MICHAEL DYNAMITE

Probudil jsem se a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde vlastně jsem. Jako každý den. Už skoro dva roky. Říkali tomu Velký požár, ale podle mě to byla fušeřina. Nechápal jsem, jak na mě mohli hodit něco tak odfláknutého, nedokonalého. 

   Jak si mohli myslet, že to byla moje práce. Dokázal by to každý vagabund s krabičkou zápalek. Oni nechápali, že oheň má v sobě poezii, že je to umělecké dílo. Dlouho jsem se připravoval na svůj odkaz, svou Sixtinskou kapli. A ta lůza za něj považovala ten londýnský požárek. 

   Copak je umění zapálit v parném létě stoh? Kdepak. Jenže to nikoho nezajímalo. A o to míň mé rodiče, kteří za mnou posílali ty psy. Už rok jsem se skrýval na venkově a nechával svého génia spát. Až do chvíle, kdy za mnou přišel ten muž.

Byl to od pohledu gentleman. Proto jsem na něj vyrazil s vidlemi. Mohl být špeh. Jenže se nebránil. Uklonil se.

   „Jste Michael Dynamite? Posílá mě Andrew Silverpot, má pro vás práci.” Zastavil jsem se. „Váš génius se již dlouho neukázal. Je to škoda.” 

   „A vy jste?” 

   „Nikdo důležitý. Nesu vám vzkaz. Pan Silverpot má zájem na vaší účasti na dobrodružné plavbě.” 

   „Jak pan Silverpot zjistil, kde se skrývám?” Nemusel jsem se ptát. Bylo to jasné. Někdo jako Silverpot měl lidi všude. 

   „Však to znáte, sire,” usmál se ten muž v cylindru. „Lidé toho namluví.” 

   „To mě moc neuklidňuje.” 

   „Sire, my oba víme, že ten požár nebyl vaše práce. Každý, kdo má oči, by to poznal.” Musel jsem uznat, že se mi ten muž začíná zamlouvat. Ale vidle jsem zatím neodhodil. Člověk nikdy neví. 

   „A o jaké plavbě tady mluvíme?” 

   „Slyšel jste o ostrově plném pokladů, který se vznáší nad zemí?” 

   Pousmál jsem se. „Samozřejmě. Každý kluk o něm slyšel. Každý se na něj chtěl vypravit.” 

   „Ano. A nyní i můžete. Pan Silverpot zajistil prostředky pro tuto expedici. Já se snažím sehnat lidi.” Slunce pražilo a ty vidle mě pěkně otravovaly. 

   „Pojďte se mnou. Posadíme se k tomu.”

Usadili jsme se do stínu velkého dubu a neznámý vytáhl odněkud z obleku láhev jemné whiskey a dvě sklenice. 

   „Díky. Tak, kdopak se ještě účastní té vznešené mise?” 

   „Dobře jste to nazval,” pochválil mě. „Vznešená mise. Sama královna ji posvětila. Proto na ní máme také duchovní oporu, otce Benedikta.” 

   Zasmál jsem se. „Copak se královna dala k té jeho pochybné sektě?” 

   Neznámý se ušklíbl. „Řekněme, že královna zjevně chápe, že jde o delikátní plavbu a pouštět na ni někoho z větší církve by mohlo znamenat komplikace. S panem Silverpotem se dohodli na nezávislých odbornících, kteří nespadají pod žádnou větší organizaci, jež by mohla vědeckou výpravu poškodit svými ambicemi.” 

   Musel jsem souhlasit, že je to rozumné. „Takže už má vybranou posádku? A k čemu potřebuje mě?” 

   „Řekněme, že muž, který rozumí ohni, je na dobrodružné výpravě vždy vítán.” 

   „Jen doufám, že to myslíte vážně. Skrývání se po chvíli omrzí.” 

   „Tomu rozumím. Dnešní společnost není nakloněna géniům. Ještě, že máme pana Silverpota.” Zvedl jsem svou sklenici: „Tak na něj!” 

   „Tak na něj,” souhlasil muž v cylindru.

Seděli jsme dlouho a nakonec mě opustil s tím, že mi brzy dodá další informace. Těšil jsem se, že se provětrám. Ale to jsem netušil, čím vším budu muset projít...