Jak napsat bestseller #9 - Jak zaujmout čtenáře

Jak napsat bestseller #9 - Jak zaujmout čtenáře

Napsal: Andrzej Pilipiuk

Vítejte, drazí grafomani, v dnešním dílu si povíme pár slov o tom, jak začít a jak skončit. Takže: vymysleli jsme hrdinu a soudíme, že už je připravený na to, abychom ho ukázali světu. Nakreslili jsme mapku našich zemí a máme nápad na dobrodružství. A co dále?

V době okolo roku 1985 vlastnilo těch pár počítačů jen několik, rovněž nepočetných milionářů. Ačkoliv, při sledování filmů made in Hollywood, se bylo možné přesvědčit, že tam je počítač něčím normálním a přirozeným – jenom další kus domácího vybavení… Psací stroje byly velké, těžké, nebylo na nich možné opravovat chyby, při jejich obsluze byla nutná fyzická síla a při soustavném rachotu stroje měly pracovní podmínky do komfortu dost daleko. Navíc byly v té době problémy s papírem. Milovaná vláda se starala, aby tento artikl, používaný k tisku letáků, nebyl všeobecně dostupný. Psací stroj jsem doma měl. S papírem byl problém. Kvůli nedostatku zručnosti navíc napsaní čehokoli trvalo hodiny.

Začal jsem s linkovaným sešitem. Psal jsem propiskou. Během následujících deseti let jsem ručně napsal okolo 2500 stran. Některé byly písmenky pokryté řidčeji, jiné hustěji, ale řekněme, že průměr by vyšel stejný, 2500 stran normalizovaného strojopisu. Potom, hezkých pár let po začátku kapitalistické epochy, jsem přesedlal na počítač.

Na začátku jsem neuměl nic. Chtěl jsem zapsat své myšlenky a přání. Vytvořit zemi, do které jsem utíkal od reality. Navíc jsem si nemyslel, že by tuhle knihu kdokoliv kdykoliv vydal. Pojednávala o vzpouře proti socialismu, a ten se v té době zdál být nezničitelným monolitem. První verzi jsem vyhodil – dnes toho lituji. Pár citátů by vám ukázalo, jak dlouhou cestu jsem musel ujít, než jsem se naučil formulovat své myšlenky způsobem stravitelným i pro jiného člověka.

Takže si vezmeme oblíbenou propisku, sešit a otevřeme na první straně. Nahoru napíšeme název, pod něj první odstavec. Zdá se to být prosté, ale není tomu tak. Proč má povídka nebo román název? Inu – zazní to brutálně – proto, aby upoutala čtenáře. Pouze a výlučně. Člověk, který přijde do knihkupectví s hrstí - často s obtížemi - našetřených peněz, většinou neví, pro co se rozhodnout. Jestliže mu někdo - třeba známí - nedoporučí, co by si měl přečíst, stane před policemi, na kterých leží tisíc knížek. A má dilema, co vybrat.

Náš příchozí čtenář se řídí převáženě zrakem – vybírá si knihu s nejzajímavější obálkou. Teď jeho zrak klouže na název a začíná hlubší stupeň analýzy. Název je, vedle obálky, to, co ho má přimět k tomu, aby sáhnul po našem díle. Musí být jednoduchý, přiměřeně stručný, upoutávající pozornost a snadný k zapamatování. Dobrým příkladem je Mlčení jehňátek. Jestliže jsme neviděli film, tak nás udiví - co to, k čertu, má být? Román ze života pastýřů? A proč ty ovce mlčí místo toho, aby bečely? Anebo Čekajíc v temnotě – kdo čeká, na koho, proč potmě? Jiný příklad: Vlčí hnízdo. Opět cítíme, že to je nějaká metafora. Vlci přece nežijí v hnízdech – vlčí hnízdo se nám asociuje s bandou zbojníků, loupežnickým románem anebo s něčím podobným. Obrázek ošuntělého zemánka na obálce jenom pomáhá domyslit si, v které době se to odehrává. Občas může název prozradit hodně. Například román Člověk z Petrohradu, vydaný ještě v dobách, kdy se Petrohrad nazýval Leningrad. V tomto případě nám název jasně ukazuje, že jde o historický román. K názvům typu Nástroj rozkoše, Sladké sestřenky nebo Zpověď čínské kurtizány asi nemusím nic dodávat. Tam máme hned karty vyložené na stole…

Zásadně bychom neměli v názvu používat jména, zvláště taková, která nikomu nic neříkají. Například román s názvem Pan Wolodyowski potencionální čtenář mine. O chlapovi nikdy neslyšel, tak ho nezajímá. (Tady se dovolím vetřít s dalším negativním příkladem. Je mi líto, že román G.R.R. Martina Jak umíralo světlo vyšel u nás pod názvem Soumrak na Worlornu. Podle mě přejmenování na poněkud tradičnější a obyčejnější název naprosto nerespektuje tajuplnost a poutavost původního názvu a ještě je polovina nového názvu zcela bez vypovídací hodnoty (Worlorn). - pozn. OJ) Ale už Ohněm a mečem může jeho zájem vzbudit. Vím. Moje první kniha, publikovaná pod mým vlastním jménem, nesla název Kroniky Jakuba Vandrovce. Rozhodl jsem se pro něj z velice prozaického důvodu. Moje povídky četlo na stránkách Fénixe okolo patnácti tisíc potencionálních kupců. Bylo to už pár let a já měl strach, že už zapomněli, kdo je napsal. Ale jméno Vandrovec je natolik charakteristické, že se jim musí vybavit asociace.

Druhý název, Čaroděj Ivanov, jsem netrefil. Tuhle knížku zachraňuje jen skvělá obálka. Třetí díl, Vezmi černou slepici, má asi nejhezčí název. Ukazuje, že to asi bude něco o magii a současně jazyková stylizace tvoří zvláštní atmosféru. (Tak u této knihy se Pavel Weigel trošku netrefil. Správně by se měl jmenovat asi: Vemeš černou slepici. Nebo snad Vezmiš černou slepici? - pozn. IP) Spojení názvu s obrázkem podivně oblečeného chlápka ostřícího sekeru o jeden z balvanů kamenného kruhu funguje jako úder palicí.

V podstatě nejvíc jsem spokojený ne s názvem knihy, ale povídky – 2586 kroků. Proč zrovna tolik? Čert ví, jenom mě to napadlo. Ale vypadá zajímavě a přesně o to jde. Rozluštění tajemství názvu se nachází hodně hluboko uprostřed, podobně museli dlouho čekat čtenáři Mlčení jehňátek… Problém jsem měl s románem Sestřenky, který zdědil název po povídce, ze které vznikl. Na jednu stranu to bylo mrknutí okem na čtenáře, kteří povídku znali a měli ji rádi. Na druhou stranu to mohla být vážná chyba. Nechá se někdo svést k sáhnutí po knize s takovým názvem? Nevěděl jsem, ale nebyl jsem s to vymyslet něco lepšího. Obával jsem se ještě jednoho – můžeme to nazvat nezdravými asociacemi. Sestřenky, Sladké sestřenky… Na druhou stranu to byl název krátký a zvučný – jednoduše zapamatovatelný. Zariskoval jsem. A znovu se podařilo.

Ve chvíli, kdy názvem zlákaný čtenář sáhne po knize, máme tak desetiprocentní šanci na úspěch. V devíti případech z deseti si ji prohlédne, podívá se na cenu a odloží zpět na hromadu. Ale důležité je, že ji vezme do ruky. Zlozvyky čtenářů, kteří místo toho, aby s ní okamžitě běželi k pokladně, naši knihu zkoumají, jsou velmi zajímavé a různorodé. Musíme počítat s tím, že potencionální klient se o ní bude chtít něco dozvědět - proto jsou na zadní straně obálky entuziastické recenze neexistujících zahraničních novin, informace o nominacích na neexistující literární ceny, názory médií a morálních autorit, atd. Já jsem k tomu přidal hrst fiktivních drobných inzerátů. Jiným fíglem je umístění krátkého, dynamického fragmentu – několik desítek řádků majících zaujmout čtenáře. Co ještě dělá náš budoucí čtenář, stojící v knihkupectví s naším dílem v ruce? Když si ho prohlédnul zepředu i zezadu, tak si ho může náhodně otevřít a kousek si přečíst – tady nemáme na jeho rozhodnutí vliv – otevřít může kdekoliv. Těžko zařídíte, aby kniha byla na všech místech stejně dobrá… Ale je třeba se o to pokusit!

Další krok – spousta lidí čte nejdřív první a pak poslední slovo knihy. Doporučuji, skvělá zábava. Pro takové parchanty je možné připravit něco speciálního. A teď se dostáváme k jádru dnešní lekce. První věta, první odstavec, první strana. Tam získáváme čtenáře. Tam ho přesvědčujeme, aby vydal prachy na naše dílo, a ne za nejnovější knížku od Sapkowského. První věta ho musí zadupat do země, shodit mu žaludek do kalhot, musí přimět čtenáře natáhnout si z radosti na hlavu trenýrky… Sáhněme pro Zápisky důstojníka Rudé armády od Sergeje Piaseckého a co čteme? "Noc byla černá jako svědomí fašisty, jako úmysly polského šlechtice, jako politika anglického ministra." Co vy na to? Je to těžký kalibr, vešlo to do historie literatury. "Jakub Vandrovec se jen lehce zachvěl, když mu bůhvíkým vystřelená kulka utrhla kus ucha a zabořila se do stěny kůlny" Tohle do historie literatury nepřejde, ale může to posloužit jako příklad. Anebo: "Tepajícím srdcem Benátek je náměstí sv. Marka uváděné do neustálého pohybu vlnami turistů." Tak začíná kniha Petera Arnotta Byzantská civilizace. Věta je pěkná, poetická, slibuje intelektuální hody. Bohužel, začíná čtyřistastránkovou učenou monografii, nudnou jako nudle s mákem. První věta není všechno, po ní musí následovat další. Jak začíná Kontrola od Viktora Suvorova? "A teď mi polib botu." - silná rána, přesně mířená, mezi oči. Víme, že máme v ruce knihu plnou brutální pravdy. Z následujících vět vyplývá, že jsme svědky exekuce hlavní hrdinky…

Hitchcock kdysi jako radu filmařům napsal, že v první scéně filmu musí být zemětřesení a potom má napětí neustále růst. Při psaní knihy zemětřesení umístíme do prvního odstavce.

První strana je vizitkou naší knihy. Tady ze sebe musíme vydat všechno – aby ji potencionální čtenář stojící u knihkupeckého pultu dočetl až do konce a obrátil list. V tomto momentu si můžeme pogratulovat – ptáček se chytil. Pravděpodobnost, že knihu odloží, je s každou přečtenou stránkou stále menší. Dokonce i ta nejlepší kniha, všestranně geniální, atd. potřebuje "dopéci" – udělat poslední výbrus. Briliant umístíme do rámu, kterým je začátek a ukončení. První a poslední věta, první a poslední strana. Dobrý dojem na začátku, milá vzpomínka po přečtení posledního řádku. Přivítejme a rozlučme se s čtenářem důstojně, pohostinně, po staropolsku (nebo staročesku, pochopitelně - IP). Kupuje naše knihy za své těžce vydělané penízky – prokažme mu úctu.

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník