KAPITÁNKA SHADOWHUNTER

JMÉNO: Barbara Shadowhunter

VĚK: 27

MÍSTO NAROZENÍ: neznámé

POVOLÁNÍ: kapitán lodi Blood DrakanAKTUÁLNÍ STAV: bez lodi,  živí se příležitostným lovem lidí, většinu času tráví v hospodě

ZÁLIBY: hazard, rum, létání

ZÁZEMÍ: neznámé

RODINNÉ VZTAHY: neznámé

JAK MĚ NAJALI:

    Seděla jsem jako vždy v rohu U Nalitý sirény, zády ke zdi, aby mě nepřekvapila nějaká nepříjemnost. Ale nade všechna očekávání ke mně ta nepříjemnost přišla přímo. Čelem. 

   „Barbara Shadowhunter?” Zvedla jsem oči a uviděla podivnýho chlapa v drahým obleku, klobouk měl staženej hluboko do čela, takže na mě koukaly jen úzký rty. Byl to typ, co nikdy nechodí do lokálů, jakým byla Siréna. Typ, co se prochází po kolonádě a mrká na mladý holky, když se jejich guvernantky zrovna nekoukají. 

   „Co je?” zavrčela jsem. 

   „Mám pro vás prácičku.” 

   Mávla jsem rukou. „Záleží na tom, co to bude. A taky za kolik.” 

   „Peníze nejsou problém,” řekl muž. To určitě. 

   „Při domlouvání kšeftu mi vždycky vyschne v hrdle, tak co kdybychom začali spolupráci něčím k pití.” Pokrčil rameny a mávl na hospodského, potom se posadil. Přeměřila jsem si ho pohledem. „Gentleman si ve společnosti dámy sundavá klobouk.” 

   Ošklivě se zazubil. „Nikdy jsem si nepřipadal jako gentleman. A co se týče dámy…” 

   „Nechte si ty řeči. Co ode mě chcete?” 

   „Slyšel jsem, že máte velmi delikátní zaměstnání.” 

   „Jméno, prachy a zbytek nechte na mně.” Na stole přistály dva korbely s čepicí pěkně hustý pěny. 

   „Obávám se, že mě úplně nechápete, tahle práce si žádá něco víc než jen skrývání ve stínech. Nejde tak úplně o hledání někoho, ale něčeho.” 

   „Tak bacha, zlodějka nejsem!” 

   „Zase si tak docela nerozumíme. Doufal jsem, že byste mohla ocenit práci ve vzduchu…” Bylo mi jasný, že jsem zrudla jak nevěsta o svatební noci, tak jsem se rychle napila, abych nad sebou získala kontrolu. 

   Přimhouřila jsem oči. „Jestli jste se mi přišel vysmát, zvolil jste si neprávnej terč.” 

   Neznámý se usmál, až mi po zádech přejel mráz. „Ach, ta nepříjemná věc s vaší lodí… Myslel jsem, že už jste na to zapomněla.” 

   „Pokud vám nejde o hledání lidí, sbalte se i se svým fajnovým cylindrem a vypadněte.” 

   Zvedl ruce v obraném gestu. „No tak, no tak! Pokud se vás událost s Drakanem tak dotýká, nemusíme o něm mluvit. Ostatně loď, o které mluvím já, je daleko větší a daleko modernější. Ovšem chybí nám zkušený vzduchoplavec. A o vás se kdysi mluvilo jako o tom nejlepším.” 

   „To je historie. Teď už se držím při zemi.” 

   „Nevím, jestli bych práci lovce lidí považoval za držení se při zemi…” 

   „Je mi jedno, za co to považujete. Nemám zájem.” Překlonil se přes stůl, takže měl obličej přímo proti mně a já uviděla jeho mrazivě modrý oči. Zničehonic se jeho tón změnil. 

   „Dejte si pozor! Tohle město možná toleruje nájemné zabijáky, ale muž, co mě posílá, nikdy nedostává zápornou odpověď, a tohle by vás mohlo sakra mrzet.” Překvapeně jsem se na něj zadívala. Nenaháněl mi strach, vlastně mi bylo jedno, jestli po mně půjde. Léta hledání lidí mě naučila, jak se skrývat tak, aby mě nikdo nenašel. Ani tenhle pochybnej chlápek v cylindru. 

   „Já se vás nebojím,” řekla jsem mu. „Tak běžte a povězte svýmu pánovi, že nemám zájem.” 

   Odvrátil se a sáhl si do náprsní kapsy, ze které vytáhl obálku. Podal mi ji. 

   „Do tří dnů čekám kladnou odpověď. Věřte, že nebudete litovat.” Odstrčil židli, zvedl se a uklonil. „Věřte, že u nás najdete útočiště. Těšilo mě, lady Shadowhunter. Velmi mě těšilo.” 

    Chvíli jsem seděla bez hnutí a jen koukala na obálku ve svý ruce. Byla z kvalitního papíru s ozdobným zlacením. To, co skrývala, mohlo bejt cokoliv od pozvánky na královskej ples po oznámení o úmrtí. Docela mě překvapilo, že mě považoval za někoho schopnýho číst, v mý profesi se moc gramotnejch lidí nenašlo. Jenže místo toho, abych se cejtila poctěná, že mě má za vzdělance, ve mně hrklo. Pravděpodobně o mně věděl víc, než bych čekala. A než bych chtěla. 

   Zaryla jsem nehty do toho jemnýho bílýho papíru a roztrhla ho. 

   Andrew Silverpot. To jsem si mohla myslet. Chtěla jsem ten dopis zahodit, když za mnou přiběhl Nosey. Nosey byl malej kluk ze sirotčince, co do všeho strkal nos. Párkrát jsem mu dala nějaký ty drobný, a tak se stal mým informátorem. Přiběh z úplně bílým xichtem a vyděšeně koktal: 

   „Paní, musíte zmizet.” 

   „Co to sakra meleš?” udeřila jsem na něj. 

   „Říká se, že jste vrah. Že jste zabila syna vévody Lexleyho. Jde po vás celej oddíl, musíte utéct!” Před očima mi přeběhla moje poslední zakázka. Nikdy jsem se na nic neptala. Tehdy jsem měla. Ten chlápek měl za sebou pěkný svinstvo. Většinou na ženskejch, ale nejen na nich. Jít po něm byla morální povinnost. Mohlo mě napadnout, že někdo tak zvrhlej musel bejt důležitej. 

   Už jsem na nic nečekala. Vyskočila jsem od stolu a zmizela zadníma dveřma. Ještě včas. Stihla jsem se schovat a uvědomila si, že v ruce pořád svírám tu zpropadenou obálku. Nebylo zbytí. A aspoň jsem oprášila svůj titul. Zase jsem byla kapitán.