Kotel

Kotel

Andrzej Pilipiuk

Sobotní večer v hospodě byl neobyčejně příjemný. Venku fičel vítr, chvílemi pršelo. Uvnitř bylo nesmírně fajn. Ve starých litinových kamnech plápolal oheň, diskotéková muzika z magnetofonu laskala uši. V mohutné ruské chladničce se chladilo pivo. Z kuchyně pronikala vůně šašlyků z nutrie, opékaných na starém oleji.

Semen se pohodlně rozložil za stolem. Uniformu ruského kavaleristy z první světové války sice už na loktech trochu prošoupal a vpředu na ní byly pivní skvrny, ale i tak starcova vysoká postava působila majestátně. Skupinka posluchačů popíjela a poslouchala po patnácté další historku z války v Mandžusku. Historka byla pokaždé bohatší o další zajímavé detaily a jak narůstal starcův veteránský komplex, jeho oddíl získával pořád větší kořist a pořád víc se blížil k Pekingu.

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil naskrz promočený Josef. Zhluboka nasál teplý vzduch, příjemně prosycený vonným dýmem cigaret. Protlačil se k výčepu a vzal si pivo s kostkami ledu. Nikdy nic takového nepil, ale hostinský řekl, že je to nejnovější zahraniční móda a tak to vedou v nejlepších lokálech. Bylo hezké pít nazlátlý mok s vědomím, že v obyčejné vesnické putyce člověka obsluhují jako v nějakém Sheratonu.

Popíjející Josef usedl u stolku starého kozáka. Ten ukončil vyprávění tradičně. Strašlivými jatkami, ve kterých padli všichni jeho spolubojovníci a pouze on s částí kořisti unikl.

"Neviděl jsi Jakuba?" zeptal se příchozí.

Semen postavil na stůl desátý prázdný půllitr.

"Dneska tady nebyl," vysvětlil.

"Nevíš, kde je?"

Kozák pokrčil rameny.

"Nemám potuchy," řekl. "Třeba ho vzal ďas..."

*

Jakuba opravdu vzal ďas. Zrovna štípal dříví na topení pod kotlem pálenice, když tu nečekaně něco houklo, zasmrděla síra a na dvorku se objevili dva chlupáči. Exorcista na ně pozorně pohlédl a potom pokračoval v práci. Vyšší běs si decentně odkašlal.

"Co je?" zeptal se hospodář zdvořile.

"Jak bych to řekl," začal ďábel. "Jmenuji se Asmodeus..."

"Po našem Usmolenec," informoval ho vlídně Jakub a jediným silným úderem rozťal velké poleno. Před týdnem zjistil, že rozdrcená viagra, smíchaná se strojním olejem a vetřená do kůže, posiluje svaly. Ukrajinci sice chtěli za ty modré tabletky hodně peněz, ale vyplatily se. V životě neměl takovou páru.

"Usmolenec?" Ďábel zmateně pohlédl na svého společníka.

Ten odpověděl stejně zaskočeným pohledem. Jakub rozsekl jediným úderem pořádnou dubovou větev.

"Posílá nás Solfernus," vysvětlil menší čert.

"Co chce?" zeptal se Jakub.

Nabral náruč polínek a odnesl je do kůlny, kde na ohništi už čekal velký kovový kotel se zákvasem.

"Takže Solfernus..." začal menší čert.

Exorcista ho obratně popadl pod krkem. Ohnul ho a silně trhl ocasem. Běsík vyšlehl plamen přímo do ohniště. Dřevo vzplanulo.

"Děkuji za spolupráci," otřel si stařík začazené ruce.

Ďábel se chytil za ocas a zaúpěl.

"Máme problém," řekl větší čert a pro jistotu ustoupil o krok.

"Mé finanční podmínky znáte," řekl klidně pán domu. "Platit zlatem nebo valutami, polovinu předem, polovinu po práci."

"Nějak si nerozumíme," pleskl menší a nepřestával si masírovat ocas.

"Jestli jste si mě nepřišli najmout, tak co se sem serete?" rozčilil se Jakub.

"Víš, Jakube, dostali jsem jistý - říkejme tomu - služební příkaz."

"Cože?" užasl exorcista. "Mluv jasně."

"O čem tady mluvit," pokrčil rameny Asmodeus.

Jeho pomocník vytáhl basebalovou pálku a praštil Jakuba do hlavy. Usmolenec rozevřel velký černý pytel, obratně nacpal exorcistu dovnitř a hodil pytel podřízenému na záda.

"Eins, zwei, drei," broukl a oba čerti se i s nákladem propadli do země.

V kůlně se ještě chvíli vznášel smrad po síře, ale záhy se rozplynul.

*

Podlaha z černého čediče se mírně zachvěla, když se na ní zhmotnili oba ďáblíci.

"Konečně doma," nadechl se čert spokojeně vzduchu nasycenému sírou a kouřem.

Nečekaně vydal zvuk jako náhle odšpuntovaná výlevka. Na rtech se mu objevila krev a padl přímo na obličej. Pytel praskl a vylezl z něho exorcista. Jediným pohybem vytrhl ze zad ležícího čerta bajonet z kalašnikova a otřel ho o rukáv své esesácké blůzy.

"Já tě naučím tlouct mě do hlavy," nakopl svou oběť.

Asmodeus ustoupil o krok, vytáhl z kapsy mobil a přivolal pohotovost. Právě končil rozmluvu, když ho něco ostrého nakoplo do kotníku.

"A co ty, chceš taky na prdel?" zavrčel Vandrovec. "Kde to k čertu jsem?"

"V pekle," informoval ho satan.

"Vidím," prskl exorcista. "Ale k sakru proč?"

V tom okamžiku přiběhli dva ošetřovatelé s nosítky. Jeden se sklonil nad probodnutým.

"Bodná rána stříbrným, posvěceným ostřím," hlásil do mobilu. "Připravte ARO."

"Přežije?" zneklidně Asmodeus.

"Ano, srdce mu naklonujeme nové, ale bude muset řadu měsíců rehabilitovat."

"Brr. Jdeme," otočil se k Jakubovi.

Ale vězeň byl fuč.

*

Exorcista opatrně vyhlédl z úklidové komůrky. Poplašná siréna pořád houkala. Zřejmě zpozorovali jeho útěk. Přitáhl si esesáckou blůzu. Jak si stačil všimnout, podobná se tady hodně nosila a v šeru nebylo naštěstí moc vidět, že nemá rohy.

"K sakru, kde asi tady je výtah nahoru?" přemítal. "Musím někoho podusit, třeba zazpívá."

Na kamenné podlaze zaduněla bagančata. Zřejmě se ho vydal hledat velký oddíl.

"Pitomečkové," bloukl si. "Ale rozhlídnu se."

Chodba končila mohutnými vraty, pod kterými vedly koleje.

"Centrum nápravy hříšníků I.N.F.E.R.N.O. Distrikt Polsko. Oddělení beznadějných případů," slabikoval z tabulky. "Vedoucí J. Solfernus."

Strčil do veřejí.

"Heslo, ukázat propustku," zavrčel ďábel střežící jejich druhou stranu.

Za okamžik ležel na zemi s Jakubovým bajonetem v srdci, zapíchnutý jako vepř.

"A můžou regenerovat," zamručel exorcista. "Jasně, čerti jsou nesmrtelní, ale zajímalo by mě, jak jsou na tom s náhradními díly."

Vyvrhl vnitřnosti a hodil je do koše na smetí, který stál u zdi. Tělo odtáhl do skladu. Upižlal hlavu a položil ji na koleje s nadějí, že tudy pojede vlak.

"Fajn," řekl si.

Připevnil si ocas, který uřízl nepříteli, a s propustkou, kterou našel v jeho kapse, se vrátil ke dveřím. Odvážně vstoupil dovnitř.

"Hm, těch beznadějných případů je nějak moc," usoudil.

Ve velké hale vykutané v černé čedičové skále planula spousta ohňů. V pohledu trochu bránily dým a pára. Koleje vedly prostředkem haly. V její polovině, asi kilometr od místa, kde stál, zavrženci vykládali vlak s uhlím. Kotle stály v několika řadách. Byly ploché, vysoké nanejvýš půldruhého metru, zato hodně široké. Jakubovi připomněli skládací bazén, který viděl v jednom supermarketu. Pod kotli planul oheň. V kotlech se vařili hříšníci. Jiní, zřejmě už částečně napravení, lopatami přikládali do ohňů. Nejprve si myslel, že hříšníky nikdo nehlídá, ale hned zjistil svůj omyl. Motali se tu jak táboroví kápové, tak čerti s vidlemi.

"Aha," broukl. "Dobře. Do výtahu a pryč. Někudy je sem musí vozit."

Vydal se nejtmavší uličkou mezi kotli. Nečekaně zaslechl známý hlas. Otočil hlavu. "Kubíku, vnoučku," volal z vařící vody plešatý stařeček.

"Děda?" užasl Jakub. Věděl, že děda byl pořádný gauner a bylo velice pravděpodobné, že se dostane do pekla, ale že by rovnou do oddělení beznadějných případů?

Popošel blíž.

"Kampak," odstrčil ho hlídač. "S vězni se nesmí mluvit. A vůbec, kdo jsi?"

"Moment," řekl Jakub dědečkovi, "musím tady vysvětlil jedno nedorozumění."

Pravý hák, posílený viagrou, vedený mírně zdola, srazil kápa k zemi. Při pádu narazil hlavou o okraj kotle.

"Co to...?" začal a hned ztichl, protože Vandrovec ho dekapitoval.

Mrtvolu hodil do ohniště, hlavu kopl za ní a pro jistotu přihodil ještě dvě lopaty uhlí.

"Tak copak si přeješ, dědo?" otočil se exorcista ke svému předkovi.

"Dostaň mě odtud, Kubíku," prosil stařec podlézavým hlasem.

"Najednou jsem Kubík, a kdo sbalil zlato?" zavrčel.

"Jaké zlato?" podivil se stařec neupřímně.

"Jak to, jaké?" rozzuřil se Vandrovec. "Ty ničemo, sebral jsi všechny tátovy a strejdovy úspory a zmizels."

"Promiň, vnoučku, chtěl jsem je vložit na konto ve Švýcarsku. A vůbec, co bys s nimi dělal? A mně se hodily."

"Všechno jsi prochlastal, viď?"

"Pitomé podezření. Ostatně co bylo, je už pryč, a tady prachy stejně potřebovat nebudeš," usmál se stařík jízlivě. "Za co tě sbalili?"

"Čerti vědí," zavrčel Jakub. "Poslyš, musím už jít."

"Snad mě tady nenecháš?" Na dědově obličeji se objevil upřímný údiv.

"Patří ti to, lumpe."

Jakub se otočil a vykročil.

"Stůj! Prozradím ti, kam jsem je schoval," dolézal děda.

"Pozdě," vrátil mu Jakub. "Vydělal jsem si dost."

Nečekaně do někoho vrazil.

"Jaké bylo rodinné setkání?" zeptal se Asmodeus.

"Docela fajn," odsekl Jakub.

Sekl bajonetem zdola ve snaze najít stehenní tepnu, ale ďábel obratně uskočil a vyrazil mu nůž.

"Zlobivý chlapeček," řekl vyčítavě.

"V této části pekla držíte jenom Poláky?" zajímal se exorcista.

"Jenom."

"Takže byste měli dědu předat do ukrajinského sektoru."

"Když vyplňoval dotazník, tvrdil, že má polskou národnost," zavrčel strážce. "Jazykovým testem a kontrolou koncentrace alkoholu v krvi prošel bez potíží."

Zjistil, že mluví do vzduchu. Vězeň opět zmizel.

"Kurva!" zaklel.

V tom okamžiku dostal dýku do týlu. Asmodeus padl na uhlí.

"Bravo, opakovat," zavyli zavrženci z nejbližšího kotle. "Zlikviduj imperialistu!"

"Co jste zač?" podivil se exorcista.

"Polští komunisté," pronesl chlápek se zbytky ohořelé bradky. "Felix Dzerdžinskij, k vašim službám."

"Krvavý Felix," identifikoval, "revolucionář, komunista, tvůrce ruských zvláštních služeb..."

"...jako hobby mučení a zabíjení," dodal Dzeržinskij ochotně. "Politováníhodná situace, že mučí mě, místo abych mučil já."

"Zavři klapačku, přemýšlím."

Od plamene pod kotlem si zapálil čvaňháka z machorky a chvíli vyfukoval štiplavý kouř.

"Dobře, Felixi," řekl a vstal. "Šiknete se. Hezky mi vytrestáte jednoho kapitalistu."

"Ke chvále dělnické třídy!"

Popadl Usmolence a hodil ho do kotle.

"Postarejte se o něho, jak už to vy komunisti umíte."

"Spolehni se. Věnujeme se mu, pacholkovi."

Podle zvuků běsíka zašlapali na dno kotle. Jakub šel dál. Kdesi v dálce kvílela siréna, ale díky maskování mu nikdo nevěnoval pozornost. Šel a šel, a pořád nemohl najít východ.

"Do háje s takovou prací," zavrčel a usedl k jednomu kotli.

Oddělil od kalhot strážcův ocas, stáhl z něho chlupatou kůži a upekl si ho na uhlících. Napil se pálenky, zajedl, i když maso chutnalo po smůle, a cvakl si do druhé nohy.

V tom okamžiku ho dopadli. Čtyřčlenné komando ho roztáhlo na čedičové podlaze. Škubal sebou, ale každý z nich vážil nejmíň sto kilo a zdaleka to nebyl špek.

"Mefistofeles, Úřad ochrany pekla," informoval ho prošedivělý týpek v obleku. "Lituji, ale musím tě prohledat."

Nasadil si rukavice a prohledal mu kapsy. Růženec hned hodil do ohně. Následovaly peníze, použité kapesníčky, třicet let zapomenutý prezervativ a klíčky od motorky.

"Kur..." zaječel Jakub, ale ti čtyři ho ještě pevněji přidrželi na zemi.

Mefistofeles mu vytáhl z kapsy granát. K citronku byl přilepen kovový odznáček s Leninovým portrétem. Spojení těchto dvou předmětů bylo naprosto náhodné, Jakubovi prostě praskla v kapse tuba s lepidlem. Ďábel si granát chvíli prohlížel.

"Co je to?" zeptal se posléze užasle.

"Suvenýr z Leninova mauzolea," zavrčel Vandrovec.

"Omlouvám se. Předměty satanistického kultu si můžeš ponechat," vrátil granát na místo. "Pouta."

"Takže Lenin byl přece jen antikristem," pomyslel si Vandrovec.

Vyrazili. Komando na něho mířilo samopaly, jako by se bálo, že uteče. Za chvíli došli ke zdi. Občas míjeli dveře označená čísly.

"Co je to za místnosti?" zeptal se vězeň.

Někde tady přece musí být výtah nahoru.

"Pracovny morální obrody," vysvětlil Mefistofeles.

"A tady?" ukázal na dveře s tabulkou "pokoj 101".

"Když se budeš vzpouzet, dostaneš se tam," sdělil čert, "Tam tě čeká to, co je pro tebe nejhorší."

"Zajímavé." Exorcista položil spoutané ruce na kliku a otevřel dveře.

Zevnitř pronikla modravá záře. Teprve po sekundě pochopil, že vychází z polic, zastavěných od podlahy ke stropu krabicemi esperalu(???).

"Působivé," pustil kliku a svit uhasl.

Pokračovali v pochodu do koutu haly.

"Přivedli jsme zajatce," ohlásil Mefisto.

"Uvolnit," pronesl hluboký, prochlastaný hlas.

Stáli před velkým dubovým stolem. Zvedl se od něho mohutný aristokrat v mírně usmoleném obleku. Na hlavě měl předpisové rohy, na prstě prsten s erbem.

"Šlo to bez problémů?" zeptal se.

"Čertíka právě operují, posvěcený bajonet v srdci. Asmodea našli v kotli u komunistů, nic mu nebude. Na klinice mu právě transplantují novou kůži a oči. To mu udělal ten hajzl Dzeržinskij. Nevíme, jak to zvládl bez nástrojů."

"Komunisti umí holýma rukama," vysvětlil vedoucí. "Dzeržinskij je sice šlechtic, ale strčte ho na měsíc do vřelého oleje. Ještě něco?"

"Nemůžeme najít strážce u brány, našli jsme jenom jeho ocas a vnitřnosti v koši na smetí. Taky zmizel jeden kápo. Ale budeme hledat dál."

"Dobře, odchod," pokynul ďábel hlavou. "Jmenuji se Solfernus."

"Jakub Vandrovec, exorcista," představil se vězeň.

"Vím, posaď se," ukázal mu na polstrované zámecké křeslo.

Luskl prsty. Na stole se objevila láhev tokajského a dvě sklenice. Jako zpod země se zjevil maličký ďáblík, naplnil je a zmizel.

"Napijme se na setkání," přiťukl si s ním Solfernus.

Napili se.

"Proč jsem se sem dostal?" zajímal se Jakub.

"Víš," hospodář vytáhl tlustou kancelářskou složku. "Nasbíral jsi hříšky," vytáhl několik listů z pergamenu. "Samozřejmě se smíš seznámit s odůvodněním rozsudku a důkazy. Ale my se nikdy nemýlíme."

"Nač jsem umřel?"

"Na nic. Víš, ve speciálních případech odnášíme do pekla rovnou."

"Zaživa?" ujistil se.

"Ano. Je to svého druhu vyznamenání, už tři sta let se nic takového nestalo."

Vypili do druhé nohy.

"Kde jsou tady výtahy?" zajímalo Jakuba.

"Odtud se ještě nikomu nepovedlo utéct. Pojď, něco ti ukážu," řekl Solfernus.

Ztěžka vstal od stolu. Šli. U stěny stál velký kovový kotel. Několik hříšníků pod ním právě rozdělávalo oheň.

"Šest tisíc litrů," vysvětlil Solfernus. "Specialitka pro tebe."

"Nehodlám se koupat," řekl Jakub.

"Neptám se tě na názor. Svlíkej se a skoč."

"Prdlajs," ukázal Solfernovi mezinárodně urážlivé gesto.

Jako zpod země se za hospodářovými zády objevilo deset ďáblů v tričkách adidas a s pálkami v ruce.

"Tak co teď, frajere?" zeptal se Solfernus. "Myslíš si, že se s tebou budeme párat? Radši tam skoč po dobrém."

Exorcista vytáhl z kapsy placatici s pálenkou, a z ní vylovil maličkou ampulku se svěcenou vodou.

"Víš, co to je." otázal se klidně. "Svěcená H2O."

"Víš, kolik lidí sem propašovalo svěcenou vodu?" odsekl Solfernus. "Co s takovým množstvím, které nanejvýš dokáže dočasně opařit jednoho čerta? Spočítals nás?"

Jakub přelétl očima jeskyni. Čerti vylézali ze všech koutů, rojili se mezi kotli. Někteří měli křídla a poletovali u stropu. Všichni se drali sem, zřejmě je to zajímalo. Za nimi přišlo ještě několik kápů.

"Bude vás kolem tisícovky," řekl klidně.

"Přes tisíc tři sta," rozesmál se Solfernus. "Na tebe jediného. Víš, kolik svěcené vody bys potřeboval? Šest tisíc litrů."

Exorcistovi blýsklo v očích.

"Šest tisíc litrů?" opakoval. "To se dá zařídit."

Vylil obsah lahvičky do kotle. Hladina se zaleskla. Svěcená voda se neředí.

"Ty svině," zasyčel ďábel. "Jak to teď zneutralizujeme?! Ale tobě nepomůže nic! Budeš snad nabírat rukou a cákat?"

Pára z kotle olízla stěnu. V kamenné zdi se ihned objevily hluboké rýhy.

"Budu cákat," sykl Jakub. "A jak!"

Solfernus pohlédl na Vandrovce. Pohled exorcistových modrých očiček se mu nelíbil. Byl pyšný, vyzývavý. Jako by se vůbec nebál. A přece...

"Zmiz od kotle," pronesl ostře na namířil na Jakuba vidle. "Toto je absolutně poslední varování."

Najednou zahlédl v jeho ruce odjištěný granát. Pochopení ho zasáhlo jako blesk.

"K zemi!" zařval.

Citronek padl do kotle. Za tři sekundy klesl ke dnu. Zpožděný zapalovač fungoval...

BUUUM!

*

V Luciferově pracovně zakvílela siréna. Současně se rozsvítilo několik kontrolek.

"Co to u všech čertů..." začal, ale hned pochopil.

Posadil se před počítačový terminál a spustil kontrolní programy.

"V polském sektoru došlo k nákaze svěcenou vodou. Odhadované množství toxické látky - pět až šest tisíc litrů," informoval ho systém.

"Zatraceně," vyskočil. "Chemický poplach!" zařval do interkomu. "Vyhlašuji červený poplach pro celý subkontinent. Všichni lékaři se okamžitě dostaví do polského sektoru. Nemocnice se připraví na příjem raněných."

Vyběhl na chodbu. U brány narazil na skupinu záchranářů. Zevnitř vynášeli hrozně zmrzačené čerty. Řady nosítek se táhly do nekonečna. Rozeznal popáleniny třetího stupně. Tkáně čertího těla dokáží tak strašlivě poranit jen relikvie nebo svěcená voda.

"Starší záchranář Běsík," ohlásil se malý ďábel v protichemické kombinéze.

"Hlášení," přikázal Lucifer.

"Nevíme, co se stalo. Vypadá to na zásah Shůry..." Ďáblík pohlédl nervózně na strop.

"Nemožné, do konce světa zbývá ještě chvíle," broukl Lucifer, ale pro všechny případy to ověřil v kalendáři. "Jistě, ještě hezkých pár let," opakoval uklidněně.

"Nevíme, co způsobilo takovou zkázu. Pravděpodobně svěcená voda, uvnitř se pořád vznášejí její výpary."

"Kde se tady vzala svěcená voda?!"

"Nevíme. Ale bylo jí opravdu hodně."

"Ranění?"

"Zatím jsme jich vynesli přes tři stovky, ale prohlédli jsme teprve část jeskyně čtvrtého podlaží. Hodně je jich pod troskami. A ještě k tomu se zavrženci rozlezli po celém území, vyloupili skladiště potravin, získali zbraně. V klenbě je díra, vnitráci se snaží zabránit..."

"Délka štěrbiny?!"

"Asi dva kilometry."

"Okamžitě zabetonovat, než to zjistí nahoře. Přineste mi kombinézu, povedu průzkum!"

Po chvíli Lucifer v čele početné skupiny záchranářů vstoupil do haly. Všude se válely převržené kotle. Zbytky uhlíků žířily pod nohama. Část stropu spadla. Osvětlení nefungovalo. Skla lamp se rychle kalila, ze stropu stále padaly těžké kapky svěcené vody.

"Co se tady stalo?" otázal se vládce znova.

Nikdo mu nedokázal odpovědět.

"Atomová bomba?" nadhodil někdo.

"Nesmysl, ta by takovou zkázu nedokázala."

Mučící nástroje a rafinované stroje, zničené explozí, bránily v chůzi. Ze všech stran se ozýval nářek raněných a zavalených. Komunisté schovaní za improvizovanou barikádou házeli po průzkumnících kamení. V další cestě bránila hromada zkrouceného kovu. Spadla výtahová šachta. Záchranáři zapálili acetylénové hořáky. Všechny kovové části nesly stopy rychle postupující koroze. Svěcená voda žrala pekelné slitiny udivujícím tempem. Jeden z čertů se rozkýchal a oči mu zalily slzy. Musel z prostoru katastrofy pryč. Zřejmě mu netěsností v kombinéze pronikly dovnitř výpary chemické zbraně, což okamžitě vyvolalo silnou alergickou reakci.

U kotle roztrženého explozí v koutě haly ležel ďábel. Svěcená voda mu sežehla kůži a svaly až na kost. Podle pozůstatků šavle poznali Solferna. V první chvíli si mysleli, že nežije, ale čerti jsou samozřejmě nesmrtelní. Žil, ale byl v zoufalém stavu.

"Co se tady stalo?" houkl Lucifer. "Mluv, to je tvé dílo?"

"Nic nevím," zalhal aristokrat.

"Co znamená, nevím?" zuřil panovník. "Je to tvůj sektor."

"Nevím," zapíral.

Lucifer zvedl z podlahy očazenou placatici. Riskantně pootevřel kryt přilby a opatrně přičichl k obsahu.

"Jakub Vandrovec," identifikoval výrobce podle vůně.

"No právě, Jakub," zpyšněl Solfernus. "Patří do kotle, bestie. Tolik let nás vodil za nos."

Na bojiště spadl další kus stropu. Generálka milénia. Bude trvat nejmíň rok, než peklo začne zase fungovat normálně. Lucifer se shovívavě usmál. Zlost ho rázem přešla.

"Hele, Solferne, když piješ, tak máš lebku tvrdou, ale mozek jako švýcarský sýr," řekl. "To sis myslel, že se Jakub Vandrovec nechá jen tak strčit do pekla?"

"Ovšem. A skoro se to podařilo..."

"Kreténe. To už zkoušeli jinší kofři."

KONEC