GENERÁL SPICY

JAK MĚ NAJALI:

Seděl jsem ve svý kanceláři a probíral se stohem papírů. Všechno to byly složky dávno zmizelejch lidí, se kterýma si už policie nevěděla rady. Prej. 

   Podle mě se na to vykašlali jako na celý tohle město. V armádě by jim to netolerovali. Jenže tohle nebyla armáda. Tady bylo jedno, kde je spravedlnost. Každej se tu staral jen o sebe. 

   Ostatně ani já nepracoval zadarmo. Jedinej rozdíl byl v tom, že když přede mnou nějakej parchant zamával měšcem, s tím, že se jako nic nestalo, něco se stalo. Většinou skončil v nemocnici... Pokud mě fakt hodně nenaštval.

Seděl jsem ve svý kanceláři, před sebou tváře všech těch pohřešovaných, když někdo zaklepal na dveře. Zavrčel jsem, ať jde dál. Dveře se otevřely. Překvapivě. 

   „Generál Spicy?” 

   Muž, co přišel, byl uhlazenej, fajnovka. Měl na sobě pěkně šitej smoking, drahej. To jsem poznal, protože jsem se do podobnejch musel oblíkat pokaždý, když měla Eveline nějakou tu snobskou akci. Zvláštní, že taková fajnová ženská vyrostla mezi všema těma nažehlenejma páprdama. Na hlavě měl cylindr. 

   „Jo, to budu já.” Chlápek se posadil proti mně a usmál se. 

   „Měl bych pro vás práci.” 

   „Nepracuju s někým, kdo se mi nepředstaví.” Cylindr roztáhl rty do ještě širšího úsměvu. 

   „Koukám, že vás život ve vyšší společnosti moc nepoznamenal. Jak se má lady Eveline?” 

   Zaskřípěl jsem zubama. „Po tom vám nic není. To jméno.” 

   „Řěkněme, že jméno, které by vás mělo zajímat, je Silverpot. Andrew Silverpot.” 

   Povzdechl jsem si. Andrew Silverpot. Toho chlápka jsem znal. Vlastně ho znala Eveline, patřil mezi ty nejvlivnější. Několikrát jsem ho viděl na všech těch banketech a galabálech, párkrát jsem si s ním potřásl rukou. Prej to něco znamenalo. Přesto jsem musel trvat na svým. 

   „Beru v úvahu, ale mě zajímá, jak si říkáte vy.” Cylindrovy koutky se téměř dotýkaly lalůčků. Konečně jsem pochopil, kde se vzala fráze smát se od ucha k uchu. 

   „Jak si říkám. Ano,” zasnil se a pohlédl někam za mě. „Říkám si mnohými jmény, ale v této chvíli bude příhodné přízvisko Hermés - Posel.” Vzdal jsem to. 

   „Dobře, pane Posel, tak mi teda povězte, o co jde.” 

   „Výborně, přejdu tedy k věci,” řekl, ale skutek utek. Místo toho sáhl do náprsní kapsy a vytáhl vykládané pouzdro na doutníky. Nabídl mi. Neodmítl jsem. Za chvíli už jsme byli oba zahaleni dýmem. 

   „Pan Silverpot plánuje výpravu na bájný ostrov pokladů. Skládá posádku z těch nejlepších. A vy, pane Spicy, nesmíte chybět.” 

   „To nemyslíte vážně!” rozesmál jsem se. „Co přijde příště? Hon na draka?” 

   Cylindrovi na chvíli zmizel úsměv z tváře, ale ihned se rozpomenul. „Myslím to smrtelně vážně. Stejně jako pan Silverpot. Mám za úkol sestavit posádku. Mimo vás ještě další vážené občany, a také ty méně vážené. Sira Michaela Czaban ku příkladu. A slečnu Shadowhunter…” 

   „Ta ženská ještě žije?” podivil jsem se. Dlouho už jsem o té šílené pirátce neslyšel. Zato o Dynamitovi jsem se toho naposlouchal až až. Po Velkém požáru se na stanici nemluvilo o ničem jiném. Jeho zazobaný papá si přál jeho hlavu na stříbrném podnose. Dost jsem s tím pyromanem sympatizoval. 

   „Ano, ještě žije.” 

   „A jde do toho, jo?” Všiml jsem si Cylindrova zaváhání, i když se ho snažil zamaskovat dalším úsměvem. 

   „Nikdo neodmítá pana Silverpota. Ani slečna Shadowhunter.” 

   Vyfoukl jsem dým. „Musím uznat, že vypadnout z týhle díry by nemuselo bejt špatný. Ale co Eveline?” 

   „Lady je samozřejmě zvána také. Její záliba v cizokrajných zvířatech je mi více než známá. Jistě i ona si ráda odpustí další plesovou sezónu.” 

   Zasmál jsem se. „To máte recht.” Eveline na všechny ty parády nadávala s téměř stejným nasazením jako já. 

   „Takže si podáme ruku?” 

   Zaváhal jsem. „Nemůžu nic slíbit. Nejprve se musím domluvit s manželkou.” 

   Cylindr se ušklíbl. „Nechtěl jsem s tím přijít jako s prvním argumentem, ale vaše paní již předběžně souhlasila.” 

   Nepřekvapilo mě to. Souhlasil bych, ale nechtěl jsem Cylindrovi dodávat sebedůvěru. Už tak jí měl až až. „Přesto vám nemohu odpovědět hned.” Úsměv zmizel. 

   „To je ale velmi nemilé…” 

   „Dejte mi pár dní,” přerušil jsem ho. „Nejsem člověk, co se rozhoduje impulzivně. Už nejsem nejmladší. Přijďte za pár dní. Víte, kde mě najdete.” Cylindr na chvilku zkameněl, ale nakonec se rozesmál. Nebyl tak hloupý, aby mi vyhrožoval přímo. Věděl, že bych se mohl rozhodnout hned a jemu by se to nelíbilo. „Ale beze všeho. Jak jste řekl, vím, kde vás najít.” Tahle výhružka mi neunikla, ale dělal jsem jako by nic. 

   Odešel. Podíval jsem se na stůl na všechna ta lejstra. Ty lidi už asi stejně nikdo nenajde. A já věděl, že si zase zasloužím trochu toho dobrodružství. A tak jsem kývl, když mi zase zabušil na dveře. Oba jsme věděli, že to nebylo proto, že by mě vyděsil. Koneckonců i já už tou dobou byl gentleman.