Scifista archeolog

Scifista archeolog

rozhovor s Andrejem Pilipiukem

P.W.: Vystudoval jste archeologii. Nepředpokládám, že je po archeolozích velká poptávka. Co děláte?

A.P.: Archeologii mám nyní opravdu jen jako zálibu, kterou občas využiji ve svých povídkách. Nejsem zaměstnán, plně se věnuji literatuře. Zatím jsem z ní nezbohatl, ale uživím se.

P.W.: V Čechách od vás vyšla zatím jedna kniha, Kroniky Jakuba Vandrovce, o vesnickém exorcistovi, pytlákovi a opilci. Kde jste našel inspiraci pro tuto postavu?

A.P.: Kdysi jsem napsal knížku pro děti, jejímž hrdinou byl malý Matěj Vandrovec. Mimochodem, kniha dosud nevyšla. A k tomuto Matýskovi jsem vymyslel postavu poněkud zvláštního dědečka. Pocházím totiž z ukrajinského pohraničí a jako kluk jsem jezdil za příbuznými na vesnici. Dědu navštěvovali jeho přátelé, poslouchal jsem jejich vypravování a později se někteří z nich stali vzorem pro mé postavy, například kozák Semen Korčaško.

P.W.: Kde to vlastně je?

A.P.: Vojslavice jsou obec v lublinském vojvodství, blízko města Chelmu a ukrajinské hranice. Mají asi 2000 obyvatel, včetně souvisejících osad celkem 3500.

P.W.: Vaše příběhy zdejším obyvatelům příliš nelichotí. Jak je přijali?

A.P.: Před časem se ve Vojslavicích rozhodli, že připojí vesnici na internet. Zakoupili potřebné přístroje a jednoho dne se ve škole sešla celá místní honorace k jeho slavnostnímu uvedení do provozu. Pochopitelně jako první akci uložili vyhledávači heslo Vojslavice. Ten je odkázal na mou internetovou stránku, kde bylo několik mých povídek, odehrávajících se ve Vojslavicích. Byli tím značně zaskočeni, protože to nebyl právě nejlichotivější obraz. Měli o propagaci své obce jiné představy. Výrok vojslavického starosty, otištěný na zadní stránce obálky Kronik Jakuba Vandrovce: „Takový ochlasta tady nikdy nežil!“ je autentický. Nicméně později mé povídky shromáždili a vytiskli jako brožurku, která byla v prodeji v místním kiosku. Moje knihy čte i místní farář. Jednou jsem přijel do Vojslavic na besedu se čtenáři a mohu k tomu říci jen to, že jsem ji přežil.

P.W.: Kolik Jakubových příběhů vlastně je?

A.P.: Zatím asi 60 povídek a jeden román – Čaroděj Ivanov. V Polsku vyšly ve třech knihách, čtvrtá je v přípravě. Původně jsem je publikoval časopisecky, poprvé v roce 1996. Knižní vydání několik nakladatelství odmítlo, nyní vycházejí v nakladatelství Fabrika Slów v Lublinu, které založilo edici „Bestsellery polské fantastiky“. Podařilo se jim do ní získat i řadu dalších populárních autorů, jako jsou Rafał A. Ziemkiewicz, Andrej Ziemiański nebo Eugeniusz Dębski.

P.W.: V povídkové sbírce Polská ruleta, která českým čtenářům přibližuje nejúspěšnější polské autory science fiction a fantasy posledních let, máte povídku, kterou jste napsal společně s Konrádem Lewandowským. Jak k této spolupráci došlo?

A.P.: Kromě kočkodlaka Xina má Lewandowski ve svém díle i jiné zajímavé postavy. Jednou z nich je novinář Radosław Tomaszewski, v Polsku značně populární. Napadlo nás uskutečnit jeho setkání s Jakubem Vandrovce a myslím, že dopadlo úspěšně.

P.W.: V Polsku kdysi vycházel seriál příběhů o panu Auťákovi (Pan Samochodzik), které byly překládány i do češtiny. Prý se podílíte na jejich pokračování?

A.P.: Autor původních příběhů Zbygniew Nienacki bohužel zemřel, nakladatelství proto vyzvalo několik spisovatelů, aby pokračovali. Je nás asi šest a zatím vyšlo 52 dílů. Sám jsem dosud napsal 14 příběhů, ročně tři až čtyři, které vydávám pod pseudonymem Tomasz Olszakowski.

P.W.: A jiná díla?

A.P.: V tomto roce vyšel román Sestřenky (Kuzynki), kde je mimo jiné motiv připomínající Čapkovu Věc Makropulos. Na vydání čekají dva cykly určené mládeži.

P.W.: Jak vidíte vztah science fiction a literatury hlavního proudu?

A.P.: Pokládám je za dva odlišné druhy, které existují vedle sebe a vzájemně příliš nekomunikují. Jen málo čtenářů se zajímá o obojí, zpravidla se věnují jen jednomu z těchto žánrů. Nesnažím se proniknout do mainstreamu, mým cílem je převedším pobavit čtenáře. Polským autorem, kterému se podařilo vzbudit zájem i mimo okruh science fiction, je Andrzej Sapkowski. Jeho úspěch byl totiž tak veliký, že ho nemohli přehlédnout ani kritici mainstreamové literatury. Ostatně i on se ve své tvorbě posunul. Mám dojem, že by byl rád jakýsi polský Umberto Eco.

P.W.: Jak se vám líbí Praha?

A.P.: Jsem tady poprvé, na pozvání Polského institutu. Velice se mi líbí, nepředstavoval jsem si, že může být tak krásná, i když jsem viděl jen centrum. Zajímá mě však i profesionálně, v jedné své povídce mám totiž motiv Golema. Málokdo ví, že Golema vytvořili ve středověku i v končinách, o kterých píši.

P.W.:Příběhy o Jakubu Vandrovcovi se vymykají literárnímu zařazení. Nelze je pokládat ani za čistou science fiction, i když se tu občas vyskytnou mimozemšťané. Na fantasy jsou příliš současné, realismus to také není. Jak by je bylo možné označit?

A.P.: Osobně jim říkám veselý horor.

Ptal se Pavel Weigel, článek převzat z časopisu Ikarie a publikován se souhlasem autora.