Kotelna

Kotelna

Andrzej Pilipiuk

"Co může obžalovaný povědět na svou obranu?" otázal se soudce.

"Vysoký soude, jsem absolutně nevinný," prohlásil důstojně exorcista.

"Aha… A co poví prokurátor?"

"Vysoký soude. Fakta jsou všeobecně známá. Ke zde přítomnému elementu…"

"Protestuji," ohradil se Jakub důstojně.

"…občanu přijela přepadová policejní skupina v počtu dvou automobilů. První najel na protitankovou minu, kterou položil obviněný, a vyletěl do vzduchu. Došlo ke zranění čtyř policistů…"

"Žádám o hlas!" křikl exorcista.

"Udílím," řekl laskavě soudce.

"To je insuinace! Nepoložil jsem žádnou minu. Zřejmě tam ležela zakopaná ještě od války…"

"Pokračujte."

"Po ošetření zraněných se přistoupilo k útoku na dům obviněného. Po otevření dveří vystřelila nástraha zhotovená z křesadlové pušky z 19. století. Broky málem utrhly nohu aspirantovi Rowickému. Při prohlídce sice nebyla nalezena palírna, o které se zmiňovalo udání, přesto navrhuji potrestat obviněného podle čtyř paragrafů. Pokus o vraždu, mimochodem pětinásobnou, ničení majetku vyšetřovacích orgánů, kladení odporu výkonné moci, přechovávání neregistrované střelné zbraně a výbušnin…"

"Žádám o hlas," znervózněl Jakub.

"Udílím."

"Pokud se jedná o tu pušku, nemusel jsem ji registrovat, protože byla vyrobena v roce 1851 čili ještě před lednovým povstáním…"

"Registraci podléhají zbraně vyrobené po roce 1850," zaburácel soudce. "Soud se odebere k poradě…"

Po několika minutách se vrátil do sálu.

"Soud uznal Jakuba Vandrovce vinným ze všech žalovaných činů a ukládá mu souhrnný trest patnácti let nepodmíněně s možností předčasného propuštění v případě vzorného chování…"

"Strč si ten rozsudek do prdele," zavyl Jakub. "To si snad děláte srandu, když vyletěli do vzduchu, seděl jsem v hospodě. Mám na to třicet svědků…"

Ale soudce už neposlouchal. Dva policisté zkroutili Jakubovi ruce a vyvlekli ho ze sálu…

*

Náčelník věznice si nový přírůstek pozorně prohlédl.

"Zase tě zabásli, takovýho dědka?" podivil se. "Tos jim asi zase dal…"

"Ale mě zavřeli nevinně," postěžoval si Jakub. "Předtím pětkrát možná měli trošku pravdy, našli palírnu, měli právo… Ale tentokrát jsem naprosto nevinný…"

"Dobře, dobře, to říkáte všichni… Kam tě mám dát? Minule jsi seděl s teploušem Zenkem a ubohý Zenek teď musí močit vsedě. A předtím s Rozparovačem…" Náčelník se zamračil při vzpomínce na staré události. "Proč tě přeložili? Aha, Rozparovač spáchal harakiri propašovaným bajonetem z kalašnikova. Taky jsi seděl s Frankem Majchrem, který zrovna tehdy spáchal sebevraždu oběšením na brzdovém lanku. Vězňové tvrdí, že jim přinášíš smůlu…"

"To není má vina," sklopil Jakub oči.

"Počkej, dám tě do cely s hrabětem. Hezký dvoják s výhledem na dvůr… A co ještě? Aha, práce. Pracoval jsi se stolařské dílně, to bylo tehdy, jak dozorce zachytila hoblovka. Potom u kartáčů, když se pedofil Jožka nabodl na tyč od smetáku. Umíš pracovat u ústředního topení?"

"Jasně. Hezká práce, je aspoň teplo."

Exorcista nesl chodbou povlečení. Z mříží cel po levé i pravé straně přihlíželi vězni.

"Kurva, to je přece Jakub Vandrovec," provázel ho vyděšený šepot. "Zase budou mrtví…"

Sestoupili o jedno patro níž. Strážce vložil klíč do zámku a odemkl.

"Hrabě, máš novýho spolubydlícího," oznámil.

Jakub vstoupil a dveře se zabouchly. Vysoký, urostlý muž se otočil od zdi. Měl protáhlý aristokratický obličej a pod bradou pečlivě uvázanou kravatu ze šedé plachtoviny určené na nošení sena.

"Rád vás poznávám," podal exorcistovi ruku. "Jaký máte původ?"

"Pocházím z kozáckého rodu," vysvětlil Jakub.

Pohlédl zvědavě na zeď, u které předtím seděl aristokrat. Až k podlaze ji zakrýval neobyčejně složitý genealogický strom. Sahal až do doby Měška I. Nad ním byly na betonu tužkou nakreslené erby.

"Kruci," usoudil nováček. "Vznešená rodina. Za co tě zavřeli?"

"Jsem tu nevinně," zabručel hrabě. "Někdo mě udal, že pálím… A střihli mi pět let…"

"A pálils?"

"Mám na to právo. Už Kazimír Veliký poskytl polské a litevské šlechtě právo propinace čili pálit kořalku pro vlastní potřebu i na prodej. Po lednovém povstání okupační carská vláda nám toto privilegium odebrala, aby likvidovala národ…"

"O tom jsem slyšel." Jakub si vzpomněl, jak před válkou sloužil na statku. "Hrozná sviňárna, toho jsou schopni jenom okupanti… A po získání nezávislosti vám to právo nevrátili?"

"Bohužel," zavrtěl hrabě hlavou. "A právě proto si myslím, že jsme nezávislost ještě tak docela nezískali…"

Pohlédl na hodiny zdobící zeď.

"Oho," řekl. "Musím dohlédnout na pec."

Vstup do kotelny byl na konci chodby. Ve tmavé díře trůnila velká pec na uhlí. Nad ní visely zásobníky horké vody, opletené pavučinou parních trubek…

"Třetí nádrž je prázdná," vysvětlil hrabě.

"A co je tohle?" ukázal exorcista na trubku vedoucí nahoru.

"To je voda z oligocénu pro náčelníkovu pracovnu; která je přímo nad kotelnou…"

"Aha… Čistá hlubinná voda není špatná… na zákvas."

Prošel kotelnu, nahlédl do všech koutů. V zásobníku na uhlí uviděl tři divné pytle.

"Co je v tom?" strčil do jednoho nohou.

"Brambory. Vedle je sklad potravin, zřejmě je shodili do špatné díry…"

"Hrabě, co bys řekl tomu, něčeho popít?"

"Nemáme čeho… Byla tady troška technického lihu na čištění ventilů, ale už došla."

"Jelimánku. Máme brambory, prázdnou nádrž, kilometr trubek, zdroj tepla…"

"Palírna?" vytřeštil hrabě oči. "V base?!"

"A proč ne? Do vězení nás nestrčí, protože tam už jsme…"

"Nemáme kvasnice…"

Jakub sundal silný vojenský opasek. Ve vydlabané mosazné přezce byla špetka šedého prášku.

"Takže do díla."

*

Náčelník věznice vyňal ze skříně skleničku a přistoupil k vodovodnímu kohoutku. Po naplnění ji přiložil ke rtům. Usrkl a obrátil oči v sloup. Třesoucí rukou rozbalil svačinu a zajedl. Dopil.

"Kuš," pronesl zamyšleně. "Ještě nikdy mi netekla z kohoutku pálenka…"

Nalil si druhou skleničku.

"A navíc vynikající," zabručel. "Docela jako z obchodu… Je znát ruka odborníka… Ha! Vždyť tady odborníka mám!"

Zasažen podezřením uháněl chodbou a potom po schodech do kotelny (předtím si však nezapomněl nalít do termosky zásobu). Otevřel železem okované dveře. Do nosu jej uhodila kouzelná vůně čerstvé samohonky přímo z destilátoru. Uši potěšil nebeský zpěv…

V malé místnosti kolem pece seděli skoro všichni strážci z této směny. Na bednách ležely ubrusy z čerstvých novin. Na nich stály skleničky a kelímky s tekutinou, vedle jako salám ukradený ve skladu.

Cikán přikovaný v koutě za nohu k trubce trápil harmoniku… Hrabě kmital a doléval z kanistru do sklenic. Náčelník nasál do plic krychlový metr vzduchu.

"Kurva, co tady…"

V tom okamžiku mu silné, kamarádské šťouchnutí do zad vyrazilo dech.

"Přišel šéf!" zajásal Jakub. "Kalíšek pro našeho velitele!!!"

Hrabě mu podal plecháček samohonky a salám. Bylo by hloupé odmítnout…

*

Náčelník se probudil ve své pracovně. Příšerně ho bolela hlava.

"Pošlete sem velitele směny," pronesl do mikrofonu interkomu.

Po chvíli se objevil strážný.

"Co to včera bylo?" chladil si náčelník rozpálené čelo o zeď.

"Sťali jsme se všichni jako dogy… A potom jste podepisoval papíry…"

"Proboha, jaké papíry?"

"Přece propouštěcí pro Jakuba a hraběte za dobré chováni a ještě, ale to jsme podepsali všichni, petici k prezidentovi, aby zrušil lihový monopol…"

"Palírna v kotelně…?"

"Pořád jede. Dává vědro za hodinu."

"Zlikvidovat, uklidit, zapomenout…"

"Proč zlikvidovat?" pohoršil se strážný.

"Jednoduše. Ve státním vězení nemůže být palírna."

"Rozkaz je rozkaz," řekl strážný zamračeně. "Ale chlapcům se to nebude líbit… Budou zuřit."

"To je mi fuk. Ve vězení musí být pořádek."

"Jenže oni mají fotky ze včerejška. Pěkně jste řádil… Cikána a jeho harmoniku jsme zakopali u zdi, nikdo by se neměl v tom rejpat. Třicet kulí, měl hroznou výdrž. Ale co když ho někdo náhodou vykope a porovná na balistice?"

Náčelník mlčel dobré dvě minuty.

"Konečně," pronesl už docela jiným tónem, "jedna maličká palírna, dobře schovaná, snad nebude nikomu vadit…"