezi nimi se usadili a násilí jim činili, tehdy ti Slované přišedše usadili se na Visle, i nazvali se Lechové, a z těch Lechů (někteří) nazvali se Polané, a jiní Lechové Lutici, jiní Mazované, jiní Pomořané".
[4] Lowmiaňski, "Poczatki Polski", II, Warszawa 1964, kap. I., 2, s. 18-50.
[5] Pozoruhodná paralela se v této souvislosti objevuje v nejstarším označení českých Slovanů pod termínem Beovinidi. Obvykle bývá tento termín vysvětlován jako čeští (beo) venedové – původní označení Slovanů, objevující se v dosti hojném počtu například v Německu (wenden
[6] např. Baia, Baunonia, Boiodunum, Boiodurnum, Bonnonia, Bonna, Bauconia, Boiohaemum.
Č