OTEC BENEDIKT

Probudil jsem se do dalšího božího dne. A měl jsem zvláštní předtuchu, že tento den bude výjimečný, že Pán nasměruje mou cestu po trochu jiné dráze, než po jaké jsem dosud spěl. 

   Pomodlil jsem se. Posnídal něco skrovného a vydal se meditovat do klášterního sadu. Když tu jsem si povšiml podivného muže v cylindru. Stál u vzrostlé hrušně, která již začínala plodit malé hruštičky. 

   „Velebný otče,” oslovil mě. 

   „Jen otče, synu, otče Benedikte.” 

   Trochu se uklonil. „Jistě, otče.” 

   „Copak tě přivádí?” zeptal jsem se toho zvláštního muže. 

   „Připravuji výpravu. Výpravu do vzdálených končin světa, na které bych potřeboval duchovní podpory.” 

   „A kampak míříš, synu?” 

   Pousmál se. „Nemířím nikam, jen se snažím sehnat posádku pro pana Silverpota.” 

   Přikývl jsem. Znal jsem pana Silverpota z vyprávění. Zdál se jako člověk, co věděl, co chce. Velmi vlivný, neřekl bych nijak nábožensky založený. A tak mě překvapilo, že si vyžádal zrovna mě, coby služebníka Boha a církve pí-anů. Většina mě tehdy považovala za pomatence, blázna uctívajícího nějaké zlaté tele. Mysleli si, že jsem pomýlen, že následuji jediného pravého Boha a jeho učení. A tento muž ve mě, zdá se, věřil. Dokonce si vyžádal přímo mou maličkost. Zjevně byl velmi osvícený. 

   „Pan Silverpot chce vyrazit po stopě bájného ostrova plného pokladů, jež se vznáší nad zemí daleko od očí nevěřících.” Ten muž velmi pěkně mluvil. Jazyk jako stříbro byl mezi námi, služebníky božími, velmi ceněný. 

   „Byl jste někdy na pí-anské bohoslužbě?” zeptal jsem se. 

   „Mnohokrát,” usmál se ten milý muž. Věděl jsem, že lže. Ale bylo mi to jedno. Začínal jsem přemýšlet o té pouti. Nikdo přesně nevěděl, kde ten ostrov leží, a mně bylo více než jasné, že pokud by ho Bůh někomu ukázal, byl by to člen naší církve. Ve vší skromnosti jsem věděl, že je beze mě výprava odsouzena k neúspěchu. 

   „Víte, vaše přítomnost je důležitá nejen proto, že je to přání pana Silverpota, ale i kvůli členům samotné výpravy.” 

   Zarazil jsem se. „Jak to myslíte?” 

   „Pan Silverpot touží po úspěchu této expedice, vkládá do ní veškeré své naděje, a proto najímá i ty, kteří za sebou nemají příliš čestnou minulost.” Nebyl jsem překvapen, ale znervóznělo mě to. 

   „Koho tím míníte?” 

   Muž sklopil hlavu. „Loď potřebuje zkušené řízení. A my oba víme, že nejzkušenější vzduchoplavci jsou často k nalezení mezi piráty.” 

   Přikývl jsem. „Ano. Tato skutečnost je mi známá. Ovšem pro služebníka božího není žádná výzva dost velká.”  

   Zasmál se. „Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout. A věřte, že bloudících duší na palubě najdete spoustu. Nejen mezi piráty.” Chvíli jsme mlčeli. Myslel jsem, že už odjede, ale zjevně měl něco na srdci, a tak jsem se zeptal. „Copak tě trápí, synu?” 

   „Nic. Jen jsem zvědavý. Počítám, že mi nemůžeš říct mnoho… Ale je pravda, že vaši mniši mají… eh, zvláštní výcvik?” Rozesmál jsem se zplna hrdla. Samozřejmě jsem věděl, co se říká. Že jsou pí-ani vlastně speciální jednotkou posvěcených rytířů. 

   „Víte, budu upřímný,” řekl jsem tomu suverénnímu chlapíkovi, ze kterého ta jeho jistota ve chvíli opadla. „Když se dostaneme do potíží, uvidíte sám, čeho jsou boží služebníci schopni.”

   Zjevně mu to stačilo. Rozloučil se. Uklonil se a odešel. Já dokončil den, jako kdyby byl stejný jako všechny předchozí. A jen svým nejbližším jsem se zmínil o té návštěvě a oni souhlasili, že mě budou doprovázet na ten tajuplný ostrov.