Jak napsat bestseller #14 - Monstrum

Jak napsat bestseller #14 - Monstrum

Napsal: Andrzej Pilipiuk

(Číslo 13 bylo kvůli své smůlovatosti samozřejmě přeskočeno.) Drazí kandidáti na grafomany, v dnešní části uděláme přehled zatím nabytých vědomostí a pokusíme se – tentokrát koncepčně – z toho poslepovat Frankensteina, resp. jeho monstrum.

Náš cíl je prostý – musíme napsat román, který z nás udělá bohatého a slavného spisovatele. Ano, vím, nejsem ještě slavný ani bohatý, ale to všechno jen kvůli zpoždění vydání mých nejlepších děl. O čem jsem to…? Aha, píšeme superbestseller. Před sebou máme několik etap.

1) Analýza trhu. V podstatě nám vychází, že polskou fantastiku čte 0,025% Poláků (V Česku by to pravděpodobně mohlo být soudě podle prodaných českých knih trochu lepší. - pozn. OJ). Jenom takový kousíček z celkového úhrnu publikovaných knih ukousne polská fantastika –dvacet románů našich autorů při zhruba čtyřiceti tisících titulech vydávaných u nás ročně (Nadprodukce knih tedy není jenom českým specifikem. - pozn. IP). Pouze ojedinělé případy, např. Sapkowski (nemám ho rád, ale v tomhle mu musím vzdát čest) jsou s to prodat třeba i milión svých knih. Tímto svou analýzu skončíme. Trh je tedy schopen vstřebat, řekněme, sto tisíc výtisků našeho bestselleru. Je tedy o co bojovat. Ne, na otázky o prodejnosti mých děl neodpovídám! Falešná skromnost je přirozenou vlastností každého velkého spisovatele.

2) A nyní analýza našich profesionálních dovedností. Ha ha. Opravdový grafoman se takovými kravinami nemusí rozptylovat. Jestli se to čtenářům nelíbí, tím hůř pro ně. A teď už úplně vážně – bez pečlivé a pozorné redakce našich děl se bohužel neobejdeme… Ale vědomí vlastních nedostatků nás nesmí odrazovat od zkoušení. Zkušenost se získává bojem. Mimo to historie ukazuje řadu lidí, kteří vešli do nakladatelství z ulice a stali se slavnými. O tom, jak je to, co jsme napsali, hodnotné, se dozvíme až po vydání díla. Jestliže bude jazykově správné, šance na tisk značně vzrostou.

3) Vyjasníme si, co a pro koho píšeme. Jak jste si určitě domysleli, tohle se váže k bodu jedna. Jde zkrátka o to, že si rozmyslíme, jestli to má být pro chlapce nebo pro děvčata, v jakém věku a proč zrovna fantastika.

4) Zamyslíme se nad rozsahem. Myslím, že optimální je rozpětí mezi 250 a 300 stranami. Druhý díl může – a dokonce musí – být tlustší. V podstatě si myslím, že knihy pro děti by měly být stejně tlusté jako knihy pro dospělé, nebo i tlustší. Tento pohled se mnou, bohužel, většina nakladatelů nesdílí. Ale až napíšu bestseller, stanu se sám vydavatelem, takže se tím nemusíte trápit.

5) Zhruba si rozmyslíme, o čem to bude a na základě toho vymyslíme název. První název bude jen pracovní – musíme si sami pro sebe vyjasnit, o čem budeme psát. Jestliže se název ukáže být přesný - žádná potíž, necháme ho. V případě omylu ho měníme, dokud se nám nebude líbit… Dobrý název je velmi důležitý. To on, umístěný na obálce, zve k otevření.

6) Řekněme, že název je čepicí, kryjící vaše monstrum nahoře. Teď je řada na fabuli, čili kostře. Shodně s logikou doktora Frankensteina budujeme odzdola nahoru – čepice nám jenom ukazuje, kde máme skončit. Aby netvor pevně stál na nohách, musí být končetiny silné. Nejméně do poloviny knihy musí být děj soudržný a logický, aby vtáhnul čtenáře. Naše bestie může mít několik nohou – to budou paralelní dějové linie. Jedna linie však musí být hlavní – tuto nohu uděláme silnější, ostatní mohou být slabší. Nohy se musí někde sbíhat, nejlépe v klíčových bodech děje. Všechny nohy – pokud neskončí dříve – se musí spojit v lebce. Lebka je finále… Je třeba dbát, aby žádná noha nekončila ve vzduchu – všechny linie je třeba nějak zakončit. Jestliže nevíme kudy kam, zabíjíme hrdiny. Ruce pomíjím, nepasují mi do mé anatomické koncepce.

Na takto připravenou kostru připevníme jako šlachy osudy rozmanitých hrdinů. Jak už jsem vzpomněl, přinejmenším ti hlavní musí být sympatičtí a ve věku čtenáře. Proti pozitivním hrdinům postavíme ty negativní – tedy záporáky. Šlachy se budou samozřejmě křížit, spojovat, dělit, přerušovat, atd. Už máme skelet a šlachy, takže to všechno musíme zabalit do masa. Co je masem? Všechno, co vyplňuje knihu a má rozmanité spojení s dějem, např. exotické zájmy a rituály hrdiny, vyznavače Baala, zkoumání DNA ufonů, lingvistická analýza tocharštiny, kterou mluví jediný žijící svědek katastrofy UFO, atd. Silná kostra je základ, ale maso dodává našemu dílu chuťové kvality. Zbývá jen přiobléci to kůží, aby to nějak vypadalo. Proto tam mrskneme popisy přírody, vnitřního vybavení, prostě věci tohoto typu. Akci nám to sice dopředu neposune, ale dovolí to čtenáři chytit dech a vylepšuje estetický vzhled našeho netvora.

7) Přejděme k nervovému systému. Co jsem napsal výše, stačí, aby byl náš výtvor meritorně správný (hej, že jsem to napsal krásně vědecky…!). Zbývá to nejdůležitější. Nedávno jsem se zmiňoval o připoutávání čtenářovy pozornosti. Znovu tedy přidávám hrst krátkých rad: tvořme protivenství. Naši hrdinové musí od první do poslední strany bojovat. Je třeba se vyhýbat situaci, kdy je vítězství jisté… Vrhněme proti nim vše, co vymyslíme. Kopejme je do zadku, jak se dá. Kolikrát čtenáře napadne, že se hrdinové konečně dostanou do bezpečí, tolikrát musí být rozčarován.

Zvedněme sázky vysoko. Kdyby Tolkien prostě jen popsal výlet k vulkánu, zajímala by ta kniha nanejvýš geology. Proto musí být sázky vysoko. Musí jít o hodně. Čím více, tím lépe. Samozřejmě, ani zde není dobré přehánět. Když se čtenář po sté dozví, že jenom náš hrdina může zachránit lidstvo, mrskne knihou o stěnu, a co hůře, bude mít pravdu. Ale i boj o prosté věci je možné popsat tak, že se zdá důležitý.

Nechávejme falešné stopy. Ve chvíli, kdy se naše knížka stane předvídatelnou, jsme prohráli. Čtenář čte a ví, co se stane příště. A prská. Znudí se, znechutí… Proto je třeba ho občas podfouknout. Ať se mu zdá, že ví, co se stane. Tehdy mu vypálíme rybník. Dostanou se ke kráteru, aby tam hodili artefakt, a zjišťují, že vulkán vyhasnul…

Došli jsme na konec instrukcí. Teď je před vámi domácí úkol. Musíte to všechno promyslet a vyvodit z toho závěry. Každá kniha před napsáním „dozrává“ v hlavě, často mnoho měsíců, nebo i let. Člověk se někdy po napsání pár kapitol zastaví a začíná uvažovat, co dál. To je zdravý a přirozený jev. Před vámi jsou měsíce konstruování skeletu, dopasovávání kostí, šlach a svalů, zkoušení, zda se jedno hodí k druhému a jak to bude vypadat v pohybu.

Potom přijde čas napsat první větu, první odstavec, první stranu. Přijde čas ukázat svého génia a sbírat ceny od nadšeného obecenstva. Přijde čas, kdy je měsíce kumulovaná energie vybita v podobě jednoho oslepujícího záblesku, zaměřena na tvořené monstrum, kterému dodá život a přinutí čtenáře hledat v kapsách poslední koruny, odložené na pivo. Protože o tohle při psaní bestsellerů v podstatě jde. Musíte vytvořit něco takového, aby si čtenář místo piva koupil vaši knihu a po jejím přečtení neměl pocit, že prohloupil. Náš bestseller mu musí dát víc rozkoše, než vypití osmi lahví „malvazu“(v přepočtu na české ceny lahvového piva a knih je to tak dvacet lahváčů. - I.P.).

Jestliže to dokážete, svět vám leží u nohou.

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník