Jak napsat bestseller #2 - Redaktoři

Jak napsat bestseller #2 - Redaktoři

Napsal: Andrzej Pilipiuk

V předchozí části jsem před Vámi, milí spisovatelé, předestřel ponurou vizi tragického osudu Vašich rukopisů. Vize by nebyla úplná, kdybych pominul problém redaktora. Z Vašeho úhlu pohledu je redaktor chlap, který vezme do ruky Vaše dílo a s úšklebkem ho po jeho přečtení mrskne do koše. Jenže pokud nejste s to kvůli publikaci Vašich prací založit vlastní noviny, jste na kontakty s takovými týpky odkázáni. Ať už píšete fejetony, povídky či romány – vždy narazíte na redaktora.

Odkud se redaktoři berou? Většinou náhodně. Už jsem v životě narazil na různé. Byl mezi nimi nedostudovaný biolog, dentista, technik chladících zařízení, svědek Jehovův, počítačový grafik, moderní umělec, bývalý tlumočník, technolog potravin, magistr archeologie… Jak je vidět, na to, aby někdo mohl být redaktorem, není třeba speciální vzdělání. Hned musím poznamenat, že mezi výše vyjmenovanými byli stejně tak odborníci, jako i totální neumětelové. Jak odlišit odborníka od fušera? Odborník umí text ocenit a zredigovat, fušer myslí, že to umí.

Redakci textu se v podstatě není možné nikde naučit. Základy jsem poznal během workshopů organizovaných před lety „Klubem tfůrců“ (Ne, není to překlep. - I.P.). Ale to byl jen velmi obecný základ. Další dovednosti jsem nabyl, když jsem důkladně analyzoval různé druhy jazykových chyb. Domnívám se, že redaktoři, kteří o téhle práci něco vědí, se učí cechovním způsobem – starší a více zkušení školí své žáky, ale nechávají si pro sebe nejdůležitější tajemství řemesla. To způsobuje, že žáci nemohou v budoucnosti ohrozit jejich pozici. Fušeři se neučí, zdá se jim, že vědomosti přinesené ze školy postačí. Avšak bohužel, nestačí. Gramatika se v Polsku učí úplně skandálním způsobem.

Nejhorším druhem redaktora, na jakého můžete narazit, je neúspěšný spisovatel. Takový chlápek hodiny uvažuje nad tím, proč není s to cokoli vytvořit. Po pár letech takových úvah se stane zahořklým a cynickým. Při setkání s ním riskujeme, že s divokou radostí odmrští náš text jen proto, že jsem ho nenapsali nejhůř – lépe, než by dovedl on sám. Samozřejmě, opravdový „Velký Redaktor“ neodmítne text jen tak, musí si najít důvod. Samotná nenávist vůči nám nepostačí, je třeba ji patřičně zdůvodnit.

Proto bude takový redaktor s tužkou v ruce počítat, kolik máme znaků na řádku a kolik řádků na straně. S uspokojením bude zaznamenávat, kde jsme zapomněli dát čárku a potom odmítne text kvůli „do očí bijícím formálním nedostatkům“. Pro něj je nález překlepu v našem textu jako vydloubnutí pěkné perly z mušle a pravopisná chyba jako krásný diamant, nalezený po týdnech práce. Takový člověk bude analyzovat náš text, aby našel záminku pro jeho odmítnutí. Rozumíte už, proč jsem v předchozím fejetonu obětoval tolik místa tomu, abych Vám vtloukl do hlav, jak má vypadat dobrý rukopis? Takovému parchantovi nemůžeme dát žádnou formální záminku, aby mohl okamžitě odmítnout náš text. Většina redaktorů hodnotících povídky je sice v pořádku, ale ostražitost neuškodí.

Práce redakce většinou vypadá takto: v čele stojí hlavní redaktor. Ten někdy také současně vykonává funkci redaktora domácí prózy. Podléhá mu grafický redaktor, který se zabývá obrázky (ten nás nezajímá, leda že se rozhodne doprovodit náš text nějakou mazanicí) a redakční sekretář(ka). Redakce obyčejně čítá od dvou do pěti osob, doby stovek zaměstnanců patří minulosti…

Tedy, hlavním hříchem redaktorů je… lenivost. Lenivost vedoucího způsobuje, že i celek pracuje velmi líně. Člověk, který sám prožívá život napůl ve snu, není s to povzbuzovat podřízené do práce. Nepořádnost chlapa od domácí prózy vede k tomu, že náš text může být přečten po týdnu, nebo až po měsíci od poslání. Stává se, že nebude přečten nikdy. Pokud sladká blaženost nicnedělání postihne i sekretáře redakce, je situace tragická – na něm přece záleží, zda vůbec a kdy dostaneme naše prachy… Líný redaktor nechce nic opravovat, raději vyhodí náš výtvor do koše. Je těžké ho porazit, ale pokud ho přivedeme do stavu blaženosti, jde to dost snadno. Stačí napsat náš text tak dobře, že ho položí na hromádku určenou k publikaci a on může opět upadnout do dřímoty…

Někdy má lenost redaktorů opravdu otřesné následky. Například v jednom z čelných vydavatelství z naší branže se navršila hromada čítající okolo sta (!!!) zaslaných rukopisů románů. Hromada roste už léta. Tvoří ji hlavně rukopisy debutantů, mezi nimi je jeden sedmisetstránkový, jehož autorem je výše podepsaný. Napsal jsem ho snad v roce 1998. Do dnešního dne nebyl přečtený a určitě už ani nebude. Z dobře informovaných zdrojů vím, že kvůli své tloušťce byl použit na podepření konstrukce police…

Jinou závadou redaktorů je nepořádnost. Redaktor dokáže ztratit vše. Naši adresu, náš text, naši smlouvu, dokonce i náš honorář. Zde si dejte pozor na psychologii. Chaos panující na stole a v jeho okolí bývá obvykle odrazem stavu redaktorovy mysli. Systematičtí lidé si kolem sebe udržují pořádek a pravděpodobně důležité papíry neztratí… Už jsem upozorňoval na podepisování strojopisů z obou stran. V jedné redakci jsem viděl slušnou hromádku textů, které se v zásadě kvalifikovaly do tisku, ale byly podepsané jen jménem a příjmením. Jejich autoři své údaje potřebné k navázání kontaktu uvedli v dopise nebo na obálce – a ty byly bohužel ztraceny v redakčním binci.

Mimoto mají redaktoři své specifické nároky. Některá tématika se jim prostě líbí a jiná ne. Jak poznat, jaké má takový týpek gusto? Analýzou toho, co pustil do tisku. Ovšem, mnohem zajímavější by bylo zjistit, co do tisku nepustil – ale to je bohužel v našich podmínkách nemožné. Ledaže bychom věděli, do které popelnice putují rukopisy vyhozené z redakce. Místem, kde můžeme provést identifikaci typu redaktora, jsou srazy milovníků sci-fi. Je třeba se vydat na setkání s redakcí a poslouchat, o čem a jak budou mluvit dotázaní redaktoři (U nás se bohužel tohle příliš nenosí. – O.J.).

Zásadně bychom jim však neměli na conech předávat naše rukopisy do rukou. Je velmi pravděpodobné, že budou ztraceny. Takový podnik trvá několik dní a nocí, hospody se často mění… Jeden redaktor tak dokonce ztratil celou sadu kreditních karet, proto je lepší rukopis předat v budově redakce. Při náročné robotě, jakou je poznávání preferencí redaktora, může být velmi důležité hledat zkušenosti u autorů, kterým už v daném časopise něco přijali. Starší kolega od pera může být dolem plným zajímavých informací, zvláště když před něj postavíme pivo a tak mu rozvážeme jazyk. Tehdy se dozvíme různé věci, které nám dovolí svědomitě naplánovat naši strategii.

Je třeba se zmínit ještě o jedné charakterové vlastnosti redaktorů – výbojnosti. Stává se, že po úspěšném debutu nás bude redaktor považovat za své osobní vlastnictví a bude alergicky reagovat na pokusy publikovat někde jinde. Tak tomu bylo i v případě jistého autora. Ten nechal v redakci dva rukopisy – román a sbírku povídek. Sbírka byla s odporem odmítnuta, román zamířil „do produkce“. Autor se odmítnutím nedal odradit a zanesl povídky ke konkurenci, kde byly vřele přijaty a rychle byly dány do tisku. Brzy se objevily v podobě sympatické knížečky. Při zprávě o tom upadl první nakladatel v šílenství a ještě nevydaný román vymazal. Neodrazený autor mu ukázal paty a vydal se tam, kde mu vydali jeho povídky. Bohužel, redaktorům se román nelíbil a musely minout asi čtyři roky, než se konečně dočkal publikace ještě někde jinde. Máme tu tedy co do činění s výbojností spojenou s mstivostí…

V případě časopisů to ještě není tak zlé, i když si pamatuji, že jsem jako autor ze stáje „Fenixe“ poprvé šel do redakce „Fantastiky“ se srdcem v kalhotách. S případy výbojnosti jsem se nesetkal až v tak ostré formě, i když jsem měl s redaktorem Grzedowiczem dohodu, že povídky o Vandrovcovi budu nosit jen k němu. Teprve když jsem se znesvářili kvůli honoráři (konkrétně, nešlo o jeho výši, ale proč má čtyřměsíční zpoždění), jsem jako varování pustil jeden text o Jakubovi do „Magie i Mieczu“.

Nejpřijatelnější forma tohoto zlozvyku je pyšné prohlašování, že autor debutoval v časopise vedeném daným redaktorem, nebo že „debutoval u konkurence, ale ty opravdu kvalitní věci vyšly u mě“. Anebo „něco plichtil v těch fanzinech, ale já ho naučil psát“… V případě knižních nakladatelství je exkluzivita nebo přednostní právo oprávněné, pokud vydavatel investuje do reklamy a propagace autora.

A teď doporučení na konec. Jak poznat dobrého redaktora? Takový chlapík nás pozve do redakce, ukáže nám náš rukopis tu i onde popsaný červeně a potom nám podrobně vysvětlí, jaké jsme udělali chyby a jak je napravit… Opravdový redaktor by neměl být jenom odborníkem ve svém oboru, ale také slušný a přejícný člověk. Dnes moc takových není, ale je třeba hledat.

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník. Publikováno se svolením autora.