Embedded Files
Tallizienské lesy se rozkládají uprostřed Aesterrie, obrovské a rozlehlé, jak tomu bylo vždy. Jsou místem, kde se začala psát historie. Místem, které obydleli elfové a zbudovali na něm rozsáhlou a mocnou říši. Na některých místech jsou prostupné pro smrtelníky, jinde, na nebezpečnějších místech, jimi dokážou putovat jen jejich obyvatelé. A právě uprostřed jednoho temného hvozdu leží městečko Hradec, poutní místo, které má jeden zvláštní úkol. Musí chránit artefakt, nejmocnější dosud známý předmět na Kontinentě. Jedinou věc, která dokázala zabránit Zkáze zlikvidovat život v Aesterii.
Hradec je nádherné město, pravá pýcha elfské architektury. Kruhovému půdorysu města vévodí Velký skleněný palác s Ceremoniálním sálem s Kouzelným stromem. Kolem Velkého paláce je park s prostorem pro odpočinek a zábavu obklopený menšími skleněnými paláci, které v dobách oslav obývají případní návštěvníci. Během slavností se o vše samozřejmě starají elfové, neboť právě jim byla udělena výsada chránit mocný artefakt.
(Faeral: Významná elfská města, svazek III. )
Psal se rok 6420, sto let od nalezení artefaktu, a ve městě Hradci se schylovalo k velkým oslavám. Místní elfové, zasvěcení artefaktu, se starali o poslední drobnosti, které městu chyběly k dokonalosti. Na následujících pár dní měli poskytnout komfortní prostředí družinám tří nejmocnějších mužů Aesterrie, uznávaných členů Malé rady. Tajemného mága Mis’Chaerona Bana, váženého trpaslíka lorda Bazagora a samozřejmě Velkého Adamaara Le’rberiela. Družiny dorazily vpředvečer oslav, avšak elfy překvapivě nevedl jejich vládce, ale jeho učednice Mirean Me’Cariel.
„Kde je ten zpropadenej elfík?“ rozčiloval se Bazagor. „Pozve si kamaráda, a přitom není doma! To jsou pořádky.“ Vznešený elf za pultíkem, u kterého si trpaslík stěžoval, se zamračil. Vysvětloval to už popáté a Bazagor stále nebyl spokojený. Nemohl pochopit, že tu Adamaar jednoduše není. A on měl přitom právě na práci daleko důležitější věci. Jako správce zodpovídal za všechny skleněné talíře a stříbrné příbory a už se mu donesly zvěsti, že někdo něco rozbil.
Povzdechl si a zkusil to znovu: „Velkého Adamaara jistě zdržela nějaká neodkladná povinnost, bude tu doufám zanedlouho. Oslavy stejně oficiálně začínají až zítra, mylorde.“
„Ale s mylordem mi jdi k šípku,“ zamumlal si pro sebe trpaslík.
„Copak se tu děje?“ ozvalo se Bazagorovi nad hlavou. Otočil se a spatřil, jak ze schodiště schází žena v tmavě modrých šatech. Byla to tarnaertka, temná elfka.
Správce si odkašlal. „Lord Bazagor se stále dožaduje Velkého Adamaara Le’rberiela a není s to pochopit, že ten již dnes nedorazí.“ Elfka pokývala hlavou a vyzvala Bazagora, ať ji doprovodí do zahrad. Zároveň nechala vzkázat i pro mágského Představeného. Bazagor trochu nabručeně souhlasil a vyšel ven.
„Jsem Tyirien, kněžka měsíční magie a Adamaarova učitelka a přítelkyně,“ představila se elfka, zatímco vedla stále trochu nespokojeného trpaslíka a zamyšleného mága hradeckými zahradami plnými barevných květů a vysokých štíhlých stromů. Kráčeli po cestičce dlážděné bílým kamenem. Každou chvíli se stáčela a rozdělovala do dalších zákoutí zahrad. „Nevím, kde přesně se nyní nachází, ale do zítřejších oslav se jistě ukáže. Zatím přenechal úlohu hostitele mně a já doufám, že to se mnou jeden den přežijete,“ řekla s úsměvem.
Trpaslík se ušklíbl. Mis’Chaeron se ale mračil: „Myslíte si, že bychom měli být neklidní, když se nestihl vrátit včas? Že nám něco hrozí?“
Tyirien pokrčila rameny. „Nemám jasné vize, všechno je trochu zmatené. Vím jen to, že někdo spatřil zvláštní pohyb na severu, pod Maarskými pustinami, nevím jak si to vykládat. Mé vidiny si protiřečí, promlouvají ke mně v hádankách. Navíc se v nich objevují lidé, kteří by měli být mrtví.“
„To zní podezřele. Skoro děsivě. Sto let je přece jen dlouhá doba. I pro elfy. Něco se mohlo změnit.“
Tyirien zavrtěla hlavou. „Zatím jsem necítila strach, nebo jeho potřebu. Myslím, že se něco změnilo, nebo změní. Ale nerozumím tomu.“
„A Adamaar? Jel snad na sever?“ zeptal se Bazagor trochu nazlobeně. „Na takovou výpravu by snad nevyrazil bez nás!“
„To určitě ne, jak říkám. Nevím, kam vedla jeho cesta. Asi se jen trochu zdržel.“
Během rozhovoru se trojice znovu dostala k cestě k Velkému paláci, právě včas, aby je zastihl běžící správce. Zastavil se a chvíli přerývavě oddechoval.
„Paní Tyirien, blíží se sem nějaká podezřelá skupina, nevím, co si o tom mám myslet, ale říkal jsem si, že byste to měla vědět. Pro jistotu jsem informoval stráže.“
„To není možné, do Hradce znají cestu jen elfové! Ostatní sem musí být dovedeni. Půjdu se podívat, co se děje, omluvte mě, pánové,“ řekla Tyirien a pustila se za správcem.
Mis’Chaeron s Bazagorem se na sebe podívali. „Myslíš si, že je to důležité?“ zeptal se mág.
Trpaslík zavrtěl hlavou. „To zas jen ušálci dělají ze štěnice koravola. Ale pokud se na Pustinách něco hejbe, měli bychom si na to dát bacha, protože na nakopávání démoních zadků už se cejtim trochu starej.“
„Dokud máme artefakt, nemůžou nám nic udělat.“
„To je sice fakt, ale stejně bych byl obezřetnej, nikdy nevíš, kdy se ze tmy vynoří draugar,“ řekl Bazagor zamyšleně. Oba mlčky pokračovali. V zahradách byla spousta ukrytých míst obehnaných stromy, ale také odpočinková místa s lavičkami a fontánami. Ptáci zpívali a všechno kvetlo, jako kdyby teprve začalo jaro, a to už byla půlka července.
Bazagor se otřásl. „Je to tady vážně jak v pohádce.“
„Také bych radši našel místo, kde je jen kousek stínu a žádné mořské panny plivající vodu.“
Bazagor se zazubil. „Pouštní příteli, bereš mi slova z úst!“
Cesta vedla dál kolem čtvercové louky s hustou tmavě zelenou trávou a velkým ohništěm ohraničeným kropenatými valouny. Okolo něj stálo pár bílých laviček s umělecky kovanými bočnicemi. Posadili se a dali se do přátelského rozhovoru, brzy je ale vyrušil křik.
„Lorde Bazagore, pane Mis’Chaerone!“ K oběma mužům se řítil nějaký elf a zběsile mával rukou. „Paní Tyirien vás volá, prý musíte přijít.“
Mis’Chaeron přimhouřil oči. „Co se děje?“
„Já upřímně moc nevím,“ vzdychl elf. „Ale paní Tyirien tvrdí, že je to důležité. Někdo sem přišel, což vůbec nedává smysl. V těchto lesích se vyznají jen elfové, nikdo jiný, ale kdyby to byli elfové, přece by paní Tyirien netrvala na vašem příchodu…“
Bazagor se usmál. „Třeba už se tu objevil náš mocný elfský hostitel, a proto nás volá.“
Posel pokrčil rameny. „Nevím, možná.“
„Tak už to neprotahujme a pojďme, ať tomu ušatýmu kvítku můžu sdělit svý rozhořčení nad úrovní jeho hostitelskejch schopností.“
...
Tyirien stála u hlavní brány a překvapeně sledovala příchozí skupinu. Zpočátku si myslela, že jsou to lidé, ačkoliv to znělo nepravděpodobně. Ale jak přicházeli blíž, došlo jí, že zdaleka nejde o lidi. Příchozí vypadali téměř démonicky, ale dřív než dala pokyn k útoku, projela jí hlavou vidina. Vidina, kterou už spatřila dřív. Skupina doputovala až k Tyirien, a tak si je elfka mohla prohlédnout. Ano, dřív byli lidmi, ale nějaké hrozné kouzlo je muselo přeměnit v něco jiného. Jejich kůže byla našedlá, zbrázděná jizvami a pokrytá válečným tetováním. Oblečeni byli do zvláštní tkaniny, která se trhala na vlající cáry přes kterou měli chrániče, nebo lehkou zbroj z černé šupinaté kůže. Ale Tyirien nejvíc zaskočily jejich oči, nikdy u žádné živé bytosti neviděla tak divoký a děsivý výraz.
Přímo před elfkou se zastavila postava v dlouhém černém plášti. Kápi měla staženou hluboko do obličeje, takže z ní vykukovaly jen pevně semknuté rty a jakési tenké černé paprsky na obou tvářích, které se ztrácely v temnotě pod tušenýma očima. Když postava stanula těsně před Tyirien, nadzvedla hlavu a oči jí zazářily ve večerním světle. Elfka potlačila výkřik, zachvátil ji podivný pocit, jaký zažívala při vidinách. Znala tu ženu, která se skrývala pod pláštěm, ale nevěděla odkud. Jen si byla stoprocentně jistá, že by už měla být po smrti.
Přesto zachovala chladnou hlavu a zdvořile pronesla: „Vítám vás v Hradci, jsem Tyirien, co vás sem přivádí? A kdo vůbec jste, poutníci?“
Postava v plášti vrhla na Tyirien upřený pohled. „Chci je vidět. Všechny tři. Oznam jim, že do Aesterrie zavítali urkh-ai vedení Bar’tarell Fri, královnou, chceš-li, a že i oni se chtějí zúčastnit oslav nalezení.“
Elfka překvapeně zamrkala. „Chceš mluvit se členy Malé rady,“ Bar’tarell přikývla. „Dobrá tedy. Pojď se mnou, ať si tvá družina zatím odpočine. Nechám jí donést nějaké občerstvení, ovšem její účast na oslavách budeš muset probrat přímo s Radou." Tyirien sdělila své rozkazy elfům, kteří ji doprovázeli. Potom vyzvala urkh-aiskou královnu ke kroku a společně zamířily k bráně.
„Promiň mi mou zvědavost,“ začala Tyirien po dlouhém opatrném mlčení, „ale jak jste se dokázali projít lesem?“
„Elfové až příliš přeceňují hloubku svých lesů. Cesta je po dnešním dni stále prošlapaná.“
„Musíš mít dobré oči, pokud si všímáš takových detailů.“ Bar’tarell mlčela. Tyirien pochopila, že se toho od podivné osoby pod kápí asi moc nedozví, a tak dál pokračovaly v tichosti.
Tyirien zavedla Bar’tarell do salónku ve Velkém paláci. Salónek byla malá místnost s několika pohodlnými křesílky a malými stolky rozestavenými v kruhu. Na stěnách byly umně vyvedené fresky dryád a v každém rohu stál sloup obtočený vyřezávanými růžemi. Tyirien nabídla Bar’tarell místo a sama si sedla naproti, potom poslala pro Bazagora s Mis’Chaeronem. Z přítomnosti neznámé královny byla trochu nervózní. Pořád nemohla z mysli dostat pocit, který v ní setkání vyvolalo. Její vidina byla nejasná, ale tak intenzivní! Bohužel si ji nedokázala vyložit. Po očku sledovala svoji společnici, ta však jen nehnutě seděla a mlčela. Pravou ruku měla křížem položenou přes břicho, kousek od vybouleniny pod pláštěm. Tyirien už dřív přemýšlela, jestli nemá trvat na jejím odzbrojení, ale nakonec se rozhodla nebýt nezdvořilá. Skutečnost, že může Bar’tarell kdykoliv tasit jí však na klidu nepřidávala.
...
Když dorazili členové Malé rady, Tyirien si trochu oddychla. Bazagor se zarazil v půli kroku, když pohlédl na osobu v plášti, ale snažil se to zamaskovat. Mis’Chaeron jen překvapeně povytáhl obočí.
„Pánové, toto je královna Bar’tarell Fri, trvala na tom, že s vámi musí mluvit.“
„Nikdy jsem o ní neslyšel,“ zašeptal Bazagor.
„Odkud pocházíš, paní?“ zeptal se Mis’Chaeron, aby zamluvil přítelovu neslušnost. Bar’tarell se otočila k mužům a pozvedla hlavu, kápi si nechala vyhrnutou tak, aby jí stále zakrývala čelo. Bazagor sebou trhl, když spatřil její tvář s tetováním a našedlou kůži.
„Ze severu. Z Maarských pustin.“
Tentokrát se neovládl ani Mis’Chaeron, unikl mu překvapený vzdech. „Z Pustin? Ale jak je to možné? Území Pustin je zničené, neplodné, nedá se na něm žít!“ Bar’tarell se pousmála. Byl to spíš úšklebek, ale Tyirien si aspoň ověřila, že má podivná žena nějakou mimiku.
„Posaďte se napřed, pánové, potom můžeme začít mluvit. Nechám donést víno, aby nám během rozhovoru nevyschlo v ústech.“ Mis’Chaeron se posadil po elfčině pravici. Mezi ním a Bar’tarell zůstalo jedno volné místo. Bazagor chvíli váhal, ale nakonec prázdné místo obešel a posadil se Tyirien po levici. Královna se znovu ušklíbla.
Všichni tři seděli naproti ní a napjatě očekávali, co jim neznámá žena řekne. Do místnosti vešel elf a donesl láhev s vínem. V tichosti nalil každému sklenku, a potom spěšně odešel. Tyirien oceňovala jeho profesionální sebekontrolu, ani na chvíli nevyšel z role, ani jednou se nepodivil nad přítomností osoby v kápi. Osoby, která stále ještě nezačala vyprávět, jen si je všechny prohlížela. Tyirien naskočila husí kůže, znovu v ní zahlodal nepříjemný pocit.
„Povídej tedy,“ vyzvala ji s předstíraným klidem. „Všichni věří, či spíš věřili, že jsou Pustiny neobyvatelné, zdevastované Zkázou a mocí artefaktu.“
„Je to prokleté místo,“ řekl lord Bazagor, možná až příliš horlivě.
„Nevíte nic,“ zasyčela Bar’tarell a na tváři se jí objevil rozčílený výraz. „Pustiny jsou úrodné, pokud víte, jak v nich žít. Pokud jste Proměnění. Tak jako já a můj národ.“ Tyirien si všimla, jak Bar‘tarell sevřela levou ruku v pěst.
Mis’Chaeron se na ni podíval a opatrně pronesl: „Mluvíš o novém národu, který žije na území Aesterrie, omlouvám se, pokud teď budu netaktní, ale kde se ten národ vzal?“
„Přesně, slečinko,“ souhlasil Bazagor. „Pěkně s tím ven, odkud jste, vy čerchmanti, vylezli?“ Tyirien po trpaslíkovi loupla ošklivým pohledem.
„Můj národ vznikl během války, stvořen z nejsilnějších lidských bojovníků, z těch, na které svá kouzla použil ten parchant Nekromant.“ Na chvíli se odmlčela a napila se vína.
„Mluvíš o Artenovi, sdílím tvé rozhořčení, ale stále mi to není jasné. Zkáza přece vyhladila celé lidské pokolení, nikdo nepřežil… Vím to, byl jsem tam. Přecházel jsem Maarské pustiny po ukončení války. Všude ležela jen mrtvá těla, ohořelé ostatky, ruiny, zmar…“ hlesl Mis’Chaeron. Tyirien postřehla mírné zachvění v Bar’tarellině tváři, záblesk v očích, který nedokázala rozluštit.
„Ano, všichni zemřeli,“ hlesla královna a podívala se přímo na Mis’Chaerona. „Ale někteří se vzepřeli smrti a znovu povstali. Ne jako lidé. Stali se Proměněnými, urkh-ai, národem, který přežil Noc. Zatracení a ztracení. Nacházela jsem je jako malé děti, vyděšené, zbídačené, překvapené, neboť my všichni jsme se vrátili zpátky z druhého konce. A takový zážitek vás poznamená, některé pohltilo šílenství, těm již nebylo pomoci, ale my ostatní jsme začali stavět svůj nový domov v troskách lidského království.“
Seděli tiše, nevěděli co říct. Bazagor se mračil a rozpačitě si pohrával se sekerou, Mis’Chaeron se díval do své sklenky a Tyirien si prohlížela obraz dvou tančících dryád. Bar’tarell promluvila se smutným, ale opravdovým úsměvem.
„Neberte mě špatně, nechci po vás teď lítost, chci jen, abyste mému národu neupřeli účast na oslavách konce Noci, neboť i my chceme oslavit chvíli našeho zrození a konec démonické nadvlády.“
„Po tvém vyprávění, nemůžeme odmítnout,“ řekla Tyirien.
„Bojovali jste i za nás. A ať na mě spadne balvan, jestli ne udatně!“ souhlasil Bazagor.
„Vím, že by bylo správné vás pozvat k oslavám, ale neměli bychom nic rozhodovat, ne dokud nejsme kompletní…“ zaváhal Mis’Chaeron.
Bazagor praštil sekerou o zem. „Sakra, ty mágu zatrápenej! Myslíš si, že je Adamaar vyžene? Co bychom to byli za gentlemány, kdybychom odmítli tu…“ vrhl pohled na Bar’tarell, „eh… dámu v nesnázích?“
„Ano, to by dáma v nesnázích nemusela přežít…“ poznamenala urkh-aika kousavě.
„Přesně!“ souhlasil trpaslík. „A navíc tu máme váženou Tyirien, která našeho elfíka zastupuje.“
Mis’Chaeron pokrčil rameny. „Dobře, nechtěl jsem vypadat nezdvořile, jen jsem chtěl ctít zásady Malé rady.“
„Prosím tě, Malá rada už přece téměř neexistuje, nezasedáme, když se nic neděje, každý máme svý vlastní problémy a Aesterria funguje, jak má. Jen se, slečno…“
„Bar'tarell.“
„Správně! Jen se, slečno, nenechte vyvést z míry velectěným mágem, pouštní vedro mu leze na mozek.“ Mis’Chaeron se zatvářil dotčeně a Tyirien se pousmála.
„Pošlu pro tvou družinu, nechť jsou ubytováni ve skleněném paláci. Potom svoláme všechny družiny k prvnímu seznámení vpředvečer oslav.“ Elfka se zvedla a vyšla z místnosti následována urkh-aiskou královnou.
Bazagor s Mis’Chaeronem zůstali sami. Trpaslík opřel sekeru, kterou do té doby nepustil z ruky, o křeslo a pohodlně se rozvalil. „Jde z ní trochu strach, co?“
Mis’Chaeron kývl hlavou. „Moc se mi to nezdá. Jsou stvořeni démonickou silou, nevíme, co od nich čekat…“
„Ále! Musím uznat, že je divný, když mrtvoly vstávají a chodí po světě, ale pokud to nejsou draugarové, ale celkem rozumné bytosti, i když ženský, dokážu se s tím smířit.“
„Myslím, že je v tom něco víc. Slyšel jsi Tyirien, nikdo kromě elfů sem netrefí. A potom si sem nakráčí celá družina nemrtvých… Možná jsem nedůvěřivý, ale zpřísnil bych ochranu artefaktu, nevíme o nich zhola nic.“
Bazagor souhlasně zabručel. „Máš recht. Gentlemán ano, ale vocaď pocaď!“
...
Tyirien se vrátila do svých komnat ve Velkém paláci a posadila se do křesla. Potřebovala přemýšlet. Živí mrtví… Národ, který sto let přežíval na nehostinných Maarských pustinách. To vysvětlovalo část jejích vizí a pohyb zaznamenaný na severu Tallizienských lesů. I část pocitu, který měla, když spatřila tvář urkh-aiské královny, ale nevysvětlovalo to, proč jí Bar’tarell přišla tak povědomá. Nevybavovala si, že by kdy potkala lidskou dívku, která by v ní zanechala hlubší dojem. Možná ji už kdysi viděla ve svých vizích, které předvídaly dnešní den, a zapomněla na to, nebo tomu nepřikládala přílišný význam.
Jenže ta žena se dokázala vyznat ve Stodském hvozdu. Tyirien pochybovala, že následovala prošlapanou cestu, elfové, kteří návštěvníky vedli do Hradce, byli velmi opatrní a určitě zahladili veškeré stopy. Že by urkh-aiskou družinu vedlo neochvějné štěstí, nebo snad kouzla? Z Bar’tarell žádné silné magické vibrace necítila. Také nevypadala jako čarodějka, ta by nesahala v ohrožení po meči. To, že poznala Mis’Chaerona s Bazagorem nic neznamenalo, ale způsob, jakým se na ně koukala a s jakým na ně mluvila, způsob jakým reagovala při zmínce o Malé radě… Ano, mohl to být jen projev obrovské pýchy, ale i tak…
Tyirien složila hlavu do dlaní. Měla nepříjemný pocit, že jí pravda uniká mezi prsty, takový, jako když si člověk nemůže vzpomenout na něco, co chvíli před tím bezpečně věděl. Tyirien si byla jistá, že jde jen o jeden malý detail. Věděla, že pocit, který z nemrtvé královny měla, byl příliš intenzivní, než aby byla jen nějakou anonymní lidskou dívkou. Lidskou…
Tyirien se prudce zvedla. Proč pořád nosí kápi? Najednou jí na mysl vytanul předvečer Adamaarova odchodu pro artefakt. Jak věštila smrt a překvapilo ji, že na cestu nastupují jen čtyři muži. Všechno jí došlo. Zatracená nemrtvá královna! Tyirien se pousmála. Rozhodla se, že udrží její tajemství, zatím ji bude opatrně sledovat.
„Paní Tyirien,“ někdo zaklepal na dveře. Elfka vzhlédla. „Brzy má začít setkání, chtěla jste, abych vás upozornila.“
„Ano děkuji, budu tam hned.“
...
Tyirien se ustrojila a zamířila do hodovního sálu. Místnost byla silně předimenzovaná, vešlo by se do ní klidně dvě stě strávníků, avšak teď jich u stolů sedělo stěží třicet. Přes svůj malý počet však dělali hodovníci hluk jako stádo splašených volů. Nebylo divu, v místnosti byl výkvět Aesterrie, největší dobrodruzi své doby, vybráni na základě náročných zkoušek, a tak si dokázali užívat života plnými doušky, neboť se jim kdykoliv mohlo stát, že se právě tenhle doušek stane posledním.
Od stolu trpaslíků se ozýval největší lomoz. Malí a podsadití obyvatelé Koravolských hor si hlasitě vykládali o svých dobrodružstvích a napínavé vyprávění podtrhovali ranami korbelů o stůl a šermováním vidličkami a noži. Tyirien to trochu znechutilo, a tak se zadívala k elfskému stolu. Většina obyvatel Lesů se distingovaně bavila, ale i mezi nimi se nacházelo pár tarnelse, kteří se hlasitě bavili a smáli, někteří dokonce zpívali. Od mágského stolu zaznívala plamenná diskuze. Tyirien si dokázala domyslet, že tématem byl jistě Mis’Chaeron Ban, jejich vládce a bůh. Pouštní národ byl hovory o svém vůdci posedlý. U posledního stolu seděli urkh-ai, bavili se divoce ve zvlláštním hrdelním jazyce, ale elfka vycítila mírnou nervozitu, která se linula od nečekaných návštěvníků. Vyhnula se jim a pokračovala podél až ke stolu postavenému kolmo k ostatním, u něho seděli vůdci jednotlivých národů. Bazagor se rýpal v talíři, a přitom stále podezřívavě pošilhával po nemrtvé královně. Urkh-aika se tvářila, že si toho nevšímá, ale způsob, jakým držela nůž, prozrazoval mnohé. Mis’Chaeron se rozhlížel po sále, a když spatřil Tyirien, zjevně se mu ulevilo.
„Dobrou chuť,“ popřála jim elfka.
„Copak chystáš na večer?“ zeptal se mág. „Zábavnou činnost, jež počne přátelské soupeření na oslavu jednoty,“ usmála se Tyirien. Mis’Chaeron tázavě pozvedl obočí, Bar’tarell se ušklíbla a Bazagor zabručel něco o poblázněných elfech.
„To jsou samozřejmě Adamaarova slova,“ vysvětlovala Tyirien. „Celý program plánoval on, dnes půjde o nějaké speciální cvičení na zjišťování zeměpisných a historických faktů na nepřátelském území.“
„A nějaký koncept, tahle zábava má?“ zajímal se Mis’Chaeron.
„Samozřejmě. Ale víc toho zítra vysvětlí Adamaar, teď se jen zběžně seznámíme. Máme také s kým, že?“ zamrkala na Bar’tarell.
„Je fakt,“ zamumlal Bazagor, „že se po těch tvých nemrtvých…“
„Urkh-ai!“
„Přesně! Tak že se po nich kouká celý sál. I moji bojovníci se diví, co to sem přišlo za podivnou skvadru.“
„Nepřekvapuje mě, že jsou tví trpaslíci zaražení. Přece jen je dost složité vyhlédnout zpoza balvanu a podívat se na svět z vyšší… eh, tedy jiné perspektivy,“ řekla Bar’tarell klidně. Bazagor se zarazil a už už se nadechoval k odpovědi, když náhle Tyirien zacinkala lžičkou o pohár.
„Prosím o pozornost! Vítám vás zde v předvečer oslav. Těší mě, že jste dorazili už dnes a v plném počtu. Vlastně ve větším počtu, než jsme očekávali… Jak jste již jistě byli srozuměni, jsou oslavy koncipované jako zábavný turnaj mezi jednotlivými zeměmi. Po krátkém odpočinku po večeři se tedy sejdeme uprostřed zahrad a přemístíme se do připravené venkovní arény, kde započne první závod. Prosím, neberte si s sebou zbraně, nebudete je potřebovat.“ Sál zašuměl. Většina dobrodruhů brblala, ale nepříliš hlasitě. Po chvíli se všichni začali trousit ze dveří.
„Hm, aréna. To se Adamaar vytáhnul,“ řekl Bazagor.
Tyirien pokývala hlavou. „Není to nic velkého. Některé části zahrad a lesů jsou magicky uzpůsobeny k jednotlivým hrám. Mladí dobrodruzi tak vstupují do iluze, v níž se nacházejí nepřátelé a překážky. Jsou to hmotné iluze, a tak proti nim můžou bojovat.“
„Není možné, aby iluze mágové pozměnili?“
„Kdepak! Jsou plně odolné proti podvodům, naopak by se jim to mohlo vymstít,“ řekla Tyirien. Potom se podívala na Bar’tarell a opatrně se zeptala: „Urkh-ai se budou také účastnit klání?“
„Samozřejmě, těší se na to. Život na severu je boj, a tak velmi rádi nacházíme rozptýlení.“
„Výborně! To jsem ráda. Zítra nalezneš rozptýlení i ty, neboť zítřejší aktivita se bude týkat i vás, vládců, abyste si také něco užili.“
„Další Adamaarova slova, že?“ odtušil Mis’Chaeron.
„Přesně tak. Ale nyní pojďme k aréně, ať můžete podpořit své družiny. Myslím, že vaši rádci už tam budou.“
„Pochybuji,“ pousmál se Bazagor. „Má dcera Viggerta není příliš dochvilná, pokud teď někde je, určitě ne v aréně, ale okukuje elfské látky a střihy.“
„Její salón je známý po celé Aesterrii, nediv se, že sleduje konkurenci, moje… ehm, dívky z mé země často nakupují u tvé dcery.“
„I já mám několik jejích modelů,“ přiznala Tyirien.
„Obávám se, že ani můj bratr nebude k aréně příliš spěchat,“ řekl Mis’Chaeron. „Tuším, že se zapomněl někde v zahradách s všemožnými bylinkami.“
Tyirien pokývala hlavou. „Ale Mirean Me’Cariel bude již jistě na místě.“
„To je ta Adamaarova učednice?“ zeptal se Bazagor.
„Ano. Je to velmi nadaná léčitelka. Už nyní zastává většinu Adamaarových povinností a on se tak může věnovat své oblíbené politice.“ Tyirien neušel posměšný výraz, který přelétl přes Bar’tarellinu tvář, a tak se na ni otočila s nenuceným úsměvem.
„Copak ty, Bar’tarell? Vzala jsi s sebou nějakého svého zástupce, či rádce?“
„Pobočníka.“
„Povíš nám o něm něco?“
„Je to válečník, jeho jméno je Vothar Jur.“
„A čímpak býval před Zkázou?“ zeptala se Tyirien s nevinným výrazem.
Bar’tarell se nebezpečně zablesklo v očích. „Urkh-ai neradi mluví o době před Nocí. Většina věří, že jejich život začal až Proměnou.“
„Takže nám nepovíš, jak to bylo s tebou?“ zeptal se Bazagor se zájmem. Tyirien napadlo, že možná zašla až moc daleko, když spatřila, jak se urkh-aika podvědomě napjala, avšak potom se překvapivě usmála. Tyirien z toho úsměvu zamrazilo.
„Bojím se, že na takové intimní informace se zatím dost neznáme,“ řekla sladce nemrtvá královna a to stačilo, aby všichni považovali diskuzi za ukončenou.
Cestou z hodovního sálu Bazagor kráčel s Mis‘Chaeronem. „Je podezřelá, fakt že jo!“ Mág pokrčil rameny.
„Vysvětli mi prosím tě, proč furt nosí tu kápi.“
„Nevím, třeba je plešatá a stydí se.“
Bazagor se pousmál, ale hned zase zvážněl. „Možná jo. A možná taky ne!“ Mis’Chaeron se zastavil a podíval se přímo na trpaslíka. „A co si myslíš, že má pod tou kápí? Že skrývá ještě jeden obličej, který jí vyrašil zezadu na hlavě?“
„To jsem sice nemyslel, ale vůbec bych se nedivil! Budu si na ní dávat pozor, možná jsme vážně měli počkat na Adamaara. Jednal jsem nějak moc ukvapeně…“
„Můžeš si za to sám. Ale jak se říká, ráno moudřejší večera…“
...
Družiny všech čtyř národů stály u vchodu do arény. Všichni působili celkem uvolněným dojmem. Trpaslíci se chvástaly, jakáže to pro ně bude „brnkačka“, a že si na ně „ušálci nepříjdou“. Tyirien v jejich mluvě postřehla velkou inspiraci lordem Bazagorem. Lesní elfové z Adamaarovy družiny jim opláceli stejnou mincí pozorováni lehce nadutými pohledy svých vznešených přátel, kteří učeně promlouvali s několika mágy. Urkh-aiové se tvářili odtažitě a nepřátelsky, ale Tyirien neušlo, že i mezi nimi došlo k jistému uklidnění.
Když mladí dobrodruzi spatřili přicházející čtveřici, ztišili se a napjatě očekávali, co se bude dít.
„Těší mě, že mezi vámi panuje tak příjemná atmosféra. Přesto však přicházíme k první disciplíně našeho turnaje národů. V této aréně, zbudované mocnými čaroději vás čeká náročná zábava. Vaším úkolem je zjistit co nejvíc o historii a geografii nepřátelského území. Tyto informace si musíte zapamatovat a později zanést na papír. Jestli se vám to zdá jednoduché, nenechte se zmást! Na území jsou nepřátelé, kteří vás nenechají na pokoji. Poprosila jsem vás, abyste si s sebou nebrali zbraně, neboť tato aktivita má simulovat chvíle, ve kterých se každý dobrodruh někdy octne. Chvíle, kdy odněkud utíká beze zbraně. Ať už byl okraden, či utíká například z vězení. A právě i o takové útěky půjde. Pokud vás nepřátelé chytnou, odvedou vás do svého vězení. Abyste mohli pokračovat ve zjišťování informací, budete muset z vězení utéct. To se vám podaří, jen pokud si zapamatujete správnou cestu a hesla, kterými se otvírají tajné dveře vedoucí na svobodu. Aktivita je časově omezena. Nějaké otázky?“ Nikdo se na nic nezeptal.
„Tedy počkejte, než zazáří signální světlo a turnaj, tak bude zahájen.“ Vůdci jednotlivých ras řekli svým družinám pár povzbudivých slov, a potom následovali Tyirien na tribunu.
...
Tribuna byla celkem velká místnost zbudována na rozložitém dubu uprostřed arény. Cesta k ní vedla přes několik provazových mostků zavěšených v korunách menších stromů. Stěny i podlaha byly ze skla, aby pozorovatelům neuniklo nic z toho, co se děje pod nimi. Po obvodu místnosti stály pohodlně vyhlížející lavičky.
Navzdory očekávání, už v místnosti čekali všichni čtyři rádci. V jednom z rohů postávaly dvě ženy a zapáleně diskutovaly. Viggerta, mladá trpaslice se světle hnědými vlasy a tmavýma očima, na sobě měla velmi elegantní šaty okrové barvy s tmavším koženým páskem, který ladil k čelence zdobené velkým kamenem trojúhelníkového tvaru. Bavila se právě s vysokou lesní elfkou s tmavými vlasy oblečené v pohodlném a praktickém oděvu s lékařskou brašničkou přes rameno. Opodál seděl ležérně rozvalený mág v pestrobarevném turbanu a přezíravě se díval po svém okolí. Poslední osobou na tribuně byl urkh-ai, vysoký válečník oblečený v černé košili a kalhotách. Na tváři měl přísný výraz, který ovšem, jak si Tyirien všimla, docela nezakryl jeho nervozitu. Nebylo divu, Mirean s Viggertou po neznámém muži neustále po očku koukaly a Mar’Chaeron se ani nenamáhal směr svého pohledu skrývat.
„Výborně, jste tu všichni,“ oddychla si Tyirien, „tedy můžeme začít.“ Postoupila na okraj tribuny přímo k místu, kde byl ve skleněné stěně vyřezán otvor. Spojila dlaně, a pak je od sebe pomalu začala vzdalovat. V prostoru mezi rukama začala vznikat nažloutlá ohnivá koule a zvětšovala se, dokud nebyla velká jako lidská hlava. V tu chvíli elfka prudce natáhla ruce před sebe a světelná koule vyletěla ven, kde se rozprskla a zalila celou arénu teplým žlutým světlem.
V tu chvíli se k údivu přihlížejících pod tribunou začala zhmotňovat lidská postava oblečená v černé zbroji s helmou zdobenou rozepjatými dravčími křídly. Okamžitě, jak nabrala pevného tvaru, se přesunula za nejbližší keř, a neúnavně vyčkávala v nepohodlné pozici s pokrčenými koleny a zbraní připravenou k útoku. Oběť nebyla daleko. Všichni viděli, jak se mezi stromy protáhl hubený mág a obezřetně se rozhlížel, dokud nespatřil ceduli připevněnou ke stromu vzdálenému asi padesát metrů.
„Na takových cedulích jsou různé informace, od vyhlášek, či obrázků hledaných. Dobrodruzi z nich mají vyčíst třeba jméno vládce, či měnu, kterou se v nepřátelské zemi platí,“ vysvětlovala Tyirien, když si všimla, kam míří pohledy ostatních.
Mág se mezitím opatrně přesouval k ceduli. Nevěděl, že pár metrů od něj napjatě čeká velmi reálná iluze lidského vojáka, a tak ho zaskočilo, když měl během několika vteřin k hrdlu přitisknutý meč. Voják postrčil mága kupředu a vedl ho pryč z dohledu. Chycený muž se nejprve zmítal, ale odpor byl marný, hmotná iluze měla zjevně ocelový stisk. O deset metrů dál se právě kolem jiného vojáka prosmýkla drobná elfka a zaplula do řídkého křoví, z něhož měla pohodlný a bezpečný výhled na jednu z cedulí, po chvilce se znovu dala do lehkého běhu, směrem k základně, kde mohla zapsat zjištěné informace.
Pod tribunou spatřili ještě spoustu dalších dobrodruhů, ať úspěšných ve svém snažení, či nikoliv. Někteří se pokoušeli prát s černými vojáky, ale bylo to zbytečné. Kouzlem vytvořené postavy byly silné jako obři a ran, které jim rozzuření dobrodruzi zasadili, si vůbec nevšímaly.
„Pokud byste se chtěli podívat, kam jsou zatčení odváděni, a jak to vypadá ve vězení, pojďte se mnou,“ navrhla ostatním Tyirien a bez čekání na odpověď vkročila na jeden z mnohých lanových mostků, který vedl k zapadajícímu slunci. Z výšky bylo možno spatřit černé rytíře vedoucí své zajatce stejným směrem. Všimli si, že někteří už jsou do vězení vedeni podruhé i potřetí. A Tyirien během cesty vysvětlovala, že se plány a hesla, která jsou potřebná k útoku, často mění, a proto je vlastně jedno, kolikrát kdo nastoupí výkon trestu.
Vězení stálo na nejzápadnějším konci arény. Z ptačí perspektivy měli jedinečnou možnost vidět, jak se kamenné stěny posouvají, jak se slepé chodby stávají průchozí, a jak se otvírají tajná dvířka, či jak se naopak cesta uzavírá. Ačkoliv oni viděli dolů, věznění neměli šanci spatřit provazové můstky, ani pozorovatelny zbudované nad arénou. Měli nad sebou dokonalou iluzi kamenného stropu. Černý rytíř právě dovedl k bráně vzpouzejícího se a ošklivě nadávajícího trpaslíka.
...
Protáhl ho dveřmi a pohodil do první cely napravo. Trpaslík se převalil a už už se snažil zvedat, ale dveře se s rachotem zavřely. Byly celé železné, jen ve výšce elfích očí bylo vsazeno malé zamřížované okénko. Trpaslík pokračoval v brblání nadávek, potom uslyšel zakašlání. Otočil se po hlase a zjistil, že v cele není sám. Po jeho pravici byl ke stěně okovy připoutaný seschlý starý muž. Prořídlé šedé vousy a vlasy mu sahaly do pasu a ve tváři měl šílený výraz.
„Vítej, panášku,“ řekl dědek a vycenil bezzubé dásně. „Je škoda takového mlaďouškého dobjodjuha. Achich ouvej, teď tu šchniješ jako já. Hanba dněšnímu švětu. Dešetitišíče lidí umíjají v žaláži. Pjavda pjavdoucí! Ale štaží mužové žnají žaláže. Vědí, ktejak se že žalážů doštat, ovšem to by ši dlouho jožmýšleli, žda pověděť takovému píškleti.“
„Ty víš, jak se odsud dostat, nezapírej! Řekni mi všechno!“ udeřil na starce trpaslík.
„Aj, nežlob še! Já to nevím, ale tam v johu už še několik dobjodjuhů vyštšídalo… Žjevně tam něčo našli.“ Trpaslík na nic nečekal a začal prozkoumávat roh cely, na který stařec ukázal. Šmátral rukama po zdech i podlaze, až konečně pod nánosem prachu ucítil na jednom z kamenů podivné nepravidelnosti. Rychle odhrabal nečistotu a spatřil nápis vyrytý drobným písmem.
„Poklepej osmkrát na třetí kámen ve čtvrté řadě napravo. Otevře se ti chodba, je třeba postupovat vždy po dvou černých a jedné bílé dlaždici, tak se v pořádku dostaneš až na konec chodby, kde jsou dveře, ty otevřeš, když třikrát po sobě zopakuješ větu: „Igen, jött egy gyöngyhajú lány,“ až se dveře otevřou, nemeškej a proběhni chodbičkami doprava, doleva, doleva, rovně a doprava, narazíš na další dveře, kde šeptem vyřkni slova: „Álmodtam vagy igaz talán, “ pak projdi třetími dveřmi zprava a prozpěvuj si u toho: „Andro verdan drukos nane mri pirani šukar nane..“ Pokud vše půjde dobře a nic nespleteš, dostaneš se ven z vězení.“
...
Všichni viděli, jak dlouho seděl trpaslík v rohu cely, než se konečně odhodlal k tomu, aby otevřel tajné dveře a vstoupil do chodby, kde opatrně našlapoval. Než prošel cestou, která vedla na svobodu. Ale na rozdíl od jiných dobrodruhů, které labyrint vrátil zpět do vězení, si vedl dobře a cestu ven zvládl na první dobrou.
„Musím říct, že aréna je vytvořena skvěle,“ řekl uznale Mis’Chaeron. „Trvalo by mi pěknou chvíli, než bych dokázal zvrátit iluzi…“
„Také byla navržena pro mladé dobrodruhy,“ řekla chladně Tyirien. „Tak aby se zabavili a něco naučili. Bez toho, aby kazili hru ničením cizí práce.“
„Ale, vždyť víš, že jsem to tak nemyslel. Má slova měla fungovat jako pochvala,“ usmál se šibalsky mág.
„Kolik mají ještě času?“ zajímal se lord Bazagor.
„Pár minut, výsledky ale dostaneme až v pokročilém večeru, napřed se musí dostat k našim sčítačům. Ti vyhlásí vítěze, ale obávám se, že k tomu dojde až zítra.“
„Už dlouho jsem neviděla ve vězení žádného urkh-aie,“ poznamenala se zjevným potěšením Bar’tarell.
Bazagor mávl rukou. „Viděli jste, jak se ten udatný trpaslík rychle dostal ven? A vůbec, tohle není trpasličí sport! My se neskrýváme a vždycky u sebe máme svý sekery. Nejsme žádný zatrápený špioni! Nedejte bohové, abychom běhali někde po lese s větvičkami za přilbou pomalovaný hlínou…“
„Můžu tě ujistit,“ usmála se Tyirien, „že jiné disciplíny budou trpaslíkům nakloněny více.“
„No jenom jestli¨“ zlobil se Bazagor. „Když dělají soutěže ušálci, dělají je pro ušálky. Já jsem na spravedlnost pěkně háklivej, aby bylo jasno!“ Viggerta se natočila ke svému otci a něco mu pošeptala do ucha. Bazagor se s ní chvíli potichu dohadoval, ale nakonec se obrátil na Tyirien a škrobeně pronesl: „Ale pěkně jste tu arénu vytvořili, jen co je pravda.“ Bar’tarell se snažila zamaskovat smích zakašláním a Tyirien s Mirean se jen půvabně pousmály. Trpaslík obrátil oči vsloup a něco si zabručel pod vousy.
...
Když slunce kleslo za obzor, sešli se všichni v Ceremoniálním sálu k večernímu sněmu. Sál byl překvapivě menší než hodovní síň, ale tyčila se nad ním nádherná žebrová klenba s malými balkóny. Osvětlovaly ho stovky svící schované za vyřezávané lampy, které vrhaly tisíce podivných stínů na čtyři dlouhé stoly. Celému sálu dominoval Kouzelný strom, jeden z posledních jinojilmů na světě. Stromy oplývaly výjimečnými léčivými vlastnostmi a jejich kůra byla vyhledávanou alchymistickou přísadou. Přesto byly jinojilmy známé hlavně kvůli svým listům, které měnily barvu od temně černé, přes modrou, červenou až k dočista bílé. Mnoho učenců se snažilo přijít na důvody, či podněty pro změnu barvy, avšak na nic nepřišli. Nakonec se ujal všeobecně platný názor, že jinojilmy mění barvu z vlastních pohnutek, či podle nálady.
Družiny doprovázené rádci se rozsadily ke svým stolům a všichni vládci a Tyirien se posadili pod Kouzelný strom na připravená honosná křesla z mléčného skla. Elfka měla na sobě modré šaty bez ramínek s vysokým pasem zdobeným diamanty. Mis’Chaeron se oblékl do oranžové košile a černých kalhot. Na hlavě mu pyšně seděl oranžový turban s kruhovou kovovou ozdobou. Bazagor byl oděn v tmavých kožených kalhotách a hnědé vestičce pobité cvoky. Bar’tarell byla zahalená v plášti a kápi, kterou do této chvíle nesundala, měla hluboce staženou do obličeje. Vedle ní seděly ještě další dvě osoby. Jedna z nich byla hobitka v halence a dlouhé sukni převázané zástěrkou. Hnědé vlasy měla učesané do dvou copů a v obličeji měla přátelský výraz, tak typický pro malý národ. Žena, která seděla po její pravici, byla zvláštní. Vypadala jako člověk, avšak měla nepřirozené vlasy. Neustále se pohybovaly, vypadaly, jako by žily vlastním životem, navíc měly modrou barvu. Žena byla oděna v černých splývavých šatech pobitých měděnými cvočky. Patrně to byla elementálka, záhadné a moudré stvoření schopné měnit podobu.
Tyirien poprosila o ticho. „Ještě jednou vás vítám. Věřím, že jste se již zabydleli a zorientovali se v našem krásném městě. Sešli jsme se zde uctít památku artefaktu, a já tedy prosím, aby ho donesl strážce za doprovodu Písně. Povstaňte!“ Sálem se rozlehlo tlumené brumendo, které pomalu přecházelo ve zpěv. Původce zvuku nebylo vidět, neboť stáli za některým z výklenků na ochozu. Šlo o nejlepší elfské pěvce. Jakmile zazněly první slabiky slova Aesterria, otevřela se malá dvířka a do místnosti vstoupil starší muž v bílém rouchu s dlouhými vlasy a vousy. V rukou nesl artefakt a našlapoval v bezchybné souhře s písní elfů. Byl to strážce artefaktu. Za zvuků hudby došel až pod kouzelný strom a na vyvýšený stolek se skleněným podstavcem položil ono nádherné žezlo ze zlata a dřeva jinojilmu, s rytinami a magickým svitkem. Dobrodruzi u stolů natahovali hlavy, aby dobře viděli na muže i poklad, který nesl v dlaních.
„Děkuji ti, strážce,“ řekla Tyirien. Strážce se uklonil, zaujal místo na dalším ze skleněných trůnů. Hudba utichla. „Dnes nás ještě nečeká oslava s ohňostroji a stoly prohýbajícími se pod nákladem skvostných pokrmů. Dnes jsme tu, abychom v nočním tichu ocenili obětavost hrdinů, kteří trpěli pro dobro Aesterrie. A i ty, kteří při její obraně padli. Ovšem žijme současností a tedy přivítejme vládce národů země Aesterrie. Lorda Bazagora, vůdce trpaslíků, jeho rádkyni, dceru Viggertu a celou družinu z Koravolských hor!“ Sál zaplnil potlesk a třískání seker o zem.
„Přivítejme též mágy vedené Mis’Chaeronem Banem, kterého doprovází jeho bratr Mar’Chaeron Ku.“ Znovu potlesk a nadšené ovace.
„A nezapomeňme na elfy, hostitele vedené Adamaarem Le’rberielem, který tedy dorazí až zítra, a Mirean Me’Cariel.“ Další potlesk. Potom ticho. Tyirien si odkašlala.
„A zajisté jste napjatí, kdo je čtvrtým národem, který neplánovaně zavítal na letošní oslavy. Dosud neznámý a tajuplný národ nemr… urkh-ai, který pochází z Maarských pustin, vedený královnou Bar’tarell a jejím pobočníkem Votharem!“ Zase následoval aplaus, avšak trochu rozpačitější než ostatní. „Zároveň bych mezi námi chtěla přivítat hobití dobrodružku a cestovatelku Jandulinku Hrníčkovou a věštkyni Baelharu, které se rozhodly navštívit naše slavnosti a zpravit o nich své vlastní národy.“ Po dalším potlesku se Tyirien otočila na strážce artefaktu.
„A nyní bych poprosila strážce, aby započal první kapitolou vyprávějící o tajemné Cestě pro artefakt sepsané známou básnířkou zvanou Pampeliška, prosím, strážce.“
Strážce artefaktu se dal do čtení a před jednotlivými vládci znovu ožívaly hrozné vzpomínky. Vzpomněli si, jak jen o vlásek unikali smrti, jak v očarování málem zabili jeden druhého, neboť si mysleli, že jsou obklopeni démony. Spatřili znovu umírat krále Certtena a slyšeli křik Eámanë Anárion. A to přesto, že se strážce artefaktu dostal v příběhu jen k odchodu z Larteheianu.
...
Bar’tarell Fri mířila po schodech do svého apartmánu. Prohlížela si okázalý a přece nevtíravý půvab elfské stavby. Nejvíce jí zaskočilo umně vyřezávané zábradlí, hladké a teplé na dotek. Sledovala obrazy v masivních na stěnách, které představovaly mocné státníky a vojevůdce. Všichni do jednoho se samolibým a sebevědomým výrazem v nádherných zbrojích či robách. Dokonalí, mocní a velmi namyšlení. Zamračila se. Po chvíli uslyšela rychlé kroky. Otočila se. Za ní šla Tyirien a podivně vědoucně se usmívala.
„Omlouvám se, že tě zdržuju od spánku,“ začala odhodlaně.
„Nic se neděje. Stejně spím více méně ze zvyku."
„Dobrá. Jen jsem se chtěla zeptat na pár věcí ohledně tvého jména. Vždycky jsem se zajímala o jazykovědu.“
Bar’tarell povytáhla obočí. „Musíš ji mít opravdu ráda, pokud máš potřebu ptát se lidí na význam jmen v tuhle hodinu.“
„Vskutku, je to možná trochu zvláštní, ale každý máme nějaké ty libůstky. Počítám k nim i to, jak se stále skrýváš pod kápí, přitom si nemyslím, že by se pod ní nacházelo něco hrozného.“
Bar’tarell se podívala zpříma na elfku a stáhla oči do úzkých štěrbin. „Tohle není jazykověda,“ zasyčela nepřátelsky.
„Máš pravdu, omlouvám se. Přejděme tedy k mému dotazu. Slyšela jsem jména několika urkh-ai a vyvodila jsem z toho, že máte jen jedno jméno jako trpaslíci. Žádné příjmení. A tak by mě zajímalo, jestli je tvé druhé jméno nějakým přízviskem, či titulem.“
„Fri je označením mého postavení v Maarských pustinách, volně přeloženo znamená královna,“ řekla Bar’tarell, otočila se a pokračovala v chůzi. Tyirien zůstala stát.
„Ještě jedna věc mě zaujala. Jde o tvé křestní jméno, může to být náhoda, ale všimla jsem si jisté podobnosti s mým jazykem. V něm by ,tar elle‘ znamenalo, jak jistě dobře víš, ,elfí žena‘, tedy ,elfka‘,.“
Nemrtvá královna se nezastavila, pokračovala dál, jako by Tyirien nevnímala. Ale ve skutečnosti ji slyšela moc dobře.
„Me saie, me saie ta myst,“ křikla elfka za Bar’tarell. Jenže ona už věděla, že se elfská čarodějka dopátrala pravdy. A celá se třásla hněvem. Ano, chtěla jim říct, kým byla před Nocí, ale až v pravý čas. Proto tu sehrávala tohle hloupé divadýlko, aby jim překvapením spadly čelisti, až zjistí, že královna nemrtvých je jejich stará známa.
...
POKRAČOVAT DNEM DRUHÝM.
Page updated
Google Sites
Report abuse