DEN ČTVRTÝ

Předměty moci jsou známé po tisíciletí. Nad všemi však nejvíc vyčnívají zvláštní mocné předměty. Pokud by byly předměty moci schopné uvažování jako lidské bytosti (o čemž jsou někteří přesvědčení, viz Vědomí předmětů moci od Garalfa Gree) byly by těmto zvláštním mocným předmětům podřízeny. Vznešení mudrcové mluví o hierarchii, ve které je každému zvláštnímu mocnému předmětu podřízeno pět obyčejných předmětů moci, s jejichž silou je možno nadřízený předmět lokalizovat, či přímo přivolat. 

V historii zatím není případu, kdy by se této vlastnosti předmětů moci využilo. A to hlavně proto, že nikdo přesně neví, jaké předměty je třeba spojit, aby byl jejich nadřízený předmět vyvolán… 

(Freod Bag: O předmětech moci)

   „Vzhledem k tomu, že se zjevně připravujeme na válku, musíme začít s vybíráním daní z okolních vesnic,” přerušil Adamaar hluk rozhovorů, který se rozléhal po celém hodovním sále. „Vy, jakožto mladí charismatičtí dobrodruzi, jste k tomuto úkolu úplně stvořeni. Většina z vás dokáže se svým řečnickým uměním naprosté divy, a proto je na vás, abyste si poradili s neochotou, která se jistě mezi některými starosty najde.”

   „To jako budeme nějaký blbý výběrčí daní?” zašeptal Vot-ai rozčíleně.

   „Zjevně,” hlesla Ter-ai.

   Dav-urkh se zamračil. „To si to elfové nemůžou zařídit sami, sakra?” Urkh-ai se naštvaně podívali směrem k hovořícímu Adamaarovi. Neměli efy rádi. Ne, že by zrovna milovali nějakou jinou rasu, ale elfi jim vadili nejvíc. Měli všechny ty hloupé paláce, všechno jim trvalo hrozně dlouho a mysleli si, že vládnou světu. Tato nenávist samozřejmě pocházela od Bar’tarell Fri, ale od příchodu do Hradce se přenesla i na ostatní urkh-ai. Neustále slyšeli šepot za zády a vídali oči, které se vyhýbaly pohledu. Všichni je vnímali jako vyděděnce, jakousi nepřirozenou ohavnost. Poslední kapkou bylo odmítnutí urkh-ai jako rovnoprávného národa. Vzbudili se do pěkně nepříjemného rána, neboť se cítili cizí. Jiní.

   Adamaar dlouho vysvětloval cesty do vesnic, snažil se nevnímat nepříjemné pohledy, které na něho vrhali mladí dobrodruzi. Byl unavený a měl sto chutí zakřičet, co si o sobě ti hrdinové vlastně myslí! Většina z nich válku nezažila, ještě jim kape mlíko po bradě a ohrnují nos nad pořádnou prací. To, že jsou silní a dokázali zbavit vesnici banditů, nebo zabít pár nestvůr, ještě neznamená vůbec nic. A oni se tvářili, jako kdyby snědli všechnu moudrost. A že se Adamaar vyžívá v jejich mučení. Byl rozhořčený, protože si vůbec nezasloužil odsouzení, které viděl v jejich tvářích. A taky proto, že se styděl, že proti nastalé hrozbě nemůže udělat víc, než poslat tuhle skupinu bažantů vybírat daně.

   Jenže se nedalo dělat nic jiného, protože neměl přeložený tajemný vzkaz a nikdo další se s informacemi neozval. A nepochyboval o tom, že stopy mají i jiné národy než trpaslíci. Nikdy jsem neměl dopustit, aby se Aesterria rozdělila, pomyslel si. Měl jsem trvat na pravidelném zasedání Malé rady, nejen na jejím oficiálním statusu. Ale bylo pozdě. Národy si přestávaly věřit, a to by se, jak si s nechutí uvědomoval, stalo, i kdyby jejich společenství nedoplnili nemrtví. 

...

Adamaar se rozhodl, že než se jeho a Bazagorova družina vrátí, půjde se do knihovny podívat sám a sám také začne s hledáním neznámého písma. Po cestě se srazil s Tyirien a Baelharou. 

   „Kampak?” zeptala se elementálka. Adamaar chvíli mlčel. Pokud nemohl věřit ani mágům, rozhodně se nehodlal svěřovat úplně cizí osobě, která měla s obyvateli Aesterrie jen pramálo společného. Jako obvykle se vznášela pár centimetrů nad zemí. Černé šaty a rudé vlasy se zachvívaly, jako kdyby chodbou proudil lehký větřík. 

   „Jdu do knihovny. Snad najdu odpovědi ve staré moudrosti.” 

   „Měl bys spíš žít současností,” pousmála se Baelhara. 

   „Snažím se, ale není to zrovna příjemná doba.” 

   „Je načase s tím něco dělat,” řekla Tyirien. 

   „Myslíte, že se nesnažím?” vyhrkl, možná až příliš vzrušeně. „Omlouvám se, moc jsem nespal, jsem z toho všeho hrozně unavený.” 

   „V pořádku, jen se tím nenech zlomit,” poradila mu Tyirien, než společně s Baelharou vyrazily dál. Adamaar zavrtěl hlavou. Jim to bylo jedno, každá si žila na svém ostrově a dění na Kontinentě je nezajímalo. Ve chvíli, kdy by se démoni přiblížily, by se pravděpodobně obě vypařily do bezpečí svých paláců. Jenže to on, ani nikdo jiný udělat nemohl. 

   „Mám tušení, že to s nimi nedopadne dobře,” nadhodila Baelhara, když za sebou Adamaar zavřel dveře. Řekla to věcně, jako kdyby oznamovala, že k večeři bude skopové. „Navíc se pravděpodobně dřív povraždí mezi sebou…” 

   Tyirien se zamračila. Nedokázala být tak ledově nezaujatá. I když tarnaerte již před věky ukončili styky s elfy na pevnině, zvykla si na obyvatele Aesterrie a svým způsobem je vlastně měla ráda. „Skoro mi přijde, že chceš, aby to tak bylo,” poznamenala nevraživě. 

   „To rozhodně ne. Jen popisuju věci, jak se stanou. Na to ani nepotřebuju užít svých věšteckých schopností…” 

   „Možná bys měla! Já mám vidění, která nedokážu ovládat. Ty to umíš, proč jim nechceš pomoct?” Baelhařiny vlasy změnily barvu na kobaltově modrou. V očích se jí zablýsklo. 

   „Ještě to není potřeba! Není potřeba o tom mluvit, víš? Chápeš? My se už od mládí učíme rozeznávat věštby, o kterých je třeba mluvit. A věštby, o kterých se mluvit nesmí, protože jen přiblíží nepříjemnou budoucnost. Víš přece, že čas neputuje po přímce…” 

   „Samozřejmě,” řekla elfka dotčeně. „Vidíš, vždycky je spousta rozhodnutí.” 

   „Takže říkáš jen o budoucnosti, která se líbí tobě,” udeřila Tyirien. 

   „Možná,” pousmála se elementálka. „Každopádně mi věř v jednom. Oni mají stopy, které je posunou, jenom ještě neví, co znamenají.” 

...

   „Tohle je hrozná práce!” rozčilovala se Dari’P. „Nechápu, co si to elfové zas vymysleli…” 

   „Je nezbytné zajistit zásoby, když se blíží válka,” poznamenal Pet’Ch. 

   „No jo, ale to nemají žádné výběrčí daní?” 

   „Výběrčí daní jsou sice strašáci, ale asi ne takoví jako my,” pousmála se An’Khal. Kráčeli po široké prašné cestě směrem k vesnici Ďolíček. Borový les kolem nich byl řidší, ale elfové jim radili, ať se do něho nepouští. Jako by snad po tom toužili! Ani na cestě se necítili úplně bezpečně, byli zvyklí na přehledný horizont, anebo na velká zmatená města s bazary a náměstíčky s trhy a malé záhadné obchůdky obchodníků, kteří kolemjdoucího lákali bujarým křikem a familiérními osloveními. V lese bylo ticho, ale ne takové jako na poušti. Zvláštní živočišné ticho. Ticho, které bylo šuměním stromů a křupáním větviček. Občas zakřičel nějaký pták, nebo v jehličí zapískala myš. Podvědomě se semkli. Radši se rozhodli udržovat nepřetržitý rozhovor nehledě na tématu, hlavně, aby nemuseli poslouchat les.

   „Budeme si muset promluvit s Mis’Chaeronem, měl by s tím něco dělat. Přece jen jsme našli ten podivný seznam, takže máme pro Adamaara zjevně důležité informace. Náš mocný Tyr’Fer se k tomu ale zatím nevyjádřil,” řekl Tomi'V. „

   Sami teď nevíme, co to má znamenat, ani nevíme, jestli je to doopravdy tak důležitá informace,” poznamenal Mat’Ich. Pet’Ch se podrbal na ruce, na které se mu usadil komár. Vážně se podíval na své spoludružiníky. „Ještě chvilku vyčkáme. Určitě nám také něco tají. Navíc elfové a trpaslíci vždycky drželi spolu.” 

   „To spíš Adamaar s Bazagorem. Mezi jejich družinami jsem přílišnou lásku nezaznamenala.” 

   „Máš pravdu, Tami’P, ale to vlastně nic neznamená. Ti dva si bezpochyby říkají všechno.” 

   „Chceš se snad spojit s urkh-ai?” vytřeštil oči Pet’Hus a vyměnil si pohled s Tomi’Vem. Pet’Ch pokrčil rameny.        „Není třeba se hned spolčovat a stavět proti sobě. Ale oni jsou silní. Velmi silní.” 

   „To my přece taky!” vyhrkl Mat’Ich. „To ano, ale pokud se k nim budeme chovat líp než ostatní, mohli bychom z toho něco vytěžit.” 

   „Myslíš si, že si je koupíme, když o nich nebudeme mluvit jako o nemrtvácích?” zeptala se pochybovačně An’Khal. 

   „To ne, ale něco mě napadlo.”

...

   „Sakra!” rozčiloval se Ludger. „Copak tohle je něco pro dobrodruhy? Takhle doprovázet výběrčí daní, to je jiná věc. Dělat eskortu, to se občas musí, ale taky za to musí bejt relevantní odměna.” 

   „Stejně nemáme moc co dělat,” ozvala se Mijara. 

   „Zase je lepší aspoň malá procházka, než stres, kterej je cítit všude v Hradci.” 

   „Jo, to je pravda,” souhlasila Tegarta. „Všichni elfíci jsou pěkně vyděšený.” 

   „A to nemluvíme o tom, že po nás Bazagor chce, abychom s nima překládali nějaký hloupý démonický písmo,” zabručel Josegor.

   Stromy řídly, za chvíli už na obzoru spatřili několik domků postavených ve stínu vysokých dubů. Domy byly šedé a vysoké a mezi některými z nich byly natažené provazové mostky. Uprostřed stála bílá socha elfa s napjatým lukem. Kolem ní rostl záhon žlutých narcisů a modrých pomněnek. Trpaslíci došli až k soše, aniž by někoho potkali. Joseraj se rozhlédl. 

   „Nikdo nikde.” 

   „Zvláštní.”

   Chvíli jen tak okouněli, prohlíželi si mistrně vyvedeného svalnatého lučištníka s prázdnýma očima. Když náhle odkudsi zazněla trubka. Potom z jednoho provazového žebříku seskočil elf ve žluto modrém oděvu. Měl nezvykle ostře řezané rysy a i v ramenou byl rozložitější, než běžní elfové, s nimiž se trpaslíci doteď setkali. Jeho pleť byla opálenější, pravděpodobně patřil k rodině pouštních elfů, tarporte. 

   „Copak si přejete, páni trpaslíci?” 

   „No,” zaváhal Josegor. „Jsme družina lorda Bazagora vyslaná Velkým Adamaarem Le’rberielem.” Trpaslík se nervózně podíval po ostatních. 

   „Pěkný začátek,” ozvalo se za nimi. Na zem seskočila lesní elfka, taktéž ve žlutých kalhotách a žluto modré kamizolce. Na hlavě měla klobouček s pavím pérem. „Ale jak to bude pokračovat?” 

   „No, Velký Adamaar nás sem poslal, abychom… eh.” Na zem seskočilo pár dalších elfů a sevřeli tak trpaslíky v kruhu. Josegor polkl naprázdno. Tofer udělal krok k pouštnímu elfovi a ujal se slova. Jeho hlas byl silný a zvučný. 

   „Vážení obyvatelé Modré Louky, jsme zde, jelikož doba je temná. Stalo se to, čeho se všichni obávali,” odmlčel se a přelétl elfy pohledem. „Artefakt byl ukraden.” Pár elfů nahlas vydechlo, několik jich dokonce ucouvlo. 

   „Ano, slyšíte dobře. Z důvodu možného napadení celé Aesterrie nás váš Tar’Pien, Veliký Adamaar, poslal, abychom od vás získali souhlas s poskytováním zásob v případě nezbytné nutnosti. V dobách válek, jak víte, je zásobování jedním z klíčových faktorů, a proto je dobré být přípraven. Jakožto souhlas s tímto opatřením, bychom od vás Adamaarovi rádi donesli trochu z vaší úrody. Jde jen o drobné gesto, které celé Malé radě ukáže vaši ochotu a hlavně pochopení vážnosti situace.” Pouštní elf se na Tofera díval trochu vyjeveně, potom se ale pousmál. 

   „Máš velký dar hovornosti, pane trpaslíku, bohužel my tarporte neholdujeme velkým slovům tak, aby pro nás zastřela pravý význam…” Elf se už už nadechoval k další větě, když ho elfka chytla za ruku a pošeptala mu něco do ucha. Chvíli se spolu polohlasně přeli v elfštině, které trpaslíci nerozuměli. Po pár vteřinách však bylo jasné, že pouštní elf hádku prohrává. Nakonec se rezignovaně otočil na Tofera a přikývl. 

   „Dobrá. Tvůj jazyk je pěkně mrštný, pane trpaslíku, a z úcty k této vlastnosti ti obyvatelé Modré Louky dají, co chceš. Souhlasíme s odváděním daní, pokud to poslouží dobrému účelu. Ale jen až bude jisté, že nás někdo napadne, počkejte prosím.” Elf se vzdálil a za ním všichni ostatní. 

   „Tak tohle, bylo fakt dobrý,” hlesl Ludger. 

   „Vážně, Tofere, jestli tohle nebyla magie, tak pak už fakt nevím…” souhlasila Mijara. 

   Tarporte se vrátil a s poťouchlým úsměvem podal každému trpaslíkovi po jedné láhvi vína. 

   „Pozdravujte Velkého Adamaara od Feriella, snad tyhle zásoby chvíli vydrží.”

...

Urkh-aiská skupina se pomalu trousila do Hradce. U vstupní brány stála Bar’tarell Fri a usmívala se. „Tak co, jak se dařilo výběrčím daní?” 

   Voth-ai mávl rukou. „Hrůza! Přišli jsme tam a elfové okamžitě spustili poplach. Hned tam stálo pět šermířů, no a na stromech kolem bylo určitě ještě nejmíň tolik lučištníků.” 

   „Tak to jsem ráda, že jste přežili,” ušklíbla se Bar’tarell. 

   „No, počkej, ono to začalo bejt trochu zajímavější.” 

   „Povídej, jsem jedno velký elfí ucho.” 

   „Takže tam tak stojíme, a zpoza všech těch tasenejch zbraní vyjde elfka, maličká. Menší než tady Honz-urkh. A podívá se na nás a úplně vysokým hláskem na nás udeří: ,Táhněte, démoni!’, a pak začne rukama dělat nějaký znamení.” An-ai začala zběsile máchat rukama, což všechny rozesmálo. 

   Bar’tarell si založila ruce v bok a s předstíranou vážností řekla: „No, tak doufám, že potom jste se jako správný přízraky rychle otočili a zmizeli.” 

   Ter-urkh zavrtěla hlavou. „Nene, stáli jsme tam, koukali na ni, a potom jí Dav-urkh řekl něco, jako, že pokud jsme démoni, tak by měla tyhle svý exorcismy vyzkoušet na Adamaara, protože nás posílá on.” 

   „No, to je trochu překvapilo,” usmál se Mik-ai. „Tak sklopili zbraně a všichni se podívali na tu elfku, která byla taky pěkně vyvedená z míry, a tak se na nás podívala a zeptala se, kdo jsme. No, tak jsme jí to řekli.” 

   „No, to by mě zajímalo, co vám na to pověděla.” 

   Ter-ai pokrčila rameny. „No, to nás taky, protože nějakej z elfů neudržel tětivu a vystřelil. Šíp se zabodl těsně vedle tý elfky a ona utekla.” 

   „No a co zbytek?” 

   Dav-urkh se zazubil. „No, utekli za ní.” 

   „Takže nic nemáte?” 

   „Ale jo, jeden z těch elfů zakopl, a když mu chtěla An-ai pomoct zvednout, tak se strašně vylekal, řekl, ať si vezmeme, co chceme a taky zdrhnul.” 

   Bar’tarell se rozesmála. „No, to se Adamaarovi líbit nebude, ale co se dá dělat.” 

   „Tak mu to nemusíme říkat. Nějaký zásoby neseme, tak mu je pěkně předáme a budem dělat jako by nic.” 

   „No, od vás se to možná nedozví, ale je možný, že mně někdy ujede pusa…” 

   „To kvůli tomu včerejšku?” zeptala se Ter-urkh. 

   „Vůbec mi to nepřipomínej!” 

   „Byl pěkně nepříjemnej, ne, že ne,” souhlasil Vot-ai. 

   „Měla jsem chuť po něm skočit, ale to by nám moc nepomohlo.” 

   „Třeba to přejde, myslím, že na příklad mezi mágy je pár jedinců, co si s námi celkem rozumí,” řekl Dav-urkh. 

   „Moc nadějí bych do toho nevkládala, ale třeba se pletu."

...

Hradecká knihovna disponovala obrovským množstvím knih. Rozkládala se na celém druhém podlaží Velkého paláce. Vstupovalo se do ní vysokými dvoukřídlými dveřmi, které strážily dvě sochy. Jedna představovala zosobnění moudrosti, elfa Scianta. Tento titán podle pověstí poprvé mluvil s původní národem Aesterrie a získal od něj všechnu moudrost. V pravé ruce svíral husí brk, kolem levé ruky měl obtočeného hada urobora, který byl zakousnutý do vlastního ocasu a symbolizoval věčnou propojenost života a času. Druhá socha zobrazovala bájnou královnu elfů Maerthu, která vládla ve světě, ze kterého elfové připluli do Aesterrie. Měla dlouhé rozevláté vlasy a přes oči šátek, neboť ji podle legend oslepili během Elfských válek. Sochař velmi zručně vyhotovil její kyrys se symbolem růže. Držela napřažený meč a na levém rameni jí seděla vlaštovka.

   Tisíce knih byly poskládány na policích ve vysokých skříních seřazeny podle tématických okruhů. V pravidelných rozestupech byly mezi policemi rozestavěny studijní stolečky s židlemi. Vprostřed místnosti se zvedalo schodiště k malé terasce s dalšími knihami. Pod terasou stálo šest dlouhých stolů, kolem kterých seděli se skloněnými hlavami elfové a trpaslíci.

   „Já bych se na to…” vykřikl rozčíleně lord Bazagor. „Kde nic tu nic, namísto tohohle študýrování bychom měli spíš brousit meče a kovat zbroje!” 

   Adamaar vzhlédl od knihy, tvář měl zmoženou. „Něco tu přece být musí! Nějaká stopa, cokoliv…” 

   „Nevím, jestli vůbec v elfských knihovnách může být něco o démonech,” řekl pochybovačně Tofer. Adamaar se po něm ošklivě podíval. 

   „Kde jinde, než v elfských knihovnách? Hradecká knihovna se přímo specializuje na zmínky o magických předmětech a démonech.” 

   „Stejně tu nemusí být všechno,” poznamenala Danalien. Adamaar o tom nechtěl slyšet. 

   „Musí tu být všechno! Musíme to rozluštit!” 

   „Vždyť tu sedíš od snídaně, a pořád jsi nic nenašel. Jenom tu ztrácíme čas…” povzdychl si Bazagor. 

   „A našli jsme snad nějaké vodítko? Nějakou jinou informaci, které bychom se mohli chytit?” 

   „Jenže v žádné z těch knih se o podobném písmu nikdo nezmiňuje. Jak vůbec víme, že pochází od démonů?” zajímal se Onderas. Adamaar si povzdychl. Rozhlédl se po sále. Elfové i trpaslíci se na něj dívali upřeně, unaveně a trochu naštvaně. Promnul si oči a zavřel výtisk Severských run. 

   „Možná máte pravdu. Jsme tu už dlouho a nic jsme nenašli. Třeba je ještě jiná cesta, jiná stopa, jen o ní nevíme. Uvidíme, kam povede dnešní večerní sněm, zatím aspoň mějte otevřené oči.” 

...

Strážce artefaktu bloumal po zahradě. Pozoroval kvetoucí růže. Nakonec si vyhlédl lavičku oproti fontáně s delfínem a najádou a posadil se na ni. Cítil se hrozně. Nemohl pochopit, co se děje. Věděl, že krádež artefaktu je tragédie, a zároveň mu bylo jasné, že každý dělá chyby. Avšak jedna věc mu vrtala hlavou. Rmoutila ho. A to byl přístup jednotlivých družin a hlavně jejich vůdců. Ačkoliv se měli spojit a začít artefakt hledat, obviňovali se a nadávali si jako děti. 

   Byl unavený, díval se na tryskající vodu a snažil se nevnímat bolest. Rostla mu v těle a s každou hodinou postupovala blíž a blíž k srdci. Zatím ji cítil v prstech na nohou a rukou, ale věděl, že brzy zachvátí i dlaně, potom celé končetiny, a pak už bude jako plíživý démon okupovat jeho trup a hlavu. Přesto se stále snažil věřit, že se Malá rada usmíří a všechny čtyři národy začnou spolupracovat.

...

Mezi stromy se zablesklo, ozvala se rána a do vzduchu se vznesl vír bledě modrých jiskřiček. Pet’Ch sebral z lavičky kus pergamenu a něco si zapsal. 

   „Dobré odpoledne,” ozvalo se za ním. Otočil se. Stála tam jedna z elfek, Peatrel, vybavil si. 

   „Dobré odpoledne, copak si přeješ?” 

   „Potřebuju s něčím pomoct, ale musím vědět, že je na tebe absolutní spoleh. Jde o velmi důvěrnou informaci.” 

   „Povídej.” 

   Elfka se vedle něho posadila na lavičku. „Vím, že jsi ze zdejších mágů nejstarší a nejzkušenější. Jde o tohle: V den kdy byl ukraden artefakt jsme něco našli. My i trpaslíci. Každý útržek nějakého tajného vzkazu.” 

   Pet’Ch se poškrábal na bradě. „Takže to je to Adamaarovo, říkejme si o všem, co najdeme… To je mi překvapení.” 

   Peatrel se mu podívala přímo do očí. „Opovaž se to Adamaarovi říct, nebo Mis’Chaeronovi… Nikdo o tom nesmí vědět!” 

   „Dobře, dobře, máš přece moje slovo, nikomu to neřeknu.” 

   „Fajn,” uklidnila se. „Každopádně si nad tím lámeme hlavu už hrozně dlouho. Jde o nějaké runové písmo, hledali jsme v knihovně, ale nic jsme nenašli. Jsem přesvědčena o tom, že tam ani nic není. Podle mě je to nějaké rituální démonické písmo a pochybuji, že by s ním můj národ chtěl mít něco společného. Ale o vás mázích koluje spousta historek. Možná bys o něčem mohl vědět…” 

   „Myslíš si, že jsme jako lidé a zahráváme si se zakázanými knihami?” pozvedl Pet’Ch obočí. 

   „Ne, to ne, ale prostě se díváte na svět jinak.” 

   Mág se samolibě usmál. „To máš pravdu.” 

   Peatrel vytáhla kus pergamenu pokreslený drobnými obrázky. Některé byly jen změtí čar, jiné spíš vypadaly jako obrázky. Bylo jich mnoho a Pet’Chovi nepřipomínaly vůbec nic. 

   „Obávám se že jsem ještě nic podobného neviděl." 

   „Musíme něco vymyslet, zřejmě je to jediná stopa, kterou máme. Tedy, pokud také něco neskrýváte,” řekla a podezřívavě přimhouřila oči. 

   Pet’Ch pokrčil rameny. „Vidím, že tohle je začátek spolupráce, takže budu upřímný…”

...

Slunce už za sebou mělo delší část ze své cesty. Opíralo se do skleněných paláců, které hrály všemi barvami a vrhaly kolem sebe barevné odlesky. Všichni obyvatelé Hradce horkem zlenivěli. Odpočívali ve stínu stromů, někteří si tlumeně povídali, někteří spali. Jen Viggerta zmateně pobíhala po nádvoří. 

   „Nevidělas mého otce?” zeptala se kolemjdoucí služebné. Elfka jen zavrtěla hlavou. Trpaslice vešla do Velkého paláce a málem vrazila do vrchního správce. „Neviděls lorda Bazagora?” 

   „Ano viděl. Vyběhl naštvaně z paláce a něco si mumlal.” 

   „A to ti to nepřipadalo divné?” udeřila na něho Viggerta. Správce sklopil zrak. Všichni trpaslíci mu připadali trochu divní. „Skvěle. A Adamaar? Nebo Mis’Chaeron?” 

   „Nevím, neviděl jsem je.” Viggerta zavrčela, otočila se na patě a jen tak tak se vyhnula Mirean. „Promiň. Nevidělas mého otce?” 

   Mirean zavrtěla hlavou. „Ne, neviděla jsem nikoho z Malé rady. Zrovna jsem si chtěla jít promluvit s Adamaarem.” 

   „U sta seker!” rozčílila se Viggerta. „Celé dopoledne jsem se mu snažila ušít novou vestu, a on se ani nenamáhá si ji přijít vyzkoušet!” 

   „Obávám se, že situace bude složitější,” řekla elfka a kývla hlavou ke dveřím.

   Právě jimi procházel Mar’Chaeron a Vot'har. Vypadali dost rozčíleně. 

   „Mělo tě napadnout, že to není normální!” říkal Vot’har káravým tónem. 

   „A proč? Neříkej, že se taky někdy nevypaří do lesa, aby si pročistila hlavu…“ 

   „No jo, ale pochybuju, že by šla na přátelskou procházku zrovna s Adamaarem a Mis’Chaeronem…” 

   „Co se stalo?” zajímala se Mirean. 

   „Myslím, že zas měli nějakou živelnou diskuzi…” 

   „Kdo?” 

   „No vlastně všichni,” řekl Vot’har. 

   Mar’Chaeron mávl rukou. „Ále, to kvůli těm daním. Nějaká ženština si přišla k Adamaarovi stěžovat, že ji okradli démoni, ale ukázalo se, že šlo o nemrtváky.” 

   „Bacha na jazyk,” zavrčel Vot’har. 

   „Teda urkh-ai.” 

    Mirean si založila ruce v bok. „Tys u toho byl?” 

   „Něco jsem letmo zaslechl…” 

...

Adamaar odpočíval na lehátku pod velkým ořechem. Chvilku lenošení si zasloužil, a po tak vydatném obědě byla krátká siesta nutností. Na chvíli zavřel oči a jen se slunil. Bylo příjemné teplo, občas zafoukal jemný větřík. Přestal přemýšlet a nechal se unášet sladkým polospánkem. Ptáčci zpívali. Ta chvíle by byla ideální, kdyby se najednou neozval ten nepříjemný zvuk. Otevřel oči. Přibíhala k němu malá elfka. 

   „Veliký Adamaare, pomoz mi prosím!” křičela. 

   Povzdychl si. „Copak si přeješ Saepo?”  

   „Mou vesnici přepadli démoni, odporní démoni, zašedlí, zkrvavení a počmáraní! Dokonce si dovolili říkat o tobě pomluvy!” naříkala elfka. 

   Adamaar se posadil a zívl. „Co mi to vykládáš, jaké pomluvy?” 

   „Zkoušela jsem na ně exorcismy, ale oni se mi jen vysmáli, a řekli, že je mám zkusit na tebe, protože to ty je posíláš. Taková hloupost!” 

   „A co provedli?” 

   „Démonickou mocí očarovali mé lučištníky, tak, že po mně začali střílet! Rychle jsme utekli, nemohli jsme se s takovou silou měřit, a oni nás potom okradli o soudek piva, kukuřici a spoustu masa.” 

   „Démoni?” pousmál se Adamaar. „To nevypadá na práci démo…” Větu však nedokončil, protože Saepa zbledla, a ukázala rukou za jeho záda. „To je určitě jedna z nich!” 

   Otočil se. Několik desítek metrů od něho se procházela Bar’tarell. Když si všimla elfčiny ruky, zastavila se, ucouvla, a potom se obrátila a rychlým krokem zamířila na opačnou stranu. 

   „Eámanë!” vykřikl Adamaar, vyskočil a rozběhl se za urkh-aikou.

   „Eámanë, stůj!“ 

   „Ále, Adamaar! Copak si přeješ?“ zeptala se, ale pokračovala v chůzi. 

   „Zastav se, mohla bys mi prosím vysvětlit, co to má sakra znamenat?“ 

   Bar’tarell pokrčila rameny. „Nevím, o čem to mluvíš.“ 

   „Eámanë, při bozích, vysvětli mi, proč tvá družina okradla Saepinu vesnici.“ 

   Bar’tarell se zamračila a varovně vztyčila ukazováček. „Urkh-ai nikoho neokradli!“ 

   „Ale okradli, a navíc ohrozili Saepin život.“ 

   Bar’tarell se zasmála. „Takže teď můžeme i za to, že nějakej elf neudrží napnutou tětivu?“ 

   „O čem to zase mluvíš? Saepa říkala, že její lučištníky očarovali.“ 

   „Adamaare, vážně si myslíš, že něco takového umíme? A že bychom chtěli střílet po nějakých elfech kvůli daním?“ 

   Adamaar si povzdechl. „Tak mi teda vysvětli, co se stalo.“ 

   „Nebyla jsem u toho. Ale elfové prý mou družinu přivítali velmi vstřícně. S meči, luky a exorcismy.“ 

   „O tom už jsem něco slyšel...“ 

   „No, a když nějaký lučištník vypustil šíp a celá vesnice se dala na útěk, rozhodli se splnit tvůj rozkaz a donést zásoby.“ 

   Adamaar se nadechl, jako kdyby chtěl něco poznamenat, ale potom se jen usmál. „Vlastně mě mrzí, že jsem neviděl Saepin výraz, když po ní vystřelili. Ta ženská mi vždycky připadala šílená.“ 

   Bar’tarell nevěřícně pozvedla obočí. „Počkej, počkej... To myslíš vážně, že ses do mě právě nepustil?“ 

   Elf se rozesmál. Uvolněně a srdečně. „Ne, Eámanë, s postupem tvé družiny nesouhlasím, ale představa, jak se ta stará rašple pokouší vyhnat nemrtvé exorcismy je úžasná.“ Bar’tarell zavrtěla hlavou. Adamaar byl zjevně nevyspalý a přepracovaný a velmi, velmi unavený.

   „Hej, vy dva!“ Otočili se. Přibíhal lord Bazagor a v těsném závěsu za ním Mis’Chaeron, Baelhara, Tyirien i Jandulinka. 

   „Co se děje?“ zvážněl okamžitě Adamaar. 

   „Neseme špatné zprávy.“ 

   „Co se stalo?“ 

   „Přišli zvědi. Stalo se to, čeho jsme se obávali, zemi začala uchvacovat Zkáza.“ 

   Adamaar zadržel dech. „Myslíš to vážně? Démoni? Odkud táhnou, ze severu?“ 

   Bazagor zavrtěl hlavou. „Ne, je to ještě horší. Obklíčili nás, pravděpodobně plánovali útok už dlouho dopředu. Bojuje se na všech frontách. Sever drží Maarské pustiny, ale démoni se vylodili jak v Koravolských horách, tak na východě elfí říše.“ 

   Mis’Chaeron si odkašlal. „Nezapomeň na Piuu, tam se démoni pravděpodobně spojili s pouštními lidmi a doráží na jižní hranice.“ 

   „Ale jak se to mohlo stát? Hlídky jsou přece na všech hranicích Aesterrie.“ 

   „Jak by se to asi stalo?“ rozohnila se Bar’tarell. „To démoni ukradli artefakt, a teď s jeho silou postupují obrovskou rychlostí.“ 

   „Jediná šance je sebrat jim artefakt,“ řekla Tyirien. 

   „No, tak to je skvělá zpráva!“ vykřikl Bazagor. „Prostě napochodujeme za démonama a oni nám ho dají!“ 

   „Přestaň, Bazagore,“ okřikl ho Adamaar. 

   „Existuje možnost, jak artefakt vyvolat, ale vzhledem k tomu, že zjevně nikdo nemá žádné informace, nebo se k nim nepřiznal, je to k ničemu.“ 

   „Myslíš snad, že něco zatajujeme?“ přimhouřila oči Bar’tarell. 

   „Prosím vás, nehádejte se!“ Všichni se podívali na Jandulinku. „Takhle ničeho nedocílíte, koukejte začít spolupracovat, nebo nás démoni všechny do jednoho zničí!“ Všichni zahanbeně mlčeli. Potom zaslechli podivný vřeštivý zvuk. 

   „Co to bylo?“ 

   „Šlo to odtamtud,“ ukázal Mis’Cheron na trnité křoví. 

   „Jdeme!“ zavelela Bar’tarell a v ruce se jí okamžitě objevil meč. 

   Protáhli se křoviskem jeden po druhém. Podávali si pichlavé větve, aby si nevystřelili oči. Odporný štěkavý jekot se ozval znovu. Byl v něm patrný výsměch, ale zároveň obrovská, přímo agonická bolest. Tyirien si zakryla uši. 

   „To je hrůza! Co to může být?“ 

   Adamaar založil šíp do tětivy. „Bojím se, že by to mohli být nějaké pekelné nestvůry, možná mutanti.“ Přeskočili spadlý strom a stanuli na plácku porostlém světle zeleným mechem. 

   „Tohle se mi vůbec nelíbí,“ řekla Baelhara. Její vlasy na sebe vzaly stříbrnou barvu a rozvlnily se jako rozbouřené moře. Přímo v lebce jí zadunělo obludné zaječení a zatmělo se jí před očima. Když se jí vrátil zrak, spatřila všude kolem sebe démony. Okamžitě se přeměnila v lišku a rozběhla se pryč. Kličkovala mezi stromy, až doběhla na skryté, tiché místo obehnané ostružiním.

...

   „Takže jsi viděl, jak k Adamaarovi a Eámanë přiběhli ostatní, a pak zničehonic zaběhli do lesa?“ ujišťovala se Mirean. 

   „Ano, přesně tak, nevím, co jim to přelétlo přes nos, nechtěl jsem je sledovat.“ 

   Viggerta rozčíleně zavrtěla hlavou. „Jinými slovy jsi je přestal sledovat ve chvíli, kdy to začalo být zajímavé!“ 

   „No co, vydáme se je hledat, ne? Stejně nebudou daleko,“ navrhl Vot’har.

   „Tím bych si nebyl tak jistý!“ Otočili se za hlasem. Přímo před nimi stál strážce. Opíral se o vyřezávanou hůl s křišťálovou hlavicí. 

   „Strážce,“ oddychla si Mirean. „Co tím myslíš?“ Strážce velmi dlouho mlčel. Díval se do stropu, potom do země, a nakonec přejel pohledem každého z rádců. Nakonec to Viggerta nevydržela: „Tak povídej, co víš? Co se s nimi stalo?“ 

   Strážce si povzdychl. „Pamatujete si příběh o cestě za artefaktem?“ Všichni přikývli. Připadali si jak malé děti, které poslouchají dědečkův už stokrát omílaný příběh, ale přesto trpělivě čekali, než jim strážce osvětlí situaci. „A vzpomínáte si, jakými kouzly byl artefakt chráněn?“ 

   „Samozřejmě, ale co to s tím má co do činění?“ zajímal se Mar’Chaeron. 

   Strážce se pousmál. „Vy a vaše mladická nedočkavost! Víte, poslední kletbu, které čelili, je pro někoho, jako jsem já, velmi snadné odhalit. Poznám ji svými smysly, stejně jako vy poznáte kupříkladu jahodu. Po čichu, po chuti, díky zraku… A přesně tuhle kletbu někdo použil přímo tady!“ 

   „Takže si zase myslí, že jsou všichni kolem démoni,“ zašeptal Vot’har. 

   „To je hloupost!“ odporoval strážci Mar’Chaeron. „Můj bratr by přeci poznal nějakou hloupou kletbu.“ 

   „Ó ano, to máš pravdu! Nějakou hloupou kletbu by jistě dokázal rozpoznat a odstranit, ale tahle kletba má původ v jiném světě. Pro vás je cizí. Vlastně i pro mě je tahle kletba cizí, neboť patří démonům. Proto jsem ji nedokázal udělat dokonale a tvůj bratr z ní tak mohl vyváznout a získat artefakt.“ 

   „Chceš říct, zděsila se Viggerta, „že už nás nikdy nepoznají? Že už navždycky všechny uvidí jako démony?“ 

   „To jsem neřekl,“ ujistil ji strážce. „Ovšem odčarování bude složité. Bude si žádat vás, vašich družin a mé magie. Pokud byste mohli své svěřence seznámit se situací, připravím zatím nějaké formule, které snad vaše vládce vyléčí.“ 

...

Zazněla trubka a mladí dobrodruzi se pomalu začali trousit na plácek před Velkým palácem. Byli překvapeni, když spatřili jen čtyři rádce. Za těch pár dní si zvykli, že úkol vysvětluje Adamaar, nebo Tyirien, která pak hry započne vystřelením ohnivé koule. 

   „Co se stalo?“ zajímal se Mat’Ich. 

   „Nic moc pěkného,“ řekl smutně Vot’har. 

   „Jak to?“ vykulila oči Tegarta. 

   „No, jak bych začal…“ zamyslel se Mar’Chaeron. Mirean chvíli pozorovala jeho rozpaky, až se nakonec ujala slova. 

   „Na vládce byla uvalena kletba. Nevíme kým, ale je možné, že šlo o démony.“ Urkh-ai si vyměnili významné pohledy. 

   „Pokud jde ale o démony, jsme v pořádném nebezpečí!“ řekl Vot-ai. 

   „Vskutku,“ souhlasila Mirean. 

   „A co je to za kletbu?“ zeptal se Danalis. 

   „Strážce si myslí, že zase ve všech okolo sebe vidí démony,“ řekla Viggerta. „Mar’Chaeron viděl, kudy šli do lesa, takže je pravděpodobně najdeme někde v okolí.“ 

   An-ai se poplašeně podívala na Vot’hara. „Ale jak je vysvobodíme?“ „Strážce chystá kouzlo, které by je mělo dostat z moci kletby. Musíme počkat, než nám všechno vysvětlí. Zatím si prosím vezměte zbraně a výstroj. Vyrazíme hned, jak to jen bude možné.“

   Dobrodruzi se rozutekli do svých paláců. Za chvíli přišel strážce, ve volné ruce nesl několik pruhů plátna. 

   „Mám to. Ale určitě musíte vyrazit se svými družinami.“ 

   „S tím jsme počítali,“ kývl hlavou Mar’Chaeron. 

   „Výborně. Když někoho z nich uvidíte a dostanete se dost blízko, musíte přečíst formuli na těchto plátnech. Znehybní je to, a vy jim pak můžete oním plátnem obvázat ruku. Mělo by je to probrat, ale radši potom rychle utečte, protože ještě chvíli budou dezorientovaní a je možné, že kouzlo nezabere hned. Oni se pak z lesa dostanou domů sami a budou v pořádku.“ Strážce se odmlčel. „Ale připravte se, že možná budete muset bojovat, ta formule není z nejkratších.“

...

Les, ve kterém se údajně schovávali očarování rádci, byl nepřehledný, temný a plný srázů, roklí a rašelinišť. Nad početnými kalužemi se vznášela hejna komárů a malých mušek, která vydatně bzučela a útočila na procházející poutníky. Byl to les, který patřil zvířatům, od žab a myší po divoká prasata a stáda srnek. Trpaslíci se v něm cítili obzvlášť nesví. Rozhlíželi se pokaždé, když zaslechli podezřelý zvuk, a sekery měli přichystané k okamžité obraně. Viggerta žmoulala v ruce plátna se zakletím a předříkávala si jeho znění. Byla to opravdu dlouhá sekvence podivných těžko vyslovitelných slov. 

   „Podívejte!" zašeptala Mijara. Všichni se ohlédli směrem, kterým ukazovala. Pod spadlým stromem se krčila Jandulinka. V pravé ruce držela krátký mečík a zmateně se rozhlížela sem a tam. Přesto to vypadalo, že nic nespatřila. Celá byla ušpiněná od hlíny a v copáncích měla zapletené větvičky. 

   „Musíme se dostat trochu blíž," řekla Viggerta.

   „Zvládneš přečíst to zaklínadlo?" zeptal se Josegor. 

   „To za chvíli zjistíme." Trpaslíci se dali do kroku. Hobitka si jich všimla celkem záhy. Vytřeštila oči, které kletba potáhla šedavým zákalem, a udělala krok dopředu. 

   „Jděte pryč, démoni, nebo zemřete mojí rukou!" Hlas se jí nepatrně třásl. Viggerta se dala do čtení. Jandulinka se nervózně zasmála. 

   „Na hobity vaše zakletí neplatí, hloupí démoni! Jen si pro mě pojďte!" Trpaslíci se ani nepohnuli. Hobitka zjevně nechtěla útočit, jen stála a vyčkávala. 

   „Tak o co vám jde? Budete se na mě jenom hloupě koukat?" popíchla je a na tváři se jí objevil samolibý výraz. Pozvedla tesák, a potom vzdychla. Zmrzla uprostřed pohybu, a jediné, co mohla dělat, bylo těkat očima po trpaslících. Viggerta dočetla zaklínadlo, přiskočila k Jandulince a obvázala jí ruku tenkým plátýnkem. Potom se rychle vzdálila. 

...

Kouzlo pominulo po pár vteřinách a Jandulinka se zase mohla pohnout. Náhlá volnost ji však vyvedla z rovnováhy a hobitka upadla. Meč jí vypadl z ruky. Hobitka začala vydatně nadávat, ale k jejímu překvapení démoni odešli. Podívala se na ruku obvázanou látkou. A potom pocítila zvláštní pocit, jako kdyby jí uprostřed hlavy luplo a ona se uvolnila z podivného sevření. Zamrkala. A potom  si oddychla, že není útočný typ, který by mohl hrdinným trpaslíkům ublížit. Rozhlédla se kolem sebe. Les byl trochu děsivý, ale jako správná dobrodružka věděla, že se z něj zvládne dostat. Přece jen už zcestovala pěkný kus světa. Schovala meč a vydala se směrem, který považovala za správný. 

   Cestou narazila na skupinku elfů vedenou Mirean Me'Cariel. Když jí uviděli, trochu se semkli. 

   „Nebojte!" křikla na ně. „Nechci vám ublížit." 

   Mirean se usmála. „Jsem ráda, že jsi z toho venku, Jandulinko." 

   „Já taky. Zjevně jsou některá kouzla, která fungují i na nás hobity. Budu si dávat větší pozor. Už jste zachránili někoho dalšího?" 

   „Ano, podařilo se nám najít Bazagora. Vydal se do Hradce před chvilkou," řekl Onderas. 

   „Tak to je dobře. No, zlomte vaz, zatím to vypadá, že se vám daří." 

   „To ano," souhlasila Danalien. „Akorát se trochu bojíme, co se stane, až narazíme na někoho, kdo útočí na dálku." 

   „Snad to dobře dopadne." 

   Jandulinka se rozloučila, a tak se vydali dál do lesa. Kráčeli opatrně, žádná větvička pod jejich nohama nepraskla. Protáhli se houštím, které jevilo známky toho, že jím někdo proběhl. 

   „Myslím, že tu někdo je," poznamenal Danalas. Mirean přikývla a připravila si jedno plátno se zaklínadlem. Před nimi bylo pár spadaných stromů a pár metrová mulda. Zpomalili. Potom zaslechli zvláštní šumění. A vzduch nad nimi rozčísla koule oranžového světla. 

   „Tyirien," zašeptala Peatrel a sevřela meč pevněji. Tarnaertka stála za kopečkem a v obou rukou jí planul oheň. Elfové předstoupili před Mirean, aby ji chránili. Tyirien seslala zaklínadlo, jakmile se Mirean dala do čtení. Onderas vytvořil magický štít, který ohnivou kouli odrazil. Mirean se ohlédla a zrychlila ve čtení. Tyirien kouzlem odhodila Onderase na stranu a seslala několik dalších kleteb, kterým se elfové jen tak tak vyhýbali. Plameny olízly Camerelovo rameno a trochu přiškvařily Mateyasovy vlasy. 

   „Tyirien, to jsme my!" zakřičel Mateyas, když uskakoval z cesty dalšímu kouzlu. Tarnaertka se na chvíli zastavila, ale potom vyslala proti elfí družině obrovské množství energie, které všechny elfy odhodilo stranou. Mirean zůstala stát sama naproti rozzuřené čarodějce, ale stále hrdinně přednášela zaklínadlo. Nevzdávala se, ani když Tyirien spojila ruce v čarovném gestu, ani když zamumlala pár zničujících slov, a dokonce ani když proti ní letěl obrovský fialový záblesk. Jen se pokrčila, nastavila před sebe levou ruku a za neustálého drmolení zaklínadla stála v cestě zničující síle. Někteří elfové zděšeně vykřikli. Ale přese všechna děsivá očekávání se fialový záblesk zastavil před Mireaninou rukou, a potom zmizel. Elfka přestala číst. Tvář měla zpocenou a na levé ruce měla drobnou spáleninu. Přesto na nic nedbala, doběhla ke ztuhlé Tyirien a obvázala jí ruku. Dýchala mělce, nepravidelně. 

   „Teď," řekla potichu, „bychom měli rychle vypadnout." Družina se zvedla ze země a následovala svojí rádkyni pryč od zakleté čarodějky. 

   „Jaks to udělala?" vyhrkla Danalien, jakmile se dostali dost daleko, aby se mohli zastavit. „Tyirien učila Adamaara. Adamaar učí mě. Tohle bylo celkem složité absorbační kouzlo. Obávám se, že ta spálenina ještě chvíli nezmizí." 

   „To se nemůžeš vyléčit?" zeptal se Camerel. 

   „Nemám teď dost sil a i tak to nebude jako obyčejné zranění. Měsíční magie je celkem záludná disciplína," pousmála se Mirean. „Ale teď máme ještě nějakou práci. Pojďme, ať už to máme z krku."

...

Než se podařilo vymanit zpod kletby všechny oběti, byl večer. Unavení dobrodruzi poznamenaní šrámy se nahrnuli do hodovního sálu a dali se do jídla, aniž by přemýšleli nad tím, co vlastně mají na talíři. U stolu vládců bylo ticho. Bar'tarell si k němu přisedla a vedle talíře si položila motýla. Adamaar pozvedl obočí. 

   „Co to zase je?" 

   „Motýl." 

   „To vidím. Ale zajímalo by mě, proč si sakra na stůl, kde se jí, pokládáš mrvolu nějakého bezobratlého." 

   Bar'tarell pokrčila rameny. „Je to hezkej motýl." Adamaar si posunul talíř dál a nasadil znechucený výraz. 

   „Máte někdo tušení, co měla ta kletba znamenat?" zeptal se Mis'Chaeron. 

   „Asi výstraha," odtušila Tyirien. 

   „Musíme s tím něco dělat, takhle to nejde," zamračil se Bazagor. „Pokud nám tady choděj démoni a opakovaně nás ohrožujou. Musíme s tím sakra něco dělat!" Nikdo nereagoval. Všichni se věnovali jídlu, jen Tyirien se ještě dvakrát omluvila zraněné Mirean. 

...

Když Peatrel dorazila do zahrad, Pet'Ch už v nich čekal. 

   „Přišel jsi na něco?" zeptala se. 

   „Něco jsem našel. Je to démonická abeceda, není kompletní, ale těch pár chybějících znaků hravě domyslíme." 

   „Tak to je skvělé! Dáme se do toho." Pet'Ch vytáhl tenkou knihu v kožené vazbě, otevřel ji a vytáhl z ní potrhaný papír.. 

   „Je to démonické písmo přeložené nějakou mágyní, poslal jsem zprávu svému příteli v Poušti a ten mi urychleně poslal havrana s touto abecedou." 

   „Výborně. Moc ti děkuji. A co vaše zpráva? Zveřejníte ji?" 

   Pet'Ch pokrčil rameny a záludně se usmál. „To bude záviset na mnoha okolnostech."

...

   „Utište se!" vykřikl Adamaar, když se celý Ceremoniální sál naplnil. Malá rada seděla na představených trůnech, ostatní na trůnech v pozadí, jen Bar'tarell stála demonstrativně opřená o stěnu a prohlížela si nehty na pravé ruce. 

   „Zahajuji dnešní sněm. Na začátku bych vám všem chtěl poděkovat za to, že jste nás dostali ze spárů démonické kletby. Ukázali jste se jako praví hrdinové a naši rádci jako opravdoví vůdci. Ovšem to, co nás do tohoto problému přivedlo, se dá označit za největší krizi od dob Pětileté války. Neboť jak můžete vidět na mapě za mými zády, celá Aesterrie je obklíčena Zkázou." Sál zašuměl. Na stěně paláce se vytvořila obrovská mapa celé Aesterrie, na jejíchž hranicích byl černě znázorněn postup nepřítele. 

   „Dnes ráno se démoni zničehonic objevili na hranicích, což může znamenat je jedinou, krutou pravdu. Artefakt se opravdu dostal do jejich moci." Bar'tarell, stále si prohlížející nehty, se ušklíbla. 

   „Dnes se vás znovu ptám, nezjistili jste něco, co by nám mohlo pomoct." Chvíli bylo ticho. 

   „No dobře," zamračil se Adamaar. „Ani elfové nic nenašli?" Nikdo neodpověděl. Adamaar si povzdychl. 

   „Jestli je to všechno, znovu bych požádala o místo pro urkh-ai v Malé radě," ozvala se Bar'tarell. Adamaar obrátil oči vsloup. 

   „Teď už je víc než jasné, že jsme artefakt neukradli, a tak si myslím, že jsou tvé obavy o naší důvěryhodnosti dost neoprávněné." 

   „Moje stanovisko k tvému problému se nezměnilo, Eámanë. Ale o vstupu do Malé rady nerozhoduji jen já. Chtěl snad někdo z vás navrhnout, aby nemrtvá Eámanë zasedla po našem boku?" Bazagor ani Mis'Chaeron nic neřekli. „Tak vidíš." 

   Bar'tarell se rozčíleně nadechovala k nějaké odpovědi, když se najednou zvedl Pet'Ch. Všichni se na něho překvapeně podívali. Nejpřekvapeněji pravděpodobně mágovský Představený. 

   „Počkej, Adamaare, řekněme, že možná máme nějakou informaci..." 

   „Tak ven s ní!" 

   „Ale než ji řekneme, požadujeme po tobě jednu laskavost." Adamaar se zamračil, ale rukou mága vyzval, ať pokračuje. 

   „Za tu informaci požadujeme pro Bar'tarell Fri a urkh-ai místo v Malé radě." Adamaar se rozkašlal, Bar'tarell otevřela pusu a Mis'Chaeron nevěřícně vytřeštil oči. Bazagor si pohladil vous. 

   „Možná jsem se přeslechl, mágu," řekl opatrně Adamaar.

   Pet'Ch zavrtěl hlavou. „Naše družina se na tom domluvila, je to podmínka, bez které se o té informaci nic nedovíš, protože v rámci zákonů Aesterrie nemůžeš nikoho nutit ke spolupráci." 

   „Znám ty zákony. Jen nevím, proč to děláte." Adamaar se odmlčel, pohlédl tázavě na členy Malé rady. Oba se tvářili neutrálně. „Jak chcete, nechte si svou informaci, třeba nám někdo podá něco dalšího." při těch slovech se velmi významně zadíval k elfskému stolu. A ulevilo se mu, když spatřil, jak se Onderas zvedá. Ovšem jeho řeč ho nepotěšila. 

   „I my máme informaci, a i my, elfové, trváme na tom, aby urkh-aiové zasedli po našem boku." Urkh-ai se po sobě překvapeně podívali. Bar'tarell se na tváři objevil vítězoslavný výraz. Adamaar nebyl schopen slov. A nedostalo se mu jich ani potom, co se zvedl Josegor s promluvou stejnou jakou předtím vedli jeho kolegové z řad mágů a elfů. 

   Nakonec se přece jen odhodlal k protestu. „Nevím, co vám za to nemrtví nabídli, ale jejich přítomnost v Malé radě je zatím stále nebezpečná. Neznáme je dost dobře..." 

   Bar'tarell rozčíleně zasyčela: „To vážně stavíš svoji pýchu před zájmy Aesterrie?" 

  „A ty?" obořil se na ni. „Proč to neodmítneš, mohla bys tak ušetřit spoustu problémů. Chápeš, že nemůžu dělat ukvapené závěry! Napřed si vše musím rozmyslet." 

  „Jasně, rozmyslet," pousmála se Bar'tarell hořce. 

  Bazagor si vyměnil pohled s Mis'Chaeronem. Tři zástupci družin stále ještě stáli a upírali oči na Adamaara. Ten nakonec rezignoval.

  „Dobře, zamyslím se nad tím, zda přijmout Eámanë a urkh-ai do Malé rady, ale probohy řekněte své informace nahlas." 

  „Máme tvé slovo?" zeptal se Pet'Ch. 

  „Máte mé slovo, že se nad tím zamyslím." 

  „Dobře. Tak tedy: Včera jsme našli dosti potrhaný útržek, na kterém je jakýsi seznam. Pravděpodobně na něm bylo pět položek, ale jedna je utržená a místo další je otazník. Tři předměty jsou ale jasné, je to maska, černá kniha a zlatý meč." 

   „Máte nějaké tušení, co by to mohlo znamenat?" 

   Pet'Ch zavrtěl hlavou. „A co je ta elfská informace?" 

   Ondreas „Je to to samé, co přináší trpaslíci. Každý z nás našel polovinu dokumentu napsaného démony, ale až dnes se nám ho podařilo přeložit. Je to nějaká báseň:

Až jednou milá přijde den

 usednem spolu pod stromem 

ovládnem svět a zazpíváme 

že konečně to žezlo máme 

elfíky ráno posnídám 

pozveme všechny naše známé 

až jednou milá přijde den 

kdy zvítězíme s Grawoothem

            Ale podle mě nenese valný význam, jen nám potvrzuje to, že artefakt ukrdli démoni. A navíc zjevně vedené Grawoothem." 

   „To je velmi znepokojivé. I když ohlédnu od té části s elfy. Ovšem ani to nám příliš situaci neosvětlilo." 

   „Možná bych měla něco, co by vám mohlo pomoct," ozvala se zničehonic Baelhara. „Během dnešní noci se zjevují duchové dávného kruhu čarodějů. Říká se, že pokud čarodějové rozpoznají někoho, kdo je hodný jejich odkazu, dají mu dar, dar, který potřebuje. Pokud je to pravda, měli byste zkusit své síly a najít v lese kruh čarodějů, kteří vám možná dají další vodítko ke zničení Zkázy." 

...

Slunce už zapadlo a Hradec pohltila večerní temnota. Dobrodruzi se po malých skupinkách vydali do lesa k Černé skále, pod kterou se měli zjevit duchové dávno zapomenutých velikánů. Cesta vedla po temné cestě osvětlené jen přísvitem hvězd a ubývajícího měsíce. Mágové šli první, překročili říčku po vratkém mostě a na obzoru spatřili světlo svíce. 

   Přišli blíž. Velkou voskovici držela osoba v dlouhém plášti s kápí staženou hluboko do obličeje. Zastavili se před ní. Chvíli jen tak stála, ale potom se otočila a vykročila do temnoty. Mágové si to vyložili jako pokyn k následování. Svíce je oslňovala, svítila jim do očí, ale osoba, která ji nesla zjevně na nic nehleděla. Už zdálky spatřili skálu osvětlenou stovkou svíček, pod níž seděly čtyři postavy s dlouhými vlasy a vousy. Průvodce je dovedl před ně, ukázal na mágy, uklonil se a odešel. Mágové se na sebe podívali. Baelhara jim vysvětlila, jak se mají chovat. Nesměli říct ani slovo navíc, museli představit svou družinu a předvést jedno z předpsaných zaklínadel, v tichosti a v pokoře. Reakce kruhu čarodějů mohla být jakákoliv. Buď je mohli poslat pryč, nebo uznat jejich zaklínadlo a poslat je pryč, anebo jim předat tajemný předmět, tak potřebný pro další budoucnost Aesterrie. 

   „Vznešený kruhu čarodějů, družina mágů ti přišla předvést zaklínadlo aspernatur..." Čarodějové pokývali hlavami, a mágové předvedli zaklínadlo. Přesně. Jako jeden muž. Čarodějové se po sobě podívali a znovu pokývali hlavami. Kouzlo se tedy povedlo, ale nebylo dostačující pro získání mocného předmětu. A tak se ještě jednou uklonili a odešli. Zatím už znovu přicházel průvodce s další družinou, tentokrát trpaslíků. 

   Putování ke kruhu čarodějů trvalo dlouho. Dobrodruzi se naučili mnoho zaklínadel, dlouhé hodiny chodili v temnotě a dlouho je oslňovala světla svící. A potom přízraky čarodějů zmizeli. Zmizel i průvodce. A jenom Honz-urkh s An-ai věděli, že věci možná nebudou tak černé, jak se zatím zdálo. 

...

POKRAČOVAT NA DEN PÁTÝ.