Jak psát fantastiku 2/2

Jak psát fantastiku 2/2

Napsal: Andrzej Pilipiuk

Rady pro začínající autory bývají často nedocenitelné. Se svou troškou do mlýna přispěl i polský spisovatel Andrzej Pilipiuk, jehož už dnes známe i Česku. Před Vánocemi vyšla jeho populární sbírka humorných povídek Kroniky Jakuba Vandrovce. Ale pozor, čtenáři Pilipiukových povídek už vědí, že autor dovede být i dostatečně ironický! (Dokončení článku)

V. Doba děje a dobové reálie

Děj by se měl zásadně odehrávat v době, kterou známe z naší vlastní zkušenosti. V případě, že se děj musí odehrávat v jiné epoše, sáhneme po odborné literatuře. Svého času u nás vyšla série "Každodenní život". Sám mám jeden díl, pojednávající o životě v Brazílii v době krále Pedra II., ale ještě jsem neměl možnost jej využít. Tato série má několik desítek dílů, takže nabízí dost široký výběr (u nás jsou k dispozici podobné knihy, stačí jen hledat - pozn. překladatele). Hledejme v knihkupectvích, antikvariátech a knihovnách - normálních i vědeckých. Pokud nic neseženete, je třeba pátrat jinde. Pro potřeby povídky stačí prostudovat dvě, tři knihy, pak už byste měli získat určitý přehled o popisované době. Potom, co dílo napíšete, je do dobré ho ukázat odborníkům s prosbou o recenzi. Veselé perličky:

Starý John vyšel z jeskyně a podíval se na ledovec.

"Ohó, cítím jaro" řekl. "Interglaciál se blíží."

(interglaciál= doba meziledová. Často tisíce let trvající teplé období pleistocénu)

Výše uvedená perlička začíná pětisetstránkové dílo, poslané do Institutu Archeologie UW s prosbou o recenzi… (autor je archeolog)

"Král Karel IV. přiložil čelo k chladnému okennímu sklu a podíval se na rozbouřenou hladinu Vltavy."

Tento kousek pochází z dílka, poslaného do redakce Fénixe, citováno z paměti. (V originále bylo: "Król Popiel przyložyl czolo do chlodniej szyby i popatrzyl na vzburzona tafle Gopla." Jména byla z pochopitelných důvodů zaměněna. - pozn. překladatele)

Vysvětlení: čiré tabule skla se do oken začaly dávat až stovky let po Karlových časech. Kousky skla, používané v jeho době, se v našich zemích začaly používat někdy ve dvanáctém století. Byly sice dost průzračné, ale rozhodně ne natolik, aby se přes ně dalo dívat na rozbouřenou hladinu čehokoliv.

Svého času jsem měl také velkou radost při čtení povídky ze života polských partyzánů, lovících křižáky pomocí kamenných sekeromlatů. To přece není možné! Odborné literatury máme hromadu, a je třeba z ní těžit!

Když už jsme u středověku - měli byste se obeznámit s výzbrojí. Doporučuji slovník odborné terminologie z pera Dr.Nadolskiego (u nás Encyklopedie zbraní a zbroje Leonida Křížka - pozn. překladatele). Milovníci hradů by se měli seznámit se slovníkem terminologie obranné architektury a vždycky je možné využít alba typu "Vidím, divím se, poznávám" nebo "Podivuhodné pohledy" (u nás doporučuji produkci nakladatelství Libri - pozn. překladatele). Dovolí nám to vyvarovat se těch nejvíce do očí bijících chyb. Užitné předměty, jako jsou například lampy, poháry, svícny, stoly a křesla, bychom si měli prohlédnout v muzeu, nebo alespoň na obrazech dobových malířů. Ale ať vás ruka boží chrání, jestli budete popisovat křižáckou výzbroj na základě obrazu "Bitva u Grunwaldu" od Jana Matejki (v našich končinách třeba obrazy Mikoláše Alše - pozn. překladatele). Ohledně dobových mravů a zvyků (například chování u stolu) - rozhodně nečerpejte z "Pana Tadeáše", pokud se děj vaší povídky odehrává třeba v 15.století. Doba se mění a zvyky rovněž.

Výše uvedené se pochopitelně netýká děl, jejichž děj se odehrává v budoucnosti. Celou budoucnost, včetně třeba interiérů bytů, vybavení, atd. si vymýšlíme sami, směle žonglujíce zákony fyziky. To všechno by však mělo alespoň vypadat logicky. Jestliže píšeme fantasy, odehrávající se ve světě vymyšleném od A do Z, měli bychom užívat naší pozemskou terminologii, týkající se zbraní a fortifikací, abychom nepletli dohromady rapír s obouručním mečem, kuši s lukem a bastion s donžonem. Samozřejmostí je zachovávat byť jen nějakou logiku. Není možné složit meč a dát ho do futrálu na housle, ale je možné ho dát celý do něčeho patřičně většího. O napjatých kuších, schovaných v tlumocích, se raději ani nebudu šířit. Shrnutí: pokud určitě chceme popisovat staré zbraně, doporučuji návštěvu Muzea wojska Polskiego (ve čtvrtek zadarmo). (A totéž doporučuji i nám, neboť armádní muzeum v Praze je dočasně uzavřeno. - pozn. překladatele)

VI. Kompozice

Bez ohledu na to, jak je vaše dílo dlouhé, musí mít začátek, rozvinutí a konec. Odrazuji vás od toho, abyste se pokoušeli v tomto experimentovat. To proto, že práce, jimž chybí začátek nebo konec, pravidelně končívají v redakčních koších na odpadky. Delší věci je lepší rozdělit na části, usnadňuje to psaní i čtení.

VII: Formální drobnosti

Práce je třeba posílat ve formě normalizovaného strojopisu, tj. 30 řádků po 60. grafických znacích (liter i mezer mezi nimi) na straně. Papír musí být popsaný jednostranně. Stránky je dobré očíslovat, pro případ, že by se rozsypaly, a na té titulní by mělo být vedle názvu i vaše jméno, adresa a telefonní číslo. Tyto údaje je možné, pro všechny případy, znovu umístit i na konci. Redakce některých časopisů preferují práce o rozsahu 10-30 stran strojopisu. Mohou být trochu kratší, ale raději ne delší. Jestliže slovník nebo představivost dodávají trochu moc nápadů naráz, je třeba napsat další povídku, nebo jejich cyklus.

VIII. Co psát?

Všechno, co nás napadne. Raději bychom však neměli psát další pokračování cizích prací, například pokoušet se vytvořit další dobrodružství barbara Conana. Jestliže během psaní zjistíme, že nám jde lépe kreslení než psaní, nevzdáme to a místo povídky vytvoříme komiks. V kreslení komiksů se nevyznám, proto nebudu radit.

IX: Jak psát

1. Psát je třeba tehdy, když máme inspiraci. Pokud nám zrovna chybí a nechceme ztrácet čas, můžeme opravovat chyby věcné, logické, pravopisné i v interpunkci, atd., v tom, co jsme již napsali dříve. Jestliže jsme ještě nic nevytvořili a inspirace nepřichází, tak si můžeme něco přečíst nebo se zabavit studiem. Můžeme také jít na procházku a pokusit se najít inspiraci mezi stromy.

2. Na začátku bych doporučoval psát rukou. Dovoluje to vytvořit si určitý styl, počítač nebo psací stroj velice znesnadňují soustředění myšlenek. Já sám mám 1800 stran rukopisu, jež teď nemám kdy přepsat. Jestliže nám psaní opravdu nejde, můžeme zkusit své myšlenky říci nahlas, zaznamenat svůj monolog do diktafonu a přepsat je později.

3. To, co napíšeme, je třeba si přečíst nahlas. Dovoluje to vychytat většinu chyb a jazykových neobratností. Jestliže budeme nahlas předčítat svým známým, můžeme při té příležitosti zjistit, zda se dílo bude líbit čtenářům.

4. Při psaní bychom měli zachovávat určitý přirozený pracovní rytmus, proto je psaní při hudbě velice neefektivní. Rozptylování pozornosti má fatální vliv na jakost i produktivitu.

5. Psát bychom měli vždycky, když máme čas. A zvlášť tehdy, když čas nemáme. Stres mobilizuje.

6. Čas od času neuškodí přečíst si, co píšou jiní. Jestliže píší hůře než my, pak můžeme mít radost a jestliže lépe, je třeba víc pracovat.

7. Literární kariéru bychom neměli začínat psaním sedmidílného cyklu ze života ruských uprchlíků v Norsku a špehů KGB, kteří je sledují (jako já). Začít je třeba od povídek - tam je větší šance, že je budou publikovat.

X. Závěrečné poznámky

- Píšeme pro své uspokojení. Uspokojení cítíme tehdy, když naše dílo otisknou (musí to být dobré, když to vzali) i tehdy, když ho neotisknou (je to tak dobré, že ho ze závisti odmítli).

- Schopný člověk si své čtenáře vždy najde - musí jen přiměřeně geniálně psát.

- Jestliže nikdo nechce otisknout to, co jsme napsali, nesmí nás to odradit. Málokomu se to podaří napoprvé.

- Osvojit si určitý styl je těžké, stojí to spoustu námahy a na začátku to nepřináší žádný zvláštní efekt. Od chvíle, kdy jsem se rozhodl stát spisovatelem až do okamžiku, kdy mi něco otiskli, uplynulo osm let!

- Když už něco napíšeme a zdá se nám, že je to dobré, je třeba to někde poslat. V dopise pro redakci však neuvádíme tyto informace:

· Že jsme to již poslali i konkurenci, která to odmítla.

· Že je to jenom zkouška našich možností.

· Že jsme už napsali mnohem lepší věci, než to, co jsme poslali.

· Že víme, že náš výtvor je k ničemu, ale možná přece…

- Práce posíláme na jedno místo naráz. Po uplynutí měsíce, pokud se nikdo neozve, je třeba tam zatelefonovat a zeptat se, jak se jim to líbilo. Není důležité, že nám řeknou, že jim máme zavolat znovu za nějaký čas, ale že je třeba se připomínat.

Zlomte pera, grafomani!

Přeložil: Ivo Poledník

Text prošel redakční úpravou