BRATR ADALBERT

JMÉNO: bratr Albert

VĚK: 23

MÍSTO NAROZENÍ: neznámé

POVOLÁNÍ: mnich

AKTUÁLNÍ STAV: v církvi pi-anů, pomáhá otci Benediktovi

ZÁLIBY: modlení, čtení Pible

ZÁZEMÍ: neznámé, pravděpodobná kriminální minulost

RODINNÉ VZTAHY: neznámé

JAK MĚ NAJALI:

Můj život začal vstupem do církve pí-anů. Nerad vzpomínám na to, co bylo před nimi. Byl jsem úplně jiný člověk. Ale nakonec jsem našel cestu, a to hlavně díky moudrým radám otce Benedikta. Nebyl jen otcem z titulu, bral jsem ho i jako skutečný vzor. 

   Naučil mě veškerému svému umění, a dokonce si myslím, že i on si mě oblíbil. Možná je to rouhání, ale kdyby tomu tak nebylo, přece by mě neoslovil s věcí tak závažnou, jakou byla cesta na bájný ostrov pokladů. A on za mnou přišel. 

   Bylo krásné odpoledne, seděl jsem v hloučku bratrů a sester, když na mě naléhavě zamával. Omluvil jsem se společnosti a šel za ním. 

   „Copak se děje, Benedikte?” optal jsem se. 

   „Dostal jsem nabídku, kterou nemohu odmítnout.” 

   „A proč s tím jdeš za mnou?” 

   „Hodila by se mi pomocná ruka, jak se říká.” 

   „O co jde, smím-li se ptát?” 

   „Slyšel jsi už někdy o ostrově pokladů?” 

   Usmál jsem se. „Povídačka pro děti!” 

   „Alberte, copak nevíš, že na všem je zrnko pravdy?” řekl vlídně, ale bylo vidět, že se trochu zlobí. „Ostrov pokladů existuje, a někteří lidé zjevně i tuší kde. Chtějí, abych se s nimi vypravil toto místo hledat.” 

   Vydechl jsem. „To je úžasné!” 

   Pokýval hlavou. „Ano. Jenže pochybuji, že by se obešli bez duchovního dohledu, navíc si jistě uvědomuješ, jaké je taková vzducholoď semeniště hříchu!” 

   „Jak to myslíš?” 

   „Piráti, neznabozi, šílenci…. Takoví lidé se plaví oblaky. A naší mravní povinností je navést tyto ztracené ovečky na správnou cestu.” Souhlasil jsem. O ztracených ovečkách jsem věděl své. 

   „Chápu to tedy správně, že jsi nabídku přijal…” 

   „Vskutku. A byl bych rád, kdybys mě na té cestě doprovázel.” 

   „Samozřejmě!” vyhrkl jsem možná až příliš horlivě. 

   „Jen, klid, mladý muži,” zasmál se. „Musíme mít oči na stopkách, aby nás ten nespoutaný život blízko nebi nesemlel! Je to nepřátelské území. Staneme se vlastně misionáři, a dobře víme, co se nebohým misionářům může stát.” 

   Přikývl jsem. Nerad bych skončil v žaludku kanibala, nebo jiné potvory. Ani mučení se mi příliš nezamlouvalo, ale dobrodužštví bez toho rizika by samozřejmě nebylo dobrodružství. A tak jsem se rozhodl.