MARTHY CURL

JMÉNO: velitel Marthy Curl

VĚK: 22

MÍSTO NAROZENÍ: Washington, D. C.

POVOLÁNÍ: strážník městské hlídky

AKTUÁLNÍ STAV: rozhodl se vycestovat do Anglie, aby nasbíral zkušenosti

ZÁLIBY: zákon a pořádek, střelba

ZÁZEMÍ: pochází z měšťanské rodiny

RODINNÉ VZTAHY: neznámé

JAK MĚ NAJALI:

    Když jsem přijel do Anglie, myslel jsem si, že ve staré vlasti načerpám zkušenosti ke kvalitnějšímu bránění spravedlnosti. To jsem se mýlil. Londýn nebyl zrovna městem ctností. Procházky v temných uličkách, ze kterých každou chvíli vyskočila nějaká nepříjemnost, mě omrzely již po pár dnech, a tak jsem se rozhodl navštívit městskou hlídku a požádat o práci. Zrovna, když jsem se chystal otevřít dveře, vyřítil se z nich starší muž. Dost jsem se vyděsil. 

   „Co tu děláš, mladej?” řekl s vojenskou razancí, takže jsem mu musel odpovědět, ačkoliv mu do toho samozřejmě nic nebylo. 

   „Chtěl jsem zažádat o práci u hlídky, nabrat zkušenosti…” 

   „Pche!” uchechtl se. „Zaoceánskej, co? Kašli na to, tady se nic dobrýho nepřiučíš.” 

   „Jak to myslíte?”

   „No, tak podle toho, jak seš mladej, máš pravděpodobně ještě dost ideálů…” 

   „Nejsem zas tak mladý!” 

   „Ale, prosím tě! Jestli chceš dělat něco pro spravedlnost, vyhýbej se hlídce obloukem. A radši se vrať zpátky do kolonie…” Nelíbilo se mi, jakým tónem mluvil, a když se měl k odchodu osmělil jsem se a oslovil ho. 

   „Já chci dělat dobro.” Rozesmál se, ale neotočil se. Vzal jsem všechnu svoji kuráž a doběhl ho. „Vy zjevně víte, jak na to, tak mi to ukažte!” Pořád pokračoval v chůzi. „No, tak! Pátráte na vlastní pěst, co? Jste mstitel! Ale potřebujete pomocníka, věřte mi!” 

   Konečně se zastavil. „Máš odvahu, mladej, to se cení. Možná nejseš tak beznadějnej případ.” 

   „To teda nejsem!” řekl jsem hrdě, ale zase jsem se stáhl, když jsem viděl jeho pohled. 

   „Dobře, mladej, takže ty bys chtěl bejt hrdinou. Zachraňovat dívky v nesnázích a tak dál, nevím, co všechno to obnáší...” Zapálil si doutník a foukl mi kouř do obličeje. Nezakašlal jsem, ani nezavřel oči, i když mě pálily jako čert. 

   „Tak na to zapomeň! Tady hrdinové nepřežijou, tady si vybíráš mezi zlem a větším zlem. Takže na princezny ve věžích zapomeň.” 

   „A jak to děláte vy?” 

   Uchechtl se. „Po svým.” 

   „Fajn, tak mě to naučte! Třeba se od menšího zla dostaneme k něčemu lepšímu.” 

   „O žádným menším zlu nebyla řeč!” a pak zamumlal: „Ale vy zaoceánský se na všechno vždycky díváte šíleně pozitivně…” 

   Byl jsem rozzlobený, ale rozhodl jsem se toho podivného chlápka nepustit. Měl jsem pocit, že mě může něco naučit. Trvalo to ještě dost dlouho, ale nakonec povolil. 

   „Dobře mladej, beru tě za slovo. Nakonec jestli se tu objeví jeden slušnější člověk, možná to s tímhle městem nebude tak strašný.” Tu větu si pamatuju a budu si ji pamatovat navždycky, protože jsem od té chvíle vstoupil do nekonečného kruhu lidské zkaženosti. A můžu s čistým štítem říct, že jsem vždycky volil to menší zlo, a někdy, snad nepřeháním, jsem měl pocit, že se pomalu začínám blížit k tomu úplně nejtitěrnějšímu dobru.