VOSTRÁ MAGGIE

JAK MĚ NAJALI:

Měla jsem problémů nad hlavu, nejen s těma dárečkama, co mi Guaritora posílala na sál. 

   No, sál… Tak se o tom mluvit nedalo. Železnej stůl, na kterej se jen tak tak vešlo tělo zraněnýho válečníka. Nedejbože, aby jich přivezli víc. Dělala jsem, co se dalo, abych všechny ty chlapy dostala zpátky na bojiště. A tím myslím zpátky do ulic, kde si Guaritora vyřizovala svý účty. 

   Jestli mi to připadalo dětinský? Jo. Jestli jsem si od života slibovala víc? Jasně. Ale aspoň jsem měla co jíst. A navíc jsem se toho hodně naučila. Je dost složitý stát se doktorkou, když jste ženská. A pokud navíc nemáte prachy, je to nemožný. 

   Teda. Já to dokázala, ale byla za tím spousta dřiny. Většinu času jsem trávila v týhle díře. Dokud se jednou neobjevil ten Silverpotův člověk.

Věděla jsem, že se Silverpot snažil Guaritoru zničit. Jen jsem si nepřipadala dost důležitá, aby poslal někoho na mě. Přesto jsem byla ostražitá. Když jste se zapletli s mafií, neměli jste jinou možnost. A tak, když se na mým sále objevil ten muž v klobouku, skočila jsem po něm se skalpelem v ruce. Lékaři nemají problém najít na krku to správný místo. Nebránil se. Jen tak stál a usmíval se. 

   „Vidím, že se vám neříká Vostrá Maggie jen tak.” 

   „Co chcete?” 

   „No tak, Maggie, jsem váš přítel. Mým jediným úkolem je dostat vás z téhle páchnoucí díry.” 

   „O co jde?” udeřila jsem na něj. 

   „Pan Silverpot vám nabízí velmi lukrativní místo na palubě své vzducholodi.” 

   Tomu jsem se musela zasmát. „Tomu mám jako věřit? Silverpot nenávidí Guaritoru.” 

   Muž se nepatrně zamračil. „Pan Silverpot netrpí předsudky. A dokáže ocenit nadané jedince. I když někdy dělají chyby. A teď, nemohli bychom se posadit? Bylo by to příjemnější. Pochybuji, že byste mi tady mohla nabídnout šálek čaje, ovšem i tak vaší pohostinností nepohrdnu.” Povzdychla jsem si a pustila ho. Jednomu by prokecal díru do hlavy. 

   „Abyste věděl, mám tu čaj. Pravděpodobně už vystydl, ale…” 

   „Jeden můj starý přítel vždy říkával, že čaj se nikdy neodmítá.” Zavrtěla jsem hlavou. Ten chlap byl pěkně otravnej.

   To, že jsem mu nabídla čaj, byl dobrej krok. Ani on nemohl mluvit, když pil. Jenže to vždycky zabralo jen pár vteřin. 

   „Vynikající. Guaritora zjevně své lékaře neodbývá.” Znova usrkl a rozhlídl se po místnosti. „S výzdobou to nepřeháněli, ale člověk nemůže mít všechno, že?” Zajímalo mě, jestli konečně přestane kecat o ničem a přejde k věci. Po pár dalších větách jsem se toho dočkala. 

   „Víte, práce pro pana Silverpota má mnohá kouzla. Tak například dostanete jakékoliv vybavení, můžete se rozloučit s tímto místem. Práce na vzduchu by vám jistě prospěla. Chápu, že je vzrušující spolupracovat s Guaritorou, ale já mluvím o opravdovém dobrodružství.” 

   „A proč chcete mě?” 

   „Máte talent, a pan Silverpot se zajímá o nadané jedince.” 

   „Jo, něco takovýho jste naznačil.” 

   Uchechtl se, a potom se mi podíval přímo do očí. „No, tak! Slečno Maggie, oba víme, že už jste tímhle životem unavená a znuděná. Kdo by nebyl? Věřte tomu, nebo ne, vím, čím si procházíte. Měla byste zvážit nabídku pana Silverpota.” 

   Povzdychla jsem si. Měl samozřejmě pravdu, ale já přece nemohla okamžitě uvěřit někomu, kdo se ke mně dostal tak blízko, aniž bych o tom věděla. Před domem vždycky stálo pár bouchačů, co mi mělo krejt záda, dost blbejch na to, aby se nedali překecat, a dost přeplacenejch, aby se nedali uplatit. Ale tenhle chlapík se přes ně dokázal dostat a na svejch parádních šatech neměl ani stopu po nějakým zápasu. 

   Jenže jsem pořád byla dost zvědavá. Na vzducholoď jsem se nikdy nedostala, cena za lístek byla obrovská, a teď mi za to dokonce něco nabízeli. Zatímco jsem v hlavě porovnávala všechna pro a proti, muž si nalil třetí šálek čaje a furt mě soustředěně pozoroval. A usmíval se čím dál tím víc, asi mu došlo, že se nakonec rozhodnu pro tu šílenou plavbu. 

   „Jestli odejdu, Guaritora po mně půjde. Budu potřebovat ochranu. Nemůžu riskovat, že mě odhodíte, až pro vás odvedu špinavou práci. Už tak si podepisuju rozsudek.” 

   „Pan Silverpot své lidi neopouští, Maggie,” řekl muž s vážnou tváří. „Sama jste řekla, že Guaritoru nemůže vystát. Pokud byste řekla ne, nepřimhouřil by oči jen kvůli vašemu talentu. Byla byste odepsaná.” No. Ta věta vyřešila spoustu věcí. 

   „Dobře. Ale musím odsud vypadnout hned. Potřebuju azyl, aspoň dokud se neodlepíme od země.” Zase se usmál. 

   „Tedy račte, nebudete muset čekat dlouho, místa v posádce se plní rychle.” Pokrčila jsem rameny a vydala se za ním. Čert vem Gauritoru!