Embedded Files
Eámanë Anárion byla hrdinka, která proslula ve IV. věku. Její tragický příběh je oblíbený především mezi mladými elfkami. Bývá označována jako „Pátá“, neboť její účast na Cestě pro artefakt byla nečekaná. Ke skupině čtyř hrdinů se připojila přes zákaz ze strany Velkého Adamaara Le’rberiela (odkaz), avšak ukázala se jako platnou členkou společenstva. Kvůli této skutečnosti je považována za symbol ženské nezávislosti a rozhodnosti. Přese všechno ji však její tvrdohlavost stála život, když byla roku 6320 při návratu z hor zabita nekromantem Artenem a jeho démonickými pomocníky.
(Aeregar Terain: Elfští hrdinové IV. věku)
Ráno se nad Hradcem rozezněly trubky ohlašující začátek dne. Bar’tarell se rozespale posadila na posteli a zamžourala do osvětleného pokoje. Připadalo jí, že tady na jihu svítí slunce jasněji. Nelíbilo se jí to. Už odvykla rozzářeným dnům. Na Pustinách se slunce většinou skrývalo za temnou mlhou stoupající ze zdevastované země. Promnula si oči a přistoupila k umyvadlu, aby si opláchla obličej. Ze zrcadla se na ni dívala šedá tvář s černými pruhy, které se na ní objevily během Proměny. Líbily se jí, ale přesto si na ně za sto let nedokázala úplně zvyknout. Její odraz ji stále ohromoval.
Rychle se oblékla do lehkých kalhot a košile, opásala se, zkontrolovala, jestli meč drží na správné pozici. Utáhla nátepníky a nakonec si připnula samostatnou kápi bez dlouhého pláště. Stáhla si ji do čela. Všechno sedělo, a tak vyrazila ven z pokoje a málem vrazila do lorda Bazagora.
„Sakra!“ zaklel trpaslík.
„Dobrý?"
„Ale v pohodě, většinou, když do mě někdo vrazí, řekne mi, balvane. Na snídani?“ Bar’tarell přikývla.
„Musím uznat, že elfiska nevařej špatně, když na to přijde. Ale málo. A navíc hrozně moc zeleniny. Samý mátový lístečky a dušený lilky a kdovícoještě.“ Urkh-aika neodpověděla, ale Bazagor měl stále pocit, že musí mluvit, jinak zavládne zvláštní duté ticho. „Pěkně nám ty mladý protáhnou, jen co je pravda.“
„Cože?“
„Ale, elfíci. Vymysleli si ranní rozcvičky, jako kdybychom snad my, dobrodruzi, neměli dost pohybu.“
Bazagor nezavřel pusu, dokud nedorazili do hodovního sálu. U jejich stolu seděla Tyirien, Mirean a Viggerta. Trpaslice si Bar’tarell dost kriticky prohlížela.
„Upravila bych střih košile,“ řekla namísto pozdravu. „Možná ti to nikdo neřekl, ale dělají se i dámské.“ Bar’tarell povytáhla obočí a podívala se na Viggertinu vypasovanou kazajku s trojúhelníkovými motivy. Ta vskutku nezastírala, jak moc je ženská.
„Možná bych ti mohla pomoct,“ zaváhala trpaslice.
„Dík za velkorysou nabídku,“ řekla Bar’tarell kysele a usedla vedle Mirean.
„Nemusíš se zlobit, to je Viggertina nemoc z povolání.“
„Vynasnažím se to co možná nejvytrvaleji ignorovat.“
„Baby,“ zamumlal znechuceně Bazagor a nandal si plný talíř křupavé slaniny.
Za pár minut přišli ke stolu i oba mágové. Bavili se o nějakém čarovném aparátu, kterému Bar’tarell nerozuměla. Zjevně měl zjišťovat přítomnost magie a úroveň kouzelníka, před kterým s tou věcičkou museli zamávat. Připadalo jí to nepraktické, ale do hovoru se nezapojovala. Stejně jako se nezapojila do diskuze o moderních a šik geometrických vzorech, a tak tiše seděla a chroupala slaninu, stejně jako Bazagor, který se zazubil pokaždé, když se jejich pohledy setkaly.
Mirean po chvíli zjevně také přestaly bavit kosočtverce a trojúhelníky, ať už magické, nebo vyšité na sukni, otočila se na ni a zdvořile se zeptala. „Jak se ti tu líbí?“ Triviální otázka, ale lepší než nic.
„Spousta zeleně, skla, světla. Přesný opak mé země.“
„Ach tak, co je v tvé zemi? Nikdy jsem se do ní nevypravila. Nikdo tam nechodí, říká se, že tam žijí mutanti… ach…“ Elfka zrudla.
„A jak vidíš, taky tam žijou, ale elfy požíráme jen na svátek slunovratu,“ opáčila nevzrušeně Bar’tarell. Bazagor se zasmál. „U nás je všechno jinak, rostliny, které jsi v životě neviděla, zvířata, která by tě strašila v nočních můrách. Ale je to krása. Dřív bych to tak asi neviděla, ale po sto letech se člověku vkus snadno změní.“ Viggerta zamumlala něco o tom, že by možná bylo načase. Bar’tarell její poznámku přešla bez komentáře, i když ji velmi zajímalo, jak se trpaslici v upnutém oděvu dýchá.
„Tak co pro nás dneska máš, Tyirien?“ zeptal se Mis’Chaeron, kterému možná konečně došlo, že se chová nespolečensky. Vedle Bar’tarell se mezitím posadil Vot'har Jur a se zájmem se podíval na elfskou čarodějku.
„S turnajovou hrou počkáme na odpoledne, až přijede Adamaar. Zatím jsem myslela, že by bylo dobré, abyste se zorientovali v okolí. Nechala jsem připravit mapy a po snídani můžete se svými národy vyrazit. Záleží na tom, jaký chcete vybrat směr.“
„Necháme to na nich,“ rozhodl Bazagor. „Ať si mlaďoši vyberou, kam chtějí jít.“ Návrh se setkal s kladnou odezvou, a tak se o něm dál nebavili.
„Ty jsi tedy býval voják.“ Bazagor kývl hlavou k Vot'harovi.
„Jsem. To co bývalo, bývalo,“ řekl temně urkh-ai
„Pravda, zapomněl bych, že ty vaši nemrtví…“
„Urkh-ai.“
„Správně, prostě, že ti vaši neradi mluví o tom, co bylo dřív.“
„Nevšimla jsem si, že byste zrovna s radostí mluvili o historických skutečnostech, které jsou vám nepříjemné. Viděla jsem vaše tváře při včerejším vyprávění o Cestě pro artefakt,“ řekla rozčíleně Bar’tarell.
Tyirien smířlivě pohnula rukou. „Máš pravdu, některé události jsou pro nás bolestivé stejně jako pro vás.“ Bar’tarell elfku propíchla nenávistným pohledem.
„Co vy víte o bolesti?!“ zasyčela a zabodla nůž do stolu. Viggerta a Mirean sebou trhly. Bazagor rychle hmátl po sekeře, oba mágové se napjali.
„Uklidni se,“ řekl Vot'har potichu. Urkh-aika zavrtěla hlavou, vytáhla nůž a hodila ho do talíře tak prudce, že se sklo roztříštilo. Tyirien před očima blikl ztrápený pohled správce, který nádobí neustále přepočítával. „Už se blíží mladí dobroduzi,“ poznamenala, „nechejme je v klidu najíst, věřím, že už ví, kdy se mají dostavit k nástupu.“
Bar’tarell se zvedla a beze slova vyšla ze sálu. Zanedlouho ji doběhl Vot'har.
„Zvorala jsem to, to mi chceš říct,“ odtušila urkh-aika.
„Ne, ale vyděsilas je. Vždyť to s tím životem před Nocí není tak dramatický, bavíme se o tom docela často. Stejně jim musíš říct pravdu, nebo se chceš furt pařit v tý kápi?“
„Ne, jen čekám na příležitost. Kdyby chtěli, dávno by mě poznali. Ta elfská čarodějnice ví, kdo jsem, a to jsme se nikdy nesetkaly.“
Vot'har pokrčil rameny. „Je to vědma, prý mívá vidění.“
„Já moc dobře vím, kdo to je." Chvíli kráčeli potichu.
„Čekáš na večer, pak jim to řekneš, že jo?“
„Měli by tu být všichni, chci vidět, jak se budou tvářit,“ řekla a ošklivě se usmála. Vot'hara to stále trochu děsilo, nechápal důvod, pro který Bar’tarell skrývala svůj původ, obzvlášť když si na něj mezi urkh-ai svým způsobem potrpěla.
...
Bazagor se prodíral lesem, následován Viggertou a zbytkem trpaslíků.
„Zatrápený elfský houští,“ rozčiloval se co pár metrů.
„Pusť mě před sebe, Bazagore,“ zavolal někdo zezadu. Byl to Josegor, neobvykle vysoký trpaslík s bujným černým vousem známý jako výjimečně dobrý zálesák. Stále s sebou nosil spoustu užitečných předmětů, které by měl vlastnit každý dobrodruh. Většina z nich na ně ale obvykle zapomínala, nebo je propíjela v hospodách.
„Jen pojď, Josegore! Mládí vpřed, jak se říká. Mládí vpřed.“
Společně s Josegorem se do popředí prodral ještě Ludger. Oba trpaslíci byli už celkem zkušení a, jak bylo mezi trpaslíky poslední dobou moderní, často putovali lesy daleko za hranicemi Koravolských hor. Bazagor se pomalu propadl na konec výpravy a mohl si tak prohlédnout celou svou družinu. Byli to samí tvrďáci. Kromě Josegora a Ludgera ještě Tofer, bojovník, ale také skvělý řečník, což Bazagor oceňoval, avšak stejně považoval za další „moderní vymoženost“, kterou mladí přebírali od zženštilých elfů. Dalšími členkami výpravy byly dvě dívky, Mijara a Tegarta, obě veselé a neobyčejně zdatné sekernice. Posledního trpaslíka před sebou Bazagor musel strkat. Všetečný a velmi mladý Joseraj se neustále zastavoval a zkoumal okolí. Tu šišku, tu houbu nebo nějaký drobný hmyz. Poslední člen družiny, Zdegor, měl dorazit později a Bazagor se velmi těšil, až tento odvážný trpaslík posílí tým.
Po asi hodině cesty se zastavili na malém paloučku, kde se usadili pod vzrostlé stromy k odpočinku.
„Tak co, přátelé, jak se vám zatím líbí tahle elfí slavnost?“ zeptal se Bazagor zvesela.
„Je to nádhera!“ rozplývala se Tegarta.
„Všechno to světlo, vysoké paláce a ty úžasné barvy,“ přizvukovala Mijara.
Viggerta zamrkala na svého otce a široce se usmála. „Říkala jsem, že se jim tu bude líbit.“
„No jo, vy mladí, to jsou samý novoty, a kdo má pak těžit mitril?“
„Jsme snad dobrodruzi, ne? Těžbu přenechme horníkům.“
„No, Josegore, neměl bys zanevřít na starý trpasličí tradice.“
„Vždyť pokud bys sám nebyl dobrodruh, nikdy bychom nepřišli na Aesterrii,“ poznamenal Ludger a zhluboka se napil ze svého měchu. Potom ho poslal dokola.
„No, já sice vycestoval kvůli těžbě, ale máš pravdu, že jsem v mládí taky nikdy neposeděl a furt jsem někam utíkal a něco zkoumal... Ale to už asi bude úděl mládí!“ Bazagor se zachechtal, přijal měch a zhluboka se napil. „To elfské víno má něco do sebe.“
„Měli bychom vymyslet strategii, ty hry jsou příliš elfské, ale to by nás nemělo odradit,“ řekl Tofer.
Bazagor pokýval hlavou. „Jen co je pravda, ti ušálci jsou pěkný kujóni! Vymýšlí si takový lesní hlouposti, copak by se trpaslík nechal připravit o sekeru?“ Celá družina sborově zakřičela, že ne, a pozvedla své nádherné zbraně.
„Na nás si elfíci nepřijdou, to teda ne,“ zamumlal spokojeně Bazagor a znovu si pěkně přihnul.
...
Skupina mágů vyrazila nad blízké jezero, stoupali do prudkého kopce, ale bylo jim příjemně. Oproti poušti zde vanul příjemný větřík a teplota nestoupla nad třicet stupňů. Když se konečně dotrmáceli na skálu nad jezerem, otevřel se jim nádherný pohled. Hladina jezera se leskla ve slunečním svitu orámovaná skalisky a vzrostlými stromy. Bylo to tak odlišné od panoramatu pouště Piua, že některým dobrodruhům unikl obdivný vzdech. Mis’Chaeron se pousmál. Věděl, že většina mladých nikdy necestovala tak daleko na sever, a rozlehlé lesy jim připadaly krásné a cizí.
Přelétl svou družinu pohledem. Byli to dobří mágové. Nejlepší, které Piua zplodila. Vždyť také absolvovali náročné testy, aby byli na cestu přizváni. Neboť všichni chtěli doprovázet mocného Mis’Chaerona Bana, boha, do elfských lesů. Vybíral je pečlivě, a byl teď na sebe patřičně hrdý. Tři pouštní růže, krásné blonďaté bojovnice, Dari’P, Tami’P a An’Khal, které se nebály rvát do posledního dechu. Moudrý Pet’Ch s vynikajícími výsledky na univerzitě, výbojní Mat’Ich a Pet’Hus a houževnatý Tomi’V. Všichni mladí, silní, toužící po dobrodružství. Sledoval je s pýchou, věděl, že to jeho družina je od začátku předurčena k výhře v turnaji národů.
Kráčeli lesem a povídali si. Děvčata byla nadšená, že konečně potkala Viggertu, svou oblíbenou návrhářku, a vykládala si o krásné elfské módě. Chlapci si pochvalovali místní kuchyni, jen jim přišlo, že elfové málo koření. Mis’Chaeron se rozhlížel. Hledal nějaké pěkné místo, kde by si s družinou mohl nerušeně promluvit. Všude ale byly jen spadané stromy a neprostupné ostružiní.
„Pojďme najít nějaký plácek, kde se usadíme a posvačíme, mám už pořádný hlad,“ navrhl Mar’Chaeron.
„Dobrý nápad, bratře,“ usmál se Mis’Chaeron. „Budu velmi vděčen, když někdo něco takové najde.“ Mladí mágové zpozorněli. Sice byli z těch, kteří Mis’Chaeronovo božství brali s mírnou rezervou, ale dostat se do jeho přízně bylo lákavé. A splnit jeho přání znamenalo body navíc.
Nakonec prostě došli k pěkné malé mýtince, na které se usadili do kruhu a Mis’Chaeron vybalil z torny elfský chléb a měch s vínem.
„Tak přátelé, co říkáte na tuto velkolepou slavnost?“
„No, čekal jsem víc,“ ušklíbl se Mat’Ich.
„Ale prosím tě,“ okřikla ho Dari‘P. „Je to tu skvělé, a ta hra včera byla velmi povedená.“
„Podle mě si ji elfové vymysleli pro sebe,“ řekl smutně Tomi’V.
„Ale, elfové ani nevyhráli,“ mávl rukou Mis’Chaeron.
„Vážně? A kdo vyhrál?“ zajímal se Pet’Hus.
Mis’Chaeron pokrčil rameny. „Budete se divit, ale byli to nemrtví.“
Tami‘P vytřeštila oči. „Cože?“
„Zjevně máme konkurenci,“ zamyslel se Pet’Ch.
Mis’Chaeron zavrtěl hlavou. „Přece si nemyslíš, že by nás mohli porazit nějací divní mutanti...“
„Přesně tak!“ souhlasil Mar’Chaeron. „My jsme vyrostli na Poušti, v nejdrsnější části Aesterrie!“
An’Khal se pousmála. „Myslím, že se severu neříká Pustiny proto, že tam po lukách pobíhají bílí králíčci...“
Mis’Chaeron tleskl a pak zkřížil ruce na prsou a mírně se zaklonil. „To my vyhrajeme turnaj, a těm cizincům to nedarujem! Nebo se mýlím?“ řekl rázně a přejel všechny pohledem, na An’Khal a Pet’Chovi ho na chvilku zastavil, dokud nesklopili zrak. Potom si samolibě odpověděl: „Ne, to rozhodně ne.“
...
Tyirien zastupovala Adamaara i během dopolední výpravy. Ne všichni elfové znali tyto lesy a okolí pro ně bylo novinkou. Tyirien už v Hradci pobývala chvíli před začátkem oslav, a tak si hvozdy náležitě prohlédla. Akrean byl skalnatý, proto ji Tallizienské lesy nepřestaly udivovat. Prohlížela si elfskou družinu, přestože jí vlastně připadali trochu cizí, musela uznat, že si Adamaar vybral dobře. Zatím nebyli všichni, ale i tak to byla velmi silná skupina. Nejstarší byl Onderas, vysoký elf s nakrátko střiženými vlasy. Pak tu byla Peatrel, ostřílená tarnelská dobrodružka, a Danalien, nezvykle drobná pouštní elfka. Družinu pak zatím doplňovali Mateyas a nejmladší Camerel, dva hbití lovci z rodu vznešených elfů.
Jejich cesta vedla lesem, a potom po rozlehlých lukách.
„Co říkáte na Hradec?“ zeptala se Tyirien.
„Je hodně jiný než okolí Kortirionu,“ řekl Onderas. Naše stavby jsou hodně spjaty se stromy a musím říct, že skleněné paláce jsou opravdu působivé.“
„S tím musím souhlasit,“ usmála se Mirean. „Když jsem poprvé zamířila na území taralte, zůstala jsem stát s otevřenou pusou.“
„Naše stavby jsou nádherné, ale Hradec je opravdu mistrovské dílo. Ani v Leartheanu není pohromadě tolik skleněných paláců, a to je to hlavní taraltské město,“ řekl Camerel. Mateyas souhlasil. „Ano, i pro vznešené elfy je to vskutku architektonická perla.“
„No jo, ale spíš než nad architekturou bychom se měli zamýšlet nad turnajem,“ poznamenala Peatrel.
„Přesně tak, když už je slavnost v Lesích, mělo by tu také zůstat vítězství,“ usmála se Danalien.
„No, dnes vám přijede Adamaar, kterého by tahle slova určitě potěšila,“ řekla vesele Tyirien.
„Co kdybys nám řekla, co se bude odpoledne dít,“ navrhl Onderas, ale Tyirien ho okamžitě zpražila pohledem. „Jen si počkej, uvidíte, stejně jako ostatní.“
Pokračovali dál po louce, slunce svítilo a po tvářích jim tekl pot. Pak zničehonic uslyšeli dusot kopyt a obklopilo je stádo koní.
„Co se sakra děje?“ vyjekl Mateyas. Semkli se k sobě. Koně se snažili lísat, byli lesklí a silní a spokojeně frkali. Tyirien jednoho hnědáka pohladila po hlavě.
„Hej!“ ozvalo se zdálky. Přibíhal k nim další kůň, nádherný bělouš, byl neosedlaný, ale na hřbetě nesl jezdce, elfa s dlouhými tmavými vlasy svázanými v ohonu. Měl ostře řezané rysy a úsměv na opálené tváři.
„Omlouvám se, netušil jsem, že tudy půjde skupinka elfů na výlet,“ zazubil se a seskočil.
„Jdeme z Hradce,“ řekla Tyirien.
„Ahá, takže vy budete družina Velkého Adamaara. Vítejte na mých pastvinách. Jmenuji se Janelain a vlastním většinu koní v okolí Hradce, pokud byste někdy chtěli navštívit mé stáje, nebojte se a přijďte, rád vás uvítám,“ řekl, pískl na koně a celé stádo zmizelo.
„Měli bychom je navštívit,“ zamyslela se Tyirien a podivně se usmála.
...
Úzká pěšinka byla z obou stran lemována pichlavými křovisky. Stoupali a prodírali se větvemi. Jeden po druhém. Bar’tarell, Vot’har a jejich družina. Dav-urkh, nejsilnější z bojovníků patřící k řádů drag-urkhů, jezdců na dracích, potom další drag-urkhové Vot-ai a Ter-urkh, dva lovci, hun-urkhové, Mik-ai a Honz-urkh a nejmladší An-ai ostřílená bojovnice a jediná čarodějka z řádu mag-urkhů.
Asi po kilometru se vymotali z pichlavého křoví a stanuli na lesní pěšině, dost široké, aby se na ni vešli dva lidé bok po boku.
„Rozsekáme je na kopytech,“ usmála se Bar’tarell. „Byli jsme nejlepší a budeme až do konce. Takový vstup do turnaje nikdo nečekal.“
„Takže jsme včera vyhráli,“ řekla vesele Ter-urkh.
Vot’har přikývl. „Ještě aby ne.“
„Ale stejně mě všichni rozčilujou, dívají se na nás jak na démony,“ rozohnila se Bar’tarell.
„Jsme prostě démonicky dobrý!“ uchechtl se Dav-urkh.
„Ne, máš pravdu, dívají se na nás skrz prsty,“ hlesl Vot-ai. Na chvíli se všichni odmlčeli a rozhovor nahradilo pouhé šustění listí a jehličí. Potom se Mik-aiovi na obličeji objevil poťouchlý úsměv.
„Co by asi dělali, kdyby jim zmizel artefakt?“ Vot'har se překvapeně zastavil.
„Sakra, to je nápad!“ vyhrkl Honz-urkh. „Vždyť jestli je artefakt tak mocný, můžeme ho použít k zavření démonického portálu.“
„No jasně,“ přizvukovala An-ai. „Pojďme si ten artefakt vypůjčit.“ „
Pokud zničíme portál, démoni už se k nám nedostanou,“ řekla Ter-urkh. Bar’tarell se zamyslela, ta myšlenka by ji nikdy nenapadla, neboť artefakt považovala za posvátnou věc, ne nedotknutelnou jako ostatní, ale přesto příliš mocnou. Avšak když se nad tím zamyslela, měli pravdu. Portál na severu stále někde byl a s mocí artefaktu by se opravdu dal zničit. Sevřela ruku v pěst.
„Pokud tak opravdu můžeme zastavit démony, nemůžeme jednak jinak! Ať si myslí, co chtějí, musíme to udělat. I pro jejich dobro.“
„Takže do toho fakt jdem?“ zeptal se Vot’har.
„Jasně,“ zazubil se Honz-urkh. „Trpěli jsme dost a tohle by mohla bejt nakonec docela legrace...“
...
Jandulinka se procházela po zahradách. Už dlouho nezavítala do své domoviny, na Palouček, a příliš ji to nemrzelo. Byla přece jen dobrodružné povahy, procestovala už pěkný kus světa. Nechápala, proč většina hobitů stále sedí na zadku ve svých doupatech a nevyhlédnou dál než na hranici vesničky. Jandulinka milovala cestování na hřbetě svého poníka Vendulky. Líbilo se jí spaní pod širým nebem jen ve společnosti hvězd, anebo jiného poutníka, který zrovna kráčí stejnou cestou. Myslela si, jací nejsou hobiti zabednění, když se nedokážou rozhlédnout dál do kraje. A díky svým cestám byla tady, v Hradci, pozvaná samotným AdamaaremLe’rberielem, aby byla v elfském městě svědkem velkolepých slavností.
Elfové ji dnes sami požádali, aby jim pomohla s přípravou další hry, stejně jako věštkyni Baelharu a strážce artefaktu, a tak teď v zahradách radili čarodějům, jak je ještě možné vylepšit jednotlivé disciplíny, aby se družiny dobrodruhů nenudily. Byla to pěkná práce, žádala si kreativitu a rozhled. A ani jeden z jejich trojice se s přípravou nepáral. Věděli, že tentokrát budou s družinami soutěžit i jejich vládci, a tak to chtělo pěkně náročnou zábavu. Lezla po žebříčcích nad arénou, sledovala kouzelníky v jejich urputném snažení vytvářet iluze přesně podle zadání. Ta práce ji fascinovala, ale od kouzel se radši držela dál. Přece jen k nim neměla vztah. Jako na jiné hobity na ni většina čarovných předmětů a lektvarů nepůsobila, a když většinou nepřinesly nic dobrého.
V čase oběda už bylo všechno náležitě připraveno. Už ji trochu kručelo v bříšku, protože přes svůj nespoutaný a vlastně nehobití život se nikdy nezbavila chuti k jídlu, tak typické pro malý národ. Ostatní se již vrátili, vyhládlí z průzkumu okolí a těšili se, copak jim elfští kuchaři připraví. Jandulinka se poťouchle usmívala, neboť moc dobře věděla, co je čeká odpoledne. V hodovním sále se posadila vedle té podivné ženy, co pořád chodila v kápi. Chvíli si ji nenápadně prohlížela, zdála se jí zvláštní, nejen proto, že patřila k tomu podivnému národu nemrtvých. Přišlo jí, že něco tají. Možná to bylo jen tím, že ukrývala obličej, ale Jandulince to vrtalo hlavou celý oběd, a tak si ho vůbec neužila tak moc, jak doufala.
„Adamaar by měl dorazit před odpolední soutěží,“ informovala všechny Tyirien.
„Už se určitě nemůže dočkat odpolední disciplíny…“
„A co to bude?“ zajímal se Bazagor. „Aby to zas nebyla nějaká hloupá elfská disciplína…“
„Včera vyhráli urkh-ai, kdyby tě to zajímalo,“ přerušila ho Bar’tarell. Bazagor se zamračil, ale nijak to nekomentoval, pořád měl v živé paměti zážitek z rána.
„Uvidíte,“ usmála se Tyirien záhadně.
...
A viděli. Aréna pro dnešní hru byla velká, brázděná štěrkovými cestičkami, které, jak se dozvěděli, vedly k jednotlivým stanovištím.
„Je to jednoduché, zde na počátečním stanovišti bude místo pro nákup úkolů, stejně, jako když na vyhlášce ve městě uvidíte, že je třeba zabít například hejno harpyjí. Sem vždy přijdete, řeknete si, kam jakou práci chcete udělat. Podle mapy poznáte, jakou cestou se dát, tam buď úkol splníte, nebo ne. Když ho splníte, dostanete odměnu, když ne, musíte se přihlásit někam jinam. Dejte si pozor, kurzy se mohou měnit! Za časový limit se snažíte získat co nejvíc peněz. Je všechno jasné?“
„Samozřejmě!“ ozvalo se. Všichni se otočili za hlasem. Od Velkého paláce k nim kráčel Adamaar Le’rberiel. Vysoký elf s hřívou blonďatých vlasů upravených podle poslední módy. Byl oblečen v cestovním oděvu zelené barvy a na zádech nesl luk.
„Dneska beze zbraně,“ připomněla mu Tyirien, když dorazil až k ní. Rychle sňal luk a usmál se.
„Samozřejmě, samozřejmě, tak vzhůru do boje! Třesu se na to celou dobu.“ Bar’tarell se plácla dlaní do čela. Adamaar si ničeho nevšímal, mávl sice na Bazagora, ale bezhlavě kráčel ke svému týmu, ke kterému ihned začal promlouvat v povzbudivých frázích.
„Pořadí bylo vylosováno,“ řekla ještě Tyirien a odpálila ve vzduchu ohnivou kouli, která značila začátek.
Týmy si ihned začaly vybírat úkoly podle nejvýhodnějšího kurzu. Elfové vyběhli pomáhat stavět věž. Urkh-ai zamířili bojovat se stromovými opičkami. Mágové se přihlásili jako eskorta vznešeným šlechticům cestujícím na dovolenou a trpaslíci se rozhodli pomoct s taháním těžkých břemen.
Jandulinka seděla u výkupu a smála se a smála, protože se s každou disciplínou objevovali ztrhanější a zničenější individua. Všichni byli zpocení, unavení a nemohoucí. Navíc rozčílení, když se jim ve stanoveném čase nepodařilo dovést důležité psaní, či donést léčivé lektvary a museli se vrátit s prázdnou. Někteří dobrodruzi už kvůli námaze sotva pletli nohama. Přesto je stále motivovaly výkřiky vůdců, i když minutu po minutě slábly a vytrácela se z nich dřívější odhodlanost. V magickém zrcátku viděla, kterak se urkh-ai nosí na ramenou a trpaslíci zapadávají do bláta. Jak Adamaar neodbytně povzbuzuje tým k větší výkonnosti a Mis’Chaeron, je zase nucen k běhu svou vlastní družinou. Nasmála se u těch situací a pochvalovala si, jak se jim hra povedla, když se nakonec všichni účastníci svalili na zem a unaveně vydechovali.
...
Sotva se aréna uzavřela, Adamaar zmizel. Bazagor dorážel na Tyirien: „Co to je za kamaráda? Pěkně na mě kašle, jen co je pravda!“
„Chtěl se zúčastnit hry, potom mít čas pro sebe. Nevím proč, ale říkal, že se ukáže až na večerním sněmu.“ Trpaslík si dál brblal pod vousy, ale nikdo ho příliš nevnímal. Nikdo, až na Bar’tarell, která se cítila dotčená. V zápalu hry si elf vůbec nevšiml, že se v Hradci nachází i čtvrtý národ, což ji hluboce uráželo. Mis’Chaeron si pochvaloval, jak jeho tým bojoval a nedal se zmást jeho prý předstíranou únavou. Rádcům bylo líto, že se hry nezúčastnili, samozřejmě až na Mirean, která běhala s elfy, neboť jich bylo o jednoho míň. Přesto endorfiny udělaly mnohé, a tak všichni mířili do hodovního sálu v uvolněné, ba přátelské atmosféře.
„Večeře je dneska skromná, neboť nás čeká večer plný oslav,“ vzala si Tyirien slovo, když se místnost uklidnila. „Avšak předtím, než se přesuneme ven k hodovním stolům, čeká nás ještě slavnostní večerní nástup v Ceremoniálním sále.“
„A že to bude nějaká sranda,“ zamumlala Bar’tarell. Vot'har vedle ní se pousmál.
„Dobrá hra, ne že ne,“ hodnotil odpoledne Bazagor. „Zejtra mě bude bolet celý tělo, to vám garantuju!“ Jadnulinka se usmívala, těšilo ji uznání.
„Tak snad se rozhýbe při další zábavné hříčce,“ řekla vesele Tyirien.
„To určitě, jenom doufám, že máte na těch hodovních stolech i nějaký pořádný flákoty, tohle zelání mě pěkně dere, jen co je pravda. To není pokrm válečníka!“ Viggerta obrátila oči v sloup a Mirean se pousmála a elegantně nabodla kus salátu na stříbrnou vidličku.
„Co vy,“ kývl směrem k urkh-ai, „obvykle jíte?“
„Většinou maso, v Pustinách se toho moc nevypěstuje, a když, pravděpodobně byste se tomu vyhnuli velkým obloukem. Ačkoliv je to velmi chutné,“ vysvětloval Vothar. „Jen trochu… neobvyklé.“ Bazagor pokýval hlavou, že je mu všechno jasné a dál se neptal. Mis’Chaeron se pousmál. Potom ke stolu připlula Baelhara. Dnes měla červené, krátce střižené vlasy, a černou řízu.
„Jakpak se vám líbila hra?“ zeptala se konverzačním tónem. Jandulinka málem vyprskla smíchy, když si vzpomněla, do jakých disciplín chtěla věštkyně účastníky vehnat. Mohli si se strážcem artefaktu podat ruce. Jeden jako druhý chtěl vytvořit co nejsložitější úkoly a ona je mnohokrát musela korigovat, neboť ani jeden z nich nebyl obvyklou, hmotnou bytostí a zjevně jim nedošlo, že některé úkoly jsou takřka nesplnitelné.
„Krása,“ rozplýval se Bazagor. „Jsem sice utahanej jak kůň, ale bylo to skvělý.“
„To jsem ráda.“
„Odkud k nám vůbec přicházíš?“ zajímala se Mirean.
„Jsem ze vzdálených ostrovů, které na vaší mapě ani nejsou pojmenovány, přesto vás sledujeme. Vybudovali jste úžasné společenství a přese všechna očekávání je funkční. Sice přes malé nezdary,“ sjela pohledem oba urkh-aie, „přesto neočekávatelně funkční…“ Bar’tarell se zamračila.
„Neber to špatně, děvče,“ usmála se na ni elementálka sladce. „Je mi líto mrtvých lidí, ne těch, co povstali.“
„Tvoje starost o mrtvé mi lichotí,“ řekla Bar’tarell ledově.
„Myslela jsem si to.“
Tyirien zamrkala. „Výborně. Koukám, že už jste všechno snědli, tak je skoro čas zamířit do pokojů a upravit se před večerními oslavami.“ Urkh-aika ještě jednou probodla Baelharu pohledem, a potom souhlasně pokývala hlavou a zvedla se.
Bazagor a čarodějové u stolu osaměli. „Ženský,“ zakroutil hlavou Bazagor. „Mor aby do toho, a to je jich tu tolik!“
„Zvláštní, že?“ odtušil Mar’Chaeron. „Kdysi s nimi nebyly takové problémy…“
„S nima jsou problémy vždycky a vždycky budou!“ přerušil ho rázně trpaslík. „Tady není místo pro dišputaci. Už vod tý doby, co vznikly, doteď. Ale co bychom si bez nich počali… Vzpomeň si na Eámanë.“ Mis’Chaeron pokýval hlavou. Bazagor pokračoval ve svém monologu: „Taky votravná, ale správná ženská, a to jsou ty okolo všechny.” Na chvíli se odmlčel, a potom se poťouchle uchechtl: „Snad ani nemyslet, co si ony vyprávěj o nás!“
...
V ceremoniálním sále to vřelo. Všichni byli upravení, v nejlepších šatech k oslavám. Trpaslíci měli tak vybroušené sekery, že vrhaly prasátka. Pod Kouzelným stromem seděli vládci. Tyirien v lesklých tmavě modrých šatech s výšivkami. V upravených vlasech měla vetknutou tiáru a na obličeji měla přes oči nakreslený modrý pruh. Mis’Chaeronův oděv zářil všemi barvami a zdobná spona na turbanu se leskla jako zrcadlo. Bazagor si oblékl vyšívanou vestičku, pravděpodobně z dílny své dcery, a tmavé kalhoty. Bar’tarell seděla v plášti, avšak pod ním zelenomodré kalhoty z dračí kůže a přes ně dlouhou černou sukni s vysokým rozparkem. Přes prsa měla pruh černé látky. Nátepníky nesundala. Baelhara a Jandulinka byly oblečené ve svém obvyklém oděvu.
Tyirien si odkašlala: „Nechť zazní aesterrijská hymna!“ Celý sál se dal do zpěvu známých slov. Po chvilce vtrhl do sálu Adamaar v zelené košili a šedých kalhotách. Přes záda měl cestovní plášť, jakoby dorazil teprve teď.
„Dobrý večer, přátelé! Omlouvám se za zpoždění, měl jsem věci k zařizování, avšak jsem rád, že vás tu vidím v tak hojném počtu. Vždyť máme, co oslavovat! Je to již sto let, co jsme nalezli mocný artefakt, který nás chrání před veškerým nebezpečím.” Na chvíli zastavil překotný proud slov a udělal dramatickou pauzu. „Sto let naše země prosperují, máme hojnost jídla i zábavy. Zahraniční obchod vzkvétá a všude vládne mír. Ovšem i my jsme museli zaplatit velkou cenu za tyto příjemné časy. Je třeba nezapomenout, a proto jsme se zde sešli. Abychom, jak se říká, neusnuli na vavřínech a nezačali lenivět. Je třeba trénovat. Je třeba se připravovat, neboť další nebezpečenství se mohou zjevit stejně nečekaně jako kdysi Zkáza.” Znovu se odmlčel, ale po chvilce blýskl zuby v oslnivém úsměvu. „Ale protože jsme na oslavách, můžeme tato cvičení pojmout zábavnou formou a odnést si z nich i něco navíc. Nejenom zkušenosti.” Adamaar se podíval za sebe na stolek z ebenového dřeva zdobený květinovými vzory. Na stolku stály čtyři skleněné válce. „Rozhodli jsme se, že věnujeme nemalé množství z našich zásob zlatého písku, které se přerozdělí mezi vaše družiny, potažmo vaše země. Máte tedy oč bojovat, mí mladí dobrodruzi.”
Sál zahučel. Z některých míst se dokonce ozval jásot, či váhavý potlesk. Adamaar se usmál, potom se otočil ke skleněným trůnům. Jeho zrak spočinul na Bazagorovi a na obličeji se mu objevil výraz překvapení a radosti. Na upřímnosti mu ubíral jen fakt, že se elf už s trpaslíkem odpoledne viděl.
„Vítám tě, Bazagore, můj nejlepší příteli,“ řekl a objal trpaslíka. „Jsem tak rád, že jsi dorazil!” Trpaslík se ušklíbl, ale oplatil příteli stejně vřelým objetím. Potom se elf otočil do sálu. „I tebe vítám, Viggerto,“ pokynul trpaslici. Neméně přátelsky se shledal s Představeným mágů. „Mis’Chaerone! Tak rád tě vidím! I tvého bratra.“ Potom se pomalu, překvapeně otočil k Bar’tarell.
„Obávám se, že s vámi jsem ještě neměl to potěšení.“ Urkh-aika se začala zvedat, avšak Adamaar ji překvapil snahou políbit jí ruku. Udiveně se zastavila v půlce pohybu a nechala elfa, aby svůj záměr uskutečnil. Mezitím si levačkou sundala kápi. Bazagor shledal, že pod ní neskrývá pleš, jak se domníval, ale hřívu dlouhých kudrnatých vlasů temně rudé barvy. Přesto překvapeně vyvalil oči, neboť dívka nebyla původně člověk, jak si všichni domýšleli. Její uši končily ostrou elfskou špičkou.
„Jsem Eámanë Anárion.” Adamaar sebou trhnul a překvapeně zamrkal. Bazagor se rozkašlal a Mis’Chaeron otevřel pusu. Bar’tarell si vychutnávala chvilku ticha. „Možná ti to něco říká, Adamaare,“ řekla chladně. Elf dokončil pohyb a narovnal se.
„Ale to není možné…“
„Je, pokud necháš své přátele napospas osudu.“ Dívala se mu přímo do očí a čekala. Adamaar nakonec uhnul pohledem a otočil se k dobrodruhům, kteří mlčeli jako v posvátné bázni.
„Omlouvám se, tohle jsem nečekal, eh… Pokračujte ven k hodovním stolům, kde v písni a radosti oslavíme tuto… významnou chvíli…“ Chvíli se nikdo neměl k odchodu, ale když se zvedl první elf, všichni se připojili.
Když se dobrodruzi vyhrnuli ven, zůstali jen vládci sedící pod stromem.
„Eámanë, jsi to vážně ty?“
„V celé své kráse.“
„Ale, jak se to stalo, jak jsi přežila tu… událost?“
Bar’tarell se ušklíbla. „Stávají se různé věci. Přežila je ovšem nesprávné slovo. Změnila jsem se. Stala jsem se urkh-ai, stejně jako část lidské populace. Jsme novým národem, který přišel mezi vás. Už nechceme setrvávat v tajnosti. Sto let bylo dost.“ Adamaar klesl na jeden z trůnů a podepřel si hlavu. Byla těžká. Velmi těžká.
„Omlouvám se, je toho na mě moc, nečekal bych, že tu potkám zrovna tebe.“
„To nikdo z nás,“ zabručel Bazagor. „Proto ta kápě?“ zeptal se, ačkoliv mu odpověď byla naprosto jasná.
„Jak jsme si toho mohli nevšimnout,“ zamračil se Mis’Chaeron. „Když se teď na tebe koukám, vidím, že ses tak moc nezměnila, když nepočítám ty…” Jedním prstem si ukázal nejprve na levou, a pak na pravou tvář.
„Když člověk nechce něco vidět, nevidí to,” pokrčila urkh-aika rameny.
„Takže jsme se ukázali jako dva ignoranti,” vydechl sklesle Bazagor. „Jsem to ale balvan!” Bar’tarell se pousmála. Adamaar stále seděl s hlavou v dlaních.
„Ale proč jsi nám nic neřekla? Sto let jsme tě oplakávali!”
„To má být výčitka?!” vyprskla Bar’tarell. „Nevím, jestli zrovna vy na ni máte právo.”
Adamaar se prudce narovnal. „Ale jak jsme to mohli vědět? Vždyť jsme na vlastní oči viděli, jak tě zasáhl šíp, jak ležíš ve sněhu a nemůžeš dál! Museli jsme se rozhodnout! Co by tě mohlo čekat jiného,” hlesl, „než smrt?”
„I kdyby mě tam potkala smrt, byla otázka hodin, než se vám podaří zničit ty pitomý démonický hordy. Jeden z vás se mohl vrátit! Jeden jediný a aspoň mě pohřbít, jak se sluší a patří. Ležela jsem tam dost dlouho na to, abyste to stihli, i kdybyste s tím krámem došli až do Tallizienských lesů!”
Mlčeli. Všichni tři. Nechtěli jí odpovědět, protože odpověď byla ponižující. Nevydali se zpátky, protože se báli, co by na sněhu našli. Mohli se jen domnívat, co s ní Arten provedl, zda ji mučil, či jak ohavně ji zabil. Neodvážili se ji hledat, protože pro ně bylo snazší věřit, že podlehla zranění způsobenému šípy a dočkala se rychlé smrti, dřív než se dostala do nekromantových spárů. Protože to, co by mohli najít je strašilo ve snech a nikdo z nich se nechtěl dozvědět pravdu…
A teď, z ničeho nic, tu stála před nimi. Jako hrozivá výčitka. Eámanë Anárion, která si nyní říkala Bar’tarell Fri. Dívala se na ně tvrdým, pohrdavým pohledem. Jednoho po druhém si je měřila tmavýma očima, pod kterýma se leskly paprsky sahající až do půlky tváří jako stopy po velkých černých slzách.
...
Stmívalo se. Na stromech visely lucerny a barevné girlandy drobných papírových kvítků. Obklopeny vzrostlými duby stály na měkké trávě stoly přetížené množstvím jídla a pití. Na tácech bylo vyskládané drůbeží, i celé smažené ryby. V mísách se vršily mušle zalité bílým vínem, či smetanou. Všude stály talíře plné pečených brambor a zeleniny. Na tácech se lesklo ovoce, a co pár talířů stíl na stole ozdobně vyřezávaný meloun. Celé tabuli vévodilo obrovské pečené sele obložené zeleninou různých barev.
Kolem velkého ohniště sedělo několik elfských hudebníků, kteří drnkali na loutny a pištěli na malé flétničky. Hráli tesknou baladu o zakázané lásce a tragické vraždě dítěte. Když to uslyšeli trpaslíci, hned se začali hádat, že je přece třeba hrát něco veselého, když se slaví. A tak elfové na nátlak vousáčů spustili skočnou písničku o dobrém jídle, o které kdysi lord Bazagor řekl: „Ta je fakt dobrá! Konečně i ušálci začali zpívat o tom, co je v životě důležitý.”
Všichni se přesunuli ke stolům a dali se do jídla, pití a společenské konverzace o všedních záležitostech dobrodruhů.
„Já jsem už vodmalička věděl, že jsem předurčenej k dobrodružství,” vzal si slovo Josegor. „Vždycky mě to lákalo ven z dolů. Pěkně lézt po stromech, víte co, dejchat na čersrvým vzduchu. Šachty a krumpáče, to nebylo nikdy pro mě. Někdy mi máma říkala, že jsem úplnej elf! A já jsem si to docela dlouho myslel, protože jsem byl vždycky větší než ostatní, chápete?”
„To mě vždycky nazývali Pošukem,” přidal se Ludger. „Ale copak není každej dobrodruh tak trochu pošuk? Přece jen nasazujemsvý životy za vznešený ideály a tak…” Hodovníci se zasmáli, dolili si sklenky a do vyprávění se pustil Honz-urkh, nejmenší a také nejkomunikativnější z urkh-ai.
„Já patřím k urkh-aiským lovcům, hun-urkhům. Jednou jsem takhle šel po stopách nějakého neznámého tvora. Podle mých odhadů musel být velký aspoň jako já. Myslel jsem si, že je to nějaký neobjevený druh bahenního draka. Stopoval jsem, až sem došel k páchnoucí bažině. A víte, co jsem tam našel? Obrovskou ropuchu! Takhle velkou!“ Honz-urkh zvedl obě ruce do výšky. Trpaslíci vrtěli hlavami. „To není možný! Takhle velký žáby nejsou...“
„Ne, ani v Pustinách nejsou tak velké, jenom tahle. Ale já jsem si ji ochočil, a teď mi hlídá dům.“ Konverzace pokračovala, každý se snažil přebít předchozí příběh svou vlastní historkou. A nikdo se nezajímal, jestli je pravdivá, nebo ne. Hlavně když se všichni bavili.
...
Připadalo jim jako věčnost, než se Bar’tarell odvrátila a odešla ze sálu. Ještě dlouho seděli v tichu zabráni do vlastních myšlenek. Svíce v sále dohořívaly a plamínky vrhaly děsivé stíny.
„Co teď?” prolomil ticho Bazagor.
„Nevím. Nevím, co si mám o tom myslet…” řekl Mis’Chaeron.
„Vážně jste nic netušili? Vůbec nic?” vykřikl překvapeně Adamaar. Oba svorně zavrtěli hlavami. „Já to nechápu… Po tolika letech a ona se objeví. Kolikrát jsme ji oplakali a ona se tu zjeví jakoby nic. Jenom, aby nám vmetla do tváře, že jsme ji tam tehdy nechali! Typická Eámanë. Sto let pro ni truchlíme, a ona sem vkráčí a nechá nás zaražené jako hloupé malé haranty!” Elfův obličej byl zkřiven do ošklivé grimasy. Přelétal očima z trpaslíka na mága a mračil se.
„Možná bychom měli jít,” navrhl opatrně Mis’Chaeron. Adamaar mávl rukou. „Klidně běž.” Mág pokrčil rameny a vyšel ze sálu.
Bazagor se na elfa tázavě podíval. „Měli jsme ji poslat pryč, když sem přišla?”
Adamaar se uchechtl. „Myslíš, že by šla? Ne, příteli, udělali jste dobře. Nedokážu si přesně představit, co by udělala, ale vím, že by to bylo něco velkého.”
„Proč jí to ale trvalo tak dlouho?”
„Chtěla dramatický příchod, jako tenkrát, když zastřelila toho trolla.”
„Stejně mi to připadá podezřelý,” zamračil se trpaslík. „Nějak se mi to nezdá…”
„Měli bychom si na ni dávat pozor, myslím, že ani těch sto let jí nepomohlo k tomu, aby dospěla a začala uvažovat rozumně a s rozvahou.”
„Je pravda,” pousmál se Bazagor, „že ona nikdy nezdědila tu vaši nesnesitelnou elfskou uvážlivost.”
„Adamaare?” Do sálu vešla Tyirien. „Je čas začít s oficiálními pozdravy artefaktu, měl bys tam jít.”
...
Dobrodruzi už spořádali většinu jídla na stolech. Někteří seděli rozvalení na židlích, jiní, především trpaslíci, u ohně zpívali teskné elfské balady o pomstě bohů, o válce a o lásce. Našli se i tací, kteří jen leželi na hebké trávě a dívali se do nebe.
Adamaar si odkašlal a kývl na hudebníky, kteří přes množství vypitého vína stále dokázali udržet tón. Když na jeho gesto nereagovali, odkašlal si znovu a naštvaně zabručel. Ani to nepomohlo, a tak několikrát tleskl rukama. To vzbudilo pozornost všech, kromě ovíněných hudebníků, kteří se stále nepouštěli rozehrané balady a hlasitě trvali na tom, že je válka růží.
Elfský vůdce si povzdechl a odhodlal se k velmi barbarské metodě. Prostě došel k tmavovlasému elfovi s loutnou a nástroj mu vytrhl z ruky. Chvíli s ním rozčíleně rozmlouval, neboť loutnista protestoval, že nemůže nechat píseň nedohranou, ale nakonec rezignovaně pokrčil rameny a přerušil i ostatní muzikanty. Potom se po zahradách rozeznělo brumendo. Za chvíli všichni spatřili postavu strážce artefaktu, který k nim mířil rozvážnými kroky a v rukou nesl zlaté žezlo.
Když přišel až k skleněnému podstavci a artefakt na něj položil, Adamaar sklonil hlavu, pokrčil kolena a provedl podivný tanec. Sepnul ruce na prsou, potom je zvedl do výšky, odtáhl od sebe a narovnal se. Většina osazenstva na něho koukala s otevřenou pusou. Někomu dokonce uniklo tlumené uchechtnutí.
„Toto je dávný elfský pozdrav, který symbolizuje jednotu a růst. Rozhodl jsem se, že je to správné gesto, které může uctít artefakt. Myslím, že každý národ má nějaké staré pozdravy, které symbolizují ušlechtilé ideály, a prosím vás, abyste z nich vybrali ten, který vzdá hold tomuto magickému předmětu. Prosím vás, tedy, abyste se společně domluvili na pozdravu, každá družina nechť uctí artefakt dle svého nejlepšího uvážení.”
Bazagorovi spadla čelist, Mis’Chaeron pozvedl obočí a Bar’tarell měla co dělat, aby se nerozesmála.
Po několika minutách se všichni utišili a Adamaar pokynul mágům. Ti předvedli dlouhý sled pohybů, které symbolizovaly sílu vědění. Elfové zopakovali pozdrav, který předvedl Adamaar. Pak přišla řada na trpaslíky. Jejich pozdrav měl představovat rovnováhu, sílu a odhodlanost. Prý pocházel z dávné doby, ještě než dorazili do Koravolských hor. Ovšem Bazagor se později podřekl, že ho jeho podoba napadla při pohledu na jednoho z hudebníků, který se odhodlaně vypravil ke stromu, kde se rozkročil, aby získal stabilitu a mohl si v klidu ulevit. Poslední přišli na řadu urkh-ai.
„Náš národ není tak starý jako ty vaše,” řekla na úvod Bar’tarell, „nevěříme v bohy a nikdy nás nenapadlo nic, co bychom mohli uctívat. Tvůj návrh nás, Adamaare, zaskočil, avšak rozhodli jsme se vymyslet pozdrav, který snad bude tak důstojný, aby se mohl rovnat těm vašim.” Tyirien si všimla, jak se jí zablesklo v očích a zacukaly jí koutky. Všichni urkh-ai se rozkročili, srazili pěsti k sobě, pokrčili v kolenou. Pár vteřin tak stáli, a potom se podívali na Adamaara, usmáli se a rozhoupali se v bocích jako nějaké potrhlé tanečnice. Adamaar chvíli přemýšlel, jestli to nemá brát jako urážku a pohrdání artefaktem, ale rozhodl se výzvu ignorovat a setrvat v důstojném klidu.
Večer plynul, někteří odcházeli spát, někteří stále zpívali a jiní dojídali, co ještě zbylo na stole. Adamaar ustanovil hlídku, a tak teď Camerel seděl na židličce vedle stojanu s artefaktem. Poklepával nohou do rytmu teskné písně o dívce s perlami ve vlasech a doufal, že už ho někdo brzy vystřídá. Mezitím se zahrady vylidnili, sloužící uklidili stoly a Camerel zůstal sám.
...
Mezi stromy se protáhl stín. Šel neslyšně, jediná větvička nezapraskala. Na obloze zářil měsíc v úplňku. Věc to komplikovalo, ale ne nijak dramaticky. Věděl, jak zůstat neobjeven. Ušel ještě pár metrů, než nalezl příhodné křovisko, v němž si přidřepl. A čekal.
...
Noc chladla. Měsíc zářil teplým oranžovým světlem. Peatrel věděla, že takto zbarvený měsíc nevěstí nic dobrého. Přiložila do ohniště a zachumlala se do pláště. V dálce zavyl vlk. Loupla pohledem k podstavci s artefaktem. Byl tam. Zlatý a krásný, symbol míru a svobody. Přemýšlela, co by dělala, kdyby sem někdo přiběhl a chtěl ho sebrat. Pohrávala si s myšlenkou, že by vzala artefakt do ruky a použila jeho sílu. Moc dobře věděla, že se to nesmí. Nikdo, samozřejmě kromě strážce, se artefaktu nedotkl od té doby, co ho Adamaar použil k zahnání démonických hord. Viděla v jaké bázni se na něj dívali členové Malé rady. Jak se ho báli dotknout, když jim ho strážce podával. Povzdychla si. Nechápala, proč artefakt nehlídá někdo z Hradce. Adamaar sice tvrdil, že je to velká čest, ale ona by ji klidně přenechala komukoliv jinému, kdyby se mohla vrátit do své pohodlné postele. Přemítala, kolik ještě času musí sedět v zimě vedle toho děsivého předmětu. Doufala, že její hlídka brzo skončí.
...
Bar’tarell opatrně otevřela dveře a vyplížila se na chodbu. Tiše seběhla ze schodiště a zamířila ven z Velkého paláce. Po velkém oranžovém měsíci přelétl mrak. Ještě chvilku osvětlovala prostor před palácem měsíční záře, potom zahřmělo a měsíc zmizel. Bar’tarell už dál nečekala a vydala se směrem k menším palácům.
Rozpršelo se. Bar’tarell čekala na smluveném místě. Za chvíli se k ní začali trousit postavy.
„Jdeme na to?” zašeptal Dav-urkh. Pokývala hlavou, i když věděla, že Dav-urkh neměl šanci ten pohyb vidět. Zatáhlo se a všechno halila neprostupná tma. Jeden po druhém se plížili zahradami. Spatřili tančící záři, kterou vydával oheň. U něho seděla postava zahalená v plášti. Zastavili se a ukryli v křoví.
Nečekali dlouho, po pár minutách přišel k Peatrel u ohně Adamaar a odvedl ji pryč. Nechápali systém, kterým se elfové střídali, ale nestěžovali si. Rychle přiskočili k podstavci a sebrali artefakt. Bar’tarell ztěžka polkla.
„To není artefakt,” vydechla rozčíleně. Předmět zdálky vypadal jako artefakt, měl zlatou barvu, stejný tvar. Ale byla to chabá napodobenina. Bar’tarell zaklela. Cítila se hloupě a bezradně. Jestli ten artefakt vyměnil Adamaar a ona způsobila poplach, přiznala by se vlastně k tomu, že ho chtěla ukrást. Ale pokud ho zloděj vyměnil během předchozí hlídky, měl už teď příliš velký náskok.
„Běžte zpátky do paláců, zalehněte do postelí a počkejte,” zavelela. „Vyhlásím poplach. Nedá se nic dělat.” Všichni se začali plížit zpátky. Promočení a zmrzlí. Zahřmělo se.
...
Rozezněl se poplach. Hlas trubek se rozléhal po celém Hradci. Hřmění přerušovalo zběsilý řev. Za chvíli už byli všichni vzhůru a trousili se do Ceremoniálního sálu. Adamaar byl jako na jehlách. Nezastavil se. Přecházel sem tam a čekal, až budou uvnitř všichni.
Potom začal mluvit: „Možná jste to přeslechli, nebo tomu nevěříte, ale je to tak. Byl nám ukraden artefakt.” Prudce se otočil a obořil se na Bar’tarell: „Cos dělala v zahradách?”
„Procházela jsem se,” odvětila bez výrazu.
„Jasně, procházela…” hlesl. „Musíme se podívat, jestli někde nenajdeme nějakou stopu. My se vydáme s Bazagorem a trpaslíky po cestě k jezeru, kde se rozdělíme. Mágové ke kopci a urkh-ai směrem na východ. Třeba něco najdeme.”
...
Elfové běželi po lesní pěšině. Byli promočení až na kost, bláto se jim lepilo na boty a byla jim zima. Přesto pokračovali dál. Najednou se Adamaar zastavil. Na mokré trávě ležel kus pergamenu. Prohlédl si ho. Byl popsán podivným znakovým písmem, které Adamaar neznal, a roztržený v půlce. Sebral ho, schoval za opasek a rozhlédl se po své družině.
„Zatím o tom mlčme,” řekl a rozběhl se zpátky.
...
„Našli jste něco?” uhodila na elfy Bar’tarell, jakmile vešli do sálu.
„Ne.”
„Nikdo nic,” zachmuřil se Bazagor.
„Tak si to zrekapitulujme,” řekl Adamaar a upřel pohled na urkh-aiskou královnu.
„Procházela jsem se a viděla jsem, že nikdo nehlídá artefakt, tak jsem se k němu šla podívat a zjistila, že to je jen padělek.”
„Ty ses dotkla artefaktu?!” zahřměl elf rozčíleně.
„Ne! Dotkla jsem se týhle pitomý kopie, sakra.”
„Myslím si, žes ho ukradla ty se svojí bandou neživých!”
Bar’tarell si založila ruce vbok. Třásla se vztekem. „To mi mohlo dojít! Jakmile se tady objeví někdo cizí, hned na něj shazujete vinu. Jste odporný rasisti!”
„Uznej,” řekl klidně Mis’Chaeron, „že je zvláštní, že ses procházela po zahradách tam, kde byl ukraden artefakt.”
„Uznej, že je hloupé, když hlídka odejde a nechá tak cenný předmět nehlídaný. Navíc, co je špatného na malé noční procházce?”
„Nic, když při ní nesebereš nejcennější předmět na světě!” rozohnil se Adamaar.
„Kdybych ho ukradla, proč bych se tu dál zdržovala?! To ti to nepřipadá divný, Veliký Adamaare?”
„Přestaňte!” vykřikl Bazagor. „Artefakt zmizel. Není tu. Hádáním se nám nevrátí.”
„Máš pravdu, příteli,” hlesl Adamaar. „Běžte spát,” řekl dobrodruhům a těžce klesl do jednoho z trůnů. Už podruhé za dnešní den.
„Neměla ses vracet, Eámanë,” řekl potichu.
„Vážně si myslíš, že jsem ho ukradla,” vydechla překvapeně. Potom se otočila na patě a zmizela.
...
Na obloze znovu zazářil měsíc.
...
POKRAČOVAT DNEM TŘETÍM.
Page updated
Google Sites
Report abuse