ADAMAAR LE'RBERIEL

CESTA NA AKREAN

Přes Palouček vedla Adamaarova cesta k břehům Tichého moře, kde nasedl do vypůjčené loďky a vyplul. Voda byla klidná, jarní obloha bez mráčku, a tak se pobřeží kontinentu rychle vzdalovalo. 

   Adamaar se nikdy se neplavil tak dlouho, a samotného ho překvapilo, jaká je to náročná činnost. Proto děkoval bohům za příznivé počasí, protože si nedokázal představit, jak by loď uřídil v prudkém větru a bouři. 

   Už byl na cestě něco málo přes týden, když na obzoru spatřil pevninu. Nebyl si jistý, co je to za ostrov, ale zásoby se tenčili a také ho hnala přirozená touha po poznání. 

   Jakmile loďka narazila na břeh a Adamaar vyskočil ven, dostalo se mu vřelého uvítání. Místo, na které dorazil, byly totiž proslulé Vílí ostrovy, o kterých si vyprávěli rybáři a námořníci po stovky let, a ze všeho nejvíc mluvili o tom, jak moc by tam chtěli ztroskotat

   Zpočátku byl Adamaar na Vílích ostrovech spokojený, staraly se o něj krásné mladé ženy, rozmazlovaly ho, hýčkaly a nechávaly ho zapomenout na čas a povinnosti. Stále s ním chtěly tancovat, ve dne v noci. A Adamaar začínal být velmi unavený. 

   Žínky ho však nechtěly nechat odpočinout. Únava ho vybičovala k tomu, že se dostal z transu a začal přemýšlet, jak z ostrovů zmizet co nejrychleji, aby ho víly neutancovaly k smrti. Protože pomalu střízlivěl, došlo mu i to, že nad vílami musí zvítězit lstí, jinak by ho ty podivné ženštiny jistě umořily. 

   A tak jim pověděl, že ho tanec hrozně baví, ale hudba ho trochu omrzela, a proto, dámy, navrhuje, že by došel pro svou lyru, která zůstala v loďce. 

   Víly naštěstí nebyly příliš chytré, a z mladého elfa byly také tak trochu v transu. Neodhalily jeho lest a myslely jen na to, jak si s ním znovu budou moct zatancovat.

   Adamaar tedy nasedl na loď a spěšně odrazil od břehu. Cesta k ostrovu temných elfů byla velmi nepříjemná. Adamaar byl unavený, usínal a navíc neměl žádné zásoby. 

   Jako naschvál se obloha zatáhla a na elfa začaly padat obrovské kapky vody. Za pár minut už byl úplně promočený. Plachta sebou trhala sem a tam a Adamaar ji jen tak tak udržel. Vlny cákaly přes boky lodi a ta sebou trhala a točila se dokola. Adamaar se obával o život. Bojoval s bouří několik hodin, nakonec už se jen ploužil po palubě a dlouze lapal po dechu. Ale jeho pud sebezáchovy byl vysoký.

   Když konečně vyšlo slunce, naposledy srovnal kormidlo a pak se zhroutil na zem a spal.

AKREAN

Probudil se ve chvíli, kdy loď narazila na břeh Akreanu. Téměř vypadl z lodi, zesláblý a zubožený, nemohl se zvednout, ale věděl, že musí najít pitnou vodu. Zbytky svých sil použil na drobné kouzlo dodání energie a vydal se prozkoumat okolí. 

   Naštěstí netrvalo dlouho, než našel malý potůček, u kterého padl na kolenaa dlouho hltal studenou vodu. Když se dostatečně napil, rozhlédl se po okolí. Na sever od něho se tyčily vrcholky vysokých hor, tam vedla jeho cesta. 

   Šel za svým srdcem, pořád dál a dál, ztrácel už pojem o čase. Jediné, co ho brzdilo byl nesnesitelný hlad. Oči mu těkaly po okolí, hledal něco, čím by mohl lačný žaludek naplnit. Až uviděl dvě veverky, jak skotačí nedaleko od něj. Pronesl v duchu elfskou modlitbu za jejich život a nebohé veverušky střelil ostrým šípem. 

   Rozdělal oheň a začal maso opékat. Kousek od místa, kde se usadil, rostly keříky s velkými fialovými plody, utrhl jich pár a šťávou pokapal maso. Adamaar si i za tak skromných podmínek připravil výtečné jídlo, které mu dodalo sil, a mohl pokračovat dál.

   Šel lesní pěšinou, pak horskou stezkou. Pořád dál a dál do samého srdce Stříbrných hor. Cesta ubíhala rychle, neboť ho vedlo něco, čemu nerozuměl. Věděl, že jde správně, že tentokrát nezabloudí. Uprostřed hor, na malém paloučku, ho přemohla únava a on hluboce usnul.

   Probral se na zvláštním místě, jeskyni plné zářivých drahokamů. Jejich záře ho oslňovala, až si musel zakrýt oči. Po chvíli si zvykl na ostré světlo a mohl si prohlédnout, co dalšího se v jeskyni nalézá.

   Pak si konečně všiml, že je v pasti. Místo vchodu měla jeskyně zvláštní skleněnou zábranu. Přišel k ní a zkusil do ní vrazit, byla tvrdá jako diamant. Někdo by možná začal panikařit, ale Adamaar vzal situaci jako výzvu. Chtěl najít temné elfy, a oni namísto toho našli jeho. A tak čekal, až za ním některý z nich přijde.

ČERNÁ, NEBO BÍLÁ

Zanedlouho se jeden opravdu objevil. Byl zahalen do tmavé kápě a obličej mu zakrývala černá maska. Chvíli stál a jen se na Adamaara díval průzory v masce. Potom promluvil: 

   „Ty hlupáku! Myslíš si, že jen tak vkročíš na naši půdu a zůstaneš nám utajen?” 

    Adamaar překvapením otevřel ústa. Podle hlasu poznal, že tím tajemným návštěvníkem byla žena. 

   „Dám ti hádanku, cizinče, pokud odpovíš správně, můžeš se vrátit domů, aniž by ti kdokoliv zkřivil jediný vlas. Pokud ale ne…”, žena se tajemně odmlčela. „tato jeskyně se ti stane hrobem.”

   Adamaar napjatě poslouchal a na souhlas jemně přikývl. Snažil se vypadat suverénně, ale po celém těle měl z podivné situace husí kůži. Tarnaertka pokračovala:

   „Král lidské rasy vydal rozkaz k popravě jednoho mladého zloděje, ale aby získal větší popularitu, řekl lidu, že dá zločinci ještě jednu šanci, aby se zachránil. Na popravišti, kde se sešlo celé město, mu dal pytlíček, byla v něm prý černá a bílá kulička. Pokud by muž vytáhl bílou, mohl by odejít jako svobodný, kdyby ne, čekala by ho smrt. Král však nechtěl připustit, aby muž přežil, tak řekl katovi, aby dal do pytlíčku dvě černé kuličky. Bylo jasné, jaký osud zloděje čeká. Muž však i přesto dokázal odejít jako svobodný člověk, jak to udělal?“

   Adamaara zamrazilo, taková hádanka přece nemohla mít řešení! Chtěl vznést nějaké námitky, ale žena zmizela. A tak jen seděl, přemýšlel a děsil se okamžiku, kdy si tajemná tarnaertka přijde pro odpověď.

Po několika dnech se objevila a i pod maskou bylo patrné, že si je jistá, že jí Adamaar neodpoví správně.

   „Tvé dny jsou sečteny,” řekla.

    Adamaar zavrtěl hlavou a usmál se. „Tím bych si nebyl tak jistý!” Tarnaertka se trochu zarazila, ale potom elfovi znovu zopakovala svou hádanku. 

   Adamaar jedním dechem odpověděl: „Zloděj z pytlíčku vytáhne kuličku a spolkne ji, pak vyzve ostatní, aby se podívali, která kulička v pytlíčku zbyla. Nezasvěcení tedy dojdou k závěru, že spolkl bílou kuličku. A tak král, aby neztratil tvář, musí zloděje pustit a dát mu svobodu.“

   Elfka byla velmi překvapená, ale dovolila Adamaarovi odejít, jak slíbila. Ten ale jít nechtěl, toužil totiž poznat měsíční magii. O tom však tarnaertka nechtěla slyšet,

  „je to magie, kterou smí vyznávat pouze příslušníci tarnaertského společenství!” řekla rázně. Ale Adamaar jí přemlouval a jeho drzost a tvrdošíjnost ji přiměly, aby mu dala šanci.

Představila se jako Tyirien, tarnaertská princezna a nejvyšší kněžka temných elfů. Dovedla ho do města Indarhys. Krásnější město Adamaar snad nikdy neviděl, všude stály překrásné skleněné domy geometrických tvarů. Celé město bylo zahaleno pod rouškou tmy a Adamaarovy oči oslňoval obrovský měsíc.

   Nechala mu připravit pokoj v královském paláci, kde měl po celou dobu svého učení pobývat. Byl jejím hostem, a tak se tarnaerte na přání své temné paní neodvažovali říci proti němu křivé slovo, ačkoliv elfy z Aesterrie neměli příliš v lásce.

   Během Adamaarova pobytu na Akreanu ho Tyirien zasvětila do mnohých tajů měsíční magie. Naučila ho číst v noční obloze i čerpat sílu z mocného úplňku. Adamaar se na Akreanu zdržel dlouhých pět set let, pak se mu však zastesklo po rodném Kortirionu, slunci a jeho blízkých,. Rozhodl se tedy ostrov temných elfů opustit.

   Při odchodu požádal Tyrien, aby s ním odešla, neboť chtěl šířit sílu měsíční magie i mezi ostatními elfy. Ta však rázně odmítla, protože nestála o to, aby uměl každý elf výjimečnou měsíční magii navíc ani nechtěla opustit královskou rodinu a povinnosti na Akreanu.

   Adamaar tedy odjel zpět do Aesterie sám. Tehdy Adamaar neměl ani tušení, co všechno pro něj osud připravil.

ADAMAAR POLITIKEM

V Kortirionu byl Adamaar přivítán s velkou slávou, všichni se zajímali o to, co na Akreanu spatřil, co se naučil. Ale Adamaar se od tarnaerte naučil pomlčet o své moci, a tak ji ukázal jen nejbližším a nejváženějším elfům. Zvěsti o jeho umění se však rozkřikly všude, a tak jeho sláva rostla a šířila po Kortirionu i okolí.

   Jeho návrat však nejvíc ocenila Eámanë, se kterou si dlouho vyprávěli své zážitky za posledních pěti set let. On vyprávěl o zvycích temných elfů a o vílím ostrově, a Eámanë ho zase pobavila historkami o tom, jak ji chtěl otec provdat za vojevůdce a co všechno zažila na cestách po zemi Aesterria.

   Adamaarův věhlas brzy překročil hranice severních měst a doputoval až do hlavního města, a tak byl brzo pozván do Lartheianu, kde mu bylo nabídnuto místo v Tar’pien. I tam ho občas přijela navštívit Eámanë, ale brzy zjistila, že se s dávným přítelem odcizili. Stal se z něj vážený elf, politik a už neměl čas, ani chuť dělat neuvážené věci jako dřív.

Čas plynul a Aesteria vzkvétala. Adamaar zasedal v radě a občas několik vyvolených naučil něco z tarnaertské magie.

   Někdy ho však politické záležitosti vyhnaly daleko z Lartheianu, a tak se stalo, že v Koravolských horách natrefil na umírajícího trpaslíka.

   Vypadal na bohatého obchodníka. Adamaar použil spoustu silných kouzel, aby trpaslíkovi vyléčil bodné rány, a napomohl jeho duši zpět do těla. Vyléčený se mu představil jako Lord Bazagor, trpasličí vůdce.

   Řekl mu, že ho přepadla skupina maskovaných mužů, neměl tušení, kdo to mohl být. Adamaar Bazagorovi slíbil, že muže vystopuje, a trpaslíka zatím skryl v Lartheianu. Svůj slib také splnil, zločince nalezl a vzal si jejich život, pro výstrahu těm, co by snad chtěli jít v jejich stopách zrady. Z Bazagora a Adamaara se díky tomuto zážitku stali výborní přátelé.

   V tu chvíli také elfové trpaslíkům znovu nabídli místo v Malé radě. Adamaar v ní v té době ještě elfy nezastupoval, své místo na úplném vrcholu si ještě musel vydobýt. A příležitost se objevila zanedlouho, neboť přišla Zkáza.

   Elfové dlouho hledali způsob, jakým Démonické hordy zastavit, a řešení nalezl právě Adamaar. Po dlouhém bádání v knihách objevil starou elfskou pověst, která vyprávěla o tajemném artefaktu, jež by dokázal hrozbu odvrátit. A když našel i místo, kde se tento magický předmět nalézá, neváhal a zavolal si na pomoc lorda Bazagora a lidského krále Certtena.

   Během pár hodin potom, co své přátele zpravil o svém plánu, mu na dveře zaklepal vážený mág Mis'Chaeron Ban. Řekl Adamaarovi, že měl vidění, a že musí jít s ním. Adamaar byl velmi překvapený, ale věděl, jak mocný muž před ním stojí, a tak souhlasil.

   Když už se Adamaar chystal, že vyrazí, zrovna ho přijela navštívit Eámanë. Přišla a začala se ho vyptávat, co se děje a kam vyráží. Adamaar věděl, že poznala, že jde o něco důležitého, ale odbyl ji, že nemá čas, že musí zasedat v Tar’pien. Eámanë na něj však udeřila, že ví, že něco chystá, a jestli ne, tak je pěkný zbabělec, když se země otřásá v základech a on se věnuje nějakému pitomému politikaření.

   V tu chvíli začala hádka, ve které Adamaar Eámanë zakázal cestovat s jeho družinou a téměř ji vyhodil ze dveří. Potom opustil Lartheian a vydal se na sever. Mohlo mu dojít, že se Eámanë jen tak nevzdá… Ale to už je jiný příběh.

   Důležité je, že po tom, co se Adamaar vrátil s artefaktem, dostal své vysněné místo v Malé radě, kde nyní zasedá po boku Lorda Bazagora a Mis'Chaerona Bana. Nyní ho doprovází mladá elfka Mirean Me´Cariel. Mezi elfy se proslýchá, že by Mirean snad jednou mohla být Adamaarovou nástupkyní. Ale to osvětlí až čas.