DAVE WINDSTALKER

JMÉNO: Dave Windstalker

VĚK: 23

MÍSTO NAROZENÍ: Londýn

POVOLÁNÍ: důstojník královského letectva, pirát

AKTUÁLNÍ STAV: první důstojník Kpt. Shadowhunter

ZÁLIBY: pirátství, létání

ZÁZEMÍ: neznámé

RODINNÉ VZTAHY: neznámé

JAK MĚ NAJALI:

Den, kdy jsem opustil službu vlasti a vrátil se zpátky k životu piráta si pamatuju moc dobře. Měl jsem zrovna volno, chtěl jsem se vytratit do města a najít nějakou pořádnou krčmu, když jsem spatřil postavu, která se do zdejšího uniformovanýho místa ani trochu nehodila. 

   Nevěřil jsem vlastním očím. A o to víc mě překvapilo, když zamířila ke mně. Když jsme se naposledy viděli, mířila na mě pistolí. Jenže jsem nebyl výjimkou. Po ztrátě Drakana takhle komunikovala s každým. 

   Už z dálky si mě měřila přezíravým pohledem. Pak spustila: 

   „No, podívejme se! Důstojník královskýho letectva, to se nám chlapec vyšvihl.” 

   Povzdychl jsem si. „Co tu děláš? Měl bych tě zavřít.” 

   Zamračila se. „A za co? To nemůže ubohý civilista vstoupit na posvátnou půdu velkých vzduchoplavců?” 

   „Technicky vzato jsi pořád pirát. A co vím, dokonce obviněná z vraždy.” 

   „Pche! Přesně proto jsem tu v bezpečí. Koho by napadlo, že kriminálník přijde rovnou do nepřátelskýho ležení?” Zase ta její pokroucená logika. Musel jsem se usmát. 

   „Tak co chceš, Shadowhunter?” 

   „Pro tebe vždycky a jedině kapitán Shadowhunter!” Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. 

   „Někde jsem slyšel, že definice kapitána zahrnuje… Co jen to bylo? Ahá! Vlastní loď!” 

   Protočila oči. „Špatný vtipy jsou součástí důstojnickejch zkoušek, nebo je dostaneš až s frčkama?” 

   „Podle všeho jsou v těch kapitánskejch…” Viděl jsem, jak se zasekla. 

   „Kapitán Dave? Tak to zní pěkně hloupě.” 

   „Jestli jsi přišla na přátelskej pokec, mohli jsme se sejít někde v soukromí.” 

   „Blbost! Bojíš se, že tě vyhodí, když budeš mluvit s kriminálním živlem?” Zavrtěl jsem hlavou. Tohle nemělo cenu. 

   „Tak to vybal, o co jde?” 

   „Hele, budu upřímná. Já nemám ráda tebe, ty nemáš rád mě…” 

   „To jsem nikdy neřekl!” 

   „Na tom nezáleží. Jsem v průšvihu.” 

   Ušklíbl jsem se: „To je mi novinka!” 

   Varovně vztyčila prst. „Ta věc s tím Lexleym… Musela jsem souhlasit s jedním kšeftem.” 

   „V čem zas jedeš?” 

   „Ále. Spíš v čem lítám.” Zablesklo se jí v očích. Už jsem to viděl, když jsme se ještě plavili na Drakanu, vždycky, když jsme vyráželi do akce. 

   „Ne!” vydechl jsem. „To nemyslíš vážně! Kapitán Shadowhunter se vrací za kormidlo?” 

   „Jo, jenže v pěkně nepřátelským prostředí pracháčů a vyfintěnejch magorů.” 

   „A proč jsi tady?” Začínalo mi svítat. Viděl jsem, jak se jí to nechtělo vyslovit. Přišla mě požádat o pomoc. 

   „Neříkej, že ti to tu neleze krkem! Sice si lítáš, ale máš pěkně přistřihnutý křidýlka. Navíc ty rozkazy! A… Sakra kterej slepej magor navrhoval ty uniformy?” Vážně to nechtěla říct přímo… 

   „Takže ty chceš, aby se důstojník královskýho letectva dal do služeb kapitána kriminálního živla?” 

   „Tos řekl ty!” vykřikla vítězoslavně. „Jde o to, že právě teď potřebuju člověka, kterýmu nejmíň nevěřim, na svý straně.” Mávla rukou, jako kdyby odháněla mouchu. „Takže zahoď tu, co to sakra… královskou modř, nebo co to je, a koukej se nalodit pod starou dobrou vlajku.” 

   Rozhodl jsem se, ale chtěl jsem ji nechat čekat. To, že si tehdy myslela, že mám něco společnýho se zmizením Drakana, se mě dotklo. „Pod starou vlajkou? Pochopil jsem to tak, že si tě najali!” Čekal jsem, že po mně skočí, ale jen se usmála. 

   „To si možná myslí oni, ale jaks to říkal? Technicky vzato jsem pořád pirát…”