CESTA PRO ARTEFAKT

V pátém roce války se Zkázou se odvážná výprava vedená Velkým Adamaarem Le'rberielem vydala na sever, aby tam nalezla zbraň, která Démonické hordy porazí. Přese všechny nesnáze se dobrodruhům podařilo artefakt najít, nyní si můžete přečíst příběh, který popisuje jejich cestu.

POVĚST

Aesterria se zmítala v chaosu. Grawooth útočil na Maarské pláně a zdálo se, že není způsob, jak by mohl být zastaven. Obyčejní vojáci neměli proti jeho démonům šanci, z bitevních polí za Severními horami se nevrátil jediný muž. Lidé padali jako mouchy, a ani nejmoudřejší z mudrců si nevěděli rady. Malá rada jednala od rána do večera a nikdo netušil, jak zkáze země zabránit.

   Adamaar Le'rberiel, vážený člen Tar'Pien, seděl v knihovně už po několik dní. Probíral se starými spisy a hledal něco, co by mu mohlo pomoci. Věděl, že je blízko, nepřipouštěl si, že by snad mohl zklamat. Stačila by zmínka o nějakém kouzlu, předmětu, či rituálu, který by mohl napravit chyby Artena, člověka, jenž otevřel Zkáze portál do Aesterrie. 

   Na všechno existuje řešení, každé kouzlo má své protikouzlo, opakoval si Adamaar, zatímco procházel starodávné listiny a knihy. 

   Za dny strávené v šeru petrolejových lamp pobledl, jeho oči se stáhly do úzkých škvírek z věčného mžourání do zašedlých pergamenů, ale nevzdával se. Šplhal po vysokých policích lartheianské knihovny, vyměňoval knoty lamp a nejedl a nespal. Uvnitř se však jeho odhodlání den ode dne zvyšovalo. Nepřemítal nad zprávami z fronty, nechtěl je slyšet. Ztrácel se v minutách i hodinách, netušil, kolik času uplynulo. Topil se v tichu a šustění mlčících stránek.

V daleké Asshai-i se právě ze snu probudil Mis'Chaeron Ban, arcimág univerzity Iluzí.

   Věděl, že je čas, že Aesterria brzy najde způsob, jak se zachránit. Pomalu vstal a vyhlédl oknem. Siluety palem se černaly proti obloze zářící hvězdami. Najednou se zvedl prudký vítr a rozkýval dlouhé palmové listy. Noc zazpívala a Mis'Chaeron se zhluboka nadechl. 

   Mávnutím ruky rozžehl lampy na stěnách a plynulým pohybem se převlékl do bojového roucha. Potom došel k posteli. Nad její pelestí visela dlouhá katana s čepelí pokrytou magickými znaky a rukojetí obalenou rejnočí kůží. Celá zbraň slabě světélkovala. Mis'Chaeron si ji obratně připevnil na opasek. Ze zásuvky stolu vytáhl sadu vrhacích dýk, které umístil do důmyslně ukrytých kapes a váčků. Do speciálních pouzder na nátepnících vložil vrhací hvězdice a na hlavu uvázal turban. Potom si ještě kouzlem přitáhl hůl a vyšel ze dveří.

Adamaar nemohl uvěřit vlastním očím. Po nekonečném hledání se před ním zjevila odpověď. Nemohl si pomoci, rozesmál se a smál se tak dlouho, až samým vyčerpáním usnul na rozevřené knize. Na křehké stránce se táhly temné inkoustové linky staré elfské pověsti, která vyprávěla o magickém artefaktu, který byl po staletí pohřben v podzemí Temných hor. Artefaktu schopnému rozprášit nepřátelské síly a zachránit Aesterrii před Démonickými hordami.

   Adamaar věděl, že nemůže vyrazit sám, a proto hned nechal poslat pro své přátele, lidského krále Certtena a lorda Bazagora. 

   Trpaslík dorazil okamžitě. Jakmile Adamaara spatřil, bodře se zasmál a stiskl mu ruku. 

   „Kamaráde! No to je dost, že jsi vylezl z tý díry, už jsem myslel, že tam zůstaneš zavřenej do skonání.“ 

   „Není třeba,“ usmál se Adamaar, „už mám odpověď.“ 

   „Tak na to se napijeme!“ vykřikl Bazagor a vytáhl z opasku placatku s pálenkou. Adamaara jeho přítel nikdy nepřestával udivovat. Trpaslíci nebyli zrovna proslulí svým smyslem pro humor. Vlastně se téměř nikdy nesmáli, ale Bazagor byl jeden z nejveselejších lidí, které kdy potkal.

   „Tak povídej, Adamaare, co jsi zjistil, půjdeme konečně zase do boje?“ Bazagor vytáhl sekeru a strčil ji elfovi před nos. „Tahle holka se už dlouho neprovětrala, tak půjdem nakopat zadek nějakejm démonickejm poseroutkům, co?“ 

   Adamaar se ušklíbl. „Neboj se, 'démonickejch poseroutků' si užiješ do sytosti. Ale bude to dlouhá cesta, nebezpečná a hlavně si vůbec nejsem jistý, zda se nehoníme za nějakou chimérou. Jde o prastarý artefakt, možná vůbec neexistuje…“

   Bazagor mávl rukou. „Ať si je to klidně nějaký spirituální svinstvo, já už nehodlám jen tak sedět v zaprděný síni a kejvat pokaždý, když nějakej ušálek zakráká něco o politický situaci na Poušti. Na takový kraviny nejsou trpaslíci stavěný! A jsem si jistej, že Certten už taky nehodlá jen tak čumět, jak mu nějaký rohatý vagabundi na severu bouraj nemovitosti.“

Když dorazil i lidský král, Adamaar začal plný vzrušení vykládat svým přátelům o artefaktu a nebezpečné cestě na sever. Všichni tři dlouho přemítali, jak se dostat přes Grawootovu armádu a rozhodli se pro cestu tunelem pod Severními horami. Odmítli vojáky, chtěli být co nejnenápadnější. Rada k tomu - především díky Bazagorově neschopnosti akceptovat názory ostatních členů - nakonec svolila a tak se Bazagor, Certten a Adamaar začali chystat na cestu. Jejich družina však ještě nebyla kompletní. 

DRUŽINA

Jedné noci zaklepal někdo na Adamaarovy dveře, když elf otevřel, spatřil na prahu svého domu Mis'Chaerona. Mág nic neřekl a vešel dovnitř, potom se prudce otočil a zadíval se Adamaarovi přímo do očí. 

   „Musím jít s tebou, vím, co jsi zjistil. A také vím, že beze mě nemáte šanci najít způsob, jak zastavit Démonické hordy.“ Adamaar byl zaskočen, chvíli se na Mis‘Chaerona jen překvapeně díval, a potom ze sebe vykoktal: 

   „O čem to mluvíš?“ 

   „Neříkej, že nevíš, elfe. Pokud se nepletu, a já se nepletu, jsou v Malé radě Aesterrie zastoupeny čtyři rasy. Tvá výprava jen v doprovodu člověka a trpaslíka by mohla narušit mírové dohody v rámci země a mohl bys litovat. Mágové nemohou zůstat bez zástupce, pokud se mají psát dějiny.“ Zatímco mág mluvil, Adamaar se vzpamatoval.

   „Kdo jsi, že mluvíš o narušení míru během války, mágu?“ zeptal se pohrdavě. „Cesta, na níž se vydávám, je zoufalou nadějí a není organizovaná žádnou aesterrijskou institucí. Nyní odejdi, tvé plané výhružky jsou mocné jako sníh v létě.“

   Mis'Chaeron se ušklíbl. „Nech si svá vzletná slova, léčiteli, jsem Mis'Chaeron Ban, asshai-iský arcimág, a tvé věty by tě jednoho dne mohly mrzet. Má moc je větší, než si dokážeš představit. Vím o tvém snažení, věděl jsem o tvém nálezu dřív, než sis vůbec uvědomil, že něco hledáš. Já jsem ten, před kterým se třese celá Poušť, a beze mě jsou tvé snahy marné. Až uvidíš Lartheian v plamenech, vzpomeň si na svou hloupou ješitnost.“ Adamaar se na mága dlouze zadíval. Cítil, že cizinec mluví pravdu. A ačkoliv ho při tom bodlo u srdce, nakonec souhlasil s Mis'Chaeronovou přítomností v družině.

   „Máš ostrý jazyk, mágu, doufám, že i tvá zbraň je dobře nabroušená.“

   „Je ostřejší než pouštní slunce. Snad tvůj luk dostřelí až k jeho zářícímu kotouči.“ Po vyměnění obřadních formulí si elf s mágem potřásli rukama a Adamaar novému příteli představil plán cesty. 

Eámanë Anárion kráčela Lartheianem. Slunce se už blížilo konci své dnešní cesty, ale ulice byly stále plné. Eámanë vrtalo hlavou, co asi Adamaar chystá. Byla si jistá, že něco připravuje, na to ho znala až moc dobře. Nedokázal by jen tak sedět, když se nad Aesterrií vznášela Zkáza. Určitě se už už hrne do války, aby si vydobyl nějakou poctu. Už delší dobu se o něm nemluvilo jako o hrdinovi, a to jednoho rozčílí.

   Když zaklepala na dveře, nikdo se neozval. Zavrtěla hlavou a vešla dovnitř. 

   „Adamaare?“ V hale nikdo nebyl, a tak rovnou zamířila po schodech do prvního patra. Adamaara spatřila skloněného nad stolem. Když chtěla, dokázala být téměř neviditelná, a tak si elf vůbec nevšiml, že se přikradla až za něho. Zakašlala. Adamaar se prudce otočil a zaútočil na ni dýkou, kterou vytáhl ze záhybu šatů. Eámanë s ní zkřížila svůj meč a usmála se.

   „Jak to jde?“ Adamaar navzdory elfčině očekávání ruku nespustil.

   „Co tady pro lesní bohy děláš, Eámanë?“

   „To nemůžu ani navštívit starého kamaráda, když je teď velkým politikem? Kdy už budeš Tar'khien, co?“ Adamaar spustil dýku a otočil se.

   „Omlouvám se, ale nemůžu se teď s tebou vybavovat.“

   „Cože? A co chystáš tak veledůležitého? Vypravuješ se do Maarských planí, chceš slavně umřít v první linii?“ 

   Adamaar zavrtěl hlavou. „Nebuď hloupá, nikam se nechystám, Tar'pien mě potřebuje.“

   „No to snad ne, Aesterrie je v ohrožení a náš pan úspěšný chce sedět na pozadí.“

   Adamaar se zamračil. „Nemám čas na tvé dětinskosti, měla bys jít.“

   Eámanë si založila ruce v bok. „Nikam nepůjdu, neříkej mi, že nehodláš nic dělat! Learthean z tebe udělal pěkného zbabělce.“

   „Eámanë, přestaň! I kdyby snad, tobě to už může být jedno, mám práci,“ zavrčel a snažil se ji vstrčit z pokoje. Eámanë se mu však prosmýkla pod rukou a přiskočila ke stolu.

   „To je mapa!“ vyhrkla nadšeně. „Já věděla, že něco chystáš, tak o co jde, už to můžeš vyklopit!“ Adamaar vytrhl mapu elfce z rukou, z očí mu šlehaly blesky.

   „Tohle není tvoje starost, Eámanë Anárion,“ pronesl ledově a pravou rukou u toho udělal tajemné gesto. Eámanë mu zamávala rukou před očima.

   „Hůůů! Msgie. Ty se mě snažíš zhypnotizovat?!“ vykřikla rozčíleně. „O co ti jde? Chystáš se na nějakou výpravu, chci jít s tebou.“

   „Ne! Nikam nepůjdeš, na tuhle výpravu jdou jen nejvyšší zástupci všech čtyř zemí, nenecháme se zdržovat nějakou rozmazlenou holkou, co si myslí, že se jen tak vetře do domu člena Tar'pien a projde jí to. Kdybych chtěl, Eámanë, zavolám strážníky a ti tě zavřou za útok na veřejného činitele. Zůstaneš tady a necháš mě dělat mou práci. Teď vypadni, nebo vážně zavolám stráž.“

   Eámanë zbledla. „Learthean z tebe udělal většího pitomce, než jsem si vůbec dokázala pomyslet,“ řekla a odešla. Adamaar se rozčíleně svezl na židli a uhodil pěstí do stolu, potom se zase začal věnovat mapě.

   Eámanë vyšla na ulici a samým rozčílením vrazila do procházejícího trpaslíka. 

   „Koukej na cestu, balvane!“ vykřikla. Nechápala, jak jí to Adamaar mohl udělat, takhle s ní vyrazit dveře! Rozhodla se, že s ním stejně pojede, ať se mu to bude líbit, nebo ne.

„Venku mě právě málem srazila nějaká šílená ženština,“ postěžoval si Bazagor, když vstoupil k Adamaarovi do pracovny.

   „To jsou dneska lidi,“ hlesl Adamaar.

   „No to mi povídej! Ještě mi řekla: ‚balvane‘. Mně! Chápeš to?“

   „Ne, vůbec. Vyrazíme pozítří, máš všechno nachystané?“

   „Samozřejmě, i ten chlápek v turbanu už je připravenej. A Certten, ten byl připravenej, už když se narodil.“ Bazagor se zkoumavě zadíval na elfa skloněného nad stolem. „Co je s tebou, kámo?“

   „Ale nic, ty přípravy mě nějak unavily…“

   Trpaslík přikývl. „Tak se pěkně vyspinkej, ať si čerstvej na výpravu. Přinesl jsem ti meč, ten mág ho napatlal nějakým podivným olejem.“ Trpaslík se pohrdavě uchechtl. „Jako kdyby takovej klučík rozuměl zbraním, ale jak říkáme my trpaslíci: ‚mládež se musí podporovat, voni to pak míň rozbíjej a vůbec a aspoň si najdou holku‘, nebo tak nějak…“ Adamaar se pousmál.

   „Ale ať si dělá, co chce, klučina mágovská, jestli to zabije o démona víc, zlobit se na něho nebudu, tak se měj, Adamaare, a radši už běž spát.“ 

   Ten elf nevypadá ve svý kůži, pomyslel si Bazagor, když kráčel k svému příbytku. Doufám, že se z toho vyspí, jinak si na cestě moc zábavy neužijeme…

Noc před tím, než se družina vypravila na cestu, navštívila Adamaara Tyirien, tarnaertská kněžka měsíční magie. Zhmotnila se v hale a počkala, než za ní Adamaar přišel.

   „Tyirien!“ 

   „Odjíždíš hledat artefakt,“ oznámila mu zpod své masky.

   „Ano, je to jediná možnost.“

   Tyirien přikývla. „Věřím, že vše dobře dopadne, ale mé vize budoucnosti jsou rozmazané. Vím jen, že na cestě někdo zemře,“ řekla temně.

   „Všichni s tím počítáme. Já, Bazagor, Certten i ten mág.“

   Tarnaertka se zarazila. „Jdete jen vy čtyři?“

   „Samozřejmě, v malé skupině budeme nenápadnější. Proč? Co tě na tom zaráží?“

   „Nic, vůbec nic, má vize musela být chybná. Nenech se mnou děsit, Adamaare, přeji ti šťastnou cestu, vám všem. Nechť nad vámi bdí Temné světlo,“ řekla a mávla rukou v rituálním gestu.

   „Počkej, Tyirien,“ vykřikl Adamaar, ale elfka zmizela.

CESTA NA SEVER

Družina už byla na cestě několik dnů a pomalu se blížila k Severním horám. Vrcholky na obzoru se s každým dnem zvětšovaly a poutníci byli den co den nervóznější z toho, co je na jejich úpatí čeká. 

   „Nerad bych to zakřik, ale jde nám to jako po másle,“ řekl Bazagor s úsměvem.

   „Nechat se zmámit fatamorganou je stejně pošetilé jako strkat prstem do spící kobry,“ pronesl Mis'Chaeron Ban. 

   „U nás se říká, že kdo se bojí, nesmí do dolu, a kdo nesmí do dolu, ten rovnou může skočit ze skály,“ opáčil Bazagor. „A vůbec, mágu, nech si ty svý orientální moudrosti, to si člověk nemůže pochválit, jak cesta pěkně ubíhá?“

   Certten se ušklíbl. „Jednou mi z vás pukne hlava! Nechte té lidové slovesnosti a soustřeďte se na poslání.“ Potom však posmutněl. „Moje země hoří a já se tu trmácím za nějakým hloupým předmětem, kdybych věděl, čeho je Arten schopen, usmažil bych ho zaživa!“

   „Co to vůbec lidi napadá! Hrát si s nekromancií… To u nás ví každý malý dítě, že s temnotou nejsou žerty.“ 

   „Takže ta kniha, ze které Arten četl, mu nebyla prodána trpaslíkem? Musel jsem se splést,“ řekl Mis'Chaeron se zlomyslným úsklebkem. Bazagor sáhl po sekeře, ale Adamaar rozčíleně sykl.

   „Nechte toho! Nezáleží na tom, kdo sem Grawootha vpustil a kdo tomu napomohl. Nůž osudu už řízl a my se musíme pokusit tu ránu zacelit.“

   Z lesa, který se táhl podél pěšiny, je pozoroval pár očí. Eámanë sledovala družinu už dlouho, od samého začátku, udržovala si bezpečnou vzdálenost a dávala si dobrý pozor, aby ji nezahlédli. Byla rozladěná, už dlouho se pořádně nenajedla. Ze strachu z toho, že by se prozradila, si nerozdělávala oheň a jedla jen bobule a sušené maso, jehož zásoba se tenčila.

   Eámanë bylo jasné, že se nemůže ukázat tak brzo. Adamaar by ji okamžitě poslal zpátky. Ale jak jednou vkročí do podzemí, už si to snad rozmyslí. 

K večeru se utábořili na mýtině, kterou protékal ledový horský potok. Seděli kolem ohně a podávali si vak s ostrou trpasličí ořechovkou.

   „Kdybych já zůstal ve svý zemi, žádný takovýhle věci bych nemusel řešit…“ vykládal Bazagor rozčíleně. 

   „Ale prosím tě, to říkáš jenom proto, že nám došla kořalka,“ usmál se Certten.

   „To je hloupost! A víte co, já dneska nehlídám! V tom podzemí budete beze mě nahraný, tak se musím vyspat.“

   „Klidně se prospi, když to nezvládáš, na trpaslíka už jsi v pokročilém věku, ne?“ usmál se Mis'Chaeron.

   „Hele, mladíčku, ty víš o trpaslících prd. A jestli tě to potěší, klidně prohlídám celou noc. Protože můj národ je zocelenej a ty jsi…“

   Ale co je, se Mis'Chaeron nedozvěděl, protože se proti družině rozběhl velký sněžný troll. Hrozivě bručel a máchal kolem sebe kamenným kyjem. Muži vytasili zbraně a pustili se s horským válečníkem do souboje. Adamaar po obrovi vystřelil, ale troll si šípu zapíchlého v rameni vůbec nevšímal. Bazagor se proti trollovi rozběhl a sekl ho do nohy, ten však děsivě zařval a odkopl trpaslíka několik metrů daleko. Adamaar se běžel podívat, jestli je Bazagor v pořádku. Certten se napřáhl a sekl trolla do hrudi. Troll křičel hlasitěji a hlasitěji a Certten měl z toho zvuku pocit, že se mu rozletí hlava. Klesl na kolena. Troll se už chystal krále praštit kyjem, když proti němu Mis'Chaeron poslal silné mrazící kouzlo. Troll se zastavil. Mis'Chaeron Certtenovi pomohl na nohy a utíkal s ním dál od rozzuřeného tvora. Potom se troll roztříštil. 

   „Co se to děje?“ zašeptal Mis'Chaeron a podíval se na zbytky rozházeného ledu. Ze tmy přicházela Eámanë a ukládala luk na záda. Celá družina na ni překvapeně zírala. Jenom Bazagor trochu nabručeně pronesl: „Kdybych se zvedl rychlejc, tak do něj vrazim a taky se rozletí…“

   Adamaar se zamračil. „Eámanë."  

   Jakmile elfka přišla blíž k ohni a plameny ji ozářily tvář, Bazagor zamával sekyrou„To je ta holka, co mi řekla, že jsem balvan! Co tu děláš, děvenko?“

   „Mohla bych být tvojí babičkou, kdyby na to přišlo, chlapečku.“

   „Co tady u lesních bohů děláš?“ 

   „Procházím se po lese a najednou vidím komickou skupinku podivínů, co se snaží skolit trolla.“

   Mis'Chaeron se zamračil. „Nech si ty řeči, elfko, moc dobře víš, že to byla jen otázka času, než by se ten obr zhroutil.“

   „Ale času není nikdy nazbyt, mágu.“

   „Nechte toho,“ přerušil je Cettren. „Děkujeme vám, dámo, ale prozraďte nám, co tady vlastně děláte.“

   „Já ti to klidně povím, Cettrene, Eámanë Anárion je hlupačka, co má pocit, že se může do všeho plést. Kvůli mé nepozornosti zjistila, že míříme k podzemí Severních hor a nenapadlo ji nic lepšího než se sem vetřít.“

   „Ještě pořád umím mluvit sama za sebe, Adamaare,“ řekla elfka ledově. „Ani mě nebaví čekat, než Grawooth zničí celé Maarské pláně. Nebudu jen tak sedět v Kortirionu a čekat, až se dostane do Tallizienských lesů!“

   Dlouho všichni mlčeli. Adamaar se snažil vypadat povzneseně, a tak se díval do tmy a předstíral, že se ho situace netýká. Eámanë se sice také dívala do tmy, ale naopak se tvářila velice zaujatě a dotčeně. Tři zbylí muži po sobě nervózně pokukovali v bezhlasé debatě o tom, co dál. Nastalá situace jim připadala až komická. Dva stovky let staří elfové k sobě stáli otočeni zády jak navztekané děti. Taková podívaná se moc často nenaskytla.

   Ticho nakonec prolomil Bazagor. „Ale tak, co s ní můžem dělat, že jo. Ať jde s náma, síly na to má zjevně dost, když náš sleduje až z Leartheanu a nikdo z nás si jí nevšiml."

   „Víc hlav víc ví,“ souhlasil Certten. Mis'Chaeron lehce přikývl a podal Eámanë ruku. Potom se všichni otočili na elfa. Adamaar jim pohled chvíli oplácel, ale nakonec mávl rukou.

   „Tak dobře, ale jedeš v tom sama za sebe, nemysli si, že na tebe někdo bude brát ohledy.

Grawoothova vojska mezitím postupovala na jih a s každým dnem ubývalo lidem sil. Válka již probíhala pátým rokem a Aesterria ztrácela naději. Jen pár lidí neustále věřilo v Adamaarovu výpravu a v pověst o tajemném předmětu, které zastaví nepřítele.

DO PODZEMÍ

Cesta již trvala tři týdny, když družina konečně dorazila k údajnému úkrytu magického artefaktu. Stáli na úpatí vysokých hor. Do skalní stěny byly vsazeny velké dveře zdobené reliéfem zjevně ještě s předelfského věku. Obrazy znázorňovaly lidi osoby kolem ohně. Kostlivé bytosti a stíny vystupující ze světel loučí.

   „No to je panečku majestátní vchod!" vydechl lord Bazagor.

   „Pravděpodobně ještě od Lesního lidu,“ poznamenal Adamaar.

   „Pche! Lesní lid! Tohle musel udělat trpaslík, to se pozná. Žádnej ušálek, ať si klidně pravěkej, by nedokázal vybudovat něco takovýho. Zkoumal jsem tu tvoji mapu. Tohle museli udělat nějací dávní předci.“ Mis'Chaeron nevěřícně zavrtěl hlavou.

   „Jak se tam dostaneme?“

   Adamaar rozevřel mapu. „Píše se tu, že máme najít oko.“ Eámanë si prohlížela reliéf. „Očí je tady spousta, nepíšou tam ještě něco víc? Než najdeme to pravé, tahle válka skončí,“ řekla a zkusmo ohmatala několik očí. „Hm,“ zabručel Adamaar. „Víc tady není. Jen oči.“

   Lord Bazagor vyškubl elfovi mapu. „Ukaž!“ Chvíli mžoural střídavě do mapy a střídavě na dveře do podzemí, až nakonec vítězoslavně vykřikl: „Chachá! Jasně, že to je trpasličí práce V našem jazyce je totiž stejný výraz pro oko i slunce. Jenomže to nějakej pradávnej elfík nevěděl.“ Potom došel k reliéfu a sáhl na vyobrazené slunce. Symbol se zasunul do skály a dveře se otevřely.

Před družinou se objevila svažující se kamenná chodba. „Žádná vstupní síň, to musí bejt opravdu starý. Hloubení není žádná legrace, ale takhle úzký chodbičky…“ mumlal si pro sebe Lord Bazagor. Adamaar rozžehl lucernu.

   „No jo, uši máte vytahaný, ale ve tmě si ani neškrtnete,“ ušklíbl se trpaslík a vydal se dopředu. Nepotřeboval světlo, pohyboval se jistě a nemusel se bát, že by do něčeho narazil. Zbytek skupiny však za ním obezřetně našlapoval, protože si jejich oči na šero podzemí zvykaly jen těžko.

   Kráčeli dlouho, tiše, jen trpaslík si občas něco zabručel pod vousy, když se rozhlížel po ostatcích dávné trpasličí kultury. „Netušil jsem, že kdy na Aesterrii žili trpaslíci, dokud jsme nepřišli my, to je opravdu zvláštní…“ Družina se držela za ním s lucernami. Eámanë se obezřetně rozhlížela. Adamaar si za chůze svítil na reliéfy na stěnách. Certten koukal pod nohy a Mis'Chaeron jen civěl dopředu.

   Najednou se Bazagor zastavil. Eámanë do něho narazila a on rozčíleně zasyčel.

   „Koukej před sebe, elfisko!“ Potom ale zvážněl. „Něco se mi tu nelíbí, myslím, že v tom bude nějaká past. Raději se přikrčte, trpasličí pasti nikdy nereznou.“ Všichni se tedy na jeho popud přikrčili a kráčeli téměř ve dřepu. Najednou se ozval rachot a ve výšce elfích očí se z obou stran objevily ostré čepele. Rozřízly vzduch, a pak se znovu zasunuly.

   „Někdo z vás dupnul na spouštěč! Sakra, lidi, koukejte kolem sebe.“

   „Neřekl jsi, že máme zkoumat zem, ale že se máme přikrčit!“ zavrčel Mis'Chaeron.

   „Jé, vám se taky musí všechno vysvětlovat podrobně. Tak prostě koukejte všude.“

   Pokračovali. Za chvilku se úzká chodbička rozšířila do velké haly. Ze skály, na které stáli, vedl vetchý provazový mostek, který spojoval další otvory v jeskyních vpředu, nalevo a doprava. Celá jeskyně byla osvětlená nějakým podivným hmyzem.

   „Á, svítilničky, museli jich vysadit spoustu a spoustu, aby dosáhly takového úžasného světla,“ pochvaloval si Bazagor.

   „Tak kam?“ zeptal se Certten. Adamaar se ve světle podíval do mapy. „Měli bychom se vydat doprava.“

   „To je hloupost. Vpravo je vždycky obytná zóna,“ zavrtěl hlavou trpaslík.

   Eámanë si kriticky prohlížela Adamaara a mapu. „Držíš to obráceně. Doleva.“

   „No, to by dávalo větší smysl,“ souhlasil Bazagor.

   „Když tomu všichni tak rozumíte, tak proč se mě ptáte?“ řekl dotčeně Adamaar. Bazagor zabručel a vstoupil na vetchý mostek, který se zakýval.

   „Pojďme radši po jednom,“ navrhla Eámanë a všichni souhlasili. Jen Bazagor mávl rukou. „Tohle je trpasličí práce, to se nemůže…“ Mostek zapraskal a jedno prkénko upadlo do hlubin. Bazagor vyjekl a pln překvapení ze sebe vykoktal: „A-ale koukám, že je to elfí dřevo!"

   Překročit most se nakonec povedlo všem. 

   „Jak dlouho nám bude trvat, než dojdeme k artefaktu?“ zeptala se zadýchaně Eámanë stále ještě vyděšená z odporné výšky a ztrouchnivělého mostu. 

   „Dneska to nebude. Někde budeme muset přespat,“ řekl Adamaar. 

   „No, to kdybyste řekli dřív, mohli bychom doprava a vyspali bychom se v pohodlí.“ 

   Eámanë po něm vrhla ošklivý pohled. „Já už po tomhle nikam nejdu!“ 

   „Pche, elfí holka…“ Eámanë jeho poznámku přešla bez reakce, neboť stále ještě bojovala se závratí. Mis'Chaeron se otočil na trpaslíka. 

   „Tak kde budeme moct přespat. Nechci bojovat s nějakými strážci bez pořádného spánku. Jdeme už opravdu dlouho. Ty doly jsou obrovské!“ 

   Bazagor pokrčil rameny. „Netuším. Doufám, že někde po téhle cestě dorazíme do zbrojnice, tam by se snad dalo přespat.“

Zbrojnice se nacházela pár minut cesty od velké haly. Na pravé straně chodby byly vytesány dveře.

   „Tak, tady to je,“ řekl Bazagor a pomocí pák spustil mechanismus dveří. Kovová křídla se rozevřela a vpustila hrdiny dovnitř.

   Zbrojnice byla obrovská. Kolem stěn stály stojany na zbroje a zbraně, většina však už byla prázdná. Uprostřed místnosti byly vytesány tři úrovně schodů v kruhovém tvaru, které vedly do rynku o poloměru zhruba tří metrů. Lord Bazagor se rozplýval, běhal po celé místnosti a komentoval všechny předměty. Adamaar našel v rohu pár starých tréninkových holí a několik polínek, které stále ležely vedle velkého železného koše. Skupině trvalo dlouho, než Bazagora přemluvila, aby si rozdělali oheň. Trpaslík tvrdil, že je to jako, kdyby zapálili muzeum, ale nakonec souhlasil. A tak se družina ohřála, najedla a rozhodla se jít spát.

ZA KŘIŠŤÁLOVÉ DVEŘE

Bludiště trpasličího města bylo obrovské, ale po pár dnech konečně stanuli před obrovskou branou z broušeného křišťálu.

   „Jsme tady,“ vydechl Adamaar.

   „Teď to teprve začne být legrace,“ ušklíbl se Bazagor. „Být vámi, nechal bych si zbraně ve střehu. Pokud v celém městě nebyla jediná potvora, budou určitě všechny schovaný za těmahle dveřma. Takovou mocnou věc, jako je artefakt, musí hlídat přinejmenším stovka draugarů.“

   „Ale jak to otevřeme?“ zeptala se Eámanë. „Nevidím tady žádné páky, ani nic podobného.“

Lord Bazagor si pohladil vous. „To je pravda, nepíše se něco v tom tvým elfím plánku, Adamaare?“ Mis'Chaeron se posadil a zkřížil pod sebe nohy. Potom zavřel oči. Adamaar rozevřel mapu.

   „Nic tu nevidím…“

   „Je v tom magie,“ promluvil náhle Mis'Chaeron. „Je třeba najít kombinaci zvuků, které dveře otevřou. Ale než je dešifruji, bude to trvat.“ Certten se usadil vedle mága a složil hlavu do dlaní. Byl unavený. Eámanë přišla ke křišťálovým dveřím a dotkla se jich.

   „Co to děláš?“ zakřičel Bazagor. Ale brána se zatřásla a hořícím písmem se na ni objevila slova. Eámanë zavrávorala, neboť se před dveřmi otevřelo propadlo. Elfka se jen tak tak zachytila za římsu. Ostatní jí pomohli nahoru. A Bazagor si rozčíleně zamumlal něco o nezodpovědných elfech.

   „Přečti to, je to trpasličtinou.“ Trpaslík se podíval na nápis.

   „Je nejpevněji připoután, a přesto se hýbe. A když se zbaví okovů, umírá.“

   „To jsem tu meditoval zbytečně?“ řekl nazlobeně Mis'Chaeron.

   „Výborně, je to hádanka!“ usmál se Adamaar. Zničehonic se za družinou zavřely dveře a díra před dveřmi se pomalu začala rozšiřovat.

   „U všech démonů! Co to je?“ vykřikl Certten. „Musíme rychle najít odpověď, jinak se propadneme!“ Družina okamžitě začala namáhat hlavu.

   „Kdybyste mě nechali meditovat, přišel bych na to bez ohrožení života,“ zasyčel Mis'Chaeron.

   „Takhle je to rychlejší… Já nevěděla, co se stane,“ bránila se Eámanë. Plošina, na které stály, se zasouvala, a pod nimi se nacházelo černé prázdno. Potom zhasly louče i lucerny.

   „Buďte rádi, že nevidíte ve tmě, s těma děsivejma stínama mi bylo líp,“ povzdechl si Bazagor. Všichni se opírali o zavřený vchod a propast se přibližovala.

   „Cos to říkal?“ vyjekla najednou Eámanë.

   „Že nevidíte?“

   „Ne, o těch stínech! Ta hádanka... Odpověď je stín! Dělej, řekni to v trpasličtině! Rychle!“ Bazagor zaječel trpasličí slovo. Louče znovu vzplanuly. Plošina rychle vystřelila dopředu a hrdinové popadali na tvrdý kámen. „Uf! To bylo o vlásek,“ zašeptal Adamaar. Křišťálové dveře zaduněly a otevřely se.

   „Tak, a teď mi pošlete ty draugary, protože jestli teď něco potřebuju, tak je to srazit hlavu nějakýmu odpornýmu kostlivci,“ vydechl Bazagor a vstoupil.   Chodba byla osvětlena loučemi, takže ani nemuseli rozsvěcet lucerny. Na dohled od nich stála postava.

   „No výborně! Tak doufám, že máte nabroušený sekery, nebo ty svý párátka, jak je komu libo,“ usmál se trpaslík a s řevem vyrazil dopředu na obrovského ozbrojeného kostlivce s planoucíma očima. Draugar zavřeštěl a tasil meč. Bazagor byl tak vyvedený z míry předchozím zážitkem, že vůbec neuvažoval, a jakmile doběhl k nepříteli. Srazil ho sekerou k zemi a usekl mu hlavu.

   „Berserk Bazagor,“ ušklíbla se Eámanë, když k trpaslíkovi doběhla.

   „Však si to zasloužil, nemrtvák jeden,“ řekl Bazagor zadýchaně. Cestou družina pobila ještě pár draugarů, než došla do velké síně s několika velkými kamennými ostrůvky, pod kterými bublala horká láva. 

DÉMONI 

Jakmile všichni stanuli v jeskyni a trochu se rozkoukali, zavřely se za nimi dveře a všude se rozezněl děsivý šepot. V tu chvíli se hrdinům zatmělo před očima, když se jim vrátil zrak, stáli každý sám mezi hrstkou démonů. Mis'Chaeron zaujal bojové postavení s tasenou katanou a čekal, který démon na něho zaútočí jako první. Ten, který stál na místě Bazagora se proti němu rozběhl s nenávistí v očích. Jeho temná kůže se leskla ve světle svítilniček a trny na bradě se zlověstně blyštěli. Jenže na něm bylo něco špatně. Mis'Chaeron si promnul oči. A zamumlal kouzlo odhalení.

   Samozřejmě. Nějaká magie mu zatemnila mozek a všem jeho přátelům rovněž. Z ostrůvku k němu právě přiskakoval zuřivý trpaslík.  O kousek dál šermovali Adamaar s Eámanë.

   „Bazagore! Prober se, příteli! To jsem já Mis'Chaeron. No tak, dělej.“ Trpaslík se však blížil s připravenou sekerou. Napřáhl se. Mis'Chaeron uskočil a poslal na něho poutací kouzlo. Potom si k němu kleknul a praštil ho přes tvář.

   „Bazagore, trpaslíci mají proti magii vrozenou odolnost. Nenech se zmámit.“ Trpaslík vrčel a cenil zuby. „U pouštních červů! Bazagore! Řekni něco o elfech, no tak. Dlouhé uši… Jak je to dál? Pomoc mi, kamaráde! Dlouhé uši, no?“

   Bazagor ucedil: „Krátký rozum.“ Potom se uklidnil. „To jsi ty? Ale, ale jak se to stalo?“

   „Nějaká magie, musíme pomoct ostatním.“

   Eámanë se dívala na odporného démona před sebou, vřeštěl a koulel očima. Na hlavě měl dva obrovské rohy a švihal kolem sebe mastnými černými vlasy. Začínala být z jeho ran unavená. Zatím ani jeden druhého nezasáhl. Musela se ho zbavit. Kde u všech bohů byli ostatní? Přikrčila se a rychle sekla protivníka do nohy. Potom odskočila. Démon zařval a rozběhl se proti ní. Připravila se na úder…

   Adamaar nechápal, kde se ten démon proti němu vzal. Měl dlouhý ocas a ostré výběžky na hlavě. Kdyby se mu podařilo utéct dost daleko, mohl by použít luk, ale s mečem si nebyl tak jistý. Zatím všechno vycházelo, než ho nepřítel zasáhl do nohy. Strašně to pálilo, ale rozhodl se nedbat na bolest. Všude kolem sebe slyšel ten odporný šepot. Dal se do běhu a zvedl meč nad sebe. Potom zaslechl své jméno.

   Démon se zničehonic zastavil a ohlédl se. Z místa, kam démon hleděl, zaznělo i Eámanino jméno. Otočila se na volajícího. Stáli tam dva démoni, ale byli tak nějak zamlžení. Zavrtěla hlavou a podívala se na protivníka. Zkoumavě si ji prohlížel.

   „Eámanë?“

   „Adamaare?“ Najednou se jí znovu zatmělo před očima. A místo démona se před ní objevil elf.

   „Sakra, co to bylo?“ vykřikla. Adamaarovi krvácela noha. „Promiň,“ hlesla, když to viděla.

   „V pořádku, ale kde je Certten?“

   Certten seděl v skrytu stínu na vzdáleném ostrůvku a sledoval ty čtyři démony. Co se to probohy stalo? Sundal ze zad luk a namířil na nejmenšího s ostny na bradě. Napnul tětivu a vystřelil. Démon zlověstně zařval a padl na kolena. Šíp ho trefil do nohy. Ostatní démoni se za ním rozběhli. Znovu napnul luk, ale minul. Démoni něco křičeli, musel se dát na útěk. Nenáviděl démony. Zničili mu zemi...

   Měl pocit, že zaslechl své jméno, ale to byl jistě jen podlý démonický trik. Přeskočil na další ostrov. Démoni na něho pořád křičeli. Schoval luk a tasil meč. Jenže démoni se zastavili a jen na něho křičeli jeho jméno jako děsivé harpyje.

   Potom se jeden z nich odvážil na ostrůvek za králem. Certten proti němu okamžitě vystartoval a zkřížil s ním meč. Démon neútočil, ale to mohla být strategie. Člověk kolem sebe mlátil mečem a čekal, až se mu démon připlete do rány. On však jen stál a šeptal jeho jméno. Plný nenávisti se rozběhl proti netvorovi, ale ten uhnul… Certten už se nestihl zastavit a přepadl přes ostrůvek do vařící lávy. 

   Eámanë vyjekla, když jí král proklouzl mezi prsty. Všichni stáli s otevřenými ústy a sldovali, jak se za ječícím Certtenem zavřela hladina. Sál pohltil zápach spáleného masa a vlasů. Šepot utichl. Eámanë se svezla na zem a zhluboka dýchala. Adamaar složil hlavu do dlaní a Bazagor poklekl na koleno a odříkal rychlou trpasličí modlitbu. Mis'Chaeron stál bez hnutí a zíral na místo, na kterém lidského krále viděl naposledy. Potom bylo dlouhé minuty naprosté ticho.

   Nakonec Adamaar zamumlal: „Měl bych ti ošetřit tu ránu po šípu.“

   „Asi jo.“

STRÁŽCE ARTEFAKTU

Posadili se na ostrůvek do rohu jeskyně. Adamaar se sklonil k trpaslíkovi a začal mu ošetřovat zraněné koleno. Ostatní se rozhlíželi kolem. Z jeskyně nevedla žádná cesta.

   „Kam teď?“ zeptala se Eámanë, aby přerušila tísnivou atmosféru.

   „Kdo ví. Nic tady není.“

   „Možná musíme čekat…“

   „To je přece hloupost! Nezabalíme to. Certten sem šel, aby porazil démony. A v boji s démony i zemřel. Tak pojďme najít tu zpropadenou věc a vypadnem odtud!“ zakřičela elfka.

   „Fajn. Fajn,“ přikývl Adamaar a vytáhl mapu. „Píše se tu: ‚Až překonáš sám sebe, vyčkej příchodu.‘“

   „No, tak jsem měl pravdu, máme čekat,“ řekl Bazagor. „Výborně.“

   Čekání bylo téměř nekonečné, ale pak se začaly ostrůvky hýbat a spojily se do jedné plošiny. Uprostřed se zjevil muž v obřadním rouchu a trochu zmateně se rozhlížel. Když spatřil družinu, odkašlal si, napřímil se a rozepjal ruce.

   „Vítejte, dobrodruzi! Jsem strážce mocného artefaktu. Prokázali jste bystrost, sílu i sebekontrolu a čistotu srdce. A proto mi povězte, proč přicházíte sem, oč mě žádáte?“ Družina došla ke strážci a Adamaar se ujal slova. 

   „Zdravíme tě, strážce, žádáme tě o pomoc. Nad Aesterrií se rozmohla Zkáza a Démonické hordy vraždí lidi jako mouchy. Je třeba je zastavit a my nedokážeme přemoci démony bez moci artefaktu.“

   Muž zakýval hlavou. „Vskutku. Hloupí lidé si zahrávají, a potom umírají. Tak to bylo, je a bude,“ řekl a odmlčel se.

   „A pomůžeš nám to umírání zastavit?“ zeptala se Eámanë.

   „Vaše úmysly jsou čisté. A vy zasloužíte mou pomoc. Ovšem s artefaktem se pojí zodpovědnost. S jeho mocí můžete poroučet všemu a všem. Zahnat nepřátele, či zotročit poddané.“

   „Pokud artefakt použijeme, klidně ho sem potom vrátíme,“ řekl opatrně Bazagor.

   Strážce vytřeštil oči. „Probohy, to ne! Nenávidím to tady! Už tu trčím tisíce let a znám každý detail této zpropadené jeskyně. Chtěl jsem tím jen říct, že artefakt musíte chránit jako oko v hlavě. Jsem jeho součástí. On zase součástí mě a bez sebe toho mnoho nezvládneme. Dám vám ho rád, ale poslechněte mé rady: Artefakt nesmí mít dlouho v držení jeden člověk, obsahuje v sobě velké množství magie, která může jednoho lehce zničit. Možná už jste o podobných předmětech slyšeli.“

   „Ano, samozřejmě, prsteny, co vládnou všem…“ zamumlal Bazagor a strážce po něm loupl pohledem.

   „Chraňte ho. Použijte ho proti démonům. Ale ne dřív, než dorazíte na bitevní pole. Neboť artefakt nejde používat neomezeně. Jeho moc se kumuluje po sta let. Tedy vezměte si ho,“ pokynul jim muž a podal jim artefakt.

   „Děkujeme za rady, strážce.“

   „Dbejte jich, brzy se odeberu do stínu artefaktu, ovšem napřed vám ukážu cestu ven. Stanete na západ od bojiště, jděte jen podél hor a dojdete na místo.“ Potom zamával rukama a všichni zmizeli.

SBOHY ZKÁZO

Když se objevili na povrchu, nebylo po starci ani vidu, ani slechu. Vyrazili na východ podél hřebenů hor hnáni novou silou. Měli v rukou spásu Aesterrie, ale přesto se neradovali, šli mlčky. V noci usínali hned po jídle, ve dne kráčeli s velkými rozestupy.

   „Už se blížíme,“ pronesl třetí den cesty Adamaar.

   „To je dobře.“

   „U všech tupých seker! Přestaňme s tím depresivním tichem. Dělá mi to díru do hlavy! Certten by na nás byl pyšný, takže se pojďme normálně bavit, nebo se mi rozskočí mozek!“

   „Máš pravdu, Bazagore,“ přikývl Adamaar. Kráčeli zrovna tmavým lesem a téměř měli pocit, že slyší zvuky boje.

   „Maarské planiny začínají za pár kilometrů. Mohli by tu být démoni, měli bychom být opatrní,“ poznamenal Mis'Chaeron. Všichni bezděky sáhli po svých zbraních, snad aby se ujistili, že jsou na svých místech. Potom uslyšeli zasvištění a do stromu vedle Mis'Chaeronovy hlavy se zabodl šíp.

   „Do Zkázy! Utíkejte!“ vykřikl Adamaar. Všichni se dali do běhu. Všude svištěly šípy a zezadu se ozval válečný démonický řev. Bazagor se ohlédl. „Je tam Arten! Kdyby se mi ten pacholek dostal do ruky…“

   „Mlč! A běž, artefakt můžeme použít až na Planinách,“ okřikl ho Adamaar.

   „Udělám štít proti těm šípům,“ zabručel Mis'Chaeron a začal prsty tvořit znamení. Najednou Eámanë zaječela a upadla.

   „Trefili ji, musíme jí pomoct!“ vykřikl Adamaar.

   Mis'Chaeron prudce trhl hlavou. „Ne. Artefakt se nesmí dostat k tomu nekromantovi. Musíme běžet dál.“

   „Ale…“

   „Ne, musí si s tím poradit sama. My máme jiný úkol,“ řekl mág a rozprostřel kolem sebe magický štít. „Ochrání nás jen před šípy, musíme dál, pokud nás doběhnou, máme pramalou šanci.“

   Eámanë ležela na sněhu, v zádech měla zabodnutý šíp a krvácela. Viděla své přátele, jak utíkají pryč. Snad aspoň zachrání Aesterrii, pomyslela si a pokusila se zvednout. Otočila se na druhou stranu, právě k ní dobíhali démoni v čele s nekromantem.

   Arten ječel rozkazy. „Doběhněte je! Já vyslechnu tu holku.“ Démoni zabručeli na souhlas a dali se do stíhání družiny.

   „Už nemáš šanci, Artene, oni tě zničí i ty tvoje démony,“ zašeptala. Arten zkřivil tvář a v očích se mu objevil děs.

   „Vy jste našli artefakt,“ vydechl. „Grawooth mě zabije, varoval mě před ním!“

   „Doufám, že tě bude zabíjet dlouho. A že to bude bolet.“ Eámanë se křečovitě usmála a z koutku úst jí vytekl pramínek krve.

   „Ty!" vykřikl Arten a zasáhl elfku svým přetvářecím kouzlem. Eámanë vyjekla. Její tělo zachvátila nepředstavitelná bolest, jak se kouzlo pokoušelo přetvářet její buňky. Nevadilo by ji zemřít, ale za bolest, kterou jí nekromant působil začala své přátele nenávidět. Arten ji nechal ležet a odešel. Její řev zněl dlouho, ale nakonec také utichl

Adamaar, Bazagor a Mis'Chaeron už téměř nemohli popadnout dech. Běželi, v patách měli démony a Mis'Chaeron byl stále vyčerpanější z ochranného kouzla, které nad nimi držel. Potom spatřili pustou zem kdysi úrodných Maarských plání. Byla odporně šedá a všude se na ní válely kosti, ostatky a zbytky suti ze zřícených domů.

   Jakmile vstoupili na zničenou půdu, démoni věděli, že nedoběhli včas. Adamaar vytáhl artefakt a zvedl ho nad sebe. V tu chvíli z něj vyletěla magická vlna a za ní další a další. Démoni v blízkosti se rozpadli. A ostatní dál od artefaktu na bitevním poli spustili zbraně a zmizeli.

   Když se vrátili do Lartheianu, byli oslavováni jako největší hrdinové Aesterrie. Zkáza během jejich cesty téměř úplně vyhladila lidské pokolení. Fronta se posunula až za hranice Tallizienských lesů. Hned po příjezdu byl uspořádán falešný pohřeb králi Certtenovi a Eámanë Anárion. Členové Malé rady se dobrovolně vzdali místa ve prospěch Adamaara Le'rberiela a Mis'Chaerona Bana. Artefakt byl umístěn do městečka Hradce a strážen speciálně vycvičenými strážci. Jen Adamaar, Mis'Chaeron a Bazagor k němu měli přístup a scházeli se tam každý rok, aby si připomněli svou cestu.