Hyena

Zářijové slunce stálo vysoko na obloze, hřbitov však zůstával ve stínu. Staré stromy rostly hustě vedle sebe. Jejich listy sice už změnily barvu, ale dosud pevně držely na větvích. Spadly jen některé z nich a nyní zdobily kopečky hlíny vyznačující místa věčného odpočinku prostých lidí i pompézní desky z umělého kamene na hrobkách místních notáblů. Další dopadly na zarostlé kamenné náhrobky v pravoslavné části hřbitova.

Tomáš Česlák a Jan Gradkowski kopali jámu. Na první pohled vypadali jako hrobníci zaujatí svou prací, avšak nervózní pohledy, které vrhali kolem, tento dojem zpochybňovaly. Jakub Vandrovec stál opodál, zamyšleně ukusoval z jelita zabaleného do novin a pohlížel hned na svého syna v koruně lípy u vchodu na hřbitov, hned zase na silnici do Chelmu. Dul studený podzimní vítr, pronikající až do morku kostí.

Oba kopáči by si rádi lokli něčeho na rozehřátí, ale Jakub jim to zakázal. Na hřbitově je nezbytný jasný rozum a přesné pohyby, což se s alkoholem moc nesnáší. Byl šéf, věděl všechno líp a nemusel nic dvakrát opakovat.

Ve své branži byl umělcem nejvyšší třídy, což uznával i farář a policisté, kteří se ho už několikrát pokusili přistihnout při činu. Kdesi v dálce bučely ospalé krávy, zaháněné na chlévů. Po silnici projel žebřiňák, ale podřimující kočí si ničeho nevšiml. Herka sama odbočila správným směrem. Jakub přenesl pátravý pohled za hřbitov. I tam bylo pusto a prázdno. Dvě sila, nákladní váha, hala výkupu, prozatím bez střechy,

Pohlédl na hodinky a usmál se. Dneska skončili brzy. Věděl, že den po výplatě se nechce nikomu dělat. Otočil se k městečku. Nad stromy a střechy chalup se tyčila plechová střecha opuštěného kostela.

"Toto je má vesnice. Moji lidé," řekl si. "A jenom já je střežím."

Lopaty kopáčů narazily na víko rakve. Polkl poslední sousto a otřel si novinami ústa. Hygiena především. Přiblížil se k rozkopanému hrobu jako tygr ke kořisti, která je sice v pasti, ale přesto se může odhodlat k nějakému úskoku.

"A jestli to není on?" zeptal se Tomáš nezřetelně, protože držel v ústech hřebíky, které před chvílí vytáhl kleštěmi.

"Když půjde o omyl, budeme muset za tím tlustým ruským kupcem, co sem jezdil před první válkou. A když ne on, pak asi..."

"Ale jak ho vyhrabeme přímo před kostelem?" zneklidněl Jan. "Vždyť je to skoro uprostřed vesnice.

"Něco vymyslím."

"A co ten židovský doktor? Měl ruce umazané od krve až k loktům. Když s Josefem nabídli skopčákům samohonku, hned bylo patnáct obětí..."

"Židi se upíry nestávají," protestoval Jakub. "Upíry se stávají Slovani nebo eventálně Rumuni. To nebyl on."

"Ale nikdo neví, kde leží. Jestli v neposvěcené zemi, může snadno vstát. A jako doktor ví, kde jsou všechny tepny a žíly."

"Tenhle," kopl šéf do rakve, "leží v posvěcené zemi a vstává. A pokud jde o žíly, upír je nemusí znát, řídí se instinktem."

"A co ten Rusák? Rudí chcali na kostelní zeď, a tím ji znesvětili. Třeba mu to usnadnilo."

"To je možné. Ale v tom případě by vstal hned po válce. Kdežto tenhle řádí teprve tři roky."

"Už třikrát jsme kopali a pokaždé marně. Třeba hledáme špatně. Nemůže to být někdo z první války, třeba z tehdejšího rakouského hřbitova?"

"To by měl blíž do Hutí. A tam je klid."

"Jakube, stávají se upíři ze skopčáků?"

"Nevím, možná jo."

"Pak by měli být i ze Židů. Ti dávali krev křesťanských dětí do macesů. Povídala mi to bába...

"To jsou pohádky. Vždyť by to nebylo košer." Exorcista se blýskl odbornými znalostmi.

"Já bych šel ve dne na židovský hřbitov a vykopal toho obchodníka z náměstí. Jak prodával ryby... Opravdu umřel ještě před válkou," vzdychl Jan a otřel si čelo rukávem.

"Ale jak ho najdeme? Sakra, říkal jsem lidem, aby nebrali náhrobky na základy, a stejně všechno rozkradli. Teď se nenajde, viď, Jakube."

"Stejně nedokážeme přečíst kdo a kde. Všechno je hebrejsky."

"Kdyby bylo potřeba, je v encyklopedii abecedu."

"Ten obchodník byl vlevo od vchodu. Měl červený žulový náhrobek."

"Červený měl rabín. Podívej, kde se teď válí," mávl Jan rukou.

V koutě hřbitova ležel mohutný žulový náhrobek s vyrytou pěticípou hvězdou a citátem z Lenina.

"Co to k čertu je?" podivil se Jakub.

"To se stalo tenkrát, když jsi jezdil makat do Radomi. Ten hajzl Jakubowski otočil desku a pořídil té své rusácké děvce hrob jaksepatří. A za pár grošů. Dobytek," ušklíbl se Tomáš, ale neodplivl si.

"Ten? Asi ne..."

"Určitě on. Vezmi hever, zvedni a nakoukni. Hebrejská písmena."

"Nevstává ona?"

"Možná. Sakra, jestli to nebude on, budeme ji muset vykopat."

"Jakubowski nám za to utrhne koule." Jan měl určité námitky.

"Hovno nám udělá. Nic se nedoví."

"Jakube, a z komoušů bývají upíři?"

"Jasně. Ti neodpornější."

"Vždyť nevěří v Boha."

"Tím hůř. Nu, končíme."

Zvedli víko. Vnitřek rakve byl obrazem bídy a zoufalství. Vystýlka byla na cáry, stejně jako oblek, který měl na sobě nebožtík. Mrtvola ležela podivně zkroucená.

"Kurva! Co se tady stalo?"

"Sladké tajemství Marka z Truščanky. Ten hajzl udával lidí skopčákům. Židy, partyzány, jak to šlo. A někdo ho zahrabal zaživa."

"Marek Bílý?"

"To jsem neřekl."

"A jak to víš?"

"Od Almaze Pačenka. Pověděl mi to hned po válce. Měl tady s tím soukromé účty. Dozvěděl se, že ho Marek zabil a pochoval, takže ho vykopal, aby ho navíc zastřelil. Jenže on ještě žil."

"A co Almaz?"

"Zavřel rakev a zase ho zakopal. To byl člověk ze železa."

"Takže to souhlasí? Umřel v mukách a má na rukou krev nevinných. Proto jsi ho vybral?"

"Ovšem. Nu což, je čas k dílu."

Vandrovec rozepnul plátěnou tašku. Na hromádku hlíny položil noviny, co v nich měl jelito, a na ně začal rozkládat své nástroje. Dřevěnou paličku, osikový kůl, železný hřebík, láhev svěcené vody a srp. Pomocníci uctivě odstoupili. Jakub se pokřižoval, uchopil srp po mozolnaté dlaně, sklonil se nad tělo a s rozmachem sekl nebožtíka do krku. Jan i Tomáš se připravili k útěku, ale nic se nestalo.

"Klídek," řekl šéf. "Ve dne nemají sílu. Něco jiného je to v noci."

"Kdybysme dělali v noci, nepletli bysme se tak často."

"Ale taky by z nás mohly být hromádky ocucaných hnátů. Teď musím oddělit hlavu. Lopatou."

"Proč ne srpem?" zeptal se Tomáš a podal mu rýč.

"Srpem jenom krk."

"A když krk nemá?"

"Jazylka většinou zůstane."

Tomáš zaťal zuby a udeřil. Zachrastilo to, ale hlava se od trupu neoddělila. Rýč uvázl mezi obratli. Tento nevelký odpor ho vyděsil.

"Slabá rána," uklidnil ho šéf. "Dupni botou. Směle. Nekousne tě."

Muž s rýčem o tom nebyl stoprocentně přesvědčen, ale přemohl se. Noha obutá do výrobku firmy "Syrena" se zvedla a hned zase dopadla. Hlava se odkutálela do kouta rakve. Tomáš zezelenal a roztřásl se.

"Napij se," podal mu Jakub placatici. Muž evidentně potřeboval povzbuzení.

"Klídek. Zvykneš si."

Zvedl hlavu z rakve, tělo posunul nahoru a hlavu vložil k nohám.

"Drát."

Jan mu podal kus silného drátu a kombinačky. Jakub složil nebožtíkovy ruce k sobě a omotal drát kolem zápěstí. Kombinačkami utáhl. To aby nemohl sáhnout pro svou hlavu. Potom vzal hřebík a zatloukl ho doprostřed lebky.

"Stará metoda," řekl. "Ale účinná."

"A co kůl do hrudi?" Tomáš se postupně vzpamatovával.

"Hned. To je metoda, která prý pochází z Rumunska, ale mě ji naučil jeden Ukrajinec."

Přiložil kůl k hrudi domnělého upíra. Kůže mezi žebry byla napjatá. Po první úderu povolila se zvukem trhaného plátna. Z tašky vytáhl baterku a posvítil do díry.

"Srdce zůstalo," řekl. "Kůl je na správném místě."

Tomášovi se udělalo mdlo, poodešel, ale zvracení potlačil, protože nechtěl znesvětit hřbitov. Jakub pokropil své dílo svěcenou vodou z láhve.

"Zatlučte."

Položilo víko a začali je přitloukat původními hřebíky. Nakonec otočili rakev dnem nahoru a začali zasypávat hrob. V tom okamžiku přiběhl Jakubův syn Marek.

"Tati!"

"Co je?"

"Běží sem farář a dva poldové!"

"Mizíme!"

Vyběhli ze hřbitova, v předklonu přeběhli silnici a schovali se. Farář přiběhl k nekropoli o několik minut pozdě.

"Chcípneš v base, ukrajinská svině," ucedil duchovní na Jakubovu adresu. "To ti nestačí biskupova kletba? Postarám se, abys dostal aspoň deset let!"

Vzdalovali se křovím rychlými kroky, ale nadávky je pronásledovaly ještě mnoho minut.

Večer se Jakub vkradl do vesnice a zaklepal na okno svého přítele Josefa Pačenka. Kámoš otevřel okno a přiložil si prst na rty.

"V pořádku?"

"V pořádku. Synek právě usnul. Sejdeme se ve stáji."

"Přinesl jsem flašku."

"Dobře, vezmu něco na zub."

Za chvíli seděli v teplé stáji. Petrolejka stojící na umeteném kousku podlahy jasně svítila. Josef nalil pálenku do sklenek a přiťukli si.

"Abysme se měli."

"Zdarově."

Dopili.

"Špiritus," poznamenal hostitel. "Igorův?"

"Ovšem."

"Tak se připrav na změnu dodavatele."

"Stalo se něco? Vybuchl kotel?"

"Sbalili ho. Za pálení a pytlačení."

"Kdy?"

"Dneska odpoledne. Když jsi hmmm..."

"Ke mně to ještě nedošlo. Udání?"

"Určitě. Před nějakým časem přišel náš drahý přítel do stodoly a co nevidí? V koutě leží bachyně s podsvinčaty."

"Černá?"

"Ano, černá. Devět kousků. Jiný by vzal sekeru a měl by maso, ale jak víš, on má sklon k všelijakým kšeftíkům."

"Říkal jsem mu často, že ten jeho obchodní smysl ho přivede do basy."

"Takže jsi to přivolal. Krmil divočáky brambory, aby vyrostli, pásl je, až ho sousedi udali."

"Sakra! Kdo?"

"Ještě nevím, ale dozvím se."

"Pak ho vyřídíme. A dál?"

"Poldové vlezli do stodoly a uviděli kotec s divočáky. Potom koukli na druhou stranu a tam stál kotel."

"Hodně?"

"Prý pět set litrů zákvasu."

"Proboha! To vypadá na pět let. A navíc pytlačení."

"Třeba mu něco prominou za dobré chování."

"Jak ho znám, spíš přidají. Nejspíš ho dřív než za tři roky neuvidíme."

Zvedl sklenku.

"Na kamaráda."

Napili se.

"Víš," začal Josef. "Zašel ke mně farář."

"Dneska?"

"Dneska. Není tady dlouho. Víš, co řekl?"

"Nemám ponětí, ale není to těžké uhodnout."

"Řekl: Josefe, udělej něco a ovlivni svého přítele, protože tápe. Do kostela nechodí, nebožtíkům ruší klid. Možná není zlý, ale bloudí."

"Jsem křtěný v kostele a taky jsem se tam oženil! Poslyš, věříš v ty upíry, se kterými bojuji?"

"Mám být upřímný?"

"Ano."

"Abych nelhal, úplně ne. Děcko pokousaly štěnice, prostěradlo je plné krve a matka ječí něco o upírech. Přece se nebude chlubit hmyzem v chalupě."

"Podívej," povytáhl si Jakub rukáv košile. "V jednačtyřicátém jsem s Alexandrem Pilipiukem sekal dříví v jeho lese. Byla teplá noc, usnuli jsme na mechu. A ráno..."

Josef hleděl na přítelovo rameno se dvěma už dávno zhojenými jizvami. Jako od upířích zubů. Jako od hadích zubů.

"Nebyla to zmije?" nadhodil.

"Viděl jsi někdy v našem lese hada, a ani to nemusí být zmije?"

"Ne. Nikdy."

"Já taky ne. Ani Havraj neviděl, ani Farfos, ani Kuraško, ani Mjač, ani Sapiega, ani..."

"A upíra někdo viděl?"

"Upíra ne, ale ducha ano."

"To jo! Každý ví, kde straší. Na cestě kolem šibenice; zkoušel jsi tam někdy projet vozem nebo na koni v poledne či za soumraku?"

"Ano, děda to zkoušel, otec i já. Koně se vždycky plaší. Bojí se. Děsí se něčeho, co my nevidíme."

"Můj otec to zkoušel taky. Prokleté místo."

"Neměla by se nahoře postavit kaplička? Nebo přímo v rokli?" uvažoval exorcista.

"Nevím. Číhá tam nějaké zlo. A louky kolem Mamčiny hory? Chlap s buřinkou a špacírkou?"

"Předloni zmlátil toho z Troščanky. Jak se jenom jmenoval?"

"Ze Starého Majdanu. Florián. Ne! Toho zmlátil Mištal."

"Správně." Jakub si dolil.

Chvíli mlčeli, pili a pokašlávali. Josefova klisna Karolína na ně pohlížela tmavýma, inteligentníma očima.

"Jožko."

"Ano?"

"Víš..."

"Něco pro mě máš. Poznal jsem to hned, jak jsem tě uviděl. Mluv."

"Nechtěl jsem o tom mluvit, je to nepříjemné, ale upíři většinou vstávají z neposvěcené země."

Pačenko se rozhlédl.

"Narážíš na mou zahradu?" zeptal se.

"Víš, co se říká po vsi. Prý tam máš pod kytičkama špatné lidi."

"Jsou tam zakopaní. Vysvěť zahradu a bude po problémech."

"To nestačí. S upíry je potřeba mít naprostou jistotu. Myslím, že víš, kolik a kde."

"Vím."

"Nechci naléhat, ale je dost pravděpodobné, že je to některý z nich nebo všichni."

"Všichni? To už by tato vesnice neexistovala!"

"Kolik?"

"Jeden Volksdeutch, dva gestapáci, čtyři bolševici. A ještě jeden policajt."

"Poslyš, a vesnický aktiv?"

"Jaký aktiv?"

"Co ho sem dosadili Rusáci v pětačtyřicátém."

"O těch nic nevím. Ostatně tvůj otec po nich střílel taky. Nepochlubil se?"

"Nestačil. Vím jenom to, že jsou někde v písku u lesa."

"Mohli by to být i oni." Josef se kousl do jazyka. "Tedy chci říct, že se z nich mohlo něco takového udělat. A vůbec vypracuj vědeckou pátrací metodu."

"Jenže jak?" Veškeré své znalosti čerpám z knihy o upírech od nějakého Rusáka. Vyšla před válkou."

"Ovšem, dneska se takové netisknou."

"Její hrdina nemusel hledat, všichni věděli, že je to hrabě Dracula. Ale už půjdu. Setmělo se."

"Až půjdeš kolem šibenice, dej si pozor. A na poldy taky..."

"Půjdu kolem židovského hřbitova. Se ctiteli Starého zákona nejsem v rozepři. Nepokoušou mě."

Rozloučili se a Jakuba Vandrovce pohltila tma.

Za dva dny

Dítě plakalo. Jakub Vandrovec soustředěně zkoumal postýlku. Na přikrývce i prostěradle bylo několik krvavých flíčků. Sundal matraci a odložil ji stranou. Z kapsy vytáhl nožík a dloubal se ve spojích nábytku. Nic neobvyklého však nevydloubal.

"Žádné štěnice," nahlížel mu Jan přes rameno.

Tomáš vymetl zpod postele nějaké hadříky a několik bobků.

Jakub je chvíli soustředěně zkoumal a potom přenesl pohled na nemluvně. Malá ranka na ruce a několik škrábnutí - pozůstatek po tom, co tu řádilo v noci.

"Potkan," prohlásil posléze.

Oba jeho asistenti přikývli na potvrzení diagnózy.

"Pitomci! Jenom děláte, že něco víte! V našem domě potkani nikdy nebyli. To jsou upíři. Líhnou se na tom devastovaném židovském hřbitově. Za živa se naší krve nachlemtali málo, tak to zkoušejí i teď."

"Marto! Jestli nevěříš mým zkušenostem, zajeď s děckem k doktorovi. A na noc sem strč kočku."

"Co vy víte. Děcko pokousal přízrak. Upír."

"To jsou potkaní bobky," natáhl k ní Tomáš dlaň.

"Upíří kousnutí vypadá takhle." Jakub si vyhrnul rukáv a odhalil jizvu.

To vždycky zapůsobilo. Žena zbledla a pokřižovala se. Odešli.

"V takových chvílích člověk lituje, že není ateista," řekl podmanitel nečistých sil a odplivl si přes levé rameno, aby neuřkl.

"Nepřicházejí z Bonče?" uvažoval Jan. "Myslím si to."

"Je moc daleko. A ti z Bonče proti nám nikdy nic neměli. Možná hrabě Poletyllo... Utloukl člověka židlí."

"Říká se, že na lukách straší jeho syn. Ten, co zešílel."

"Ten nenormální, co jel do Berlína pod vagonem? Já jsem na lukách zatím nic nepotkal, ostatně ten ubožák neměl ani příležitost něco špatného provést."

"Já bych tam některou noc zašel. Pochopitelně s pistolí nabitou stříbrnou kulkou."

"Kam teď?" vylezl Tomáš na vůz.

"Na Uchaňskou. Podobný případ."

V domě na Uchaňské bylo dítě větší, snad čtyřleté. Krev zalila prostěradlo jednou velkou skvrnou. Strašlivý puch.

"Upír?" zeptala se matka dítěte.

V jejím hlase bylo možné vycítit touhu po senzaci.

Jakub nasál nosem vzduch a zavrtěl odmítavě hlavou.

"Úplavice. Krvavý průjem. Karolíno, nenakrmila jsi náhodou kluka zkaženým masem?"

"Proč zrovna zkaženým? Tele se narodilo mrtvé. Mám vyhodit tolik jídla? Můj starý ho jedl a nic mu není."

Vandrovec se chytil za hlavu.

"Ztratila jsi rozum? Musí do Chelmu do nemocnice. Okamžitě. Vezmi vůz nebo se zeptej, jestli ti nedají na obci auto."

"Ále, třeba to přejde samo. Včera se vyzvracel a dnes už vypadá líp."

"Když jsem byl za války v lágru, umřelo na to víc lidí než od skopčáků," vmísil se Jan. "Odvez dítě do nemocnice nebo ti zítra umře v náruči. K sakru, poliklinika je sto metrů odtud a tady taková zabedněnost!"

Uvěřila. Rozešli se. U pošty dohonil Jakuba okrskář Birski.

"Dobrý den, občane Vandrovče. Kampak?"

"Zdravím, okrskáři. K Josefovi Pačenkovi."

"Takže půjdeme kousek spolu. Jdu stejným směrem."

"Pročpak vyhledáváte společnost tak odporného degeneráta jako jsem já?"

"Farář si zase stěžoval."

"Pf. Duchovní, a přitom udavač."

"To je vážná věc. Určitě víte, že zneucťování hrobů a okrádání mrtvol je zločin. Je na to paragraf."

"Farář mě udal jako hřbitovní hyenu?"

"Něco takového."

"Až ho potkáte, povězte mu, že lživé obviňování bližních zakazuje osmé přikázání."

"Měli by vás zavřít."

A corpus delicti?"

"Cože?"

"Důkazy viny. Abyste mě mohli zavřít, musíte dokázat, že hroby rozkopávám já."

"To se dá dokázat v průběhu vyšetřování. Ostatně dříve nebo později tě přistihneme při činu."

Odešel bez rozloučení. Josef právě štípal v kůlně dříví.

"Dobrej den."

"Dobrej. Co tě přivádí?"

"Mám několik věcí."

"Jak dopadla ranní obchůzka?"

"Zavolaly mě dvě ženy. Jedna k děcku pokousanému potkanem, druhá k děcku s krvavým průjmem. Představ si, že je nakrmila zdechlým teletem."

"Borková?"

"Jak to víš?"

"Tak škudlit dokáže jenom ona."

"Takže se z exorcisty stávám hygienikem."

"Sežeň si papíry a vyděláš balík."

"Na to už jsem starej."

"A víš, že stará Skorlinská viděla v noci Jakubowskou?"

"Slyšel jsem o tom. Chci k nim zaskočit."

"Prý šla v bílých šatech a s věnečkem na hlavě. A ve tmě svítila."

"Neviděla ji jenom ona. Prej už asi deset lidí, jenže se přesně neví, kteří. Kromě dvou opilců. Jenže já opilcům nevěřím. Jak se opiju, vidím čerty, anděly a dokonce kousek muslimského ráje."

"Nevykopeš ji a nevrazíš do ní kůl? Jen tak pro všechny případy."

"Teď to nepůjde. Budu muset na nějaký čas pozastavit živnost, Poldové čmuchají, farář sepisuje udání a burácí z kazatelny. Jakubowski by mě podřezal tupým nožem a sešil dřevěnými jehlami. A jen tak mimochodem, kam šla?"

"Představ si, že k Ihorščukovi."

"Nesmysl. Ten kluk byl jediný, se kterým nic neměla."

"Lidi říkají, že jeho dcera otěhotněla s Jakubowským, ale potratila."

"Lidi pomluví každého. A Ihorščukovi jsou moc slušní, než aby těm drbům uvěřili."

"To je možné."

"No nic. Musím jít. Přijď někdy."

"Tak na shledanou."

Šel dál. Alexandr se opíral o plot své zahrady. Pozdravili se. Alexandr nabídl hostovi žváro.

"Mám pro vás něco," začal.

"Slyšel jsem, že vaše matka viděla..."

"O to nejde. Ta vždycky něco vidí. Hned obra ve tmě, hned zase vlka. Pojďte do chléva."

Vstoupili. V chlévě stála kráva, v kóji jalovice a hezký vraník.

"Tak se ukaž, Vraníku."

Kůň se pootočil a nastavil bok.

"Podívejte se."

Zvíře mělo dvě bodnutí, z nichž stékaly rampouchy ztuhlé krve. Kůň tiše zaržál.

"Bože," zašeptal Jakub.

Z plátěné tašky vytáhl metr a změřil vzdálenost mezi rankami, potom ji porovnal se svou jizvou. Zachmuřil se.

"Co tomu říkáte?"

"Zřejmě totéž."

"Upír?"

"Těžko říct," přistoupil ke stěně a začal ji zkoumat do výše, kam dosáhne kůň. Přejížděl rukou po prknech a spojích.

"Co hledáte?"

"Nějaký bodec. Zub vidlí ve stěně, prostě něco, čím se mohl poranit."

"Ale, ale, proslulý lovec upírů hledá přirozené příčiny?"

"Vy na upíry nevěříte. Máte vzdělání. Já na duchy věřím, ale hledám jiné příčiny."

"A co?"

"Žádné nenacházím."

Oba zvážněli. Jeden myslel na svého ubohého koně, druhý na jistého ruského obchodníka pohřbeného u kostela proroka Eliáše.

Za tři dny

Panovala ještě naprostá tma. Hustě pršelo. Tři muži v nepromokavých pláštích kopali u kostelní zdi už třetí jámu.

"K sakru," zaúpěl Tomáš.

"Co je?"

"Koukněte se tam."

Natáhl ruku. Kolem mlékárny pomalu kráčela postava v dlouhých, bílých šatech. Ve tmě světélkovala mlhavým, neskutečným svitem.

"Jakubowská," šeptl Jakub. "Tak se oblíkala jenom ona. Zas ji to táhne mezi lidi. Kdybych měl pistoli a stříbrnou kulku..."

Přízrak se přesunul k parku. Teď už byl blíž a pohlížel k nim, přestože na pozadí zdi byli skoro neviditelní. Jan něco horečně mumlal a stáhl krycí plátno z přenosné klece, ve které měl kohouta. Začal ho dráždit klacíkem. Avšak kohout místo zakokrhání zakdákal jako slepice. Duch se zastavil a přihlížel, potom se začal vzdalovat.

"Nech toho ptáka být, už odešla."

"Ať radši zazpívá. Bude bezpečněji."

Pták se nakonec nechal uprosit a hlasitě zakokrhal. Jenže nechtěl přestat.

"K sakru, zacpi mu zobák, nebo všechny probudí!"

"Au! Klove!"

"Zachtělo se ti zahánět duchy, ale odešli sami."

Konečně veselé kokrhání ustalo. Vrátili se k dílu. Po chvíli lopaty narazily na víko kovové rakve. Rychlým kopáním ji uvolnili celou. Byla lehce chycená měděnkou.

"Proč je kovová?" podivil se Tomáš.

"Umřel na malomocenství. Takové pohřbívali v kovových rakvích."

"Nenakazíme se?"

"Uplynulo sto padesát let. Ostatně mám rukavice."

"Je zaletovaná."

"Vidím. Proč myslíš, že jsem Janovi řekl, aby vzal svářečku?"

Rozletování spoje jim zabralo několik minut.

"Tak to je on."

Mrtvý ležel v rakvi v krásném sobolím kožíšku, střihem už trošku z módy. Z těla zbyla jen kostra.

"Jú," křikl Tomáš, který svítil baterkou.

"Co je?"

"Jeho zuby."

Obchodníkovy zuby se leskly matnou, žlutou barvou. Všechny byly ze čtyřiadvacetikarátového zlata.

"Uč se," řekl tvrdě Jakub. "Nebožtík, dokonce i jako upír, je nedotknutelný. Naše povolání mívá pokušení, ale nejsme hyeny."

"Ale toho je čtvrt kila."

"Když se na to nemůžeš koukat, nikdo tě nenutí."

Hodili sebou. Lopata, drát, kůl, hlava v nohách. Zaletovali, zasypali, udusali. Zmizeli ve tmě. Déšť zakryl stopy po kopání. Dobro je třeba dělat mlčky.

V poledne téhož dne

Jakub právě rozléval šlichtu z vědra svým třem prasátkům, když někdo zaklepal na dveře chlívku. Překvapeně se otočil. Na dvoře stála úřední černá volha a na dveře klepal samotný Jakubowski.

"Dobrý den," pozdravil tiše místní stranický tajemník.

"Dobrej. Soudruhu tajemníku, co vás přivádí do doupěte temna a reakce?"

"Jistá důvěrná záležitost."

Vytáhl z kapsy obálku a neúspěšně se ji pokusil strčit Vandrovcovi do ruky. Ten ji nakonec vzal a zvědavě nahlédl dovnitř. Byly v ni dvě tisícovky.

"To bude opravdu velice důvěrná záležitost," prohlásil. "A co konkrétně?"

"Slyšel jste o mé zemřelé ženě?"

"Hodně."

"Už tři týdny přichází a klepe mi na okno."

Exorcista mu vrátil obálku.

"Pověrami se nezabývám. Jděte s tím za farářem nebo požádejte ÚV o pokyny."

"Jestli je peněz málo, uveďte cenu. Promluvím si také s okrskářem, aby vás přestal pronásledovat."

"Co konkrétně mám udělat?"

"Osikový kůl nebo něco takového."

"Už jsem říkal, že se tím nezabývám. Ostatně ateisti nevstávají z hrobů."

"Vám se to řekne. Berte. Přišel jsem za vámi, protože jenom vy to dokážete.

"A když se mi to nepodaří?"

"Vám? O vašem umění se vyprávějí legendy! Vyslechl jsem známého z Dubinky, zprávy přišly i z Uchaní."

"Zítra v jednu. A ať mě nikdo neruší."

"Nechám hřbitov hlídat policií. Nikdo tam nepřijde."

"Nechci mít v dohledu žádné uniformy. A ať pozvou na okrsek faráře a vyslechnou ho. Vás prosím, abyste nás doprovodil."

"Je to nutné?"

"Ano. Na vlastní oči se přesvědčíte, že všechno proběhne řádně."

Další den

Na hřbitově se sešli čtyři muži. Dva kopali, třetí baštil jelito. Čtvrtý seděl na povaleném náhrobku a nervózně si okusoval nehty. Dostal sklenku pálenky, ale moc mu to nepomohlo. Zakrátko se objevila rakev. Šrouby uvolňovali dvěma šroubováky naráz. Jakub rozložil nástroje jako chirurg před operací. Místní tajemník mlčel. Mlčel, když usekli hlavu rýčem. Mlčel, když zatloukali do lebky hřebík. Při svazování rukou drátem však nevydržel.

"Opravdu je to nutné?" vyjekl.

"Bohužel ano."

Závěrem zlámali mrtvé obě stehenní kosti, aby jí úplně znemožnili vylézat z hrobu. Čistá, přesná, odborná práce.

"To je všechno?" zeptal se, když zakopávali převrácenou rakev.

"Ano. Teď už bude klid."

Otřel si pot z čela a vytáhl z kapsy tři obálky.

"Cílová prémie," řekl.

Chvíli se vytáčeli, ale nakonec vzali. V obálkách bylo po tisícovce zlotých. Další dny bylo hůř než zle. Mrtvá si zřejmě nedělala nic ze složitého zákroku, kterému podrobili její tělo, a špacírovala po vesnici. Viděla ji řada lidí, jednoho svědka museli hospitalizovat, protože při pohledu na ni dostal infarkt. Výpovědi si odporovaly. Podle jedněch nesla useknutou hlavu v rukách svázaných drátem. Jiní viděli, že se jí nohy ohýbají na nesprávných místech. Našli se i tací, kteří spatřili osikový kůl v její hrudi. Farář se zabarikádoval na faře a předstíral nemoc. Občané se proto vydali pro pomoc na policii.

Policisté se jim vysmáli, přesto si udatní ochránci zákona kupodivu zvykli na noc barikádovat dveře těžkou skříní se spisy.

Jednoho večera Josef a Jakub usedli v Josefově stodole. Měli své tajemství. Ve starém hliněném květináči ležela předválečná stříbrná desetizlotka s Pilsudským. Vedle něj forma pro odlévání koulí stará sto padesát let. Jakub zapálil acetylénový hořák a namířil plamen na květináč. Reliéf se nejprve rozmazal a potom se mince změnila v kovovou kapku. Jakub sevřel květináč kleštěmi, Josef uchopil formu. Kapka vytvořila kouli. Ponořil formu do nádoby s vodou. Zasyčela pára. Otřel kouli šátkem a podal ji příteli.

"Takže s pomocí Boží."

Vytáhl z hromady sena křesadlovou pušku a klidnými, zkušenými pohyby ji začal nabíjet.

"Vystřelí?"

"Loni jsem střílel."

"Možná by byla lepší obyčejná puška..."

"Jo. Vím, že máš zakopanou zbraň, ale kulku do ní vyrobit nedokážu. Ostatně mysli na to, co by se stalo, kdyby tě přistihli s puškou. Takhle máš skoro čisté ruce. Zbraň vyrobili před rokem 1880. Trápí mě jenom to, že je jednoranná. Jestli mineš, rozsápe tě."

"Třeba to nebude tak hrozné. Mám ještě stříbrný nůž. Bodnu ji do srdce."

Bylo už po desáté, když se usadil v křoví vedle tajemníkova domu. Minuty ubíhaly. Kolem dvanácté, když už skoro ztrácel naději, se na ulici objevil bílý obrys lidské postavy. Nasypal čerstvý prach a připravil křesadlo. Postava se přiblížila. Nepochyboval. Chůze i účes byly nezaměnitelné. Namířil a vystřelil. Postava upadla. Z chalup vyběhli lidé. Někdo se sklonil nad tělem.

"Lidičky, to není Jakubowská, ale mladá Gřeščuková! Převlékla se a strašila..."

Pod Jakubem se rozestoupila země, nebo mu možná jen podklesla kolena.

"Doktora, rychle, ještě dýchá," zaslechl.

Určitá naděje tedy ještě byla. V tom okamžiku mu dopadla na rameno těžká ruka.

"Jakube Vandrovče, zatýkám vás jménem Polské lidové republiky za pokus o úkladnou vraždu, vlastnictví neregistrované střelné zbraně a zneuctívání hrobů."

Ohlédl se s nadějí k osvětlenému oknu. Uviděl stůl, na něm dvě láhve vodky a dvacet centimetrů nad nimi nohy místního tajemníka. Jeho pohled zamířil nahoru a zastavil se na masivním háku ve stropě, s uvázanou smyčkou. Z této strany už nemohl žádnou pomoc očekávat.

Dostal čtyři roky, ale ještě dva mu přidali za špatné chování. Trest si odseděl v jedné cele s Igorem z Troščanky, který také dostal šest let. Tři za pálení a pytlačení, další tři za urážku soudu a vyhrožování stejné instituci. Dva dny po Jakubově uvěznění se na louce u zámku zjevil duch s buřinkou a špacírkou a tak zmlátil jednoho opilce, až ten odpřisáhl, že se už nikdy nenapije alkoholu. Vydržel skoro půl roku.

KONEC

Z polského orignálu přeložil Pavel Weigel