Karel "Aquila" Adler_Harry Potter a smrt šampiona

Harry Potter a smrt šampiona

Fanfiction

Harry Potter a smrt šampiona

Fanfiction

Kapitola 1) Život s legendou

Obrovský černý kamenný drak zhltnul Ginny a Voldemort se chechtal, když viděl, jak se Harry zmítá v magických poutech.

„Tak jsem tě dostal, ty slabochu!" smál se mu…

…

„No tak, nemel sebou Harry, já tě vymotám…" snažila se ho Ginny vymotat z deky.

Povzdechla si. Harryho milovala od dětství a moc toužila po tom, aby s ním mohla žít. Manželství jim celkem fungovalo bez větších problémů, ale tyhle jeho noční můry byly dost hrozné. Navíc v nich nebyl sám, ona sama na ně ale trpěla mnohem méně. Užila si svoje a trochu jí připadalo nespravedlivé, že musí Harryho noční můry tišit mnohem častěji, než on ty její.

Teď jí navíc v pohybu překáželo břicho zvětšené v šestém měsíci těhotenství. Večer se s Harrym pohádali o to, jestli dnes vyrazí na famfrpál spolu. Od Rona ale dostali dva volňásky na zápas Kudleyských Kanonýrů a Tornád.

Vzhledem k vysokému stupni těhotenství se na hřiště nemohli dopravit na Harryho motorce zděděné po Síriusovi, ale měli se dostat Letaxem z domu v Godrikově dolu do Doupěte Weasleyových, odkud se všichni společně Přemístí, protože jen Ron přesně věděl kam. Neměli už moc času, pokud chtěli všechno stihnout.

Teď na ní Harry vymotaný z deky zíral jako vrána zrána a ona zjistila, že se nedokáže zlobit.

„Tak která noční můra to byla dneska?!" zeptala se trochu unaveně, protože už jich za tu dobu velkou část znala a taky navíc i sama tušila, která by to asi mohla být…

* * *

Harry občas balancoval na hranici zdravého rozumu a chvílemi to vypadalo, že ji s veselým prozpěvováním tanečním krokem přeběhne a definitivně mu přeskočí… Při událostech, které vedly k likvidaci lorda Voldemorta v sobě objevil silný lovecký instinkt a teď dělal svou práci bystrozora skoro jako adrenalinový sport. Něco, při čem může legitimně honit nebezpečné čaroděje nebo příšery…

Nešlo zapomenout na obličeje starších studentů ve Velké síni Bradavického hradu. Když vešli, všichni ztichli a mnozí se snažili tvářit, že tam nejsou. Obzvláště to platilo pro celý stůl zmijozelských. Ti úmrtím Draca Malfoye ztratili svého vůdce a někteří i svůj mozek.

Pansy Parkinsonová na ně hleděla s extrémně velkou nenávistí, která nakonec vyvrcholila vyprovokovaným soubojem s Ginny Weasleyovou. Tahle vzpomínka byla skoro příjemná. Harry tehdy Ginny k Ronovu obrovskému překvapení přede všemi podpořil. Když se doslechl, že má k boji dojít, byl mezi těmi, kdo se snažili celou věc udržet mimo povědomí profesorského sboru. Prohlásil:

„Ginny vydržela mnohem horší věci, než je jedna kráva ze Zmijozelu a tak má právo s tou čůzou vytřít podlahu!"

Ginny to také udělala a svou protivnici zanechala ležet s mnohačetnými boláky v troskách obličeje a zadkem zvětšeným do rozměrů, za které by se nemusel stydět pivovarský valach.

Jediní na škole, kdo se byli ochotní s 'Řeckým kvartetem' normálně bavit, byli někteří duchové a Lenka Láskorádová s Nevillem Longbottomem. Společně pak Hermiona s Ginny a Lenkou provokativně všechny tři kluky podarovaly lacinými holicími strojky.

„Lepší porost jsem viděla na zapomenutém kusu sýra!" řekla tenkrát Lenka Nevillovi tvrdě.

Zajímavou vložkou byl pravděpodobný příjezd Madam Olympy Maxime. Nevěděli to jistě, kočár ani jiný dopravní prostředek nikdo neviděl, ale Hagrid našel ráno přede dveřmi své hájenky vřískající skoro metr dlouhý uzlík s obřím nemluvnětem. Zdá se, že obryně nejsou dobrými matkami, ani když jsou 'jen' poloviční, křížené s lidmi…

Ginnin vlastní poslední rok na škole, v době, kdy kluci s Hermionou už byli pryč, byl skoro k nesnesení. Nebýt pomoci Střelenky, která byla rozumnější a silnější, než si všichni mysleli, by to snad ani nebyla vydržela…

Když Harry ukončil školu v Bradavicích, nedělal mu, stejně jako jejímu bratru Ronovi nebo Hermioně Grangeové, nikdo potíže při přijímacích zkouškách do bystrozorských kurzů. Pravda je, že už měli svou jistou pověst a když do kurzů nastoupila i Ginny, začali jim říkat pro změnu 'Smrtící kvarteto'.

Dokonce během prvního ročníku Harryho bystrozorského výcviku došlo k tomu, že se pět Smrtijedů samo rozhodlo vydat se na milost a nemilost Ministerstvu kouzel. Nedošlo k tomu ale na základě hrozby, kterou kdysi Harry vyslovil na tiskové konferenci, ale na základě toho, že byla přepadena sešlost Smrtijedů. Ti se 'sčuchli' ve zchátralém bývalém obchodě firmy Borgin & Burkes, jejíž majitel pan Borgin byl stíhán jako Smrtijed a dohadovali se o dalším postupu. Byli v situaci, kdy jejich boss a taky řada nejmocnějších z nich byla po smrti a někteří v Azkabanu. Kouzlo je sice chránilo proti vyrušení, tato bariéra ale neuchránila okna proti rozstřílení stříbrnou municí ze samopalu Stengun. Pachatel útoku využíval Přemisťování, díky kterému nečekaně střídal okna, do kterých vždy vystřelil jen krátkou dávku. Po té, co zastřelil pět přítomných prvními dvěma dávkami už zbytek Smrtijedů jen ležel na zemi a chránil si hlavu rukama. Rozbitá okna už nedržela kouzelnou ochranu, takže jimi útočník postupně naházel šest obranných granátů. Masakr uvnitř místností byl dost hrozivý, ale stále ještě pár lidí zůstával naživu. Když dlouho nedošlo k žádnému výbuchu, pokusili se uniknout. Při tom bylo ještě několik Smrtijedů postříleno a jen pěti se podařilo uprchnout a dovolávat se ochrany ze strany bystrozorů.

Harry Potter byl mezi podezřelými na prvním místě a asi mu ani moc neprospělo, když tvrdil, že pokud by střílel on, nezůstalo by pět přeživších… Nicméně Harry i všichni jeho přátelé měli tenkrát spolehlivé alibi.

Dalším podezřelým byl také Alastor 'Pošuk' Moody, ale proti tomu se nepodařilo najít ani stín něčeho podobného důkazu. Pachatele se nikdy nepodařilo odhalit…

Ministr kouzel Rufus Brousek nakonec uplatnil svou výhrůžku a začal novopečené bystrozory posílat na 'stáž' do polského příhraničí. Tam byli všichni vrženi do tuhého boje o život s ukrajinským a běloruským nadpřirozeným podsvětím… Obzvláště tvrdý byl boj s Voroncevovou vlkodlačí tlupou…

Jistou laskavostí ze strany velitele Dawlishe bylo, že je nechal nastoupit do Polska jako čtveřici. Harry s Hermionou a Ronem tak strávili rok nudným hlídkováním u mudlovských 'ezoterických' knihkupectví, kde hledali eventuální skutečně fungující knihy kouzel nebo pátrali mezi prodejci i zákazníky po čarodějích mimo zákon. Výsledkem tohoto úsilí bylo velké a nafouknuté nic, přesně podle očekávání. Tyto hlídky ale přesto zůstaly zachovány. Jejich hlavním účelem bylo učit novopečené bystrozory trpělivosti a nenápadnosti.

Do Polska vyrazilo celé 'Smrtící kvarteto' společně, ale na místě je rozdělili sice do společné hlídky, ale do dvojic se zkušenými polskými bystrozory. Vzhledem k tomu, že v tamní divočině bylo mnohem snazší se nechat zabít, ani příliš nereptali…

Během pobytu v Polsku se dostali do hodně nebezpečných situací poměrně často, ale zdaleka nic se nevyrovnalo léčce, kterou smíšené polsko-britské hlídce připravili vlkodlaci Jurije Vasiljeviče Voronceva. Malou skupinu tehdy obětovali, aby bystrozorové mysleli, že jde jen o obvyklý průnik. Když jejich osmičlenná hlídka skupinu vlkodlaků obklíčila, z lesa náhle vyrazily dvě skupiny vlkodlaků ozbrojené útočnými puškami a vzaly je do kleští. Jestli spoléhali na to, že zajatí vlkodlaci jim pomohou a urychlí ukončení boje, tak to se silně přepočítali. Stašek Berkut, který hlídku vedl, čtveřici zajatců postřílel. Pak začali s jedinou taktikou, která dávala aspoň jakous takous naději na úspěch. Ta spočívala v tom, že se Přemístili vždy kus za posledního vlkodlaka v některém úseku obkličující se fronty. Toho zastřelili, pokud možno včetně těch nejbližších z jeho okolí. Přemisťovali se po dvojicích a snažili se pobrat Kalašnikovy vlkodlaků. Pak vždy vystříleli zásobníky hordě do zad. Vlkodlaci sice měli jen obyčejnou munici, ale i ta je na chvíli zranila…

Polohu hlídek předstíraly iluze, obrazy vytvořené s pomocí Hermioniných kouzel. Hermiona s Ronem zůstávali na místě a stahovali na sebe palbu celé útočící smečky. Ta až po čtvrtém přepadu pochopila, přesněji, pochopil to její vůdce, že jsou vlkodlaci systematicky masakrováni útoky zezadu. Naštěstí s tím nedokázal v tu chvíli už nic udělat, protože smečka se rozvrátila vinou příliš vysokých ztrát. Sám se ale dokázal také Přemísťovat. Proto jim zmizel, ale Harry byl přesvědčen, že viděl, jak krvácí. Nejméně jednou jej zasáhnul právě velitel Berkut stříbrnou municí. Byl z toho pak nehezký incident, protože bystrozorové, rozzuření smrtí jednoho svého polského kolegy, tehdy obyčejnou municí postřelené vlkodlaky dorazili vlastním stříbrným střelivem. Poraněný Voroncev zdechnul až ve Lvově, kam se Přemístil a kde vykrvácel. Ukrajinští bystrozorové pak měli plné ruce práce s vymazáváním paměti řadě mudlů. Ukrajina si posléze oficiálně stěžovala na mezinárodním summitu kouzelníků. Pan Biederman, polský ministr kouzel, obvinil na summitu svého kolegu Grečaničenka na oplátku z toho, že ukrajinští bystrozorové s vlkodlaky spolupracují při jejich migraci na západ. Incident vyvolal ustavení komise, která sice přímou spolupráci nepotvrdila, ale prokázala to, co se už dlouho vědělo. Totiž, že ukrajinští bystrozorové nechávají vlkodlaky přecházet hranici do Polska bez toho, že by jim kladli sebemenší překážky.

Grečaničenko sice výsledky komise odmítl jako podujaté, ale během doby, kdy ještě sloužili na polské hranici, už k žádnému většímu incidentu nedošlo. Dokonce bylo uspořádáno 'přátelské' utkání ve famfrpálu mezi bystrozorskými skupinami z Polska, Ukrajiny, Běloruska a Británie, které díky Harryho postřehu vyhrála jejich nevelká skupina.

Když už byli v Polsku, nemohli dost dobře opominout navštívit Jakuba Vandrovce. Z návštěvy se tenkrát vzpamatovávali několik hodin 'kalného jitra opilcova'. Jakub je pak také vzal do Dubinky, 'jestli si prý nechtějí zastřílet na neandrtálce'. Ti ale zmizeli zřejmě chvíli před příchodem jejich skupiny, protože celá špinavá vesnice počmáraná divnými kresbami byla, až na pár pěstních klínů vyrobených z porcelánových izolátorů, prázdná, neobývaná. Nedaleko prý sídlil vraždící duch, ale jediné, co z něj zahlédli, bylo tetelení, které s děsivým vytím zmizelo, když to poznalo Jakuba. „Já to nechápu," tvrdil venkovský exorcista. „Vždyť to byl ten novinář Tomaszewski, co toho ducha trefil osikovým kůlem do rodinnejch klenotů… Tak proč ten hajzl zdrhá i před náma?!"

* * *

Práce bystrozora po návratu do Británie nebyla tak snadná, jak by se mohlo po Voldemortově smrti na první pohled zdát. Lord Voldmeort totiž fungoval jako velká štika v rybníce, která vyhubí většinu konkurujících dravců. On také většinu pachatelů zla buď přitáhnul na svou stranu, nebo zlikvidoval.

Teď spousta drobných lumpů, většinou sotva dosahujících úrovně Mundunguse Fletchera, tyranizovala čarodějnickou komunitu a někteří obtěžovali i mudly.

Veřejnost z toho obvykle obviňovala právě Harryho Pottera, protože přežil za pomoci mudlovských zbraní, zkombinovaných s magickou myslí a smysly. Teď půvab tohoto jednoduchého řešení odhalily některé vyděračské gangy, které nejprve řádily jen v Obrtlé ulici, ale nějaký čas obtěžovaly dokonce i obchodníky z Příčné. Fred a George Weasleyovi byli mezi těmi, kdo se těm hajzlům bránili aktivně a bandité si rychle vypěstovali k obchodníkům s Kratochvilnými Kejklemi zdravý respekt. Otevřeně ale gangsteři přestali vystupovat až potom, co většina obchodníků uzavřela dohodu s 'Hornbegovými surovci', ochrankou, kterou uspořádali skřeti. Ti měli mnohem rozumnější požadavky a spolupracovali i s bystrozory a jinými soukromými ochrankami.

Veřejnost k nevraživosti vůči Harrymu Potterovi a jeho přátelům podněcoval jednak panující Chaos, jednak noviny, zvláště Denní věštec a redaktorka Rita Holoubková. Když byla čtveřice zaměstnaná bystrozorským výcvikem, cítila se být Rita nedoknutelná ve svém malém tajemství a byla stále drzejší…

Dokonce ani pan Lindsey, Harryho právní zástupce a majitel právní firmy Holm & Lindsey, který obvykle dokázal veřejné mínění zmanipulovat přímo mistrovským způsobem, si teď nevěděl rady. Jak je to zlé Harrymu napovědělo to, že si dobrovolně snížil palmární zálohové platby od Harryho a přitom se mnohem intenzivněji scházel se svými kontakty u tisku. Postupně vlivem stresu dokonce začal hubnout…

Harry si tak vyzkoušel starou pravdu, že hrdina má po provedení hrdinství pokud možno nějak efektně umřít, aby pak 'nezacláněl' a nevyvolával u lidí trapnou představu o vlastní zbabělosti.

Další ranou byla změna ministra kouzel. Rufus Brousek udělal až otřepaně častou chybu starších bohatých pánů, totiž znovu se oženil s o čtyřicet let mladší ženou. Když zjistil, že ta si pořídila podle obvyklého schématu mladšího milence, rozhodl se rozvést a svou manželku ’odstřihnout‘ od svých peněz. Ta se to bohužel pro něj dozvěděla a následná pitva prokázala, že pan ministr zemřel v důsledku otravy kyselinou fluoroctovou nebo spíš některou její solí. Williamson pak dokázal, že to byla právě jeho manželka, takže ta přirozeným během okolností skončila na doživotí v Azkabanu…

Brouskův nástupce Globus Ardaile nedosahoval jeho úroveň ani náznakově. Na rozdíl od svého předchůdce nebyl nikdy bystrozorem, ale jen velmi pečlivým úředníkem. Takovým, který snad nikomu vysloveně nevadí, dokud je jen v podřízeném postavení, kde rychle a spolehlive plní zadané příkazy, ale nemá vytvářet své vlastní. Kdosi ho velmi trefně označil 'úředníček na klíček'…

Sice měl i celkem dobré nápady, jedním z nich bylo zavedení bezpečnostních spouští u bystrozorských pistolí. V době, kdy mudlovské zbrojní firmy tyto myšlenky jen rozvíjely jako ideu pro případ zneužití nebo nehod u zbraní držených v domácnosti s dětmi, on nechal podle článku v americkém střeleckém časopise objednat pistole Smith & Wesson s elektronickou pojistkou, odjišťovanou mikoročipem voperovaným do obou prostředníčků bystrozorů. Do obou z toho důvodu, že dosah čtení byl malý a mohlo se snadno stát, že by poraněný bystrozor nemohl střílet, protože by jeho 'nestřelecká' ruka nedokázala stisknout spoušť. Zavedl také pro veškeré zbraně střílející pistolovou municí jednotnou ráži 40 SW, protože si přečetl studii FBI o ranivostní balistice, která ji vyhodnotila jako nejvýhodnější. Matěj Vandrovec tuto munici ve stříbrné variantě dodával, byť o dost dráž, než 9 mm Para. Ostatní zbraně v jiné ráži, zvláště Vikingy 'Smrtícího kvarteta' nechal umístit do jakéhosi muzea a munici k nim do trezoru. Mudlovský ministerský předseda se sice dost mračil, když měl podepsat záruku pro firmu Smith & Wesson a pro vládu Spojených Států. Totiž, že třista kusů pistolí jde do výzbroje vládní agentury, ale žertem míněný návrh, aby tedy zavedl jako novou tajnou službu WI-2 (Wizard Intelligence - Kouzelná Tajná Služba), striktně odmítnul a raději využil řízeného Chaosu okolo služby MI-5. Harry si tenkrát svůj Walter P-38 od Jakuby Vandrovce a trofejní ruskou pistoli Baghiru, kterou našel u jednoho zastřeleného vlkodlaka, ponechal, ale zamknul je s dostatečnou zásobou munice a pár psanými poznámkami k používání ve druhém patře sklepa obnoveného Potterovic domu v Godrikově dole. Tam je zabezpečil věkovou hranicí, aby se k nim jeho děti nemohly dostat před sedmnáctým rokem věku. V kouzlu datové hranice ale udělal výjimku pro případ, že by byli oba s Ginny zabiti, aby se jeho děti eventuálně měly čím bránit, protože si příliš dobře pamatoval, jaké to je stát neozbrojen tváří v tvář nějakému vrahounovi…

Další ministrovy nápady už tak dobré ani zdaleka nebyly. Jedním z nich bylo, že bystrozorové mají ve službě nosit uniformy podobající se uniformám mudlovské policie, pokud velitel výslovně nenařídí hlídkování nebo pátrání v civilním oděvu pro bystrozorské detektivy.

Harry Potter tenkrát dostal důtku za nevhodné chování, když tento ministrův nápad označil za 'výplod dementního mozku'. Ministr, zvlášť vzhledem k tlaku veřejnosti, uvažoval o tom, že by se Pottera zbavil, ale na to byl mezi svými kolegy příliš populární a jeho odstranění z postu by vyvolalo silnou vlnu nevole. Také se dost bál právníka pana Lindseye. Ten ho mezi čtyřma očima seznámil s tím, jak by na acelou věc reagoval. Ardail neměl členy Starostolce ani zdaleka tolik v rukou, jako Brousek. Proto se 'spokojil' se zdánlivě neškodnou písemnou důtkou a snížením odměn z platu na čtvrtinu po dobu tří měsíců. To Harry díky finanční nezávislosti unesl. Hodně nepříjemný byl další krok, kterým veliteli Dawlishovi přikázal 'Smrtící kvarteto' rozdělit a přidělit všem čtyřem nové parťáky.

Také je měl poslat na přezkoušení a nové konkurzy, prý 'kvůli povýšení'. Těmito konkurzy nakonec neprošel Ron Weasley a namíchnul se natolik, že přijal nabídku Kudleyských Kanonýrů na místo záložního brankáře a odrážeče. Harry a Ginny to překousli a zvládli, ale pro Ginny to nakonec znamenalo, že se konečně rozhodla souhlasit s tím, že otěhotní. Byli s Harrym manželé už dva roky, ale dosud se zdálo být budování kariéry a domu důležitější. Teď pod 'tlakem okolností' zjistili, že jsou věci daleko významnější… Hermiona zkoušky samozřejmě zvládla rovněž, ale rozhodla se ještě si udělat léčitelské kurzy a vystudovat i mudlovskou medicínu. Universitu v Oxfordu místo ní ale navštěvoval její golém, od kterého dostávala kompletní záznamy přednášek a někdy se s ním i telepaticky spojovala, aby mohla klást otázky. Na zkoušky a také na přednášky konané v době, kdy ona měla volno a Ron někde 'lítal', chodila sama. Humornou stránkou použití goléma bylo to, že student John Ryan, který sám sebe považoval za neodolatelného pro všechny studentky, se pokusil toho goléma, v celkem oprávněném domnění, že jde skutečně o Hermionu Grangeovou, násilím někam odtáhnout, protože slovo NE nějak nemínil uznat jako odpověď. Golém ho zmlátil opravdu dost důkladně. Přitom dík slušným vlastním anatomickým znalostem a také díky Hermioně, která ho přeci jen do značné míry tlumila, to nebylo ani moc vidět. Druhý den byl už schopen zas absolvovat přednášky, i když mluvil šeptem, snad z obavy, že mu vypadnou zuby. Ron pak raději chodil aspoň občas 'Hermionu' vyzvednout…

* * *

Vystoupili z krbu v kuchyni Weasleyovic Doupěte. Ron s bratry, dokonce i s Harrym s Ginny, donutili Molly a Artura souhlasit s přijetím částky peněz dostatečné na renovaci, takže už nepůsobilo dojmem, že při nejbližší příležitosti někomu spadne na hlavu.

Molly se na famfrpál odmítla jít podívat, Artur byl v práci na Ministerstvu a nemohl se uvolnit. Charlie byl v Rumunsku se svými draky, Percy pořád ještě nedostal rozum a neusmířil se s rodinou. Bill s Fleur jeli zas jednou ukázat vnučky do Francie. Proto se k hřišti Přemístilo jen bývalé 'Smrtící kvarteto' a Fred s Georgem. Ti celou rodinu lehce šokovali, když oznámili, že si hodlají vzít za manželky Parvati a Padmu Patilovy. Jelikož byli sami dvojčata, domnívali se, snad právem, že si své manželky dokáží rozlišit…

Přemístili se blízko chumlu čarodějů spěchajících na tribuny sledovat zápas. Parvati a Padma je brzy volaly k sobě, takže se šestice rozšířila na osm lidí. Rona, už z domova převlečeného do dresu Kudleyských Kanonýrů, po chvíli odvlekli spoluhráči na střídací lavici.

Hřiště bylo chráněno obvyklým způsobem proti objevení mudly a protipřemísťovacími zábranami. Ty zároveň sloužily jako hranice, kam až směly odlétnout jakékoli létající předměty, vyjma ptáků.

První rozehrávky nebyly zajímavé a po pár gólech Harry musel usoudit, že Ron Tornádům křivdil, protože zaostávaly jen o dvacet bodů.

Pak nešťastně odražený Potlouk shodil z koštěte brankáře Kanonýrů a Ron nastoupil na hřiště na jeho místo. Chvíli se pokračovalo ve hře…

Náhle se odkudsi ozvalo třesknutí výstřelu a chytač Tornád, který byl v té chvíli dost blízko Rona, protože zahlédl Zlatonku, se chytil za hrudník a spadl z koštěte.

Ještě než dopadl, viděl Harry ve všechnohledu, že na hrudníku je krvácející rána po průstřelu.

„Acio koště!" vykřiknul a vytasil služební Smith & Wesson. „Postarejte se o Ginny!" zavrčel ještě na spolusedící přátele.

Když k němu koště zastřeleného chytače dolétlo, už viděl, odkud kulka přilétla a letěl vstříc neznáměmu ostřelovači. Koště se zarazilo o bariéru a on viděl jen hlaveň vyčnívající zpod neviditelného pláště. Několikrát vystřelil po přibližném odhadu, kde by vrah mohl mít tělo a důležité orgány v něm. Třesknutí vzduchu zvenčí mu prozradilo, že se vrah Přemístil. Ani nevěděl, jestli se trefil…

Kapitola 2) Tápání ve tmách

„Dostal jste ho?!“ zeptal se muž s kapitánskou páskou na rukávu v dresu Tornád.

„Nevím,“ přiznal Harry. „Mohl a nemusel jsem ho zasáhnout, ale Přemístil se odtud pryč.“

„Proč jste nezkusil hůlku a nějaké kouzlo?!“ zeptal se muž ještě.

„Nevím, co bych dostal skrz bariéru na druhou stranu. O stříbrné munici to vím,“ připustil Harry.

Ještě jednou se rozhlédl a když nic podezřelého nebo neočekávaného neviděl, uložil pistoli a vytáhnul zas hůlku. Poklepal si s ní zespodu na krk.

„Sonorus!“ zvýšil hlasitost svého hlasu. „Žádám všechny návštěvníky, aby zůstali na svých místech, dokud vás bystrozorové, nebo jimi pověřená ochranka, nepropustí! Prosím, předložte ke kontrole veškeré komunikační prostředky, vysílačky, mobilní telefony, dvoustranná zrcátka… Dále vás prosíme o dočasné vydání vašich fotoaparátů a všechnohledů. Veškerý váš majetek vám bude po provedené kontrole neprodleně na náklady Ministerstva kouzel navrácen. Vyšetřujeme tu vraždu, ta vás prosíme o spolupráci… Pokud je mezi přítomnými léčitel nebo lékař, který by spěchal za pacienty nebo někdo, kdo by se dovolával urychlené péče léčitele, dejte to vědět některému z bystrozorů. Jinak vás prosím ještě jednou o trpělivost.“

Zdálo se, že lidi z ochranky byli šťastní, že tohle nepříjemné a obtěžující rozhodnutí na sebe vzal sám Harry a pro ně bylo jednodušší řídit se jednoznačnými příkazy.

„Quietus!“ ztišil zas svůj hlas na normální úroveň a šel se podívat, jestli jsou nějaké stopy nebo svědci.

Lidé reptali, ale nakonec zůstali na svých místech tak dlouho, dokud je pět členů místní ochranky neobešlo, nezakreslilo jejich polohu v plánku hlediště a nevyslechlo si víceméně očekávané odpovědi typu:

„Ne, nikam a nikomu jsem během zápasu nevolal(a), ne neviděl(a) jsem nic podezřelého, dokud ten chudák nespadnul z koštěte…“

Zběžná kontrola neprokázala žádné volání mudlovskými ani magickými prostředky z hlediště ven. Pokud vůbec byl v hledišti nějaký vrahův spolupachatel, musel být dohodnutý buď na časové shodě nebo určité situaci. Harry si ale myslel, že to bude ztráta času a že žádného spolupachatele nikdy nenajdou.

Hermiona s Ginny kontrolovaly záznamy z donesených všechnohledů a s Ronovou pomocí dělaly poziční model situace na hřišti a polohy neznámého ostřelovače.

„Nepotěším tě, Harry!“ řekla mu Hermiona a podala mu jeden všechnohled.

Harry by byl v téhle situci krajně překvapen, kdyby to bylo nějak jinak. Podíval se do magického přístroje. Uviděl v nich sám sebe zezadu, jak letí k předpokládané vrahově pozici. Neviditelný plášť sice všechnohled poznal, ale nebylo v něm pochopitelně vidět, kdo je pod ním. Tak jednoduché to přeci jen nebylo… Uviděl vyčnívající hlaveň a zkusil všechnohled dodatečně přeostřit.

‘Útočná puška, typ Famas F1, ráže 5.56 ´ 45 mm NATO,‘ tvrdil titulek ve všechnohledu. Pro případ, že by ji snad neznal ze školení, nabídnul mu všechnohled dokonce obrázek celé zbraně.

„Harry, tímhle střílel,“ dodala Hermiona a podávala mu notně pomačkanou kulku. Podle hlubokých vrypů vyplněných hlínou hádal, že to bude některý z projektilů, které střelec vypálil po něm. I tak ale poznal po chvíli prohlížení zbytky křížku a kusu oceli vyčnívajícího z deformovaného stříbra…

„To je dva-dva-tři Remington,“ konstatoval Harry. „Vypadá to a stříbro a obávám se, že…“

„Obáváš se správně, Harry!“ ujistila ho Hermiona. „Je to munice pro M-šestnáctku vod Matěje Vandrovce.“

„Matěj Vandrovec je holt obchodník,“ řekl na to. „Prodá tomu, kdo mu zaplatí…“

Problém byl, že před tím byli jedni z prvních v Anglii, kdo se s tímhle dodavatelem spojil a domnívali se tak nějak samozřejmě, že nebude zásobovat jejich rivaly nebo potížisty… Ti si většinou vystačili s obyčejnou municí z olova potaženého mosazí.

„Myslíš, že by byl ochotnej nám říct, kdo si to u něj koupil?!“ zeptala se Ginny.

„Kdyby to udělal, už neprodá ani špuntovku…“ ujistil ji Harry. „Bude ochotnej nám prodat větší zásoby nebo ‘neprůstřelnou vestu‘, ale tohle projde vestou skoro jak máslem…“

To už věděli všichni dobře. Harry měl podivný pocit neskutečna. V okamžiku, kdy stříleli po Voldemortovi, vypadalo to jako nejlepší možné řešení. Ale i čarodějové, kteří byli tak nějak od přirozenosti věci až šíleně konzervativní, pochopili všechny výhody použití zbraní oproti magii.

„A co ten model?“ zeptal se Harry, aby odvedl pozornost vlastní mysli od nepříjemných myšlenek.

„No, nejsme si jistí, jestli chtěl opravdu odstřelit toho chytače, nebo někoho jiného, nejspíš Rona…“ říkala Hermiona zamyšleně. „Sice to není moc pravděpodobné, Ron měl být celou dobu na střídačce. Někdo si ale mohl pohrát s náhodou…“

„Hermi!“ odporoval Harry. „Kdyby někdo tak dobře překonal tu protipřemisťovací bariéru, aniž by si toho někdo na hřišti nebo v hledišti všimnul, tak by spíš zabil rovnou toho, koho by chtěl a zaranžoval to jako náhodu. Takhle by to bylo moc komplikované a vrazi málokdy uvažují tak komplikovaně.“

„Voldemort ano…“ odporovala mu na oplátku Ginny.

„Voldemort byl dokonalý magor, to se naštěstí tak často nevidí,“ snažil se všechny, včetně sebe samého uklidnit Harry. „Budem držet tu možnost, že chtěl zabít zrovna Rona, jako vedlejší verzi na paměti. Po mně vystřelil dvakrát a netrefil…“

„Tys na něj vyjel rychle a trochu nečekaně,“ řekla Hermiona. „Asi počítal s tím, že nikdo neprokoukne, odkud střílí, když bude mít neviditelný plášť. To je jedna dobrá zpráva,“ ukázala mu zkumavku s krví. „Trefils. Nevím kam, nevím jak těžce, ale ta krev měla ještě devětadvacet stupňů. Takže musela vytéct z živého těla. Zkusím, jestli tam nenajdu nějaké stopy po manipulaci, že by to mohlo pocházet z krevní konzervy, ale nemyslím si to. Pokud mi přivedeš podezřelého, udělám DNA fingerprint a řeknu ti, jestli to je jeho krev.“

Fajn, pomyslel si Harry. Teď ještě najít toho podezřelého… Musí nechat urychleně vyhlásit pátrání po postřeleném čaroději jednak v Nemocnici u svatého Munga, ale tak hloupý nikdo nebude a taky připomenout bystrozorským agentům mezi policisty, aby sledovali postřelené stříbrnou municí 40 SW…

Harry si vybral pár diváků, kteří by podle plánku hlediště teoreticky mohli něco vidět.

„Já už musím odejít!“ ječel pomenší chlapík. „Dneska mě čeká ministr k obědu…“

Harryho napadlo, že pokud by měl ministr Globus Ardaile sníst všechny ty obědy a večeře, které bude mít dnes nebo zítra podle výhrůžek nesčetných netrpělivých diváků, musel by svou postavou odpovídat svému křestnímu jménu.

„Kdo z nich nejvíc ječí?“ zeptal se jednoho vytřeštěného člověka z ochranky.

„Asi tamhle ten,“ ukázal opatrně prstem. „Je mezi těmi, co je chcete vyslechnout…“

„Fajn, postarejte, se s kolegy prosím o navrácení zapůjčených věcí a začněte mi sem ty lidi posílat. Toho křiklouna jako posledního…“

„A v jakém pořadí ty ostatní?“

„Vy si poradíte…“ ujistil ho Harry a ‘neviděl‘ ani zlomyslný záblesk v oku strážníka, ani Hermionu, která dala oči vsloup.

„Ginny, lásko, chvíli vydrž, snad se domů dostanem brzo,“ zaprosil Harry.

Ginny jako bystrozorka si myslela svoje, ale kývla hlavou.

„Jak se ten chlap vlastně jmenoval?“ uvědomil si Harry, jak málo zná famfrpálovou ligu.

„Samuel Dodson,“ informoval ho Ron. „Byl docela dobrej…“

O pár hodin později měl Harry hlavu jako balón. Od nikoh z diváků se nedozvěděl naprosto nic užitečného, zřejmě začaly v čarodějném společenství degenerativní mutace, protože nikdo z nich nic ani neviděl, ani neslyšel…

„Ty hajzle!“ ozvalo se najednou ve dveřích. Dovnitř se hnala nevysoká černovláska, kterou Harry poznal až za chvíli.

„Ty zatracenej hajzle! Ty můžeš za to, že je po smrti!“ ječela hystericky Cho Changová. „Kdybys mezi nás čaroděje nepřines pistole, tak ještě žije!“

„Cho Changová, co se děje?!“ zaburácel vztekem z únavy a zjevné nespravedlnosti. „Já ho ani nestřelil, ani si na to nikoho nezjednal. Jestli si myslíš něco jiného, můžeš si stěžovat na centrále a možná mě odvolají z případu. Aspoň si budu moct vybrat volno jako náhradu za dnešek!“

„Já jsem Cho Dodsonová!“ zaječela Cho.

A do prdele! pomyslel si Harry. Další možný motiv k jeho zabití!

Zkoušel vymyslet, komu mohla Dodsonova smrt prospět, jestli nedlužil někomu peníze, nebo naopak někdo nedlužil peníze jemu, jestli to není součást sázkařské hry, když se zhorší kurz sázek na Tornáda, jestli někomu nechodil za ženou, jestli po něm někdo nebude dědit… Teď přibyla možnost nějakého Choina milence, případně někoho, kdo doufá, že by po smrti manžela mohl ‘utěšovat‘ vdovu.

„Nic neříkáš?!“ zeptala se bývalá chvilková Harryho ‘chyba‘.

„Proč bych se namáhal?!“ zeptal se Harry. „Ty si s ječením vystačíš bohatě sama. Mimochodem, kde jsi byla v době výstřelu?“

Naštvaná Cho dodusala ke stolu, kde si zařídil prozatímní výslechovku.

„Tady!“ zapíchla prst do mapky hlediště. „Jediné, co jsem viděla, bylo, jak mi někdo zastřelil manžela!“

Harry něco zamumlal a s využitím co nejlepších diplomatických schopností, kterých moc neměl. Pomyslel si, že některé otázky bude muset nechat Cho položit někým jiným. Ginny a Hermionu může rovnou vynechat, těm by asi neodpověděla nebo by se tomu nedalo moc věřit.

Zkusí se zeptat Tonksové, jestli nebude ochotná ji vyslechnout a prověřit, jestli s tím nemá něco společného. Mimoděk ho napadlo, jestli náhodou Cho není prokletá nebo nepřináší prokletí svým partnerům. Nakonec i její předchozí partner Cedrik Diggory byl zabit, i když s tím mohl mít cos společného i sám Harry…

Když ji dostal konečně ven ze dveří, chvíli tiše klel.

K tomu měl mít brzy další důvod…

S Hermionou, Ronem a Ginny postával velitel Dawlish s Tonksovou.

„Pane Pottere!“ přivítal ho s podivným výrazem v obličeji. „Nesu vám zprávu. Ministr si přeje, abych vás z případu bez prodlení odvolal. Vzhledem k tomu, že mohli střílet na vašeho švagra, nebudete nestranný a nezaujatý. To platí nakonec i pro vaši manželku neb paní Hermionu Weasleyovou. Krom toho, ministr má k zvládnutí úkol, na kterou si vyžádal speciálně vás. Máte se k němu neprodleně dostavit!“

Harry zastavil pravou ruku kousek od své hlavy, za kterou se chystal chytit.

„Kdo přebírá tenhle případ?“ zeptal se a ukázal své poznámky.

„Tady Tonksová-Lupinová,“ kývnul hlavu Dawlish. „Nejsem úplný pitomec. Vím, že s tou budete ochoten v případě potřeby spolupracovat.“

Harry beze slova podal Tonksové své poznámky.

„Myslel jsem na to, že budu potřebovat její výpomoc. Jeho manželka je moje bývalá známá z Bradavic,“ poznamenal ještě.

„Kdo?!“ zeptala se Ginny.

„Cho Changová je teď Cho Dodsonová!“ informoval je.

„Dobře veliteli,“ kývul Harry na Dawlishe. „Doprovodím manželku domů a zaskočím k ministrovi.“

„S tím zaskočením se laskavě moc nezdržujte. Jinak vám ukážu názorně, jak funguje princip zákonu padajícího hovna.“

Harry si celkem dobře uměl představit, o co jde. Kývnul na pozdrav všem okolo, vzal Ginny lehce okolo ramen a vyšel s ní ven, aby došli za protipřemisťovací zábrany. Přemístili se do Godrikova dolu, v domě Harry ze zvyku vše obhlédl, nic nevypadalo podezřele, tak políbil manželku a rozloučil se.

„Dej na sebe pozor!“ požádala ho Ginny.

„Vždyť to je jen ministr, ne Voldemort,“ namítnul.

„Já vím, ale zbytečně na něj neřvi! Prosím!“ Ginny se skoro smála. „Už znám tenhle tvůj obličej.“

„Dobře, budu se krotit,“ zabručel Harry, vzal si špetku Letaxu a dopravil se do Ministerstva kouzel, aby si vyslechl, co mu může chtít ministr Globus Ardaile…

Kapitola 3) Inspektor Pickens

„Harry, pan ministr se už po tobě ptal!" sděloval mu s ustaraným výrazem obličeje Percy, když ho viděl vylézat z krbu ve vstupní síni. „Nemůžeš ho jen tak nechat čekat!"

„Ty TOHOHLE ministra vážně obdivuješ," obvinil Harry Percyho. „Ten předchozí byl vojevůdce do války, ale tohle je ten správný kariérní byrokrat, který se dopovyšoval pro spolehlivost až do nejvyšší pozice… Ty bys ho hrozně rád napodobil."

Percy nafrněně zvednul nos a aniž si uvědomil, že tak vypadá směšně, rádoby důstojným krokem odešel.

Harry došel k ministrově pracovně.

„Že jdete!" přivítala ho Ardailova sekretářka Aline Whiteová. „Už se po vás ptal. Máte jít dovnitř hned, jakmile mi tu odevzdáte zbraně a hůlku."

Harry se zamračil, ale vytáhnul pistoli, vyndal z ní zásobník i náboj z komory a vše odložil do podané skříńky. Zamknul jí a klíč strčil do kapsy.

„Ještě dýku a hůlku!" přikázala Aline a podala mu druhou skříňku.

Když Harry odložil do druhé skříňky svou postříbřenou dýku i hůlku, ministrova sekretářka vstala a prověřila Harryho s čidlem tajností. Přitom objevila Harryho druhou hůlku, tu po otci. Ukázala prstem ke skříňce. Harry zamknul i druhou hůlku a dal do kapsy druhý klíček. Tyhle skříňky by měly být bezpečné a jen tak někdo by se do nich neměl dokázat dostat.

Ministrova sekretářka vytáhla ze zásuvky zrcátko.

„Tak už je tady, pane ministře!" řekla do něj.

„Jestli jste ho už odzbrojila, tak ho pošlete za mnou!" přikázal ministr ze zrcátka.

Harry s ošklivým obličejem prošel dveřmi.

„Tak jste si konečně ráčil udělat čas na svého představeného!" konstatoval ministr.

„Podívejte se na to, Minervo!" požádal ředitelku Bradavic, profesorku McGonagallovou. „Na to, že nechává čekat mne, jsem skoro zvyklý, ale že nechá čekat i vás… A ještě se bude ksichtit."

Harry usoudil, že bude moudřejší mlčet a nereagovat.

Když Globus Ardaile viděl, že Harryho nevyprovokuje, podal mu desky s papíry.

„Máme tu případ zneužití černé magie," řekl ministr. „Něco jako woo-doo panenka s utišujícím prokletím…"

Tohle byla vcelku jednoduchá záležitost, ale dalo se obhájit, proč to dávat bystrozorovi. Jen nějak Harry nedokázal pochopit, proč mu to předává ministr osobně a před ředitelkou Bradavic. Ledaže… Rychle otevřel papíry a klouzal po nich očima.

Podezřelá: Jane Pickensová, četl. Věk: osm let. A kruci! Zachytil Ardailův pohled.

„Takže vám to je asi jasné…" ministr se rozhodl, že si Harryho vychutná. „Ta 'dívenka' svou spolužačku proklela, takže jí schromnul jazyk. Naši léčitelé to v tichosti odléčili. Normálně by tohle vyřídil někdo z hlídky, případně bychom to nechali zcela v rukou pedagogů z Bradavic, ale jejím otcem je inspektor Pickens z Manchestru. Mudla, poměrně obyčejný…"

„Dobrá, pane ministře," přikývnul Harry. „CO PŘESNĚ je mým úkolem?!"

„To je snad celkem jasné…" Globuse asi netešilo, že se Harry takhle krotí a nevybuchuje. „Tohle je úkol, při kterém nebudete mít příležitost někoho zabít. Doprovodíte paní ředitelku k rodině té dívenky a postaráte se, aby už nikoho neproklínala, pokud to tedy nedostane za úkol od učitelů v Bradavicích. Pak se postaráte, aby se tohle nedostalo do mudlovských novin a aby její rodina byla připravena. Možná se vám bude spolupráce s policistou hodit. Pokud to dobře chápu, oni také vybírají tu 'lidskou žumpu', jak jste se kdysi ráčil vyjádřit pro tisk. Dávám vám volnou ruku k tomu, abyste mu to nějak vysvětlil, v nejhorším můžete použít i paměťová kouzla. Ale tu Jane Pickensovou chci za tři roky vidět na seznamu studentů Bradavic, nechci vidět žádné zprávy v mudlovských novinách a kdyby to nebylo ani ve 'Věštci', považoval bych to za laskavost. Nashledanou."

„Těší mne Minervo, že jste tak rychle reagovala na mé pozvání," řekl ještě ministr bradavické ředitelce. „Doufám, že se příště setkáme za příjemnějších okolností… Na shledanou."

„Na shledanou, Globusi," rozloučila se s ním McGonagallová a pak pokynula Harrymu ke dveřím.

Harry se postavil do pozoru, kývnul hlavou a otevřel jí dveře. Pak ještě zasalutoval směrem k ministrovi kouzel a vyšel ven.

Aline Whiteová mu podala obě skříňky, Harry si je odemkl a po znovuvyzbrojení se přestal cítit 'jako nahý v trní'.

McGonagallová na Harryho výzbroj koukala 'jako bacil do lékárny', tedy s jistým nesouhlasem.

„Tak mi ukaž svou pracovnu, Harry, nejdřív probereme, jak to uděláme…" pokynula mu.

Harry pochopitelně neměl svou pracovnu, ale jen kóji se stolem a židlí, jako ostatní bystrozorové. Na vnější stěně před otvorem, sloužícím místo dveří bylo něco, co vyvolalo silně zvednuté obočí bradavické ředitelky. Na stěnu někdo vyvěsil fotografie všech, koho Harry zabil nebo se na jeho smrti podílel, připíchnuté špendlíky, tvarovanými jako malé dýky. Galerie začínala vlkodlakem Fenrirem Greybackem, na čestném místě byla zvýrazněná fotografie Voldemortova bezhlavého těla, pokračovalo to Charybdou Spelenosopulosovou a dalšími Řekyněmi, Gerhardem Schwiregem, šílencem z Německa, který se považoval za nové Voldemortovo vtělení. V jedné londýnské restauraci vzal skupinu mudlů jako rukojmí a dožadoval se čestného souboje s Harrym Potterem. Harry skutečně přišel, ale jen tak blízko, aby se dostal na bezpečný dostřel s ostřelovačskou puškou… Celkem tam bylo šestnáct fotografií.

„To sis sem vystavil ty?!" zeptala se profesorka udiveně.

„Ale ne!" odpověděl Harry resignoveně. „Nevím, kdo z kolegů si dal tu práci, ale vždycky, když to sundám a vyhodím, za chvíli je to tam zas visí…"

McGonagallová to tedy nechala už bez poznámek a začala s Harrym raději připravovat plán akce…

„Inspektor Pickens?" oslovil Harry nenápadného pětatřicátníka odcházejícího ze služebny Manchesterské městské policie.

„Ano," přikývnul oslovený. „Přejete si?!"

„Jsem Potter, Harry Potter," odpověděl mu Harry. (Tomu hloupému vtipu nešlo odolat…) „Z WI dvě," ukázal mu svůj odznak bystrozora.

„Žádná taková služba neexistuje!" rozhorlil se policista. Bylo vidět, že lituje, že britská policie stále většinou chodí beze zbraně. Prohlížel si toho 'Harryho Pottera' a pokoušel si zapamatovat nějaké významné rysy jeho obličeje nebo oděvu. Oblečený byl až v nápadně nenápadné šedomodré sportovně střižené bundě bez ozdob nebo nápisů a v obyčejných džínách, na nohou měl tmavší obnošené tenisky, bez loga nějaké značky. Jediné nápadné na něm byly delší rozcuchané vlasy, kulaté brýle a podivná jizva na čele ve tvaru blesku. „Co jste zač člověče, blázen nebo provokatér?!"

Harry se rozhlédl. Opodál v kočičí podobě přikrčená profesorka McGonagallová mu kývnutím potvrdila, že v dohledu není nikdo. Byli už také mimo okruh dosahu kamer policejní služebny.

Když Harry vytáhnul hůlku, vytřeštil na něj inspektor oči.

„Jde o vaši dceru…" řekl Harry pološeptem.

„Co je s Jane?!" jakmile to vyslovil, pochopil inspektor, že udělal chybu. Pokud je to únosce nebo někdo podobný, nesmí před ním ukázat slabost…

„Vaše dcera má jisté… řekněme… schopnosti…" Harry mluvil záměrně potichu a se zámlkami. Nutil tak druhého muže, aby ho pečlivě poslouchal, místo plánování, jak mu třeba zlomit ruku. „To pravděpodobně neuniklo ani vaší pozornosti."

Inspektor Pickens sledoval ostražitě hůlku v Harryho rukou.

„Co tím myslíte?!" dostal ze sebe.

„Že je budoucí čarodějka," odpověděl Harry přímo.

„Kouzla neexistují!" zahorlil detektiv, ale to už viděl, jak se Harry poklepnutím hůlky mění na dokonalou kopii jeho samého.

„Co má tohle znamenat?!" skoro zakřičel.

Harry na sebe vzal ihned zpět svou podobu a rozhlédl se. Nezdálo se, že by se někdo obtěžoval koukáním, ale jeden nikdy neví…

„Svým způsobem jsme kolegové, proto vám to dělám opravdu nerad, ale dal bych přednost, kdybyste spolupracoval, je to i v zájmu vaší dcery a po pravdě řečeno i širšího okolí… Silencio!" přikázal ještě a policistu tak magicky umlčel.

Bylo vidět, jak naprázdno otvírá ústa ve snaze zaječet.

„To kouzlo za malý okamžik zruším, jen co se uklidníte a budete mě dostatečně pozorně sledovat," řekl mu Harry tvrdě. „Profesorko McGonagallová, pojďte!"

„Já jsem Minerva McGonagallová, ředitelka školy čar a kouzel v Bradavicích," vysvětlila policistovi přísně vyhlížející stará dáma, která podle policistových vlastních očí byla ještě před malou chvilkou mourovatou kočkou. Stará paní měla vlasy utažené do tak pevného uzlu, že inspektor skoro nechápal, jak to, že jí to nevytlačí mozek ušima ven. Skoro hrozivý výraz dokreslovaly malé hranaté brýle a tenké rty. Lahvově zelený plášť pak dokresloval podivnost té osoby.

„Potřebovali bychom hovořit s vámi, vaší manželkou a hlavně s vaší dcerou," vysvětlovala mu ta strašlivá ženská. „ Je ve vašem zájmu, abyste se snažil nekřičet. Co myslíš, Harry?" obrátila se na toho druhého. „Už ho můžem odeklít?"

„Ještě ne, paní profesorko," pronesl 'zjizvený ksicht', jak si ho v duchu inspektor pojmenoval. Pak vytáhnul desky s papíry a začal z nich číst. „Potřebuju si zkontrolovat správnost našich údajů. Pokud to bude sedět, pokývejte hlavou, pokud ne, zavrťte. Nesnažte se mluvit, nepodaří se vám to…"

„Takže, vy jste detektiv inspektor Roger Pickens, věk třicet pět let, oddělení krádeží Městské policie Manchester. Dvanáct let ve službě, dvakrát zraněn při výkonu činnosti, jednou pobodání nožem, jednou úder do hlavy a následný otřes mozku, když jste zanedbal možnost, že pachatel může mít nablízku také i komplice. Pane kolego, taková neopatrnost, z vaší paní mohla být lehce vdova a z dcery poloviční sirotek. Apropó, jednou ženatý s Mary Adrianou Mallensovou, dosud nerozvedený, na policistu slušný výkon," začal Harry předčítat. „Zatím jedno dítě, dcera Jane Mary, věk osm let, toho času základní škola West Bridge. Souhlasí?" obrátil se k policistovi a vyčkával.

Inspektor trochu zuřivě zakýval hlavou.

„Fajn. Mám tu zatím nahlášená dvě neoprávněná použití kouzel, první bylo před rokem v zahradě vznášecí kouzlo použité na ovoce, to jsme neřešili…"

V té chvíli inspektorovi došlo, že ten člověk asi mluví pravdu. Loni na podzim si všimnul, že jablka, se kterými si jeho dcera Jane hrála na zahradě, nějak nápadně dlouho visela ve vzduchu, ale vzhledem ke své únavě tomu nepřikládal žádný význam.

„Závažnější je věc ze včerejška. Použití woo-doo na převod panenky v symbol spolužačky a vyvolání utišující kletby, která Francisce Henrietě Higginsové způsobila několikahodinové ochromení jazyka," četl Harry.

Vtom mu inspektor papíry vytrhnul z rukou. Harry mu nebránil. Inspektor Pickens ke svému narůstajícímu zděšení četl nahoře: Ministerstvo kouzel, Odbor uplatňování kouzelnických zákonů, Centrála bystrozorů… Suchou řečí protokolů, znějících podobným stylem ‘vraždění jazyka‘, jaký používá i policie, tam četl popis 'provinění' své dcery a návrhy řešení. U druhého provinění bylo v návrhu řešení napsáno: Předat bystrozorovi Harrymu Potterovi k vyřízení, G.A. Že G.A. bude parafa šéfa tohohle člověka, to nebylo moc obtížné pochopit.

„Budete ochoten poslouchat?" zeptal se Harry policisty.

„A nebudete se pokoušet křičet?" zeptal se ještě, když inspektor kývnul na souhlas.

„Dobře… Finite incantatum!" odčaroval ho Harry. „Jak přijme náš vpád vaše paní?"

Policista na něj hleděl stále zachmuřeně. Ten člověk ho přepadne, začaruje, jako kdyby to vůbec šlo… A co bylo to před chvílí?! zeptalo se ho jeho vlastní podvědomí s jakýmsi zvrhlým humorem.

„Asi ne úplně lehce," připustil. „Neuděláte jí nic ani Jane?!" skoro zaprosil. „Co to má být vlastně ten bystrozor?“

„To je něco jako policista nebo lovec čarodějů, těch mimo zákon,“ řekl 'zjizvený ksicht'. „Vaši dceru jsem dostal v podstatě za trest za drzost vůči nadřízeným… Vzhledem k jejímu věku a nutnosti utajení jsem dostal více méně volnou ruku a už jsem se i rozhodl, jak to zaonačím.“

„Prosím?!“ detektivovi se ta představa zrovna třikrát nelíbila.

„No, zkusíme vám s profesorkou McGonagallovou vysvětlit, o co jde. Všem, včetně vaší dcery. Pak vás všechny začarujeme tak, abyste o tom nemohli mluvit ani psát ani jinak dát vědět někomu jinému než sami mezi sebou, eventuálně ještě byste to dokázali říci nějakému jinému čaroději… Jen pochybuju, že se s tím někdo jiný bude obtěžovat…“

Plán toho ’bystrozora‘ se inspektorovi Pickensovi vůbec nelíbil, ale nevěděl, co s tím udělat.

„Nešlo by jí těch ’schopností‘ nějak zbavit?“ zeptal se. „Aby byla normální.“

„Přiznám se, že nevíme,“ připustil Harry.

„Pravděpodobně by při takovém pokusu mohlo dojít k poškození mysli nebo duše vaší dcery,“ dodala ta strašlivá stařena tvrdým hlasem. „Může se sama rozhodnout to nepoužívat, známe případy, kdy čaroděj ztratil své schopnosti například v důsledku nesnesitelného zármutku… Můžete se vy rozhodnout to ignorovat, ale tyhle schopnosti, pokud nejsou řízené, mohou být velmi nebezpečné. Pokud dáte na dobrou radu, pošlete ji na některou čarodějnou školu. Já jednu vedu a mohla bych ji do ní přihlásit. Ale až od jedenácti let. Pokud si to budete vy nebo vaše paní, případně vaše dcera přát, můžeme vám poslat i kontakty na naší konkurenci…“

Došli k řadovému domu, u jedněch dveří se policista zastavil.

„Tak pojďte dál,“ pozval je rezignovaně.

Vešli dovnitř.

„ Jdeš trochu pozdě,“ komentovala to manželka, dřív než si všimla návštěvy. „Kdo jsou ti lidé?!“ zeptala se po tom.

Malá nakrátko ostříhaná hnědovláska vykoukla zpoza matky a zazírala na návštěvu v modrookém údivu.

„Vezmeme to zkrátka!“ konstatovala profesorka McGonagallová a proměnila se v kočku.

Holčička na to fascinovaně zazírala, naproti tomu její matka se slovy: „Panenanebi!“ omdlela.

„Enervate!“ probudil jí Harry hůlkou. Pak jí s inspektorem doprovodili do obývacího pokoje, kde ji posadili do křesla.

Profesorka McGonagallová se chvíli procházela okolo v kočičí podobě, než se znovu proměnila do lidské.

„Myslím, že to by stačilo místo představování,“ konstatovala svým strohým hlasem. „Harry, připravil bys pro nás laskavě čaj? Já jsem profesorka McGonagallová, ředitelka školy čar a kouzel v Bradavicích, Harry Potter je bystrozor, to znamená, že loví ty, kdo zneužívají kouzla.“

Když se paní Pickensová zvedla, že ukáže kuchyni, ale Harry klepnutím hůlky vyčaroval kouřící čajovou konvici a pět hrnků. Malá Jane Pickensová na to fascinovaně zírala.

„No maličká?“ oslovil jí Harry. „Co ti udělala FranciskaHigginsová, že sis přála, aby už nikdy nemohla mluvit?!“

„Říkala o mně… Já jí nic neudělala ani nechtěla!“ bránila se Jane.

Harry se podíval na inspektora Pickense.

„Který je její pokoj?“

Pak namířil hůlku v naznačeném směru: „Acio woo-doo panenku!“

Vzduchem prolétla panenka, která měla v ústech vražený špendlík.

„Tohle se NEDĚLÁ!“ řekl Harry. Vytáhnul špendlík a namířil na panenku hůlku: „Reparo!“

„Chtěla by ses tohle taky naučit?“ zeptal se holčičky.

„To bych opravdu mohla?!“ zeptala se s rozzářenýma očima.

„Ano mohla,“ přisvědčil Harry. „Jenže tví rodiče to musí schválit a ti to neschválí, když budeš ubližovat jiným, tedy pokud ti sami neubližují stejně. Taky to neschválí jiní čarodějové, protože děti nesmějí čarovat mimo školu, jen v sebeobraně. Proto jsem se dohodl s tvým otcem. Jestli to schválí i tvoje matka, bude to možné…“

„Já bych chtěla, aby byla normální!“ skoro zaječela paní Pickensová.

„A dovolíte jí, aby šla na nějakou čarodějnou školu?“ zeptala se profesorka McGonagallová.

„Nechci!“ řekla matka holčičky. „Nešlo by ji toho nějak zbavit?“

Profesorka zopakovala svou tezi o poškození mysli nebo duše, takže paní Pickensová usedla na židli a dala tvář do sepjatých dlaní.

„Dobře…“ řekla, když se s tím vyrovnala. „Jak moc to bude nebezpečné?!“

„Trochu ano,“ připustila profesorka. „Nemyslím ale, že víc, než nechat nehlídaný talent bez tréninku. To by ji mohlo velmi snadno stát život. Jestli budete souhlasit, pošlu vám v patřičné době přihlášku. Teď bych měla pro Jane jednu knížku,“ vytáhnula odkudsi malou knížku. „To je základní učebnice, aby nešla úplně neznalá. Na konci jsou úlohy. Když je Jane vyplní správně, dozvím se to a nechám jí poslat novou knížku. Teď je na Harrym, aby rozhodnul o trestu pro ní za to, že svou začínající moc zneužila…“

<img src="http://www.hotcakencyclopedia.com/Animals/image.Chipmunk.jpeg"align="left"> Holčička se na Harryho udiveně podívala.

„Trest?! Vždyť ona o mě řekla, že…“ bránila se.

„TICHO!“ řekl Harry. „Pane a paní Pickensovi, myslím, že by měla mít nějaké své zvířátko, o které se bude muset pečlivě starat, aby nemyslela na nesmysly, co si o ní někdo říká nebo myslí…“

„Co bys chtěla!“ otočil se k Jane.

„Opičku!“ vykřikla.

„Ne, opičky jsou obtížné na péči, na to jsi moc malá…“ odporoval Harry. „Vyber něco jiného!“

„Tak veverku!“ na to Jane.

„Veverka by šla…“ přikývnul Harry. „Chceš šedou, zrzavou nebo černou?“

Když holčička pokrčila rameny, že jako neví, napadlo ho: „Zkusíme americkou pruhovanou veverku, čipmanka.“

Namířil na panenku hůlku a mávnul s ní. Postávajícího čipmanka pak vzal do dlaně a podal ho dívence.

„Jé, ten je krásnej!“ řekla obdivně. „Jako Chip a Dale v televizi. Budu mu říkat Dále!“ rozhodla.

„Zítra zajdeš do knihovny, abys si vypsala všechno, co o nich najdeš, jak je krmit a tak… To bude tvé první zadaní v čarování,“ řekla jí profesorka McGonagallová. „Kromě toho se budeš mnohem pečlivěji učit všechno - matematiku, jazyky, chemii a vůbec. Magie, maličká totiž znamená v řečtině moudrost.“

„Teď ještě uzavřem naše setkání,“ řekl Harry a pokynul profesorce, aby také vstala. Rodině Pickensových pokynul naopak, aby zůstali sedět.

„Musíme se zajistit, abyste o tomhle s nikým nemluvili…“ vysvětlil Harry. „Můžete se o tom bavit mezi sebou, ale ne s nikým cizím, pokud nebude také čaroděj.“

S tím začali s profesorkou s tasenými hůlkami pomalu obcházet celou rodinu Pickensových.

„Až bude Jane jedenáct, přijde jí pozvánka do školy,“ zopakovala profesorka. „Ve spěšném vlaku do Bradavic to kouzlo přestane působit. Jen bych si přála, abyste o celé věci pak pomlčeli. V té době by za prozrazení by byl trest od Starostolce asi dost tvrdý.“

„Starostolce?“ nechápal inspektor Pickens.

„To je náš soud pro čarodějské provinilce,“ vysvětlil Harry.

„Potřeboval bych na vás nějaký kontakt!“ ozval se detektiv. „Co kdybych se jako policista potkal s potížemi způsobenými kouzly nebo měla potíže dcera…“

„Dobře,“ řekl Harry a mávnul znovu hůlkou. „Pokud budete mít takové potíže, jak říkáte, vzpomenete si, že se máte dostat do západní Anglie, do vesnice Godrikův důl. Tam najdete buď dům rodiny Potterů, nebo místního kněze, Otce Eilnotha Wingerse. Pokud to nebudete potřebovat, budete vědět, že to v paměti máte, ale nedokážete si vzpomenout,“ máchnul Harry znovu hůlkou. „Teď vám budu přát dobrou noc, určitě si o tom budete potřebovat promluvit mezi sebou a Janin čipmank bude potřebovat nějakou klec a později voliéru. Nashledanou!“

S těmi slovy profesorka McGonagallová kývla úsečně hlavou a s třesknutím se Přemístila pryč a vzápětí se Přemístil i Harry.

„Co budeme dělat, Rogere?!“ zeptala se paní Pickensová.

„Přinesem ze sklepa tu klec po kanárkovi, než seženem něco většího, Mary,“ odpověděl jí. „Nebo máš lepší nápad?“

Kapitola 4) Špatné zprávy

Harry se Přemístil kus od protipřemisťovacích zábran Godrikova dolu. Došel v zamyšlení do domu. Ministr se zřejmě rozhodl ho znechutit natolik, že se sám vzdá pozice bystrozora. Tuhle radost mu rozhodně nemíní udělat…

V zamyšlení došel až k domu, který snad odjakživa patřil jeho rodině a kde teď na něj čekala Ginny, která také čekala jejich dítě. Napadlo ho, že už jen tohle je zatraceně dobrý důvod, aby v práci bystrozora pokračoval, protože jeho dítě by mělo vyrůstat ve světě bez bastardů jako byl lord Voldemort, Petr Pettigrew, rodina Malfoyů, Severus Snape a další jim podobní…

„Ahoj Harry!" uvítala ho v předsíni celá skupina lidí. Ginny seděla v obýváku a čekala, než ho dovedou.

„Jak ti je Harry?!" zeptala se ho. „Zvládneš unést pár špatných zpráv?!" tušila dobře, jaké asi je jeho duševní rozpoložení.

Tiše přikývnul.

„Asi bych měl začít já…" začal opatrně Ron. „Mám ti vyřídit od kapitána Tornád, že nejsi na jejich hřišti žádoucí osobou…"

„Ať jdou do pr…e!" utrhnul se Harry. „Je to místo činu a já jsem pořád bystrozor, takže tam můžu vyšetřovat, pokud mi velitel nepřikáže něco jiného."

Ron jen tiše přikývnul, jakoby slyšel jen to, co čekal.

„A ty další špatné zprávy?!" zeptal se Harry až nebezpečně klidným hlasem.

„Ty mám já," řekla mu Hermiona. „Udělala jsem předběžné testy s tou krví… Našla a vyfotila jsem dělící se lymfocyt, takže jsem mohla udělat karyotyp," ukázala mu obrázek. „Tohle je Y-chromozom, našla jsme taky sr-y gen a normální hladinu testosteronu. Postřelený byl muž."

„Fajn, takže můžeme vyloučit střelkyni. Ženská si ale mohla střelce najmout… Sice nám tak zůstává ještě dost a dost podezřelých, ale v čem je ta špatná zpráva?!"

„V té krvi jsem našla ještě něco. Totiž magiprionový patogen."

Hermiona objevila při studiu vlkodlaků patogenní částice, složené z bílkovin, které byly vylučovány slinami a které měly vliv na změnu obdobných bílkovin lidského těla v bílkoviny vlkodlaka. Podobně fungovaly podle mudlovských učebnic i ovčí nemoc scrapie, nemoc šílených krav nebo z lidských chorob kuru nebo Creuzfeld-Jacobsova demence. Sice to bylo zajímavé, ale v léčení vlkodlaků to přesto nepomohlo. Protože částice měly jisté čarovné vlastnosti, měnily se v závislosti na měsíční fázi a byly citlivé na stříbro, zavedla pro ně Hermiona termín magiprion a byla za svůj objev navržená na Merlinovu cenu. Nepublikovaným údajem bylo, že Harryho švagr Bill kupodivu magipriony slinami nevylučuje. Předpokládalo se, že podobně funguje i upíří nákaza, byť tam nebyly nalezené magipriony tak jednotného typu.

„To je zajímavé… Takže střelcem byl vlkodlak?" zeptal se Harry. „Že by se přestali bát stříbra? To by bylo dost špatné…"

<img src="http://www.shadowrun.pro24.pl/srpl/images/stories/wendigo.jpg"align="left"> „Ne Harry, je to ještě horší," ujistila ho Hermiona. „Podle toho, co vím, to nejsou magipriony vyvolávající změnu ve vlkodlaka a asi ani v upíra. Tohle spíš vypadá, že pachatel je nejspíš ze všeho wendigo."

„Wendigo?!" tohle Harryho opravdu zaskočilo. Už si od školy moc nepamatoval, ale wendigo by měli být typičtí spíš pro severské oblasti, tak Švédsko, Norsko, možná Sibiř a nejvíc sever severní Ameriky…

„To je sice podobné stvoření, jako vlkodlak, ale vypadají a chovají se jinak," vyložila si Harryho váhání Hermiona chybně jako neznalost. „Vypadají jako…"

„Já vím," odsekl Harry. „Vypadají jako yeti nebo saskwatch nebo možná trochu jako bílý medvěd kombinovaný s gorilou. Jsou dost silní, chlupatí a mají rádi lidské maso. Ale nechápu, na co použije wendigo pušku se stříbrnou municí, vždyť ta je pro ně stejně nebezpečná jako pro vlkodlaky. Pokud si pamatuju, tak jí na jejich lov používají v Norsku i Švédsku…"

„Ano Harry, odtamtud bude asi i ta munice, v našem muničáku podle inventury nechybí a Fred s Georgem pašují pokud vím jen pistolovou," zastavila ho Hermiona. „Jenže wendigové jsou na rozdíl od vlkodlaků vysoce individualističtí a nevytvářejí smečky. Proto je taky vlkodlaci obvykle zlikvidují. Jeden wendigo přepere jednoho vlkodlaka hladce a ani se nezapotí. Ale deset vlkodlaků jednoho wendiga roztrhá… Wendigové se navíc zabíjejí navzájem, snesou se spolu obvykle jen ti opačného pohlaví."

„Chceš mi navrhnout, abych se obrátil na vlkodlaky, aby mi ulovili pachatele?" zeptal se Harry opatrně.

„Ne Harry, to by nefungovalo… Chci, abys s tím počítal a věděl, že tenhle vrah bude zatraceně nebezpečný a že je problém určit, jaký měl pro vraždu motiv. Být wendigem je skoro určitě hodně finančně náročné, i v lidské fázi mají obrovský apetit na maso. Pokud přežijí, můžou být zatraceně dlouhověcí a časem jsou stále méně a méně lidští, až nakonec odejdou do lesů a tam jsou z nich dravci se zálibou v lidském mase. Taky je navíc klidně možné, že si chtěl jen vyzkoušet funkčnost zbraně v podmínkách podobných souboji s jiným wendigem."

Na všechny přítomné padlo dusivé ticho.

„Ale já ho přeci postřelil," namítnul Harry. „Stříbrnou kulkou, to by pro ně mělo být stejně nebezpečné, jako pro vlkodlaky…"

„Ano Harry," ujistila ho Hermona váhavě. „Ale to zranění nemohlo být příliš vážné. Dokázal se přece Přemístit, krve z něj vyteklo poměrně málo a pokud se kulky a jejích částeček v ráně zbaví, rána se mu dost rychle sama zacelí. Jejich schopnost regenerace je nejméně stejně dobrá, jako u vlkodlaků. Navíc, moc toho o nich ani nevíme. Nezdá se, že by se jejich počet zvyšoval stejným způsobem, jako u vlkodlaků, tedy alespoň těch pár, co přežili přímý útok wendiga, se jimi nestalo. Chytit živého wendiga se podařilo jen dvakrát v Norsku. Poprvé toho zjistili málo, při pokusu o útěk jim zabil bystrozora a oni ho na útěku postřelili a pak už raději dorazili. Podruhé už měli k dispozici šalamounkový lektvar pro vlkodlaky, ale ten na wendiga nezabral a když se i ten druhý pokusil o útěk, zastřelila ho stráž. V Anglii bylo zaznamenáno jen pět wendigů."

„Za posledních dvacet let?" zeptal se Harry.

„Ne, za celou dobu, za kterou máme k dispozici věrohodné záznamy. Nejstarší byl vraždící běs, kterého s sebou přivezli v devátém století na jedné lodi Vikingové a nejmladší byl jakýsi švédský turista ve třicátých letech dvacátého století. Je možné, že některý se sem dostal a neví se o něm, ale není to moc pravděpodobné. Oni milují vážně spíš divočinu a Británie je skoro celá městská."

„Ale podle tvé teorie si tu zkoušel zbraň na souboj s jiným wendigem," namítnul Harry.

„MOHL ZKOUŠET," odpověděl Hermiona důrazně. „Je klidně možné, že mu Samuel Dodson dlužil prachy nebo chodil za manželkou, případně by mohl mít ve své lidské fázi něco společného s Cho…"

„Skvělý…" řekl Harry sarkasticky. „Takže víme, že není jen nebezpečný střelec se zbraní schopnou střelby dávkou, ale navíc je to i nebezpečná příšera, která nás po zabití rovnou i pohřbí ve vlastním žaludku…“

„Otázka je, komu o tom dáme vědět?“ řekla Hermiona. „Když tohle zveřejníme, tak ho leda tak znervosníme nebo vyplašíme, ale chytit ho to nepomůže. Taky se mi moc nechce o tom říkat ministrovi.“

„Dobře,“ rozhodl Harry. „Dáme o tom vědět Dawlishovi, Williamsonovi a Tonksové. Ministrovi jen v případě, že se přímo zeptá. Měli bysme to ale dát vědět Arthurovi a taky Fredovi s Georgem. Mohl by ses o to prosím postarat, Rone? Tak, aby se to nerozneslo… Fajn… Ještě nějaká špatná zpráva, abych toho neměl k přemítání moc málo?!"

„Ani snad ne," odpověděla mu Ginny. „Co ten úkol od ministra?"

„Osmiletá holka s magickým talentem v mudlovské rodině. Otec je policista, takže je o to zajímavější, že jeho dcera zneužila čaromoc k tomu, aby uškodila spolužačce. Vytvořila woo-doo panenku, které zapíchla špendlík do jazyka. S McGonagallovou jsme zkusili pár triků, jestli ji to nepolepší. Ministr říkal, že to je případ, kdy můžu ukázat, jestli prý dokážu pracovat bez zabíjení lidí. Nemám z toho úplně dobrej pocit, myslím, že se nás ta holka pokusí v budoucnu podrazit."

„Dobré na tom je, že to nejspíš bude řešit McGonagallová a ta by měla jednu holku zvládnout…“ řekla Hermiona, ale po chvíli jí došlo, že je toho hodně, co profesorka ve skutečnosti neví. „No budem doufat…“

Chvíli všichni mlčeli.

„A co ty, Ginny, kdy máš vlastně termín?“ zeptala se Hermiona.

„Okolo patnáctého srpna,“ odpověděla. „Zatím jsme se dohodli, že počkáme, nebudem se ptát, jestli to bude kluk nebo holka. Dohodli jsme se, že první kluk dostane jméno James, druhý Sírius, první dcera má být Lilly, druhá Molly.“

Pravdou bylo, že to byl návrh Ginny, který vděčný Harry velmi rád přijal.

Ještě chvíli se bavili víceméně o ničem, pak se Ron a Hermiona Weasleyovi rozloučili a Letaxem se odebrali pryč.

„Půjdeš už spát?“ ptala se Ginny.

„Ještě napíšu hlášení o tom ministerským úkolu,“ odpověděl. „Můžu se vsadit, že jí bude chtít mít na stole nejpozdějc v deset. Po tom, co mi řekla Hermiona stejně hned tak neusnu…“

„Tak si aspoň dej nejdřív večeři,“ podala mu talíř. „Třeba tě nervozita přejde, když nebudeš hladovej.“

Zprávu o večerní návštěvě u inspektora Pickense měl hotovou za půl hodiny práce po večeři. Dalších deset minut strávil hledáním hnid a slabin v textu, na kterých by se mohl ministr chytit a dělat potíže.

Pak si konečně mohl dopřát klid…

Ráno se na Ministerstvo dopravil Letaxem ze svého krbu a vydal se honem do své kóje. Chtěl nejdřív chytit Tonksovou nebo Dawlishe, než si ho pozve ministr na ’kobereček‘.

„Harry, máš jít za ministrem, v devět třicet očekává tvou zprávu o řešení nedovoleného použití černé magie,“ z Percyho hlasu ironie přímo odkapávala. „Já bych nečekal, že osmiletá holka bude tak velkou hrozbou, aby na ní poslali Drsného Harryho Killera!“

Dawlishe ani Tonksovou nestihnul, ale Williamson mu slíbil, že jim informaci o wendigovi předá a nebude o tom s nikým zbytečně mluvit. Sám Globuse Ardaila taky nemiloval, takže mu nedělalo potíže před ním něco tak trochu ’utajit‘, přesněji řečeno ’zbytečně nezdůrazňovat informaci‘…

„Výborně, pane Pottere,“ uvítal ho ministr kouzel s falešným úsměvem. „Přečtu si během dne vaši zprávu velmi pečlivě, ale mám pro vás velmi delikátní úkol. Komise Starostolce pro přezkoumávání rozhodnutí o uvěznění rozhodla, že byste měl pohovořit s jedním z vězňů v Azkabanu.“

„S kým, proboha?!“ vyklouzlo Harrymu. Sám se pečlivě přesvědčil, že z nevinně uvězněných by tam neměl už dávno nikdo být.

„Máte pohovořit s panem Luciusem Malfoyem!“ řekl mu ministr. „Zdá se, že jeho sídlo bez patřičné péče jen chátrá a dokud je naživu, tak jeho ochranné kouzlo odmítá kohokoli uznat za majitele. Tak bylo rozhodnuto, že s ním máte promluvit. Vyrazíte ihned, večer chci zprávu o rozhovoru.“

„Kolik vám jeho advokát zaplatil?!“ neudržel se Harry.

„To je nesnesitelná drzost!“ vyjekl Globus Ardaile. „Buď se HNED seberete a vezmete to nejkratší cestou na Azkaban, nebo si hledejte nové zaměstnání. A za tu urážku vám srážím osobní odměny na tři měsíce a jestli vás uvidím ještě za minutu, bude to na půl roku!“

Harry praskající vzteky se odsunul z ministrovy pracovny a litoval, že ho sekretářka Aline Whiteová odzbrojila. Tohle tedy ministrovi někdy vrátí…

Kapitola 5) Zrada v Azkabanu

Sed quis custodiet ipsos custodes? - Ale kdo ohlídá hlídače?

Harry si vztekle převzal cestovní rozkaz, který měla Aline Whiteová už připravený. Do Azkabanu se nedalo bez příkazu dostat a už vůbec ne dostat se bez příkazu ODTAMTUD, přinejmenším oficiálně.

Přístup z moře byl skoro nemožný, protože mořské proudy a vlnobití dělaly přistání u ubohého mola svízelné a kdysi proražený zásobovací tunel byl zavalený mnoha tunami kamene. Přístup ze vzduchu hlídala kouzla a na opovážlivce čekal dokonce jeden hebridský černý dračí pár. Nad ostrovem byly zrádné vzdušné proudy a bezpečné přistání s koštětem bylo možné jen na hlavní nádvoří pevnosti.

Ostrov byl nezakreslitelný podobně jako 'Dům Blackových', Bradavice nebo Příčná ulice, mohl se sem dostat jen velmi zkušený námořní kapitán, také silný v čaromoci, ale většina zásob se sem už dávno dostávala magicky. Na ostrově nemělo být možné žádné Přemísťování, podobně jako na pozemcích Bradavic…

Přístup Letaxovou sítí byl přísně střežen, vstup byl možný jen od soudních síní hluboko ve sklepě. Tam byla setrvale přítomná vždy nejméně tříčlenná hlídka chráněná mocnými kouzly ve zdech a teď nově vyzbrojená také samopaly. Hlídka měla možnost převzít cestovní příkaz tak, aniž by se dostala na účinný dostřel nebo pod vliv kouzel někoho zvenčí jejich strážnice. Krb nemohl být uveden do provozu bez jejich souhlasu a v případě, že by se podařilo vězňům obsadit krb v Azkabanu, mohli strážní na Ministerstvu pozabíjet kohokoli v obou krbech přítomného a dokonce ponechat naživu i eventuální rukojmí.

Harry tohle všechno sice věděl, ale věděl taky, že jeho kmotrovi Síriusi Blackovi se odtamtud kdysi podařilo dostat samotnému. Mnoha Smrtijedům pomohl při velkém útěku kromě jejich šéfa Voldemorta pravděpodobně i zrádce Macnair nebo někdo další z Ministerstva…

Hlídkovali tam kromě lidí i mozkomorové, které ale lord Voldemort podplatil a přesvědčil, aby se dali na jeho stranu. Teď byl zvýšen počet lidských hlídačů, které doplnili i trollové a pár skřetů.

<img src="http://namergon.chez.tiscali.fr/Shadowrun/Images/armes/tv2.jpg"align="left"> Cestou ke krbům potkal Harry Nymphandoru Tonksovou - Lupinovou.

„Ahoj Tonksová!" oslovil ji, když se rozhlédl, že je nikdo nemůže poslouchat. „Už jsi mluvila s Hermionou?"

„Myslíš to o tom wendigovi nebo wendizích?" přikývla hlavou. „Jo, zdá se, že jsem si už hrozně dlouho nevybrala dovolenou…" dodala s úšklebkem. „Vyfasovala jsem si ze skladu STAR pětadvacítku* a dost munice na to, aby zalitoval, že sem strčil nos a obtěžoval."

(*STAR-25 - Sharpshooter Tavor Assault Rifle – Izraelská útočná puška v ráži ráže 5.56 na 45 mm NATO)

„Nemůžeš po někom střílet, dokud se nepromění do zvířecí fáze a pak máš tak desetinu sekundy zhruba odhadnout kam střílet a vystřelit. Jestli uvidíš bílou gorilu s velkými vyceněnými zuby, střílej asi radši dávkou."

Harry raději neříkal starou známou pravdu, že zbraň je jen tak dobrá, jak je schopný ten, kdo ji má v rukou. Tyhle útočné pušky byly sice považovány za lepší, než FAMAS, se kterým se tu promenuje ten wendigo, ale zrovna u tohohle vraha se dá předpokládat, že bude zabiják od přírody.

„To je přeci jasné, Harry!" Tonksová zareagovala jakoby jí říkal naprosté samozřejmosti. „Jinak nemáš tak docela pravdu, že nic nemáme…"

„Ano?!" to Harryho zaujalo. „Povídej!"

„Jeden sázkař nám říkal, že měl OPRAVDU HODNĚ nespokojeného zákazníka, který si vsadil, že se zápas nedokončí. Když zjistil, že nevyhrál, hrozně se rozčiloval…"

„Moment, jakto, že nevyhrál?!" nechápal Harry. „Vždyť jsem nechal zápas zastavit do vyšetření…"

„Promiň Harry, ale Dawlish měl rozkaz nechat je to dohrát…"

„Vždyť Tornáda neměly chytače!" vyhrknul Harry, než mu to došlo. „Cho Changová - Dodsonová po něm nepodědila jen majetek, ale i pozici chytače! To by taky mohl být motiv…"

„Harry, to že ti dá nějaká holka košem, ještě neznamená, že ji musíš podezírat z vraždy!" namítla Tonksová. „Tedy ne víc, než obvykle podezíráme manžele…"

Starostolec, stejně jako obvyklé mudlovské soudy neuznávají statistiku jako důkaz a dokonce ani jako indicii, ale policisté stejně jako bystrozorové vědí, že k drtivé většině vražd dojde mezi manžely a snad po celém světě si tento typ vražd získal trochu pejorativní označení domácí zabíjačka…

„Mimochodem, kdo vyhrál?" zeptal se Harry.

„Hank Springer z Kudleyských Kanonýrů chytil zlatonku asi deset minut po znovuotevření zápasu. Asi byla unavená, to aspoň tvrdí kapitán Tornád," ušklíbla se Tonksová. „Kam vlastně jdeš?! Chtěla bych, abys na tom dělal se mnou!“

„Tak to řekni Globusovi!“ doporučil jí Harry. „Poslal mě do Azabanu vyslechnout Malfoye, jestli by ho přeci jen nebylo možné předčasně propustit.“

„To je přeci kravina!“ skoro vykřikla.

„To vysvětluj někomu jinému, nemusíš přesvědčovat přesvědčeného…“

Strážní dole u krbu si nechali svou kopii Harryho cestovního příkazu. On sám prošel krbem do velitelské místnosti stráží v Azkabanu. Čekající strážný od něj převzal cestovní příkaz. Pak mu podal sklenici 'Moči polokrevného prince' a když se přesvědčil, že se Harry nemění, doprovodil ho do šatny, kde měl Harry svou skříňku na odložení zbraní a hůlky. Skříňku zamknul a klíč si dal do kapsy. Vzhledem k tomu, že skříňku jistilo čidlo vnímající mikročip voperovaný do Harryho prostředníčku, bylo to skoro zbytečné. Strážný ho pořád bez jediného slova zkontroloval čidlem tajností, pak přikývnul a dovedl ho do odpočívárny strážných. Ta byla na cestě do výslechové místnosti a k celám.

Velitelem denní směny byl Oskar Clarke. Harry ho už znal a jako většinu strážných z Azkabanu ho neměl dvakrát v lásce.

„Takže ve Starostolci si myslí, že by se pan Malfoy měl rozloučit s naší něžnou péčí," poznamenal, když si přečetl Harryho příkaz. Ostatní tři strážní se rozesmáli rovněž.

„Co si o tom myslíte, Pottere?" zeptal se Harryho.

„Podle mne je to naprostá hovadina," připustil Harry.

„Nemám vás ani trochu rád, jste nafoukanej nebezpečnej hajzlík," řekl mu Clarke. „Ale v tomhle s vámi zcela výjimečně souhlasím. Někdo ve Starostolci si asi pomohl k pěkným penězům, když tak usiluje o Malfoyovu svobodu… No nic, připravíme vám výslechovku a pak nám dáte vědět!"

„Jenkinsi!“ oslovil velitel směny jednoho strážného. „Vezmeš pana Pottera a přivedete ho spolu do čtyřky. Pak, až ho už nebude potřebovat, dáte ho zpátky do jeho ’komnat‘ a přivedeš sem pana bystrozora jako vždycky. Tak šup, šup, určitě na to není celý den…“

Strážný si s povzdechem vzal ze stojanu opakovací brokovnici a dal si ji přes rameno. Z háku sundal kruh s klíči, z nich vybral dva. Harry už dávno věděl, že strážní mají klíče ode dveří, kterými procházejí a jen od jedné konkrétní cely a případné výslechové místnosti, aby eventuální vzbouřený vězeň nemohl uvolnit své spoluvězně. Jednoho uprchlíka by teoreticky měli strážní bez problémů zahlušit.

Většina strážných jako čarodějové za mnoho nestáli a spoléhali hlavně na spolupráci mozkomorů. Pro případ potíží měli obušky a samostříly. Po dezerci mozkomorů se rozhodlo o zavedení střelných zbraní obdobných jako v mudlovských věznicích, tedy pistolí a opakovacích brokovnic. Krátce po zavedení střelných zbraní došlo k velké vězeňské vzpouře. Když vzbouřenci zabili jednoho z dozorců, ostatní dozorci vězně doslova zmasakrovali a dobrá polovina ‘ubytovaných‘ Smrtijedů byla tehdy zabita. Lucius Malfoy mezi mrtvými pochopitelně nebyl…

Když zpráva o postřílení Smrtijedů pronikla na veřejnost, spousta lidí byla zděšená a začali vykřikovat o krutosti a zneužití pravomoci. Mnozí požadovali amnestii pro některé vězně nebo alespoň přešetření případu. Skoro všichni zapomněli, že většina mrtvých vězňů byli vrazi a mnozí z nich velmi krutí…

Naštěstí byl tehdy ještě ministrem Rufus Brousek, který křiklounům ustoupil jen zřízením ‘Komise Starostolce pro přezkoumávání rozhodnutí o uvěznění‘, která po ministrově smrti došla k podivnému závěru, že by pro čarodějné společenství bylo nejlepší, kdyby co nejvíce uvězněných bylo znovu propuštěno. Naštěstí bylo do jisté míry rozhodující svědectví bystrozorů, takže se nepodařilo dostat ven ty nejstrašnější vyvrhele, ale ‘případ Lucius Malfoy‘ se neustále vracel jako záchvaty horečky při malárii. Harry s přáteli měli podezření, že někdo manipuluje stále dost velkým jměním rodu Malfoyů a sype zlato do stále připravených kapes…

„Vstávej ty naše sluníčko!“ probudil Luciuse Malfoye strážný, stáhnul mu deku a dloubnul do něj obuškem. „Tví přátelé se postarali, aby sis měl s kým pokecat!“

Lucius Malfoy jen zamžoural a pak vytřeštil oči na Harryho Pottera v bystrozorské uniformě.

„Potter!“ zasyčel s nenávistí. „TY HAJZLE!“

„Nápodobně!“ nenamáhal se Harry s laskavostí. „Vstávej zmetku, máme jednání!“

„Necháte mě snad oblíct v klidu, ne?!“ dožadoval se vězeň.

„Kdybych to byl já a byl v rukou Voldemorta, sotva bych s podobnou laskavostí mohl počítat, tak proč ji poskytovat teď vám?“ zeptal se Harry.

Malfoy na sebe natáhnul šedě a modře pruhovaný vězeňský úbor. Pak natáhnul ruce před sebe a nechal si od strážného nasadit pouta. Klíček dostal Harry. Pokynem ruky nasměrovali Malfoye na chodbu a tam k výslechové místnosti. Tam se Malfoy posadil na svou židli a Harry, když mu odemkl pouta, na tu svou. Strážný Jenkins vyšel na chodbu, kde čekal s připravenou brokovnicí v ruce. Kdyby se Malfoy Harryho pokusil napadnout, měl ho snadno trefit a při tak krátké vzdálenosti, na kterou by střílel by těch pár poměrně velkých kusů stříbra v patroně nemělo mít moc velký rozptyl. Stůl byl jednoduchý a stejně jako obě židle byl přivařený k podlaze. Ve zdech byla už dávno vložena tlumicí kouzla, která měla zabránit jakýmkoli výbojům magické síly. Harry sice nebyl tak úplně přesvědčen o stoprocentní účinnosti, ale zatím neměli žádné problémy s magickou silou použitou v některé výslechovce.

„To, že jste byl pod kletbou Imperius je pitomost!“ řekl Harry rovnou. „Vím, že jste ji sám použil na pracovníka odboru záhad Bodeho…“

Chvíli se s Malfoyem dohadoval a znovu a znovu mu ukazoval, že nevěří ani náhodou jeho proklamované spolupráci a slušnosti.

„Podívejte se, vždyť tu s vámi mluvím a to jste mi zabil ženu i jediného syna!“ vyhrknul náhle vězeň.

„To je omyl, Draca zapíchnul Voldemort. Potřeboval zrovna trochu lidské krve a byl tak pitomej, že si ani nedokázal opatřit krevní konzervu… Vaše paní to nějak nechtěla pochopit a zkusila mě zabít před spoustou novinářů. To by se skoro dalo označit za sebevraždu…“

Klidný tón Harryho hlasu Malfoye asi vybudil, protože vyskočil ze židle a náhle se na Harryho vrhnul.

„Za všechno zaplatíš!“ křičel a náhl měl v ruce nevelký nůž.

Jeho špička a kus čepele byly potřísněné nějakou nažloutlou, hustou, olejovitou tekutinou. Kde ksakru sebral kudlu! Takové otázky Harrymu nemohly příliš pomoci, ale nemohl se jich zbavit.

Harry rychle vstal a pohledem zjistil, že strážný za průzorem ve dveřích není. Takže je v tom zase sám a je v tom až po uši!

Rychle chytil obě Malfoyovo ruce, jak levou, kterou se ho starší čaroděj pokoušel škrtit, tak pravou, kterou držel nůž. Uhnul kopanci kolenem, který by ho mohl vyřadit vzniklou bolestí, kdyby dopadl do cíle. Sám zakontroval stejným pokusem, ale v ráně nebylo asi dost síly, takže Malfoy jen zafuněl, ale držel se dál v útoku…

„Kdo ti sem dal nůž, zmetku?!“ drtil Harry mezi zuby otázku, na kterou asi nedostane odpověď.

„No, řekl sis o to sám…“ dodal po chvíli, kdy si s díky vzpomněl na svého velitele v době stáže v Polsku.

Stašek Berkut ho tehdy naučil velmi užitečný trik, známý jako ‘Dotek Smrti‘. Bylo to jedno z mála kouzel, které by tu mělo být možné provést, protože se přenáší tělesným dotykem a je to jedno z mála, které Harry dokázal udělat bez hůlky v ruce.

Potterovy ruce začaly žlutě žhnout.

„Tak sakra, kdo ti dal ten nůž?!“ procedil ještě mezi zuby.

Modré jiskřičky, které viděl přeskakovat mezi zuby v křeči pootevřené čelisti mu ukázaly, že se ptá zcela zbytečně. Když uvolnil své ruce, Lucius Malfoy doslova stekl k zemi, jakoby mu v těle povolily všechny šlachy a kosti. Na rukou měl černě vypálené otisky Harryho dlaní a prstů. V očích ještě chvíli sršely jiskřičky, ale i to po chvíli utichlo a z úst mu vytekla začernalá tekutina.

Harry vytáhnul kapesník a obalil si jím ruku. Pak vypáčil Malfoyovi otrávený nůž z rukou a zabalil ho. Krátké prošacování vězňova oděvu ho přesvědčilo o tom, že nic dalšího užitečného tu nenajde…

Nahlédnutím do chodby zjistil, že strážný Jenkins leží na podlaze a jeho vytřeštěné oči ukazovaly, že je už po smrti.

Zkusil dveře do chodby a zjistil, že nejsou zamčené. Opatrně a potichu je otevřel. Prohledal Jenkinsovu mrtvolu, ale podle očekávaní neměl klíče, hůlku, ani brokovnici nebo pistoli. Trochu Harryho potěšilo, když našel kotníkové pouzdro, ve kterém měl strážný ukrytý neoficiální revolver s dvoupalcovou hlavní. Vyklopil jeho buben a zkontroloval, že je nabitý. Měl tak k dispozici pět výstřelů o ráži 38 special s obyčejnou municí. Žádné další patrony u mrtvého nenašel. Takže se nebude muset ani vzdát ani trapně se pokoušet použít Malfoyův otrávený nůž.

Opatrně se šoural směrem k odpočívárně strážných.

„On ho zabil!“ uslyšel výkřik Oskara Clarkea.

Pak po Harrym velitel denní směny několikrát vystřelil.

„Koho že jsem zabil, pane Clarke?!“ ozval se Harry.

„Strážného Jenkinse!“ odsekl Clarke a znovu vystřelil.

„Strážného Jenkinse zabil někdo kletbou ‘Avada Kedavra!‘. Na ní je potřeba mít hůlku a já ani Jenkins teď žádnou hůlku nemáme,“ odpověděl Harry. „Nemáte náhodou tu správnou hůlku v kapse nebo v rukávu, veliteli Clarke?!“

Další výstřely k Harryho překvapení nesměřovaly proti němu, ale Clarke se zvedl, v obou rukou brokovnice a zastřelil oba zbývající strážné.

„POPLÁCH!!!“ řval. „VRAŽDÁ!!!“

<img src="http://tss.dumpshock.com/18/gfx/pistol_guy.jpg"align="left"> Za chvíli se objevil Gerald Preston, velitel celé pevnosti. V pravačce držel volně dolů hůlku, v levačce namířenou pistoli.

„CO SE DĚJE?!?!“ řval.

„Harry Potter zabil vězně Luciuse Malfoye a tři strážné!“ křičel Clarke.

„Máš pravdu s Malfoyem, ale ty tři strážné máš na svědomí ty, viděl jsem to v magickém zrcadle!“ odpověděl mu velitel a než se Oskar Clarke stačil vzpamatovat, střelil ho jednou ranou mezi oči.

„Obávám se pane Pottere, že ten zmetek poškodil krb, takže se nedá použít Letaxová síť. Podíváme se, v jakém stavu jsou košťata, ale bojím se, že už dávno nebudou letuschopná. Nejspíš jsme tu zapikolovaní…“

„Na to bohužel nemáme čas, pane Prestone,“ konstatoval Harry. „Tohle bych měl co nejrychleji ohlásit na Ministerstvu.“

„Jestli vymyslíte, jak se tam dostat, dejte jim vědět, že potřebuju co nejdřív čtyři nový chlapy!“ odpověděl mu velitel. „Ale nevím, jak odsud chcete odejít…“

Harry otevřel svou skříňku a vyndal zbraně i hůlku.

„Nemáte fotoaparát?“ zeptal se ještě velitele Prestona.

S jeho pomocí pak pořídili fotodokumentaci místa vražd včetně toho, že Oskar Clarke měl u sebe Jenkinsovy zbraně i hůlku a polohu, ve které byl po zastřelení. Sepsali v rychlosti zprávu, kterou měl Harry odevzdat.

„Teda, nezávidím vám, až o tomhle budete jednat s Globusem Ardailem,“ komentoval to Preston.

„Obávám se, že Globus v tomhle bude namočený…“ řekl Harry. Zapálil svíčku a do plamene zašeptal: „Fawkesi!“

Když se nádherný fénix objevil, nechal ho se zpěvem oblétnout místnost, hlavně proto, aby trochu zlepšil náladu velitele Prestona.

„Fawkesi, dokážeš mě dostat do Londýna?“ zeptal se trochu s obavami.

Fawkes ho několikrát oblétl a pak mu nabídnul ocas k chycení se.Vzápětí s ním zavířil a byli pryč.

Harry nevěděl, jak dlouho se držel, ale připadalo mu to jako malá chvilička, kdy opustil rozvrácené vězení v Azkabanu a náhle se s vířením fénixových křídel objevil v centrále bystrozorů.

„Harry!“ běžela k němu Hermiona. „Komise Starostolce tě prý do Azkabanu vůbec neposílala!“

Rozhlédl se kolem sebe. Okolo se sbíhali bystrozorové a překřikovali se.

„Jdeme se na to poptat pana ministra!“ rozhodl velitel Dawlish. „Nikdo nebude mými bystrozory zbůhdarma plýtvat! Cestou nám povyprávíte, co bylo v Azkabanu zajímavého…“

Kapitola 6) Rukojmí

Cestou Harry vyprávěl o smrti Malfoye i strážných. Dawlish klel jako pohan.

„Tohle mi ten pojebanej dement buď vysvětlí, nebo ho nacpu do laufu a vystřelim na Měsíc,“ sliboval na ministrovu adresu. Vypadalo to, že se bystrozorové proti ministrovi už definitivně vzbouřili…

Úředníci a návštěvníci, kteří viděli dusající skupinu bystrozorů, se raději dívali jinam. Postupně zrychlovali natolik, že skoro běželi.

„Vy si vezmete na starost Aline Whiteovou, aby se nám zbytečně nepletla do rozhovoru," přikázal Dawlish dvěma bystrozorkám. „Snad to vyřešíme aspoň trochu po dobrém, takže Williams s pěti lidmi zajistí, aby k nám z chodby nikdo nepřišel. Se mnou půjdou Potter a Tonksová a zeptáme se pana ministra, jak máme jeho nápadům rozumět."

„Co tu chcete?!" zeptala se trochu hloupě Aline Whiteová. „Pan ministr nepřijímá…"

Zdálo se, že sekretářka je trochu vyvedená z míry velkou skupinou nasraně se tvářících bystrozorů. Málokdo dokáže řádit tak, jako nakrknutý policajt…

Janice Melbodyová a Hannah Grooková se ostentativně posadily kousek od ministrovy sektretářky s hůlkami ležérně v rukou. Tonksová zkusila dveře ministrovy kanceláře a zjistila, že jsou zamčené zevnitř.

Dawlish vytáhnul z kapsy kousek mazlavého materálu podobného plastelíně. Trhavinu C-4 umístil vě čtyčech kusech k zámku a na panty. Do každého kusu trhaniny strčil rozbušku a odmotal kus drátu. Pak pospojoval rozvody všech čtyř rozbušek a připojil jeden vodič na jeden pól baterie.

„Připravte se!" přikázal všem, kdo ještě neměli svůj úkol.

BUUUM!!! Ozval se výbuch, když k baterii připojil i druhý vodič.

Okolo míst s trhavinou se zakouřilo a dveře vypadly do místnosti, ve které vyčkávali bystrozorové.

Vzápětí do ministrovy pracovny nakráčel Dawlish s Harrym a Tonksovou těsně za zády.

Spolu s ministrem byl v místnosti neznámý muž. Byl to o dobré dvě hlavy vyšší, než ministr, ramenatý blonďák s hrubým obličejem. Na stříbrné jmenovce bylo ‘Lars Gunnarsson – za Aline Whiteovou‘. Když uviděl blížící se bystrozory, začal se jim před očima měnit. Vyrostl do dobrých dvou a půl metru výšky, vyrašila na něm šedobílá srst a hlava se mu protáhla do výšky a čelisti začaly připomínat spíš medvědí, jenže s vyceněnými zuby. Na prstech čněly pěticentimetrové drápy.

Staccato krátké pětiranné dávky ze STARu Tonksové ho z té blízkosti snad ani nemohlo minout. Tonksová držela útočnou pušku jen pravou rukou, kterou ji vytahovala zdánlivě odnikud. (Ve skutečnosti ze speciálního očarovaného pouzdra vyrobeného v Kratochvilných Kejklích Fredem a Georgem Weasleyovými.) Hluk střelby byl kvůli zkrácené hlavni strašlivý. Palbu začala při zvedající se hlavni, takže první zásah byl okolo pupku a poslední už do hlavy.

„Nějak takhle sis to představoval, Harry?!" zeptala se trochu rozjařeně Harryho.

Ten držel v ruce pistoli a tvářil se jak tvrdé Y. Po chvíli přikývnul a věnoval se studiu útočníka, nebo i možná ministrova obránce…

Harry a Dawlish si tak s pistolemi v rukou obhlíželi dodělávajícího wendiga, když…

Bystrozorky Melbodyová a Grooková sledovaly podle rozkazu ministrovu sekretářku. Vypadalo to, jako by se pokoušela sedět v klidu na ježkovi a kdyby tam nebyly ty dvě, už dávno by asi buď utekla, nebo šla do ministrovy pracovny na pomoc, nezdála se ale být nijak nebezpečná…

Náhle se odvedle ozvala dávka z útočné pušky. Aline Whiteová se zvedla ze židle a ještě během vstávání se začala proměňovat. Na místě upjatě působící hubené ženštiny v úřednicky vyhlížejícím kostýmku stála najednou víc, než dvoumetrová příšera s dlouhými šedobílými chlupy, dlouhou hlavou a protaženými čelistmi s velkými, vyčnívajícími zuby. Mohutná osrstěná prsa dávala znát, že stvoření je jakási meta-humanoidní samice.

„A do prdele…" uklouzlo Janice, ale ruka už zkušeně hmátla po služebním Smith & Wessonu. Její kolegyně zareagovala rychleji a v okamžiku, kdy se samice wendigo vrhla směrem k bystrozorkám, už do ní stačila vpálit dvě kulky. Hannah i Janice vyprázdnily do útočícího monstra každá skoro celý zásobník, než se přestalo hýbat a bylo spolehlivě mrtvé.

Zbývající bystrozorové, kteří zatím neměli určený úkol a věděli, že mají v podstatě jen vyplnit eventuální díry v obraně nebo útoku, teď obhlíželi a znepřehledňovali situaci.

„Pane Pottere, udělejte v tom laskavě pořádek a vy mi to račte vysvětlit, pane ministře!" zahulákal nakrknutý Dawlish. „Začněte třeba s tím, jakto, že se paktujete s wendigy a proč jste se pokusil nechat zabít pana Pottera. To je MŮJ podřízený a JÁ budu rozhodovat, kdy se pošle někam, kde umře!"

Harry vyšel ven a uviděl ležící mrtvolu druhého wendiga. Když viděl, že je to samice, došlo mu to. Aline Whiteová!

„Sežeňte někoho, kdo opraví dveře!" přikázal jednomu z bystrozorů.

Ten s přikývnutím odběhnul. Následně obdobně zaměstnal skoro všechny, byť většina byla zde a hledala nějaké vodítko, které by jim pomohlo určit, jak to přišlo, že po pěti wendizích za celou psanou historii Británie tu mají najednou dva, možná i více jedinců a jak to přijde, že s nimi ministr pravděpodobně spolupracuje.

Z chodby kdosi nakouknul, koho přilákala střelba, ale uviděl ležící příšeru a s jekotem utekl pryč.

„A kurva, během zejtřka to ví celá Británie!" uklouzlo někomu z bystrozorů.

„To asi jo," souhlasil s dotyčným Harry. „Hermi," obrátil se na kamarádku, která stále vypadala překvapená a zaskočená vývojem událostí. „Vypadá to, že budeš mít dost materiálu na pitvy a novou studii na další Merlinovu cenu."

„Možná, Harry, možná…" přikývla trochu nepřítomně.

„Pane Pottere, pojďte prosím sem. A vemte s sebou pana Williamsona a paní Weasleyovou!" ozval se Dawlish z ministrovy pracovny.

Když tam přišli, ministr Globus Ardaile ze sebe vyrážel: „Mají mou ženu a syna! Musíte mi pomoct!"

Harry se poškrábal na hlavě.

„Chcete mi říct, že jste se dohodl s wendigy, že mě necháte zlikvidovat, když vzali vaší rodinu jako rukojmí?!" zeptal se ministra.

Ten s trochu vytřeštěnýma očima horlivě přikyvoval.

„Ten dement tvrdí, že se usalašili u něj doma," ukazoval Dawlish na Ardailea. „Prý mu vyhrožovali, že jeho rodinu zabijí a snědí, když nebude spolupracovat…"

„Co jsem měl proboha dělat?!" třeštil ministr.

„Třeba říct nám to, abysme mohli osvobodit rukojmí. Dělá to mudlovská policie, děláme to i my bystrozorové, když to situace vyžaduje," odpověděl mu Harry. „Holt se o to pokusíme i u vás. Kolik jich je?!"

Ale Globus se jen třásl a pološeptem brumlal: „Oni je zabijí, oni je zabijí…"

Nedalo se nic moc jiného dělat a Harry to udělal skoro s radostí. Rozmáchl se a vrazil ministrovi krásnou facku jak z animované grotesky.

Když ten trochu ztuhle začal zírat a asi i zuřit, zeptal se ho Harry znovu:

„Tak kolik jich je?!"

Když to začalo vypadat, že nedostane odpověď, Harry se znovu rozmáchnul. Protože nikdo okolo viditelně nehodlal přijít ministrovi na pomoc, začal konečně mluvit:

„Pokud vím, tak jsou tři. O Aline jsem to zjistil, až když už pro mě dva měsíce pracovala jako sekretářka. Jednou za ní přišel tenhle, že je prý její přítel. Najednou se oba přeměnili. Pak mi řekli, že třetí je u mně doma a prý si 'pohraje' s mojí rodinou, když nebudu spolupracovat…"

Ardaile se na chvíli odmlčel.

„Nevěřil jsem jim, ale vzali mě s sebou a Marianna tam byla s Jackem a s takovouhle chlupatou bestií, celá vyděšená… Prý jediné, co chtějí, je zbavit se Pottera a aby je bystrozorové nechali na pokoji. Pottera se chce zbavit i veřejnost, tak…“

„Tak jste si myslel, že se prostě dohodnete a dáte jim, co budou chtít!“ dořekl za něj Harry.

„Tahle země už měla zbabělce premiéra Chamberlainea, tak proč by neměla zbabělce ministrem kouzel?“ zeptala se spíš řečnicky Hermiona.

„Jak to trvá dlouho?!“ zeptal se Dawlish. „Jak dlouho se spolčujete s příšerami pro vraždu bystrozora?!“

„Tři týdny!“ vyhrnul ministr.

„Vy jste za tři týdny NEDOKÁZAL VYMYSLET, jak nám předat zprávu, vy podělaný idiote!“ zařval Dawlish. „To vám vůbec NEDOŠLO, že vás i s rodinou zabijou, jakmile vás nebudou potřebovat. To ste vážně takovej kretén?!“

„To nemá cenu šéfe…“ řekl Harry. „Musíme se nejdřív pokusit jeho rodinu vysvobodit. Pak pan ministr odstoupí, buď z rodinných, nebo zdravotních důvodů…“

„Já nemám zdravotní důvody…“ zamumlal překvapený Ardaile.

„A chcete je mít?!“ zeptal se ho Harry mile.

Hermiona začala s napřaženou hůlkou obcházet mrtvolu wendiga a mumlala při tom nějaká složitá zaklínadla.

Pak vykoukla do předpokoje ministrovy pracovny:

„Skočte někdo ke mně do pracovny a přineste mi krabici s nápisem AZ čtyřicet dva B šest. Jo a cestou nikomu nic neříkejte ani nevysvětlujte!“

Jeden z mladších bystrozorů odběhl.

Harry na Hermionu překvapeně zazíral.

„No, vymyslela jsem takovou kouzelnou konstrukci…“ vysvětlovala. „Počkej, uvidíš!“

„Jak byste chtěl řešit tenhle problém, pane Pottere?“ zeptal se Dawlish. „Máte udržet naživu rukojmí a při tom překonat nejméně jednu takovouhle potvoru,“ ukázal na ležící tělo wendiga.

„Pokud jsem dobře pozoroval, ministr odcházel z práce v doprovodu své sekretářky. Tehdy mne nenapadlo, že by to mohla být taky jeho hlídačka,“ začal Harry. „Nemáme čas na přípravu, takže to bude nutné udělat jednoduše. Tonksová ze sebe udělá Whiteovou, možná zvládne i tu přeměnu na chlupatou obludu, nevím. Já si vezmu mnoholičný lektvar a dám si do něj pár vlasů z ministra. Vpadneme tam ve dvou a zabijeme potvoráka dřív, než se stačí rozkoukat a použít ministrovu rodinu jako živý štít. Pokud by to šlo, použil bych někoho jako ostřelovače, ale nevím, kde ani jak ministr bydlí a jestli by tam šlo ostřelovače vůbec umístit…“

„Dost nebezpečný plán, ale nemám žádný lepší, takže to tak uděláme…“ povzdechl Dawlish. „Prosím vás, paní Weasleyová, postarejte se o ten dryák.“

„Mají nějaké zbraně?“ zeptal se ještě Harry ministra.

„Myslíte, že nějaké potřebují?!“ ukázal ten na mrtvolu.

Hermioně přinesli požadovanou krabici. Vytáhla z ní dvě mapy Velké Británie a přiložila je k oběma mrtvolám wendigů. Přidala pár dalších zaklínadel. Na mapě se objevil červený bod v Londýně a od něj se rozbíhající síť čar propojujících s tímto bodem další a některé navzájem. Některé linie byly tenké, některé silnější, patrně podle četnosti propojení.

Několik bodů bylo v okrajových čtvrtích velkoměst jako Londýn, Manchester, Birmingham, Leeds, Glasgow nebo Edinburgh, ale pak tam byl často navštěvovaný bod v podstatě v minimálně obydlené krajině ve vnitrozemí kus na severozápad od Inverness.

„To jsem vymyslela, když se mi zdálo, že by bylo dobré vědět, kam se někdo Přemisťoval,“ vysvětlovala Hermiona se svým obvyklým nadšením objevitelky. „Funguje to na živé lidi a ještě krátkou dobu po smrti…“

„Ty velký města budou bohužel asi návštěvy ‘řeznictví‘,“ prohlásil Dawlish, když si prohlédl mapu. „Tam asi chodili lovit lidi. Pokud lovili mudlovské bezdomovce nebo prostitutky, případně feťáky nebo zloděje, nikdo ty lidi nemusel po dost dlouhou dobu postrádat… Ale to místo na severu, tam asi budou mít nějaké hnízdo, útočiště nebo něco takového. Uvidíme, jestli něco podobného ukáže i kouzlo u toho hajzla, co sedí u ministra. Projdeme to tam, možná je to tam natolik studené, že se tam wendigové chodili prostě jen rekreovat…“

Tonksová si vyzkoušela přeměňování do podoby Aline Whiteové i její wendigo fáze. Ta druhá už nebyla tak úplně povedená a Harry měl obavu, že tohle jim skutečný wendigo ‘nezbaští‘. Měl připravenou lahvičku s dávkou mnoholičného lektvaru s pár vlasy od Globuse Ardaila a útočnou pušku v očarovaném pouzdře. Ministr konečně pochopil, že spolupráce je jeho jediná šance a ukazoval na mapě, kam se bude možné Přemístit, aby to nevyvolalo u únosce podezření a kde by bylo možné ‘upíchnout‘ ostřelovače. Taky vyložil, že wendigové se u něj doma často domlouvali nějakým jiným jazykem, možná norštinou, většinou ale naštěstí anglicky bez zřetelného cizího přízvuku. Tonksové také popsal, jakým způsobem ho oslovovala, když u toho nebyli jiní lidští svědci.

Přemístit se museli na několikrát, protože Přemístění celého týmu najednou by asi vyvolalo příliš mnoho pozornosti a mohlo by vést k prozrazení akce. V první čtveřici se přemístili Harry s Tonksovou, Williamsonem v roli ostřelovače a ministrem. Ministr ukázal nevelký dům pod kopcem, že tam je jako doma a dal Harrymu klíče. Williamsona odvedl na kopec a cestou se k nim přemístil i Dawlish se dvěma dalšími bystrozory. Hermiona se třemi dalšími měli tvořit posilu, jakýsi úderný tým, který by vpadl dovnitř, kdyby to Harry s Tonksovou ‘nezvládli‘.

Harry si loknul mnoholičného lektvaru a počkal, než se úplně ustálí jeho podoba. Pak si vzal do kapsy lahvičku ‘Moči polokrevného prince‘. Mrzelo ho, že ministr nosí krátké vlasy, nemohl proto mít v uchu ukryté sluchátko jako Tonksová, takže musel spoléhat na její vedení. Oba měli malé vysílačky, jaké používá policie při sledování gangsterů. Doufali, že kódová volání nebudou nakonec zapotřebí. Hůlku si dal do pravého rukávu tak, aby ji mohl dvěma prsty neustále přidržovat a případně se pokusit o nějaké hezké ‘překvapení‘.

Hermiona s posilou tří bystrozorů se zneviditelnili zastíracím kouzlem. Následovali Harryho s desetimetrovým odstupem.

Harry odemknul dveře a vešel dovnitř. Odtamtud se ozvalo šourání a objevila se ministrova manželka se čtyřletým chlapcem v náručí. Byl už dost těžký, to bylo na paní vidět. Za nimi byl vysoký blonďák, podobný tomu zastřelenému na Ministerstvu.

„Jdete brzo!“ štěknul. „Kde je Lars?!“

„Lars na Ministerstvo vůbec nepřišel,“ tvrdila Tonksová. „Tenhle,“ ukázala na Harryho pohybujícího se pořád v podobě ministra kouzel. „Ten to pěkně zvoral. Potter přežil, vrátil se a bystrozoři se vzbouřili. Tak jsem ho sem vzala a budem muset zmiset!“

„Kecáš!“ vykřiknul. „Ty nejsi Gudrunn!“

V tom měl pochopitelně pravdu, ale nebylo možné ho nechat a riskovat život ministrovy manželky a syna.

„Serpensortia!“ vyslal na něj Harry pěknou černou mambu. Hadím jazykem jí přikázal, aby wendiga spoutala a pokousala.

Když paní Ardaileová uslyšela hadí jazyk, domyslela se, že to není její manžel, kdo dorazil a jednala dost rychle, protože strhla syna z dosahu rychle se proměňujícího blonďáka.

„Nazdar chlupáči!“ ozvala se Tonksová a v jejích rukou se objevila útočná puška.

V téže chvíli se ozvalo cinknutí tříštěného skla a v čele chlupaté bestie se objevil velký otvor, jak se trefil ostřelovač. Monstru ještě trochu zhloupnul výraz obličeje a svalilo se na zem. Tam sebou ještě trochu zacukalo.

„Je jich tu víc, paní Ardailová?“ zeptal se Harry.

„Ne pane Pottere, to byl jediný!“ prohlásila.

„Jak to víte?!“ zeptal se trochu zvědavě Harry.

„To ten hadí jazyk…“ ukázala na poničenou černou mambu, kterou wendigo roztrhal na kusy jako žížalu.

Harry přesto poslal několik bystrozorů z úderného týmu prohledat dům.

„Akce končí, čisto!“ nahlásila Hermiona, pak položila vedle třetí mrtvoly wendiga mapu a začala s kouzlením.

Výsledek byl víceméně podle očekávání a také tam vyčnívalo to místo u Inverness.

„Zítra přinesete na Ministerstvo svůj rezignační dopis, pane Ardaile,“ oznámil Dawlish. „My dovyřídíme tuhle záležitost a vy si najdete nějaké zaměstnání, ve kterém už čarodějnickému společenství nebudete škodit!“

„Dobře, já ten dopis napíšu, Potter by mě asi byl jinak schopný zabít, ale moc si tím nepomůžete!“ ušklíbnul se Globus Ardaile. „Do voleb povede ministerstvo můj tajemník, pan Percy Weasley!“

Kapitola 7) V horách Dingwallu

„Kolik bych tak asi moh dostat za vraždu svého švagra, pane Dawlishi?“ zeptal se Harry a rozesmál tím všechny bystrozory.

S pobaveným vrtěním hlavami se Přemístili i s mrtvolou třetího wendiga na Ministerstvo.

Na centrále se začali věnovat mapám míst, kam se Přemísťovali wendigové, které postříleli. Shodli se na nutnosti propátrat to místo ve Skotsku. Na mapě bylo nevelké město Strathpeffer, položené asi 30km severně od Inverness. To ale neodpovídalo bodu na mapě. V těch místech byly prostě jen skotské Highlands, holé kopce porostlé vřesem. V daném případě to docela sedělo na pohoří Dingwall.

Je možné, že by tam měli nějakou skrýš? Snad ano. Jen je těžko říci, jak ji najdou.

„Budu vás tam muset poslat,“ řekl Dawlish. „Williamson tam někde, pokud si pamatuju, byl jednou na dovolený, takže půjde taky…“

„Já byl ve Skotsku na lovu lososů, ale trochu jinde…“ upřesňoval Williamson.

„To je celkem jedno. Stejně budete muset jít nejdřív na centrálu pro Skotsko v Edinburghu. Horalové by se zbláznili, kdybyste se s nimi nedohodli. Asi si myslí, že jsou Ministerstvo kouzel pro samostatné Skotsko…“

„Naštěstí jsou pořád ještě zapojeni v naší Letaxové síti," dodal Dawlish. „Až bude paní Weasleyová hotová s pitvami a studiem těch wendigů, dopraví se za vámi, aby vám pomohla. Vy byste se teď oba měli jít domů naposledy vyspat a rozloučit s rodinami, tohle pátrání vám zabere pár dní služební cesty…"

„Harry, řekni Ginny, že jí zatím vezmem k nám," řekla Hermiona. „Dobrou noc!"

„Dobře, já se v tom případě rozloučím, dobrou noc ve spolek," řekl Harry a odešel se Přemístit do blízkosti Godrikova dolu.

„Ahoj zlato!" přivítal se s Ginny. „Mám pro tebe dobrou zprávu a špatnou zprávu."

„Tak nejdřív tu špatnou," odpověděla Ginny s úšklebkem.

„To nejde, ta vychází z té dobré…" vysvětloval Harry. „Pan ministr Ardaile by měl zítra abdikovat. To je odbrá zpráva, ale špatná je, že do voleb povede ministerstvo tvůj bratr Percy. Nepamatuješ si na něj něco, co by nechtěl, aby se vědělo?"

Ginny se znovu usmála.

„Pojď si dát večeři. Proč vlastně Globus odstupuje? Jak jste ho 'vykutáleli'?"

„No, poslal mne na výslech do Azkabanu, aby mě tam Lucius Malfoy zabil," začal Harry. „Jenže jsem zabil já jeho. Kromě toho přišli o krk ještě čtyři strážní, protože velitel denní směny Oskar Clarke zradil, buď na ministrův rozkaz, nebo za prachy od Malfoyova advokáta. Clarke zamordoval tři strážné a jeho zastřelil velitel Azkabanu Preston. A když jsme se ministra šli zeptat, proč tohle všechno rozhejbal, tak se ukázalo, že má doma jednoho wendiga, co držel jeho famílii jako rukojmí. Další wendigo byl přímo v jeho pracovně, toho zastřelila Tonksová. Pak se taky ukázalo, že Aline Whiteová je taky wendigo, tu zastřelili Melbodyová a Grooková. Toho wendiga u ministra doma zastřelil ostřelovač. Měli jsme kliku, že jsme všichni naživu. Ministra jsme donutili odstoupit, ale podle pravidel si to přebere Percy. Hermiona taky přišla s novým kouzlem, které ukazuje, kam se ti dotyční Přemisťovali, takže mě Dawlish posílá do Skotska na služební cestu hledat jejich úkryt. Nevím, jak dlouho to může trvat. Hermiona tě zve, abys šla na ten čas k ní a bráchovi Ronovi. Ona tedy asi půjde taky do Skotska, až dopitvá ty tři wendigy…" vysvětloval Harry.

„Kde vlastně budeš v tom Skotsku?" zeptala se Ginny trošku s obavou.

„Na sever od Inverness, v Dingwallských horách…"

Ráno posnídal Harry časně, pak vyrazili na Ministerstvo i s manželkou Letaxem. Nakonec se rozhodli Hermionin návrh přijmout, protože se to jevilo jako bezpečnější, než aby Ginny zůstala ve svém stavu sama doma. Sice na jednu stranu brblala, že není nemohoucí, ale na druhou stranu byla ráda, že nebude několik dní sama v domě, který jí někdy připadal trochu strašidelný, jako by ani nebyl znovupostavený, ale stále původním sídlem Harryho zavražděných rodičů…

Na Ministerstvu bylo pozdvižení a zmatek nad zmatek. Zpráva o Ardailově demisi spoustu lidí překvapila a když ji kombinovali s informací o obrovských chlupatých bestiích vynesených z jeho pracovny, mnoho úředníků došlo k celkem oprávněnému názoru, že po útoku těch ‘wendigo tomu říkaj, že?!‘ už neměl nervy pokračovat v práci. Bystrozorové se to rozhodli ani nepotvrzovat, ani nevyvracet.

Na centrále bystrozorů už na Harryho čekali.

„Špatné zprávy,“ řekla Hermiona. „Udělala jsem DNA-fingerprint všech tří wendigů, i té samice, co jí říkali Gudrun a sama si tu dala jméno Whiteová. Nikdo z nich neodpovídá tomu vzorku z vraždy Samuela Dodsona. Takže tu někde máme ještě nejméně jednoho wendiga. Takže si ve Skotsku dávejte zatracenýho majzla, protože bude dost možná nakrknutej, že jeho ‘přátelé‘ přišli o život. Hledala jsem nějaké specifické kouzlo pro boj nebo alespoň identifikaci, ale nic jsem nenašla. Jedna možnost by byla odebrat krev a hledat v ní specifický magiprion, ale na to potřebuju dostat krev sem do laborky, zatím nemám žádný test s sebou do kapsy…“

„Jak vlastně dostali těch pět wendigů v historii?“ zepta se Harry.

„No, luky a kušemi, šípy a šipkami se stříbrnými hroty. Jednoho měl někdo probodnout stříbrnou dýkou opilého…“ vysvětlovala Hermiona. „Zajímavé je, že podle toho, co jsem našla při pitvě, tak na rozdíl od vlkodlaků nemají magipriony ve slinách, ani v jiných sekretech, které by se mohly dostat do těla oběti. Nikdo neví, jak se tahle změna šíří, jestli se náhodou nešíří jen mláďaty…“

„Tady mám pro vás kopii spisu. Předejte to v Edinburghu Rowanovi McNellymu, ten je místní velitel. Už jsem mu poslal sovu, že přijedete,“ dodal Dawlish rychle, aby přerušil její řeč a podal Harrymu tlustou obálku. „Pokud se potkáte na místě s wendigy, pokud to půjde, zkuste je chytit živé, pokud to nepůjde, tak je zabte!“

„Beru s sebou stan, Harry,“ řekl Williamson. „Kdoví, kde to budem hledat, tak ať na nás aspoň neprší…“

Harry to kývnutím uvítal. Sám si odešel nafasovat kromě střeliva navíc taky noktovizor, třeba to pomůže.

„Centrála bystrozorů, Edinburgh!“ řekl Harry, když hodil do krbu Letax.

Centrála v Edinburghu vypadala trochu omšele, ale nejvíc Harryho i Williamsona dostali místní. Protože dostali zprávu soví poštou, rozhodli se nejspíš si z londýnských kolegů vystřelit a stáli tam v kiltech a baretech.

Harry se nedokázal zarazit, aby se nepodíval na Williamsona. Ten na něj opatrně mrknul.

„Ještě zbejvá, aby tu někdo hrál na dudy!“ prohodil šeptem.

„Jen to zlé hlavně nepřivolávej!“ odporoval Williamson.

„Rowan McNelly, vítám vás v Dun Eideann,“ představil se mohutný, trochu obtloustlý padesátník.

„My se nedostali do Edinburghu?!“ vyděsil se Harry.

„My dáváme přednost tomuhle jménu,“ řekl trochu studeně a uraženě McNelly.

Bylo znát, že dřív, než zešedivěl, býval ještě zrzavější, než rodina Weasleyů. Jeho stisk při představování byl charakteru ‘svěrák‘, jako by se pokoušel vítanému rozdrtit prsty.

„Pan Dawlish mi už posílal nějakou zprávu, ale dal bych přednost, kdybyste mi to mohli vysvětlit vlastními slovy. Pokud tomu mám rozumět, tak se nám tady někde potloukají wendigové. Nikdo místní nám ale nedal vědět, že by tu viděl velkou bílou gorilu…“

„Myslíme si, že tu mají nějakou skrýš nebo se sem chodí rekreovat po příliš teplých a špinavých městech,“ odpověděl mu Harry. „Pokud se tu pohybují jen ve své lidské fázi, nikomu nemuseli přijít nápadní…“

„Myslíte?!“ poškrábal se na hlavě. „Pokud si dobře pamatuju ze školy, wendigo jsou lidožraví…“

„Myslíme si, že chodí lovit bezdomovce do velkoměst, možná i do Dun Eideannu,“ řekl Williamson.

Ukázali mu mapy Přemisťování u jednotlivých zastřelených wendigů. Prohlížel si to dost pozorně a byl natolik rozumný, že se nesnažil popřít věrohodnost téhle informace. Lehce si pokyvoval hlavou, jako by uvažoval nad důsledky toho, co mu ti ‘Angláni‘ povídají. Pak dal mapku k podrobnější mapě, kterou měl na zdi a zahýbal nad oběma mapami hůlkou. Severní bod se ukázal i na místní mapě, zřejmě v nějakém horském údolí uprostřed ničeho. Bylo vidět zakreslenou cestu, která ale vedla sousedním údolím. To začalo vypadat až nepříjemně věrohodně…

„Pošlu s vámi Niniana McMorana,“ slíbil edinburghský velitel. „Ten to tam zná a umí kromě kouzel a stopování i dobře bojovat!“

Objevil se chlápek, kterého si McNelly asi vypůjčil z ’Highlandera‘. Protože byl mladší, byl výrazně zrzavý a dost vysoký. Na sobě měl kilt v jiných barvách, než většina přítomných a přes záda měl zavěšený claymore, dlouhý meč v pochvě, která nezakrývala celou délku čepele, v pravé podkolence měl až šíleně tradiční sgian dubh, krátkou dýku. U pasu měl druhou dýku a Harry jen doufal, že má i pistoli, protože dost silně pochyboval, že by při setkání s wendigem něco ze všeho tohohle úctyhodného železářství stihnul použít…

„Fáilte!“ řekl okiltovanec. „Ciamar tha thu?*“

(*„Vítejte! Jak se vám daří?“)

„Sassenache!*“ řekl McNelly. „S nimi budeš muset mluvit jen anglicky!“

(*„Angličané!“)

„Dobře, o co jde?!“ tvářil se trochu nespokojeně, že mu šéf kazí radost.

„Máme tady asi úkryt, který používá skupina wendigů. Tady na mapě to vypadá, že je to v jednom údolí Dingwallu. Potřebovali by doprovod, který to pomůže prověřit a případně je pak vyhubit,“ místní velitel nebyl nakloněný pokusu chytat živé příšery.

Ukázali McMoranovi polohu na mapě. Ten pokýval hlavou.

„Dobře, vyrazíme!“ řekl. „Chytněte se mě, já byl nedaleko a dokážu nás zanavigovat pro Přemístění.“

„Máte pistoli?!“ nevydržel se nezeptat Williamson.

McMoran se zatvářil ošklivě, ale odešel k jednomu stolu, odemknul šuplík a vytáhnul odtamtud podpažní holster. Dal si ho pod sako a vložil do něj pistoli ze stejného šuplíku, dorazil do ní naplněný zásobník. Do kapsy dal rezervní zásobník a krabičku patron.

Protože se tvářil jako kakabus, nenašel Harry bohužel odvahu mu říct, aby si dal také náboj do komory a nespoléhal na to, že bude mít čas natáhnout závěr.

<img src="http://www.doughoughton.com/webpage/thumb/067/t067909.jpg"align="left"> Uchopili se navzájem za ruce a Přemístili se podle McMoranova vedení.

Byli na vrcholku kopce, odkud bylo vidět úzkou silničku, proplétající se částečně údolím a částečně po svahu hory. V sousedním údolí, kam bylo vidět rovněž, to vypadalo, jako by tam léta neprošla lidská bytost. Některé z protějších svahů byly k Harryho překvapení dokonce zalesněné nějakými jehličnany, ale kopec, na kterém stáli, byl pokryt hlavně trávou a vřesem.

„Někde tady by mělo být to místo,“ ukázal tam McMoran.

Vysočina je přivítala clonou vytrvalého deště. Harry si hodil přes hlavu kapucu své bundy, obdobně se zachoval i Williamson, jejich skotský průvodce se trochu uchechtl a pak si hůlkou změnil oblek na obyčejný lesácký.

„Repelentus!“ ošetřil si Harry brýle.

Sešli z kopce do údolí a dali se do hledání. Navzdory opakovanému použití různých kouzel nenašli během prvního dne nic. Obdobně na tom byli i následující dva dny, které prochodili po sice příjemné krajině, která ale nenesla žádné zřetelné stopy přítomnosti nějaké velké bílé gorily s mohutnými zuby…

V noci se střídali na hlídce, protože riziko útoku nebylo tak docela zanedbatelné. Harry i Willimason spali s pistolí pod polštářem, McMoran s dýkou, kterou měl jako zarytý tradicionalista nejspíš raději.

„Támhle“ ukázal najednou odpoledne čtvrtého dne Skot.

Harry ani Williamson v naznačeném směru neviděli nic zvláštního kromě nějakého trochu vyššího keře ve svahu, ale když došli až k tomu křoví, bylo vidět, že zakrývá dveře polepené kamínky a hlínou. Byly dost velké, nejspíš opravdu proto, aby se jimi bez obtíží protáhnul wendigo ve své zvířecí fázi.

Obhlédli okolí a našli vhodné místo,odkud mohli vchod pozorovat. Během zbytku dne ani během noci tam nikdo nepřišel. Další den ráno dal McMoran vědět o přesném místě McNellymu na edinburghskou centrálu s pomocí oboustranného zrcátka.

„Necháme někoho venku na hlídce, nebo půjdem dovnitř všichni?“ zeptal se Williamson.

„Tomu venku zevnitř nikdo nebude schopný pomoci a vevnitř nás nikdy nestihne varovat včas,“ odhadnul McMoran realisticky. „Půjdem se tam radši mrknout všichni.“

Kapitola 8) Chlupáčovo objetí

Harry se rozhodl na sebe vzít nevděčnou úlohu ‘hlasu rozumu‘.

„Nezavoláme si posily?“ zeptal se. „Ti hnusáci jsou opravdu nebezpeční…“

„Jsem Ninian McMoran z rodu McMoranů!“ řekl jejich průvodce. „Nehodlám se lekat nějaké zasraté bělochlupé gorily. Krom toho, McNelly si myslí, že bysme to měli zvládnout ve třech.“

O inteligenci edinburghského velitele bystrozorů si sice mohl Harry myslet, co chtěl, ale bylo to jen málo platné. Navíc, kdyby se žádný wendigo neobjevil, začali by o něm roztrušovat, že je zbabělec. Percy Weasley by si určitě takovou příležitost nenechal ujít a snažil by se ho od bystrozorů vylít. Pokud se s ním teď něco stane, zůstane po něm dost prostředků, aby Ginny s dítětem mohla v pohodě dál žít…

„Nerad vypadám jako sýček,“ řekl ještě přeci jen Harry, ještě než začali zjišťovat, kudy dovnitř. „Jen, že podle toho, co se píše ve všech knížkách na wendiga zabírá jen stříbrná zbraň. Ten claymore je sice efektní, ale pod zemí možná bude moc dlouhej na ‘práci‘ a řek bych, že bude jen ocelovej. Jestli po nás půjdou, bude to chtít střílet a to hned. My jsme dostali tři jen proto, že se měnili z lidské do zvířecí fáze a to je trochu zdrželo…“

Ninian McMoran se ani nenaštval, ale vytasil svůj dlouhý meč.

„Vidíš ten pásek?“ ukázal na pásek jiné barvy v ostří. „To je stříbro vkované do ostří. Na postříbření celého meče nemám prachy. Střílet jsme se učili, když jsme dostali z Londýna hlášku, jak to pěkně zabralo na Voldemorta. Myslím, že to umím…“

Taseným mečem otevřel dveře. Lehké zasršení prozrazovalo hlídací nebo obranné kouzlo, které se na claymoru neškodně vybilo. Chvíli se pokoušeli rozluštit tu konstrukci, ale nevykoumali z ní nic. Harry i Williamson tasili své služební pistole i hůlky.

„Lumos!“ udělali si trochu světla.

Nemělo smysl se snažit o přílišné utajení, podle všech informací mají wendigové vynikající čich i jiné smysly, dokonce i magické a je tak těžké se před nimi skrýt, pokud po vás jdou. Pošli ručně vyhrabanou chodbou, kterou se wendigo ve zvířecí fázi musí protahovat jen obtížně. Strop chodby byl poměrně nedbale zpevněný výdřevou. Celé dílo bylo dost odfláknuté, ani ‘podlaha‘ nebyla ničím zpevněná.

Když prošli dva kroky do díry, málem je porazil odporný hnilobný pach. Vycházel z jedné boční chodby. Když tam nahlédli, uviděli na zemi ležet spoustu promíchaných napůl shnilých zbytků kostí, lidských i zvířecích. Na většině bylo jen trošku masa, které asi wendigové nedokázali už odervat, nebo se jim s tím nechtěl namáhat. Dlouhé kosti byly roztříštěné, asi kvůli morku, podobně lebky kvůli mozku. Žádné z kostí nebyly viditelně opracované ani ohněm, ani teplou vodou, příšery zřejmě raději syrové…

Chodba vedla do dost velké i vysoké místnosti. Na zemi leželo suché vřesové chroští. Podle šedobílých chlupů mohli celkem oprávněně hádat, že ve wendigo fázi to tu používají ke spánku. Strop byl ve středu místnosti nejvyšší, zbytek byl víceméně oválný. Z místnosti vycházeli tři díry, které si snad ani nezasloužily označení chodby. První vedla do skladiště, ve kterém bylo několik beden masových konzerv a pár vojensky vyhlížejících beden. V jedné byly čtyři rozložené útočné pušky Famas F1, stejné, jakou byl zastřelen Samuel Dodson. Tyhle ale byly ještě zakonzervované vazelínou a ještě nepoužívané. Pokud se dalo věřit nápisům na dalších bedničkách, tak tam byly tři bedny po tisíci nábojích. Když jeden vytáhnul, viděl stříbrnou střelu a Vandrovcův křížek na špičce.

„GROOÁÁÁRR!!!“ ozval se vzteklý řev z jedné z děr a do místnosti se strašlivou rychlostí vevalil wendigo jak velká voda.

První v cestě mu stál McMoran. Ke cti mu budiž připsáno, že se skutečně nepolekal. Pravda je, že by to ani nestihnul. V rychlosti se nestačil ani zamyslet a instinktivně na něj zaútočil claymorem, ale příšera ho odstrčila téměř nezraněná a švihem pracky mu rozervala hrdlo. Ozvalo se bublavé zachrčení a McMoran se zhroutil. Williams stačil dvakrát stisknout spoušť a taky dvakrát zasáhnout. Příšeru to ale nezastavilo a jediným úderem pracky ho odhodila a potrhala. Harry nedokázal ani odhadnout, jestli to mohl přežít, u McMorana si byl skoro jistý, že zemřel.

Tohle všechno se odehrálo před Harryho očima. Jeho drilem trénované instinkty naštěstí převzaly vedení, takže ve chvíli, kdy odpadnul Williamson, stačil už pětkrát vystřelit sám. Jednou minul, ale zbylé náboje šly správně. Rozběhnutá příšera se ale nezastavovala a máchnutím ruky ho sekla po hrudníku. Ani v šoku necítil bolest a jen se soustředil na to, aby do wendiga stále střílel, dokud závěr prázdné pistole nezůstal v zadní poloze. Nakonec se příšera s chroptěním zastavila, párkrát sebou zacukala a pohřbila Harryho pod sebou.

Harry se zpod ní pokusil uvolnit, ale nešlo to a brzy padnul bolestí do bezvědomí.

Když se probral, měl dojem, že uplynula jen chvilka, ale jeho tělo bylo od zranění, zavalení wendigovo mrtvolou i prochladnutí ztuhlé, že se skoro nedokázal pohnout. Pokusil se odsunout těžkou mršinu, ale nenašel na to dost sil. Bylo to špatné, dvoustranné zrcátko měl u sebe McMoran, jeho mobilní telefon bude asi k ničemu a nevěděl, jestli zvládne nějaká kouzla nutná pro komunikaci…

Podařilo se mu dostat mobil z kapsy: Není dostupný signál! vysmíval se mu jeho displej.

Konečně vykutal i hůlku.

„Vingardium leviósa!“ pokusil se zvednout mrtvolu wendiga.

Ta sebou ale jen zacloumala a při těch pohybech Harry opět ztratil vědomí.

Když zas přišel k sobě, neměl vůbec představu o čase. K hodinkám na levé ruce se nemohl dostat, protože tomu překážela váha tuhnoucí mrtvoly příšery. V pohybu a snažení ho udržoval jen čirý vztek. Vydržel a dík přátelům vyhrál souboj nad nejstrašnějším černokněžníkem Británie, porazili společně s přáteli i kult Bohyně Matky Země o prázdninách v Řecku a teď by měl zdechnout ve smradlavé díře nějaké hnusné potvory, která nemá na ostrovech co zaclánět…

„Accio dvoustranné zrcátko!“ zkusil jedno kouzlo, ale nezabralo. Když zkusil ohňové kouzlo: „Ignis!“, měl dojem, jako by se mu úkryt wendigů bránil nějakou vlastní magií. Pravda je, že se sice ohně nebojí, ale nemají ho rádi. Pokud nebude mít oheň, jednak tu brzy umře chladem a jednak si nedokáže přivolat na pomoc fénixe Fawkese. Zkusil se aspoň zapřít prsty a povytáhnout se zpod mrtvoly, ale nedokázal ani to. Po chvíli úsilí ho dohnalo ‘milosrdné‘ bezvědomí…

„Ještě žije, honem!“ v deliriu slyšel Hermionin velitelský hlas.

Další záchvat bolesti, který doprovodil zvedání wendigovy mrtvoly, ho znovu poslal do úplného bezvědomí…

„Harry…“ jen podvědomě uslyšel kamarádčin hlas.

Hermiona stála nad bezvědomým Harrym a násilím se nutila ke klidu nutnému pro práci léčitele. Zběžně zkontrolovala jeho zranění a měla chuť tomu obtloustlému paku, co vedlo edinburghskou centrálu, rozkopnout úsměv. Když se tam před hodinou dostala, zkoušel jí spíš zdržovat a házet klacky pod nohy, než jí pomoci. Sice místní ohromila její znalost gaelic, kterou Harry ani Williamson pochopitelně neprokázali, ale i tak z nich tahala tu informaci víc, jak půl hodiny, odkud že se to ten přidělený průvodce, ten Ninian McMoran, naposledy hlásil. Dalších deset minut jí zabralo rozhýbat tu lenivou bandu, co si tady taky říkali bystrozorové…

Konečně kombinací vydírání, vyhrožování i pochlebování z McNellyho dostala přesné údaje, odkud se trojice ozvala naposledy. Pak zburcovala všechny ty místní atrapy na chlapáky k pohybu a Přemístění.

Díru v křoví podle popisu našla hladce a skoro prolétla dovnitř, jak spěchala. S tasenou pistolí a připravenou hůlkou našla jak tři bystrozory, tak mrtvého wendiga. Až tenhle pohled Skoty vyburcoval k aktivitě. Ten průvodce byl už bohužel po smrti, ale Williamson i Harry ještě dýchali, byť z posledních sil. Na celém tom hnízdě byla nějaká kouzelná pečeť bránící čarování. Tu společně se skotskými bystrozory zlomila, protože jinak by nedokázala Harryho ani Williamsona zachránit.

„Už by měli vydržet transport do Dun Eideannu!“ křikla na svůj doprovod.

Než je aspoň trochu stabilizuje, bude muset použít ošetřovnu na jejich centrále, zatím by transport až do Nemocnice svatého Munga nejspíš nepřežil ani jeden z nich.

McNelly se tvářil nespokojeně až zuřivě. Zpráva o tom, že v JEHO skotských horách skutečně byl nejméně jeden wendigo a že mu zabil jednoho z nejschopnějších mužů mu opravdu pokazila den. Dosud byl velká ryba v malém, trochu zbahněném rybníčku. Teď sem strkal svůj čumák velký svět zvenčí a jemu se to vůbec ale ani trochu nelíbilo… Navíc ta Angličanka nejen, že mluvila gaelic skoro lépe, než většina jeho bystrozorů, ale navíc s ním zacházela jako se špinavou onucí. Neprotestoval hlavně kvůli pocitu vlastní viny, že nevyslal větší skupinu, ale stále se mu nechtělo věřit, že by nějaké příšery byly až tak drzé…

Když bystrozorové přinesli McMoranovo tělo, bylo znát, že s jeho rozhodnutím neposílat velkou pátrací skupinu nesouhlasí. Navíc, oba Angličané, zvlášť ten mladý Potter, na ně zapůsobili svou statečností a musel si přiznat, že i na něj. Bude se muset vypravit za Ninianovým bratrem Liamem. Jindy by to už věděl, protože také pracoval jako bystrozor, ale měl teď dovolenou a byl snad na Skye. Musí mu předat rodinný claymore a vysvětlit, jak přišel Ninian o život. Liam McMoran se tak stane hlavou svého malého klanu a možná bude aspirovat i na vedení Dun Eideannské centrály bystrozorů. Pokud k tomu dojde, nebude s ním ani soupeřit. McNelly se začínal cítit unavený životem…

Hermiona měla málo důvodů ke spokojenosti. Harry sice žil, ale vzhledem k době, která uplynula od zranění, oslabení organismu cizími kouzly a chladem a dalším faktorům měl pořád namále. Sice nekrvácel tolik jako Williamson, ale oba měli polámaná žebra, k tomu Harry i zlomenou levou ruku i nohu, jak na něj ten obluďák spadnul. Jeho vnitřní krvácení se zastavilo buď kvůli prochlazení, nebo nějakou vlastní kouzelnou obranou organismu, ale musela provést v improvizovaných podmínkách operaci, při které ‘zasvorkovávala‘ kdejakou cévu kouzlem proti krvácení. Než tohle pořádně zabere, bude Harry potřebovat aspoň jednu klidnou noc strávit tady. Williamsonovi zavřela zranění snáz, zajistila zlámaná žebra a nalévala ho dokrvovacím lektvarem. Už začínal dokonce dostávat slušnější barvu a nepřipomínal mima.

Místní léčitel se zneschopnil takovou dávkou uisgei, že ani její kouzla ho nedokázala probrat. Kdyby jí v tom nezabránili místní bystrozorové, asi by ho ufackovala, jak se ho pokoušela probrat. Svůj obličej ale asi hned tak nepozná, až se probere…

Teď jí navíc zacláněl ten namyšlený pitomec McNelly a prudil ji natolik, že ho měla chuť nakopnout. V Harryho ani Williamsonově krvi nenašla žádné stopy po magiprionech wendiga, ale věděla, že tenhle test bude muset ještě několikrát zopakovat. Horší bylo, že DNA-fingerprint dalšího mrtvého wendiga nesouhlasil s materiálem z pachatele Dodsonovy vraždy, takže se jim tady potlouká PÁTÝ wendigo, možná i více. Zdálo se, že těch pětwendigů zaznamenaných v historii bude jen špička ledovce. Ti chytří nejspíš lovili lidi jen občas a pečlivě si své oběti vybírali, takže se soustředili na bezdomovce, tuláky a podobné. Jen ti hloupí, kteří lidi napadali otevřeně nebo si vybrali za oběť nějakého čaroděje, ti byli nalezeni a zlikvidováni. Občas může být těžké najít černou kočku v tmavé místnosti a někdy je i obtížné zjistit, že tam skutečně je…

„OKAMŽITĚ mě pusťte dovnitř!!!“ ozval se zvenčí křik Ginny.

Hermionu napadlo, že se začíná podobat trochu své matce, sice se možná tak nezaoblí, ale křičet už umí opravdu pěkně a Harry je asi šťastlivec, že to na něj zatím nepoužila…

„Pusťte ji dovnitř, nebo vám to tady zbourá…“ řekl Harry slabým hlasem. „Je to MOJE MANŽELKA!“ dodal trochu ostřeji, když viděl, že McNelly se chystá otevřít ústa k nějaké nejapné námitce.

Hermiona přikývla a pokynula mu očima ke dveřím.

„HARRY!“ vykřikla Ginny ve dveřích a nikdo by ji asi nedokázal zastavit.

„Pozor, operovala jsem ho, tak mu neotevři rány!“ křikla na ní Hermiona.

Ginny se na ní podívala až nečekaně ošklivě.

„Jsem snad ÚPLNĚ BLBÁ?!“ zeptala se ostře.

Nebylo bezpečné pokoušet se jakkoli diskutovat a takový hrdina nikdo na ošetřovně nebyl…

„Já jsem Liam McMoran z rodu McMoranů,“ řekl chlápek se zrzavými vlasy a krátkým plnovousem. „Prý jste byl při tom, když zemřel můj bratr. Mohl byste mi říci, jak to bylo?!“ oslovil Harryho ležícího na lůžku na ošetřovně.

„Co vám řekli?“ zeptal se Harry.

„Že jste šli hledat kutloch, ve kterém se skrývali wendigové a že když jste ho našli, tak tam ukrytý wendigo mého bratra roztrhal.“

„To je pravda,“ odsouhlasil Harry. „Možná by měl trochu větší šanci na přežití, kdyby uměl dobře zacházet s pistolí a kdyby nebyl tak zarytý tradicionalista. S tím claymorem neměl šanci, wendigo jsou strašlivě rychlí a silní…“

„Ale on byl jeden z nejlepších střelců…“ namítnul Liam.

„Ale nedokázal svou pistoli rychle vytáhnout a instinktivně použil meč, ne střelnou zbraň,“ vysvětloval Harry. „Támhle Williamson a já jsme měli pistole a dopadli jsme taky dost mizerně. Ten hajzl vyrukoval z chodby takovým fofrem, že jsem to nečekal.“

„Přál bych si, abyste měl na bratra nějakou památku!“ řekl trochu nečekaně Liam a podal Harrymu Ninianův sgian dubh, tradiční krátkou dýku do podkolenky. „Já mám vlastní. Teď jsem po bráchovi navíc zdědil ten jeho claymore, hlavně jako symbol toho, že jsem hlava klanu McMoranů.“

Chvíli přemýšlel, pak dodal: „Postarám se, aby měli naši bystrozorové lepší střelecký výcvik!“

S tím odešel, jen ve dveřích se otočil, aby kývnul na pozdrav.

Po dvou dnech usoudila Hermiona, že by Harry i Williamson měli zvládnout Přemístění do Nemocnice svatého Munga. Sehnala si na pomoc několik bystrozorů z londýnské centrály a dokonce i dva léčitele, kteří přislíbili dávat na pacienty pozor.

S třasknutím se objevili v přijímacím sále svatého Munga, kde čarohostesky měly plné ruce práce s udržením jakéhos takéhos klidu mezi čekajícími pacienty. Nezdrželi se a urychleně je transportovali na oddělení pokousání, do podobných prostor, kam se po pokousání Voldemortovým obřím jedovatým hadem dostal i Artur Weasley.

Jestli se Harry domníval, že v nemocnici bude mít klid, tak to se šeredně mýlil…

„Tudy, pane ministře,“ slyšel Harry z chodby hlas jedné z léčitelek.

„Zastupující ministr, paní Bridwellová, jen zastupující…“ úzkostlivě korektní hlas Percyho Weasleyho bylo protivné slyšet.

„Nazdar Harry!“ Percyho hlas byl falešně veselý. „Doufám, že se brzy uzdravíš!“

Harry se na Percyho podíval podezíravě.

„Co potřebujete, pane ministře?“ zeptal se ho.

„Ale Harry, pane ministře, vždyť jsme rodina!“ Percy se tvářil uraženě.

„Když jsme měli s Ginny svatbu, zdržel ses jen tak s bídou půl hodinu,“ vytknul mu Harry. „Tak nevyprávěj o rodině. Chceš mi říct něco, co nebude příjemné a asi ani čestné a teď to zkoušíš zaobalit do plků o rodině. Tak to vysyp!“

„Harry!“ uražený tón Percy neudržel. „Ty, Williamson a Ron půjdete před konkursní komisi, jestli jste schopní vykonávat profesi bystrozora. Ron požádal o znovupřijetí a o tobě a o Williamsonovi se pochybuje z důvodu neschopnosti, když jsi se nechal tak napálit tím wendigem…“

„Percy, ta příšera na nás vyrukovala takovým fofrem, že se nedalo dělat skoro nic. Je spíš štěstí, že jsme nechcípli všichni!“

Percy se sice tvářil, jako že Harry přehání, ale brzy z pokoje vypadnul s nějakou přitroublou frází na odchodu.

„Harry, uneseš špatné zprávy?!“ zeptala se ho Hermiona, když ho s Ginny a Ronem společně navštívili.

„Asi mi nic jiného nezbyde. Jestli to je to, že mě chce Percy vyhodit z Ministerstva, tak to není novinka. Tak si vzpomínám, že v jedné mudlovské komedii jméno Percy používali místo označení pánského přirození, aby jim to BBC nevypípala.“

„To zrovna nemyslím,“ řekla Hermiona trochu s úšklebkem. „Není to ani to, že bys měl být wendigo, ty magipriony jsem u tebe nenašla. Jde o to, že ten wendigo zastřelený ve Skotsku není ten, který střelil Samuela Dodsona. Jsme skoro zas na začátku, jen se v tom kutlochu podařilo najít pár fotek a je šance, že ten sázkař pozná některý ksicht jako toho nespokojeného zákazníka, co myslel, že se zápas nedokončí… Navíc, žádná z těch pušek nesedí ke kulce z Dodsnov těla. Podle čísel to byly zmetky, které byly v továrně sešrotované.“

Harry unaveně pokýval hlavou:

„Dal bych přednost tomu, kdyby se to dalo uzavřít, ale to bych toho chtěl od života moc…“

Kapitola 9) Porady u svatého Munga

Na další poradu přišla i Tonksová a Ginny. Williamson na vedlejším lůžku byl už schopný vnímat, takže mohli věci probírat lépe. Harry začínal v lepších chvilkách procvičovat čerstvě srostlé končetiny.

Na malý stolek mezi lůžka položila Hermiona šest fotografií z kutlochu ve Skotsku. Na jedné byla Aline Whiteová, na jiné podobná nevýrazná blondýna. Pak fotografie Larse Gunnarssona, zastřeleného v ministrově pracovně, fotografie blonďáka zastřeleného u ministra Globuse Ardailea doma, jemu hodně podobného blonďáka a ještě jednoho černovlasého muže.

„Udělala jsem doplňkové pitvy a asi jsem přišla na to, jak se ten magiprion přenáší na další hostitele,“ začala Hermiona. „Dost velká koncentrace toho prionu je v poševním hlenu i ve spermatu, jak ve spermatocytech, tak v tekutině. Je těžké říct, jestli je to skutečně infekční, ale mohlo by to být takhle pohlavně přenosné… Samozřejmě je dost velké množství magiprionu ve vajíčkách, takže potomci wendiga budou skoro jistě wendigové. Oproti vlkodlačkám, které jsem pitvala, měla Whiteová ve vaječnících po jednom vajíčku v určitém stádiu zralosti. Ne tři, čtyři nebo dokonce šest, jak ty co zašly ve válce s Voldemortem. Ze Science-Mágoi mi poslali, že můj souhrnný článek vyjde během čtrnácti dnů… Jo a ten samec zastřelený ve Skotsku by podle DNA-fingerprintu mohl být asi bratrem toho zastřeleného u Ardaileů,“ ukázala na fotku neznámého blonďáka. „Chybí nám tenhle brunet a ta druhá ženská. Domnívám se, že to budou další členové tlupy wendigů, možná ti, kteří se trhli od zbytku… V té době, kdy byly vyrobeny ty útočné pušky, co byly v tom hnízdě, v továrně oficiálně ‘sešrotovali‘ sedm kusů. Kdoví, kolik jich ve skutečnosti nějaký čaroděj odnesl pryč… Jo a už taky víme, odkud pochází ta munice. Po dotazech na různé centrály bystrozorů jsme dostali odpověď z Norska. Přede dvěma měsíci jim jejich zaměstnanci Reif a Thorleif Haraldsonovi zdefraudovali čtyři tisíce nábojů 5.56 NATO od Matěje Vandrovce. Původně byly určené právě na lov wendigů. Podle fotografií to vypadá zrovna na tyhle dva ksichty.“ ukázala neznámého blonďáka a toho hlídače paní Ardaileové. „Zdá se, že jim wendigové infiltrovali do centrály bystrozorů v Oslu. Konec konců, kdoví, kolik jich je jinde… Myslím, že nám to nechtěli říct, aby nevypadali před svými kolegy jako úplní debilové. Tím pádem měli ti hnusáci dva měsíce na přípravu života tady. Podle zbytků z jejich hostin jsme zjistili nejméně pětatřicet mrtvých lidí. Pět z nich jsme identifikovali mezi nezvěstnými, ostatní jsou asi bezdomovci. Pokusíme se nějak udělat, aby se příbuzní těch pěti dozvěděli, že jejich příbuzní jsou po smrti .“

„Ti wendigové, zůstávají oni vůbec být čaroději?“ načal Harry z trochu jiného soudku. „Ten postřelený se sice uměl Přemístit, ale nemusel být ještě úplný wendigo. Přeci ne každý, kdo je infikovaný HIV má AIDS, ale časem se u něj velmi pravděpodobně vyvine…“

„To nevím…“ připustila Hermiona. „Ve Skotsku jsme nenašli žádné čarodějnické příručky a jen jednu málo používanou hůlku. Po jedné hůlce měli i zastřelení wendigové tady v Londýně, ale nezdálo se, že by je nějak zvlášť často používali… Podle všeho wendigové přestanou s většinou magických aktivit, které nejsou přímo spojené s lovem, případně se svým vlastním krytím.“

„Ukazovala jsem ty fotky tomu sázkaři,“ řekla Tonksová. „Bohužel, není si jistý, i když, ten brunet by to prý mohl být. On ten sázkař je skřet a ne zrovna jeden z těch chytřejších… Ti pak mívají potíže poznat jednotlivé lidské obličeje. Možná právě proto si ho ten chlápek vybral… Jo a Aline Whiteová byla před třemi lety na dovolené v Norsku. Jestli se na dovolené stala wendigem, nebo jí tam nahradila samice wendiga podobná jí v lidské fázi, to se už asi nedozvíme. Její londýnský byt vypadal, že nebyl poslední tři roky ani moc využívaný. Podle prachu na knihách v knihovně je nikdo pěkně dlouho neměl v ruce. Tedy kromě učebnice norštiny a slovníku.“

„To mám radost,“ ušklíbnul se Williamson. „Norsko ale určitě není jediné místo, kde se wendigové vyskytují a odkud se sem mohli dostat.“

„Rozhodně ne,“ souhlasila Hermiona. „Jen tam vede většina stop, které máme. Nevím, jestli posílat ty fotky na centrum bystrozorů do Osla, nebo jestli je tam rovnou odepsat jako zrádce.“

„Řek bych, počkat, než vyjde ten tvůj článek,“ ozval se Harry. „V přiměřené míře radši informujte Percyho, třeba to moc nezvrtá…“

„Denní věštec pořádá na Centrálu každodenní nájezdy,“ uchechtla se Tonksová. „Dawlish měl nejmíň jednou chuť vydat munici navíc a rozkaz novináře vystřílet… Když si přečteš články od Holoubkový, tak si asi smíchem leda tak obnovíš vnitřní krvácení.“

„Až budete příště střílet po některém wendigovi, snažte se ho trefit do hlavy,“ řekla tiše Hermiona. „Zdá se, že průstřel do srdce je nezabije tak rychle, jako vlkodlaky a můžou být ještě zatraceně nebezpeční…“

„Víš, co to bude, trefovat se rozběhnutému chlupáčovi do hlavy?!“ zeptal se jí Williamson.

Ještě chvíli se takhle dohadovali, až se všichni mimo Ginny rozloučili.

Když si Harry myslel, že jsou všichni mimo doslech, zeptal se opatrně Ginny:

„Jak jsi věděla, že jsem v nebezpečí, jak jsem byl ve Skotsku? Myslel jsem, že ti Hermiona nic neřekne…“ ukázal rukou k břichu zvednutému těhotenstvím.

„Taky mi nic neřekla,“ odpověděla Ginny. „A co si sakra myslíš?! Že jsem padavka, co kvůli prvnímu stresu hned potratí?!“ pak se trochu uklidnila. „Ne Harry, ty sis to možná ještě úplně neuvědomil, ale tvoje i moje mysl byla aspoň na čas připoutaná a ovlivněná tou Voldemortovo. Když jsme ho tenkrát sejmuli, ta vazba se přesunula na vazbu mezi námi. Kdybych to dost pečlivě nehlídala, budeš cítit každé kopnutí našeho dítěte…“

Předvedla mu to. Protože Harry byl ještě slabý jak jednodenní kotě, kopnutí v břiše mu rozhoupalo celé zažívání a udělalo se mu i rudo před očima. Trochu zalapal po dechu.

„Dělá tohle často?!“ vypustil ze sebe.

Ginny lehounce přikývla a pak se usmála zvláštním vědoucím úsměvem, se kterým bývají v kostelech zpodobovány madony. Přiložila mu prst na ústa a pak se k němu opatrně sklonila a políbila ho na rozloučenou.

Netušili ani jeden, že Hermiona opodál ještě slyší. Trochu Harrymu s Ginny záviděla, ona s Ronem žádnou takovou vazbu neměla a naopak přitom tušila, že je Harry v nebezpečí, když na edinburghské centrále byl ospalý klid… Tam to ale mohlo být vyvolané prostě setkáním s tak příšernou provinční nespolehlivostí a laxností. Pak takové myšlenky radši zapudila. Uvědomila si, že to pouto v mysli nemusí být vždycky jen příjemné a zaplacená cena byla možná až dost vysoká…

<img src="http://www.readstripes.com/02/nov02/mauldin/images/_maul51.jpg"align="left"> „Harry, vstávej!“ ozval se Williamson.

Když se Harry rozkoukal, uviděl, že se u jejich lůžek shromáždila skupina dvanácti postarších čarodějů a opodál postává i Percy Weasley.

„Protože nemá smysl vyčkávat, uděláme teď přezkumný teoretický test,“ oznámil jeden z komise. „Až budete uschopněni, uděláme i test čarodějné způsobilosti a až to odsouhlasí léčitelé, i testy fyzické kondice…“

„Aspoň by mohli ležet v pozoru…“ zavrčel kdosi z komisařů.

(Pozn. autora: Ilustrace je ze známých obrázků karikaturisty Billa Mauldina z druhé světové války. Některé věci se asi nikdy a nikde nezmění…)

S tím začala zkouška, která byla o dost horší, než OVCE skládané ještě na Bradavicích i vstupní testy na bystrozora. Nikdo z komise jim nehodlal slevit ani půl palce. Když s lehkým pokyvováním odcházeli, měl Harry pocit, jako by mu mozek někdo strčil do ždímačky.

„Tak nevím, myslíš, že by na nás byl Percy tak hnusnej, kdyby nebyl tvůj švagr?“ zeptal se Williamson.

„Nemám nejmenší tušení…“ zamyslel se Harry. „Obávám se, že nejspíš byl, ono to tak nějak bude v řádech a Percy řády a pravidla miluje…“

„Tak to potěš noha!“ konstatoval Williamson. „To se ještě máme na co těšit!“

Pravdivost Williamsonovy předpovědi se ukázala, když je za tři týdny propouštěli od svatého Munga. Měli se objevit pravidelně na kontroly zdravotního stavu a testem fyzické kondice neměli projít dřív, než za další tři týdny, ale i tak si je zkušební komisaři ‘vychutnali‘ aspoň na bojové magii.

Percy mu pak předvedl, že je schopen být nepříjemný sám dost.

„Harry, protože tě zatím nejde poslat do bojové akce, a ani teď žádná akutní není, mám pro tebe trochu jiný úkol. Profesorka McGonagallová mě požádala, jestli by některý z bystrozorů mohl přijít do Bradavic, aby jim tam povyprávěl o své důležité práci. Když ty jsi tak proslulý, tak jsi jako stvořený pro tenhle úkol.“

Kapitola 10) Pachatel se vrací na místo činu

„Ještě jeden úkol ale bude mít přednost,“ dodal Percy, když viděl výraz Harryho obličeje. „Z Edingurghu nás požádali, abychom poslali tebe a Williamsona na oficiální pohřeb toho zabitého skotského bystrozora. Chci je přesvědčit, že politicky podporujeme jejich nového velitele, domluvím tedy, kdy to bude. Půjdeme taky já, velitel Dawlish a Hermiona. Pokud tě to zajímá, Ron prošel všemi testy a bude zas bystrozorem. Teda, pokud zas něco nepodělá… Harry, nejsem takovj pes, ale nemíním se rozhodně nechat kýmkoli obvinit, že protěžuju své příbuzné…“

„Takže je radši budeš topit?!“ vyjel na něj Harry.

„Ne, Harry,“ Percy zachoval klid. „Na to mám svoje lidi…“

Pohřeb Niniana McMorana byl stanovený hned na následující den. Harry si podle toho domyslel, že s tím Liam McMoran počítal a možná měl i informace od svatého Munga.

Na centrále bystrozorů byli Percy, Dawlish i Williamson už oblečení do kiltů z červenobíle kostkovaného tartanu. To je prý kombinace typická pro poskotštělé Angličany. Harrymu taky jeden podali. Hermiona žádným kiltem neprovokovala, vzala si normální černou verzi uniformy jako na každý jiný pohřeb kolegy.

„Centrála bystrozorů v Edinburghu!“ přikázali postupně všichni a prošli Letaxem.

Na centrále měli všichni k oficiální černé uniformě kilty v barvě tartanu svého klanu.

„Teď se hromadně Přemístíme na dohled od Dornoch, takže žádné zbytečné kouzlení,“ prosím, řekl jeden z bystrozorů.

Na vršku kopce, kam se Přemístili, byl rozhled na okolní částečně zarostlé kopce i kus mořského pobřeží. Mohl by to být příjemný výhled, nebýt protivného mžení, ze kterého Harrymu vlhly brýle.

„Repelentus!“ neudržel se. „Kašlu na to, tohohle si přeci mudlové nemaj šanci všimnout!“ dodal, když viděl naštvané obličeje kolegů.

Přešli hřbet kopce a pak se dali pěšinou, která je dovedla k čarodějné zábraně. Za ní už bylo vidět dlouhý kamenný dům se střechou pokrytou šedivou břidlicí. Dům měl na konci věž, která ale podle všeho sloužila spíš jako pozorovatelna, než část opevnění.

„Když jsme vedli krevní mstu s klanem McIntyrů, nikdy nedošli až sem,“ konstatoval Liam McMoran, když viděl Harryho hodnotící pohled vržený na věž. „Takže se opevnění ani ochranná kouzla zatím neprověřovala. Následujte mne prosím, čekáme jen na vás.“

Prošli okolo domu dozadu, kde bylo ve svahu vidět hřbitov se známými kamennými kříži s kruhem. Před jedním z nich byla vykopaná jáma. Opodál ležela rakev střežená šesti muži v kiltech McMoranova klanu ozbrojenými stařičkými mušketami, které musely pamatovat některé z nesčetných skotských povstání.

Liam pokynul rukou. Od stolu opodál se zvedl muž, který měl kromě kiltu také až strašidelně vysokou kožešinovou čepici a dudy, na které začal s mečivým kvílením vyhrávat a s teatrálním dupáním obcházet okolo hrobu i okolo mrtvého.

„Dudy zahánějí zlé duchy, kteří by se chtěli zmocnit mrtvého,“ prohodil kdosi.

„Pokud mají zlí duchové hudební sluch, určitě to funguje!“ procedil Harry pološeptem.

Williamson ho dloubnul pěstí, aby nešaškoval.

Po nemilosrdně dlouhé dudácké etudě začal Liam McMoran něco vyprávět v gaelic. Harry si ukázal na hlavu hůlkou a potichu pronesl: „Polyglot!“

Zjistil, že jde o vyprávění, které krevní msty vedl klan McMoranů s klany z okolí a které bitvy poctil svou přítomností. Zdaleka ne všichni z klanu měli čarodějné schopnosti, takže některé klanové majetky se nacházely mimo bariéru a někteří členové byli zatahováni do různých povstání, většinou na straně vzbouřenců proti britské koruně. Klan McMoranů se dal do služeb bystrozrů od založení této služby a nejeden ze členů klanu také jako bystrozor v boji s černokněžníky nebo příšerami padnul.

„A teď poprosím našeho hosta, Harryho Pottera, aby povyprávěl příběh o smrti našeho bratra Niniana!“ zakončil Liam svou řeč a gestem Harryho pozval k řečnickému kameni.

Harry se snažil být při vyprávění jak stručný, tak vyložit Niniana McMorana jako vzor pravé skotské chrabrosti a přitom zamlčet skutečnost, že jeho tradicionalismus ho možná zabil…

Místní jeho vyprávění odměnili mlácením do stolu, rozhodl se to raději brát jako poctu.

Šestice mušketýrů v kiltech vypálila tři salvy, o kterých byl Harry přesvědčen, že měly roztrhnout hlaveň a utrhnout hlavu tomu, kdo tak riskoval a vypálil je. Následně všichni vzali postupně lopatu a hodili trochu hlíny na rakev. Vzhledem k neustávajícímu dešti hlína nezaduněla, ale udělala po dopadu na víko takové vlhké ‘plesk!‘… Navrch přes hliněnou izolaci rakve pak položili také velkou desku z ponuře tmavošedého kamene.

Když jim na stůl přinesli další strašidelnost místní tradice, totiž neblaze proslulý haggis, mleté ovčí vnitřnosti smíchané s ovesnými vločkami a uvařené v ovčím střevu. Opatrně kousek uříznul, zkusil chuť a pak zbytkem nenápadně obdaroval jakousi velkou psí obludu, posedávající opodál. Liam na něj mrknul a ušklíbnul se, jako že chápe.

Konečně byla slavnostní hostina za nimi a mohli se Přemístit domů…

Další den ráno Harry ještě doma přivolal Fawkese a požádal ho, aby přinesl profesorce McGonagallové jeho vzkaz.

Drahá profesorko McGonagallová,

Percy mě pověřil, abych se s vámi domluvil, kdy by se vám hodilo uspřádat tu besedu studentů s bystrozorem, o kterou jste Ministerstvo žádala. Vzhledem k tomu, že za dva týdny dělám teprve znovu testy fyzické zdatnosti, nenasazují mne do akcí a mohl bych vám tedy pomoci.

S úctou, Harry Potter

Na Ministerstvo se Přemístil a začal vyřizovat papíry, protože tušil, že to po něm někdo bude chtít hned, jakmile ho komise znovu uschopní. Na jeho stole bylo nemálo nezpracovaných poznámek a nedodělaných spisů, protože když podezřelý při zatýkání nebo vyhledávání zemřel, přestal být spěch s dodělávkou nutných spisů pro Starostolec… Harry měl jeden z nejvyšších poměrů mrtvých mezi zatýkanými a někteří z nadřízených nechtěli uznat argument, že to je jen nutný důsledek jeho pověsti a jisté neblahé proslulosti…

Na vzkaz od profesorky McGonagallové nemusel vůbec čekat dlouho. Fawkes přistál na čerstvě uvolněné ploše a podával mu zapečetěný svitek pergamenu.

Drahý Harry,

velmi děkuji za tvou laskavou nabídku. Besedu by bylo nejlépe uspořádat zítra po páté hodině odpolední. Tím pádem bys mohl přijít na čaj do sborovny a měl i chvíli času na rozhovor s některými z profesorů.

Doufám, že Ginny a dítěti se daří dobře,

zdraví Minerva McGonagallová

Raději šel svou nepřítomnost předem nahlásit Dawlishovi, který jen nespokojeně zavrčel:

„Takže teď nebudu moct žádnýmu Smrtijedovi vyhrožovat, že ho dám k večeři Harrymu Potterovi!“

„Pokud vím, akutně nemáme žádné Smrtijedy mimo Azkaban nebo hřbitovy…“ dovolil si prohodit Harry.

„Tak se hlavně nenechte umořit od těch děcek!“ požádal ho ještě Dawlish. „Jestli mezi nima najdete nějakýho inteligentního nástupce, dejte vědět! Víte sám, co nám posílaj za šunt!“

Harry se Přemístil do Prasinek kousek od podniku Madam Rosmerty. Zašel tedy do jejího baru a dal si na cestu jeden máslový ležák. Víc se ani neodvažoval. Jednak nechtěl, aby na něm studenti něco poznali, jednak by vůči Ginny bylo hodně nefér, kdyby se opil v době, kdy ona sama nesmí…

Došel pěšky k hlavní bráně. Ta se před ním otevřela a dokonce ho přivítala dobromyslným úsměškem:

„Takže pachatel se nám vrací na místo činu! Vítej Harry Pottere!“

Vyrazil o dost dřív, takže se nejprve zastavil v Hagridově hájence. K Harryho překvapení tam byl pořádek, na jaký rozhodně nebyl zvyklý.

„Ahoj Hagride!“ oslovil Harry polovičního obra, kterému už trochu šedivěly stále divoce rozježené vlasy i vousy.

Hagrid sebou škubnul.

„Harry, ty sis udělal čas! To je skvělé!“ zdálo se, že má opravdu radost. „Drápe, pojď sem honem!“

Hagridův mladší bratr byl skoro dvojnásobný na výšku, oproti Harrymu byl nepoměr strašlivý.

„Harry!“ zaburácel překvapivě srozumitelně. „Promiň Hagride, testralové chtěli víc masa…“

V hájence strávil hodinku z časové rezervy rozhovorem. Hagrid byl docela dobře informovaný a hodně naštvaný na Holoubkovou i jiné novináře.

„Takže voni se Ty-víš… no Volde-mortovi nevodvážili postavit, ale blafou, jakste ho měli voddělat! Viděl jsem dost blbounů, ale tihle jim daj fleka!“

Harry s ním nedokázala nesouhlasit, chvíli ještě povídali.

„Ty si měl dycky talent na to strkat čenich tam, kam nemáš," poznamenal Hagrid. „Teď seš za to navíc placenej…"

Harry se na to jen usmál a odvedl pozornost jinam, aby si jeho přítel nevzpomněl, že občas jej trochu zneužíval, třeba když pro Brumbála potřeboval vzpomínku od Horáce Slughorna.

„Hagride, co ten tvůj syn, kde ten je?!“ ptal se přeci jen tak trochu s obavou, aby nerozbouřil nějaké smutné vzpomínky na madam Olympu.

„Ten je v Nebelvíru,“ řekl Hagrid pyšně. „Je sice mladší, než jeho spolužáci, ale Minerva McGonagallová mu vyjednala výjimku a dokonce nám sem posílá skřítky, aby tu dělali pořádek, když tu bydlí ‘dítě‘. Přehlídnout ho nemůžeš, je vyšší, než ty teďkonc…“

„Ještě bych si rád pokecal s Remusem, přijdeš na tu mojí po…nou besedu?“ rozloučil se Harry.

Hagrid jen kývnul hlavou.

Cestou k hradu se Harry na pár chvil zastavil u Brumbálovy hrobky. Položil ruku na bílou stěnu, aby se tak alespoň symbolicky přivítal s bývalým ředitelem, který byl jedním z jeho největších příznivců a několikrát mu zachránil život. Harry si stále občas vyčítal, že on ten jeho zachránit nedokázal…

Remus Lupin znovu bydlel v kabinetu profesora ochrany proti temné magii. Přivítal se s Harrym a chvíli se bavili o obecných nesmyslech. Od Tonksové z řečí během jedné její slabší chvilky věděl, že se obává, aby jako metamorfmág nebyla neplodná a proto Harry o dětech s Lupinem raději nemluvil.

Když ale řeč přišla na potíže s wendigy, nechal si Remus vše vysvětlit a s lítostí zavrtěl hlavou.

„Je mi líto Harry. Zdá se, že Hermiona našla všechny informace, které šlo vůbec najít,“ pak se zarazil. „Víš, kdo tu taky učí?“

Na Harryho udivený pohled dodal: „Neville Longbottom převzal po profesorce Prýtové bylinkářství…“

Neville byl ve skleníku a ‘přesvědčoval‘ Ďáblovo osidlo, aby rostlo jen na pro něj vyhrazeném místě a nepokoušelo se rozšířit i do temného kouta průchodu, kde by mohlo číhat na procházející studenty.

„Ahoj Neville!“ přivítal se s ním Harry. Pak musel jít honem odmotat liánu z Nevillova krku, protože Osidlo využilo vteřinky nepozornosti k útoku.

Probírali vše možné, protože po Bradavicích neměl Harry moc času Nevilla vyhledat a Neville se zas naopak nechtěl ’vnucovat‘.

„Takže Lenka tady bydlí s tebou, ale vzít si tě nechce?“ řekl Harry trochu překvapeně.

„Pohádaly se o to i s babičkou, ale nepovolila ani jedna. Doufám, že babička povolí, až uvidí pravnouče,“ odpověděl Neville. „Náhodou vím, že Ginny je taky těhotná. Legrační je, že naši potomci budou mít asi narozeniny v podobnou dobu… Snad nebudou mít i podobné potíže, když je Voldemort a celá ta jeho banda po smrti nebo v base. Ještě kdyby se tak našim vrátila paměť, třeba když uvidí vnouče, ale to asi nenastane…“

S tím se rozloučili.

Profesorka McGonagallová na Harryho čekala před ředitelnou a skoro úspěšně zakrývala nespokojenost nad tím, že musí čekat.

„Už jsi se pozdravil se všemi, Harry?" zeptala se proto trochu jedovatě.

„Asi ano, paní profesorko," odpověděl Harry s nevinným úsměvem.

McGonagallová spolkla nepříjemnou odpověď.

„A jak se před tou besedou cítíš, Harry?"

„Že bych se radši pokoušel dohodnout s wendigem po dobrým…“ ušklíbnul se.

Gestem ho pozvala do ředitelny. Když dala louhovat čaj, ozval se Brumbálův portrét na zdi:

„To je dost, že ses taky ukázal! Proč jsi mě nechal v Doupěti?!“

„Protože doma v Godrikově dole bývám málokdy a v Doupěti je pořád někdo, kdo se s vámi bude bavit.“

„Dobře, Harry,“ Brumbál se na portrétu trochu potměšile usmál. „Protože vím, že budeš mít dítě, dám ti pro něj dárek,“ čaroděj na portrétu máchnul hůlku.

K Harryho překvapení se otevřela jedna zásuvka skříně, vylétnul z ní svitek plátna a přistál v jeho ruce. S jistými obavami svitek rozbalil. Uvnitř byl svinutý portrét. Když ho Harry rozvinul, uviděl zas Brumbála.

„Myslím, že tvůj potomek mě za pár let rozhodně ocení, když si bude moct pokecat…“

Harry hodil po profesorce McGonagallové pohled nakopnutého štěněte, když zaslechnul, jak se uchechtla.

Ještě chvíli pokračovali v rozhovoru, občas přerušovaném poznámkou některého z ředitelů na portrétech okolo, nejčastěji právě Brumbálem.

„Takže Harry, dopij si čaj a pojď na tu bandu, čekají ve Velké síni,“ uvedla ho McGonagallová zpět do reality.

„Velká síň?! Nestačila by některá učebna nebo nějaké řečniště venku?“ zaprotestoval Harry.

„Na rozhovor venku není teď zrovna nejlepší počasí a do učebny se zájemci nevejdou.“

Velká síň byla upravená do podoby sálu se stoly uspořádanými kvůli dobrému výhledu k profesorskému stolu. Harry s jistým strachem přistoupil k pultíku.

„Sonorus!“ ošetřil svůj hlas magicky.

Rozhlédl se po shromážděných studentech. Panenanebi, to taky vypadal takhle dychtivě a trochu hloupě, když zíral na Brumbála? Když to Harrymu proběhlo hlavou, pochopil, že odpověď je kladná…

„Protože předpokládám, že vás s celou Voldemortovou záležitostí bude dostatečně nudit profesor Binns, vezmu to jen stručně…" řekl Harry a slib dodržel, když vše převyprávěl během patnácti minut.

„Teď by mohl být čas na otázky," řekla McGonagallová.

„Na některé vám nedám odpověď, ale ptejte se," vyzval je Harry.

První otázku čekal, protože byla opravdu nasnadě:

„A kolik lidí jste zabil?!"

„Pokud je mi známo, tak sedmnáct vlastnoručně, podíl mám ještě na asi pětadvaceti dalších…" odpověděl Harry.

Studenti na chvíli ztichli a zaraženě se dívali jeden na druhého. Nastalo pár okamžiků zaraženého ticha.

„Použil jste zakázané kletby?“ zeptala se jedna studentka.

„Dvakrát kletbu Cruciatus, bez velkého efektu, jednou kletbu Imperius na zrádce Petra Pettigrewa a několikrát kletbu smrti. Jednu osobu jsem kletbou s jistotou usmrtil, Smrtijedku a vražedkyni Bellatrix Lestrangeovou. Několik dalších jsem možná zasáhnul v boji, ale není to jisté…“

Teď bylo ticho ještě zaraženější a delší. Zdálo se, že pokud měl u studentů nějaké sympatie, tak je asi ztratil a teď se ho spíš bojí.

„Musel jste všechny ty lidi zabít?!“ byla to ta samá studentka.

„Máte pravdu, nemusel, mohl jsem se nechat zabít a vy byste teď třeba měli rozhovor s jeho jasností, lordem Voldemortem, který by vám vysvětlil, jak je pro vás jeho vláda výhodná.“

„Proč jste použil stříbrnou kulku a ne nějaké kouzlo?“ chtěl vědět pro změnu student sedící v šeru v pozadí.

„Protože jsem potřeboval nějakou výhodu proti silnějšímu a zkušenějšímu čaroději,“ odpověděl Harry po pravdě. „Hráli jsme o život, proto jsme hráli na vítězství, ne na body…“

Ještě pár otázek dokumentovalo nespokojenost s tím, jak se čarodějný svět díky Harryho vítězství a cestě, jíž jej dosáhnul, změnil.

„Ano, čarodějný svět se změnil,“ řekl, když se rozhodl kodrcající besedu uzavřít. „Ale bez vítězství nad Voldemortem by se změnil také a byl by přinejmenším podle mého mínění o dost horší. Takto máte šanci na jakous takous svobodu. Časem asi bude nezbytné připravit nějaký nový způsob našeho soužití s nemagickou populací, nebo mudly, jestli chcete. Je jich jednak stále víc, jednak jejich technologie se stále zdokonalují a časem naše kouzla nebudou dostatečnou ochranou proti jejich zvědavosti…“

Harry měl neodbytný pocit, jako by zrovna dohovořil buď k úplným cizincům nebo kdyby mluvil o historii Války Růží. Tihle strávili čas ve světě, který byl bez Voldemorta a bez všudypronikajícího strachu z něj. Nějak jim nešlo do hlavy, že Harry s přáteli museli čarodějný svět a jeho pravidla trochu pozměnit, aby měli šanci nad masovým vrahem vyhrát a i jim samým zajistit klid…

Když odcházel, překvapil ho na chodbě duch, kterého by tu čekal ze všeho nejméně.

„Pottere!“ vřísknul na něj.

„Snape!“ nenamáhal se Harry s oslovením ‘pane‘ nebo ‘profesore‘.

„Myslel jste vážně, co jste tam povídal?!“ zeptal se duch už o něco mírněji.

„Co jsem měl myslet nebo nemyslet vážně?“ nechápal Harry.

„To vaše tvrzení, že byste mě nezabil, kdybych se vás nepokusil zabít já,“ řekl duch profesora Snapea.

„To je pravda,“ potvrdil Harry. „Hermiona se přimlouvala, že jste jen udělal rozhodnutí, které bylo v danou chvíli nutné udělat. Já jsem jí pak slíbil, že vás nezabiju dřív, než dostanete příležitost se projevit. Tu jste dostal a holt i ’využil‘. Když jste na nás vrhnul kletbu smrti, neměli jsme jinou volbu…“

„Legrační,“ Snape se ironicky ušklíbnul. „Já předpokládal, že když se objevíte, půjde mi krk a budu se muset vší silou a mocí bránit. Nejkomičtější je, že mi ten starý blázen z portrétu dokonce odpustil…“

„Sbohem pane profesore,“ nechal Harry překvapeného ducha stát za sebou a odešel, aby se konečně Přemístil domů za Ginny…

Kapitola 11) Invaze

V následujících dnech Harry s Tonksovou a Ronem pátrali všude možně po svědcích, kteří by viděli a poznali někoho z fotografií nalezených ve Skotsku, ale výsledkem byla leda nula pošlá od nuly. Na Příčné se na ně dívali jako na neschopné packaly a na Obrtlé s vyslovenou nenávistí. Konec konců, bystrozorové lezli do rajónu, kde jaksi odjakživa zákony neměly žádný respekt.

Efekt nemělo ani jejich zveřejnění v Denním věštci, spojené s upozorněním, že dotyční mohou být wendigové. Z toho vycházel jediný efekt, totiž zmatek mezi čarodějnou komunitou a spousta zbytečných výjezdů a hlášení, že byli spatřeni na těch nejnemožnějších místech. Protože se jednalo často o ty jedince, kteří byli spolehlivě usmrceni, byl to asi jen nesmysl…

„Tihle by nepoznali wendiga, ani kdyby je hryznul do prdele!“ tvrdil otráveně Ron.

„Ale ne,“ hájil neschopné svědky Harry. „Ti by je poznali AŽ KDYŽ by je kousli do zadku…“

Trochu dobrá zpráva byla, že Hermiona vypracovala metodiku rychlejší identifikace magiprionu, vyvolávajícího změnu člověka ve wendigo, bohužel jen z krve nebo tkáně, takže jí to zabralo jen asi hodinu stanovit, kdo je nebo není infikovaný a mohla provézt prověrku nejprve všech bystrozorů a pak i ostatních zaměstnanců Ministerstva. Naštěstí nenašla nikoho dalšího… Článek ve Science-Mágoi pak přinesl Hermioně spoustu korespondence od kolegů snad z celého světa.

Harry i Dawlish zvládli v požadovaném čase test fyzické kondice, takže mohli zas nastoupoit do plné služby. Ukázalo se to být dost užitečným…

„Je pohotovost, takže nikdo nikam nejde!“ vyhlásil ráno Dawlish na ústředí bystrozorů, pak odešel a nechal všechny, ať se pokoušejí s pomocí šeptandy zjistit, o co jde.

K ničemu kloudnému se nedostali a po dvou hodinách, kdy byli všichni jako na jehlách se znovu objevil Dawlish, doprovázený Percym Weasleym, Hermionou a postarším obtloustlým mužem, mezi jehož předky museli být trollové nebo obři, protože byl skoro tak mohutný, jako Hagrid.

„Potřebuju dobrovolníky na akci spojenou s wendigy!“ vyhlásil Dawlish. „Jde o přísně tajnou záležitost, takže kdo se nechce zapojit, ať ihned odejde a pomlčí o tom.“

Pár starších nebo naopak mladších se zvedlo, většina ale zůstala. Percy se usmál a přes rameno něco sdělil staršímu neznámému.

„Fajn, těší mě vaše nadšení a loajalita, ale na všechny se nedostane. Pane Dawlishi, vyberte prosím mezi dobrovolníky šestnáct podle vás nejvhodnějších kandidátů. Ostatní rovněž odejdou věnovat se jiné práci. Doufám, že nemusím nikomu připomínat, že jste podepsali mlčenlivost…“

Dawlish procházel mezi překvapenými bystrozory a ukazoval jednotlivcům palcem za sebe na dveře. Chvíli se díval na Harryho, pak ale pokrčil rameny a šel dál. Když zůstal jen požadovaný počet, Percy se rádoby ležérně posadil na stůl.

„Pokud vím, v poslední době máme problém s wendigy v počtu, který je zcela mimo obvyklé chápání toho problému. Hermiona objevila metodu, jak identifikovat wendiga i v lidské fázi. Objev uznala vědecko-magická veřejnost a obrátil se na nás můj ctěný rezortní kolega…“

Jako by už nemohl vydržet Percyho žvanění, promluvil neznámý:

„Dovolte mi představit se. Jsem Eirík Swerlungson, toho času ministr kouzel Norska. Z našeho ministerstva pochází munice, i když naštěstí ne zbraně, které jste našli v brlohu wendigů. Nevíme, jak hluboká je infiltrace mezi zaměstnance, protože dosud bylo možné wendigy zjistit jen ve zvířecí fázi a ti chytřejší z nich se tak načapat nenechají…“

Na chvilku se odmlčel a rozhlédl se po shromážděných, jako by je hodnotil. Delší chvíli setrval pohledem na Harrym, ale pak pokračoval:

„Když se objevil článek doktorky Weasleyové, došlo mi, že to je přesně to, co hledám. Vzal jsem s sebou pár svých nejspolehlivějších bystrozorů a vaše kolegyně byla tak laskavá a prověřila mi je. Jsem rád, že aspoň těmto můžu důvěřovat.“

Pokynul rukou, otevřely se dveře a dovnitř nakráčeli čtyři svalovci, nápadně připomínající svým vzhledem zabitého Larse Gunnarssona. Na pokyn svého ministra se rozesadili mezi vyčkávající bystrozory.

„Oficiálně jde o přátelskou návštěvu mého rezortního kolegy a výpomoc doktorky Weasleyové, ale neoficiálně je to pozvání k invazi na naše Ministerstvo kouzel. Nemůže vás být příliš velká skupina, ale takto bude možné hovořit o tom, že je to jen bezpečnostní tým na ochranu paní doktorky…“

Trochu smutně se usmál.

„Stejně je to jedna z mých posledních chvil na postu ministra, ale hodlám svému nástupci Ministerstvo předat bez těchhle lidožravých ‘parazitů‘. Ministerstvo je jako to vaše v podzemí, má ale jen tři podzemní podlaží, v prvním počítáno odshora je naše centrála bystrozorů…“

„Skupina bude rozdělena na čtyři týmy. Tři týmy zajistí jednotlivá patra, aby nedocházelo k přecházení zaměstnanců a návštěvníků Ministerstva a čtvrtý tým bude velitelský. Ten bude zajišťovat vlastní provedení kontrol a podobně,“ začal přidělovat role Dawlish.

„Na stanoviště se všichni Přemístíme podle instrukcí a vedení našich bystrozorů,“ vzal si slovo zase norský ministr kouzel. „Na ministerstvu jsou připravena kouzla, která budou po aktivování bránit veškerému Přemísťování, ať už po Ministerstvu nebo mimo, případně zvenčí…“

„Z toho důvodu musí k Přemístění všech dojít koordinovaně v jeden moment. Pro posílení jsme přijali nabídku pomoci ze Skotska,“ Dawlish se trochu ušklíbnul. „Ve skladu máme jen osm útočných pušek a tak se nám budou ty jejich čtyři Famasy ještě hodit. Williamson si vezme odstřelovačku, Tonksová, Potter, Weasley, Downer, Jameson, Kitchenerová, Irwing a Mandrakeová si vezmou útočné pušky. Hendel, Fosterová, Melbodyová a Kingfischer si nafasují Uzi. Grooková, Wilburgs, Steiner a já sám si nafasujem ty staré Vikingy ‘Smrtícího kvarteta‘, tlumiče a munici. Mohlo by se hodit mít pár tichých výstřelů, to Globus nikdy nedokázal pochopit… Všichni si vezmou služební pistole a každý alespoň čtyři rezervní nabité zásobníky. Je mi úplně jedno, kolik si myslíte, že by stačilo nebo na co jste kdo zvyklý. Na místě nebude čas k přebíjení. Pro jistotu ale vemte každý padesát nábojů navíc. Kdo ví, že?! Každý si vezme taktickou neprůstřelnou vestu, vysílačku a helmu. Za třicet minut tady. Nějaké dotazy?! Ne, výborně, pohyb, pohyb!!!“

Třicet minut byl pro navléknutí se do taktické vesty a vyzbrojení se podle pokynů dost šibeniční termín, ale zvládli to všichni vybraní. Po půl hodině se na místě sešlo osmadvacet lidí v černém, s helmami a zbraněmi v rukou. Norští bystrozorové měli jen pistole, svou pistoli si vzala Hermiona a kupodivu ji měl i Percy a dokonce i Eirík Swerlungson. To už byla opravdová ozbrojená invaze.

Dawlish rozdělil skupinu na čtyři týmy o víceméně vyrovnané výzbroji, tak, aby každá skupina měla k dispozici krycí palbu na krátkou vzdálenost ze samopalu Uzi a Vikinga s tlumičem. Ron se dostal do jiné skupiny než Hermiona, podle často užívaného pravidla, aby životní partneři pracovali sice jako parťáci ve dvou, ale ve větších skupinách odděleně… Velitelskou skupinu tak tvořila Tonksová, Harry, Melbodyová, Williamson a Dawlish z londýnské centrály, Liam McMoran za Skoty, Weasleyová a oba ministři jako důvod akce a pak ještě Gunnar Pedersen, tělesný strážce norského ministra.

„Teda, nečekal bych, že Percy Weasley bude mít takovou odvahu!" řekl překvapený Williamson, když viděl, že zastupující ministr kouzel jde s nimi.

„To není ani tak odvaha, jako šílená ctižádost," konstatoval Harry. „Radši by umřel, než zavdal jakoukoli příčinu k podezření, že na funkci ministra nemá… A do toho pochopitelně patří i obvinění ze zbabělosti."

„Jo, tak tahle definice na našeho Percyho sedí jak prdel na hrnci!" konstatoval Ron.

„Pokud možno nikoho nezabíjejte,“ řekl ještě Dawlish. „Ani wendigy, pokud se vzdají. Ale wendigo ve zvířecí fázi je samozřejmě útočník. Ještě si pamatujte, abyste se jim trefili taky do hlavy. Nechci mít ztráty na životech a pokud už ano, tak na straně těch druhých. Ještě proveďte kouzlo 'Polyglot!' a vyrazíme.“

„První tým ke mně!" velel Harald Svenson, další z norských bystrozorů. „Přemístíme se ke zbrojnici a odřízneme první patro od spojení."

„Velitelský tým ke mně!" vyzval norský ministr kouzel. „Přemístíme se na centrálu bystrozorů a začnem prověřením naší posádky."

„Druhý tým ke mně!" „Třetí tým ke mně!" vyzvali zbývající Norové své britské kolegy.

Všechny týmy zaujaly kruh tak, aby Nor v něm mohl působit jako vedoucí Přemisťování.

„Přemístit TEĎ!" zavelel Percy a zdálo se, že si přímé velení užívá lépe, než sex.

Jakmile byli na norské centrále, vrhali na ně přítomní místní bystrozorové pohledy plné podezření až zášti. Vzhledem ke zbraním, které jejich skupina měla, se chavali zatím mírumilovně. Harry měl podivný pocit, že to se může velmi rychle změnit.

„Jsme tu všichni?" zeptal se Eirík Swerlungson Dawlishe.

„Potvrďte pozice!" přikázal Dawlish do své vysílačky.

„První tým na místě, klid!" „Druhý tým na místě, kontakt s místními, zatím žádná nepřátelská akce!" „Třetí tým na místě, klid!" zahlásili se postupně velitelé jednotlivých týmů.

Když Dawlish kývnul, vytáhnul norský ministr kouzel hůlku a zamáchal s ní ve vzduchu.

Pak vyslovil: „Sonorus!" Kupodivu nikoli ke svému krku, ale k místě ve vzduchu kousek nad jedním stolem.

„Hovoří k vám Eirík Swerlungson, ministr," začal vyprávět a magické zesílení jeho hlas přenášelo stěnami Ministerstva. „Vzhledem k infiltraci wendigů do personálu Ministerstva vyhlašuji mimořádnou prověrku! Provedou jí naši kolegové z britského Ministerstva kouzel. Upozorňuji každého případného wendiga, že pokud budou během prověrky přijímat svou zvířecí podobu, bude na ně hleděno jako na přípravu vraždy. Vyzývám všechny ke klidné spolupráci. Po dobu prověrky je Ministerstvo uzavřeno pro veškeré Přemisťování i jiný transport a platí zákaz vycházení z jednotlivých místností."

Přítomní bystrozorové na svého nejvyššího šéfa vrhli pphled plný podezření. Jako na objednávku se náhle ozvalo:

„GROOÁÁÁRRRR!!!"

Pfuum!

Jeden z norských bystrozorů se sice proměnil do zvířecí fáze wendiga. Než ale stačil cokoli učinit, tichý utlumený výstřel z Dawlishova Vikingu ho zasáhnul do hlavy.

„Někdo další?!" zeptal se do zaraženého ticha.

„Dáváte přednost odběru krve magickým nebo mudlovským způsobem?" zeptala se Hermiona za přetrvávajícího ticha prvního bystrozora. „Postupně odeberu vzorek krve všem v místnosti," začala vysvětlovat. „V ní budu hledat přítomnost magiprionů měnících člověka na wendigo."

Každému 'zákazníkovi', kterému odebrala krev, napsala hůlkou na oblečení číslo, shodné s číslem zkumavky. Když odebrala vzorky ode všech přítomných, včetně zabitého wendiga, začala s testem.

Po necelé hodině přistoupila k muži označenému číslem sedmnáct.

„Je mi líto, vy jste pozitivní!"

Jeden z norských bystrozorů sáhnul do šuplete svého stolu. Harry na něj s podezřením namířil svůj STAR. Muž ale vytáhnul jen stříbrný řetez, kterým omotal svého kolegu a připnul jej pak na pouta. Pak se podíval trochu smutně k zastřelenému wendigovi.

„Lungwalle, necukej sebou a nepřeměňuj se," řekl k svázanému. „V lidské fázi by ti stříbro nemělo ublížit, ale ve wendigo fázi tě nepustí."

„Svene!" vykřiknul jeden z Norů nevěřícně. „Přeci s nimi nebudeš spolupracovat?!"

„Jednak, jak vidíš, mají pravdu," ukázal na ležícího wendiga. „Nikdy bych nevěřil, že by Snorri mohl být wendigo, ale je to tak. A když jim pomůžem, tak odsud taky dřív vypadnou!"

„Pane ministře," obrátil se Dawlish na Eiríka Swerlungsona. „Důvěřujete svým lidem?!"

„Těm prověřeným teď už ano,“ odpověděl Swerlungson. „Tady pan Dawlish má velení celé akce!“ řekl ještě svým lidem.

„Pottere,“ obrátil se Dawlish na Harryho. „Vemte dobrovolníky do zbrojnice, posílí naše týmy.“

Gunnar Pedersen mu podal svazek klíčů, z nich jeden mu vtisknul do prstů.

Když Harry vyšel, zjistil, že ho doprovází skoro všichni norští bystrozorové. Sice byli negativní na magiprion wendiga, ale podle Hermiony se může infekce projevit měřitelným množstvím až za nějakou dobu. Snad jim bude věřit, ale stále měl v zádech pocit, jako by tam měl každou chvilku chytit nůž nebo kulku…

Zagestikuloval na Kitchenerovou, že je všechno v pořádku.

"Jdem dozbrojit místní bystrozory, pomůžou nám se strážením prostor," řekl Harry, když odemykal místní zbrojnici.

Uvnitř našel stojan s dvanácti útočnými puškami Colt M4-A1, zkrácenou verzí M16-ky a tři vynikající ostřelovačské pušky Accuracy International Arctic Warefare Magnum, dokonce čtyři samopaly Heckler & Koch MP-5. Málem závistí poblednul, když ho napadlo, že tady na mnohem menším ministerstvu kouzel dali na vyzbrojení k dispozici víc peněz, než v Londýně.

Viděl, že bystrozorové sundávají ze zdí neprůstřelné vesty a helmy. Nespěchali zbytečně, ale byli rychlí a zdálo se, že dost dobře vycvičení.

Pak mu náhle ve sluchátku zapráskalo několik dávek výstřelů z útočných pušek…

„Tady tým tři! Poplach!“ volal Ron do vysílačky. „Jsme tu pod útokem! Wendigové mají útočné pušky! Přijďte na pomoc, jestli můžete!“

Pravda je, že je wendigové zatlačili nečekaným útokem z nějaké chodby, která se náhle objevila pod odklopeným panelem stěny. Kingfisher a Mandrakeová byli už podle jeho odhadu po smrti, jejich těla odtáhli na schody. Na schodišti se jim přeci jen, byť za cenu dost velké spotřeby munice, podařilo udržet…

Kapitola 12) Zuřivost berserka

„Pottere, jak jste na tom se zbraněmi?!“ ozval se Dawlish vysílačkou. „Jestli jich máte dost, seberte ty lidi a běžte pomoct dolů trojce! Jen mi sem možná pro jistotu tři pošlete!“

„Rozumím!“ potvrdil Harry. „Doufám kolegové, že zbraně si dokážete dobít za chůze či běhu, protože se drobet změnila situace. Dole ve třetím patře se bojuje s wendigy!“ otočil se na ostatní a pak vyrazil. „Dva s útočnými puškami a jeden se samopalem jděte posílit velitelský tým!“

S norskými bystrozory v patách se řítil k zadnímu schodišti…

„Na trojce jsou jen skladiště a cely, teď myslím prázdné…“ tvrdil jeden z místních.

„Takže tam není skoro žádný pohyb lidí…“ konstatoval Harry. „Teoreticky by si tam mohli vybudovat nějaký úkryt a vy byste si toho nemuseli hodně dlouho všimnout, když se tam skoro nechodí…“

Na to mu nikdo neodpověděl a Harry odpověď ani nečekal. Otočil se na doprovod, šlo s ním osmnáct lidí, dva ale drželi v rukou jen pistole. Rozhlédnul se a ujistil se, že je tým číslo jedna kryje palbou před případným útokem z některých dveří na patře. Uspořádání tady bylo o hodně prostší, než londýnské zákruty a Harry za to byl vděčný. Napadlo ho, že boj v těch chodbách při vzpouře Edgecombeové a Umbridgeové musela být čirá noční můra… Tady byla prostě asi šedesát metrů dlouhá rovná chodba s velkým schodištěm na jednom konci a malým, vedlejším na druhém. Po obou stranách byly dveře, momentálně zavřené. Stejně měly být podle plánů uspořádána i dolní dvě patra. U hlavního schodiště byl tým číslo jedna a o patro níž i tým číslo dvě. Harry celkem oprávněně předpokládal, že se část wendigů pokusí o obchvat do druhého patra právě vedlejším schodištěm. Čelní útok by měl být jen předstíraný nebo bude síla útoku rovnoměrně rozdělená.

Opatrně nakouknul dolů, ale nic zvláštního na momentálně prázdných schodech opravdu neviděl.

„Dvojko, je u vás všechno v pořádku?!“ zeptal se vysílačkou.

Měl trochu obavu, aby neposlali dolů posilu, která by uvízla při případném obchvatu a chyběla nahoře.

„Zatím ano, máme poslat dolů posily?“ zeptal se Irwing.

„Ne, jdeme tam my, krejte nám záda a připravte se na vyproštění přeživších z trojky!“ přikázal Harry. „Rone vydrž, jdem na pomoc!“

„Dlouho se neudržíme, dochází munice, Kingfisher a Mandrakeová to maj za sebou, McLaren je postřelenej. Ti č…áci se dovedou hojit, když se změní z člověka na zvíře nebo naopak… Trefili sme tak šest do hlavy, eště jich tu tak patnáct bude. Ten blb, co do učebnice napsal, že se navzájem nesnášejí se drobet sek…“

Sestupovali po schodech, když uslyšel ve větracím potrubí vedoucím pod stropem druhého patra podezřelý šramot.

„Je někdo z našich ve větrací šachtě?!“ zeptal se do vysílačky.

„Nikdo, to budou chlupáči!“ ozval se Irwing.

Harry sestoupil ještě o dva schody, aby měl lepší střelecký úhel a pak do větracího potrubí vystřelil dlouhou dávku, tak aby ho ‘pokropil‘ po větší délce.

Odměnu bylo kvílení a sprška pár kapek krve z děr po kulkách. S rachotem se utrhnul kus poškozeného potrubí a ven vypadnul postřelený wendigo. Podle podivného huhlání z roury se Harry domníval, že nebyl v potrubí sám a proto tam vypálil ještě jednu dávku. Jeden z norských bystrozorů trefil zraněnou nestvůru do hlavy a dorazil jí. Lidé z týmu dva vystřelili několikrát do potrubí na své straně.

„Tři lidi zůstanou tady jako záloha!“ křiknul Harry přes rameno a směřoval dolů.

Jeden z Norů ho ale zdržel a vytáhnul z kapsy granát. Po odjištění ho hodil na schody dolů a ještě jeden z místních bystrozorů přidal druhý.

„Moment! Dělá to sice jen železné střepiny, ale i ty udělají dost škody a navíc se chlupáči bojí ohně.“

BUUM!!! BUUM!!!

„Jedem!“ Harry nečekal po výbuších moc dlouho, měl obavu, aby wendigové nepřišli s nějakou nepříjemnou odpovědí.

Seběhnul několik schodů a uviděl jednoho wendiga, který sebou koulel po zemi a řval bolestí, protože ho střepiny zranily na rukou a na hlavě. Ukrátil jeho trápení výstřelem a pak raději vyměnil zásobník, protože nechtěl, aby mu došlo střelivo zrovna v nejkritičtější moment.

Mezitím tým číslo tři střílel na každého wendiga, který vystrčil nos na schody, ale jejich střelba neměla valný efekt. Jednou někdo zespodu vystrčil útočnou pušku Colt M4-A1 a pokusil se je naslepo trefit, ale McLaren ho dokázal trefit do ruky. Pak se ‘cvičili‘ ve střelbě na každou ruku, která se pokoušela upuštěnou zbraň dole zvednout.

Swere Larsson, norský bystrozor, který řídil Přemístění jejich týmu, dával dohromady munici 40 SW. Po naplnění zásobníku pro Uzi zbylo už jen po deseti nábojích do každé pistole. Ani munice do STARů nebylo už příliš mnoho, dalo to na tři zásobníky a jeden do McLarenova Famasu. Při prvním překvapivém útoku wendigů trochu moc plýtvali střelivem…

Nor dal do STARu po Mandrakeové jeden zásobník, dva podal Ronovi a ten do Famasu podal skotskému bystrozorovi. Pak vzal do levé ruky Kingfisherovo Uzi, do pravé volný STAR. Než mu v tom stačil kdokoli zabránit, seběhnul po schodech dolů a s šíleným neartikulovaným řevem začal střílet do chodby. Zbývající členové trojky shora viděli, jak byl několikrát zasažen, ale navzdory devastujícím účinkům střeliva 5.56 mm NATO zůstal stát a střílel tak dlouho, dokud mu v obou zbraních nedošla munice. Pak ještě z posledních sil vytáhnul pistoli a vystřílel jí také. Ron ani nikdo jiný nahoře nedokázal říci, jestli někoho trefil nebo ne, ale bylo to zatraceně působivé, byť ne rozumné. Když Swere dopadnul na zem, zjistili bystrozorové i wendigové, že ještě není dost mrtvý. Sebral ze země útočnou pušku, kterou proti nim použil jeden wendigo a vystřílel zbytek zásobníku v ní po nepřátelích rovněž. Teprve potom dopadnul na zem a přestal se hýbat…

„Co tohle sakra má znamenat?!“ zeptal se Ron tak nějak do prostoru.

„To byla zuřivost berserka!“ vydechnul McLaren. „Myslel jsem, že ti už vymřeli…“

Ron si říkal, že jestli přežije, na tohle se musí Hermiony rozhodně zeptat.

Dole neviděl Harry nikoho, ale stále nevěděli, jak jsou na tom wendigové s magickými schopnostmi. Pokud by jim jich zbylo dost, mohli se ukrývat třeba zastíracím kouzlem…

„Máte někdo ještě granát?" zeptal se s jistou nadějí.

„Mhmmm… Uhněte kousek, šéfe!" řekl jeden z bystrozorů a pak hodil odjištěný granát tak šikovně, že se odrazil do chodby.

„Odsuňte se radši ještě kus nahoru po schodech, Rone," zahlásil vysílačkou.

BUUM!!!

Harry nechal tak pět sekund na dopad střepin ze vzduchu a běžel dolů. Cestou rozsvítil svítilnu na zbrani. V jejím trochu strašidelném světle viděl ještě mnohem strašidelnější výjev. Na zemi leželo několik zraněných wendigů, kteří se změnili do lidské fáze, ztratila se jim zranění a znovu se změnili do zvířecí fáze, až na jednoho, který zvedl v rukou útočnou pušku. Shodou podivných okolností další Famas.

Harry pohladil ukazováčkem spoušť a krtáká dávka střelce odhodila dřív, než stačil vystřelit. Zdálo se, že pracky zvířecí fáze wendigo nejsou zrovna to nejlepší vybavení pro přesně mířenou střelbu. Jeden z chlupáčů sice zbraň vzal do pracek, ale Harry nepočkal, než ji pořádně uchopí a zastřelil ho. Dal si pěčlivě záležet, aby se trefil aspoň jednou do hlavy.

„Zahoďte zbraně, nebo mu zlámu vaz!" řekl jeden z hnusáků.

Zatím nevěděli jistě, jestli jsou wendigo schopní komunikovat lidskou řečí, když jsou ve zvířecí fázi. Wendigo držel muže v černém mundůru, podle všeho toho norského bystrozora, který vedl tým číslo tři. Držel ho za hlavu tak, jako by mu jí chtěl každou chvíli utrhnout. Harrymu ale připadalo, že bystrozor se nehýbe tak, jak by odpovídalo živému, byť znehybněnému tělu. Spíš to vypadalo, že se pokoušejí hrát habaďůru s mrtvolou.

Z rozpaků Harryho vysvobodil jeden z Norů, který wendiga zasáhnul do hlavy odstřelovačkou. Když se wendigo zhroutil, bylo znát, že bystrozor byl už před tím po smrti.

Tři wendigové se choulili k sobě a kdyby to nedoprovázely všechny ty hrozivé efekty, bylo by to skoro stejně dojemné, jako nějaký přírodopisný film o gorilách.

„Přejděte do lidské fáze a vzdejte se!" zařval na ně Harry.

Jeden z wendigů vyskočil a rozeběhnul se směrem k němu. Byl to poslední omyl chlupáčova života, který ukončila krátká dávka stříbrné munice. Zbývající dvě nestvůry to vzaly jako signál k útoku, takže svého přítele následovaly na Onen svět jen s pár sekundami zpoždění. Harrymu sebevrazi většinou nevadili, pokud se nepokoušeli zabít současně se svou sebevraždou i někoho jiného…

Zpoza jeho zad bylo slyšet krátké dávky z M4-A1, které se zdály být trochu pomalejší, než z jeho STARu a občas práskaly i dunivější výstřely těžké munice 338 Lapua Magnum (8.60 na 70mm) z odstřelovaček. Během půl minuty nebyl v chodbě jediný nezraněný wendigo. Drtivá většina jich ležela už mrtvých. Norští bystrozorové procházeli mezi wendigy a stříleli ty, kteří mohli být ještě naživu, do hlavy.

„Jak to dostane do rukou 'Komise pro posuzování adekvátnosti zásahů', je všechno v hajzlu…" vysvětloval jeden z nich. „Ale k té se dostane jen to, na co si někdo stěžuje. Jediný potenciální stěžovatel je Lungwall Karlsson, ale ten bude rád svědčit v náš prospěch."

Když došli k odchlípnutému panelu na stěně, odhrnul jeden z norských bystrozorů opatrně panel tak, aby se nestal terčem střelby zevnitř. Pak do nalezeného otvoru hodil odjištěný granát a vytáhnul hůlku: „Vingárdium leviósa!"

Panel pak přitisknul ke zdi: „Koloportus!"

BUUM!!!

Výbuch panel navzdory kouzlu odhodil jako list papíru. Postarší holohlavý bystrozor s připraveným samopalem vlezl dovnitř jako první.

„Můžem dovnitř!" hlásil za chvíli.

Harry si tuhle 'exkurzi' celkem dokázal nechat ujít. Od díry ve Skotsku se lišila absencí zápachu z rozkládajících se zbytků potravy (obětí) wendigů a smrkovým chvojím na podlaze. Harry se raději vydal za Ronem. Ten byl naštěstí nezraněný, ale trochu vyčerpaný a i vyděšený. Kingfisher a Mandrakeová byli už skutečně po smrti, McLaren nadával, když se mu věnoval jeden z norských bystrozorů a ošetřoval mu zranění po kulce. Steiner držel pořád v obou rukou pistole, služební Smith & Wesson pořád se závěrem v zadní poloze, jak mu došla munice… V jeho případě na tichý výstřel nedošlo, ale měl i ve Vikingu druhý zásobník, protože první vystřílel do bandy wendigů během jejich prvního náporu.

Prošli celé třetí patro sklepa, ale nenašli žádného živého člověka, jen v jedné cele byla kostra. Když se Harry pozorně zadíval, bylo zřetelné, že drží pohromadě montážními dráty.

„To je Olaf,“ vysvětlil jeden z Norů. „Používáme ho jako ‘jemný psychický nátlak‘ na vězně…“

Jeden průlez do rour klimatizace byl ‘ozdobený‘ šedobílými chlupy. Drobný holohlavý Nor se samopalem se opět nemínil zaleknout nemalého rizika a vlezl dovnitř. Po chvíli bylo slyšet dávku výstřelů a pak se s nadáváním vrátil.

„Jeden ten zkurvenec tam byl a ucpal tunel, jak zhebnul!“

Otevřeli rouru za wendigovou mrtvolou a prohledali jak klimatizaci, tak veškeré další prostory třetího patra, aby mohli postoupit do druhého s jistotou, že na ně nikdo nevybafne zezadu.

Mezitím norští bystrozorové v prvním patře provedli jednoduchou předběžnou selekci, tedy sestěhovali do jednotlivých místností po dvaceti, vždy jen muže nebo jen ženy, aby usnadnili problém s hygienickými poměry po dobu stresujícího čekání na výsledky prověrky. Protože práci nemohli přerušit, bylo všem jasné, že brzy budou únavou ’padat na hubu‘.

Když bylo třetí patro ‘vyčištěno‘, začali s druhým patrem. Tam už bylo mnohem víc lidí a rozhodně se netvářili nadšeně ani na norské, ani na britské bystrozory. Nakonec provedli totéž, co Norové o patro výš, tedy rozdělili lidi do jednotlivých místností po dvaceti. Při pohledu na spoustu lidí v černém se střelnými zbraněmi z nich nikomu nebylo příliš do řeči.

<img src="http://namergon.chez.tiscali.fr/Shadowrun/Images/boardroom.jpg"align="left"> V jedné místnosti se ale skupina úředníků zabarikádovala tak, že se na ně nedokázali dostat zbraněmi ani kouzly. Masivní dveře v sobě ukrývaly pancíř ze švédské oceli a klimatizační roura do ní měla jen patnáct centimetrů v průměru. Byla to společenská místnost, používaná většinou hlavně ‘důležitějšími‘ úředníky, kteří si zřejmě mysleli, že jsou příliš vysoce postavení, aby se podrobovali nějaké prověrce.

„Sežeňte trochu C-čtyřky!“ řekl Harry. „Zaklepeme na ty dveře trochu důrazněji…“

Byla to hrubá metoda, ale nehodlal se zdržovat nějakým přemlouváním, když už tři lidé byli zabiti v boji s wendigy, nehodlal rovněž žádnému ministerskému podtajemníkovi vysvětlovat, proč musí dát krev na testy stejně jako poslední pomocný zaměstnanec Odboru záhad nebo předseda famfrpálové ligy.

„To nebude nutné!“ tvrdil jeden z bystrozorů. „Do téhle místnosti se dá dostat shora průchodem skrytým za očarovaným oknem.“

„Rone, prosím tě, jestli můžeš, zkus to nějak zařídit,“ požádal Harry. „Ukažte mu prosím, kudy.“

Ron jen kývnul hlavou.

Přístupem se ukázala být relativně úzká šachta, kterou se pro větší účinnost mělo spustit na lanech najednou víc lidí. Aby byl ‘přepad‘ úspěšný, potřebovali spíš samopaly s vyšší kadencí, než útočné pušky. Navíc Norové tvrdili, že by to měli vyřídit spíš oni, takže se dolů spustili dva norští bystrozorové se samopaly Heckler & Koch MP-5 a jeden, o kterém Norové svorně tvrdili, že je z nich s pistolí nejlepší.

Úderný tým zjistil, že uvnitř sedí skupinka ‘papalášů‘ v družném rozhovoru se dvěma wendigy. Po pohledu na mrtvé kolegy i po vzpomínce na boj s ‘chlupáči‘ se jim lze jen těžko divit, že do místnosti vpadli se střelbou bez varování. Mezi přítomnými propuklo zděšení, ale oba wendigové byli zastřeleni dříve, než se vůbec mohli pokusit o nějaké obstrukce s rukojmími.

Byli to poslední dva wendigové zastižení ten den ve své zvířecí fázi. Zdá se, že i chlupáči měli jistou dávku pudu sebezáchovy, protože tři další wendigové byli identifikováni podle přítomnosti magiprionu v krvi.

Noc strávili neklidně, norské Ministerstvo kouzel sice už zas jakž takž plnilo své funkce, ale přesto v místnosti, kterou zabrali jako noclehárnu, drželi celou noc stráž, vždy jeden Brit a jeden Nor. Jediní, kdo byli od povinnosti držet hlídku osvobozeni, byli zranění a oba ministři, Percy a Swerlungson.

Hermiona během následujícího dne prováděla pitvy a kontroly zbraní, navíc zacvičovala lidi z místní bystrozorské laboratoře do techniky identifikace magiprionů a provádění DNA-fingerprintu.

„Takže žádný z těch místních wendigů neodpovídá DNA-fingerprintu toho střelce, co zabil Samuela Dodsona, ten Famas taky neodpovídá vražedné zbrani… Je to pochopitelně jeden z těch ’sešrotovaných zmetků‘, to se dalo čekat, ale ještě se nám jeden nebo dva potloukají…“

Harry dokázal jen přikývnout hlavou. Dělalo mu to starosti, ale doufal, že odsud prostě vypadnou, až dodělají svou ’práci‘ a tady si to převezmou místní…

„Jsem Astrid Herningsdóttir,“ představila se prošedivělá čarodějka, která vpadla třetí den do noclehárny jak velká voda. „Vedu 'Komisi pro posuzování adekvátnosti zásahů'. Budu vás muset požádat, abyste s námi spolupracovali a nedělali potíže…“

„Obávám se madam, že nejsme povinni se vám zpovídat!“ odporoval k Harryho překvapení Percy. „Já jsem sice zastupující ministr kouzel, ale pro účely mezinárodního styku jsem plnoprávný ministr. Všichni, kdo tu jsou se mnou, tvoří můj oficiální doprovod a jako takoví se těší diplomatické imunitě!“

Astrid Herningsdóttir se zatvářila, jako by ji Percy snad nakopnul.

„Je snad Norsko britským protektorátem?!“ zeptala se.

„Jedině, pokud o to pan Eirík Swerlungson oficiálně požádá. Momentálně tu jsme jen pro zajištění prověrek personálu vašeho Ministerstva. Pokud došlo k usmrcení nějakých osob, zkonvertovaných do své wendigo fáze, je mi to líto, ale došlo k tomu v rámci zcela nezbytné sebeobrany. Pokud jsem byl správně informován…“ Percy se usmál tak medově, že by Harry pochopil, kdyby ho ta strašlivá ženština na místě zamordovala. „Pokud jsem správně informován, mají na svědomí asi čtyřicet lidských životů, mudlů i čarodějů. K tomu připočtěme skoro třicet mrtvých v Británii, které mají na svědomí rovněž zaměstnanci tohoto úřadu změnění na wendigo a já přestávám vidět smysl mírného jednání s těmito nestvůrami…“

„A co ti, kteří se vzdali a zůstávají ve své lidské fázi a vzdali se?!“ zeptala se.

„Ti jsou v plné jurisdikci vašeho Ministerstva a pokud nepřijdou dělat své nepřístojnosti k nám do Británie, tak se nás ani netýkají…“ v odpovědi jí Percy ‘utřel nos cihlou‘ tak pěkně, že mu Harry skoro odpustil různé drobné podrazy.

„Jak dlouho tu budete?!“ chtěla ještě trochu neodbytně vědět.

„Dokud nezjistíme, jak se wendigové množí a rozšiřují svůj počet,“ odpověděl jí Percy klidně. „A dokud bude naše přítomnost zde vítána vaším ministrem. Přesněji, dokud nás tu bude potřebovat…“ řekl s jistou dávkou hrozby, větší než malou.

Hermiona dokončila pitvy a genetické rozbory mrtvých, takže ztotožnila všechny zabité wendigy s nezvěstnými čaroději. Stále ještě pár nezvěstných zůstávalo a pár zaměstnanců, kteří nebyli v okamžiku prověrky na Ministerstvu, přivedli bystrozorové. Kupodivu mezi těmi žádný další wendigo nebyl. V obydlí několika nezvěstných se našly stopy, které napovídaly, že po úplné a prohloubené přeměně do wendigo fáze přestali byt využívat a přestali mít zřejmě lidské potřeby.

Nepříjemnou nutností byl výslech zajatých wendigů. Asi nejvíc se dozvěděli od bystrozora Snorriho Magnussona:

„Většina z nás tady to chytila od Ronjy Smennergsdóttir, ministrovy sekretářky,“ trochu se smutně usmál. „Netušil jsem, že spí s náma se všema a roznesla to taky mezi všechny… Jen ministr s ní nechtěl nic mít, že prý je mladší než jeho dcera… Tamti, co jste našli v Británii, těm se zdálo, že se na ně nedostalo dost lidského masa dost často, tak si šli hledat ‘nové loviště‘…“ na chvíli se odmlčel.

Hermiona mu postrčila po stole fotografie z kutlochu wendigů ve Skotsku. Identifikoval všechny.

„Tohle jsou Maj Swerdesdóttir a Ragnar Thórsson,“ řekl o chybějících dvou. „To byli takoví bezvýznamní zlodějíčci, dokud se nepřidali k nám.“

Kapitola 13) Stíny minulosti

Eirík Swerlungson ministrem zůstal. Na Percyho radu dal místní obdobě denního věštce k dispozici jmenný seznam objetí wendigů. Veřejnost byla počtem natolik šokována, že vykřikování Astrid Herningsdóttir z 'Komisi pro posuzování adekvátnosti zásahů' o nepřiměřené krutosti brala jako nesmysl. Navíc se vyrojily spekulace o tom, že buď trpí ‘Stockholmským syndromem‘, protože byla spolu s dvěma později odstřelenými wendigy v místnosti za pancéřovými dveřmi, případně říkali ‘zlí jazykové‘, že se s nimi dohadovala na zmírnění uvěznění chycených wendigů nebo dokonce jejich beztrestnosti. Tyto fámy se sice nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit, ale účinně zabránily šéfce Komise obtěžovat norské bystrozory.

Když se po ukončení prací měli Přemístit zpět na Ministerstvo kouzel do Londýna, kdosi protestoval, že z Norska viděl ‘pár pater ohavnýho baráku‘.

„Pokud sem chcete jet na dovolenou, proč ne,“ odpověděl dotyčnému anonymnímu stěžovateli Percy. „Ale v době své dovolené a za své peníze!“

Po návratu byli oba zabití bystrozorové pohřbení a pokračovalo se v pátrání. Zasedla sice komise, která měla posoudit, jestli bylo možné jejich smrti zabránit, ale díky tomu, že Percy Weasley nebyl členem této komise ale jen svědkem před ní hovořícím, vyzněla zpráva v tom smyslu, že nikdo své povinnosti nezanedbal.

Docházelo stále spousta hlášení od čarodějné veřejnosti, jak byli jednotliví lidé ze zveřejněných obrázků viděni všude možně i nemožně. Zabíralo to čas i tak dost vytížených bystrozorů a navíc hrozilo, že brzy začnou být při pátrání po falešných stopách neopatrní nebo laxní.

„Pane Pottere,“ velitel Dawlish se tvářil trochu nervosně. „Máme tu další hlášení, kde prý viděli toho Ragnara Thórssona. Dneska už šesté… Viděli ho v Bournemouthu u domu, kde bydlí Piérre Simon de La Vermiele. Zkuste zjistit, jestli na tomhle hlášení náhodou něco není… S tím chlápkem jednejte opatrně, jeho jediná dcera před šesti lety spáchala sebevraždu a jeho manželka chvíli na to umřela taky.

Navíc je to potomek francouzských aristokratů a v jeho rodině všichni chodili do Krásnohůlek, když jsme nebyli s Francií zrovna ve válce. Myslím, že bych byl spokojenější, kdyby zrovna de La Vermielovi nechal ten magor, co si říkával ‘Červený Bedrník‘, amputovat za revoluce hlavu. Byl to tak mizerný čaroděj, že byl prakticky moták.

Jeho potomci se nějakým zázrakem trochu vylepšili, ale vždycky to byli šílení zastánci ‘čisté krve‘, asi o to horší, že byli šlechtického původu. Tenhle byl v podezření, že spolupracuje se Smrtijedy, ale nikdy se to nepodařilo prokázat. Byl osobním přítelem Luciuse Malfoye a tak… Teď ho ale nikdo nechtěl vyslýchat, aby ‘Věštec‘ neprskal, že obtěžujem nešťastníky, kteří ztratili celou rodinu… Nemám tu teď zrovna nikoho jiného, koho bych tam mohl poslat, takže tam pošlu vás.

Snažte se nikoho nezabít ani nepřijít k úhoně.“

Na Dalishe to byl skoro projev, Harry si ale raději vzal dva rezervní zásobníky do služební pistole…

Dům de La Vermielových byl celkem honosné sídlo umístěné tak, aby bylo sice nezakreslitelné do mudlovských map, ale přesto z něj byl slušný přístup do oblíbené přímořské oblasti. Každý čaroděj to sídlo ovšem našel, protože ochrany byly opravdu jen proti mudlům.

Harry usoudil, že se nebude zdržovat čekáním na rozhovor a rovnou majitele vilky nebude mít rád.

„Dobrý den, já jsem Harry Potter ze služby bystrozorů, potřeboval bych hovořit s panem de La Vermiele,“ oslovil Harry domácího skřítka, který otevřel po zaklepání.

„Následujte mne prosím, pane Pottere!“ vyzvala ho ušatá postavička navlečená do prostříhaného ručníku.

Hodila po něm trochu bázlivý výraz, který by ho byl měl varovat…

Sotva Harry vstoupil do dveří, místo uvítání ho zahrnulo několik kleteb a kouzel tak rychle, že nestačil ani překvapením zamrkat.

„Petrificus totallus! Locomotor mortis! Pouta na tebe! Mdloby na tebe!“ vychrlil ze sebe podivný muž ve fraku.

Když se rozdávaly brady, tenhle si zřejmě pro tu svou zapomněl přijít. Předkus a vyčnívající řezáky, za které by se nemusela stydět ani Krysa bobří (Hydromys chrysogaster Geoffroy 1804), to měly zřejmě podle trochu zvráceného humoru ‘Matičky Přírody‘ asi vylepšit, ale celkově na tom tvorovi bylo znát, že jde o aristokrata každým svým degenerovaným coulem…

Čarodějský hábit měl tak přeplácaný nejrůznější, snad i magicky aktivní, šperkovou veteší.

Několika pohyby hůlky de La Vermiele znehybnělého Harryho posadil na židli, ke které se jeho magická pouta ihned přimkla.

„Accio hůlka! Accio pistole!“ přikázala ještě ‘šlechtic‘.

Harryho hůlku i služební pistoli odložil na stůl a postavil se před svého zajatce.

„Konečně za všechno zaplatíš!“ zasyčel tak, že Harrymu přistálo na tváři pár kapiček slin.

„Di do prdele!“ poradil mu Harry, zatímco se snažil povzbudit svoje magické schopnosti, aby ho z tohohle svrabu nějak dostaly. „Vo co ti ksakru kráčí?!“

„Kvůli tobě umřela moje jediná dcera! Ty hajzle!“ řekl de La Vermiele procítěně. „Locomotor židle!“ začal hůlkou navigovat židli i s přivázaným Harrym do schodů. Harryho pistoli i hůlku si dal do kapsy hábitu.

Nebyl zrovna nejschopnější, pokud to tedy nedělal schválně. Harryho kotníky byly stále otloukány o schody. Pak se židle zastavila před jedněmi dveřmi.

„Pokoj mé drahé Antoinette!“ ukázal magor rozmáchle na fotografii s černým páskem, visící na zdi.

Na fotografii se snažila usmívat asi šestnáctiletá blondýna, která po otci podědila to nejhorší myslitelné, tedy jak chybějící bradu, tak přečnívající zuby pro veverku.

„A támhle to měl být její manžel!“ ukázal rozmáchle a otočil židlí i s přivázaným Harrym.

Ten se s jistou hrůzou zahleděl na cosi dost silně připomínající oltář. Z nástěnky se na Harryho uvítání šklebilo několik fotografií Draco Malfoye. Pod fotografiemi leželo několik dávno uschlých zaprášených kytek a po stranách stály dvě dost ohořelé svíčky. Hrůze to dokázalo dát nový rozměr.

„Na symbolismus, alegorii a přidružený metaforický hovadiny nemám vůbec náladu!“ konstatoval Harry.

„S mým drahým přítelem Luciusem jsme se dohodli, že se naše děti vezmou. Má dcerunka to velmi ráda přijala…“ rozplýval se pitomec se zasněným výrazem ve tváři. „Když zjistila, že umřel, zhroutila se. Chvíli se ti chtěla pomstít, ale nevydržela čekat a když pomlouvání v novinách nezabralo…“ ‘aristokrat‘ se zaškaredil. „Navzdory tomu, co to stálo peněz, tys to ustál a teď je z tebe bystrozor!“

Na chvíli se odmlčel, jakoby poražen na duši tou nespravedlností.

„Pak si sáhla na život…“ řekl ještě zlomeně a začal manévrovat židlí zas dolů.

Harrymu přišlo dost ujeté, že se ho snaží zamordovat otec pubertálně dementní slepice, která nedokázala rozdýchat to, že její ‘miláček‘ natáhnul bačkory.

Když to uvážil, připadalo mu, že Lucius Malfoy tenhle svazek mohl jen velmi těžko myslet vážně. Spíš to byla jen taková iluzorní mince úplatku za nějaké služby nebo podporu. Pochyboval o tom, že by tahle Antoinette de La Vermieleová byla pro celkem pragmaticky uvažujícího černokněžníka lepší volbou než Pansy Parkinsonová, o kterou Draco Malfoy podle všech pozorování nejspíš stál. Vzhledem k tomu, že celá Malfoyovic famílie už stačila vychcípat, a že se na tom Harry ‘tak trochu‘ podílel, byla to spíš jen akademická otázka. Na pořadí dne byla spíš otázka, jak tohle přežít a jak toho pazgřivce dostat na doživotní umístěnku do Nemocnice Svatého Munga na oddělení těch s poškozeným mozkem, pokoj pro agresivní maniaky…

„Jestli si sáhla na život kvůli Draco Malfoyovi, tak to si račte stěžovat u Voldemorta, ne u mne,“ poradil de La Vermielovi. „Ten blonďatej magor si sám svobodně vybral, kdo bude jeho spojenec a ten ho pak zapíchnul, když potřeboval pro jedno kouzlo dost lidský krve…“

Francouzský šlechtic v obličeji zbrunátněl natolik, že Harry skoro zadoufal, že dostane infarkt a bude od blbouna pokoj.

„Když velký Pán Zla rozhodl, že vyčistí svět čarodějů od mudlovského šmejdstva a mudly srovná, aby si na čaroděje už nikdy nevyskakovali, byla to dobrá věc!“ vykřiknul de La Vermiele. „Žádný takový kříženecký nicka do toho nemá co povídat!“

„Na světě se nenajde dost zkurvená všivá lumpárna, aby se zároveň nenašel posranej intelektuál, kterej ji bude velmi vochotně vobhajovat!“ odsekl Harry. „Mimochodem, Voldmeortův otec, Tom Raddle, byl taky mudla,“ dodal. „To jen pro vaši ctěnou informaci. Voldík ho ale zamordoval a ještě za to nechal sedět v Azkabanu vlastního strejdu a sám si zůstal čistej jak lílium.“

„Takhle mluvit nebudeš! Silencio!“ ukázal na Harryho hůlkou.

„Sice by bylo příjemné si ještě chvíli konverzovat, ale brzy přijdou hosti na oběd a servírovat se bude jeden moc vlezlej fízl!“ konstatoval aristokrat a zas ho manévroval ze schodů. Harry mohl zatím jen naprázdno otvírat a zavírat rty.

Piérre Simon de La Vermiele si nechal od domácího skřítka otevřít dveře.

„Buffo, běž se mrknout, jestli už dorazil Ragnar!“ přikázal ještě skřítkovi.

Židli s připoutaným Harrym nasměroval dovnitř. Harry zjistil, že je v kuchyni a že židle stojí na velkém kovovém tácu s vysokým okrajem.

„Finite Incantem Silencio!“ dovolil zas Harrymu mluvit.

„Doufám, že budeš křičet hrůzou, až si vyvrátíš čelisti!“ řekl de La Vermiele procítěně.

„To mě chceš zabít kletbou, podříznout, zastřelit mou vlastní pistolí, nechat sežrat nějakému wendigovi, nebo unudit blbejma kecama až k smrti?!“ zeptal se Harry.

„Představ si, že tě bodnu do břicha, budu se koukat, jak se svíjíš…“ vypadal téměř zasněně.

Otevřely se dveře a dovnitř vešel Ragnar Thórsson, kterého Harry poznal podle fotografie, kterou si mnohokrát prohlížel.

„Nikoho z vás bystrozorů nenapadlo, že by na wendigy působila kletba Imperius!“ ušklíbnul se šlechtic spokojeně. „Až konečně chcípneš, Ragnar sežere tvoje tělo. A jestli nebude hodné wendigo, tak ho zastřelím tou tvou pistolí a řeknu, že tě v mém domě přepadnul.“

„Tohle ti nikdy neprojde, č…u!“ zařval na něj Harry.

„Možná ne, ale ty už budeš po smrti a moje drahá Antoinette bude moct spokojeně odpočívat!“ de La Vermiele působil skoro zasněným dojmem…

Kapitola 14) Maj to v krvi!

„Heleďte vy hlupáku,“ oslovil de La Vermiela Harry. „Potřeboval bych se toho wendiga ještě na něco zeptat. Tobě na tom nemusí záležet, ale já bych to rád věděl, čistě ze zvědavosti… Mimochodem, kde jsi k tomu kašparovi přišel, my ho nikde nemůžem vyšťourat?“

„Takže až do konce dechu bystrozor, no dobře… Kde jsem vzal toho wendiga?! Přišel ke mně KRÁST!“ šlechtic to řekl skoro nevěřícně. „Poznal jsem ho z fotek v Denním věštci, tak jsem Ragnara očaroval kletbou Imperius a nechal ho občas se někam Přemístit a nechat se tam spatřit. Obyčejní čarodějové z toho šíleli a dávali vám hned vědět, takže jsem si pak vyčíhal chvíli, kdy nebude na Centrále bystrozorů nikdo jiný než ty, koho by mohli poslat…“

Harry musel vypadat vyjeveně, protože se trochu nepříčetně usmál.

„Můj drahý přítel Lucius mi sem dal kouzelné zrcadlo. Jeho dvojče je na Ministerstvu kouzel a kromě Odboru záhad umí přenášet obrazy i hlasy z celého Ministerstva. Tak jsem si prostě počkal, až budeš na řadě…“

Harry se zatvářil, jako by právě spolknul švába a de La Vermiele se rozesmál, že by jeden až čekal, kdy začne dětinsky tleskat.

„Ragnare, buď hodné wendigo a odpověz tady pánovi na jeho otázky…“ ‘aristokrat‘ se tvářil velkoryse. „Pak možná necháme jeho roztomilou zrzavou ženušku naživu a třeba dovolíme žít i tomu jejich parchantěti…

„Kde máš úkryt a kolik vás v něm je?“ vystřelil Harry rychle první otázku, dokud si to někdo z jeho věznitelů nerozmyslí.

„V Manchesteru, na okraji, je dlouho neobývaný dům. Ten jsme s Maj koupili z nakradených peněz,“ vysvětlil Ragnar Thórsson. „Jsme tam sami dva, trhli jsme se od ostatních, když jsem se o Maj musel dělit s ostatníma chlapama, protože je mezi náma málo ženských.“

„Kolik máte zbraní a kde jste je vzali?“ chtěl ještě vědět Harry.

„Máme jednu pušku, co jsem s ní střelil toho chytače… Ti zatracení mizerové z Tornád, nenechali mě vybrat výhru, vždyť jsem na ní měl nárok… Přeci neměli právo skončit, když jedno družstvo nemělo chytače! Flintu vzali ještě s dalšíma Lars Gunnarsson a Sven Snorrisson ve fabrice. Našli tam mezi kvérama jeden zmetek, kterej měli sešrotovat, tak upravili pár lidem paměť a papíry tak, že jako sešrotovali těch zmetků sedm. Sven ale zůstal i s jedním kvérem v Norsku. Čet sem, že ste ho vodstřelili. Reif a Thorleif Haraldsonovi ukradli munici ve skladu na Ministerstvu. Pak jsme vodjeli sem, abysme měli vlastní loviště. Lars a Thorleif drželi s Gudrun pod krkem vašeho ministra a chtěli se zařídit jako vládci Británie. Reif se už skoro neuměl přeměnit zpátky na člověka a já a Maj sme se trhli…“

Jak tak wendigo hovořil, došlo Harrymu, že jestli je tohle reprezentativní vzorek, je nemožné je přijmout do společnosti, protože jsou asi mnohem méně ochotní přijmout pravidla pro soužití, než jsou vlkodlaci. Chovají se tak, jako by pro ně lidé nebyli dostatečně rovnocenní a jako by na jejich zabíjení měli právo… Patrně bude nadále nutné wendigy fyzicky eliminovat, nebo ’neutralizovat‘, jak říká americká vojenská terminologie…

„Myslím, že už víš dost, je čas umřít!“ prohlásil de La Vermiéle náhle nespokojeně. „Stejně to nikomu neřekneš, pokud se teda nerozhodneš stát duchem.“

Když šlechtic zaslechl otvírat dveře u kuchyně, otočil se po zvuku, kdo ho to ruší. Ve dveřích stála Maj Swerdesdóttir a držela v jedné ruce utrženou tlapku domácího skřítka, ze které odkapávala krev. Přes rameno jí visela velká sporotvní taška.

„Imperio!“ vykřiknul ‘aristokrat‘, ale wendigo se dokázala kletbě vyhnout, jen upustila skřítčí končetinu.

Piérre Simon de La Vermiele vrazil hůlku do kapsy a vytáhnul Harryho pistoli. Namířil jí na blondýnu a stisknul spoušť. Harry celý výjev pozoroval jen koutkem oka a viděl překvapený výraz ve Francouzově obličeji. Konečně se jdnou hodilo, že spouště jsou jištěné elektronicky a reagují jen na mikročipy, které má Harry implantovány v prostřednících. Takto únosci jen naprázdno proklouzla spoušť pod prstem. Ještě zkusil natáhnout závěr, ale jediný výsledek byl, že vyhodil na podlahu náboj, který byl v komoře. Pak vracel závěr tak nešikovně, že nebýt skvělé kvality výroby ve firmě Smith & Wesson, nejspíš by se pistole byla zasekla.

Maj Swerdesdóttir beze spěchu vytáhla z brašny útočnou pušku Famas a střelila s ní de La Vermiela do hlavy. Francouzova hlava se po zásahu municí 223 Remington rozprskla jako prokopnutý meloun.

Harry cítil, jak poutající kouzla pomalu mizí, jenže se zdálo, že až příliš pomalu…

Samice wendigo odložila útočnou pušku na stůl a pomalým protahovaným krokem přistoupila k Harrymu připoutanému stále k židli. Když ji teď viděl zblízka, usoudil, že v případě potřeby by se patrně dokázala namaskovat i jako muž a většina lidí by jí to spolkla. Na fotce nevypadala nijak zvlášť, ale ve skutečnosti dokazovala jistou nenáročnost nebo zvláštní vkus Ragnara Thórssona.

„Tak co, ty seš ten bystrozor, co postřelil mého Ragnara?!“ konstatovala. „Ten se za chvíli vzpamatuje z té blbé kletby Imperio, když je černokněžník po smrti… Můžeš si vybrat, buďto tě sežerem, nebo by ses taky mohl stát jedním z nás,“ lascivně se o něj otřela, umožnila mu pohled na trapně plochou hruď a olízla ho, jako by ho snad chtěla buď svádět, nebo ochutnat.

Harry cítil, že už začíná zvládat pohyb prstů. Pod hábitem cítil, že má stále svou postříbřenou dýku, byť se k ní zatím nedokáže dostat. Zabil s ní před lety vlkodlaka Fenrira Greybacka a snad bude stačit i na překvapené wendigo. Mrtvola de La Vermiela ležela i s jeho hůlkou a pistolí natolik daleko, že mohla být klidně na Měsíci a bylo by mu to stejně platné…

„Vo tebe bych si nevopřel ani kolo!“ ujistil jí Harry, když pocítil, že do rukou konečně zas získává pocit síly.

Levou ruku sevřel v pěst, zatímco pravou pod hábitem nenápadně popadnul dýku. Jak se wendigo skláněla nad něj, neviděla, že poutací kouzla už prakticky nefungují. Pak to zvládnul téměř jediným pohybem obou rukou současně.

Rychle a vší silou vyrazil levou pěstí tak, že Maj zasáhnul do čela. Když se překvapené samici wendiga zvrátila hlava vzad, bodnul ji vší silou zespodu skrz čelist tak, že se postříbřená dýka zabodla až po záštitu. Podle Harryho odhadu se musela spodkem dostat až do mozkovny…

Odkulil se z dosahu tence kvílející Maj Swerdesdóttir a snažil se dostat k Francouzově mrtvole.

Maj Swerdesdóttir se začala proměňovat do své wendigo fáze, ale smrt jí zastihla ve chvíli, kdy si stihla přeměnit jen ruce po loket a nohy po kolena. Stříbro v mozku udělalo svou práci spolehlivě. Ragnar Thórsson se ale také vzpamatoval z kletby Imperius a teď se chtěl Harrymu pomstít.

„TY VRAHU!“ hulákal.

Harry se konečně doplazil k de La Vermielově mrtvole a vypáčil mu z pomalu tuhnoucích prstů svou pistoli. Pak instinktivně namířil na Ragnara a vystřelil. Kulka zasála wendiga do boku. Snad v reakci na bolest se začal také přeměňovat do své zvířecí fáze. Harry pevněji sevřel pistoli v ruce a čekal, že se na něj Nor vyřítí a bude spoléhat na brutální přímý útok. V takovém případě se skvěle uplatní možnost rychlopalby u této zbraně…

Ragnar Thórsson byl možná jen bezvýznamný zlodějíček, ale idiot nebyl dokonce ani ve své wendigo fázi. Místo útoku na slušně vyzbrojeného bystrozora se rozběhnul trochu jiným směrem a proskočil oknem.

Harry byl sice hned na nohou a u okna, ale nestačil se trefit vícekrát, než jednou do trupu prchající bestie. Pak Ragnar překročil hranici zábran proti Přemísťování okolo domu a po zpětné metamorfóze do lidské fáze se Přemístil pryč.

„DO PRDELE!“ zmohl se Harry jen na pochopitelnou kletbu.

Zkontroloval Maj Swerdesdóttir i Piérra Simona de La Vermiele, aby se ujistil, že jsou oba mrtví. Hdoil si na záda útočnou pušku, kterou Norka přinesla. Pak tu samici wendigo vynesl ven z domu a zapečetil dveře kouzlem: „Colloportus!“ Cestou taky narazil na roztrhanou mrtvolu nešťastného domácího skřítka Buffa.

Potom se Přemístil zpět na Ministerstvo.

Když kolegové viděli, co nese, dělali mu cestu a sháněli se po Hermioně. Ta k Harrymu brzy doběhla.

„Potřebuju vědět co nejpřesněji, kam se Přemisťovala do Manchestru!“ řekl jí bez úvodu. „Ragnar Thórsson mi zas zdrhnul a bude asi tam! Pak se mrkni, jestli tahle útočná puška odpovídá kulce, co zabila toho Samuela Dodsona a já zkusím dohledat toho chlupáče!“

„Nemáte šanci, pane Pottere!“ ujistil ho klidným hlasem velitel Dawlish. „Koukám, že aspoň částečně jste měl dobrý lov.“

„Jo, až na to, že tahle mrcha zabila toho podělanýho Piérra Simona de La Vermiele. Ten chtěl pro změnu zabít mě, protože jeho dcera se zasebevraždila kvůli tomu, že zdechnul Draco Malfoy. Je mi to sice zhola nepochopitelno, ale ta kráva do něj byla podle všeho zamilovaná… Jó ten posranej ‘šlechtic‘ držel wendiga Ragnara Thórssona pod kletbou Imperius!…“ Harry běsnil a chrlil ze sebe informace jako by se bál, že se ho někdo bude snažit zastavit. Nikdo tak hloupý tam ale nebyl. Jen ve chvíli, kdy popisoval, že je de La Vermiele špehoval s pomocí kouzelného zrcadla, umístěného na Ministerstvu, velitel Dawlish zařval sám vzteky.

„Ostatní počká!“ ječel. „Vezmete mě tam HNED s Williamsonem a pak se můžete pokusit ulovit toho druhýho zmetka! Ale nejdřív ze všeho musíme najít to odposlouchávací zrcadlo. Tonksová, vy to prolezete tady a budete hledat, kam asi moh Malfoy po besedě u Popletala šoupnout to svý! Paní Weasleyová, vy udělejte, o co vás Potter požádal.“

Když tak pověřil všechny nějakou prací, nechal se od Harryho velitel Dawlish Přemístit i s Williamsonem k rezidenci de La Vermieleových.

Když viděli roztrhanou mrtvolu domácího skřítka, zatvářili se posmutněle. Pak Dawlish řekl:

„No, pro každý případ zkuste, jestli ho v tom Manchesteru nechytnete! Vemte s sebou aspoň tři další bystrozory a dobře se vyzbrojte, bude určitě zasraně nebezpečnej!“

Harry s sebou vzal Rona, Downera a Kitchenerovou, ale navzdory celkem dobře vyznačeným bodům na Hermionině mapě, kam se Maj Swerdesdóttir Přemisťovala, nenašli žádnou stopu po případném úkrytu. Po šesti hodinách pátrání to Harry odpískal, protože všichni ‘padali na hubu‘ a bylo potřeba vyhlásit oddech a poslat do oblasti nové hlídky…

Kapitola 15) ‘Potíže‘ s magií

„No Harry, dobrá zpráva je, že ten Famas, cos přines, je vražedná zbraň,“ řekla Harrymu Hermiona. „Ta Maj Swerdesdóttir měla podle toho, co jsem viděla při pitvě, všechny rysy vnitřních změn v organismu, co měla ta Gudrun, která si tu nechala říkat Aline Whiteová. Zdá se, že ta postříbřená dýka vbodnutá do mozkovny ve chvíli, kdy se začala proměňovat do zvířecí fáze, jí nejen zabila, ale zablokovala i ve svém blízkém okolí změnu fáze. Takže teď zbývá ještě chytit toho Thórssona…“

„Dobře, že vás vidím,“ hasil si to k nim náhle chodbou Artur Weasley. „V sobotu přijďte VŠICHNI do Doupěte na oběd. Řekněte to taky Ginny a Ronovi, Fredovi a Georgeovi to řeknu sám…“

„Co se děje, Arture?“ zeptal se Harry. „Ginny bude mít brzy termín porodu, neměla by cestovat bez opravdu dobrého důvodu…“

„Uvidíte, až tam přijdete!“ nedal se Artur. „A důvod je to lepší, než dobrý!“ ujistil ještě.

„Ale sobota je už zítra!“ dostala se k námitce i Hermiona.

„Fajn, aspoň nebudete mít dost času vymýšlet výmluvy, proč nepřijít…“ s tím Artur ukončil debatu a odešel.

Hlídky v oblasti Manchesteru nepřinášely žádný výsledek. Velitel Dawlish je tam sice nařídil udržovat, ale ani on sám moc nevěřil v jejich úspěch. Horší bylo, že nic nezjistili ani výslechem realitních makléřů v Manchesteru, nikomu z nich nebyl obličej žádného z wendigů povědomý. To znamenalo jedině, že dotyčnému makléři po uzavření smlouvy pozměnili paměť, ale žádný nevykazoval známky fušersky provedené změny. To ale znamenalo, že wendigům zbylo dost čaromoci…

Ze Švédska přišla zpráva, že Hermioniným postupem našli osm wendigů, z toho dva přímo na Ministerstvu kouzel ve Stockholmu, v Dánsku nenašli žádného, dvanáct ve Finsku, přes čtyřicet v Kanadě a dvacet na Aljašce. Dalších patnáct jich bylo chyceno na sevorzápadě USA. Rusové se sice snažili, ale obsáhnout svá rozlehlá severní oblasti s tím nevelkým počtem schopných lidí, které měli k dispozici, prostě nemohli dokázat. Ovšem i v čistě namátkových průzkumech ale dokázali najít dvacet wendigů. Začalo se pomalu zdát, že je jich nějak mnoho, aby ten nárůst vysvětlily jen lepší metody hledání. Pravděpodobně u nich z nějakého důvodu došlo k evoluci, která je ve schopnosti koordinace skupin jedinců přiblížila vlkodlakům od dřívějších osamělých predátorů, možná se taky méě vzájemně zabíjeli. To mohl být velmi nebezpečný vývoj a jediný, kdo na něm vydělával, byl Matěj Vandrovec a další výrobci stříbrné munice na lov wendigů a vlkodlaků…

V sobotu v Doupěti bylo očekávání ve vzduchu takové, že by jej bylo asi možné krájet a podávat po obědě místo dezertu.

U velkého stolu v kuchyni seděli v čele stolu Artur s Molly coby 'senioři', okolo ve dvojicích Bill s Fleur, Harry s Ginny, Ron s Hermionou, Fred s Parvati a George s Padmou Patilovými, jen Charlie seděl sám. Billovy a Fleuřino dcerky seděly opodál u nižšího stolku určeného pro děti. Další dvě židle u hlavního stolu nápadně bily do očí svou prázdnotou, až se konečně ozvalo tiché zaklepání na dveře.

„Je otevřeno!" ozval se Artur.

Dovnitř vstoupil Percy a tvářil se, jakoby se neuměl rozhodnout. Zdálo se, že neví kam s očima, když viděl celou rodinu pohromadě.

„Pojď už sakra dál!" ozval se znovu Artur. „Vystydne oběd!"

„Buďte vítán, pane ministře!“ ozval se George.

„Georgi, prosím?!“ řekl Percy až nečekaně zkroušeně.

Artur na George pohleděl s nečekaným varováním, takže se stáhnul a stejně se zachoval i Fred.

Za Percym vešla dovnitř ta poslední osoba, kterou by tam Harry čekal. Byla to Penelopa Clearwaterová, kterou ještě před dvanácti lety pamatoval jako prefektku Havraspáru napadenou baziliškem spolu s Hermionou. Percy o ní sice tehdy velmi stál, ale postupem času se zdálo, že ještě mnohem víc stojí o budování si kariéry.

„Buďte vítána slečno… ?" pomlka na konci Arturova pozvání naznačovala požadavek představit se.

„Clearwaterová, Penelopa," řekla dívka, vlastně už dávno dospělá žena, klidně.

„Mami, tati," Percy se sice stal 'zastupujícím' ministrem kouzel, Artur a Molly byli ale stále jeho rodiče a padlo mezi nimi nemálo zlých slov. „Penelopa souhlasila, že se za mě provdá, dokonce dřív, než se budu pokoušet nechat se definitivně zvolit…"

„A že s ním zůstanu bez ohledu na to, jak v těch volbách dopadne!" dodala Clearwaterová pevně.

„Vy jste Percymu vtloukla trochu rozumu do hlavy?!" zeptal se překvapeně George. „Jak?! Kladivem?!"

„To není až tak důležité!" rozhodl Artur a Molly na to přikývla. „Důležité je, že se Percy do rodiny přeci jen konečně rozhodl vrátit."

„Jak jste vlastně Percyho upytlačila?" zeptal se Fred.

„Penelopa pracuje na Odboru záhad…" začal vysvětlovat Percy.

„A bude jako ty, domů se možná někdy vrací najíst nebo trochu vyspat, co?!" doplnil George a všichni okolo se ušklíbli.

„Drahoušku Hermiono, pomůžeš mi s polévkou?" zeptala se Molly.

Mohla nastat normální atmosféra oběda, tedy alespoň tak normální, jak dovolovala povolání všech zůčastněných okolo a tři pobíhající dívenky, v nichž se vílí vlohy zvláštním způsobem mísily s těmi vlkodlačími…

„Harry, vstávej, venku je s Otcem Eilnothem nějaký chlap a chce s tebou nutně a hned mluvit!" budila o dva dny později Harryho Ginny.

Říci, že inspektor Pickens byl nespokojený, to by ani zdaleka nevystihovalo situaci…

Jednou se pokusil přečíst něco z knížky, co nechala ta strašlivá stařena jeho dceři, ale z toho návodu na cvičení mysli ho jen rozbolela hlava. Bylo to večer po tom, co Jane knížku vztekle odhodila do kouta. Pozvala své dvě kamarádky ze školy na návštěvu, nechala je, ať se do sytosti vynadívají na pobíhajícího čipmanka Dalea a pak je nechala, aby viděli její čarodějnickou učebnici. Obě děvčata ale viděla jen starou knížku o Krtečkovi a Myšce tak pro děti do pěti let a taky si to nenechala pro sebe. Jane je trochu vztekle ‘vypakovala‘ z domu a knížku hodila do kouta na podlahu, což upoutalo jeho pozornost. On sám sice viděl obrázky poněkud dětinského příběhu, jak Krteček s Myškou slavili Vánoce, ale tak nějak pod tím viděl psaný text návodu na soustředění mysli a taky ironickou, rukou psanou poznámku ‘To sis myslela, že NÁS převezeš, když jsme ti zakázali o čarování mluvit s nenadanými magickou mocí?!‘ Z toho pochopil, že knížka je chráněná proti čtení nepovolanými nějakým chytrým kouzlem. Jeho žena navíc v knize neviděla nic jiného, než toho Krtečka… Dosud si Roger Pickens myslel, že vlohy jeho dcery pochází od jeho manželky, konec konců, tchýně byla děsivá semetrika, na kterou by označení čarodějnice sedělo jak vyšité. Že by vlohy mohly pocházet od něj, to ho nikdy nenapadlo. Nejspíš byly natolik slabé, že si jich nevšiml nikdo, ani ti čmuchající čarodějové…

V práci dostali za úkol vyřešit celkem jednoduchou krádež v řeznictví na předměstí, kde ale policejní psovod oznámil, že pes nedokáže ‘nabrat stopu‘. To bylo ve skutečnosti ještě hodně mírné vyjádření. Německý ovčák ve skutečnosti stáhnul ocas mezi nohy a tlačil se někam pryč.

V obvyklém davu čumilů z okolí prý jeho parťák Neil Franklin zahlédl obličej, který si pamatoval z pátracích svodek. Měl to být nějaký cizinec, který byl podezřelý z ozbrojeného napadení a byl evidován jako ‘velmi nebezpečný, zaznamenat místo, nesnažit se zadržovat‘, tedy formulace, která každého poldu namíchne…

Vydali se ho ve dvou stopovat a viděli, že zvedl na jedno rameno velký batoh. Podívali se jeden na druhého. TAKHLE hloupý snad ani žádný zloděj být přeci nemůže. Byl sice víc, jak o hlavu větší, než oni dva, ale oni jsou přeci dva…

„Manchersterská městská policie, inspektor Neil Franklin,“ představil se parťák a ukázal chlápkovi odznak. „Mohli bychom prosím vidět nějaký doklad vaší totožnosti?“

Na tahle slova zareagoval blonďák nejprve vyděšeným výrazem, pak se ale nečekaně silně rozmáchnul tím batohem a odhodil Neila na sloupek plotu tak silně, že policista zůstal ležet v bezvědomí nebo mrtvý. Pak se náhle změnil v jakési divné zvíře, připomínající bílou gorilu, to vycenilo na Pickense zuby a zařvalo tak, že si sám leknutím kecnul na zem. Pak přeskočilo zeď okolo jedné ze zahrad a tam zmizelo.

Inspektor Pickens nejprve zkontroloval puls svého parťáka, ale navzdory stružce krve vytékající z rány se zdálo, že by měl přežít. Pak se vytáhnul na zeď, která nahrazovala plot a rozhlížel se, jestli nezahlédne nějakou stopu nebo něco, co by mu napovědělo, kudy pachatel – bestie – zmizel.

Pískáním na píšťalku přivolal posily. Psovod měl se stopami stejný výsledek, jako u vykradeného řeznictví. Byl také jediný, kdo byl ochoten uvažovat o tom, že by inspektor skutečně mohl vidět nějakou příšeru a že jen nezpanikařil, když je ten chlap napadnul.

„Rogere,“ snažil se ho uklidnit superintendant Grower. „Jestli nepřestaneš vykládat o nějaké obludě v Manchesteru, pošlu tě na psychotesty! Neila z nemocnice brzy pustí, byl to jen otřes mozku a tržná rána, to sám víš… Vem si den nebo dva volno, já ti to podepíšu…“

Jako ve snách vyplnil žádost o dva dny dovolené, snad mu nebudou chybět, až bude chtít někam vyrazit s rodinou.

Náhle mu hlavou bleskla slova, která před časem slyšel:

‚Dobře. Pokud budete mít takové potíže, jak říkáte, vzpomenete si, že se máte dostat do západní Anglie, do vesnice Godrikův důl. Tam najdete buď dům rodiny Potterů, nebo místního kněze, Otce Eilnotha Wingerse…‘

Manželce to vysvětlil, kupodivu jeho myšlenku přijala, takže vzal auto a vyrazil do západní Anglie.

Vesnici Godrikův důl hledal s obtížemi, byla jen na podrobných automapách a ne na všech byla nakreslená na stejném místě… Cestou přenocoval na opuštěném parkovišti, aby brzy ráno dojel do vesnce, kde se čas snad zastavil někdy v devatenáctém století. Malý kamenný kostelík, který určitě pamatoval ještě Sasy, btl jeho první zastávka.

Zevnitř vylezl plešatý postarší muž v hábitu duchovního.

„Přejete si?!“ zeptal se trochu nevrle, bylo krátce po svítání, když zabušil na dveře fary.

„Jste Otec Eilnoth Wingers?“ zeptal se detektiv kněze. „Jsem inspektor Roger Pickens, Manchesterská městská Policie. Potřeboval bych mluvit s panem Harrym Potterem.“

„Jste drobet z rajónu, inspektore!“ ujistil Pickense kněz. „Co vlastně tomu panu Potterovi chcete?!“

„Mám potíže s magií,“ vydechl policista, čímž kněze trochu překvapil. „Jeden z pachatelů se nám při kontrole totožnosti změnil v obrovskou bílou gorilu, která málem zabila mého parťáka…“

„Wendigo…“ zašeptal vyděšeně farář. „Dobře, pojďte za mnou!“

Kapitola 16) Poslední leč

„Dobrý den, pane inspektore!“ pozdravil Harry Pickense. „Děje se něco?!“

„Kontrolovali jsme s parťákem jednoho podezřelého, ten uhodil parťáka tak, až má otřes mozku, pak se proměnil na bílou gorilu a zmizel za zdí okolo jedné zahrady…“ vysvětloval detektiv.

„Vám ten obličej nepřišel povědomý z pátraček?!“ zeptal se Harry.

„No, kolega si myslel, že ho poznal…“ policista se trochu zarazil.

„A u toho snímku nebyl dodatek, abyste se nepokoušeli o zatčení?!“ tlačil dál Harry.

„No byl, ale…“

„ALE, člověče! Máte kliku, že s parťákem oba ještě vůbec dejcháte!“ rozčílil se Harry. „Zadali jsme to místním policiím právě s dovětkem, aby se o chycení nepokoušeli. Tohle stvoření, je wendigo. To je něco jako vlkodlak, ale je to silnější a infekce se nepřenáší slinami, jako u vlkodlaka, ale krví nebo pohlavním stykem, jako třeba AIDS. No, když už jste to takhle rozvrtal, ukážete mi, kde se ten zmetek schoval. Honíme ho za nejmíň jednu vraždu a asi ho budem muset rovnou zabít… No pojďte si zatím dát snídani!“ pozval Harry inspektora dovnitř.

Inspektor Pickens s trochu vytřeštěnýma očima sledoval, jak Harry připravuje snídani a na střídačku si prohlížel jeho rusovlasou manželku, která byla hrubým odhadem tak míň, než měsíc do porodu.

„Jak jste přijel?“ zeptal se Harry, když plánoval, jak odsud.

„Auto mám kousek od kostela…“

„Fajn, poletíme s ním…“ řekl Harry. „Ginny, dej prosím vědět na Centrále, že jdem po horké stopě.“

„Chvilku prosím počkejte, ještě si pro něco skočím…" požádal policistu.

Ve skutečnosti si šel do skrýše ve druhém patře sklepení pro trofejní ruskou Baghiru. Pistoli, kterou hodlal půjčit tomu policajtovi, pokud ho nedokáže přesvědčit, aby se ztratil. Také s sebou vzal kulový kompas na jachty, použitelný rovněž jako letecký umělý horizont.

„Tak dem!“

Když Pickens otevřel dveře u místa spolujezdce, Harry nasednul a nechal detektiva řídit, dokud se nedostali z dohledu od vesnice.

„Kdybyste prosím zastavil a otevřel kapotu motoru…“ požádal inspektora.

Párkrát ukázal hůlkou a zamumlal kouzlo. Pak zahrnul celý vůz do zastíracího kouzla. Znovu nasednul a přilepil nad volant kulový kompas.

„Co to je?!“ zeptal se Pickens.

„Kompas a umělý horizont. Kdybyste laskavě trochu přitáhnul ten volant k sobě a moc se nedivil…“

Když inspektor zjistil, že se jeho Mazda zvedá do vzduchu, málem zpanikařil.

„Klidně přitahujte dál… Dost…“ říkal mu Harry. „Teď jsme dost vysoko, abychom nedrkali o stromy a dost nízko, aby nás nezachytil nějaký radar. Nemám zájem nechat se sestřelit protiletadlovou raketou. Jo a necukejte volantem, je to tady nahoře drobet citlivější.“

Když se Harry přesvědčil, že se policista uklidnil, řekl mu: „Teď zatočte a vemte to na severovýchod, až najdem bod obratu, srovnáme to na přesný směr. Volant by měl držet směr v pohodě…“

Pickens chvíli dýchal až moc zhluboka a přitom přerývaně, ale nakonec se zklidnil natolik, aby dal dohromady otázku:

„Co je zač to wendigo? Ten farář vypadal vyděšený, jak kdyby to byl sám ďábel…“

„Tak ďábel to není. Je to člověk postižený podobným patogenem, jako vlkodlak. Jenže vlkodlačí choroba se přenáší kousnutím, slinami, tohle krví a pohlavním stykem jako AIDS. Ti, co jsou infikovaní tímhle jsou silnější a nebezpečnější, než vlkodlaci. Stejně jako na vlkodlaky na ně zabírá stříbro, ale umírají pomaleji, je lepší strefit se do hlavy, při zásahu mozku dojde k usmrcení rychleji. Zdá se, že to nejde léčit a hlavně, že se léčit ani nechtějí. Jsou masožraví a dávají přednost lidskému masu… Mají v oblibě chladno, jedna skupina měla svůj úkryt ve Skotsku a podle zbytků zabili asi pětatřicet lidí, nejspíš hlavně bezdomovců. Jsou to typičtí predátoři, vybírají si raději slabší kořist a mezi lidmi jsou ti na okraji asi nejzranitelnější a hlavně je policie nemusí nikdy začít hledat, když k tomu nebude mít zdánlivě žádný důvod…“

Inspektor se na tohle dost mračil, ale vypadalo to až příliš podobné pravdě.

„Tady mám pro vás pistoli,“ ukázal Harry Baghiru. „Nabiju jí stříbrem a pokud uvidíte bílou gorilu, nešetřete zbytečně municí.“

Dal náboj do komory a naplnil oba zásobníky, které k téhle zbrani měl.

„Vy máte taky, nebo použijete kouzla?“ zeptal se policista.

„Kouzla na wendigy zabírají trochu nejistě a nechci zbytečně riskovat. Já mám ale služební pistoli, tu nikdo jiný nevyužije, je hlídaná elektronickou pojistkou a odjišťuje se mikročipem, co mám v prstu,“ ukázal Harry i Smith & Wesson.

„Takže Halali! Nebo jak to říkaj ti lovci, když honí zvěř…“

Tahle zvěř si s náma bude chtít vyměnit úlohu…“ brzdil Pickense Harry. „Pravda navíc je, že jsme mu postříleli pár přátel a já mu zapíchnul i milenku, takže bude mít opravdu vztek a místo vedle mne je tak leda pro sebevraha.“

„Ještě jsem vám to neříkal, ale viděl jsem nějaký text v té knížce, co dostala Jane, zato moje manželka ne, co to má znamenat?!“ obrátil policista list v konverzaci.

„Že budete asi jen ‘Vidoucí‘ nebo spíš jen moták, to je někdo, kdo by měl mít ponětí o kouzlech, ale nedokáže je dělat. To by vysvětlovalo, proč má vaše dcera docela slušný Dar.“

Během letu se dohodli, kde je ta čtvrť, ve které Pickens viděl toho wendiga. Když mu Harry ukázal fotku, poznal ho, jen poznamenal: „Teď je z ale něj blonďák.“

„Tím hůř pro něj!“ doplnil Harry.

„Kde by bylo nejlepší přistát? Už jsme na dohled od Manchestru,“ zeptal se Harry. „Budu to auto pak zas muset odčarovat…“

„Nemohlo by zůstat, jak je?!“ zeptal se inspektor.

„Je to jen dočasné kouzlo, aby mělo trvalý účinek, musel bych to auto rozebrat a ‘hrát‘ si s ním pár dní, na to ale nemám čas,“ vysvětloval Harry. „Určitě byste nechtěl, aby vám přestalo vznášecí kouzlo fungovat v padesátimetrové výšce, že?! Zastírací kouzlo zas může prohlédnout i dost všímavý mudla, ale nic lepšího na rychlé zneviditelnění neumím. Na zemi by to mohlo být trochu nápadné…“

„Nejlíp támhle v západní části,“ ukázal detektiv rukou.

„Výborně, támhle nám zdrhnul!“ ukázal inspektor zahradu oplocenou skoro dvoumetrovým plotem.

Auto už zas vypadalo jako každé obyčejné. Náhle je zastavil policista s plácačkou:

„Dál nemůžete, je tu hlášený únik plynu… To jste vy, pane Pottere?!“ vyjekl náhle.

Pochopitelně to nebyl jen policista, ale také začínající bystrozor nasazený jako agent do mudlovské policie.

„Konstábl Henry Bigellow?!“ poznal jej ale inspektor. „Co tu sakra děláte?!“

„Inspektor Pickens!“ identifikoval i bystrozor svého momentálního kolegu. „Krucinál!"

Henry Bigellow vytáhnul hůlku, ale Harry ho zarazil zvednutou rukou.

„Je tu se mnou. Bude mlčet… Jeho dcerka nakonec za pár let nastupuje do Bradavic a on to byl, kdo toho chlupáče zkoušel chytit,“ říkal. „Třeba to bude užitečné…“

„Vy nasazujete svoje lidi mezi policisty?!“ nedokázal mlčet ani Pickens.

„Myslím, že jsem vám něco takového i říkal,“ odseknul Harry. „Teď laskavě mlčte a o Bigellowovi s nikým nemluvte, nebo vám budu muset změnit paměť!“

„Harry, z toho bude průser!“ byl si jistý Williamson, který je ‘přivítal‘ u plotu zahrady. „Dávej bacha, ať se tomu mudlovi něco nestane!"

„Kolik je nás tady?“ zeptal se Harry.

„Ginny nám dala vědět, navíc se ozval i nasazený agent, takže jsme dali dohromady, koho šlo. Jenže teď si zas nějakej blbec hraje na nového Voldemortova nástupce. Obsadili ‘Krucánky a kaňoury‘ a zabili tam pár zákazníků. Teď je teda většina našich tam a tady je nás šest i s tebou a mladým Bigellowem,“ říkal Williamson neradostné zprávy. „Ron s Hermionou jsou už v zahradě a hledají vchody, podle sousedů asi před hodinou odněkud přišel, ale nevíme, jestli někde ve sklepě nemá třeba místo mimo vliv zábran proti Přemísťování. Naštěstí si nadělal sám obvyklý protipřemisťovací zábrany okolo celý zahrady, využijem to i pro kouzlo proti rozšíření hluku a radiového spojení…“

Zakryti zastíracím kouzlem všichni, včetně inspektora Pickense, přelezli plot. Byl to sousední dům k tomu, u kterého byli oba policisté napadeni wendigem. Když byli v zahradě, raději zastírací kouzla zrušili, aby se případě střílení snadněji poznali. Všichni si vzali krátkovlnné vysílačky s nasazovacím sluchátkem a mikrofonem a překontrolovali spojení. Dokud neukončí účinnost kouzla, doplňujícího protipřemisťovací zábrany, sjou v tom tady sami…

„Našli jste něco?!“ zeptal se pak Williamson.

„Okolo baráku jsou Varovníky, ale s tím se dalo počítat,“ vypočítávala Hermiona. „Támhle pod tou jabloní je jeden vlez do doupěte, druhý jsme našli na zadním dvorku.“

„Takže nejdřív projdeme dům, já pak budu nahoře s Bushmasterem a budu dávat majzla, aby se nepokusil fouknout,“ rozhodl Williamson. „Vy ostatní musíte vymyslet, jak ho ‘vykouřit‘, jestli je v té díře a jak moc nevyrušit mudly…“

Ron s Hermionou dávali pozor venku, aby se jim stíhaný wendigo nepokusil pláchnout. Harry s inspektorem a Williamson s Melbodyovou ve dvojicích prohledávali jednotlivé místnosti domu. Harry vytáhnul dvě baterky a jednu podal policistovi, pak si zapnul laserový zaměřovač ve vodicím kolíku vratné pružiny a po stěnách brzy kroužily tři červené body, jak své zaměřovače spustili i ostatní bystrozorové…

Stop po obyvatelích v domě mnoho nenašli, jen v kuchyn byly nápadné dva velké pultové mrazáky. Po otevření jednoho mrazáku utrpěli bystrozorové i policista menší šok, když mezi kusy masa ukradenými z řeznictví uviděli i usekané lidské ruce a nohy a také kusy masa, u kterých podle vzhledu nedokázali určit, jestli byly vyříznuté z lidských těl.

„My dem nahoru, vy projděte spodek!" rozhodl Williamson.

„Ten Voldemort," zeptal se Pickens, když se obě dvojice oddělily. „To je ten mnohanásobný čarodějnický vrah?"

„Ano, zabil také moje rodiče. Před sedmi lety jsme ho s pár přáteli oddělali," vysvětlil Harry. „A teď už tiše, nevíme, jestli se tu náhodou někde neschovává."

Ve sklepě našli proražený vstup do dalších podzemních prostor.

„Vypadá to, že za ním budem muset tudy," ukázal Harry inspektorovi. „Hlásím, že ve sklepě je vlez do nových podzemních prostor," zahlásil Harry do krátkovlnné vysílačky. „Jdeme dovnitř, sledujte, jestli se nepokusí zdrhnout!"

Chodba byla cítit hlavně vlhkou hlínou a zatuchlinou. Snad byla tahle dvojice čistotnější, než byli ti wendigové ve Skotsku, nebo tu ti dva jen prostě nebyli dost dlouho. Chodba byla vyšší, Harry odhadoval, že tudy wendigo dokáže proběhnout, aniž by drhnul ve své zvířecí fázi o stěny.

„Melbodyová," přikázal Williamson, když došli až na půdu a nenašli po wendizích žádné stopy. „Zajděte dolů za Potterem a tím mudlovským policajtem. Já budu na střeše. Jestli za mnou někdo půjde, ať se včas hlásí, nebo by moh umřít…" Pak si vytáhnul odstřelovačku Bushmaster a začal obvyklý sniperský úkol, vyčkávat…

Když narazili na první odbočku, nechal Harry inspektora na 'křižovatce' a sám došel na konec. Tam našel jeden výlez nahoru.

„Našel jsem jeden výlez nahoru, lezu tam, nedostřelte mne!" zahlásil.

„Dobře!" ozvali se postupně Hermiona i Williamson.

Když z výlezu vykouknul, byl skoro oslněný. Ron na něj zamával, tak kývnul, jako že ho vidí a vrátil se dolů do podzemí.

„Jeden postranní výlez," ohlásil netrpělivému policistovi. „Jdem dál…"

Ve sluchátkách náhle zaslechl suché třesknutí útočné pušky.

„Jde asi k vám, zkoušel jinej výlez, než jsi vylezl ty, Harry!" ozval se ve sluchátkách Ron.

Chodbou se skutečně ozval hluk valícího se těla.

„Stůj a vzdej se!" zařval Harry. „Přejdi do lidské fáze a přijď sem s prázdnýma rukama před sebou!"

„Když se vzdám, necháte mne snad jít?!" zeptal se Ragnar Thórsson, Harry poznal jeho hlas.

„Ne, dostanete doživotí v Azkabanu za vraždu Samuela Dodsona," oznámil suše Harry.

„Takže mám hovno co ztratit!" ozval se Nor. „GROÁÁÁRRR!!!" silný řev svědčil o tom, že přešel do zvířecí fáze.

Když se chodbou hnalo to šedobíle chlupaté goriloidní tornádo, těch několik výstřelů, kterými ho Harry s Pickensem stačili zasáhnout nestačilo. Ani jednomu se nepodařilo zasáhnout wendiga do hlavy a zdálo se, že nestvůru udržuje naživu už jen její nepříčetný vztek.

Wendigo se přes oba muže přehnal s děsivě brutální silou, div je nevmáčkl do stěny chodby. Harry cítil, že mu prasklo nejméně jedno žebro a také se o stěnu udeřil do hlavy, takže chvilkami viděl jen hvězdičky. Inspektor dopadl lépe, ale cítil, že má pravou ruku asi zlomenou a pistole, kterou mu Harry Potter půjčil, ležela zaražená do zdi na tři metry od něj. Nestvůra se hnala dál chodbou.

„Jsem u vlezu do té chodby," slyšeli vysílačkou hlas Melbodyové, který o chvíli později doplnilo krátké stacatto výstřelů z útočné pušky STAR. „Myslím, že se k vám vrací!"

Když se wendigo otočilo od Janice Melbodyové, ještě ho stihla nejméně jednou zasáhnout, ale stvoření předklonilo hlavu a chránilo si ji za silnými rameny a lopatkami, kterými neprošla dokonce ani prurazná stříbrná kulka z útočné pušky.

Bystrozorka vstoupila do chodby za prchajícím netvorem, ale postupovala pomalu a sledovala pečlivě, co jí ukáže světlo ze svítilny podvěšené na zbrani. Zastavila se tři metry od odbočky, nechtěla riskovat nenadálý útok z nečekané strany.

Když inspektor uviděl, že se k nim wendigo chodbou vrací, bezmocně zaklel. Díky zranění byl netvor sice pomalejší, ale stále pohyblivý. Pak detektiv zvedl Harryho služební Smith & Wesson.

„Nevystřelíte, mikročip…" dostal ze sebe Harry a Pickens jen s tichým klením na vteřinu upustil zbraň.

Pak pistoli znovu sebral a vložil ji do Harryho pravé ruky, kterou sevřel prsty své zdravé levé a zamířil do chodby. Když se pod červeným bodem objevila šedobíle chlupatá hlava s vyceněnými zuby, dvakrát stisknul spoušť, pak omdlel bolestí.

Melbodyová odpředu zaslechla dva výstřely, takže proběhla dál. Uviděla zhroucenou mrtvolu nestvůry a Harryho s Pickensem, oba v bezvědomí. Pro jistotu ještě jednou střelila do wendigovo těla, ale to se už nepohnulo.

„Je po něm, dostali ho!" zahlásila do vysílačky. „Jsou zranění s v bezvědomí!" dodala ještě.

„Jdem k vám!“ ohlásila Hermiona.

Hermiona oba muže prohlédla a usoudila, že transport do nemocnice zvládnou. Pokynula Ronovi, aby se ujal policisty, sama kouzlem: „Mobilicorpus!“ hůlkou navigovala bezvědomého Harryho ven.

„Dobře, Weasleyovi dostanou tyhle dva k Mungovi, já s Melbodyovou a Bigellowem tu odstraníme stopy po jejich i naší přítomnosti…“ rozhodl Williamson. „Doufám, že DNA-fingerprint tohohle hajzla bude sedět s tím Dobsonovým vrahem, abysme mohli ‘odfajfkovat‘ případ…“ přitom se na Hermionu zamračil, jako by chtěl naznačit, že už by to sakra odpovídat mělo…

Ron s Hermionou vzali oba zraněné a Přemístili se s nimi do vstupní haly Nemocnice u svatého Munga.

Tam se k nim přihrnuly dvě léčitelky, které nečekané Přemístění asi trochu vyplašilo.

„Pojďte nám s nimi pomoct!“ křikla léčitelka s cedulkou Smethwicková na čarohostesky.

Druhá, s cedulkou Bridwellová, se věnovala obhlížení Harryho zranění.

„Pan Potter, tak vás u nás zas vítáme, vám se u nás nějak líbí!“ poznamenala trochu ironicky, když dirigovala přepravu zraněných na operační sál. Tam začala s napravováním Harryho poranění, zatímco její kolegyně Smethwicková dávala do pořádku zlomenou ruku inspektora Pickense.

„Vy jste mudla?“ ptala se ho mezi řečí, když kouzlem odstínila bolest a napravila kost.

„Moták,“ vydechl detektiv, ani nevěděl proč.

Hermiona se na policistu nejprve s údivem podívala, pak jakoby sama pro sebe kývla hlavou.

„Hmm a děláte u mudlovské policie…“ mluvila léčitelka dál a přejížděla hůlkou nad pochroumanýma rukama. „Tak si zkuste, jestli vás ještě někde něco bolí!“

Inspektor se zkusil několikrát předklonit, zahýbal oběma rukama a udělal dva dřepy. Pak zavrtěl hlavou.

„Vypadá to, že jsem v pořádku, díky!“ uklonil se lehce léčitelce.

„Jaképak díky, ještě dostanete účet…“ zabrzdila ho Smethwicková.

„Jeho léčení platí Centrála bystrozorů!“ ozvala se Hermiona.

„Dobře, to už není můj problém… No ještě… Pulírexo!“ očistila detektivovi oblečení. „Ať nám neděláte ostudu…“

Inspektor se prohlédl a uvědomil si, že jak teď vypadá, nikdo by mu jeho dobrodružství asi ani neuvěřil…

Náhle se na operační sál s třesknutím Přemístila Ginny.

„PROBOHA HARRY!!! COS VYVÁDĚL?!“ zaječela na něj, načež se chytila za břicho.

Harry s sebou na operačním stole několikrát zaškubal.

„Co je Ginny?!“ zeptal se Ron trochu nechápavě.

„Praskla mi voda!“ zašeptala Ginny bolestně.

„Pomozte mi s ní na stůl!“ štěkla na ně Smethwicková. „To jsou nápady, Přemísťovat se v takovém stadiu těhotenství, chtěla jste zabít sebe i dítě?!“ peskovala budoucí rodičku.

„Potřebujete pomoct?!“ nabídla Hermiona.

„Možná, neodcházejte…“ odpověděla léčitelka, která se nejprve soustředila na zklidňování rodičky a její pohodlí. „Jestli ale nedokážu sama zvládnout nekomplikovaný porod, na jaký to zatím vypadá, tak to abych si požádala rovnou o důchod…“

Když s sebou Harry na operačním stole pořád házel v rytmu Ginniných předporodních stahů, mávla léčitelka Bridwellová hůlkou a přerušila jejich vzájemné pouto.

„To jsou mi nápady, dělat si taková pouta mezi manžely…“ brblala a doléčovala už zklidnělého Harryho.

Pak mu pomohla vstát.

„Za chvíli tu bude vaše dítě, takže se na něj podívate, pak vás i s manželkou a dítětem dáme na pokoj a tam budete ležet!“ řekla rezolutně, když Harryho z jedné strany podpírala a pomáhala mu jít. Z druhé strany ho rychle chytil Ron a přenesl na sebe značnou část Harryho váhy.

Když uviděli nastupující porod a všude rozbryndanou krev, byli oba muži zralí na omdlení.

„Vy jste bystrozorové?!“ zeptala se Bridwellová ironicky. „Tohle tu vidíme skoro každý den a nesložíme se z toho. Vaše paní má celkem nekomplikovaný porod, ty tři týdny před termínem, z toho se strachovat nemusíte…“

„Už vidím hlavičku!“ ozvala se Smethwicková. „Teď opatrně zatlačte a dýchejte, jak jste se to učila, ták, hodná… Výborně!“ dodala, když jí dítě vklouzlo do rukou. Pak se otočila na Harryho. „Snažte se tvářit inteligentně, jste jedna z prvních věcí, co v životě vidí!“ Ještě jednou dítě prohlédla.

„Tak maminko a tatínku, máte pěkného zdravého chlapce!" ohlásila Ginny a Harrymu léčitelka. „Jak se bude jmenovat?"

„James!" vydechla Ginnny uštvaně. Harry ji jemně sevřel v náručí…

KONEC

Autorovo postscriptum:

Dokud nevyjde sedmý díl od J.K.R., možná tahle dějová linie dostane ještě nějaké pokračování. Obávám se, že po vydání její sedmé knihy už bude opět v nesouladu…