Chybí nám SF pro děti

Chybí nám SF pro děti (rozhovor s A. Pilipiukem)

Napsal: Nefephel

Z polštiny jsme přeložili rozhovor s autorem u nás velmi dobře známého Jakuba Vandrovce. S touto svéráznou postavou dosud vyšly čtyři sbírky povídek. Spisovatel dále pod pseudonymem píše nová dobrodružství Pana Auťáka, známé polské postavy pro děti, v češtině dosud neznáme románovou trilogii pro mládež, pro kterou se stala základem povídka Sestřenky (u nás vyšla v Ikarii). V polsku také brzy vyjde sbírka povídek bez Vandrovce a také román Norský deník, na kterém autor pracuje již 18 let.

(Tento rozhovor byl původně publikovaný v polském internetovém magazínu Inny Swiat.)

Srdečně vás vítám. Jménem celého Innego Swiata bych vám chtěl poděkovat za to, že jste nám obětoval svůj čas.

Potěšení je na mé straně.

Začnu tradiční otázkou: jak se stalo, že jste se začal zabývat fantastickou literaturou, jaké byly vaše spisovatelské začátky?

O fantastiku jsem se začal zajímat, když mi bylo nějakých jedenáct let. Přečetl jsem spoustu literatury pro děti a mládež a zjistil jsem, že už z toho vyrůstám. Současná polská próza – tedy to, co dnes nazýváme hlavním proudem – byla pro mě od začátku úplně nestravitelná. Zbyla fantastika… Když jsem chodil na nákupy, procházel jsem okolo malého antikvariátu. Kompletoval jsem v něm chybějící čísla Fantastiky (v polovině osmdesátých let hraničilo její sehnání na stánku se zázrakem) a kupoval knihy Janusze A. Zajdela. Tehdy jsem také začal psát. To, co jsem pracovitě škrábal, však fantastika v širším smyslu tohoto slova nebyla. V roce 1985 vznikla první verze Hotelu U loupežníka, potom jsem se začal zabývat Norským deníkem. Teprve v dalších verzích jsem začal svou prózu směrovat na správnou stranu. Zhruba v té době mě poprvé napadlo, že bych se v budoucnosti mohl stát spisovatelem, ale mé škrábání do sešitu bylo tehdy spíše únikem od reality.

Který ze zatím napsaných románů považujete za svůj nevětší spisovatelský úspěch?

Po osmnácti letech práce považuji Norský deník za celkem podařený kousek (i když pokud bych bral v úvahu oceán času, který jsem v něm utopil, tak by měl být samozřejmě lepší…) Spokojený jsem i se Sestřenkami a Princezničkou, Dědička podle mého názoru také nevypadá špatně, ale stále mám dojem, že to ještě není ono. Vandrovec se lidem líbí, ale já se na něj dívám spíš chladně. Nechci odpočívat na vavřínech. Na to, že je mi třicet let, jsem ještě nedosáhnul prakticky ničeho. Těch prvních šest knih je jenom dobrý základ. Myslím, že opravdové úspěchy teprve přijdou.

Co vám teď leží na stole a jaké jsou vaše plány na nejbližší léta? Co zajímavého můžeme očekávat my, vaši čtenáři?

Plánů mám, jako už tradičně, hodně. Brzy se objeví sbírka „jakuba-prostých“ povídek. Současně v potu tváře pracuji na třetím pokračování románu o sestřenkách Kruszewských. Brzy by se měl objevit první díl Norského deníku. Až se vypořádám se současnými závazky, sednu si ke psaní sedmidílného cyklu Oko Jelena. Bude to dílo, které otřese základy literatury, přinese mi milionové náklady atd. Mám také rozjetý cyklus románů pro mládež Operace Den vzkříšení. Hotové jsou první dva díly z plánovaných šestnácti.

Odnedávna lze na vaší internetové stránce koupit trička a hrníčky s obrázkem Jakuba. Nezdá se vám, že se Vandrovec stal komerční postavou?

Není to vyloučeno, ale nevadí mi to. Jestliže si někdo toho degeneráta oblíbil natolik, že chce mít jeho podobiznu na tričku, tak ať ji tam má.

Identifikujete se s postavou Velkého grafomana?

Postavu Velkého grafomana jsem použil hlavně pro to, abych se mohl s určitým autoironickým odstupem podívat na to, co dělám. Neidentifikuji se s ním. No, možná trochu.

Odkud berete znalosti kouzel a nestvůr? Pocházejí z opravdových legend a vyprávění?

To je různé. U Vandrovce jsem v zásadě čerpal z toho, co zpopularizovala masová kultura. V Sestřenkách jsem navázal na slovanské legendy o upírech a např. povídka Večerní zvony je velmi silně založena na ukrajinském folklóru. Také v Dědičce navazuji na starou a ošklivou ukrajinskou legendu.

Jaký je váš vztah k esoterice?

Je to svinstvo, kterým by se lidé neměli zabývat.

Prozradíte nám nějaké podrobnosti o zfilmování dobrodružství Jakuba Vandrovce?

Podle toho, co vím, skončily všechny tři pokusy – jeden vážně míněný a dva amatérské – fiaskem už v organizačním stádiu. Toto téma zůstává otevřené. Jen je třeba sehnat milión zlotých a je možné natáčet…

Už několik let pokračujete v psaní série o Panu Auťákovi, jak to všechno začalo a proč jste si vybral zrovna pseudonym Tomasz Olszakowski?

V podstatě rozhodla náhoda. Dostal se mi do rukou první díl pokračování (Původní autor už zemřel, takže pokračování píše někdo jiný - pozn. I.P.) a četl jsem ho se skřípáním zubů, autor si s tématem poradil výjimečně špatně. Napadlo mě, že bych to sám napsal lépe. Zanedlouho jsem se dozvěděl, že nakladatelství hledá spoluautora. Během pěti let jsem napsal osmnáct dílů. Pseudonym Tomasz Olszakowski jsem používal již dříve.

Vzděláním jste archeolog, odkud se vzal váš zájem o tuto oblast vědy a pomáhá vám její znalost při psaní?

Doma jsme vždycky měli spoustu knih o archeologii a já jsem se vždy rád hrabal v hlíně, takže mé zájmy pomalu směřovaly tímto směrem. Před dokončením základní školy jsem už neměl pochybnosti, co chci studovat. Ale zatím se mi archeologie v literární práci hodila spíše sporadicky. Jak si sednu k psaní Oka Jelena, tak se to však změní.

Jste člověk mnoha zájmů: historie, fyzika, geologie, chemie, astronomie, úplný Leonardo Da Vinci. Kde na to berete čas; máte alespoň chvíli volného času, abyste si odpočinul?

Většina výše vyjmenovaných věd mě až tak nezajímá. Jistě, přečetl jsem si trochu odborné literatury, ale jen tolik, abych se zhruba orientoval v problému a věděl, kde v případě potřeby hledat potřebné podrobnosti. Více než současné pokroky mě zajímá historie vědy.

Protože už delší dobu zaplavují světová kina fantastické filmy, chtěl bych se vás zeptat, který fantastický film je podle vás nejlepší?

„Avalon“. Už dlouho jsem neviděl nic tak dobrého.

Jaké jsou vaše oblíbené knihy? Máte vůbec čas číst?

Mám pár svých oblíbených autorů. Kir Bulyčov, Nodar Dumbadze, Saki, Alexander Grin… S časem na čtení je to různé, snažím se sledovat alespoň polskou fantastiku – ale jsem pozadu… Polička s nepřečtenou odbornou literaturou je také stále delší.

Má světová literatura nějaký vliv na vznik vašich povídek?

V podstatě žádný. Zahraniční prózu čtu jen velmi málo. Moje práce spočívá především v hledání v historických pramenech.

Co si myslíte o polské fantastické literatuře? Všimnul jsem si, že navádíte mladé lidi k tomu, aby psali vědeckou fantastiku, vzniknul dokonce krátký rádce Jak psát fantastiku.

Dekáda 1990-2000 byla pro polskou fantastiku obdobím strašného úpadku. Trh monopolizovaly tři nakladatelství, objevovalo se nanejvýš pár knih ročně a převážně to byly úplně nevhodné tituly. Poslední tři, čtyři roky jsou však nepochybně obdobím velkého přelomu. Vyšlo pár dobrých knih od autorů, kteří léta museli prošoupávat rohožky u dosavadních monopolistů. Vznik odbytových kanálů povzbudil mnoho spisovatelů, kteří dosud pracovali na půl plynu, k intenzivnější práci. Její výsledky už vidíme. Objevují se úplně nová jména. Polská fantastika se chystá k velkému skoku vpřed.

Současně jsou však vidět léta zanedbávání. V mase autorů se dají najít dobří, někteří jsou i vynikající, ale stále je to celkem nepočetná skupina. Ty haluze fantastiky, které na západě kvetou, u nás chřadnou. Málo koho vábí horor nebo tvrdá SF, nikdo nepíše o cestách časem, vůbec nikdo netvoří space opery… Zcela panenskou zemí je fantastika pro děti. Dotáhli jsme to daleko, ale práce zůstalo ještě mnohem, mnohem více. Myslím, že právě tady je šance pro mladé. Jenom ve fantastice pro děti a mládež je místo pro nejméně dvacet nových spisovatelů. Stále máme mezeru na postu polského Kinga nebo Mastertona. Na ambiciózní a pracovité tu čeká ohromná panenská země, kterou je třeba dobýt a obhospodařit. Spisovatelé se neberou odnikud. Proto navádím mladé lidi k psaní.

A jaký je váš názor na organizovaná setkání fanoušků fantastiky? V posledních letech jejich počet vzrostl.

Jsou to milé akce a jezdím na ně strašně rád.

Srdečně děkujeme za poskytnutí rozhovoru a ve jménu všech obyvatel Innego Swiata vám přeji mnoho dalších spisovatelských úspěchů.

Já také děkuji.

Tento rozhovor byl publikován v polském internetovém magazínu Inny Swiat a do češtiny ho se souhlasem jeho autorů přeložil a mírně upravil Ivo Poledník. Tímto bych chtěl poděkovat redakci Innego Swiata za jejich souhlas a vstřícný přístup. Ivo Poledník ivopolednik@seznam.cz, Článek převzat z magazínu Fantasy Planet.